Délský potápěč

Argumentaci „atmosférou strachu“ nevyužívá levice jen v Británii, ale na celém světě.

Autor: Patrick Harrington

Výsledek čtvrtečního referenda o setrvání Británie v Evropské unii nelze předem odhadnout, zastánci setrvání však neváhali okamžitě využít zavraždění poslankyně Coxové pro svou kampaň.

Ve čtvrtek 23. června budou britští voliči odpovídat na otázku: „Má Spojené království zůstat členskou zemí Evropské unie nebo ji opustit?“ Odhady jsou příliš těsné, než aby se dal předem spolehlivě určit výsledek.

Průzkumy agentur však momentálně naznačují rovnoměrné rozdělní příznivců setrvání i odchodu a nezanedbatelný počet dosud nerozhodnutých.

Až do února si kampaň „Remain“ (zastánci setrvání) udržovala nad příznivci odchodu („Leave“) bezpečné vedení mezi 51 a 55%. Následně se ale hnutí Leave podařilo přilákat na svou stranu více lidí a navýšit své šance na úspěch.

Continue Reading

Sorosovská příručka pro migranty

Autor: Ioannis Mantzikos

Kdyby byly motivací skutečně humanitární ohledy, bylo by skutečně nesrovnatelně účinnější – jak ostatně poukázali mnozí experti – pomáhat uprchlíkům a obětem válek globalistů blíže jejich domovům.

Sorosova činnost je tak těsně spjata s fungováním mnoha národních vlád, mezinárodních organizací, NGO, politických stran, univerzit, mediálních subjektů a sociálních hnutí, že sledovat tyto entity a jejich aktivity se stává takřka prací na plný úvazek. Sorosovi lidé dokonce infiltrovali anglickou i jinojazyčné verze Wikipedie, aby zde šířili dezinformace a svou jednostrannou propagandu.

Svá chapadla se mu povedlo dostat i do některých levicových politických stran po celém světě a zejména v Evropě, které zpochybňují celý koncept a budoucnost EU. Sorosův plán neusiluje o nic menšího než o naprostou likvidaci národních států na jihovýchodě Evropy, které dnes umožňují v podstatě neomezený přístup uprchlíků před občanskou válkou a ekonomickým migrantům ze Sýrie, Iráku a severní i subsaharské Afriky do Evropy. Následkem jeho programů na změnu režimů dnes sedm samostatných republik kdysi tvořících Jugoslávii slouží jako přepravní trasy pro odhadem desetitisíce a možné budoucí statisíce neevropských migrantů.

Continue Reading

Plnovousy, velké frňáky, láska ke zlatu a bohatství, hledání Svaté země – trpaslíci jsou vlastně Židé

Od premiéry série snímků Hobit už sice nějaký čas uplynul, zajímavé paralely v díly J. R. R. Tolkiena však zůstávají, a proto zveřejňujeme tento článek izraelského autora – Redakce DP.

Autor: Matt Lebovic

Za několik málo dní se tolkienovští fanoušci nahrnou do kin, aby zhlédli druhý díl trilogie Petera Jacksona „Hobit“ nazvaný „Šmakova dračí poušť.“

Podobně jako v případě loňské „Neočekávané cesty“ budou i u nejnovějšího 161-minutového přídělu putování Tolkienovou Středozemí jistě někteří fandové hledat paralely v židovské historii – především v epickém příběhu dvanácti trpaslíků-vyhnanců, odhodlaných za každou cenu získat zpět na draku Šmakovi svůj domov.

Když v roce 1937 Tolkien „Hobita“ vydával, sionistický sen o židovské domovině – nemluvě pak o holokaustu – byl stále hudbou budoucnosti. V Oxfordu vzdělaný hluboce věřící katolík Tolkien sloužil za 1. světové války jako spojovací důstojník a na vlastní oči sledoval jatka bitvy na řece Sommě, jedné z nejkrvavějších v dějinách. Continue Reading

Dragouni jsou pryč a Bohoušovi se stýská…

Autor: Jan Čech

Tak se nám zase českými kraji prohnal konvoj válečné techniky s označením US Army. Česká televize, centrum říšské propagandy, přinesla žánrový obrázek z této demonstrace síly: Mezi zaparkovanými obrněnými transportéry uličnicky křepčil český premiér Bohuslav Sobotka a omlouval se našim americkým „ochráncům“ za to, že máme mnoho rozdělaných oprav na našich silnicích. To aby si američtí vojáci citliví na svou „image“ dali pozor a neuvázli někde, kde jim místní občané budou ukazovat holé zadky. Všem řečeným holým zadkům Sobotka neopomněl vzkázat, že v současném nestabilním světě nabývá členství ČR v NATO nejvyššího významu. Není nad to, když se úlisný pokrytec lísá k těm, kdo onu destabilizaci způsobili.

