Délský potápěč

Osudy jednoho z porevolučních ideových směrů ruské meziválečné emigrace

Historik Emil Voráček patří nejen mezi první české badatele, kteří systematicky věnovali práci významnému ruskému meziválečnému myšlenkovému proudu, který dnes znovu nabývá na síle a na významu, jakým eurasijství jistě je, ale mezi světové badatele, kteří tak učinili vůbec, neboť eurasijství zatím byla věnována pouze jedna ucelenější monografie.

Svou roli bezpochyby hrálo několik desítek let intelektuálního vakua, je pochopitelné, že v Sovětském svazu nemohl být věnován myšlenkovému proudu, který se zrodil v lůně post-říjnové emigrace takový prostor, jaký by si zasloužil. Avšak pád Železné opony a Sovětského svazu způsobil z hlediska eurasijství dvojí pozitivní dopad: jednak umožnil opětovný a otevřený zájem o vlastní minulost a za druhé celkové klima přálo opětovným diskusím nad pozicí Ruska a „ruské ideje“ vůbec.

Co si pod „eurasijstvím“ představit? V zásadě jde o myšlenkový směr, který byl sice bolševickou revolucí katalyzován, nicméně jeho duchovní počátky můžeme vysledovat již dříve a to u osob spisovatele Dostojevského a koncepcí historika a sociologa Nikolaje Jakovleviče Danilevského.

Continue Reading

Protižidovské pogromy, organizování atentátů na politické odpůrce, demagogická hesla a neochvějná věrnost carskému režimu. Takový je tradiční obraz ultrapravice v Rusku před rokem 1917. O této i dalších tvářích radikálně pravicového hnutí detailně pojednává kniha Zbyňka Vydry, která je prvním původním českým zpracováním problematiky pravicového extremismu v carském Rusku. Autor za využití archivních ruských pramenů souhrnně popisuje kořeny ultrapravicové ideologie v konzervativním myšlení 19. stolení, zabývá se formováním stran a spolků od počátku 20. století, soustředí se na vzestup ultrapravého hnutí za revoluce v letech 1905–1907. Vedle situace v Petrohradě a Moskvě se kniha věnuje i poměrům v různých regionech ruské říše (Ukrajina, Povolží, Sibiř), podrobně rozebírá činnost ultrapravice ve Státní dumě, a zejména řeší otázku, proč ultrapravice brzy po strmém nástupu začala stagnovat, postihla ji vážná krize v podobě rozkolu v hlavních stranách, až nakonec za první světové války jako organizovaná síla fakticky přestala existovat. Autor se vedle politických aktivit zaměřil i na otázky kulturněhistorické, na členskou strukturu a každodenní fungování stran, jejich veřejné rituály a symboliku. Jedním z hlavních témat prolínajícím se knihou je fenomén antisemitismu, charakteristický rys ultrapravice v Rusku.

Continue Reading

Stať je momentálně nedostupná. Připravujeme její opravenou a doplněnou verzi.

Autor na základě osobních zkušeností tvrdí, že skoro každý muž se válce snadno přizpůsobí a jen mizivé promile zbabělců má stálý dojem, že je – podle humanitářského stereotypu – jatečním dobytkem. Bellicistika nejen pro samce.

Sávitrí Déví: Hitlerismus a hinduismus

Tradice budoucnosti byla obnovena na stránkách Délského potápěče. Texty, které nevyšly knižně, budou postupně doplňovány.

Je typem silné ženy nesmířené s daným stavem věcí. Konvenční vztah k realitě u ní nehledejte. Neviděla věci jinak, viděla prostě jiné věci. Její životní vášní nebyla sexualita, ani drogy, ale národní socialismus!

