Délský potápěč

Cíle a priority

Cílem a prioritou každého ekologického snažení je harmonická krajina, tedy krajina, v níž jsou v souladu všechny biologické, kulturní a hospodářské funkce a tím pádem je působivá i esteticky.

Je jasné, že krajina se bude a musí dále proměňovat, tak jako se příroda měnila už v dobách, kdy v ní člověk ještě vůbec nežil. Posláním ekologie je, aby se tyto změny za lidského přispění neděly překotně, nesmyslně a nadmíru chaoticky.

Města

Životním prostředím většiny z nás jsou především města. I ti, kteří žijí na venkově, jsou dnes z velké části nuceni do nich jezdit za prací, studiem, nákupy, tráví zde nikoli nepodstatnou část života zábavou.

Vztah společnosti k ochraně svého životního prostředí („svého světa“) se proto hodně odráží právě ve stavu měst – a ten není z hlediska dlouhodobého vývoje za (místy) pěkně opravenými fasádami nijak povzbudivý, obnáší totiž zejména:

– redukci historických center na prostor ovládaný hlavně zákonem nabídky a poptávky, což sebou mj. nese jejich „disneylandizaci“ (náměstí jako „atrakce“ pro turisty) a vytlačování „starousedlíků“ (vylidňování ve prospěch kanceláří);
– vznik „rezidenční segregace“ s oplocenými sídly zbohatlých a zanedbanými bydlišti zchudlých;
– suburbanizaci, tedy rozlézání zástavby „ani pes ani ves“ do krajiny („sídlištní kaše“). „Venkov už to není, ale město také ne“.

Continue Reading

Autor: Orkyniosdrymos

Zanedlouho nás čeká další díl tragikomického, nikdy nekončícího seriálu jménem volby, a tak bychom chtěli k této příležitosti vydat, snad pro někoho inspirativní, prohlášení a několik krátkých úvah. Zůstaneme však plně věrni našemu přesvědčení a politiky samotné se dotkneme jen letmo a i tak s odporem.

Ubohé varieté šašků hledajících svého krále, z Ameriky importované „vítězení“ v „debatách“ zpoza pultíků televizního studia, stupidní dotazy a ještě stupidnější odpovědi bezpáteřních krys všeho druhu a další neskrývané metody k ovládnutí mas nedávají každému člověku majícímu aspoň trochu sebeúcty – lépe Hrdosti – jinou možnost než neúčastnit se voleb, nechodit volit, a tak nebýt pro ono představení dobrovolným komparzem. My, lidé z okruhu Hrdosti, nevolíme!

Výše popsané záležitosti jsou však jen povrchní aspekty problému, pomyslnou špičkou ledovce. Demokracie samotná je zcela neschopný systém, nedávající jinou možnost vývoje než je současný i budoucí stav (bude hůř!) Vláda manipulátorů, naprosto nesmyslné rozdělení národa do „stran“ které pak, naprosto pro nic, doslova válčí mezi sebou, nulová odpovědnost, žádná návaznost (co jedna strana zavede to druhá okamžitě zruší).

Jít volit znamená souhlasit s neduhy vypsanými výše i níže; jít volit znamená souhlasit s demokracií.

Continue Reading

Mediální fikce versus realita

„Předpremiérová projekce nového filmu Quentina Tarantina, Nespoutaný Django (Django Unchained) přinesla snímku rozhodně pozitivní reklamu. Zúčastnění kritici skrz Twitter posílají takřka pouze dojmy plné potěšení, které předesílají budoucí nadšené recenze. … Nejlepší americký film roku 2012.“

Aktuálně.cz: Hravý, krvavý, šíleně zábavný, píší o novém Tarantinovi, 4. prosince 2012.