Kdo to tu vítá cizí žoldnéřské legie?

Náš ve všech politických směrech korektně blazeovaný premiér se při svém mediálním vystoupení na podporu konvoje doslova vrtěl jako naježený mopslík a jeho nejistý úsměv prozrazoval bezmeznou odevzdanost svým páníčkům a obráncům věčné a věčně nedostižné demokracie. Jeho úzký a doširoka roztažený ret prozrazoval rovněž bezkonečnou víru, že sladký pamlsek a odměna v podobě blahobytné zajištěnosti ho v budoucnosti nemine.

Continue Reading

O situaci v Sýrii přehledně.

Autor: Jan Čech

Zdá se být poněkud nepochopitelné, že původně prosperující stát s pevným politickým vedením, funkční armádou a systémem vnitřní bezpečnosti, jakým Sýrie před válkou bezesporu byla, se nedokáže vypořádat se skupinami zvenčí organizovaných povstalců, z nichž se stala ozbrojená rebelie metastázující jako rakovina do občanské války.

Vše nabude jasnějších obrysů, pokud si uvědomíme, jak funguje globální chobotnice s anglo-sionistickou klikou podřízenou centrálnímu nervovému systému ukrytému v mužných pevnostech řádových klanů, jejichž bratři uctívají transcendentální osobnosti svých velmistrů.

Centrální nervový systém globální chobotnice

V jádru celého mocenského monstra sídlí mozek představovaný globální elitou. Podle ruské teorie řízení složitých společenských systémů se jedná o globálního prediktora, který má na starosti konceptuální a ideologické řízení světa. Od katastrofických prognóz Římského klubu a jeho environmentálních vědců je nejvyšší starostí globálních elit osud planety Země jako ekologického systému.

Continue Reading

Čím více se Evropa rozchází s Ruskem, tím více „Starý svět“ ztrácí roli významného geopolitického centra.

Autor: Sergej Pankin

Pokud chceme adekvátně pochopit postmoderní „nový, skvělý svět“ ve všech jeho geopolitických, právních, mezinárodních a ideologických projevech, musíme zcela odmítnout ideologická dogmata globalizace a jednopolárního světa. O to více proto, že atlantistické ideologémy, na jejichž základě je interpretován „hlavní program současné epochy“ jako epochy přechodu od vícepolárnosti k jednopolárnosti pod vedením  atlantismu, metodologicky velice připomínají tezi marxismu-leninismu o „hlavním významu současné doby jako přechodu od kapitalismu ke komunismu.“  Kapitalismus a komunismus jsou pouze zaměněny za jednopolaritu a vícepolaritu.  Nový postmoderní svět už málo souvisí se soupeřením hlavních ideologií éry moderny  upadajících do zapomnění – kapitalismem, komunismem a fašismem.

Po rozpadu každého impéria začíná ostrý boj o jeho geopolitické následnictví. Výjimkou v tomto ohledu nebyl ani rozpad Sovětského svazu. Z tohoto důvodu je postkomunistické Rusko dodnes cílem geopolitického nátlaku – ještě mnohem ostřejšímu, než jaký byl vyvíjen na Sovětský svaz.

Continue Reading

Marine Le Penová

Autorka: Tiberge

Stručný výtah z článku publikovaného francouzskými novinami Le Figaro, opatřený komentáři autorky.

V únoru se z popudu Louise Aliota (přítel Marine Le Penové a místopředseda Front National) uskuteční stranický sjezd s cílem přehodnotit hospodářský program strany. Shromáždí se členové politického výboru, poslanci, starostové a několik mimo stojících postav, aby se pokusili vzít si poučení z místních voleb. Neúspěch v nich byl těžce stravitelnou hořkou pilulkou. I přes vysoký počet hlasů dokazující sílu voličského odporu lidé mluví o tom, že ekonomický program FN odradil část pravicově smýšlejících voličů.

