Délský potápěč

Autor: The Saker

Nemálo lidí poznamenalo, že Francouze a ostatní Zápaďany zjevně více znepokojuje dvanáct zabitých v Paříži, než stovky, tisíce a desítky tisíc jinde. Zdá se, že původně protirasistický slogan 80. let „Nešahej mi na kámoše“ („Touche pas à mon pote“) byl postupně naplněn když ne přímo rasistickým, tak přinejmenším šovinistickým obsahem: nezabíjejte francouzské levičáky, ať už se chovají jakkoliv urážlivě. Tento aspekt nebudu už znovu zmiňovat, jelikož každý, kdo toho byl schopen, už to dávno pochopil; zaměřím se místo toho na méně zdůrazňovaný dvojitý standard: otázku morální bolesti.

Oficiální verze zní takto: Muslimové si nemají co stěžovat na urážky svého Proroka, jde o součást svobody slova. Je od nich neupřímné tvrdit, že jim ty karikatury způsobily bolest – ve skutečnosti jim jen trocha neuctivých projevů „pocuchala peří“. Jak můžete srovnávat pocuchané peří se záležitostmi života a smrti?

Existuje tedy něco jako morální bolest a lze ji srovnávat s bolestí fyzickou?

Podívejme se, jak to vidí Západ:

Continue Reading

Mapa rozmístění největších vojenských základen po světě, naprosto jasně dokazující „recidivismus a revanšismus“ Ruska (zdroj: The Daily Telegraph)

Autor: Christopher R. Hill

Ruská anexe Krymu a pokračující zastrašování Ukrajiny se zdá být koncem pětadvacetiletého období, jehož charakteristickým znakem bylo úsilí o větší sblížení Ruska s euroatlantickými cíli a tradicemi. Nynější otázka zní: Co bude dál?

Jak týdny plynou je čím dál tím jasnější, že největším problémem není ani tak Ukrajina – která se bude i nadále potácet od jedné krize k druhé, jak tomu bylo od doby vyhlášení její nezávislosti před 23 roky – jako spíše Rusko a jeho zpátečnictví, recidivismus a revanšismus.

Přesně před 25 lety, na jaře roku 1989, Polsko a další země uskupení, které bylo v té době známo jako „Východní blok“ učinilo první kroky k vymanění z jejich vynuceného spojenenectví se Sovětským svazem. Ve skutečnosti vztah těchto zemí se Sovětským svazem nebyl vůbec žádným spojenectvím, naopak, tyto země byly přesněji označeny jako „satelity“ – státy s omezenou suverenitou, jejichž hlavní funkcí bylo sloužit sovětským zájmům.

Jakkoli pokořujícími a ahistorickými tyto vztahy byly, většina světa toto připojení „Východní Evropy“ k Sovětskému svazu akceptovala jako logickou situaci, díky které byl udržován světový pořádek po skončení 2. světové války. Avšak to, co se jevilo jako trvalé rozdělení světa na soupeřící oblasti zájmů náhle skončilo v roce 1989, kdy Východní blok opustil sféru vlivu Sovětského svazu, brzy následovaný republikami Sovětského svazu samotného.

Continue Reading

Jaceňuk (na jehož kandidátce Lidové fronty figuroval i např. Andrij Bilecký z batalionu Azov) s Barackem Obamou v Oválné pracovně Bílého domu, březen 2014.

Autor: Max Blumethal

Poslanec americké Sněmovny reprezentantů John Conyers (D-Mich.) se pokusil zastavit financování neonacistů na Ukrajině, ale židovské organizace Liga proti pomluvám (Anti-Defamation League – ADL) a Centrum Simona Wiesenthala mu v tom zabránily.