Reakce diváků na Twitteru, z nichž některé byly publikovány na Twitchy.com (sociálním agregátoru monitorujícím dění na Twitteru) byly rovněž nadšené a nepotřebují ani překlad:

Continue Reading

Vzhledem k nedávno publikovanému Sociologickému minimu publikujeme krátkou úvahu, která vyšla na stránkách Leidarstjarna. Úvaha se dá považovat příspěvěk k diskusi o strategii identitárního hnutí a za vyjádření (radikálně) tradicionalistického postoje k (revolučnímu) aktivismu.

Představa, že revoluci lze uskutečnit pomocí aktivismu ve smyslu lepení nálepek na kandelábry, útoků, rozdávání letáků, potravin apod. je velmi zakořeněna, dokonce i v „revolučních kruzích“. Tuto představu nebudeme hodnotit, uvedeme pouze některé argumenty pro základní orientaci:

1 – V souladu se stupni hierarchie spiritus – anima – corpus je každá revoluce v první řadě revolucí ducha (spiritus). Anima a corpus jsou duchu podřízeny. Z toho důvodu:

2 – Revoluce není jen suma přímých akcí. A proto také:

3 – Budování profánních organizací bez vyššího jednotícího (duchovního) principu  nikdy nemělo vyšší význam a tím ani dlouhé trvání.

Continue Reading

Člověk žijící v demo-liberálním systému je definován převážně jako „kupní síla“, čili reálný nebo potenciální (tj. představou spotřeby poháněný) konzument.

První fází vzdoru vůči systému je proto přísný výběr v oblasti reálné i potenciální spotřeby, která sahá za rámec „řádného života“ (ve smyslu výživy, hygieny a ošacení), tzn. standardu prostředí, v němž disident, popř. jeho rodina a blízcí žijí. Právě nadstandardní spotřebou, její mírou a podobou, se člověk-konzument určuje nejpodstatněji: jak vnitřně, tak vnějšně. Jako kritéria výběru nám poslouží vlastní slabosti a pak hodnoty, k nimž se vztahujeme. Silnější dokážou nejtvrdší selekci uplatňovat i na poli svých slabostí, v ideálním případě až k jejich vyhlazení. Slabším, tzn. většině, nezbude než sem a tam ustoupit, slabosti se podvolit, aby udrželi frontu. [1]

Druhou fází vzdoru vůči systému je životní styl. Ten je v demo-liberálním systému opět určován převážně podobou a mírou spotřeby. Zvládneme-li proto první fázi přísného výběru, podmíníme tím přirozeně i svůj způsob žití. Disident ho staví co možná nejvíc na nehmotných hodnotách, podle své kultury a nátury: od posilování charakteru ve společnosti, posilování těla v přírodě přes různé ušlechtilé záliby [2] a „pomoc potřebným“ (z obého může vzniknout zárodek pospolitosti) až k prožitku klidu (kontemplace) či naopak nebezpečí (akce). Jediný „luxus“ (jedno z nejfrekventovanějších slov polistopadové manipulace!), který přitom opravdu potřebuje, je Čas: luxus tedy pojímá v původním smyslu jako „výjimečný způsob života“ oproti povšechně blahobytné prostřednosti, kterou diktují média.

Continue Reading

V první části byl kritériem klasifikace životní styl obyvatel „vyspělých kapitalistických států“ demo-liberálního systému, nyní je jím strategie, kterou se lidé v systému uplatňují.

1. Snaha dostat se do jeho soukolí, stát se jednou z jeho převodních pák, nositelem jeho hodnot.
2. Snaha po souznění se systémem, přijímání jeho hodnot. Pasivní konformita.
3. Vnějškové přizpůsobení, oddělení práce a společnosti od nejvlastnějšího já. Vnitřní opozice. Domov, rodina, záliby.
4. Vnitřní život v relativně samostatném světě, v odtrženosti od aktuálních dějů, bytostné přilnutí k nějaké teorii, jež není spjata s daným systémem, ale s reálnými či nereálnými představami o jeho překonání. Nenápadný vzdor.
5. „Skok přes propast“: oživení náboženství, mystiky, uměleckého iracionalismu, sekty, apod.
6. Otevřený boj proti systému.

