Délský potápěč

Autor: Radim Lhoták

Máme tu právní stát, jaká to vymoženost! Co není zákonem zakázáno, je dovoleno. To jako vážně? Kromě zákona tu už není žádná jiná instance, k níž bychom se obraceli při dotazování, zda je naše jednání správné? Dobré nebo špatné? Mimo literu zákona je zcela na naší libovůli, jak se budeme chovat ke svému okolí či ke svým bližním? Zákon je jediným arbitrem našich mravů, morálky a dobrého svědomí? Jaká to svoboda! Stačí vědět, co nám zákony zakazují, a ve všem ostatním svět patří nám. Jenže oni nám také přikazují. Nečiní z nás nakonec plnění všech těch příkazů mimoděčné nevolníky? A kolik nám toho zakazují? A kdo ty zákony vymýšlí? Poslanci zajisté ne, ti je pouze schvalují a komolí pozměňujícími návrhy.

Od nepaměti byly zákony nástrojem právní ochrany společnosti před rozkrádáním, před nespravedlností, před cizáky a vetřelci. Antoine de Rivarol byl francouzský roajalistický novinář a současník slavné francouzské revoluce prosazující ideje rovnosti, volnosti a bratrství – ony nové maximy lidské svobody, z nichž vycházejí legislativní předpisy dodnes. Jakožto politický vyhnanec věděl Rivarol o zákonech své, když pravil: „Temnota chrání lépe než zákon.“ Jeho poznání a životní zkušenost jen prokazují, nakolik obskurní je novodobé učení o právním státě.

K nejstarším známým právním kodexům lidstva patří zákoníky starých Sumerů, které chápaly spravedlnost v nejprostší lidské přirozenosti: Oko za oko, zub za zub. V tom smyslu kodifikuje právo také Chammurapiho zákoník. Lidská společenství té doby se rozrůstala a bylo stále snadnější se ztratit v davu. První zákony proto fixovaly formy odplaty za majetkovou újmu v případě nesplaceného dluhu nebo majetkového odcizení. Tresty usekávání rukou či dloubání očí byly na denním pořádku a prováděny soudními exekutory.

Continue Reading

Byl sražen, a to ubožákem, darebákem, tulákem, který měl výhodu pouze v tom, že se neštítí využívat jakýchkoli prostředků. Ten rozumný, vědoucí, počestný padl před nevědoucím, který ani nezná filozofii zločinu, zlodějskou techniku, soudní proceduru […] Nyní se chce sám pomstít, jelikož se k tomu nemá zákon, a přitom zákony jsou tu prý proto, aby lidé nebrali spravedlnost do vlastních rukou. Chce se vrátit k pravěkému vyřizování křivdy proti pravěkému typu člověka. Zničit škodnou, zahubit nestvůru v lidské podobě. Půjde o záslužný čin, který musí bránit před sebou samým i před svým svědomím. Chce k němu ale přikročit s veškerou nadřazeností svého vědomí a chce barbara zabít ne střelným prachem, ne olovem, nýbrž takovými prostředky, které jemu samému nepřivodí trest a které nezanechají stopy […] Byl si totiž naprosto jist, že jeho vlastní osoba má větší hodnotu, ať už vzhledem k jeho rodině či vzhledem ke společnosti, než tato škodná, na níž není závislý žádný člověk, avšak na jejím vyhubení závisí záchrana mnohých […] Neboť když se srovnával s cikánem*, musel doznat, že jeho duševní základní prvky jsou významnější pro stav společnosti, v níž žije, než je tomu u párie.

Continue Reading

Přistihneme in flagranti nesvatost křesťanských prostředků, změříme-li jednou křesťanský účel účelem zákoníku Manuova,-postavíme-li tento největší protiklad účelů do prudkého světla. Nebude kritikovi křesťanství ušetřeno, aby neuvedl křesťanství v opovržení.

Takový zákoník jako Manuův vzniká jako každý dobrý zákoník: shrnuje zkušenost, chytrost a experimentální morálku dlouhých staletí, uzavírá, netvoří už. Předpokladem kodifikace jeho druhuje poznání, že prostředky, kterými se zjednává autorita pravdě pomalu a nákladně získané, jsou naprosto odlišné od těch, kterými by se dokazovala. Zákoník nikdy nevypravuje o užitku, důvodech, kasuistice v předhistorii nějakého zákona: právě tím by pozbyl imperativního tónu, pozbyl by onoho „musíš“, předpokladu toho, aby se poslouchalo. Problém tkví přesně v tom.

Continue Reading