Délský potápěč

Napsal: Karel Kaiser

Už jste si někdy po otázce, jaké bulíky vám zase věší bulvární televize na nos, položili další dotaz, kdy jste se ptali sebe sama, zda sebou nenecháte manipulovat i v rámci kruhů lidí, jejichž světonázorová orientace je vám řekněme blízká? Obávám se, že komu ano, tak je jedním z mála „konzervativců“ a „národovců“ (ale nejenom jich), kteří takovou sebereflexi provedli. Jeden z hlavních problémů tohoto názorového spektra je manichejské vnímání společnosti a světa, co se týče národnostního a etnického složení.
Continue Reading

Experti potvrzují, že finanční krize přivede ke krachu současnou liberální ideologii a zcela rozdělí geopolitickou mapu světa. O následcích krize uvažoval v rozhovoru pro ruská média u příležitosti vystoupení na Moskevské státní univerzitě francouzský filozof a politolog, zakladatel hnutí „Nová pravice“, Alain de Benoist.

Jak byste charakterizoval nynější finanční krizi?

Tradičně se počítá s tím, že kapitalsmus se přiživuje na těchto krizích, které sám způsobuje. Jinak se teď bavíme o cyklických nebo také konjukturových krizích, což dokazují elementy seberegulace kapitalistického systému.  Pro jejich překonání se uvádějí do chodu  mechanické stabilizace. Momentálně přicházíme do styku se strukturovanou krizí, která je srovnatelná s ekonomickým kolapsem konce 19. století, Velkou hospodářskou depresí a naftovou krizí v roce 1973.

Continue Reading

To, že je neoliberalismus mrtev, dokazují výsledky hospodářské krize a snahy tyto výsledky řešit už ve chvíli, kdy se krize ani pořádně nerozvinula. Navíc Alan Greenspan, bývalý šéf americké Federální rezervní banky, na konci roku 2008 prohlásil, že jím zastávané volnotržní názory byly zkrátka a dobře mylné. Není to novinka, chremastici, kteří chtěli svět spasit globálním kapitalismem, věřili ve volnou trhu vždy jen tehdy, pokud nebyli sami ohroženi. Ano, tento globální kapitalismus liberalizoval zisky a socializoval ztráty. Tak hluboko jsme klesli, že musíme ve chvíli, kdy jsme se měli nacházet na samém konci dějin a užívat si nekonečného bohatnutí a růstu, dát za pravdu této tezi Karla Marxe.

Continue Reading

Rozsah současné finanční krize vystihuje jedna suma. Od začátku tohoto roku (2008) se snížila kapitalizace na velkých mezinárodních burzovních trzích téměř o polovinu: o 25 000 miliard dolarů, neboli téměř o dvojnásobek hrubého domácího produktu (HDP) Spojených států amerických. ¹)

„S touto finanční krizí umírá ideologie tržního diktátu a bezmocné veřejnosti“, prohlásil 23. října Nicolas Sarkozy, ve stejnou dobu, kdy ohlásil vytvoření tzv. „suverénních fondů“, určených k vykoupení akcií velkých průmyslových podniků se „strategickým“ významem. Tím se stal pro Němce nevítaným radikálem: „šílený nápad“, poznamenal o tom Financial Times Deutschland.

Continue Reading

Novoroční analýza Délského potápěče

Rok 2008 byl v mnohém zásadní. Na rozdíl od domácích událostí, které se ke zklamání numerologů a milovníků historizujících podobností nenesly ve znamení žádné výrazněji dramatické události, která by potvrdila „osmičkovou“ tradici, okolní svět (byť bychom na světové události neměli nahlížet prizmatem my vs. okolí) doslova vřel.

Byli jsme svědky rozvinutí hluboké finanční krize, která přerostla v krizi celosvětovou a hospodářskou. Rok 2008 přinesl nezvratný důkaz, že neoliberální idea trvale udržitelného růstu narazila na svůj strop. Post-bipolární řád světa, který se měl nést ve znamení Pax Americana potvrdil své univerzalistické záměry protiprávním uznáním narkostátu Kosovo a flagrantním nezájmem o osud tamějších příslušníků srbského národa a také o vyšetření zločinů kosovské strany. Nesymetrický odpor „západního civilizovaného světa“ vůči ruskému zásahu proti Gruzii naopak potvrdil, že univerzalistická snaha Západu o export vlastních hodnot a politických systémů bude do budoucna sílit a hrozit skutečným návratem nové studené války.