Continue Reading

Hippie

Jak dříve uváděl Websterův slovník „hippie“ nebo „hippy“ je: „Mladý člověk z šedesátých let, který odmítl etablovanou společenskou morálku, obhajoval spontaneitu, volnou lásku a rozšiřování vědomí, mající často dlouhé vlasy a nekonvenční oděv, užívající psychedelické drogy.“

Tato masmediální definice společenských odpadlíků zastínila všechny předchozí užití tohoto termínu před rokem 1960, jak například zmínil Malcolm X ve svém slavném životopisu. [1] Ten, jako sedmnáctiletý zlodějíček, který žil v Harlemu v roce 1939 zaznamenal, „z těch několika málo bělochů, co se motali okolo Harlemu, byl mezi námi jeden mladší, kterému jsme říkali ‚hippie‘. Choval se daleko víc ‚negro‘ než černoši. Mluvil víc afektovaně (‚hip‘) než my. Porval by se s každým, kdo by se jen zmínil o nějakém rasovém rozdílu.“

Podobný názor můžeme najít v románu Jacka Kerouaca Na cestě (1955):

Continue Reading

Resumé první části do r. 1945

Alessandro Blasetti (Stará garda, Železná koruna), Augusto Genina (Alcazar), Carmine Gallone (Pád Kartága).

Fritz Lang (Nibelungové), Arnold Fanck (Bílé peklo).

Hans Steinhoff (Hitlerjunge Quex, Ohm Krüger), Veit Harlan (Žid Süss), Gustav Ucicky (Uprchlíci), Arnold Fanck (dokumenty Josef Thorak, Werkstatt und Werk a Arno Breker), Wolfgang Liebeneiner (Žaluji), Fritz Hippler (dokument Věčný Žid), Leni Riefenstahlová (dokumenty Vítězství víry, Triumf vůle, Olympia), Walter Ruttmann (dokumenty Blut und Boden a Altgermanische Bauernkultur).

Jean Delannoy (Věčný návrat), Pierre Ramelot (Les Corrupteurs), Paul Riché (hr. dokument Tajemné síly), José Louis Sáenz de Heredia (Raza), František Čáp (Jan Cimbura), J. A. Holman (Velká přehrada), Jan Rejlek (Krása a síla), Miloš Cettl (Kolesa dějin).

Continue Reading

Dominantní životní styl

Styl, který je v daném společenském systému představován jako vzorový a proto hodný napodobení; patří sem nositelé „exkluzivního životního stylu“ a styl těch, kteří systém ideově a prakticky utvářejí či spravují: mediokracie, její tahouni i loutky, se tu prolíná s politickými, ekonomickými, finančními, intelektuálními, vědeckými a jinými elitami vlivu. Tito lidé jsou nositeli ideologií, „skutečných“ hodnot systému a jako takoví rozmanitě symbolizují víru v luxus, peníze, úspěch, parlamentní demokracii, trh, růst, rovnost (ať už inteligencí, práv, šancí, ras nebo pohlaví…) atd.

Standardní životní styl

Styl, který je v daném společenském systému nejrozšířenější. Jeho společným jmenovatelem je spotřební orientace. Míra spotřeby, kterou jeho představitelům umožňuje jejich postavení či výkon je dále rozděluje do různých (sociálních) skupin. Lidé s možností vysoké spotřeby jsou konformní s představiteli systémového dominantního životního stylu, který jejím prostřednictvím automaticky podporují a napodobují. Lidé s nižší možnou spotřebou se s dominantním životním stylem identifikují méně, tzn., že věří v menší část jeho hodnot, např. v luxus a peníze, ale ne již v „úspěch“ nebo „svobodný trh“. Ve skupinách lidí s možností vyšší spotřeby můžeme částečně spatřovat někdejší „střední třídu“, buržoazii. V mnohem početnějších skupinách lidí s možností nižší spotřeby můžeme částečně spatřovat někdejší „lid“, který „zmaloburžoazněl“. Typickým představitelem „lidu“ se tedy stal „maloměšťák“, drobný buržoa. Tyto kategorie však zastaraly. „Poslední člověk“ (Nietzsche) všech skupin standardního životního stylu je prostě „konzument“, a většinou námezdně (=za mzdu) pracující. Dávno ho přitom nedefinuje jen výběr konzumovaných věcí, ale i zážitků. Od lidí dominantního životního stylu se odlišuje větší pasivitou: zpravidla totiž jen imituje jejich konzumní „strategie“ („řízení zvenčí“). Je objektem i subjektem konzumu zároveň.

