Komentář k současné krizi v Íránu

Autor: Jan Procházka

Návrat Britského impéria

Nevěřím emocionálním prohlášením některých amerických komentátorů, že Donald Trump je „psychopat, který vede Ameriku do zkázy“. Ano, je to excentrik, ano, s psychopatickými osobnostními rysy, jakýsi nový Caligula, u něhož nás nepřekvapí, až jmenuje svého koně senátorem nebo zapálí Kapitol a svede to na „Demokraty a nelegální imigranty“. I ten caligulovský aspekt sexuálních orgií bychom u něho našli, vzpomeneme-li na soukromý ostrov, kam židovští kuplíři (Epstein, Maxwellová) dodávali pro západoevropské aristokraty slovanské a latinskoamerické sexuální otrokyně, jako by se od časů Ibrahíma ibn Jaqúba al Israilího nic nezměnilo. Pravda, Trump nemá intelekt (čti: je hloupý), je mimořádně nevzdělaný, ale má spolehlivý podnikatelský či lépe řečeno mafiánský instinkt. Jeho hlavním přikyvovačem je Pete Hegseth, ministr války, bývalý moderátor Fox News s ještě nižším intelektem než prezident sám – a to už je co říci. Nicméně Trump se obklopil mocnými a vlivnými židovskými podnikateli, americko-izraelskou kastou finančníků (jeho hlavními sponzory jsou AIPAC a  Adelsonová, osobním poradcem Cohen, finančníkem Mnuchin, politickým stratégem Epshteyn, šéfy diplomacie Witkoff a Kushner), která jej v podstatě řídí tak, jako předtím jiná židovská skupina v klíčových postech („deep state“) řídila nesvéprávného Bidena – zahraniční politiku Blinken, finance Yellenová, zpravodajské služby Hainesová, vedoucí kanceláře Klain, Zients. Takového mocného soupeře, který vytvořil ze Spojených států izraelský krmelec, bez kterého by sionistický stát vůbec nemohl existovat (jen za rok 2025 údajně zaplatili američtí daňoví poplatníci Izraeli 298 miliard dolarů), nelze podceňovat.

Jak tedy číst novou americkou zahraniční politiku? Jedná se o velký a bohužel relativně úspěšný pokus zvrátit proces konce americké globální hegemonie a přechod k multipolaritě, kterou představovalo hnutí BRICS. Po americkém fiasku v Afghánistánu roku 2021 jsme si skutečně mysleli, že americká globální moc upadá, že Spojené státy už nejsou schopné vést ani středně velké konflikty, o novém angažmá typu Koreje či Vietnamu ani nemluvě.

Svět po 30 letech americké hegemonie skutečně začal připomínat 70. léta, kdy onen „první svět“, tedy Spojené státy se svými vazaly, byl po aféře Watergate (1972), porážce ve Vietnamu (1973 – 1975), ropné krizi (1973 – 1974), ztrátě pozic v Africe (1956 – 1975) a v Perském zálivu (1979) v globální defenzivě. Aktivovala se emancipační hnutí a nátlakové skupiny usilující o spravedlivější uspořádání světa jako například Hnutí nezúčastněných či všelijaké „třetí cesty“ a hnutí „třetího světa“. Ovšem i tehdy – a musím opět říci bohužel – se „první svět“ dokázal velmi rychle zmobilizovat a donutil tento „třetí svět“ ke kapitulaci, čímž vznikl ze třetího světa onen stagnující, závislý, nerozvinutý a ze zahraničí řízený globální jih.

Lze v této souvislosti také připomenout, že v 90. letech měli „Američané“ stejné plány pro „druhý svět“, tedy postsocialistický prostor, s nímž se mělo naložit jako s nějakými africkými zeměmi. Tomu dokázal Putin po roce 1999 úspěšně zabránit, když učinil z Ruska, sledujícího trajektorii Konga či Středoafrické republiky, opět aspoň regionálně významný stát.

Otevřené trhy a volný obchod 90. let vyhovovaly nezápadním ekonomikám, umožnily státům Indopacifiku převzít západní průmysl, Čína začala dokonce Západ dohánět i v technologickém ohledu. (Jak píše historik Fernand Braudel a ve svých přednáškách říká profesor Budil, kapitalismus je v zásadě opakem volného trhu. Kapitalismus znamená monopoly, oligopoly, embarga, sankce, námořní blokády, hierarchickou strukturu imperiálního jádra a závislé periferie.)