Continue Reading

ODS jásá. Prošla nedávno tak hlubokou sebereflexí, že usoudila, že je nejlepší nechat vedení strany při starém. Trefně takový postoj shrnul Jiří Pehe, který o posledním stranickém sjezdu ironicky poznamenává, že „zatímco sjezdovým sálem burácelo slovo „změna“, zacementovala se strana v pozicích, které povedou k jejímu dalšímu pádu.“ Stranický sjezd spory v ODS nevyřešil. (Výsledek hlasování na post stranického předsedy pro Topolánka dopadl poměrem 284 : 162, což o žádné jednotě strany rozhodně nesvědčí). Petr Mach, Klausův oblíbenec a šéf neoliberálního thinktanku CEP, krom toho již pilně připravuje vznik nové euroskeptické a „konzervativně-liberální“ strany, která nepochybně tvrdé jádro příznivců ODS získá.

Krátkodobé důvody pádu ODS byly již podrobně rozebrány v analýze politologů Daniela Kunštáta a Stanislava Balíka. Důležitým faktem zmíněným v této analýze je, že za hlavní příčinu neúspěchu ODS u krajských a senátních voleb autoři nepovažují „populistickou“ předvolební kampaň ČSSD, ale politické neúspěchy ODS.

Continue Reading

Jak vnímáte současnou ekonomickou krizi a jaká politika by měla vést k řešení?

Pokud budu mluvit o aktuální situaci v Portugalsku, tato nová hospodářská krize jen překryla krizi, která v Portugalsku již dávno probíhala. Naše země si procházela krizí dávno před krachem světových burzovních trhů. Mezi léty 2008 a 2008 byla nezaměstnanost téměř trojnásobná a kupní síla konstantně slábla. Nyní máme šanci pokusit se vyřešit obě krize současně. Ony nezmizí pomocí opatření, která byla přijata a o kterých se mluví. Nejsou to pouze vrcholní lídři, kdo musí odpovědět. Potřebujeme nové priority, novou politiku a nové politické čintele.

Jaké priority pro Portugalsko spatřujete za zásadní pro budoucnost?

Jako navýsost důležité považuji uchránění kupní síly mezd. To není jen otázka legislativy. Pokud nebudou mzdy v Evropě a Americe chráněny, hrozí drastické snížení odbytu, utrpí tím celá světová ekonomika a jako první státy, co vyváží suroviny a také spotřební zboží.

Continue Reading

V jednom nepřestává česká zahraniční politika v poslední době neustále překvapovat. Je to nebývalá přemíra aktivismu, paradoxně v těch oblastech, které by vláda mohla nechat být a soustředit se na podstatné problémy. Tak například nedovedeme nalézt konsenzus mezi komunikací vlády a Hradu vůči EU jako celek, ale patříme mezi první, kdo poslušně přispěchá a mezi prvními státy posvětí uznání nezávislosti Kosova. Nejsme schopni nalézt vrtulníkové kapacity pro humanitární misi v Dárfúru, nicméně se necháme plácat po zádech Američany, jako jeden z jejich „nehlavnějších spojenců“ v brutální a nesmyslné afghánské anabázi. Nyní, když se připravujeme na důležité předsednictví v EU, nemáme na práci nic lepšího, než přemýšlet, jak přiblížit Izrael Evropské unii a Severoatlantické Alianci.

Continue Reading

Jako jedni z mála přinášíme rozhovor s člověkem, který se účastnil demonstrace Dělnické strany v Litvínově 17.11. 2008, která se následně zvrhla v pouliční boje s policií. Kdo jsou lidé, s nimiž sympatizovala drtivá většina obyvatel Janova? Z čeho mají strach? Co je motivuje? Na otázky redakce Délského potápěče odpovídal Milan Prut.

Otázka první asi zazní jako totální klišé, ale přesto: proč podruhé do Janova? Nešlo vyjma o upozornění na tamější tíživou sociální situaci a etnické problémy, které stát nechce řešit, také o revoltu vůči Systému jako takovému a v tomto ohledu aktivisté a místní sledovali jasný záměr – masově vystoupit vůči současné vládě a vládnoucímu systému ? Počítali jste vůbec s tím, že se akce zúčastní více jak tisíc lidí a že získá skutečně davový charakter?