Continue Reading

Edice Orientace – opět silnější!

Tento esej je internetovou verzí Podstaty fašismu, která vyšla knižně. Neobsahuje obsáhlý rozhovor, který s autorem vedl Marco Tarchi, zato je doplněna přečetnými poznámkami a úvodem Stefana Vaje, v Itálii asi nejvlivnějšího Locchiho následovníka. Ten si přál, aby text byl uveřejněn jen v této definitivní (viz Editorial) verzi, nám se však pro knižní vydání jevila příliš zatěžkána aparátem objemných komentářů a odkazů a tak jeho přání plníme až nyní. A s velkou radostí a hrdostí, neboť zároveň představuje do značné míry i shrnutí našich vlastních postojů a snah, ústřední uzel myšlenkové sítě, kterou už více jak pět let na stránkách Délského potápěče odvíjíme. Spis vyžaduje pečlivé a opakované studium a při prvním setkání s ním je jeho plné pochopení, zvláště pro nepřipraveného, místy obtížné, ovšem i letmé seznámení nabízí kompas k určení světonázorové pozice, třeba už tím, dá-li se čtenář záhy odradit mnohdy nevšedními úhly pohledu. Určité myšlenky totiž není schopen přijmout nikdo, v kom již nežijí, alespoň v zárodku jako nejasná touha a cítění. Myslíme (a myšlenky ostatních akceptujeme) v souladu s našimi vrozenými instinkty. Podle nich volíme axiomy, které dnes nahrazují dogmata. My věříme v osud a ještě víc ve vůli, která ho dotváří!

Continue Reading

Arktos se z vydavatelství, publikujícího tituly ryze analytického rázu posunul poněkud literárnějším směrem, čehož příkladem může být například dílo od Ernsta von Salomona „It Cannot Be Stormed“. Budou se i další vaše aktivity ubírat tímto směrem? Neuvažujete například o znovuvydání některých děl od Knuta Hamsuna nebo Jacka Londona?

Ano, v budoucnu chceme vskutku publikovat mnohem více románové fikce. Kromě „It Cannot Be Stormed“, jež pojednává o konzervativní revoluci, jsme rovněž vydali román s názvem „The Saga of the Aryan Race“ od perského zoroastriánského autora Poruse Homiho Havewaly. Jedná se o historii zoroastriánských árijských kořenů v podobě mytologického příběhu. Letos v létě jsme vydali další román „The Owls of Afrasiab“ od švédského autora Larse Holgera Holma, pojednávající o dobytí Konstantinopole muslimy v roce 1453. V současnosti dokončujeme práce na překladu románu „Morning Crafts“ od Tita Perduea, jehož tématem je příběh chlapce, který byl nalákán k navštěvování tajné školy v lesích, jejíž učitelé se úpěnlivě snaží o záchranu pozůstatků západní civilizace. Jsem přesvědčen, že v tomto našem vydavatelském plánu zahrnujícím jak nová, tak i klasická díla budeme i nadále pokračovat. V současnosti však nemáme v plánu vydávat Hamsunova nebo Londonova díla. Všechny jejich nejdůležitější knihy jsou momentálně k mání, nevylučujeme však, že někdy v budoucnu vydáme některé z jejich méně známých děl.