V textu Hitlerismus a hinduismus se nejprve odvolává na významného indického mudrce, který v Adolfu Hitlerovi vidí „vědoucího“ (sanskrt. džňání). Poté líčí autobiografickou epizodu, v níž se Führer jeví jako „jsoucí v souladu se šastrami“, posvátnými indickými spisy. Autorka zdůrazňuje, že hájil staré hodnoty Árjů, podle nichž je vybudována i tradiční indická společnost a které existovaly rovněž v jiných indoevropských kulturách, např. v řecké. Nepřehlédnutelným symbolem této indoevropské „pospolitosti“ je úcta k slunci. Sluneční kult se mj. projevuje v užívání svastiky jako solárního symbolu, který dle Sávitrí Déví spojuje národně-socialistické Německo s árijskou Indií. |1| Obsahovou esencí zde je: zaprvé, že existuje kulturně-etnická indoevropská osa, která leží mezi árijskou Indií, antickým Řeckem a Třetí říší; nejedná se přitom pouze o osu „geograficko-prostorovou“, nýbrž i časovou: antické Řecko v ní symbolizuje minulost, hinduistická Indie současnost a Třetí říše budoucnost. |2| Zadruhé, že tato nadčasová neboli „věčná“ indoevropská osa stojí proti tomu, co by v návaznosti na René Guénona mohlo být nazváno „novověkem“ či, dle Julia Evoly, „moderním světem“. |3| Za ideologického „exponenta“ této moderny považuje Sávitrí Déví především proklamované rovnostářství.

Continue Reading

Záhady vždy bývaly atraktivnější než tajemství. Tajemství jsou profánní. Nějaké má každý. Tajemství zůstává tajemstvím především proto, že o něm nikdo či téměř nikdo neví. Jeho vysvětlení však bývá prosté. O záhadách oproti tomu ví každý, ale přesvědčivě je vysvětlit nedokáže nikdo. Záhady umožňují vznik příběhů. Malých i velkých, vyprávění o podstatě a skryté historii světa kolem nás.

Vzpomínám, jak počátkem 90. let vyšlo, v češtině po dlouhé době podruhé, Jitro kouzelníků Bergera a Pauwelse. Díky skutečně velkému nákladu, který tehdy činil poctivých 250 tisíc výtisků, vzbudilo značný ohlas. Ne snad proto, že by za reálně-socialistického režimu byla spekulativní literatura neznámá. Spíše kvůli ortodoxii. Materialismu, který coby nerozlučné dvojče provázel marxistickou filosofii. Těžiště spekulací i fantastické literatury bylo v oněch dobách vychýleno zcela ve prospěch scientistických mytologií.

Žádné kulty. Žádná kouzla a už vůbec ne čáry. To takhle mimozemšťané Ericha von Dänikena a jejich dávné návštěvy na Zemi, optimismus Ludvíka Součka, tvrdá science fiction, kterou odhodlaně bránil Ondřej Neff ve svých knihách o historii žánru. To byly dominanty příběhů o paralelní historii, které byly všeobecně rozšířené. Ale k čertu! Co zkoumat na mimozemšťanech? Byli tu? Nebyli? Myslíte, že se vrátí? Tak připravte zbraně, spoustu zbraní. Ten most překročíme, až k němu dojdeme. Byli jsme zahlceni scientismem. Přesyceni.

Continue Reading

Autor: Radim Lhoták

Sbírka je momentálně nedostupná. Připravujeme její opravenou a doplněnou verzi.

Články a eseje v tomto sborníku vznikaly v letech 2006 až 2011. Vycházely na nezávislých internetových magazínech, výjimečně si našly prostor na stránkách tištěných časopisů, jež se netěší širokému zájmu. Ani v rámci svobodného internetového fóra nebyl však jejich osud jednoduchý. Prvním domovskou rubriku s názvem „Svět trochu jinak“ mi přidělil vydavatel politicky nekorektního webzine „Zvědavec“ Vladimír Stwora. Odtud pochází také název sbírky. Prostor ke svobodnému autorskému publikování ukončil spor s několika prominentními čtenáři magazínu Zvědavec o názorové zaměření článků i vehemenci, s jakou jsem je obhajoval ve veřejné diskusi. Významný počet textů vyšel na pravicovém politickém magazínu Virtually. I zde však sehrála roli cenzura vydavatelky, která odmítla zveřejnit například články s národoveckou tématikou. Největšího porozumění se mé tvorbě dostalo na internetovém portálu Délský potápěč, kam jsem byl rovněž přizván k redakční spolupráci. Redakčnímu týmu Délského potápěče vděčím rovněž za to, že tato sbírka spatřila světlo světa.