Nedávný přeběhlík od republikánů k FN Franck Allision má za to, že strana by měla usilovat o pravicové voliče: „Musíme si získat nové středostavovské voliče, pracovníky ve svobodných povoláních a důchodce“ a dodal, že strana musí být příznivěji nakloněna spojenectvím. Předák vlastenecké mládežnické skupiny Antoine Melliès také řekl, že mimo předáků průmyslu nechápou ekonomický program strany ani mnozí nezávislí živnostníci a řemeslníci. „Ze dvou důvodů: naše postoje k euru je děsí, a také dostatečně přesně neformulujeme mikro- a makroekonomické otázky.“ Soudí, že strana se musí otevřeněji zabývat postavením živnostníků, sociálními odvody, administrativními úkony a složitostmi účetnictví.

Continue Reading

Chráněná země funguje lépe než obec vystavená poryvům dějin.

Autor: Guillaume Faye

Z francouzštiny přeložil Greg Johnson

Z řad francouzských republikánů se line kakofonie; nikdo se nedokáže shodnout na řešeních této brutální migrační invaze. Někteří tíhnou k pozicím blízkým Front National, jiní naopak ke „štědré“ laxnosti socialistů. Sarkozy mezitím v rozhovoru pro Le Figaro z 10. září přispěchal se směšnou syntézou, která jen dokazuje, že není státníkem. Sarkozyho dětinské návrhy:

1. Odmítnout kvóty „běženců“, vnucené ubohému prezidentovi Hollandovi kancléřkou Merkelovou a Claudem Junckerem, „znamenající navyšování“ (přesně tak). Místo nich nastavit „novou evropskou migrační politiku.“ To je však nemožné: Evropané by se na ní nikdy nedokázali shodnout. Mezi maďarskou vládou, která chce bránit svou etnickou identitu a Němci, toužícími po levné pracovní síle a národní sebevraždě, není žádný evropský konsenzus možný. Zůstává tedy na Francii – a Nizozemsku, Velké Británii, Dánsku, Itálii atd., – aby znovu nalezly politickou vůli a suverenitu, vytvořily migrační strategii a třeba i vyvolaly krizi v EU, která může celé věci jedině prospět.

2. Neměnit stávající vstřícnost k politickým uprchlíkům „ve jménu naší humanistické tradice.“ Provizorně poskytnout „válečným uprchlíkům“ „přechodný pobyt“ a po skončení války je poslat domů. To je absurdní a utopické z několika důvodů: V prvé řadě v podstatě nelze odlišit skutečné politické uprchlíky od ekonomických přistěhovalců; a tito „váleční uprchlíci“ – většina žadatelů o azyl – jsou podvodníci. Jak tedy můžeme donutit tyto „válečné uprchlíky“ k návratu domů, když je už dnes máme problém vůbec identifikovat?

Continue Reading

ČR je vstřícná vůči cizincům: Nově mohou volit v místních volbách.

Autor: Guillaume Faye

Z francouzštiny přeložil Greg Johnson

Migrační nápor: „běženec“ se jako přílivová vlna spojuje s neustávající záplavou minulých desetiletí. Přestože o to většina autochtonních obyvatel Evropy nestojí, levice i pravice, ve Francii i dalších evropských zemích – podobně jako větší část medií a církevních institucí a nezvolená Evropská komise, zvyklá na excesy v rámci výkonu permanentní moci – diktátem nutí obyvatelstvo „přivítat“ stovky tisíc nově příchozích. Bez referenda. Tato „morální povinnost“ je jak perverzí morálky, tak prostou sebevraždou. Ilustruje pohrdání demokracií a nenapravitelné odcizení mezi národem a pseudoelitami. Soudek s prachem.