Continue Reading

Islám není jen posledním systémem Tradice, je také nejobsáhlejším, neboť v sobě zahrnuje vše předchozí a stojí společně s prapůvodní védantou nejblíže ideji integrální tradice. Jeho cílem je stát se „archou Tradice“. Evola neřekl nikdy nic proti islámu, jehož bojového a mužského ducha obdivoval. Ale považoval jej chybně pouze za semitskému duchu přizpůsobenou formu. To je pravdou pouze v jeho historickém a regionálním výrazu, v Persii jej prodchl iránsko-árijský duch, jak ukazuje například solární metafyzika Suhravardího a súfistické školy Išraq. V Turecku turánský duch (z části i v Maďarsku) ve spojení s dědictvím Byzance. To vše, aniž by muselo dojít k jeho zfalšování. Lze mluvit i o mughalské kultuře, o schopnosti islámu zvednout i černé africké kmeny na vyšší úroveň, než se to kdy podařilo křesťanství. Krátce: Není důvod, aby islám nemohl pro moderní Evropany představovat také alternativu k modernímu světu. To není jen plytké tvrzení, má metafyzický základ: neosobnost islámského pojmu Boha, jeho ryze monoteistická forma, která odmítá jeho jakékoliv vypodobnění, a rovněž nepřítomnost kněžského stavu (která je vázána na zosobněného Boha).

Continue Reading

Každá generace a každé město mají jedno společné: umolousanou postavičku okupující roh ulice s cedulkou, jež oznamuje, že „konec světa se blíží.“ Na jejich přítomnost jsme si již tak zvykli, že nám jejich projevy splývají v monotónní kulisu ne nepodobnou povzdechům našich prarodičů o tom, jak za jejich mladých let svět býval lepší.

V průběhu posledního desetiletí však do našeho kolektivního vědomí vstoupila nová myšlenka v podobě pozvolného směřování ke konečnému bodu. Pokud se ukáže coby pravdivá, budeme muset přiznat, že se tito zvěstovatelé katastrof nemýlili. Následně se nám na mysl dere otázka, kam se nyní máme uchýlit? Minulé století pohřbilo fašismus, nacionalismus, komunismus a teokracii, stejně jako století, jež mu předcházelo, skoncovalo s aristokracií a starými pořádky. Co nám tedy zbývá?

A právě v čase, kdy si čím dál tím více lidí tuto otázku klade, se na scéně objevil nový typ vydavatelství se zaměřením na společensko-politické, historické i futuristické tituly. V čele této vydavatelské vlny stojí Arktos, jež je znám svými vysoce kvalitními publikacemi s tradicionalistickým, ekofuturistickým a transcendentním zaměřením. Jsme rádi, že vám tímto můžeme poskytnout rozhovor s jeho šéfredaktorem Johnem Morganem:

Continue Reading

Je velice důležité rozlišovat mezi lidovými obyčeji a Tradicí. Většina – nebo snad všechny – evropské pokusy znovu oživit pohanská náboženství se orientují na zvykosloví, které bylo zachováno vně nebo v rámci křesťanství, nebo které existuje snaha oživit až na základě historických pramenů. Máme zde co dočinění s jevy, které stojí plně v rovině exoterismu. Někteří se spokojují s tímto, ostatní pociťují absenci vlastního zasvěcení a esoterismu a mnoho skupin, především v německém a anglickém jazykovém prostoru, se navrací zpět k okultistickým pramenům, které ale ve skutečnosti rozhodně nejsou evropského původu, nýbrž překrouceným a okleštěným uměním kabbaly, ať už jsou si toho praktikující vědomi či nikoliv. Oboje, čistě exoterní i okultistické, mají s Tradicí společného málo, případně vůbec nic. Vzhledem k tomu, že Tradice se vztahuje k metafyzické rovině a nikoliv na vnější obyčeje, ti, kteří praktikují autentickou indickou védantu, perský súfismus či prapůvodní buddhismus (jak jej vyobrazil Evola), jsou evropské solární tradici podstatně blíže než ti, kteří se orientují na vnější folklorní zvyky, jejichž báze spočívá na temném a lunárním základu. Že je pak možné a smysluplné tuto autentickou iniciační praxi, která se v živé podobě zachovala bohužel jen v mimoevropských tradicích, doplnit exoterní praxí evropského ražení, slavením ročních svátků a podobně, nevylučuji. Ale o evoliánském „tradicionalismu“ můžeme hovořit s jistotou pouze tehdy, když se autentickým způsobem uskutečňuje iniciační rovina. Čistě folkloristické projevy (novo)pohanství Evola považoval vždy za pouhý výraz pasivní tužby a mluvil o nich se stejným opovržením jako o dnešním duchovně chudém a plytce moralizujícím křesťanství.