Continue Reading

Růžena Zátková. Jméno snad jediné české futuristické malířky je pro Čechy téměř neznámé. Tato žena se za svůj krátký život proslavila pouze v Itálii, proto bývá často řazena spíše k italským futuristům. Na českou scénu už však proniknout nestihla. S jejím životem a dílem se nyní můžeme seznámit na výstavě v Císařské konírně Pražského hradu.

Psal se rok 1909, když se v Itálii začal rozvíjet nový umělecký směr, futurismus. Umělci tohoto avantgardního stylu zpočátku hledali své inspirace v kubismu, později ztvárňovali geometrickou abstrakci s prvky konstruktivismu a v poslední řadě vytvářeli vzdušné malby, tzv. aeropittury. Odmítali náboženství, moralismus a většina italských futuristů se dokonce hlásila k fašismu. Za zakladatele tohoto směru je považován italský anarchistický básník a spisovatel Filippo Tommaso Marinetti, který vydal v Paříži roku 1909 Futuristický manifest. Tento program ovlivnil i několik našich umělců. Mezi přední české malíře tohoto stylu se řadí například Bohumil Kubišta či Otto Gutfreund.

Continue Reading

Autor: Jack Donovan

Ano, muži mají “opravdový talent“ na vynalézání věcí, v jejichž světle se mužnost zdá být překonaná. Již jsme se tu zmínili o starých Sparťanech, v této souvislosti jsem si navíc vzpomněl na jejich odmítání šípů, coby „ženského“ elementu. V dnešní době tu máme samopaly, ostřelovače a řízené střely. Muži všechny tyto věci vynalezli, aby si ulehčili život, dnes je však poněkud ironií, že jak chlapci, tak i dospělí muži si hrají na válku s joystickem v ruce a přitom fantazírují o nebezpečném a drsném životě, jaký dříve mužové vedli. Všeobecná letargie a úpadek fyzických sil jsou daní, již platíme za výdobytky civilizace a osobní bezpečnost.

Dobře řečeno. Všechno tohle vede k virtuální existenci, v níž není vítězů, jen poražených.

Snaha o dosažení co možná největší úrovně lidské “bezpečnosti” zní smysluplně a úkolem moderního státu, respektive jakéhokoli státu je zajistit alespoň její rozumnou míru. Nicméně takřka absolutní absence nebezpečí se v podstatě rovná mužské duševní rakovině svého druhu. Podle mnohých je naší budoucností kultivovaný, chráněný a uhlazený svět obchodníčků nebo byrokratů, což se z mého úhlu pohledu zdá být naprostou dystopií, neboť vše dobré, co v mužích je, zůstane skryto. Proto tu máme tolik nezdravých, depresívních a ztracených chlapců bez jakéhokoli cíle a duševně infantilních mužů. Nikdo s tím nechce nic dělat, neboť případné řešení tohoto problému by v plné nahotě odkrylo lži a selhání současného pořádku.

Mám jednu osobní zkušenost kontrastující s tím, co jste právě řekl. Jednalo se o naše (pozn.: skupiny Changes) turné po Rusku, jež jsme podnikli před několika lety. Tamní muži byli skutečně mužní a ženy ženské. Oproti dnešním Američanům potřebujícím k životu všemožné prášky se mi zdáli plní života, a to jak po emoční, tak i fyzické stránce. Pro většinu tamních lidí Rusko nikdy nepředstavovalo jednoduché a pohodlné místo k životu. Jak trefně říkal Periklés: “Těžko na cvičišti, lehce na bojišti.” (“Superior is he who is reared in the severest of schools.”)

Continue Reading

Sbírka je momentálně nedostupná. Připravujeme její opravenou a doplněnou verzi.

Dalším přírůstkem do Čítárny Délského potápěče je více než 140ti stránkový úvod do díla Oswalda Spenglera (29. květen 1880 – 8. květen 1936).

