Délský potápěč

Autor: Radim Lhoták

Podobá se pravdě, že život čerpá svůj smysl z mnohem hlubšího zdroje, než by se dnes mohlo zdát. Život je podle všech jeho projevů síla, jejíž mohutnost nachází oporu ve vyšším kosmickém principu. Z toho vyplývá, že jde o fenomén věčný a nezničitelný. Slušelo by se proto dát poněkud nový smysl pojmu transcendentna, než bylo dosud zvykem. Je-li Život sám principem všeho jsoucna, musí být i jeho transcendentní zdroj bytostně životný, dynamický a proměnlivý.

Transcendentno pod tíhou náboženských diskursů historické éry lidstva nabylo význam ideálna, jisté instance dokonalosti, předobrazu všech jsoucen vytvořeného absolutním duchem všemohoucího Boha. Odkud se však bere ona víra v dokonalý obraz světa zplozeného představivostí nejvyššího Stvořitele? Copak může sebelepší představa existence odolat tvůrčímu pokušení něco na ní změnit tak, aby byla v jistém směru lepší? O existenci světa v jeho totalitě to musí platit dvojnásobně. Nutnou podmínkou života je světlo, životadárná energie. Nejvyšším smyslem života je tvoření. Nejvyšším hybatelem tvoření je Duch, z jehož představivosti vznikají všechny životní formy. Teprve se vznikem životní formy lze myslet její kvalitu, nakolik je to forma dobrá. Měřítkem dobra všech životních forem je potom krása, lad a harmonie, neboli jak se tyto formy snoubí v životaschopném celku. Být schopen vnímat, utvářet a hájit životný celek – není snad toto hlavní úkol Ducha? Ne nadarmo byla našimi prapředky chápána schopnost člověka žít v harmonii s přírodou jako projev vyspělé úrovně lidského smyslu pro pravdu a duchovní rozměr lidské existence. Stejně tak byla chválena starostlivá účast jedince na lidském společenství coby životném celku, který ho převyšuje a který mu dává smysl existence.

Continue Reading

Autor: Julius Evola

Kruh se uzavírá a prastarý mýtus – původně íránský, než jej převzali Židé – popisující v apokalyptických barvách „poslední soud,“ nám nyní přikazuje následující: separaci „vyvoleného lidu“ od těch, kdo na „konci světa“ – nutno dodat našeho světa, naší civilizace – nadobro zmizí.

Voláme po rozhodném, bezpodmínečném a uceleném návratu k nordické pohanské tradici. Skoncovali jsme se všemi kompromisy, každou slabostí a shovívavostí vůči všemu, co kdy v návaznosti na své semitsko-křesťanské kořeny nakazilo naši krev a myšlení. Bez návratu k této tradici neexistuje žádné osvobození, žádná opravdová obroda, ani přechod k pravým hodnotám ducha, moci, hierarchie a Impéria. Taková je pravda nepřipouštějící žádné pochybnosti. Anti-Evropa, anti-semitismus a anti-křesťanství, to je náš slogan. Podle nejsměšnějších a nejabsurdnějších bajek je pohanství synonymem pro materialismus a korupci, a zároveň exotické a anti-árijské náboženství vytvořené za účelem našeho úpadku je vykreslováno coby nejvýjimečnější syntéza všeho duchovního, jakoby celá věčná historie civilizací již byla dávno předurčena. Nemluvě o tom, jak je tato pověra stále pevně zakořeněna v současné „učených“ názorech!

Continue Reading

Autor: François-Xavier Rochette

“Filosofický” relativismus bezpochyby představuje jednu z nejhorších chorob zachvacujících naši společnost. Mezi jeho charakteristické rysy patří jeho neurčitý charakter, pseudovědecká logika a nádech tolerance (představující největší hodnotu našeho postmoderního světa), všechny dohromady mu pak vtiskují rysy, jež jej zvýhodnují oproti konkurenčním filosofickým proudům.

Již od dob Montaigneho relativismus přitahuje mnohé myslitele odmítající myšlenku, že určitá civilizace či náboženství mohou být nadřazené ostatním. Během posledních šedesáti let toto relativistické paradigma prostoupilo všechny západní národy až do té míry, že jejich obyvatelé jsou jím tak zaslepeni, že již nejsou schopni bránit ani ty nejzákladnější pilíře vlastního myšlení a kultury.