Redakce AlterNet zjistila, že návrh na změnu Zákona o autorizaci národní obrany (National Defense Authorization Act – NDAA) pro rok 2015, který by znemožnil americkou podporu neonacistů a dalších extremistů na Ukrajině, včetně jejich výcviku a zásobování zbraněmi, byl z konečného znění zákona vypuštěn republikány vedeným House Rules Committee. Návrh poslance za Demokratickou stranu Johna Coynerse měl za cíl omezit násilné střety mezi ukrajinskými ozbrojenými silami a ruskými separatisty. (Plný text pozměnňovacího návrhu zákona zde).

Magazín USA Today a agentura Pew zveřejnili v dubnu tohoto roku (tedy v době, kdy byl NDAA stále projednáván) výsledky průzkumu veřejného mínění, kdy více než dvě třetiny Američanů bylo proti dodávkám zbraní a dalším formám vojenské pomoci ukrajinské vládě.

Pokud by Conyersův pozměňovací návrh prošel, došlo by k zastavení jakékoli pomoci ze strany ministerstva obrany USA všem, kdo „vychvalují nebo glorifikují nacismus nebo nacistické kolaboranty, včetně jejich propagace prostřednictvím symbolů bílé nadřazenosti (white supremacy), neonacismu a dalších podobných symbolů“.

Continue Reading

Autor: Manfred Frank

Na závěr se pokusme přesně označit odchylky, které odlišují Rosenbergův Mýtus od Wagnera a od romantismu, jestliže to tedy, jak doufám, odchylky jsou. Není to myšlenka společenství a není to myšlenka chybějící nejvyšší hodnoty, už vůbec ne vztah k budoucnosti místo k přítomnosti. Jediná výrazná oposice, která se zvedla proti Rosenbergově knize a stojí za zmínku, vyšla od církví. Na evangelické straně měl slovo Walter Künneth; Rosenbergovi přiznává (a uvažte, za jakých okolností to Künneth takto formuloval), že „si je vědom toho, že jest jedna pravda, za všech okolností ostatním nadřazená; nejvyšší hodnota, podle níž se poměřují všechny ostatní hodnoty, že je jedna síla, z níž všechna síla a všechen život pramení, že je jeden smysl a jeden význam všeho bytí, který má neomezenou platnost.“

To je takřka bod minimálního konsensu, Pro křesťana však – a pro romantismus, dodávám – byla tato nejvyšší hodnota, nejvyšší smysl vždy předmětem nadsmyslového světa. Chápu tato slova v širokém smyslu, že pod to spadá každá z hodnot, kterou si nemohl lidský subjekt dát sám prostředky rozumu a na základě vlastního chtění. Hodnota, kterou si člověk dává sám, by tím pozbyla veškeré sociální závaznosti: jak může být člověk spasen skrze výplod své vlastní fantazie?

Continue Reading

Autor: Manfred Frank

Ať už Rosenbergovo myšlení označíme jak chceme, jako překroucení či převrácení Nietzscheových myšlenek, jisté je jedno; zde se tahá za páky téhož diskursu, který Nietzsche otevřel.