Continue Reading

Na základě vědeckého výzkumu bylo potvrzeno, že hloupost má ve všech aspektech společenského života přednost před inteligencí. Výzkumy a studie amerického profesora Siegfrieda Streuferta, předního odborníka a badatele z oblasti lidské inteligence, jasně ukazují, že největší šanci na úspěch v soukromém životě i v zaměstnání mají ti z nás, kterým vůbec nedochází, co se děje.

Výsledky výzkumu jsou opravdu skličující, i když v tomto momentě se sluší poznamenat: Tedy jak pro koho. Vezmeme-li v úvahu západní civilizaci a její orientaci na ekonomismus a obchodní prospěch, vyznívají závěry kladně: Čím je člověk hloupější, tím je obchodně zdatnější. A hloupých lidí je víc, než těch inteligentních. Inteligence trpí pocitem naprosté nedůležitosti vlastní osoby a velkým pochybováním o vlastních názorech. Naopak hloupost triumfuje bezmezným sebevědomím a schopností rychlého rozhodování bez úzkosti a pocitu nejistoty z jeho následků. Proto hloupost zakládá státy, z ní je živa každá vrchnost, vojevůdci, potměšilí rádci a soudci. Hlupák pojímá věci jednoduše a v tom tkví jeho síla i klam.

Continue Reading

Je pravdou, že z hlediska pravoslavného křesťana není muslimská země jeho ideálním biotopem. Je sice rozdíl mezi Saúdskou Arábií, kde jsou kostely zakázány, a zbytkem muslimského světa, kde křesťanům pouze ztrpčují život v míře větší (Pákistán, Egypt) či menší (Maroko, Turecko). Nicméně dobrovolně bychom si asi takovou zemi nezvolili.

Continue Reading

Často se říká, že kapitalismus je synonymem pro krizi, že je z krizí své vlastní výroby živen, nebo taktéž, že jeho „schopnost adaptability“ je bez omezení, z čehož je odvozována jeho nepřemožitelnost. Ve skutečnosti je potřeba rozlišovat krize cyklické, recesní (např. známé Kondratěvovy vlny) a krize systémové, strukturální (jako například ty z let 1870 a 1893, Velká hospodářská krize roku 1929, nebo krize mezi lety 1973 a 1982, jejichž průběh byl v západních zemích charakterizován vzestupem strukturální nezaměstnanosti).

Continue Reading

Motto: „Máme všechny důvody myslet si, že západní liberální společnosti se mohou stát místem nového totalitarismu“. (Alain de Benoist)

Mediální diskurz již delší dobu čas od času navštíví pojmy, vyjadřující novum některého známého, zavedeného fenoménu. Slýcháme o Nové třídě, či o Nové totalitě (naposledy toto označení užil Michal Semín v rozhovoru pro 51pro). Co si pod nimi představit? Ve stručnosti je Nová třída určitá, neformální, neorganizovaná (avšak hierarchizovaná) kasta skupin a jednotlivců, která má zájem na určitých jevech západní společnosti (globalizace, depolitizace, ztráta národních identit, úpadek duchovního života), které buď uvedla v život, nebo plně podporuje. Nová totalita je především soubor vlastních univerzalistických výkladů světa Novou třídou uváděných do praxe a nezřídka usilující o „tichou smrt“ jí nepřátelských idejí a nejlépe o vytlačení idejí z oblasti politična vůbec.

Kde se vzala Nová třída

Přesné popsání procesů jejího vzniku by vydalo na několikastránkový elaborát. Je však možné říci, že je důsledkem a (nebo) zároveň také hnací silou mnoha procesů tzv. modernizace lidské společnosti. Procesy, které s nadvládou Nové třídy bezprostředně souvisí jsou:

– globalismus, destruující prosazováním vzorce masové konzumní společnosti jednotlivé národní identity a autochtonní kultury

– feminizace společnosti, úpadek ctností a „mužných hodnot“

– centralizace a odtržení moci od skutečně demokratické legitimity a dému

– vykládání národní, etnické, či jiné identity jako přežitku, preference „melting potu“, „světoobčanství“, „superstátu“

– ekonomismus, snažící se proniknout do všech oblastí lidského života, snaha kalkulovat nepočitatelné

– úpadek politiky ve prospěch dominance polarity etika – ekonomika

– systematické vytlačování duchovna, zbytků transcendentních prvků z lidského života, idolatrizace a sakralizace „vyvolených“ politických principů: liberální demokracie, lidská práva, neviditelná ruka trhu