Stať je momentálně nedostupná. Připravujeme její opravenou a doplněnou verzi.

Redakce Délského potápěče pokračuje v projektu Čítárna Délského potápěče prací Jana Hlaváče o kontroverzním, těžko uchopitelném a přesto vlivném uměleckém směru – futurismu.

Julius Evola: Evropa – forma a předpoklady

Tradice budoucnosti byla obnovena na stránkách Délského potápěče. Texty, které nevyšly knižně, budou postupně doplňovány.

Čtvrtý sešit Edice Fascikly navazuje téměř na předchozí (viz Dobrovolníci za Evropu). Julius Evola se zamýšlí nad problémy pevného základu, hlubšího smyslu a organičnosti evropského sjednocení, které nutně „vyžaduje vyšší cit než prostý nacionální pud“. Poukazuje na v dějinách poměrně vzácné příklady evropské jednoty a z konzervativně-revolučních pozic určuje formu a předpoklady pro její obnovu a trvání. Vymezuje se přitom nejen vůči demoliberálním a neomarxistickým pojetím, ale i těm koncepcím, které vzešly z poválečného protisystémového milieu (Mosley, Yockey-Varange, Thiriart aj.). Klíčové pojmy jsou: Evropská akce, řád, vůdce, aristokracie, „paras“, „vnitřní detoxikace“, říše, synergie, supranacionální, jednota v mnohosti atd. Poznámky a vysvětlivky podávají i tentokrát vcelku široký, byť nutně stručný přehled „nacionálního evropanství“.

Jak dál?

Evolův text vznikal hluboko v době „studené války“. To přirozeně vybízí ke srovnání s dnešní situací: Sny o rozpadu komunistického bloku a znovusjednocení Německa se staly skutečností. Avšak ideové vakuum EHS, které navázalo na to, co se podařilo vytvořit do roku 1945 pouze v hospodářské rovině, bylo při zrodu a vývoji EU ve značné míře vyplněno názorovými proudy a silami kořenícími v různých formách trockismu.

Continue Reading

Autor: Jack Donovan

V jednom ze svých současných článků jste napsal, že po ukončení své činnosti v řadách hnutí Minutemen jste přišel na to, že „primární problémy západního světa neleží samy o sobě ve sféře politické, nýbrž duchovní.“ Politické i spirituální problémy se dozajista v současném západním světě vyskytytují na mnoha úrovních. Rád bych se nyní zaměřil na problematiku mužnosti.

Duchovnost, o níž jsem se zmiňoval, může hrát důležitou roli v procesu budování charakteru. Když hovoříme o mužnosti, musíme se v prvé řadě zabývat charakterem. Charakter definuje muže a je nedílně propojen s jeho mravy. Mravy pramení z vnitřního lidského povědomí (inner plane) a nejsou povrchního rázu. Mají vliv na jednání jedince a jeho interakce s okolním světem. Základní stavební kameny charakteru jsou i dnes naprosto totožné s těmi, jež jimi byly v archaických dobách. Patří mezi ně především odvaha, statečnost, vytrvalost, věrnost a pevné dodržování slibů. Tyto vlastnosti pak uplatňujeme v reálném životě. Charakter má moc přenést člověka i přes ty největší rány osudu a propůjčuje mu schopnost překonat i to, co by se na první pohled zdálo nemožné. Za charakter a morální rysy, jež ho podtrhují, neexistuje žádná náhražka, je však pravdou, že dnešní moderní civilizace k budování charakteru příliš nepřispívá. Žijeme totiž v éře korupce, lží a manipulací. Jen málokdo ze současných politiků, filmových hvězd a dalších veřejně činných osob (pokud vůbec někdo) může sloužit jako modelový příklad pro mládež, jíž by ukázal správnou cestu.