Relativismus rozhodně není zárukou kulturní diverzity, naopak vybízí k sebenenávisti, xenofilii a radikálnímu individualismu, který bezprecedentně rozvrací naše starobylé národy. Dnešní relativismus operuje pomocí učených rozprav, jejichž účelem je legitimizovat slabost druhdy slavných a skvělých národů kráčejících po cestě svého absolutního zániku.

Článek François-Xavier Rochettea “Vaincre le relativisme?” vyšel v týdeníku Rivarol dne 6. března 2009. Přeloženo z anglického překladu Michaela O’Meary Relativism, který byl uveřejněn na stránkách Counter-Currents Publishing dne 29. července 2010.

Stať je momentálně nedostupná.

Autor: Radim Lhoták

Současný svět je plný rozporů a skrytých sil, o jejichž záměrech má prostý člověk sotva tušení. Informační kanály vibrující přetlakem rozporuplných názorů, indoktrinace, lží, dohadů, přeludů, desinformací, ale také zneklidňujících odhalení, kritických analýz, prozíravých tušení a ozvěny moudrosti našich dávných předků, to vše probouzí v lidech mnoho otázek a nejistých očekávání. Co mě ale zneklidňuje ze všeho nejvíce, je skutečnost, že nikde není vidět duchovní síla, která by poctivě hledala cestu pravdivého poznání a stala se oním důvěryhodným směrníkem hodným následování.

Nedivme se, celá historie lidstva posledního tisíciletí je poznamenána úsilím zcela opačným. Jak zatemnit pravdu, jak tuto pravdu relativizovat, jak vymazat lidem paměť, jak je uvést do říše iluzí a představ, v nichž skutečnost přestává existovat v poznatelné a všem přijatelné soustavě vědění. Cosi temného, silného a nelidského vládne naší myslí i našimi životy. Svět lidí postupně podléhá parazitickému způsobu existence, množící se kmeny sociálních parazitů všeho druhu přivádějí celá společenství živných kultur do stavu nouze, otroctví a zoufalého přežívání ve strachu, co bude zítra. Lidé se pod tlakem emocí probouzejí z konzumní letargie a ptají se, co se to vlastně děje? Kam se ten svět žene? Co s námi bude? Co bude s našimi dětmi? Nikdo jim ale neumí dát uspokojivou odpověď. Proč? Inu proto, že nikdo dnes nechce znát pravdu, jedinou pravdu, objektivní pravdu, a podle ní se začít chovat. Jako by všichni dali za pravdu poslední pravdě libertariánů: Není jediné pravdy, nic jako objektivní pravda neexistuje, nárok na vlastnictví pravdy je nejvyšší zvůle moci, jíž je třeba vymýtit. Důsledek takového postoje k pravdě je prostý: Reálná moc nabyla obludně devastujících kontur skrytých za ideami demokracie, liberalismu, rovnoprávnosti a vlády zákonů.

Continue Reading

Autor: Robert Steuckers

„Překládal jsem z němčiny na žádost vydavatele Longanesiho… rozsáhlé a oslavované dílo Oswalda Spenglera Zánik Západu. Poskytlo mi to příležitost v úvodu specifikovat význam i hranice tohoto díla, jež si svého času vydobylo světovou slávu.“ Těmito slovy uvádí Julius Evola ve své knize Pouť rumělky (str. 177) řadu kritických odstavců ke Spenglerovi.

Evola vzdává hold tomuto německému filosofovi za to, že odvrhl „progresivistické a historické fantazie“ tím, že ukázal, že etapa, do níž vstoupila naše civilizace krátce po první světové válce, neznamenala vrchol, nýbrž zcela naopak „soumrak.“ Evola v tom rozpoznal, že „Spengler, zejména díky úspěchu své knihy, umožnil jít za obvyklou lineární a evoluční koncepci historie. Spengler popisuje protiklad mezi Kultur a Zivilisation, “přičemž ten první pojem pro něj znamená formu nebo fázi civilizace, která je kvalitativní, organická, diferenciovaná a vitální, kdežto ten druhý naznačuje formu civilizace, která je racionalistická, urbanistická, mechanická, beztvará, bezduchá” (str. 178).