Continue Reading

Napsal: Stefan Zweig

O italské politice jsme tehdy v Rakousku nevěděli nic víc, než že se po velkém zklamání z války rozmáhaly ostré socialistické a dokonce bolševické tendence. Na každé zdi bylo vidět nemotorným písmem černým uhlem nebo bílou křídou napsáno „Viva Lenin“. Dále jsme se doslechli, že jeden ze socialistických vůdců, jistý Mussolini, se během války zřekl strany a organizoval nějakou protiskupinu. Brali jsme však podobná sdělení na vědomí jen s jakousi lhostejností. Co může nějaká taková skupina znamenat? Takové zájmové skupiny tehdy existovaly v každé zemi; v Pobaltí pochodovali váleční dobrovolníci, v Porýní, v Bavorsku se vytvářely separatistické skupiny, všude probíhaly demonstrace a puče, které však téměř vždy byly potlačeny. A nikdo nemyslel a nehleděl na tyto „fašisty“, kteří si místo garibaldiovských červených košil oblékli černé, jako na podstatný faktor budoucího evropského vývoje.

Ale v Benátkách pro mne dostalo smysluplný význam pouhé slovo. Přijel jsem do milovaného města lagun odpoledne z Milána. Jediný nosič nebyl na místě, žádná gondola k dispozici, dělníci a nádražní úředníci nečinně postávali kolem, ruce demonstrativně v kapsách. Protože jsem s sebou vláčel dva dost těžké kufry, rozhlížel jsem se kolem, hledal pomoc a zeptal se jednoho staršího pána, kde bych zde našel nosiče. „Přijel jste ve špatný den,“ odpověděl s lítostí. „Ale míváme takové dny často. Je zase jednou generální stávka.“ Nevěděl jsem, proč je stávka, a dále jsem se na to neptal. Byli jsme na něco podobného zvyklí z Rakouska, kde sociální demokraté ke své škodě nasazovali tento svůj nejostřejší prostředek příliš často, aniž by ho potom fakticky využili.

Continue Reading

Autor: Robert Steuckers

Čandalistické dekadentní figury

Existenciální krize, jež započala zhruba v polovině 18. století, vyústila v nihilismus, který Friedrich Nietzsche s odsudkem charakterizoval jako „vyčerpání života“ a „znehodnocení všech hodnot“, projevující se vzrušeným neklidem a neschopností si užívat volného času. Právě tento neklid pak urychlil proces vyčerpání.

Abstrakce existence jasně naznačuje, že naše „společnosti“ již nadále nevytvářejí „těla“, nýbrž, jak Nietzsche definuje, pouhý „konglomerát čandalů“, v nichž se nahromaďují nervové a psychické poruchy, jež jsou známkou toho, že obranný mechanismus silných nátur není ničím jiným, než pouhou vzpomínkou. Právě tyto „obranné mechanismy“ v sobě musí „odlišný člověk“ oživit po završení procesu vlastního hledání tradičních mystérií.

