Délský potápěč

Často se říká, že kapitalismus je synonymem pro krizi, že je z krizí své vlastní výroby živen, nebo taktéž, že jeho “schopnost adaptability” je bez omezení, z čehož je odvozována jeho nepřemožitelnost. Ve skutečnosti je potřeba rozlišovat krize cyklické, recesní (např. známé Kondratěvovy vlny) a krize systémové, strukturální (jako například ty z let 1870 a 1893, Velká hospodářská krize roku 1929, nebo krize mezi lety 1973 a 1982, jejichž průběh byl v západních zemích charakterizován vzestupem strukturální nezaměstnanosti).

Continue Reading

Motto: „Máme všechny důvody myslet si, že západní liberální společnosti se mohou stát místem nového totalitarismu“. (Alain de Benoist)

Mediální diskurz již delší dobu čas od času navštíví pojmy, vyjadřující novum některého známého, zavedeného fenoménu. Slýcháme o Nové třídě, či o Nové totalitě (naposledy toto označení užil Michal Semín v rozhovoru pro 51pro). Co si pod nimi představit? Ve stručnosti je Nová třída určitá, neformální, neorganizovaná (avšak hierarchizovaná) kasta skupin a jednotlivců, která má zájem na určitých jevech západní společnosti (globalizace, depolitizace, ztráta národních identit, úpadek duchovního života), které buď uvedla v život, nebo plně podporuje. Nová totalita je především soubor vlastních univerzalistických výkladů světa Novou třídou uváděných do praxe a nezřídka usilující o „tichou smrt“ jí nepřátelských idejí a nejlépe o vytlačení idejí z oblasti politična vůbec.

Kde se vzala Nová třída

Přesné popsání procesů jejího vzniku by vydalo na několikastránkový elaborát. Je však možné říci, že je důsledkem a (nebo) zároveň také hnací silou mnoha procesů tzv. modernizace lidské společnosti. Procesy, které s nadvládou Nové třídy bezprostředně souvisí jsou:

– globalismus, destruující prosazováním vzorce masové konzumní společnosti jednotlivé národní identity a autochtonní kultury

– feminizace společnosti, úpadek ctností a „mužných hodnot“

– centralizace a odtržení moci od skutečně demokratické legitimity a dému

– vykládání národní, etnické, či jiné identity jako přežitku, preference “melting potu”, “světoobčanství”, “superstátu”

– ekonomismus, snažící se proniknout do všech oblastí lidského života, snaha kalkulovat nepočitatelné

– úpadek politiky ve prospěch dominance polarity etika – ekonomika

– systematické vytlačování duchovna, zbytků transcendentních prvků z lidského života, idolatrizace a sakralizace „vyvolených“ politických principů: liberální demokracie, lidská práva, neviditelná ruka trhu

Nová třída není formálním uskupením. Jednotliví příslušníci se samozřejmě neznají, jednotlivé skupiny spolu nutně nemusí kooperovat a samostatně se mohou dokonce nejen v důrazu na prosazované principy, ale i v jejich preferenci zásadně lišit! Co do principů a prostředků se jednotlivé složky Nové třídy liší, co do cíle nikoli. Tím zůstává vytvoření jednorozměrného, univerzalistického a homogenního světa. Přesto, že se například někteří radikálně-levicoví idealisté s pravicovými globalisty (neokonzervativci, neoliberálové) liší v programech, obě skupiny možno počítat do Nové třídy. Obě manipulují veřejným míněním a komunikačními znaky s cílem prosadit vlastní hegemonii, obě usilují o stejný typ člověka, který se vyznačuje chladnou odborností, od reality odtrženým pragmatismem, abstraktním individualismem, prospěchářstvím, povrchním humanitářstvím, lhostejností k dějinám, patrnými mezerami ve vzdělání, odstupem k žitému světu, sklonem ke korupci, nepotismu a klientelismu.

Zdroje legitimity

Nová třída legitimitu pro svůj vliv, stejně jako pro svou moc, zasahující dnes do většiny oblastí lidského života, nepotřebuje zdůvodnění. To se předpokládá „per se“, principy Nové třídy jsou chápány jako nezadatelné, nezcizitelné, neoddiskutovatelné a nevyvratitelné natolik, že snažit se zpětně skepticky hodnotit jejich podstatu a faktický dopad, rovná se novodobému kacířství. Je snad dnes obvyklé v masmédiích a „dobré společnosti“ diskutovat nad tématy jako jsou lidská práva, nebo demokracie?

Nová třída, zasahující dnes drtivou většinu masmédií, úřadů, ministerstev, i kultury, drží své výsadní postavení manipulací s fakty a hodnotami vládnoucího systému, a záměrným držením masové společnosti po materiální stránce ve zdánlivě bezstarostném přepychu a v neustálé touze svou spotřebu zvyšovat, zatímco po stránce duchovní ve vyprázdněnosti, zmatku a přehlcení zbytečnými informacemi.