Klíčový Rosenbergův pojem „rasová duše“ se vyskytuje už u Nietzscheho, i když spíše příležitostně a jen tehdy, nechápeme-li jeho dílo jako celek. Uvedu jedno místo za všechny: V díle Mimo dobro a zlo dokazuje Nietzsche shodu filosofické tradice a gramatiky. Tato myšlenka, kterou převzal od Herdera, říká, že pojmový aparát filosofické spekulace zůstává stále v rámci chápání světa, které je vyjádřeno gramatikou toho kterého jazyka. Tehdy byla právě objevena příbuznost indoevropských jazyků nebo spíše jejich příbuzenské podobnosti. Potud je všechno v pořádku a právem si díky této myšlence povšimli Nietzscheho francouzští neostrukturalisté. Jenže pak následuje tento dodatek: „Kletba určitých gramatických funkcí je ve své nejhlubší podstatě kletba fyziologických hodnotových předsudků a rasových podmínek“ – věta, která chybuje právě v chápání podstaty jazyka (ta se nedá odvodit z biologických dispozic, ani ze světa, který existuje jen sám o sobě a je zobrazitelná jen jazykem) a mohla by takto stát i u Rosenberga. Dionýská vrstva, která se rozjasňuje v apollonském zjevení, se u Rosenberga objevuje jako moc krve (a ta u něj znamená vždy krev národa chápaného rasově), vyjádřená souborem duchovních forem (Gestalt) toho kterého národa (Volk), třeba německého, germánského. Mluví přímo o protikladu Fausta a Apollona. Výklad je značně odlišný, ale je proveden stále na základě a prostřednictvím téže „filosofie gramatiky“, pomocí níž vyjadřuje Nietzsche (a mnozí další) své myšlenky a která dnes zdaleka není mrtvá. Podle Rosenberga by to ani nebylo možné: chápe formy (Gestalten) jako manifestace rasy, a dokud ještě germánská rasa žije, bude tvořit a plodit stále tutéž formu. Popírá-li se totiž rasa jako fyziologická hnací síla kulturních dějin, pak musí odpovědnost za rasistický světový názor převzít sama kulturní tradice: takto je rasová ideologie postavena opět na nohy a hledá se pro ni skutečný historický podklad.

Pokusme se nyní proniknout trochu hlouběji do obsahových detailů Mýtu 20. století. Dílo se sestává ze tří „knih“, jejichž titulů bychom si měli povšimnout: Das Ringen der Werte (Zápas hodnot), Das Wesen der germanischen Kunst (Podstata germánského umění) a Das Kommende Reich (Budoucí říše). V první knize je rozvedeno tvrzení, že celá západní kultura vyšla od germánských kmenů; pak prý ale přivodila římská „kněžská kasta“, která se s nástupem křesťanství dostala k moci, společně s jezuity, svobodnými zednáři a „spříseženci mezinárodního židovstva“ úpadek germánské kultury. Nyní však již všechna znamení ukazují na to, že dojde k převratu, „moc přejde do jiných rukou“, z „mýtu krve“ svítá „budoucí říše“, jež bude germánským impériem jediné rasy. Předzvěsti najdeme v mystických spisech Mistra Eckharta; v nich je pramen nového náboženství, činy připravující „německé mystiky“. „Z jeho duše se může jednou zrodit, a také se zrodí německá víra.“

Continue Reading

„Ak bol teda Kotleba jediným, kto priniesol určitú alternatívu, nie je to práve naša chyba? My sme kde boli, keď roky chodil po dedinách a získaval si priaznivcov? Asi sme varili vegánske večere, sledovali rioty v Turecku a pohoršovali sa nad úspechmi Zlatého úsvitu v Grécku. Neprezentovali sme sa vlastnou politikou, „nedobýjali“ sme nové územia, ani sme len neukázali, že existujeme. Keď sme už teda dovolili fašistovi, aby si získal desiatky tisíc ľudí, tak je načase zamyslieť sa, čo stále robíme zle a napraviť to. Nie hysterčiť, nadávať, alebo to sucho odbiť mávnutím rukou.

Riešenie, ktoré napadne mnohým, znie väčšinou: viac antifašizmu. Ukážme, že Kotleba je obyčajný nácek, ktorý len zahodil odpudivý esesácky kabát a zmiernil rétoriku. Ukážme, že je fašista, okruh ľudí, v ktorom sa pohybuje, sú náckovia a vysvetľujme, že to nie je dobré.

No dostali sme sa do bodu, keď toto nikoho z jeho elektorátu nezaujíma. Volili človeka, ktorý si získal ich dôveru v to, že dokáže riešiť ich problémy. Nevolili ho preto, lebo sú tiež neonacisti. A nás nepočúvali preto, lebo sme im nič neponúkli.„

Úryvek z lamentace publikované na stránkách Blackblog.sk.