Nietzsche velmi adresně vypočítává hříchy čandaly, symbolické to figury evropské dekadence, z nichž vyvěrá existenciální krize a nihilismus. Čandala trpí nejrůznějšími neduhy: zvýšenou inklinací ke kriminalitě, popularizováním celibátu a dobrovolné sterility, hysterií, neustálým oslabováním vůle, alkoholismem (a závislostmi na různých drogách), systematickým pochybováním a soustavnou a neúnavnou destrukcí veškerých pozůstatků síly.

Mezi čandalistické figury dekadence a nihilismu Nietzsche zařazuje i tzv. „úřední nomády“ (Staatsnomaden), kteří vykonávají oficiální funkce, aniž by opravdově přináleželi k některé zemi, sluhy „chladného mostra“ s abstraktní myslí, jež plodí další a další abstrakce. Parazitní způsob života těchto existencí způsobuje z důvodu jejich omračující a neustálé lenosti rozpad rodiny. To vše se odehrává v prostředí utvořeném z protichůdných a rozdrobených existencí, kde „disciplína“ (Züchtung) jednotlivých aktérů slouží abstrakcím chladného monstra – všeobecné nespolehlivosti ve formě popudlivosti a výrazům nenasytného a kompenzačního chtíče po nejrůznějších stimulech a vzrušení – neurózám všemožného typu – politickému „presentismu“ (Augenblickdienerei), v němž dlouhodobá paměť, hlubší perspektivy či přirozený a instinktivní smysl pro pravdu naprosto absentují – patologické přecitlivělosti – plané obavy vybuzují morbidní strach z neúprosných sil, jež formovaly a stále ještě formují historii a mocenské poměry – strach z ovládání reality a uchvácení hmotných statků tohoto světa.

Continue Reading

Autor: Lukáš Beer

Že vnímání událostí z podzimu roku 1938 v podání naší historiografie má dodnes naprosto určující význam pro chápání a výklad moderních českých národních dějin, není třeba zvlášť zdůrazňovat. Najdeme dnes sotva někoho, kdo o démonizované „Mnichovské dohodě“, prezentované jako diktát, nikdy v životě neslyšel. Horší je to už se znalostmi o podstatě obsahu mnichovského ujednání a o tom, a co mu vlastně vůbec předcházelo. Dodnes se kupříkladu traduje či v českých hlavách přežívá názor, že „Mnichovská dohoda“ byla jakýmsi šokujícím a ponižujícím ujednáním „o nás bez nás“ – pro někoho překvapujícím faktem však je, že tato dohoda dala pouze organizační rámec k odstoupení území již odsouhlaseného československou vládou. Jak už před několika lety výstižně poznamenal ve své knize Zamlčené dějiny publicista Tomáš Krystlík, právě onomu znění této preambule, předcházející Mnichovské dohodě, se „čeští historici vyhýbají jako čert kříži“. Existují pro to pádné důvody.

Tyto mnohé další méně známé souvislosti se snaží názorně objasnit aktuálně předkládaná kniha autorského kolektivu nazvaná Mnichovská dohoda a osud sudetských Němců. Již v úvodu samotné smlouvy se hovoří o podstatě tohoto ujednání, podepsaného v bavorské metropoli zástupci Anglie, Francie, Německa a Itálie, tím, že se označuje jako „následná dohoda ze dne 29. září 1938“. To je jedním ze stěžejních témat nově vydané knihy. Co „Mnichovu“ tedy konkrétně předcházelo a co mu ve skutečnosti ubírá na jeho démoničnosti?