Idolatrizace a Nová totalita

Jestliže je dnes liberální demokracie, nebo všeobjímající idea lidských práv poměřována nikoli diskusí nad jejich klady, zápory a vztahy k mnoha aspektům lidského života, ale společně vyznávanými dogmaty, je na místě domnívat se, že ideologie Nové třídy ústí v nový totalitarismus. Tato obava vůbec není neopodstatněná, ačkoli mnozí, aby takovouto tezi vyvrátili jako naprostý nesmysl, jistě poukáží na fakt, že „demokracie a liberalismus přece nikoho do ničeho nenutí.“

Jistě ne, samotný liberalismus, jako politická myšlenka, zdůrazňující svobodu jednotlivce a nutnost jeho svobodného rozhodnutí je v zásadě bezproblémová. Liberalismus skutečně neobsahuje žádnou ideálně-utopickou vizi, která se u každého totalitarismu musí nutně objevovat. Stejně tak idea demokracie má daleko hlubší kořeny, než ve Francouzské revoluci a právem bychom mohli za “svou” považovat například demokracii antického typu, založenou na odpovědnosti, než demokracii liberální, založenou na rovnostářství. Problém nastává ve chvíli, kdy liberál začne svět vysvětlovat výhradně na bázi svého pohledu a začne usilovat nejen o svou svobodu jednotlivce ve svobodném celku, ale říkat, že atomizovaná společnost, složená z jedinců, jejichž jediným zájmem je zvyšování zisku, je jediná možná pojistka skutečně fungující společnosti, popř. tuto myšlenku vztahovat do globálních měřítek. Zde je na místě ptát se, zda se zde ideální utopická vize nevytváří právě takto, následně.

Neoliberalismus ústí v konec politiky jako takové. Politika musí stát nad ekonomikou, jinak hrozí rozplynutí politické jednoty v partikulárních, „racionálních“ zájmech byznysmenů a byrokratů. Politická jednota musí v případě potřeby vyžadovat i obětování života (Carl Schmitt). Pro většinu dnešních liberálních demokratů je tento nárok něčím, co nelze žádným způsobem naplnit a zdůvodnit. Jejich myšlení stát a politiku systematicky obchází a pohybuje se výhradně v intencích polarity etika – ekonomika.

Depolitizace je cestou k totalitnímu pojetí společnosti. Jak poznamenává výše zmíněný Carl Schmitt ve svém díle, je to právě současnost, která prochází systematickým odpolitizováním a neutralizací. Vytlačuje se vztah přítele-nepřítele, coby podstaty politična jako takového ve prospěch převahy chladně technokratického, finančního a moralizujícího. Depolitizovanými byly jak systém nacionálně-socialistický, tak komunistický. Oba předem vylučovaly jednak politiku (kterou redukovaly na oblast, do které promítaly své univerzalistické vize) a především totálně zlikvidovaly nepřítele – ať snahou o vybudování „volksgemeinschaft“, tak beztřídní společnosti.

Depolitizované prostředí tak vede k sakralizaci hlásaných zásad, které se stávají dogmaty – existuje pouze jedna liberální demokracie, ke které svět neodvratně směřuje, ekonomika musí být řízena „neviditelnou rukou trhu“, „lidská práva jsou jedna“, „národy jako stavební jednotky jsou překonány“, „lidstvo“ atp., neboť myšlení Nové třídy vylučuje jakoukoli eventualitu. Od idolatrizace je jen krůček k nové totalitě.

Jak vzdorovat Nové třídě?

Nemá smysl doufat v obrat rychlým zvratem a věřit utopickým vizím povstání mas. Masy dnes mají to co chtějí, respektive mají to, co vyžadují nejnižší lidské pudy, jejichž citlivost je dnes zesílena potlačením všech ostatních potřeb u většiny populace – o touze po vědění a hledání něčeho, co lidskou schránku přesahuje, nemluvě. V konfrontaci s aktuálními potřebami zmanipulované masy, bude působit idealistický nadšenec, apelující na preferenci „skutečně kulturního“ před profánním, jako podivín a ničeho nedocílí.

Nešlo ovšem nezaregistrovat určitý náznak známek obratu, který se objevil ve chvíli, kdy představa neomezeného růstu a bohatnutí narazila na limity a idolatrie Nové třídy se ukázaly vnitřně rozporné. Od té chvíle se čím dál více začíná prohlubovat propast mezi vládnoucími vrstvami, žijícími v oblacích svých abstraktních vizí a ovládanými, kteří důsledky zároveň čím dál tím více se projevující neschopnosti, nehospodárnosti a kontraproduktivnosti Nového světového řádu, pociťují denně na vlastní kůži.