Nová třída není formálním uskupením. Jednotliví příslušníci se samozřejmě neznají, jednotlivé skupiny spolu nutně nemusí kooperovat a samostatně se mohou dokonce nejen v důrazu na prosazované principy, ale i v jejich preferenci zásadně lišit! Co do principů a prostředků se jednotlivé složky Nové třídy liší, co do cíle nikoli. Tím zůstává vytvoření jednorozměrného, univerzalistického a homogenního světa. Přesto, že se například někteří radikálně-levicoví idealisté s pravicovými globalisty (neokonzervativci, neoliberálové) liší v programech, obě skupiny možno počítat do Nové třídy. Obě manipulují veřejným míněním a komunikačními znaky s cílem prosadit vlastní hegemonii, obě usilují o stejný typ člověka, který se vyznačuje chladnou odborností, od reality odtrženým pragmatismem, abstraktním individualismem, prospěchářstvím, povrchním humanitářstvím, lhostejností k dějinám, patrnými mezerami ve vzdělání, odstupem k žitému světu, sklonem ke korupci, nepotismu a klientelismu.

Zdroje legitimity

Nová třída legitimitu pro svůj vliv, stejně jako pro svou moc, zasahující dnes do většiny oblastí lidského života, nepotřebuje zdůvodnění. To se předpokládá „per se“, principy Nové třídy jsou chápány jako nezadatelné, nezcizitelné, neoddiskutovatelné a nevyvratitelné natolik, že snažit se zpětně skepticky hodnotit jejich podstatu a faktický dopad, rovná se novodobému kacířství. Je snad dnes obvyklé v masmédiích a „dobré společnosti“ diskutovat nad tématy jako jsou lidská práva, nebo demokracie?

Nová třída, zasahující dnes drtivou většinu masmédií, úřadů, ministerstev, i kultury, drží své výsadní postavení manipulací s fakty a hodnotami vládnoucího systému, a záměrným držením masové společnosti po materiální stránce ve zdánlivě bezstarostném přepychu a v neustálé touze svou spotřebu zvyšovat, zatímco po stránce duchovní ve vyprázdněnosti, zmatku a přehlcení zbytečnými informacemi.

Idolatrizace a Nová totalita

Jestliže je dnes liberální demokracie, nebo všeobjímající idea lidských práv poměřována nikoli diskusí nad jejich klady, zápory a vztahy k mnoha aspektům lidského života, ale společně vyznávanými dogmaty, je na místě domnívat se, že ideologie Nové třídy ústí v nový totalitarismus. Tato obava vůbec není neopodstatněná, ačkoli mnozí, aby takovouto tezi vyvrátili jako naprostý nesmysl, jistě poukáží na fakt, že „demokracie a liberalismus přece nikoho do ničeho nenutí.“

Jistě ne, samotný liberalismus, jako politická myšlenka, zdůrazňující svobodu jednotlivce a nutnost jeho svobodného rozhodnutí je v zásadě bezproblémová. Liberalismus skutečně neobsahuje žádnou ideálně-utopickou vizi, která se u každého totalitarismu musí nutně objevovat. Stejně tak idea demokracie má daleko hlubší kořeny, než ve Francouzské revoluci a právem bychom mohli za „svou“ považovat například demokracii antického typu, založenou na odpovědnosti, než demokracii liberální, založenou na rovnostářství. Problém nastává ve chvíli, kdy liberál začne svět vysvětlovat výhradně na bázi svého pohledu a začne usilovat nejen o svou svobodu jednotlivce ve svobodném celku, ale říkat, že atomizovaná společnost, složená z jedinců, jejichž jediným zájmem je zvyšování zisku, je jediná možná pojistka skutečně fungující společnosti, popř. tuto myšlenku vztahovat do globálních měřítek. Zde je na místě ptát se, zda se zde ideální utopická vize nevytváří právě takto, následně.

Neoliberalismus ústí v konec politiky jako takové. Politika musí stát nad ekonomikou, jinak hrozí rozplynutí politické jednoty v partikulárních, „racionálních“ zájmech byznysmenů a byrokratů. Politická jednota musí v případě potřeby vyžadovat i obětování života (Carl Schmitt). Pro většinu dnešních liberálních demokratů je tento nárok něčím, co nelze žádným způsobem naplnit a zdůvodnit. Jejich myšlení stát a politiku systematicky obchází a pohybuje se výhradně v intencích polarity etika – ekonomika.

