Délský potápěč

Autor: Vojtěch Belling

Rychlé přibližování České republiky životnímu standardu západní společnosti se v posledních letech stále více odráží i v přejímání nového způsobu komunikativního jednání projevujícího se v politické, mediální a kulturní sféře. Jeho charakteristickým znakem jsou nová pravidla platící pro formální i obsahovou část každého projevu. Tato pravidla jsou tvořena souborem prvků, který musí (nebo naopak nesmí) určitý mluvený či psaný projev obsahovat, aby vůbec mohl být považován za společensky relevantní. Hovoříme o nich jako o systému tzv. politické korektnosti. Zjednodušeně lze říci, že politická korektnost je založena na tom, že ideje určitého politicko-názorového proudu, konkrétně levicově liberálního, jsou prezentovány jako univerzálně platné a závazné, a to nejen v lidském jednání, ale i v lidském projevu a myšlení. Dosavadní etická tabu západní společnosti jsou doplňována či nahrazována novými, jejichž porušení se trestá někdy ještě tvrději. Představitelé ideologie politické korektnosti obratně využívají státu a jeho nástrojů v kulturní sféře (veřejnoprávní média) k prosazování standardizovaných modelů toho, co daný projev smí či nesmí obsahovat.

Continue Reading

Prominentní ruský spisovatel a nositel Nobelovy ceny Alexandr Solženicyn hovoří o pohnutých dějinách Ruska, Putinově verzi demokracie a o svém postoji k životu a smrti.

Zastihli jsme vás při práci. I v osmaosmdesáti letech cítíte potřebu pracovat, ačkoli vám zdravotní stav nedovoluje vycházet z domu. Z čeho čerpáte sílu?

To vnitřní puzení jsem měl v sobě odjakživa. Do práce i do zápasů jsem se vždycky vrhal s potěšením.

Jen v téhle místnosti máte čtyři psací stoly. Ve své nové knize Moje americké roky vzpomínáte, že jste psával i za chůze v lese.

V gulagu jsem někdy psal dokonce na kamenné stěny. Psával jsem také na útržky papíru, napsané jsem se naučil nazpaměť a papírky jsem zničil.

Continue Reading

Autor: Vojtěch Belling

Když se na počátku 30. let německý politolog a právní teoretik Carl Schmitt snažil dokázat skrytou, ale přesto zřetelnou přítomnost totalitárních tendencí v moderním liberálně-demokratickém státu, zdálo se to mnohým jeho konzervativním současníkům přehnané. Následující léta jako by v jejich očích potvrzovala nesmyslnost Schmittova tvrzení. Skutečná totalita byla naopak přímo hmatatelně přítomná v režimech stavějících liberální demokracii do polohy svého úhlavního nepřítele.

Continue Reading

Autor: Guillaume Faye

Od pádu Římské říše Evropa doposud neprožila tak dramatickou situaci. Čelí nebezpečí zatím v historii nepoznanému, ač o něm doposud neví, respektive je vidět odmítá. Je napadána, okupována a kolonizována lidmi Jihu a islámem. Je řízena Spojenými státy, které jí vyhlásily nelítostnou ekonomickou válku. Demograficky kolabuje, protože populace stárne a její reprodukce upadá. Je kastrována dekadentními, nihilistickými ideologiemi zahalenými pod pláštíkem laciného optimismu, přičemž je vystavena doposud nepoznanému úpadku kultury a výchovy, primitivismu a materialismu. Evropa je nemocná. A její politické třídy spolu s intelektuálními elitami se aktivně spolupodílejí na této rasové sebevraždě.

Continue Reading

Autor: Alexandr Solženicyn

… Kdybych dnes mluvil ve své zemi, soustředil bych pozornost v rámci rozbitého světa na neštěstí Východu. Protože však už čtyři roky musím žít zde, na Západě, a protože mám před sebou západní posluchačstvo, bude užitečnější, když tu představím některé rysy současného Západu tak, jak je vidím.

Continue Reading

Autor: Alain de Benoist

Rád bych se stručně vyjádřil k „politické korektnosti“, způsobu jednání, který k nám přišel z USA, přesněji řečeno, který jsme přejali od americké společnosti, v níž zůstávají silně přítomny některé její zvláštnosti, především puritánství. Týká se hlavně jazyka jako systému znaků. Cílem je odstranit každý pojem nebo výraz, který by určitá skupina nebo pospolitost mohla pociťovat jako urážlivý, „politická korektnost“ je tak svého druhu „nežádoucí lexikální eugenikou“ (Pierre-André Taguieff), podnětem k čistkám ve slovní zásobě.