Moderna, z níž ideologie Nové třídy vychází, žila v představě, že existuje jediné zevšeobecňující řešení všech politických, společenských a mravních jevů. Současná krize naznačuje, že se éra moderny blíží ke svému konci. Stoupenci dominantních univerzalistických teorií najednou zjišťují, že nemají co říci. Konec dějin nenastal a nenastane, i když se do poslední doby budou někteří snažit křečovitě tvrdit opak, poukazovat na “chyby v detailech”, odvádět pozornost k sémantickým diskusím apod. Současná finanční krize je první velkou vlaštovkou nadcházející závěrečné etapy krize moderny.

Úkolem Nového disentu je a bude upozorňovat na vnitřní rozpornosti teorií a idolatrií Nové třídy, odhalovat falešnost hlásaných dogmat a zároveň postupně budovat a připravovat nové elity na chvíli, kdy dojde k definitivnímu překonání moderny a pádu nadvlády Nové třídy. Pamatujme, že rozhodující ideje, přeměněné v masový pocit, mohou vést ke zrození nové kultury. Žijeme dnes v novém anciént régime, několik kroků před pádem „starého řádu“, stojícímu na hliněných nohou.

1) Jste zakládajícím členem a jednou z vůdčích osobností iniciativy a petice D.O.S.T. (Důvěra, Objektivita, Svoboda, Tradice), která se znepokojením reagovala na některé závažné problémy současnosti. Brzy tomu bude rok, co iniciativa vznikla a navzdory počáteční snaze „Nové třídy“ DOST poškodit mediálními útoky a lživým obviňováním z „extremismu“, „netolerance“ a „fašizujícího jednání“ se iniciativu umlčet nepodařilo. Za malé vítězství lze považovat i to, že D.O.S.T. podepsaly mnohé známé osobnosti, stejně jako parlamentní politici. Co si od D.O.S.T. slibujete, čemu se věnujete v současné době a jaké další akce a projekty od D.O.S.T. můžeme čekat?
Continue Reading

Těžko mluvit o konci tam, kde nenastal začátek. Těžko hledat v pravici ono pravé smýšlení, když stojí na dogmatech liberální ideologie, jejímž jádrem je revoluce, převrat tradičních poměrů, přehodnocení všech hodnot z pravého řádu na levou anarchii hákem trhové demagogie, kupecké morálky a plebejského rovnostářství. Tržní vepřín nebo Potěmkinova vesnice. Žádný rozdíl. Není nic pravého v liberálním pomatení demokratismem a plutokratickou chamtivostí. Když říkám pravé, mám na mysli vše ryzí, původní, pravdivé a vědoucí, jinými slovy v pravdě konzervativní. Naopak levicové je vše co bourá, ohlupuje, chytračí, přebarvuje, lže a běsní ve jménu liberální demokracie a pokroku.

Růžové tornádo smetlo modré ptáky ze špiček stromů, když lidé vyjádřili svůj odpor proti hromadě trusu, která po nich povážlivě roste, a pověřili levici, aby vyčistila ten Augiášův chlív nadepsaný Česká kotlina. Nemyslím, že vítězství ČSSD předznamenává růžové časy. V to snad ani nikdo nedoufá. Jde jen o to, že pro státní etatismus liberálně morálního marasmu a pádu do otroctví neexistuje alternativa. A ODS potvrdila, že takovou alternativou rozhodně není.

Nevím, kolik špíny, varovných signálů a předzvěstí úpadku je třeba k tomu, aby lidé pochopili, že lidsky udržitelný a kulturně prosperující řád se na trhu nekoupí, že z hlediska důstojného a skutečně svobodného života lidí je zhola jedno, kolik je ponecháno svobody bohatým k ještě většímu zbohatnutí, či kolik je dáno chudým ke spotřebě násilným přerozdělováním, pokud jediným předmětem zájmu je trh sám a z něho pramenící konzum. Kapitalismus a socialismus, obě dvě strany téže liberální mince černají korozí pod běsnící vládou hmoty, peněz a konzumních statků, úží se rozkladným klimatem bezduchosti a čirého kreténství.

Jako volič ODS při posledních parlamentních volbách patřím k lidem, kteří pociťují hořké zklamání. Čekal jsem závan čerstvého vzduchu v zatuchlém prostředí byrokratické mašinérie šněrující občana do bezprizorní a individualisticky bezmocné trosky závislé na vůli státu, jeho zákonech a sociálně nivelizujícím násilí. Čekal jsem trend oslabující roli státu v životě lidí, ozdravný proces, který by otevřel prostor nezávislé iniciativě člověka, jeho schopnostem, inteligenci, vzdělání a úctě k pravým hodnotám ověřeným tradicí. Čekal jsem novou politiku, která přestane lidem mluvit do soukromých věcí, do rodiny, do způsobu života. Čekal jsem nápravu legislativní zvůle a nemravného rozhodování soudní moci, čekal jsem návrat smyslu pro spravedlnost, přirozenost, národní svébytnost, mužný rozum, nadhled a odpovědnost.