Continue Reading

Autor: Jack Donovan

Robert N. Taylor hraje aktivní a významnou roli na poli alternativní pravice již po dlouhá desetiletí. V 60.letech úzce spolupracoval s hnutím The Minutemen – ortodoxní antikomunistickou skupinou vedenou Robertem „Bolivarem“ DePughem. Tato polovojenská skupina, jež vstoupila do všeobecného povědomí prostřednictvím samolepek s nápisem „Zrádci, bojte se!“ se nakonec z mnoha různých důvodů, z nichž stojí za zmínku například nátlak ze strany FBI a dalších organizací, rozpadla, nicméně na jejích troskách vzniklo mnoho dalších militantních skupin. Poté, co opustil řady Minutemenů, se Taylor začal věnovat trochu jiným zájmům a spolu se svým bratrancem Nicholasem Teslukem založil folkovou skupinu Changes (Myspace, Wikipedia). Taylor rovněž pomáhal razit cestu rychle rostoucímu ódinistickému (či chcete-li Ásatrú) hnutí, když byl členem hned několika organizací. Na skonku 90.let pak kapele pomohl obnovit její popularitu vydavatel radikálně tradicionistického žurnálu Tyr Michael Moynihan, jenž se zasadil o vydání starších i zbrusu nových materiálů tohoto dua. Taylor stále i dnes vydává nahrávky a pořádá vystoupení.

Pamatuji si, že před několika lety jsme se letmo seznámili před portlandskou galerií Optic Nerve Arts a následně jsme se účastnili skupinové diskuze. V jejím rámci jste hovořil o výchově svého syna a dal jste k dobru dojemný příběh o tom, kterak jste mu pomohl podstoupit přeměnu z chlapce v muže prostřednictvím pohanského rituálu. Jestli si dobře pamatuji, jednu z hlavních rolí v něm hrál štít. Bylo to pravděpodobně moje první setkání s člověkem, který praktikoval Ásatrú smysluplným způsobem. Mohl byste prosím čtenářům Alternative Right tento rituál přiblížit?

Naše setkání se uskutečnilo v průběhu premiérového večera Heathen Art Show, jež se konalo právě v Optic Nerve, následujícího večera se pak uskutečnil koncert Changes v místní irské hospodě. Událost, již zmiňujete, se odehrála sněmu (pro nějž se užívá název Althing) Ásatrú Alliance (patřil jsem k jejím zakladatelům a byl jsem jejím dlouholetým členem a podporovatelem). Jednalo se o rituál nabytí mužnosti mého staršího syna Thora, který zhruba měsíc před touto událostí dosáhl věku šestnácti let.

Continue Reading

Summertime is coming so get out…

Autor: Derek Turner

The Wicker Man (1973) je všeobecně považován za nejlepší britský hororový film, jaký byl kdy natočen a dostalo se mu i té „cti“, že podle něj byl natočen hollywoodský remake s Nicholasem Cagem v hlavní roli. Ať již budete souhlasit s touto analýzou či nikoli, jen málokdo si dovolí pochybovat, že se jedná o jeden z nejlepších filmů, v němž vystupuje Christopher Lee, Edward Woodward nebo Britt Eklandová.

Kultovní status přísluší filmu právem, neboť vypodobňuje situaci, jež by mohla nastat v rámci izolované komunity uchýlivší se k předkřesťanským obyčejům. Lord Summerisle (Lee) je dědičným vládcem jednoho skotského ostrova. Jeho zemřelý otec za svého života přesvědčil své vrstevníky na ostrově, aby odmítli křesťanství a navrátili se k druidskému pohanství. Summerisle tedy mimo ostrova samotného podědil i otcovu autoritu místního náboženského vůdce, což je vskutku mocná kombinace.

Continue Reading

Autor: François-Xavier Rochette

“Filosofický” relativismus bezpochyby představuje jednu z nejhorších chorob zachvacujících naši společnost. Mezi jeho charakteristické rysy patří jeho neurčitý charakter, pseudovědecká logika a nádech tolerance (představující největší hodnotu našeho postmoderního světa), všechny dohromady mu pak vtiskují rysy, jež jej zvýhodnují oproti konkurenčním filosofickým proudům.