Nebezpečná hra nebohého Německa

Jde o stupidně bezmyšlenkovitou a destruktivní partii. První „uprchlíci“ z této nové invazní vlny (13 tisíc) dorazili do Německa 6. září, vítáni transparenty s nápisy „Vítejte v Německu“ a tisíci jásajících, rozesmátých lidí. Do konce měsíce k nim přibudou desetitisíce dalších. Otevírá se 150 000 nouzových ubytovacích míst. Žalostné výjevy naivního humanitářství, při kterých se část národa raduje nad invazí a zánikem, k němuž nakonec tato masová imigrace povede. Tyto ikonické obrazy slouží jako silná pobídka dalším vlnám „běženců“. Německo se svou extrémně nízkou porodností a významnými migračními proudy může zažít rychlou populační obměnu a do konce století být z většiny obýváno muslimy, kteří ani nemluví německy. Tato „nová země“, spíše středovýchodní než německá, obsazená stejně v poklidu jako její sousedé, nepozná mír ani prosperitu, ale sváry a úpadek. Tato politická stupidita Němců je takřka nepředstavitelná; názorná ukázka zapomínání vlastní identity.

Continue Reading

Děsivá diagnóza

Autor: Guillaume Faye

Z francouzštiny přeložil Greg Johnson

Od začátku léta 2015 zažívá Evropa bezprecedentní a neustále zesilující vlnu ilegální imigrace, navrch k už tak ohromnému počtu příchozích během předchozích desetiletí. Tato migrace je de facto invazí ohrožující naší civilizaci, umožněná bezradností a komplicitou politických a mediálních pseudoelit, zcela antidemokratických a odtržených od zájmů a přání evropských národů. Toto je úvodní část trojdílné analýzy. (Druhá část ponese podtitul „Sebevražedná evropská kapitulace“ a třetí „Za účinný lék.“)

Příčiny záplavy

Vlna „migrantů“ (nazývat je „ilegálními“ ani zdaleka nedokresluje závažnost situace) – procházející branami Evropy, otevřenými nekompetentními a bezradnými vůdci – přichází zejména ze Středního východu (Irák a Sýrie) přes Turecko (spolupachatel); vniká skrz Řecko a Balkán. Druhým vstupním prostorem je Středozemí, hlavně do chaosu se propadnuvší Libye. Část proudu tvoří běženci ze Sýrie a Iráku, unikající před barbarstvím Islámského státu (Daeš); jiní prchají před kmenovými a náboženskými válkami v Somálsku nebo jinde – troufnu si ale říci, že představují menšinu. Skutečně – tohoto chaosu a příležitosti využívají zástupy často falešných uprchlíků a žadatelů o azyl, kteří se z ekonomických důvodů chtějí usadit v Evropě. Přicházejí z černošské Afriky, Maghrebu a Středního východu, odkud je táhnou tři lákadla:

Continue Reading

Jak vyhlašují kolaboranti vlastního zániku, ani v ČR „imigrační klid nepotrvá věčně“

Autor: Karel Veliký

Vymezení identity „…rozhodnutí o tom, zda jinakost cizince znamená v konkrétně existujícím konfliktu negaci vlastního způsobu existence, a zda se proto proti ní vystupuje nebo bojuje, aby byl zachován bytostně vlastní způsob života.“ — Carl Schmitt

Evropa dnes zažívá hroznou invazi. Není to poprvé. V minulosti utočili Hunové (zastavila je římsko-germánská vojska na Katalaunských polích), Arabové a Avaři (odrazili je Karel Martel a Karel Veliký), Tataři (Rusové je porazili na Kulikovském poli), Turci (byli „evropským vojskem“ zahnáni od Vídně). Je tu ale jeden zásadní rozdíl! Před nepřítelem se buď prchá, nebo se s ním bojuje. Je ale dnes kam utéct? Rasově a národně cítící bílí lidé se z velkoměst utíkají do vnitřní emigrace, popř. je opouštějí, doslova „vyklízejí pole“. Ti další zatím dělají, že „nevidí“ – anebo opravdu „nevidí“, ať už jen pod tlakem každodenního „provozu“ či podvratné propagandy (řečičky o toleranci, obohacování atd., však to známe), a tedy z apatie či naivity, které xenofilové rádi vydávají právě za „toleranci“.