Namísto toho jsem byl svědkem arogantní topolánkovské parodie neokonzervativních politiků střihu amerických jestřábů šikujících svoje kybernetické predátory směrem na východ, jako kdyby radar USA v Čechách byl jediným posláním ODS, po něm ať třeba padne. Státní legislativa a soudnictví prorůstaly stále zběsilejší zaslepeností feminacismu, sociálního a genederového inženýrství, agendami antidiskriminačních opatření a rovných příležitostí v duchu Bursíkovy ženské družiny a slaboduchých výpotků Džamily Stehlíkové. Tradiční rodina se dále rozpadala v bezuzdném plenění svátosti manželské rozvodovými a opatrovnickými soudy postrádajícími poslední zbytky úcty k otci jako hlavě rodiny. Zdravotnictví se chvělo v již tak chabém stavu finanční nouze ve strachu před vytunelováním farmaceutickými společnostmi.

Jediným zjevným znakem „efektivního státu“ se stala totalitní moc justice řízená zločineckými principy mafiánské organizace a její kladivo na čarodějnice ztělesněné exekutorskou mocí šikanující občany bez ohledu na právo i spravedlnost. Princip presumpce viny se v tichosti vtíral do všech sfér státního dozoru v podobě inkvizice silových resortů, procesně právní a zpravodajské činnosti. Veřejné sdělovací prostředky postupně ztrácely veškerou schopnost vypovídat pravdivě o dění doma i ve světě a dotýkat se opravdu palčivých otázek našeho života i liberálně prohnilého a zkorumpovaného plutokratického systému, jehož obhajování svobody a demokracie proti všem kritikům duchu národoveckého či vpravdě konzervativního je o to hlasitější, čím bezohledněji jsou pošlapávána práva člověka na skutečnou svobodu, čím strmější je náš pád do globální manipulace a otroctví.

Každý hlas nesený v duchu pravé alternativy a její tradiční úlohy směřující k znovunastolení či udržení řádu daného lidskou zkušeností, hrdostí, svébytností a ušlechtilostí, jinými slovy k duchovně aristokratické tradici, byl umlčován, každý opravdu pravý konzervativní pohled na problémy doby se stal cílem ostrakizování, značkování extrémismem, fašismem či nacismem. Vše co nedýchá a nečiší liberálně zkaženým pachem vyprázdněných úst, jalových slov, subjektivní netečnosti, plebejství, myšlenkového narcismu a názorové rozplizlosti zapadlo křikem politického hašteření jako na jarmarku, morální výprodej a trhový boj o moc vynesl na piedestal hloupost stranických hochštaplerů a jejich nohsledů z řad podsvětí.

Darmo mluvit, když si lidská duše zoufá při pohledu na lány lidské průměrnosti, z nichž jako z nepěstěného úhoru ponechaného v plén rovných příležitostí a chtíčů všeho druhu vyrůstají pouze plevelné kultury té nejmenší ušlechtilosti. Těžko pomyslet, kam se vytratil vhled pravých politiků a filosofů, kteří pochopili nutnost obdělávat pole a šlechtit pěstované odrůdy, aby zem vydala svoje plody tam, kde záleží na zdravé prosperitě národa, a ponechat běh věcí vyššímu principu přírody všude tam, kde zkušenost a tradice působí svým přirozeným výběrem.

Jako výsměch všem snahám o sebereflexi z poslední volební porážky vyznívá už pouhý termín, jímž ODS naznačuje svoji obrodu pro příští etapu vládnutí: Hledání liberálně konzervativní politiky. Tak liberální nebo konzervativní? Liberální demokracie nebo aristokracie? Revoluce nebo tradice? Rovnostářství nebo přirozená hierarchie? Anarchie nebo řád? Plebejské instinkty nebo nadhled patricijů? Feminismus nebo patriarchát? Názory v levotě stínů a moci pánů jeskyně nebo pravé vědění a světlo na hoře? Pánové a dámy, chápete vůbec, o čem tady mluvíte?

ODPOVĚĎ: Socialismem jsou akce silné vlády, která bankám bere peníze, aby lidem zajistila příjmy. Kapitalismus je, když velká vláda vezme peníze lidem, aby zachránila banky.