Continue Reading

Nová Evropa

Není v našich možnostech charakterizovat tu jakkoli stručně stav kinematografií všech jednotlivých států. Můžeme jen konstatovat, že v Belgii, Nizozemsku, Norsku, Dánsku a v balkánských zemích byla filmová výroba trvale nevelká i v předválečných letech |39| a že pokud před válkou dominovaly v kontinentální Evropě filmy americké a francouzské, za války je vystřídaly německé a italské. Francouzský film se však nadále těšil z domácí konjunktury i z umělecké kontinuity – návštěvy kin nebyly nikdy větší a celkem vzniklo 220 filmů. |40| Obecně platí, že omezení či úplné zrušení dovozu a distribuce hollywoodské produkce |41| uvolnilo domácím tvůrcům prostor všude – nejmarkantněji v neutrálním Švýcarsku, kde ve válečných letech vzniklo i 12 filmů ročně – zatímco v roce 1946 zase jen dva. Anebo v Maďarsku, kde díky ztrátě americké konkurence vzniklo 53 vlastních filmů, které představovaly více než 30% všech premiér! O tom, jak a nakolik tyto rozličné kinematografie odrážely novou realitu, moc nevíme. Určitě nejkrásnější film natočený podle estetických a ideových měřítek prosazovaných v Říši však vznikl ve Francii podle scénáře básníka Jeana Cocteaua… |42|

Continue Reading

Autor: Kerry Bolton

Co přimělo koptského křesťana, původem z Egypta, vystupujícího pod jménem Sam Bacil (vlastním jménem Nakoula Basseley Nakoula 1]) natočit film, který zaručoval, že vyprovokuje muslimy po celém světě? Až doposud byl Nakoula spíše znám jako kriminálník, zkrachovalec a bývalý trestanec, než jako aktivista zapálený pro věc jinou, než jeho vlastní finanční prospěch. 2]

Co vyvolalo nepokoje a násilí po celém islámském světě nebyl ani tak film samotný (Desert Warrior), který byl podle názoru „konzultanta“ Steve Kleina 3] „fiasko, odpad,“ ale mnohem známější filmová upoutávka, která byla zveřejněna na Youtube pod názvem Innocence of Muslims (Nevinnost muslimů).

Nekoula není zrovna znám pro svoji nesobeckost. Vyhlásil bankrot v roce 2000 a byl zapojen do kriminálních aktivit před ním, i po něm. Proto pokud se stal hlavním aktérem a následně obětním beránkem v akci, díky které se ocitl v extrémním nebezpečí, mu zřejmě musela být nabídnuta značná finanční odměna. Zpráva Los Angeles Times o Nakoulovi uvádí:

Continue Reading

Autor: A.W. MacCrinnan

Nový román literárního renegáta Tita Perduea „The Node“ („Styčný bod“) lze charakterizovat jako dystopickou komedii, odehrávající se ve druhé polovině tohoto století v ultramultikulturní Americe, jež ze všeho nejvíc připomíná některou ze zemí Třetího světa, v níž se běloši (v knize nazýváni „The Cauks“ na základě anglického termínu „Caucasians“) stali minoritou, zbavenou vešerých hlasovacích práv.

V této zoufalé a zničené zemi, jíž však stále dominuje konzumeristické šílenství, škodlivé zplodiny otrávily ovzduší a přelidněnost způsobená přistěhovalectvím ze zemí Třetího světa zapříčinila vyčerpání všech přírodních zdrojů. Nejcennější měnou je zde čínský jüan. Rabování, vraždy, loupeže a pohlavní zneužívání dětí jsou zde normou, přitom nechvalně známé vězení „The Wedge“ je plné bělochů odsouzených za vyznávání „etnocentristických postojů.“ Takřka vše je v tomto novém bezútěšném světě pojmenováno po Martinu Lutheru Kingovi: ulice, jezera, řeky, budovy, mosty i samotné New York City.

Hlavní hrdina tohoto díla, čtyřiačtyřicetiletý nejmenovaný muž, byl nucen opustit svou rodnou usedlost ve venkovském Tennessee a podniknout nebezpečnou cestu do města vzdáleného čtyři míle, kde potřeboval sehnat propan butan na zatápění. Následně tam navštěvuje „styčný bod“, tajnou skrýš obývanou bílými muži a ženami, kteří se zde hodlají věnovat „nezákonnému rozmnožování.“ Tito „nodisté“ jsou součástí neustále se rozšiřující sítě podobných skupinek, či chcete-li „frančíz“, jež se rozvětvila do všech koutů země.

Continue Reading