Ano, s nepřítelem se buď bojuje, nebo se před ním utíká, to ale pod podmínkou, že se obecně ví, kdo je Nepřítel, že se na něj může ukázat, že je možné ho veřejně pojmenovat. Nuže, mediální obřízka dělá vše pro to, aby „eliminovala“ národní a rasový instinkt občanů napadených zemí. Zprvu plíživý vpád alogenních se přitom v posledních 10–20 letech změnil v otevřenou kolonizaci. Vratká koexistence s cizorodými davy je v jimi postižených státech možná jen díky trvající institucionální převaze (správa a řízení společnosti) domorodých obyvatel; Česko dík své geografické poloze a historii (bez zámořských výbojů, zato s železnou oponou) zatím stojí stranou tohoto vývoje, ale jak vyhlašují kolaboranti vlastního zániku, ani tady „imigrační klid nepotrvá věčně“. V Africe a Asii jsou miliony těch, kteří se už chystají na cestu…

Continue Reading

Marine Le Pen: Vzhůru do Augiášova chléva!

Autor: Adrian Davies

Výsledky voleb do tzv. Evropského parlamentu ukazují, že národy našeho domovského kontinentu konečně projevují známky odporu – a dokonce počínající vzpoury – proti kosmopolitním elitám, které si nad nimi až příliš dlouho uzurpovaly vládu.

Populistická, pravicová a protisystémová uskupení napříč EU si vedla výrazně nad očekávání, i když se výsledky v jednotlivých zemích liší. EU provozuje web, na němž je možné porovnat v každé jednotlivé zemi volební výsledky z roku 2009 s těmi letošními.

Velmi obecně řečeno lze mezi „extrémistickými“ stranami rozpoznat dva nejvýraznější proudy. Jedním z nich je v podstatě ten „náš“ – s odlišnou mírou důrazu se do této kategorie náležící subjekty shodnou na důležitosti společného jazyka, kultury a náboženství, přesto však pojímají národ v prvé řadě jako rozšířenou rodinu či příbuzenskou skupinu. Nadále budu tento proud označovat jako „identitární“.

Druhý proud vychází z libertariánství a klade důraz nikoliv na skupinové zájmy nebo národní identitu, ale na práva jednotlivce a ekonomické svobody. Američané takovouto „pravici“ znají až příliš dobře.

Zdaleka nejdůležitějším průlomem pro identitární proud je skvělý úspěch francouzské Front National. Získala přes 25%, o 4% více než „systémová“ pravice UMP, a podle kritéria voličské podpory je nyní největší stranou v zemi. Do EP vyšle 24 zástupců oproti pouhým třem v minulých volbách.

Continue Reading

Předposlední průzkum volebních preferencí v Řecku ukázal, že voličská podpora všech hlavních politických stran od posledních voleb 17. června měla sestupnou tendenci. Jediná strana, jejíž podpora významně vzrostla je Zlatý úsvit (Chrysi Avgi), kdy počet jejích potenciálních voličů stoupl z 6,92 na 8,6 procent.

Volební průzkumy ukazují, že podpora krajní levice během léta poklesla, zatímco krajní pravice získává nové hlasy. Zlatý úsvit přišel odnikud, aby se stal čtvrtou nejsilnější politickou stranou v Řecku, s větší základnou podporovatelů než Demokratická levice, která tvoří část koaliční vlády.

Je to i navzdory soustředěnému úsilí mezinárodního tisku vykresli Zlatý úsvit a jeho stoupence jako neonacisty, zatímco jejich stoupenci je vidí spíše jako nacionalisty, než jako extrém. Nedávný posun ve volebních preferencích ilustruje následující žebříček: [1]

Continue Reading

Autor: Karel Veliký

Z mnoha textů, které Thomas Mann napsal v USA, |1| je Bratr Hitler určitě nejosobitější a nejosobnější: ačkoli z velké části přejímá tehdejší povrchní angloamerickou propagandistickou kritiku Hitlera a „fašismu“, lze v hlubší vrstvě eseje najít i jeho vlastní názory. Mann Hitlera považuje v podstatě za „dekadenta“, který sice touží po „nové vitalitě“, hlásá a bubnuje na „převrat“, ale ve skutečnosti je to jen slaboch bez vlastní nezlomné víry, který lid klame a šálí, „díky zřetězení fantasticky šťastných – to znamená neblahých – okolností“ mu to zatím daří, avšak jeho úloha „zbabělce a vyděračského pacifisty“ (!) „by byla dohrána první den skutečné války“. I pro Manna tedy plně platí výrok Veita Valentina, že: „Dějiny Hitlera jsou dějinami jeho podceňování.“ (Eberhard Jäckel, Hitlerův světový názor, Praha-Litomyšl 1999, s. 14) To ale nic nemění na zajímavosti a hlavně upřímnosti jeho „uměleckého výkladu“ Hitlera. |2|