Depolitizace je cestou k totalitnímu pojetí společnosti. Jak poznamenává výše zmíněný Carl Schmitt ve svém díle, je to právě současnost, která prochází systematickým odpolitizováním a neutralizací. Vytlačuje se vztah přítele-nepřítele, coby podstaty politična jako takového ve prospěch převahy chladně technokratického, finančního a moralizujícího. Depolitizovanými byly jak systém nacionálně-socialistický, tak komunistický. Oba předem vylučovaly jednak politiku (kterou redukovaly na oblast, do které promítaly své univerzalistické vize) a především totálně zlikvidovaly nepřítele – ať snahou o vybudování „volksgemeinschaft“, tak beztřídní společnosti.

Depolitizované prostředí tak vede k sakralizaci hlásaných zásad, které se stávají dogmaty – existuje pouze jedna liberální demokracie, ke které svět neodvratně směřuje, ekonomika musí být řízena „neviditelnou rukou trhu“, „lidská práva jsou jedna“, „národy jako stavební jednotky jsou překonány“, „lidstvo“ atp., neboť myšlení Nové třídy vylučuje jakoukoli eventualitu. Od idolatrizace je jen krůček k nové totalitě.

Jak vzdorovat Nové třídě?

Nemá smysl doufat v obrat rychlým zvratem a věřit utopickým vizím povstání mas. Masy dnes mají to co chtějí, respektive mají to, co vyžadují nejnižší lidské pudy, jejichž citlivost je dnes zesílena potlačením všech ostatních potřeb u většiny populace – o touze po vědění a hledání něčeho, co lidskou schránku přesahuje, nemluvě. V konfrontaci s aktuálními potřebami zmanipulované masy, bude působit idealistický nadšenec, apelující na preferenci „skutečně kulturního“ před profánním, jako podivín a ničeho nedocílí.

Nešlo ovšem nezaregistrovat určitý náznak známek obratu, který se objevil ve chvíli, kdy představa neomezeného růstu a bohatnutí narazila na limity a idolatrie Nové třídy se ukázaly vnitřně rozporné. Od té chvíle se čím dál více začíná prohlubovat propast mezi vládnoucími vrstvami, žijícími v oblacích svých abstraktních vizí a ovládanými, kteří důsledky zároveň čím dál tím více se projevující neschopnosti, nehospodárnosti a kontraproduktivnosti Nového světového řádu, pociťují denně na vlastní kůži.

Moderna, z níž ideologie Nové třídy vychází, žila v představě, že existuje jediné zevšeobecňující řešení všech politických, společenských a mravních jevů. Současná krize naznačuje, že se éra moderny blíží ke svému konci. Stoupenci dominantních univerzalistických teorií najednou zjišťují, že nemají co říci. Konec dějin nenastal a nenastane, i když se do poslední doby budou někteří snažit křečovitě tvrdit opak, poukazovat na „chyby v detailech“, odvádět pozornost k sémantickým diskusím apod. Současná finanční krize je první velkou vlaštovkou nadcházející závěrečné etapy krize moderny.

Úkolem Nového disentu je a bude upozorňovat na vnitřní rozpornosti teorií a idolatrií Nové třídy, odhalovat falešnost hlásaných dogmat a zároveň postupně budovat a připravovat nové elity na chvíli, kdy dojde k definitivnímu překonání moderny a pádu nadvlády Nové třídy. Pamatujme, že rozhodující ideje, přeměněné v masový pocit, mohou vést ke zrození nové kultury. Žijeme dnes v novém anciént régime, několik kroků před pádem „starého řádu“, stojícímu na hliněných nohou.

1) Jste zakládajícím členem a jednou z vůdčích osobností iniciativy a petice D.O.S.T. (Důvěra, Objektivita, Svoboda, Tradice), která se znepokojením reagovala na některé závažné problémy současnosti. Brzy tomu bude rok, co iniciativa vznikla a navzdory počáteční snaze „Nové třídy“ DOST poškodit mediálními útoky a lživým obviňováním z „extremismu“, „netolerance“ a „fašizujícího jednání“ se iniciativu umlčet nepodařilo. Za malé vítězství lze považovat i to, že D.O.S.T. podepsaly mnohé známé osobnosti, stejně jako parlamentní politici. Co si od D.O.S.T. slibujete, čemu se věnujete v současné době a jaké další akce a projekty od D.O.S.T. můžeme čekat?
Continue Reading