Je pravda, že stejně jako Britové po druhé světové válce již nejsou Američané dnes schopni okupovat a držet rozsáhlá území, ale obávám se, že krátkodobé konflikty na omezeném území díky své technologické převaze ve vesmíru, umělé inteligenci, elektronickém boji, úderným svazům letadlových lodí a globální síti opěrných bodů zvládají dobře. Nakonec Nepřítel nepotřebuje fakticky okupovat celou Indii nebo Čínu, nemá dnes už kapacity ani k tomu, aby obsadil celý Írán. Spokojí se s tím, že rivaly obklíčí, vybombarduje, donutí předat své nerostné bohatství a průmysl americkým monopolům a odevzdat americké armádě kontrolu nad dopravními koridory. Cílem je zamezit tomu, aby rivalové mezi sebou mohli obchodovat. (Klíčová bitva o Írán se proto také odehraje v Hormuzské úžině a na ostrovech Qešm a Charg, nikoliv někde u Teheránu.)

Obávám se zkrátka, že nyní sledujeme podobný proces jako v letech sedmdesátých. Nepřítel vycítil přicházející ohrožení své světovlády, opět se dokázal rychle zmobilizovat a vojensky vyřazovat potenciální soupeře. Spojeným státům jde o zachování světové hegemonie, kdy budou představovat jediného autokratického světovládce řídícího svět bez jakýchkoliv omezení. Žádná „konstituční monarchie“ omezená Radou bezpečnosti OSN nebo „červenými liniemi“ jiných mocností, ale direktivní militaristická světovláda. Žádný volný obchod, žádné volnotržní hospodářství, ale americký monopol na všechny klíčové komodity. Na to ostatně nepotřebujeme žádné analýzy, toto říká Trumpova administrativa úplně bez obalu. (A vzhledem k tomu, kdo ve skutečnosti řídí Trumpa a Spojené státy, stačí naznačit, o co se tu jedná…)

Pozorujeme návrat Britského impéria, starý koloniální model udržování světové hierarchie s imperiálním jádrem, poslušnými semiperiferiemi a vykořisťovanou periferií.

Spojené státy potřebují udržet kontrolu nad světovými oceány, a to prostřednictvím regionálních základen, malých vazalských emirátů poskytujících námořní a letecké opěrné body, jakož i svých úderných svazů doposud bezkonkurenční flotily jedenácti jaderných letadlových lodí. Pokud vím, schopnost tyto úderné svazy potopit má v případě vypuknutí ostrého konfliktu jednoznačně pouze Evropa (což je irelevantní) a pravděpodobně i Čína. Spojené státy si také potřebují zajistit zdroje pro svůj vojensko-průmyslový komplex, takže stejně jako Britské impérium budou vyřazovat jednotlivé protivníky jednoho po druhém za účelem získání jejich přírodních zdrojů a omezení konkurence. Ovládnutím Venezuely, Íránu a Kanady by Nepřítel získal kontrolu nad více než 50% světových zásob ropy a zemního plynu a stal by se sám jakýmsi „novým OPEC“. Kuba v podstatě nestojí za řeč, má geopolitický význam pouze pro USA jako klíč ke Karibskému moři (který je i na kubánském státním znaku). Pokud Nepřítel zničí Írán, a nevylučoval bych ani pozemní operaci, která se pokusí obsadit pobřežní pás, tedy Bandar Abbás, Čáhbahár a ropná pole v Perském zálivu, zmáčkne Kanadu a začne drancovat Afriku, protože ještě předtím, než se vrhne na Čínu, musí získat paritu v produkci prvků vzácných zemin (lanthanoidy, antimon) nenahraditelných pro výrobu moderních zbraní.

Cílem je – a teď cituji americké ministerstvo války – obnovit stav, kdy žádná země nesmí konkurovat Spojeným státům v oblasti technologií a ve vesmíru. Všechny významné dopravní koridory a světové oceány musejí být pod americkou kontrolou.