Jak daleko tato upřímnost, resp. intelektuální poctivost sahá, ukazuje známá povídka Mario a kouzelník z roku 1930, v níž Mann vykresluje odpudivou postavu mrzáka, hypnotizéra Cipolly jako hysterika ovládajícími svými triky obecenstvo, které zbavuje vůle a důstojnosti. |3| Říká se, že Mann tehdy cílil hlavně na Mussoliniho, avšak překladatel Pavel Eisner právem upozorňuje, že slovem „Zauberer“, tedy kouzelník, byl svými dětmi láskyplně, obdivně a soustavně nazýván i Mann: „Je psychologicky sotva možné, že si nic nemyslil, když do titulu napsal slovo, jež snad denně slyšel o sobě. Zdá se tedy, že jde o jednu z Mannových podivuhodných jemností náznakových, jíž se velký humanistický umělec spojuje s odpornou postavou paumělce, a že slovo kouzelník je míněno podobně jako „bratr“ Hitler.“, vysvětluje Eisner (Thomas Mann, Novely a povídky, Praha 1959, poznámky s. 268). Nad ironií tedy dominuje „flagelantské“ ztotožnění. |4| Spisovatel sám sebe vtahuje do procesu, kde je sice žalobcem, avšak stejně tak obžalovaným, jenž vypátral sám sebe…

Continue Reading

Publikace byla stažena z Čítárny Délského potápěče a připravuje se její knižní vydání.

Srovnání mezi komunismem a nacionálním socialismem je ve skutečnosti nejenom oprávněné, nýbrž také bezpodmínečně nutné, neboť bez něho jsou oba jevy nepochopitelné. Dají se –a s nimi dějiny první poloviny 20. století- jen tehdy pochopit, když se „pojmou společně“ (Furet), zkoumají se ve „své době“, to znamená v dějinném okamžiku, který mají společný. Alain de Benoist

Srovnání mezi komunismem a nacionálním socialismem je nejenom přípustné, nýbrž přímo nařízené a nejlepším nadřazeným pojmem je pojem „totalitarismus“. Ernst Nolte v předmluvě

Autor: Radim Lhoták

V mém článku „Tajemství peněz“ jsme si vysvětlili funkci peněz. Nyní zbývá z tohoto poznání vyvodit důsledky pro současnou ekonomiku, která se nachází v krizi právě z důvodu narušení finanční rovnováhy a stability.

Současná světová ekonomika se vyznačuje značně nerovnoměrným rozdělením finančních prostředků. 10% populace ovládá 80% financí, aniž by je sama dokázala smysluplně utratit. Neznám přesná čísla, ale myslím si, že nejsem daleko od skutečnosti. Vysvětlili jsme si, že k　tomu, aby tyto finanční elity udržely hodnotu svých peněz a zabránily hyperinflaci, musejí peníze vracet do oběhu prostřednictvím úvěrů. Někdo druhý za ně musí utrácet jejich peníze a tak spotřebovávat manu, která se jinak zkazí. Současný stav ekonomiky postavené na dluhu, předluženost většiny ekonomických subjektů, nemožnost zajistit trvalý růst, aby tyto subjekty mohly splácet úvěry, to vše vede k　tomu, že úvěrování se zpomaluje, až se docela zastaví.

Continue Reading

Autor: Frank Salter

Špatná úroveň analýz australského ustoupení od tradiční asimilační imigrační politiky dosáhla svého vrcholu v podobě současného přívalu článků z per renomovaných komentátorů. Návrh dne zní – otevřené hranice a neomezená imigrace bez ohledu na ostatní faktory kromě bezpečnosti. Mnoho Australanů se s tímto přístupem neztotožňuje a považuje jej za absurdní. Naneštěstí však podklad pro vládní strategie od 70. let nezohledňuje takřka nic jiného než ekonomická kritéria.