Na pozadí nadhodnocených burzovních akcií jsou to běžní vlastníci rizikových hypoték, kteří léta kupovali domy, které si ve skutečnosti nemohli dovolit a nakonec je ztratili. A nyní do hry vstupují (právě) ony banky, které vydávaly rizikové hypotéky přesvědčovánim bezelstných občanů o tom, že ceny jejich domů (nemovitostí) mohou jít pouze nahoru, a že hypotéky s variabilními sazbami prostě nemají žádné nevýhody. Následují trhy cenných papírů, na kterých finančníci kupující tyto špatné úvěry zřejmě nemají nejmenší potuchy, co to vlastně kupují.

Sanace bank způsobuje zděšení, krize se však stále prohlubuje, neboť jestliže jsou do bank, úvěrových fondů a pojišťovacích společností nality peníze poplatníků, celý ten složitý systém není zachráněn, ale naopak se začíná hroutit (část už se zhroutila).

Nadto je nutno si uvědomit, že státní pomoc jako taková v zásadě představuje čistý socialismus, zatímco sanace bank může být socialismus, ale také druh kapitalismu, který nechává daňové poplatníky krýt rizikový profit. Samozřejmě je jasné, že to bylo zejména díky vřeštícím Demokratům, proč ministr financí Paulson odsouhlasil požadavky na rovné postavení státu v bankách, které také sanoval, a to z toho důvodu, že pokud zde bude nějaký eventuální zisk, obratem se vrátí státní pokladně.

Nicméně nějaký reálný dozor, regulace, kontrola, vlastnictví vlády nad korporátními institucemi, díky kterým se krize prohloubila, ve skutečnosti vůbec nehrozí. Spekulantští šéfové korporací a globálních podniků, kteří nás zavedli do propasti, zůstanou v sedle, zatímco nemyslící stádo spotřebitelské masy bude uklidněno, aby se tak mohlo připravit na nové kolo masové spotřeby.

Co je třeba říct: my nemíříme k tomu, procitnout, vidět a pochopit, že nadprodukce a masový konzum kapitalistického systému, jehož výroba potřebuje raději vyprodat veškeré zboží, než prodat jen to, co je skutečně poptáváno, aby se vůbec udržel nad vodou, je ten problém, co stojí v pozadí celé krize. Nechceme pochopit, že kapitalismus potřebuje změnu: tak jako produkovat zboží je dnes stejně nutné získat schopnost a odvahu některé kroky kapitalismu dirigovat a korigovat.

Naopak podléháme dojmu, že opětovný a chvilkový nárůst burz je změnou obratu k lepšímu. Jestliže spotřebitelé začnou znovu utrácet jak utržení ze řetězu, jsme zpátky tam, kde jsme byli před začátkem této krize. Návrat k neomezené spotřebě bude další fází celé této krize.

Zaslepená chamtivost je už evidentní i v případě nejistot a výkyvů na trhu, kde hysterie páteční finanční deprese je nevyhnutelně následována hysterickým investováním v pondělí, následujícím ihned po víkendu. Navzdory chaosu a předtuchám nacházející zkázy, se zjevně nehodláme a nechceme poučit.

Benjamin Barber působí jako profesor na Univerzitě státu Maryland..

Zdroj článku: osobní blog autora.

APATIE A MOBILIZACE

Autoritativní režimy se vyznačují absencí politické mobilizace a s tím spojené politizace veřejného života. Nežádají po svých občanech, aby jim neustále dávali najevo svoji loajalitu a náklonnost, nenutí je k povinným členstvím v různých stranických organizacích a k účasti na kolektivních akcích, nezasahují do jejich soukromého života. Účast občanů na politickém dění země je mizivá. To, co od nich stát žádá, je pasivita nebo alespoň zdržení se vyloženě protivládních aktivit. To, co od nich stát nežádá, ale není úplné stažení se do soukromého a rodinného života, jako je tomu v totalitních systémech, kde stejně v důsledku neexistence autonomie společnosti vůči státu, prostoru pro vlastní aktivity, soukromého podnikání a ochrany rodiny tato soukromá sféra zachází na úbytě.

Continue Reading

1. FRANKISMUS A TOTALITARISMUS

Ramón Serrano Súňer ve své knize Entre Hendaya y Gibraltar popírá, že by v novém státě existovalo něco jako totalitarismus, protože „nezbytnou podmínkou pro jeho implantaci ve státě je existence jedné strany, která je jedinou oporou režimu: jeho jediným nástrojem a svým způsobem i jedinou nositelkou svrchované moci“. V tom, že frankistický režim nebyl totalitní, panuje mezi odborníky, kteří se zabývají tímto tématem, obecná shoda. Přesto se domnívám, že je nutné vysvětlit, proč tomu tak je. Zvláště tehdy, přežívá-li u nás opačné tvrzení.