Mezi eurasijskými mocnostmi, především v klíčové oblasti Indopacifiku, bude udržována neustálá rivalita a potenciální soupeři musí být vyčerpáváni vnitřním třením, ne-li přímo vojenskými intervencemi (bombardování Íránu).

Konec BRICS

A obávám se, že toto se Nepříteli přesně daří bez ohledu na to, že hraje se slabšími kartami než v polovině 20. století. Já i mnozí další jsme viděli značnou naději na spravedlivější rozdělení světa především v hnutí BRICS nebo v Šanghajské organizaci spolupráce. Obě dvě organizace s útokem proti Íránu skončily a fakticky zanikly, svým úpadkem do bezvýznamnosti následovaly Hnutí nezúčastněných i „třetí cestu“.

Dokud bude dolar světovou záložní měnou, dokud se budou klíčové komodity obchodovat v amerických dolarech, nemusejí Spojené státy splácet svůj dluh ani obchodní deficit – stačí vytvořit nové dolary. Do té doby jsou americké sankce také schopny ničit malé soupeře (Venezuela, Kuba,…) a významně poškozovat i středně velké rivaly (Indie, Rusko, Írán). Bez koordinovaných protiopatření velkých států může růst amerického státního dluhu, poháněný obrovskými náklady na zbrojení a udržováním armád po celém světě, stoupat klidně do nekonečna.

Hnutí BRICS nakonec zařízla Indie – nejprve přijala Američany vnucenou koloniální smlouvu (jejíž obsah je stále neveřejný), podle níž se musí vzdát odebírání ruské ropy. Vzhledem k tomu, že s napadením Íránu Spojené státy „dovolily Indii po 30 dní ruskou ropu odebírat“, se z Indie stává namísto „lídra globálního jihu“ polokoloniální stát. Indie je také zemí, která nadšeně přivítala útok na Írán – strategického partnera Ruska i Číny a z hlediska dopravních tras klíčového člena BRICS a Nové hedvábné stezky. Indie rovněž dlouhodobě diplomaticky, vojensky a zpravodajsky podporuje Izrael a uzavřela s ním velký zbrojní kontrakt. Moskva nemá prostředky a Peking vůli se za svého partnera aktivně postavit a pokusit se uštědřit Nepříteli strategickou porážku. Skutečně mě mrzí reakce obou států – v únoru Rusko a Čína pořádají společné s Íránem námořní cvičení v Arabském moři a Hormuzské úžině, ale v okamžiku, kdy Nepřítel zahájí útok, ruské a čínské lodě prostě odjedou pryč.

Zdá se, že mezi ropnými monarchiemi, Izraelem a hinduistickou Indií funguje jakási substanciální světonázorová spřízněnost. Spočívá snad ve společné touze po vytvoření obskurního kastovnictví s panskou rasou na vrcholu a davů nízkých přistěhovaleckých kast zajišťujících chod průmyslu a služeb. Takto fungují dnes všechny ropné monarchie Perského zálivu, kde polootroci z chudých muslimských zemí tvoří i 90% obyvatelstva, začíná takto fungovat Izrael s tisíci thajských, indických a filipínských kuliů v ocelárnách a zemědělství, přičemž stejný model výměny obyvatelstva se chystá i pro nás. (Mrzí mě, že řada Čechů se v této americko-dubajsko-izraelské vizi světa našla a už se těší, jak bude pro svou podnikatelskou věrchušku organizovat zástupy orientálního proletariátu pracujícího ve zdejších montovnách. Slovo vlast pro ně nemá význam – jsou doma v Praze stejně jako v Dubaji, Haifě nebo Miami.)

Ano, v polovině 20. století, kdy byl Nepřítel schopný vést pozemní útoky proti Koreji či Vietnamu, jeho průmysl tvořil polovinu světové produkce, dnes nikoliv. To ale neznamená, že by byl slabý – vyváží služby, dominuje technologicky, ovládá finanční trhy, kontroluje přes 40 % světového obchodu se zbraněmi (které stále na svém území vyrábí, nakonec i díky fabrikám vystavěným ve 40. letech). Pořád má obrovské geografické a populační zázemí – nepřetržitě může vysávat a vytěžovat své kolonie, surovinově latinskou Ameriku, populačně a technologicky Evropu, svou nejcennější „korunní kolonii“. V liberální ekonomii se tento „benátský systém“ nazývá „mezinárodní dělba práce“.