Déle naopak zůstanu u neo-inkvizice, čili u těch projevů nesnášenlivosti a cenzury, které dnes ve Francii – a v západní Evropě vůbec – narůstají. Jistě nejde o novinku. Od 80. let však nabývají na síle a dnes vykazují naprosto systematický charakter. Neuplyne týden, aby se neobjevila nová aféra, v níž se nesnášenlivost mísí s nekulturností a hloupostí. Není týdne, v němž by nebyly pod rukou rozšiřovány více či méně tajné spisy, které naprosto snesou srovnání se sovětskými samizdaty z doby Brežněvovy. Autoři, jejichž knihy vycházely před deseti, dvaceti, třiceti lety u velkých nakladatelských domů, jsou dnes z těchto kruhů vyloučeni. Novináři nebo intelektuálové, kteří ještě před deseti lety měli pravidelný přístup na stránky nadregionálního tisku, jsou dnes odmítáni.

Continue Reading

Menzo: Skutečně věříte tomuto scénáři [popsaném ve vaší knize Avant-Guerre předpovídajícímu největší rasovou válku na Západě]?

GF: Věřím, stejně tak jako věřím že pokud jedete v protisměru na dálnici tak dojde k čelnímu nárazu. Přesný okamžik nárazu je obtížné předvídat, ale je jisté že k němu dojde. Přibližně během příštích deseti let budeme konfrontováni s něčím, co jsme předtím nikdy neviděli a nezažili. Bude to víc než jen rasová válka, směřujeme k ekonomickým kolapsům, ekologickým krizím, katastrofickému nedostatku ropy.. Všechny vlády na světě se zabývají krátkodobými záležitostmi a není nic, co by bylo víc zhoubnějšího. Často se říká, že Země je nemocná. Avšak člověk je nemocný.

Menzo: Po útocích na newyorská dvojčata jsme si náhle uvědomili, jak je globální ekonomika zranitelná. Je k ní nějaká alternativa?

Continue Reading

Autorka: Vlasta Vinkelhöferová

Sám Jukio Mišima je nazývá „párem“, „párovými dramaty“, a vyjadřuje to japonským numerativem cui, používaným pro označení dvou totožných, či k sobě patřících a hodících se předmětů či jedinců. Tímto párem má na mysli svou divadelní hru Markýza de Sade (Sadó kóšaku fudžin) z roku 1965 (překlad do češtiny viz SAD 1/1998), a hru napsanou o tři roky později, na podzim roku 1968, a provokativně napsanou Můj přítel Hitler (Waga tomo Hittorá). I japonští nakladatelé toto autorovo chápání obou dramat jako nedílné dvojice ctí a vydávají je společně v jednom svazku.

Hra o Hitlerovi byla publikována hned v prosinci roku 1968 tokijským nakladatelstvím Šinčóša. Titul (který vzhledem k obecné neochotě až neschopnosti japonského jazyka vyjádřit explicitně rozdíl mezi plurálem a singulárem je možno překládat i jako Náš kamarád, popř. i přítel Hitler) vyvolal v japonské kulturní veřejnosti pobouření, zájem i rozpaky, v neposlední řadě také proto, že byly známy autorovy militaristické a nacionalistické sklony. Mišima však celkem jednoduše vyložil důvody a okolnosti, jež je vedly k napsání tohoto dramatického díla, v článku „Můj kamarád Hitler – Pozadí díla“, uveřejněném 27. prosince 1968 v deníku Tókjó šimbun:

Continue Reading

„Délský potápěč“ se stal symbolem schopnosti výkladu. Původně byl „délský“ nejspíš proto, že kolem ostrůvku Délu prý potápěči sbírali v poměrně velkých hloubkách perly. Pak k tomu přistupuje apollónské zasvěcení tohoto ostrova. V alegorickém výkladu to pak znamená, že jen z výspy Apollónovy, z hájemství zářného boha se lze s nadějí vrhnout do hlubiny a vrátit se s něčím velmi vzácným. … Obraz potápěče, který se vrhá do hlubiny proudu, do hlubiny, kterou z povrchu neprohledá, aby díky své zdatnosti vynesl něco, co zazáří…

Hérakleitos z Efesu: Řeč o povaze bytí. Praha: Herrmann a synové, 1993.

„To co jsem pochopil, je skvělé, takže si myslím, že takové je i to, co jsem nepochopil. Byl by k tomu ale potřeba jakýsi délský potápěč“ (II, 5, 22). Sókrates o Hérakleitovi.