Continue Reading

Autor: Karel Kaiser

Vláda chce v příštím roce zvýšit počet českých vojáků sloužících v Afghánistánu z 200 přibližně na 300. Spolu s dalšími misemi, jako je například oblast Kosova, či Iráku, nebo Čadu, by tak celkový počet českých vojáků, sloužících na různých zahraničních misích, měl v příštím roce dosáhnout bezmála 1300 příslušníků různých jednotek, vyslaných do akce ve světě. Máme se radovat a být hrdí na své chlapce, kteří ve světě pomáhají…co vlastně? Udržovat bezpečnost a pořádek? Šířit demokratické hodnoty?

Naše armáda by měla hájit především zájmy České republiky, proto je třeba se ptát, qui bono? Je potřeba si dnes položit otázku, zda opravdu všechny mise, kterých se jako stát účastníme, jsou natolik v českém zájmu (nebo zda vůbec), zda pocit alianční sounáležitosti dostatečně vyrovnává dosti velké finanční prostředky, které musí být vynakládány a jestli by se tyto nedaly využít lépe a jinak.

Continue Reading

Ortodoxní komunisté označili Mussoliniho fašismus za „pravé křídlo“, aby zdiskreditovali ty, kdo nesouhlasili s bolševickou linií strany. Mussolini a italští fašisté však zůstali oddáni socialismu. Když ho vykopli ze Socialistické strany pouze proto, že podporoval 1. světovou válku – aby podle svých slov „zachránil socialismus“ –, Mussolini odpověděl: „Ať se stane cokoli, neztratíte mě. Dvanáct let života ve straně by mělo být dostatečnou zárukou mého socialistického přesvědčení. Socialismus mi koluje v žilách.“

Vyhledáte-li si v Lexis-Nexis články jen z posledních dvou let, v nichž se v jedné větě vyskytují slova „Bush“ a „fašista“, výsledek překročí cifru 2000. Hledejte za celé Bushovo funkční období a z vašeho počítače se začne kouřit.
Celý stoh knih z poslední doby označuje Bushe, Cheneyho, republikány, konzervativce, křesťanskou pravici a samozřejmě neokonzervativce za fašisty, nacisty, nebo stoupence fašismu a nacismu. Feministická spisovatelka (a bývalá Goreova poradkyně) Naomi Wolfová tvrdí, že Amerika už je nacistická a přirovnává Spojené státy k Německu na začátku třicátých let. Nevrlý levicový novinář Joe Conason varuje v článku It Can Happen Here [Může se to stát tady], že Amerika se nachází na pokraji fašismu. Bývalý reportér New York Times jde ve své knize, oceněné Pulitzerovou cenou, přímo k jádru věci a začíná hned titulem: „Američtí fašisté“.

Continue Reading

2.mája tohto roku parodovala v Berlíne skupinka žiakov a študentov protestné formy hnutia 68-károv, aby rušila jeden ľavičiarsky kongres o dedičstve 60-tych rokov. Rozostavali transparenty, megafónom požadovali zrušenie kongresu, zaútočili na prednáškovú sieň a rozhadzovali letáky. Film o tejto 1. KSA si na internete pozrelo viac ako 15 000 ľudí. (www.ungebeten.de

Päť dôvodov hovorí pre pokračovanie v takýchto akciách, ktoré sa medzitým nazvali KSA:

1. Presvedčivo a nechaoticky prevedené akcie v konzervatívnom duchu skutočne rušia protivníka. Zneisťujú ho v jeho istote a znepojujú ho aj dodatočne, pretože nevie, kedy môže rátať s ďalšou akciou.

2. Konzervatívec a pravičiar, ktorý je autentický a nie anonymný a ukáže odvahu k akcii, verbuje pre svoju vec spôsobom nedosiahnuteľným publicistikou: sú to svojské charaktery, ktoré sa dajú získať práve verejným priznaním svojho postoja, autenticitou a neústupnosťou: „Naša nádej spočíva v mladých ľuďoch čo trpia zvýšenou teplotou“, povedal Ernst Jünger, čo platí stále.

3. Vždy, keď niekto niečo robí s rozhodnosťou, uisťuje sám seba a zároveň chápe, že už zanechať stopu niečo znamená, čo značí: žiť svoj život a nebyť žitý iným. Politické umenie provokácie umožňuje aktérovi pociťovať svoje ja a zároveň koncentrovať svoje sily. Je to opojný a zároveň liečivý pocit, pretože doteraz mohol len reagovať alebo rezignovať.

4. Dlhoročná obranná pozícia nás skrotila. Čo potrebujeme, je ofenzívny duch a nezakríknutosť. Obidve vyžaruje človek, ktorý robí krok vpred pri pohľade súpera. Útok značí zvrchovanosť, aj keď len počas akcie. Je to elektrizujúce, keď priaznivec hnutia pritlačeného k stene aspoň pár hodín, alebo aj celý deň je pánom situácie. To dáva politickému životu ostrý eruptívny zmysel.