Obávám se, že pokud Nepřítel neutrpí v Íránu ostudnou porážku, může jeho globální hegemonie navzdory přicházejícím znamením úpadku trvat klidně ještě dalších sto let. Nové rámce pro obnovení důvěry, pro vzpouru periferie, pro dedolarizaci světa a svržení Hegemona se musejí vybudovat úplně od začátku. Žádná z regionálních mocností toto zatím není schopna provést sama – Rusům se to evidentně nedaří. A v té době už může být z Evropy africké sídliště nerozeznatelné od Konžské pánve.

Role Ruska

Rusové nevítězí na Ukrajině, jsou zabředlí ve vyčerpávajícím konfliktu připomínajícím spíše vybíjení lidstva, konfliktu spalujícím nejlepší muže Ruska i Ukrajiny jako uhlí v tendru, zatímco oligarchové s izraelským občanstvím kupují zlaté záchody. Zdá se, že Rusko je vůbec nejslabší, co kdy bylo. Rusové nejsou schopni reagovat na zrušení neutrality Finska ani zabránit tomu, aby do něj Američané umístili jaderné bomby, což staví Rusko do existenciálně nevýhodného postavení, kdy mohou potenciálně ztratit přístup k Murmanskému fjordu, a tím i k Arktidě – Finové se postavili to téže pozice, kvůli které vypukl roku 2022 konflikt na Ukrajině. Rusové byli donuceni vyklidit Blízký východ, Američané zde zničili po rozpadu SSSR všechny nepodvolené státy jeden po druhém – Libanon, Libyi, Sýrii, Irák. Nemůžeme pominout ani Venezuelu, iniciátora a zakládajícího člena OPEC s největšími světovými zásobami ropy, která ztratila veškerou suverenitu i své zlaté rezervy, které prý Američané vyvezli ze země. Jak ukázal případ Venezuely, ruské systémy PVO (S300 a S400) zastaraly a ztratily proti západním systémům elektronického boje účinnost. Západ přepadává, krade a zabavuje ruské lodě – to, co budilo v době karibské krize oprávněnou hrůzu, je dnes naprosto běžnou praxí. Západ blokuje koridor Suwalki a připravuje námořní blokádu Kaliningradské oblasti, aby donutil Rusko otevřít frontu proti Pobaltí. Rusko, zdá se, bohužel nemá sílu tomu zabránit ani jakkoliv reagovat. Skutečně asi ani nemá jinou možnost, jak pomoci Íránu, než poskytnout GLONASS. Jediné a pravděpodobně poslední, co by ještě mohli Rusové Íránu dodat, je jaderná bomba.

Existenciální válka

Řekněme, že i ti nejhorší váleční zločinci jako řekněme Winston Churchill se svým hladomorem v Bengálsku, Charles Gordon, „opiový Gordon“ nechvalně proslulý z Číny, nebo lord Kitchener, strůjce genocidy v Jižní Africe a masakrů v Súdánu, měli intelektuální úroveň a své protivníky brali důstojně. Když čteme Ceasarovy Zápisky o válce galské, také nás upoutají již samotné názvy kapitol „Vyhlazení Venetů“, „Vyhlazení Akvitánců“, ale pak přichází Vercingetorix, který důstojně kapituluje a složí zbraně Caesarovi k nohám. Je veden v Římě pod Vítězným obloukem a uvězněn.

Jak ovšem pojmenovat způsoby Nepřítele, který vozí Madura v kleci po New Yorku, fotí se s ním a nahrává je na sociální sítě s posměšnými komentáři? Ano, Pompeius by jej nechal ještě oslepit a vykastrovat, ale bál by se bohů. Jak pojmenovat styl Caliguly v červené kšiltovce rozhodujícího o vraždách na druhém konci světa v zemích, o nichž neví, kde leží? Který zabije šíitskou obdobu papeže o šíitské obdobě Velikonoc a vydá k tomu oficiálními cestami posměšné obrázky? Jak nazvat způsob komunikace nejvyšších úřadů, který používá záběry a slovník z počítačových her v kombinaci se skutečnými záběry vražd a raketových útoků? Co je ta za vlastnost vedení státu, který během vyjednávání povraždí vyjednavače a vysmívá se, že „není s kým jednat“? Dělá tohle někdo jiný než gangsteři? Snažím se rozpomenout, zda se někdy takto chovali Němci, Japonci nebo Britové v době svých impérií. Není přesně toto hybris, nejhorší ze všech zločinů, posouvající Hegemona kamsi za lidstvo, do satanistické polohy?