Těžko mluvit o konci tam, kde nenastal začátek. Těžko hledat v pravici ono pravé smýšlení, když stojí na dogmatech liberální ideologie, jejímž jádrem je revoluce, převrat tradičních poměrů, přehodnocení všech hodnot z pravého řádu na levou anarchii hákem trhové demagogie, kupecké morálky a plebejského rovnostářství. Tržní vepřín nebo Potěmkinova vesnice. Žádný rozdíl. Není nic pravého v liberálním pomatení demokratismem a plutokratickou chamtivostí. Když říkám pravé, mám na mysli vše ryzí, původní, pravdivé a vědoucí, jinými slovy v pravdě konzervativní. Naopak levicové je vše co bourá, ohlupuje, chytračí, přebarvuje, lže a běsní ve jménu liberální demokracie a pokroku.

Růžové tornádo smetlo modré ptáky ze špiček stromů, když lidé vyjádřili svůj odpor proti hromadě trusu, která po nich povážlivě roste, a pověřili levici, aby vyčistila ten Augiášův chlív nadepsaný Česká kotlina. Nemyslím, že vítězství ČSSD předznamenává růžové časy. V to snad ani nikdo nedoufá. Jde jen o to, že pro státní etatismus liberálně morálního marasmu a pádu do otroctví neexistuje alternativa. A ODS potvrdila, že takovou alternativou rozhodně není.

Nevím, kolik špíny, varovných signálů a předzvěstí úpadku je třeba k tomu, aby lidé pochopili, že lidsky udržitelný a kulturně prosperující řád se na trhu nekoupí, že z hlediska důstojného a skutečně svobodného života lidí je zhola jedno, kolik je ponecháno svobody bohatým k ještě většímu zbohatnutí, či kolik je dáno chudým ke spotřebě násilným přerozdělováním, pokud jediným předmětem zájmu je trh sám a z něho pramenící konzum. Kapitalismus a socialismus, obě dvě strany téže liberální mince černají korozí pod běsnící vládou hmoty, peněz a konzumních statků, úží se rozkladným klimatem bezduchosti a čirého kreténství.

Jako volič ODS při posledních parlamentních volbách patřím k lidem, kteří pociťují hořké zklamání. Čekal jsem závan čerstvého vzduchu v zatuchlém prostředí byrokratické mašinérie šněrující občana do bezprizorní a individualisticky bezmocné trosky závislé na vůli státu, jeho zákonech a sociálně nivelizujícím násilí. Čekal jsem trend oslabující roli státu v životě lidí, ozdravný proces, který by otevřel prostor nezávislé iniciativě člověka, jeho schopnostem, inteligenci, vzdělání a úctě k pravým hodnotám ověřeným tradicí. Čekal jsem novou politiku, která přestane lidem mluvit do soukromých věcí, do rodiny, do způsobu života. Čekal jsem nápravu legislativní zvůle a nemravného rozhodování soudní moci, čekal jsem návrat smyslu pro spravedlnost, přirozenost, národní svébytnost, mužný rozum, nadhled a odpovědnost.

Namísto toho jsem byl svědkem arogantní topolánkovské parodie neokonzervativních politiků střihu amerických jestřábů šikujících svoje kybernetické predátory směrem na východ, jako kdyby radar USA v Čechách byl jediným posláním ODS, po něm ať třeba padne. Státní legislativa a soudnictví prorůstaly stále zběsilejší zaslepeností feminacismu, sociálního a genederového inženýrství, agendami antidiskriminačních opatření a rovných příležitostí v duchu Bursíkovy ženské družiny a slaboduchých výpotků Džamily Stehlíkové. Tradiční rodina se dále rozpadala v bezuzdném plenění svátosti manželské rozvodovými a opatrovnickými soudy postrádajícími poslední zbytky úcty k otci jako hlavě rodiny. Zdravotnictví se chvělo v již tak chabém stavu finanční nouze ve strachu před vytunelováním farmaceutickými společnostmi.

Jediným zjevným znakem „efektivního státu“ se stala totalitní moc justice řízená zločineckými principy mafiánské organizace a její kladivo na čarodějnice ztělesněné exekutorskou mocí šikanující občany bez ohledu na právo i spravedlnost. Princip presumpce viny se v tichosti vtíral do všech sfér státního dozoru v podobě inkvizice silových resortů, procesně právní a zpravodajské činnosti. Veřejné sdělovací prostředky postupně ztrácely veškerou schopnost vypovídat pravdivě o dění doma i ve světě a dotýkat se opravdu palčivých otázek našeho života i liberálně prohnilého a zkorumpovaného plutokratického systému, jehož obhajování svobody a demokracie proti všem kritikům duchu národoveckého či vpravdě konzervativního je o to hlasitější, čím bezohledněji jsou pošlapávána práva člověka na skutečnou svobodu, čím strmější je náš pád do globální manipulace a otroctví.