Evola obdivoval negativní charakteristiku, již Spengler připisuje pojmu Zivilisation, je však kritický k nedostatečné koherenci definice pojmu Kultur, neboť, jak říká, tento německý filosof zůstal vězněm jistých intelektuálních schémat vlastních moderně. „Zcela mu scházel onen odstín metafysického rozměru či transcendence, která reprezentuje esenci každé opravdové Kultur“ (str. 179).

Continue Reading

Autor: Radim Lhoták

Chceme-li debatovat o sociálním státě, není možné, abychom slovo „sociální“ spojovali pouze s politickou levicí. Každý stát má svoji sociální funkci. Vše, co se týká uspořádání lidské společnosti, vychází ze sociálních potřeb člověka. Je nesmyslné mluvit o státě bez sociálního kontextu. Nejsem zastánce pravicového ani levicového postoje současné politické scény. Pravice a levice jako dědictví liberálně demokratické společnosti ztratila již svoji relevanci. Nyní před námi stojí zcela nové dichotomie, které nesouvisí s organizací společnosti, ale s lidským odcizením, které je důsledkem liberalismu jako takového.

Nejde již o to, zda chceme kapitalismus či socialismus, protože oba tyto společenské systémy jsou výsledkem stejné liberální doktríny rovnosti a svobody člověka. Je třeba se začít znovu tázat na samou podstatu lidství, na obsah sociálna jako takového. Je třeba hledat odpovědi na příčiny ztráty lidské vzájemnosti, identity, tradiční společenské hierarchie, tradiční rodiny a zničující atomizace společnosti. Kapitalismus a socialismus jsou komplementární formy jednoho scénáře a bez žádné z nich nemůže fungovat liberální společnost.

Continue Reading

1. Když jsem po prvé přišel k lidem, dopustil jsem se poustevnické pošetilosti: postavil jsem se na trh.
A když jsem mluvil ke všem, nemluvil jsem k nikomu. Z večera pak mými druhy byli provazolezci a mrtvoly; a já sám byl skoro mrtvolou.
S novým jitrem však mi vzešla nová pravda: tu jsem se naučil říkat: „Co mi po trhu a luze a lomozu luzy a dlouhých jejích uších!“
Vyšší vy lidé, 1) tomu se ode mne naučte: na trhu nikdo nevěří ve vyšší lidi. A chcete-li tam mluvit, budiž! Luza však mžourá: „Všichni jsme si rovni!“
„Vyšší vy lidé“ – tak mžourá luza – „není vyšších lidí, jsme si všichni rovni, člověk je člověk, a před bohem – jsme si všichni rovni!“
Před bohem! – Teď však zemřel ten bůh! Před luzou pak nechceme si být rovni. Vyšší vy lidé, odstupte z trhu!

2. Před bohem! – Teď však zemřel ten bůh! Vyšší vy lidé, ten bůh byl vaším největším nebezpečím.
Teprve od té doby, co leží v hrobě, vy jste opět z mrtvých vstali. Teprve nyní přijde veliké poledne, teprve nyní vyšší člověk stane se pánem! […]
Nuže dobrá! Nuže vzhůru! Vyšší vy lidé! Teprve nyní pracuje k porodu hora lidské budoucnosti. Bůh zemřel: teď chceme my – aby živ byl nadčlověk.

3. Nejstarostlivější ptají se dnes: „Jak lze člověka zachovat?“ Zarathustra 2) však, jediný a prvý, se ptá: „Jak lze člověka překonat?“
Nadčlověk mi leží na srdci, nadčlověk je mi prvou a jedinou starostí – a nikoli člověk. […] Dnes totiž malí lidé stali se pány. […] Všechno ženské a všechno, co pochází z rabů, a především míchanice luzy: to vše chce se teď stát pánem všeho lidského osudu – ó hnus! hnus! hnus!
To vše se ptá a neúnavně ptá: „Jak zachovat člověka nejlépe, nejdéle, nejpříjemněji?“ Tím – se stali pány dneška.
Ty pány dneška mi překonejte, ó moji bratří – ty malé lidi: ti jsou nadčlověku největším nebezpečím!
Překonejte mi, vyšší vy lidé, malé ctnosti, malé chytrosti […] Zvláště chtějí-li velké věci! (Neboť vzbuzují nedůvěru k velkým věcem, jemní ti penězokazi a herci.) A raději si zoufejte, než abyste se vzdali. A věru, miluji vás za to, že dnes neumíte žít, vyšší lidé! Tak vy totiž žijete – nejlépe!