Autor: Petr Kalinič, Vladimír Naxera

1. Úvodem

Po rozpadu Sovětského svazu se v Rusku v reakci na změnu mezinárodního prostředí začala rozvíjet celá řada teoretických přístupů, které se pokoušely vyjadřovat k úloze, kterou by Rusko mělo v nové mocenské konfiguraci hrát. I přes výraznou polarizaci, jakou je možné v průběhu 90. let vysledovat mezi ruskými odborníky, politiky i veřejností, však došlo k obecnému konsensu v několika elementárních otázkách. Jednalo se především o názor, že Rusko by mělo zůstat velmocí se signifikantním vlivem na mezinárodní společenství, jako prioritní by měly být vnímány národní zájmy Ruské federace a shoda proběhla také v otázce restaurace geopolitiky, která se postupně stala značně respektovanou (a nejen) teoretickou koncepcí pro „exaktní deskripci“ a aktivní formování prostorové dimenze politiky (Sergunin 2000: 45).

Geopolitika, která začala být po ukončení bipolární konfrontace oživována v mnohých státech postkomunistické Evropy, se pak nejvýrazněji prosadila právě v Rusku (srovnej Guzzini 2003). A to nejen jako teoretická a akademická disciplína, která bývá běžně vyučována na prestižních univerzitách. Geopolitika se v Rusku stala populární ve smyslu „nové ideologie“, jako nová „velká věda“ (ve smyslu silně normativního prizmatu) namísto zhroutivšího se komunismu (Nowak 2010: 98). V tomto kontextu je pak zmíněné „ruské geopolitické narativum“ rovněž proponováno jako „věda o vládnutí“ (Dugin 1999: 14).

Continue Reading

Osobně zaujatý, nepříliš poučený, avšak inspirativní pohled Susan Sontagové na fenomén fašismu.

Studie vychází v českém překladu již podruhé, |1| tentokrát ve sborníku s příznačným názvem Ve znamení Saturna. Ve starém Římě totiž Saturnálie byly svátkem spjatým s „tolerovanou nevázaností, nekázní a uvolněním sociálních rolí“. A to jsou vlastnosti, resp. společenské procesy, které podle autorky mají zřejmě pomoci potlačovat „latentní fašismus“ v nás. Problém je, že Sontagová na příkladu filmů a fotografií Leni Riefenstahlové klade rovnítko mezi „fascinací“ krásou a „fascismem“. Ostatně již v názvu vyzvedává podobnost obou slov, etymologicky ovšem nepříbuzných, navzdory faktu, že sloveso fascinare znamená v italštině jak vázat, udělat svazek (lat. fascis), tak okouzlit, oslnit, strhnout. Vedle adorace „klasické“ krásy splývá ovšem Sontagové „fašismus“ rovněž např. s askezí a sebeovládáním, s precizností, s úsilím o fyzickou zdatnost a dokonalost (či dokonalost vůbec), s odvahou, s extatickým prožitkem sounáležitosti, s idealismem a posvátnem (oproti materialismu), s vítězstvím i se zánikem, ba dokonce – zcela konkrétně – i se zálibou v horolezectví, které není „pouhým“ sportovním výkonem. Zde hrst citací:
Continue Reading

Zamyšlení prezidenta nad článkem „Byl nacismus opravdu jedinečný?“ v časopise Kontexty

Chtěl bych předeslat, že Kontexty čtu velmi rád, že je považuji za nejkvalitnější časopis tohoto typu u nás a že jsem se z nich v mnohém poučil. A hodlám to dělat i nadále.

Mám však nemalé problémy s články z mělkých oborů „politického myšlení a filosofie“ (tak charakterizujete v redakčním úvodu autora článku, který mne zaujal, Alaina de Benoist, Kontexty 2/2011, str. 34), jejichž autoři třeba mohou i zastávat rozumný a potřebný názor, ale způsob argumentace – nekonzistentní, rádoby hluboký, plný málo jasně vymezených slov, vlastně asi postmoderní, ač i toto slovo je velmi prázdné – je pro člověka z jiných oborů těžko přijatelný.