Každý hlas nesený v duchu pravé alternativy a její tradiční úlohy směřující k znovunastolení či udržení řádu daného lidskou zkušeností, hrdostí, svébytností a ušlechtilostí, jinými slovy k duchovně aristokratické tradici, byl umlčován, každý opravdu pravý konzervativní pohled na problémy doby se stal cílem ostrakizování, značkování extrémismem, fašismem či nacismem. Vše co nedýchá a nečiší liberálně zkaženým pachem vyprázdněných úst, jalových slov, subjektivní netečnosti, plebejství, myšlenkového narcismu a názorové rozplizlosti zapadlo křikem politického hašteření jako na jarmarku, morální výprodej a trhový boj o moc vynesl na piedestal hloupost stranických hochštaplerů a jejich nohsledů z řad podsvětí.

Darmo mluvit, když si lidská duše zoufá při pohledu na lány lidské průměrnosti, z nichž jako z nepěstěného úhoru ponechaného v plén rovných příležitostí a chtíčů všeho druhu vyrůstají pouze plevelné kultury té nejmenší ušlechtilosti. Těžko pomyslet, kam se vytratil vhled pravých politiků a filosofů, kteří pochopili nutnost obdělávat pole a šlechtit pěstované odrůdy, aby zem vydala svoje plody tam, kde záleží na zdravé prosperitě národa, a ponechat běh věcí vyššímu principu přírody všude tam, kde zkušenost a tradice působí svým přirozeným výběrem.

Jako výsměch všem snahám o sebereflexi z poslední volební porážky vyznívá už pouhý termín, jímž ODS naznačuje svoji obrodu pro příští etapu vládnutí: Hledání liberálně konzervativní politiky. Tak liberální nebo konzervativní? Liberální demokracie nebo aristokracie? Revoluce nebo tradice? Rovnostářství nebo přirozená hierarchie? Anarchie nebo řád? Plebejské instinkty nebo nadhled patricijů? Feminismus nebo patriarchát? Názory v levotě stínů a moci pánů jeskyně nebo pravé vědění a světlo na hoře? Pánové a dámy, chápete vůbec, o čem tady mluvíte?

OTÁZKA zní: Co znamená rozdíl mezi kapitalismem a socialismem v podání amerického ministra financí Henryho Paulsona?

ODPOVĚĎ: Socialismem jsou akce silné vlády, která bankám bere peníze, aby lidem zajistila příjmy. Kapitalismus je, když velká vláda vezme peníze lidem, aby zachránila banky.

Na pozadí nadhodnocených burzovních akcií jsou to běžní vlastníci rizikových hypoték, kteří léta kupovali domy, které si ve skutečnosti nemohli dovolit a nakonec je ztratili. A nyní do hry vstupují (právě) ony banky, které vydávaly rizikové hypotéky přesvědčovánim bezelstných občanů o tom, že ceny jejich domů (nemovitostí) mohou jít pouze nahoru, a že hypotéky s variabilními sazbami prostě nemají žádné nevýhody. Následují trhy cenných papírů, na kterých finančníci kupující tyto špatné úvěry zřejmě nemají nejmenší potuchy, co to vlastně kupují.

Sanace bank způsobuje zděšení, krize se však stále prohlubuje, neboť jestliže jsou do bank, úvěrových fondů a pojišťovacích společností nality peníze poplatníků, celý ten složitý systém není zachráněn, ale naopak se začíná hroutit (část už se zhroutila).

Nadto je nutno si uvědomit, že státní pomoc jako taková v zásadě představuje čistý socialismus, zatímco sanace bank může být socialismus, ale také druh kapitalismu, který nechává daňové poplatníky krýt rizikový profit. Samozřejmě je jasné, že to bylo zejména díky vřeštícím Demokratům, proč ministr financí Paulson odsouhlasil požadavky na rovné postavení státu v bankách, které také sanoval, a to z toho důvodu, že pokud zde bude nějaký eventuální zisk, obratem se vrátí státní pokladně.