Mirko Bagaric (1), profesor na právnické fakultě na Deakin University, se staví za neomezenou imigraci z nejchudších zemí světa do těch nejbohatších, jež má být nejlepším prostředkem na snížení chudoby třetího světa. Těm, kdo aplikují biologické koncepty a metody na studium lidské společnosti, se jeho článek zpočátku mohl jevit coby příjemné překvapení, neboť zohlednil dva pravdivé argumenty mající co dočinění s lidským etnocentrismem: „Většina stále dává přednost lidem svého vlastního druhu a ostatní kultury jí nejsou příjemné“ a „Vše je zapsáno v lidské DNA.“ (2) Od tohoto bodu však autor článku jakoby opomenul, že lidé jsou vyvinutým živočišným druhem se svým vlastním zájmem o přežití. Prof. Bagaric povrchně zmiňuje tři zájmy, jež by mohly být ovlivněny otevřením hranic; jedná se o materiální prosperitu, národní bezpečnost a kulturní tradici – té se věnuje ze všeho nejvíc. Spoustu dalších aspektů však vůbec nezmiňuje.

Continue Reading

Autor: Guillaume Faye

Celá světová historie byla vždy historií zápasu národů a kultur o přežití nebo o nadvládu. Historie je bojištěm, na kterém vůle k moci nalézá svůj výraz. Je nepřetržitým sledem velkých tragédií, které skončí teprve jasným světelným paprskem odhodlané tvůrčí síly.

Třídní boje jsou skutečností, avšak podřízeného významu. Síla národa spočívá dlouhodobě především v jeho dispozicích, tzn. v zachování biologické identity a v jeho demografické obnově, stejně jako ve zdraví jeho tradice, v jeho kreativitě a v jeho kulturní osobitosti. Na základě těchto prvků spočívá civilizace.

Continue Reading

Autor: Helmut Schelsky

Cílem politické strategie levicových radikálů je „odstranit systém“. Tento strategický cíl je pro jejich politickou jednotnost mnohem rozhodnější než shoda v tom, jak by se měl uspořádat systém nový, který bude třeba po úspěšně „odstraněném systému“ nastolit. Protože je sjednocuje tato strategie revolučního díla, zůstávají organizační rozdíly, rozkoly či ideologické střety vedlejší. V tomto smyslu sahá strategická jednota „levicového radikalismu“ od Německé komunistické strany a její universitní odnože „Spartakus“ přes nejrůznější anarchistické skupiny až po vedení Mladých socialistů (Jungsozialisten – „Jusos“) a podstatné části Mladých demokratů (Jungdemokraten – „Judos“); o tom, že je k nim třeba připočíst i značnou část západoněmeckých novinářů a mladších teologů obou konfesí, většinu mluvčích vysokoškolských studentů a asistentů, právě tak jako důležité skupiny mladších učitelů, ačkoli je s levicovými organizacemi nepojí žádné organizační vazby, lze těžko pochybovat.

Continue Reading

Autor: Oskar Krejčí

Velkým problémem debat o radaru a Rusku je falešná historičnost. V ní jsou fakta nahrazena analogiemi a místo hledání zákonitostí nastupují emotivní stereotypy. Projevilo se to také v diskusi nad článkem Karla Pacnera „Mám strach o naši zemi“ (Reflex č. 39/2009), kde lze zachytit dvě takovéto pasti. Není to ovšem případ jen této diskuse, zejména v poslední době, po americkém odstoupení od radarových“ plánů v Česku se to projevilo ve slovech pravicových politiků a žurnalistů.

Strach z Ruska vyrůstá dílem z jednostranně zobecněné generační zkušenosti, dílem z vize věčné imperiální ambice Ruska. To vše pak je propojováno s představou, že Rusko stále sleduje linii bolševické zahraniční politiky.Bývaly doby, kdy se celá Evropa třásla před francouzskými vojsky. Dnes tento pocit nesdílí nikdo. Též obavy z Německa mizí jak díky dlouhodobě rozvážné politice této země, tak i v důsledku odchodu generací, které měly s německým imperialismem ty nejhorší zkušenosti. Obdobně to bude s Ruskem.

Continue Reading