Continue Reading

Autor: Cologero

Marsilio Ficino v roce 1471 sepsal v návaznosti na předcházející myslitele následující seznam zakladatelů hermetické tradice. Tento krok ukázal podstatu hlubokých a velkých myšlenek, na kterých byla postavena duchovnost Západu až do moderní doby. Místo spoléhání na jakési volné modernistické výklady by měli ti, kteří se snaží pochopit či znovustvořit duchovnost Západu, začít s tímto seznamem. Cílem není zjistit, co si myslet, nýbrž jakým způsobem myslet, obzvláště jak sjednotit svou mysl s duchem Srdce Západu.

Continue Reading

Autor: San

V detailní a přínosné předmluvě Milana Nakonečného vyznívají filosofická díla italského barona Julia Evoly – v duchu kulturního pesimismu – jako ožehavá a konfliktní, pro mnohé pokud ne rovnou konfliktní a pohoršující, pak přinejmenším „extrémní“ a „nestandardní.“ My se však už tuhé potravy bát nemusíme, mlíčku jsme odrostli, takže nám jeho aristokratismus, tradicionalismus a antiintelektualismus připadne co hutný hodokvas. Evola ovšem patří i k otcům okultury, neboť jeho rozsáhlé dílo zahrnuje mj. pojednání o umění, filosofii kultury, západním i východním esoterismu a politice.

Julius Evola se narodil v Římě roku 1898 v patricijské katolické rodině sicilského původu a prožil, vychováván jezuity, velmi bouřlivé mládí od básnických, malířských a dadaistických počátků přes zabývání se východní mystikou, hermetismem a dokonce i přes experimentování s drogami a magií až k novopohanskému tradicionalismu a politickému extremismu.

Continue Reading

K hlubšímu porozumění tohoto zákona intelektuálního vytváření idejí je nutno přihlédnout k zázrakům katolické civilizace. Této skvělé civilizaci vděčíme za vše, co obdivujeme a vidíme kolem sebe. Její teologové, spravedlivě posuzováno z lidského hlediska, zahanbili moderní a starověké filosofy; její lékaři přiváděli veřejnost v úžas rozsahem svých znalostí; rovněž pak i historikové této éry prostřednictvím svých všeobecných a vyčerpávajících znalostí zastiňují své antické protějšky. Dílo Sv. Augustina nesoucí název O Boží obci je i v dnešní době považováno za nejpropracovanější historickou publikaci, jejíž genialita osvícená paprsky katolictví, uvádí v úžas celé lidské pokolení. Akty katolických koncilů, aniž bychom se hlouběji zabývali otázkou možného božského vnuknutí, se dají považovat za nejdůkladnější monumenty lidské moudrosti. Představitelé kléru excelovali ve znalosti římského a feudálního práva. Kdo překoná Sv. Tomáše ve oblasti vědy, Sv. Augustina v genialitě, Jacquese-Bénigne Bossueta ve vznešenosti nebo Sv. Pavla ve výkonu moci? Kdo je větším básníkem nežli Dante? Kdo se vyrovná Shakespareovi? Kdo překoná Calderona? Kdo, roven Rafaelovi, vtiskne život a inspiraci malířskému plátnu?

Postavte ctěné publikum před egyptské pyramidy a dočkáte se odpovědi: „Tudy kráčela velká a surová civilizace.“ Zaveďte lidi k řeckým sochám a chrámům a jejich reakce bude znít: „Tudy kráčela elegantní, pomíjivá a oslnivá civilizace.“ Zaveďte je do stínu římského monumentu a odvětí vám: „Tudy kráčeli velcí lidé.“ Ukažte jim katedrálu a pod dojmem takové majestátnosti ve spojení s takovou krásou, takové vznešenosti v kombinaci se vkusností, takového půvabu ve spojení se vznešeností, strohé jednoty v kontrastu s celou škálou různorodosti, takové přesnosti v kombinaci s odvážností, takové tíhy kamenného zdiva kontrastující s jemností jeho okrajů a tak krásné harmonie ticha, světla, stínu a barevnosti, vám dozajista řeknou: „Tudy kráčeli největší lidé historie přináležící k nejúžasnější lidské civilizaci, jež převzali velkolepost od Egypťanů, osvojili si řeckou bravuru, sílu Římanů, a mimo všechny tyto vlastnosti ještě něco mnohem hodnotnějšího- nesmrtelnost a dokonalost.