Nicméně nějaký reálný dozor, regulace, kontrola, vlastnictví vlády nad korporátními institucemi, díky kterým se krize prohloubila, ve skutečnosti vůbec nehrozí. Spekulantští šéfové korporací a globálních podniků, kteří nás zavedli do propasti, zůstanou v sedle, zatímco nemyslící stádo spotřebitelské masy bude uklidněno, aby se tak mohlo připravit na nové kolo masové spotřeby.

Co je třeba říct: my nemíříme k tomu, procitnout, vidět a pochopit, že nadprodukce a masový konzum kapitalistického systému, jehož výroba potřebuje raději vyprodat veškeré zboží, než prodat jen to, co je skutečně poptáváno, aby se vůbec udržel nad vodou, je ten problém, co stojí v pozadí celé krize. Nechceme pochopit, že kapitalismus potřebuje změnu: tak jako produkovat zboží je dnes stejně nutné získat schopnost a odvahu některé kroky kapitalismu dirigovat a korigovat.

Naopak podléháme dojmu, že opětovný a chvilkový nárůst burz je změnou obratu k lepšímu. Jestliže spotřebitelé začnou znovu utrácet jak utržení ze řetězu, jsme zpátky tam, kde jsme byli před začátkem této krize. Návrat k neomezené spotřebě bude další fází celé této krize.

Zaslepená chamtivost je už evidentní i v případě nejistot a výkyvů na trhu, kde hysterie páteční finanční deprese je nevyhnutelně následována hysterickým investováním v pondělí, následujícím ihned po víkendu. Navzdory chaosu a předtuchám nacházející zkázy, se zjevně nehodláme a nechceme poučit.

Benjamin Barber působí jako profesor na Univerzitě státu Maryland..

Zdroj článku: osobní blog autora.

APATIE A MOBILIZACE

Autoritativní režimy se vyznačují absencí politické mobilizace a s tím spojené politizace veřejného života. Nežádají po svých občanech, aby jim neustále dávali najevo svoji loajalitu a náklonnost, nenutí je k povinným členstvím v různých stranických organizacích a k účasti na kolektivních akcích, nezasahují do jejich soukromého života. Účast občanů na politickém dění země je mizivá. To, co od nich stát žádá, je pasivita nebo alespoň zdržení se vyloženě protivládních aktivit. To, co od nich stát nežádá, ale není úplné stažení se do soukromého a rodinného života, jako je tomu v totalitních systémech, kde stejně v důsledku neexistence autonomie společnosti vůči státu, prostoru pro vlastní aktivity, soukromého podnikání a ochrany rodiny tato soukromá sféra zachází na úbytě.

Continue Reading

1. FRANKISMUS A TOTALITARISMUS

Ramón Serrano Súňer ve své knize Entre Hendaya y Gibraltar popírá, že by v novém státě existovalo něco jako totalitarismus, protože „nezbytnou podmínkou pro jeho implantaci ve státě je existence jedné strany, která je jedinou oporou režimu: jeho jediným nástrojem a svým způsobem i jedinou nositelkou svrchované moci“. V tom, že frankistický režim nebyl totalitní, panuje mezi odborníky, kteří se zabývají tímto tématem, obecná shoda. Přesto se domnívám, že je nutné vysvětlit, proč tomu tak je. Zvláště tehdy, přežívá-li u nás opačné tvrzení.

Continue Reading

Autor: Karel Kaiser

Vláda chce v příštím roce zvýšit počet českých vojáků sloužících v Afghánistánu z 200 přibližně na 300. Spolu s dalšími misemi, jako je například oblast Kosova, či Iráku, nebo Čadu, by tak celkový počet českých vojáků, sloužících na různých zahraničních misích, měl v příštím roce dosáhnout bezmála 1300 příslušníků různých jednotek, vyslaných do akce ve světě. Máme se radovat a být hrdí na své chlapce, kteří ve světě pomáhají…co vlastně? Udržovat bezpečnost a pořádek? Šířit demokratické hodnoty?

Naše armáda by měla hájit především zájmy České republiky, proto je třeba se ptát, qui bono? Je potřeba si dnes položit otázku, zda opravdu všechny mise, kterých se jako stát účastníme, jsou natolik v českém zájmu (nebo zda vůbec), zda pocit alianční sounáležitosti dostatečně vyrovnává dosti velké finanční prostředky, které musí být vynakládány a jestli by se tyto nedaly využít lépe a jinak.

Continue Reading