Již od dob Montaigneho relativismus přitahuje mnohé myslitele odmítající myšlenku, že určitá civilizace či náboženství mohou být nadřazené ostatním. Během posledních šedesáti let toto relativistické paradigma prostoupilo všechny západní národy až do té míry, že jejich obyvatelé jsou jím tak zaslepeni, že již nejsou schopni bránit ani ty nejzákladnější pilíře vlastního myšlení a kultury.

Relativismus rozhodně není zárukou kulturní diverzity, naopak vybízí k sebenenávisti, xenofilii a radikálnímu individualismu, který bezprecedentně rozvrací naše starobylé národy. Dnešní relativismus operuje pomocí učených rozprav, jejichž účelem je legitimizovat slabost druhdy slavných a skvělých národů kráčejících po cestě svého absolutního zániku.

Článek François-Xavier Rochettea “Vaincre le relativisme?” vyšel v týdeníku Rivarol dne 6. března 2009. Přeloženo z anglického překladu Michaela O’Meary Relativism, který byl uveřejněn na stránkách Counter-Currents Publishing dne 29. července 2010.

Autor: Michael Bell

Pokud existuje nějaký argument ve prospěch multikulturalismu, který slýchávám nejčastěji, tak je to ten, že rasově smíšený národ podporuje „kulturní obohacení“ svých občanů. Jinými slovy, jednotlivý Američan se jaksi stane více informovaným o světě a jeho obyvatelích, více zběhlý v mezilidských vztazích a celkově prostě více kultivovaný, pokud bude obklopen Afričany, Hispánci, Araby, Indiány, Asiaty, Cikány atd. To je však úplný mýtus, který zaslouží dekonstrukci; navíc se musíme podívat na citlivky, kteří propagují tuhle absurditu.

Začnu těmi druhými. Hlavními zastánci multikulturalismu jsou obvykle levicoví univerzitní profesoři a další vědátoři. Mluví o kultuře, ale většina z nich toho vlastně ví velice málo o kulturách, o kterých tvrdí, že by je chtěli v Americe více vidět. Ve skutečnosti chtějí vidět bezduchou, multirasovou masu, která jako svoji jedinou kulturu uznává marxismus. Tradiční lidové zvyky Hindů, muslimů, afrických domorodců a dalších pro ně neznamenají vůbec nic.

Continue Reading

Recenze Michaela O’Meary na knihu Charlese Lindholma a José Pedro Zúquetea The Struggle for the World: Liberation Movements for the 21st Century.

Globalizace, založena na celosvětové transnacionalizaci amerického kapitálu a celosvětovém vnucení amerických tržních vztahů, v kombinaci s novými technologiemi a otevřenými hranicemi, nejen změnila národní ekonomiky po celém světě, ale i podnítila vznik závratného množství levicových i pravicových opozičních hnutí. Ty, navzdory jejich odlišným ideologiím a cílům, usilují o obranu domorodých nebo tradičních identit před etnocidálními následky „tržní ekonomiky“.

Mezi velkým množstvím literatury o globalizaci a různých antiglobalistických hnutích je kniha Charlese Lindholma a José Pedro Zúquetea – The Struggle for the World (Zápas o svět) první, která pohlíží dále za konkrétní politické zatřídění. Zdůrazňuje to, co mají tyto [protichůdná] hnutí společného – spasitelský, identitární a populistický charakter.

Levicová a pravicová politika antiglobalistů, včetně „třetí pozice“, není v žádném případě opominuta. Je pouze podřízena tomu, co Lindholm a Zúquete chápou jako významnější – spasitelský – rozměr. V tomto duchu na ně odkazují jako na „hnutí úsvitu“ (aurora movements). Hnutí, která přislibují osvobozující úsvit od nihilistické temnoty, která má původ v univerzalismu a neoliberálním tržním hospodářství.