Donoso Cortés: Ensayo sobre el catolicismo, el liberalismo y el socialismo. Přeloženo z anglické verze The Flowering of European Civilisation publikované na stránkách Gornahoor.net.

Autor: Cologero

Setkáváme se zde se dvěma neslučitelnými a nesmiřitelnými náhledy na svět.

Anti-tradice

Staví na názoru, že lidé se vyvinuli ze zvířat, a proto v rámci lidské společnosti probíhá kontinuální proces evoluce a pokroku směrem k vyšším intelektuálním a morálním stádiím.

Tradice

Ta naopak pracuje s tezí, že veškeré lidstvo se kdysi nacházelo ve své ideální podobě, či chcete-li „zlatém věku“, ovšem z důvodu špatných rozhodnutí se dostalo do spirály úpadku, a pouze nějaká událost kataklyzmatického rázu může zapříčinit obnovení stavu někdejší dokonalosti.

Continue Reading

Jaký byl Evolův [*] přístup k náboženství, přesněji v jakých náboženstvích spatřoval ducha Tradice?

Může se to zdát zvláštní, ale Evola se nikdy nezajímal o to, co se obecně nazývá „náboženství“. Vždy se hlavně zajímal o uskutečnění potenciálu vlastního Já a v budování (nebo uchování) společností, které jsou schopné umožnit sebezdokonalování těm, kteří o něj nejvíce usilují. Z toho vyplývá, že taková náboženství, která zlehčují osobní snahy jedince za účelem poskytnutí všeobecného duchovního jmenovatele, jsou nepřátelská jeho záměru. Evola jasně určil křesťanství jako náboženství, které zneschopňuje potenciál několika „vyšších lidí“, aby nerozlobila většinu tvořenou ovcemi. Ale to samé platí na podoby mahájánového buddhismu a více nebo méně pro všechna náboženství kali jugy, současného věku temna.

Continue Reading

Kritika modernosti. – Naše instituce nehodí se již k ničemu: v tom se shodujeme. Avšak to není vinou jejich, nýbrž naší. Když pozbyli jsme všech pudů, ze kterých vyrůstají instituce, pozbyli jsme vůbec institucí, poněvadž my se k nim už nehodíme. Demokratism byl vždy úpadkovou formou organisující síly: již v „Lidském, přelidském“ I., 349 označil jsem moderní demokracii s jejími polovičatostmi, jako „německá říš“, úpadkovou formou státu. Aby byly instituce, je nezbytna jistá vůle, pud, imperativ, antiliberální až ke zlomyslnosti: vůle k tradici, k autoritě, k zodpovědnosti na staletí, k solidaritě řetězů pokolení do budoucnosti a do minulosti in infinitum. Je-li tato vůle zde, založí se něco jako imperium Romanum: nebo jako Rusko, jediná moc, jež má dnes v sobě trvání, jež může čekati, jež může ještě něco slibovati, – Rusko, protikladný pojem žalostného evropského dělení na malé státy a nervosity, jež založením německé říše dostoupila kritického stavu.

Continue Reading

Můj pojem svobody. – Hodnota nějaké věci není mnohdy v tom, co se jí získá, nýbrž v tom, co se za ni zaplatí – co nás stojí. Uvedu příklad. Liberální instituce přestanou ihned býti liberálními, jakmile jsou dosaženy: není později horších a důkladnějších škůdců svobody než liberální instituce. Jeť známo, co dovedou: podryjí vůli k moci, jsou nivelováním hor a údolí, povýšeným na morálku, činí malým, zbabělým a požitkářským – jimi vždy vítězí stádné zvíře. Liberalismus: po česky stádné zhovadění.

Continue Reading

Autor: Radim Lhoták

Jak je vůbec možné, že peníze v moderní době získaly moc? Jak se mohlo stát, že se z nich stal předmět uctívání téměř nadlidské síly? Soudím, že musely být obestřeny velkým tajemstvím. Toto tajemství muselo být dílem ekonomických teorií, které funkci peněz více zatemňují, než vysvětlují. Ve svém důsledku potom ono tajemství umožnilo vznik finančních spekulací jiného druhu, než odpovídá původní a přirozené funkci peněz. Finančnictví a monetární politika států tak nabyly zcela nového významu, při němž peníze přestaly plnit svoji zamýšlenou funkci.