5. Hocijaké akcie nasledujúcich mesiacov môžu – ešte stále na obrazy či na akcie chudobnej pravicovej scéne – zaobstarávať príbehy na rozprávanie a obrazy na stálu reprodukciu, v ktorých sa „JA“ provokatéra znásobí na „MY“ pozorovateľov.

Z týchto piatich dôvodov môžeme odvodiť naše úlohy do budúcnosti: nová pravica musí vyvinúť konzervatívne pravicové formy akcie, čo nie je jednoduché, pretože predchodcov bolo málo a sotva nejaké vydarené príklady. Sila výrazu a vyžarovanie bude závislé na sile a schopnosti vyjadrenia sa zúčastnených, na ich autenticite a na ich osobnosti.

Götz Kubitschek
Sezession 25, 2008

Zdroj: Prop.sk

Devadesátá léta byla svým způsobem přelomovou dobou. Učenci a filosofové se předháněli ve snaze formulovat co nejobsáhlejší a nejvýstižnější teorii, která by postihla hlavní problémy současnosti a na základě jejich analýzy formulovala predikativní teorii budoucnosti lidstva jako takového. To vedlo k vytvoření skutečně velkého množství všemožných vizí a teorií, z nichž však za významnou pozornost stály následující tři: Fukuyamův „konec dějin a poslední člověk“, „střet civilizací“ Samuela Huntingtona a „civilizace tří vln“ Alvina Tofflera.

Ačkoli je pokus jakkoli předvídat budoucnost značně ošemetný a omezující v tom, že zkrátka nemůžeme teoreticky odhadnout, jaké procesy vzniknou a jak pohnou kolem dějin u tak myšlenkově pestrého druhu, jakým lidé jsou, je evidentní, že se v současnu nacházíme každopádně ve zlomové době. Naše doba však, zdá se, nastolila více otázek, než na kolik známe odpovědi.

Continue Reading

Na začátek je nutno zdůraznit, že imigrace ve své dnešní podobě představuje jasně negativní fenomén. Představuje hrozbu jak pro „hostitelské země“, kde je příčinou nemalého množství patologických jevů a kde jsou domácí obyvatelé náhle konfrontováni se podstatnými změnami ve svém kulturním prostředí ve jménu abstraktních idejí „solidarity“ a „historického dluhu“, často aniž by sami na takové změně měli nejmenšího zájmu (odcizení politiky svému zdroji – lidu), ale neméně také pro samotné imigranty.

Strany a síly tzv. „extrémní pravice“ často svalují veškerou vinu za současný neutěšený stav na samotné přistěhovalce. Ti jsou však až koncovým článkem a spíše důsledkem, než příčinou těchto problémů (byť sami následně jsou často příčinou dalších, následných problémů). Na věc je potřeba pohledu ze širšího a obecnějšího hlediska. Imigrace není ani až tak ďábelským plánem nové levice, kulturních relativistů a „nepřátel Západu“, kterak podlomit civilizačního ducha, jako spíše důsledkem určitých procesů, jichž můžeme být v posledních desetiletích svědky.

Imigrace, tak jak ji dnes známe, započala přibližně v 60. letech minulého století. Řada zemí, konkrétně například NSR, nabízela pracovní příležitosti lidem z neevropských zemí, v tomto případě Turkům. Ti se zde usadili a dnes představují ve valné většině plně integrovanou složku domácího obyvatelstva. Co však bylo nastartováno, je mnohem důležitější. Vyspělé země si postupem času vynutily tzv. „mezinárodní dělbu práce“, pomocí které v duchu neoliberálního přístupu snížily člověka na zboží, které lze volně přemisťovat za účelem zisku. Imigranti opouštěli své rodné země, aby se v Evropě stali pouhou doplňkovou pracovní silou. Zároveň procesy globalizace, které postavily hodnoty konzumu a spotřebního způsobu života na piedestal, pomáhaly znehodnocovat původní kultury výměnou za nabídku příslušnosti ke „společnosti blahobytu“, za nabídku „amerického snu“.

S čím však byl imigrant v Evropě konfrontován? Stal se pouhým článkem v řetězu konzumního mechanismu a nabídnuta mu byla abstraktní idea občanství a loajality k centralistickému státu. Imigrant, který často nebyl konfrontován s mechanismy, majícími své kořeny v osvícenství, tuto identitu logicky nepřijal.

Je proto jasné, že evropské státy by ve vlastním zájmu měly podporovat silně restriktivní imigrační politiku, systém tzv. zelených karet, atp., ale následně se nabízí otázka, co s již zde usazenými imigranty?