Continue Reading

Autor: Hakim Bey

„Nechť rozkvete tisíc květů.“ Mao

USA se vždycky považovaly za „tavící kotel“. Kanada se oproti tomu označuje za „mozaiku“, což zčásti vysvětluje, proč Kanaďané trpí setrvalou krizí identity. Co znamená být „Kanaďan“ v porovnání s tím, když je člověk Quebečan, Kelt nebo Indián?

V 50. letech byly Spojené státy k takovýmto bolestem hlavy ještě imunní. Všechny kultury se měly postupně „rozpustit“ a fúzovat v hlavním proudu americké mentality. Nicméně, tato „konsenzuální“ kultura byla v podstatě bývalou anglickou koloniální kulturou s amnézií a omšelou patinou hraničního pokřiku.

Přistěhovalecké kultury, které se dokázaly ubránit roztavení, byly považovány za abnormální; Irové se například jevili jako nepoddajní divoši, a to donedávna. Samozřejmě bylo těžké říci, zda určité kultury zůstaly „mimo“ díky vlastnímu přání nebo protože byly vyloučeny na okraj. V 60. letech byli černoši identifikováni jako nespravedlivě vyloučená kultura, a byly učiněny kroky k jejich integraci. Hlavní proud je měl absorbovat. Indiáni (domorodí Američané) zůstali „mimo“ ze zákona, který je definuje spíše podle krve než podle kultury, a jejich „segregaci“ podporuje systémem rezervací.

Continue Reading

Následující ukázka pochází z knihy Aleše Urválka a kol. Dějiny německého a rakouského konzervativního myšlení, kterou vydalo v roce 2009 Nakladatelství Olomouc. Původně vyšla v časopise Pro-Fil č. 2/2008, vycházejícího při Katedře filozofie FF MU Brno pod názvem Několik postřehů k německé konzervativní revoluci.

Další ukázka z knihy je k dispozici na stránkách vydavatelství. Knihu je možné objednat v internetovém obchodě Neoluxor.cz.

Continue Reading

Ortodoxní komunisté označili Mussoliniho fašismus za „pravé křídlo“, aby zdiskreditovali ty, kdo nesouhlasili s bolševickou linií strany. Mussolini a italští fašisté však zůstali oddáni socialismu. Když ho vykopli ze Socialistické strany pouze proto, že podporoval 1. světovou válku – aby podle svých slov „zachránil socialismus“ –, Mussolini odpověděl: „Ať se stane cokoli, neztratíte mě. Dvanáct let života ve straně by mělo být dostatečnou zárukou mého socialistického přesvědčení. Socialismus mi koluje v žilách.“

Vyhledáte-li si v Lexis-Nexis články jen z posledních dvou let, v nichž se v jedné větě vyskytují slova „Bush“ a „fašista“, výsledek překročí cifru 2000. Hledejte za celé Bushovo funkční období a z vašeho počítače se začne kouřit.
Celý stoh knih z poslední doby označuje Bushe, Cheneyho, republikány, konzervativce, křesťanskou pravici a samozřejmě neokonzervativce za fašisty, nacisty, nebo stoupence fašismu a nacismu. Feministická spisovatelka (a bývalá Goreova poradkyně) Naomi Wolfová tvrdí, že Amerika už je nacistická a přirovnává Spojené státy k Německu na začátku třicátých let. Nevrlý levicový novinář Joe Conason varuje v článku It Can Happen Here [Může se to stát tady], že Amerika se nachází na pokraji fašismu. Bývalý reportér New York Times jde ve své knize, oceněné Pulitzerovou cenou, přímo k jádru věci a začíná hned titulem: „Američtí fašisté“.

Continue Reading