Continue Reading

Autor: Radim Lhoták

Svět je dílem Stvoření. Vše, co jest, je součástí tohoto stvoření, tedy i člověk. Řád stvoření je dán všemu, tedy i člověku. Jediným smysluplným poznáním pravdy a spravedlnosti je poznání řádu stvoření. Jediným kritériem spravedlnosti je stvoření samo. Nemá smysl zkoumat příčiny ani účel stvoření. Tyto otázky člověku nepřísluší. Tyto otázky přísluší pouze a jen hybateli stvoření světa, o němž víme pramálo a nikdy nebudeme vědět víc, než je dáno úlohou, která nám byla jeho záměrem přiřčena. Jediným pravým zákonem života je Zákon, jaký byl stanoven řádem stvoření, jinými slovy Přírodou či Bohem.

Veškeré dění v přírodě je dáno dvěma základními pravidly. Příroda je aristokratická a principem stvoření je vývoj k síle a ušlechtilosti. Příroda miluje vše, co se utvořilo ke kráse a dokonalosti, miluje zdravé, silné a straní silným. Silným proto dopřává výhodu moci. Moc je odrazen ušlechtilosti a vznešenosti. Prvním přirozeným právem je proto právo silnějšího.

Continue Reading

Autor: Radim Lhoták

Příroda stvořila člověka jako každou jinou živou bytost, aniž mu sama přiřkla nějaká privilegia ve způsobu, jakým bude využívat jejích darů. Člověk je neoddělitelnou součástí přírody a jeho existence je přímo závislá na přírodních zdrojích, z nichž každý z nás čerpá. Tato závislost přímo určuje otázku svobody člověka. Svobodný je ten, kdo má volný přístup k přírodním zdrojům, neboť právě a jen tyto zdroje ho živí. Naopak nesvoboda člověka vzniká tehdy, pokud si jeden člověk přivlastní přírodní zdroje a druhé vykořisťuje tím, že jim v přístupu k těmto zdrojům zamezí a nutí je živit se otrockou prací v jeho vlastní prospěch. Takovou otrockou prací je každý námezdní pracovní poměr, při němž člověk prodává svoji pracovní sílu, aniž by měl přímý podíl na prvotních zdrojích a výtěžku z této práce.

Continue Reading

Konservativním šeptáno do ucha. – Co se dříve nevědělo, co se dnes ví, co by se věděti mohlo, – zpětné vytváření, obrat v jakémkoliv smyslu a stupni je zhola nemožný. My filosofové to aspoň víme. Ale všichni kněží a moralisté v to věřili, – chtěli lidstvo přivésti nazpět k dřívější míře ctnosti, sešroubovati je na ni. Morálka byla vždy Prokrustovým ložem. I politikové napodobili v tom kazatele ctnosti: i dnes ještě jsou strany, v jichž snech je cílem račí pochod všech věcí. Ale nikomu není dovoleno býti rakem. Nic platno: musí se kupředu, lépe řečeno, krok za krokem dále v úpadek (- toť moje definice moderního „pokroku“ ). Možno zadržeti tento rozvoj a zadržením i zvrhnutí staviti, nastřádati, učiniti je vehementnějším a náhlejším: více možno není.

Friedrich Nietzsche: Soumrak model aneb Jak se filosofuje kladivem, Nájezdy nečasového, kapitola 43.

Autor: Radim Lhoták

Dějiny posledních staletí se vyznačují liberálním bojem za svobodu člověka. V tomto boji jde především o svobodu jedince, o jeho emancipaci proti všem silám, které se ho snaží omezit svoji mocí. Málokdo si ale dnes uvědomuje, že prvotním nepřítelem pro liberalismus se stala moc sama o sobě. Celé plejády liberálních myslitelů řeší otázku antagonismu mezi svobodou a mocí. Cílem liberálního hnutí je demontáž jakékoliv moci.

Výsledkem je současná destrukce moci a vznik civilizace, v níž bezmocný jedinec, jako základní element, jemuž je jakákoliv moc upírána, podléhá obludné moci moderního státu, kde moc konkrétních odpovědných jedinců je rozmělněna do anonymní moci institucí podléhajících stejně nelidskému právnímu řádu..

Continue Reading