Continue Reading

Problém demokracie

Autor: Alex Kurtagić

Čtenáři, který není v těchto kruzích nováčkem, jistě nemusíme dlouze představovat Alaina de Benoista – zakladatele a vedoucí postavu Nové pravice (Nouvelle Droite) a čelního představitele francouzského think-tanku GRECE. Bohužel však z jeho bohaté tvorby čítající okolo 50 knih a 2000 esejů je vzhledem k nedostatku překladů jen zlomek dostupný v anglicky mluvícím prostředí. Vydavatelství Arktos se však tuto mezeru pokouší zaplnit. Dílo s názvem The Problem of Democracy (z francouzského originálu „Démocratie: Le Probleme,“ který poprvé vyšel před 26 lety) je prvním Benoistovým knižním politickým dílem, jež se dočkalo anglického překladu, a zároveň první vlaštovkou z řady zamýšlených publikací tohoto autora pod hlavičkou výše zmíněného nakladatelství.

Benoist je nesmírně erudovaným a průrazným myslitelem, což ostatně nebývá u osob jeho druhu výjimkou. Narozdíl od svých domýšlivých a intelektuálně zkorumpovaných levicových protějšků však vyniká pozoruhodně srozumitelným a úsporným stylem psaní. Tato kniha toho budiž výmluvným příkladem: Alain de Benoist zkoumá teoretické a praktické aspekty demokracie, analyzuje je ze všech myslitelných i nemyslitelných úhlů pohledu, demystifikuje, dostává se k samému jádru věci a obdařuje čtenáře překvapivými náhledy, a to v rozsahu jen o něco málo přesahujícím 100 stran. Kolik autorů, jež znáte, dokáže něco podobného s takovou odborností a akademickou precizností v tak limitovaném rozsahu, aniž by se uchýlili k produkování nesrozumitelně zhuštěných textů? Takový Homi K. Bhabha by se od něj dozajista mohl pár věcem přiučit.

Continue Reading

Christian Bouchet

Rozhovor Christiana Boucheta pro švédský identitární blog Oskorei

Christian Bouchet je jeden z nejvýznamějších a nejzajímavějších evropských myslitelů. Je vedoucím představitelem evropského národně-revolučního (RN) proudu, v současnosti působí jako člen Front National a rovněž je v pozadí internetového zpravodajského portálu Voxnr.com. Blog Oskorei je hrdý na to, že s ním může přinést rozhovor.

Zájem a vědomosti o francouzských a evropských politických hnutích jsou ve skandinávských zemích na vzestupu. Nicméně je toto povědomí stále ve svém počátečním stadiu. Mohl byste se představit pro čtenáře, kteří vás doposud neznají, a zároveň říci i něco o vaší minulosti?

Povoláním jsem učitel. Pocházím z rodiny, jejíž zapojení na „špatné straně“ se dá vystopovat zpět až do časů Francouzské revoluce a povstání ve Vendée. A tak bylo jen přirozené, že jsem se v rámci rodinných tradic v roce 1969, kdy jsem se začal politicky angažovat, přiklonil na „špatnou stranu“. Co mě však od této rodinné tradice odlišovalo bylo to, že moje rodina byla spjatá s roajalistickým a reakcionářským proudem, zatímco já jsem rychle vstoupil do revolučního nacionalistického hnutí.

A tak jsem od počátku 70-tých let působil jako militant v různých RN organizacích, které v té době vznikly: Organisation Lutte du Peuple, Groupes nationalistes révolutionnaires Françoise Duprata, a poté Mouvement nationaliste révolutionnaire. Nejdřív jsem začal prostě, jako aktivista, poté jsem se stal místním organizátorem a nakonec, v polovině 80tých let, jsem se zapojil do tohoto ideologického směru na celofrancouzské úrovni. Byl jsem postupně generálním tajemníkem hnutí Troisième voie, Nouvelle résistance a Unité radicale a jedním z vůdců panevropského hnutí Front européen de liberation.

Continue Reading

Povídka je momentálně nedostupná.

Redakce Délského potápěče pokračuje v projektu Čítárna Délského potápěče krátkou prózou Stefana George Neděle v mém kraji. Povídka vyšla původně ve sbírce Básně v próze (VB, soukromý tisk, Pardubice, Anna a Vlastimil Vokolkovi 1936). Autorem překladu je Jan Zahradníček.

Autorem portrétu Stefana George je Reinhold Lepsius (1857-1922), portrét byl převzat z knihy Michaela Schönitzera Die großen Deutschen im Bilde (1936).