Je bláhové doufat ve vnucené přijetí „západní kultury“ všemi imigranty v celém jejím celku, stejně jako je naivní vize „znovudobytí“. Nebude problém ani nadále vyhostit pachatele násilných útoků, nepokojů na předměstích, ale nemůžeme doufat v to, že se statisíce zde usazených imigrantů zvednou a odejdou, ať už pomocí násilí, nebo bez něj. Stejně tak není možné nadále přetrvávat v multikulturní vizi, která je jen protimluvem – snaží se o pluralitní společnost a soužití kultur na jednom území, ale jejím výsledkem je čím dál více diverzifikovaná společnost, která je ve svém důsledku paradoxně monokulturní. Multikulturalismus nemá rád rozdíly stejně jako rasismus. Druhý jmenovaný se je snaží potřít ve jménu jedné, určené, „vyvolené“ rasy, prvně jmenovaný je plánuje rozpustit ve prospěch jakési abstraktní masy občanů – roztavit jednotlivé identity v tavícím kotli kultur.

To nás přivádí k otázce, jaký postoj zaujmout? Čím dál více je evidentní, že v určitých mechanismech nelze zařadit jednoduše zpětný chod. Imigrace jako proces je realita, stejně jako je realitou určité procento již zde usazených neevropských imigrantů. V příštích letech tedy budeme konfrontování s takovým složením evropské společnosti, která se bude velmi lišit od etnicky jednolitých společností, jak jsme si v Evropě zvykli vnímat. Na rozdíl od morálních apelů typu „dlužíme jim toho mnoho“, bychom se měli zaměřit za postižení skutečných problémů.

Bude totiž záležet jen na nás, respektive na tom, jakou politické elity zvolí strategii, zda se podaří uchovat svébytnost evropské kultury. Řešením je koncept skutečné plurality, který do budoucna vyloučí již tak nerealistická řešení na bázi „vyhnání“ a „bílé Evropy“ (neboť Evropa je objektivně konfrontována s úbytkem vlastního obyvatelstva) a zároveň multikulturalistickou utopii, ústící v sociální konflikty a společenskou niveliazci.

Do budoucna by tedy identita v Evropě již usazených imigrantů neměla zůstat omezena jen na jejich soukromí, ale stát se součástí i veřejné sféry ve spojení s vytyčením hodnotového rámce, který bude recipročně dodržován. Pokud se imigrant rozhodne dobrovolně přijmout identitu Čecha, nemělo by mu být bráněno, na druhou stranu by neměl být nucen k přijetí takové identity, pokud by si chtěl zachovat identitu vlastní, například arménskou. Tento skutečný etnický pluralismus (nikoli multikulturalismus) by ve shodě s tím, co například tvrdí Giovanni Sartori, předpokládal vzájemný tolerantní postoj a ze strukturálního hlediska dobrovolná, „nevnucená“ sdružení, možnost vstupu do několika sdružení zároveň a protínající se, napříč jdoucí dělící linie.

Koncept multikulturalismu ústí v pravý opak. Podněcuje nevraživost a vzájemné odcizení a dělící linie jdou rovnoměrně – jednotlivá etnika vytvářejí vlastní sdružení a společnost se dezintegruje, místo aby se integrovala. Asimilacionismus vlastně působí jako obrácený multikulturalismus, s tím rozdílem, že dělící linie mezi etniky jdoucí rovnoměrně vedle sebe nejsou jím vytvořeny, ale až následným produktem – imigrant, „nucený“ ke vzdání se své identity tak reaguje z protestu.

Možnost vstupu do několika „sdružení“ zároveň, zasazená do entopluralistického rámce, by vylučovala nárůst extremistických projevů, ať by již šlo o náboženský, etnický, či jiný fundamentalismus. Etnopluralistický rámec vy vyžadoval loajalitu ke státu a vzájemný respekt. Imigrant by nebyl postaven pouze před fakt, že jeho identita bude respektována, ale zároveň i před to, že on musí respektovat identitu druhých, včetně tolerance pohybu v rámci rozličných „sdružení“. Konkrétně na příkladu usazených muslimských imigrantů (kde jsou objektivně největší problémy), je tak jasné, že pokud by byly povoleny jejich vlastní školy, včetně možnosti vlastní výuky a například nošení šátků, musela by muslimská společnost tolerovat pohyb „ven“, tj. netrestat a smířit se s jedinci, kteří ji opustí.

Na druhou stranu, koncept etnického pluralismu by však nebylo možno uskutečnit v současné realitě, která umožňuje pouze aplikaci dvou zmíněných protikladných a nefunkčních přístupů – multikulturalismu a asimilacionismu. Aby vůbec mohl koncept pluralitních a vzájemně se respektujících identit mít šanci na praktické uplatnění, je evidentní, že musí chybět článek, generující centralizovanou, vnucenou identitu – tedy dnes již čím dál méně fungující a opodstatněné národní státy. Etnopluralistický koncept je tak možno uplatnit pouze v realitě integrované, (kon)federalizované Evropy.