Patolízalské projevy evropských koloniálních úředníků (Babiš, Merz, Meloniová) o „íránském nebezpečí“ jsou největším zklamáním této krize. Tyto bytosti v čele svých loutkových států snad nemají ani tu nejmenší sebeúctu.

Role Íránu

Konflikt s USraelem má pro Írán existenciální rozměr, má ovšem také globální rozměr. Hormuzským průlivem mezi íránským ostrovem Qešm a ománskou exklávou Musandam odchází 20% světové ropy, 30% světového LNG, 20% světového hliníku a 50% průmyslových hnojiv (které se vyrábějí ze zemního plynu a vzduchu), bez kterých by Země neuživila 8 miliard lidí ale pouhé 4 miliardy (s nimi uživí třeba i 20 miliard).

Trump a jeho sionistická administrativa dokázala, že není schopna žádného vyjednávání. Íránská teokracie ukázala nebývalou resilienci a vzdoruje naprosto geniálním způsobem. Co může také dělat jiného, než využít toho, že sedí na světově významných zásobách uhlovodíků a kontroluje trasu, odkud jsou vyváženy? Co může dělat jiného než učinit válku nevýhodnou pro celý svět (válka prý stojí Američany 1 miliardu $ denně) a výhledově i ekonomicky smrtící pro regionální americké vazaly, v nichž navíc žijí i početné šíitské menšiny (například v Bahrajnu)? Írán je stále ještě schopen útočit levnými drony a raketami, ničit ropnou infrastrukturu, vyčerpávat a ničit velmi drahé americké systémy PVO. Zároveň do země vpustil americké novináře, aby pro globální publikum natočili všechny ohavné USraelské útoky na dívčí školu, rezidenční oblasti a civilní ropnou infrastrukturu připomínající spíše chemický útok na Teherán. Navzdory tomu, že Trump mění stanoviska k Íránu i několikrát denně, připravuje těžké bombardéry, nakládá námořní pěchotu, posílá další letadlovou loď, tlačí na své vazaly, aby se zapojili do války, čímž by aspoň případná ostuda byla ostudou kolektivní. Sám se nechal vmanipulovat to obtížné situace – Chameneího nahradil Chameneí, velájat e fakíh je silnější než dříve, Kurdové se odmítli nechat podplatit a dělat USraeli „nové Ukrajince“, rakety a drony stále létají a uranový průmysl stojí, nebo spíše leží někde hluboko v tunelech. Pokud Velký šejtán nevyhlásí rychlé vítězství a neukončí válku, která v podstatě nesplnila žádný z chaoticky a ad hoc ohlašovaných cílů, bude muset provést pozemní operaci a pokusit se obsadit přinejmenším pobřežní pás Perského zálivu a Indického oceánu. Vyloďovací a výsadkové operace ovšem patří k tomu nejriskantnějšímu z vojenských operací. O zajištění, nakládce a vývozu 3 tun uranu z centrální části Íránské plošiny ani nemluvě. Dostřel íránských protilodních raket je 300 km, vrtulníky a pěchota budou na pobřeží pod neustálými nálety íránských dronů. Tam se pravděpodobně také odehraje bitva, která rozhodne o budoucí podobě světa. Podaří se Íránu blokovat Hormuzský průliv nejméně po 60 dní a udržet jej před pozemní invazí Nepřítele? Dokážou levantští Izraelci donutit americké Izraelce k útokům na civilní infrastrukturu? Dokážou pak Íránci ustát kobercové bombardování měst, zničení odsolovacích stanic a vodovodů, přežijí žízeň a hladomor, dokážou přestát genocidu, kterou si na ně Hegemon úspěšně nacvičil v Gaze?