Délský potápěč

Autor: Lukáš Beer

Že vnímání událostí z podzimu roku 1938 v podání naší historiografie má dodnes naprosto určující význam pro chápání a výklad moderních českých národních dějin, není třeba zvlášť zdůrazňovat. Najdeme dnes sotva někoho, kdo o démonizované „Mnichovské dohodě“, prezentované jako diktát, nikdy v životě neslyšel. Horší je to už se znalostmi o podstatě obsahu mnichovského ujednání a o tom, a co mu vlastně vůbec předcházelo. Dodnes se kupříkladu traduje či v českých hlavách přežívá názor, že „Mnichovská dohoda“ byla jakýmsi šokujícím a ponižujícím ujednáním „o nás bez nás“ – pro někoho překvapujícím faktem však je, že tato dohoda dala pouze organizační rámec k odstoupení území již odsouhlaseného československou vládou. Jak už před několika lety výstižně poznamenal ve své knize Zamlčené dějiny publicista Tomáš Krystlík, právě onomu znění této preambule, předcházející Mnichovské dohodě, se „čeští historici vyhýbají jako čert kříži“. Existují pro to pádné důvody.

Tyto mnohé další méně známé souvislosti se snaží názorně objasnit aktuálně předkládaná kniha autorského kolektivu nazvaná Mnichovská dohoda a osud sudetských Němců. Již v úvodu samotné smlouvy se hovoří o podstatě tohoto ujednání, podepsaného v bavorské metropoli zástupci Anglie, Francie, Německa a Itálie, tím, že se označuje jako „následná dohoda ze dne 29. září 1938“. To je jedním ze stěžejních témat nově vydané knihy. Co „Mnichovu“ tedy konkrétně předcházelo a co mu ve skutečnosti ubírá na jeho démoničnosti?

Continue Reading

V Německu nabírá na regionální popularitě nový trend, pravicový extremismus se zelenými myšlenkami. „Nechceme zelená témata přenechávat Zeleným,“ je jedním z hesel neonacistické strany NPD, jak si všímá web německého deníku Der Spiegel.

Jens Lütke se staví proti genovému inženýrství a výstavbě dalších silnic. Kromě toho prý demonstruje proti novým jaderným elektrárnám. Jednou ročně pomáhá při Dnu pro životní prostředí. „Často se mě lidé ptají, jestli patřím k Zeleným,“ říká. Jens Lütke ale není u Zelených, nýbrž u neonacistické Národnědemokratické strany Německa (NPD). Je jejím vůdcem v zemských volbách ve Šlesvicku-Holštýnsku.

Když Lütke sbírá odpadky při Dni pro životní prostředí, nikdo nepozná, k jaké straně patří. „Neděláme vedle toho akce s transparenty NPD,“ tvrdí. Se svým ekologickým přístupem není ve straně osamocen. NPD dělá z ochrany životního prostředí své téma pravidelně. Svou ekologickou strategií se strana chce stát přijatelnější pro veřejnost. Že za těmito akcemi stojí pravicově extremistická ideologie, člověk hned nepozná.

Continue Reading

Autor: Philipp Oehmke

Maďarská ultrapravice nejprve změnila politickou mapu země a nyní se zdá, že dalším na řadě bude budapešťský kulturní život. Jedno z nejvýznamnějších divadel v hlavním městě má totiž být řízeno dvojicí antisemitských nacionalistů. A to ani zdaleka nemusí být konec.

István Márta prohlašuje, že se zatím nevzdal, nicméně si je vědom toho, že bojuje již dávno prohranou bitvu. Stojí v auditoriu svého divadla s fotoaparátem a tváří se, jako kdyby všechno bylo v pořádku. „Co mohu dělat?“, ptá se se zvýšeným hlasem, z něhož lze vyčíst rozmrzelost. „Nic“, odpovídá jeho asistent. „Nemůžeme dělat naprosto nic.“

Na jevišti zatím herci nacvičují scénu z představení „Don Carlos.“ Společeně jdou kupředu vzdychajíce, supíce a lapajíce po dechu. Moderní divadlo v Budapešti se ničím neliší od scén v německých městech, jako je například Bochum, Freiburg nebo Kolín nad Rýnem. „Don Carlos“ je Mártových předposledním představením, tím úplně posledním má být „Kouzelný vrch“. Pak Márta v divadle skončí. Jeho divadlo již totiž brzo přejde pod nové vedení. Mártovými nástupci jsou herec, který se angažoval v jedné z nedávných kampaní Jobbiku a dramatik, jenž je otevřeným antisemitou.

Continue Reading

Autor: Keno Verseck

Maďarské ultrapravicové extrémistické hnutí Jobbik si i přes celkovou ignoraci ze strany místních médií zformovalo až překvapivě dobře vyvinutou a soběstačnou internetovou síť. Poslední výzkumy navíc prokázaly, že běžný příznivec tohoto hnutí nespadá do kategorie „sociálně deprivovaných osob,“ jak zhusta tvrdili mnozí znalci.

Vůdce maďarských ultrapravicových extrémistů jen zřídka pronáší své názory tak otevřeně jako nyní. V sobotu 21. ledna se totiž před několika tisícovkami svých příznivců shromážděných v budapešťském centru Sportmax nechal slyšet, že konec liberální demokracie ve světě je na spadnutí. Třiatřicetiletý politik Gábor Vona ve svém tradičním lednovém proslovu určeném členům své strany volal po nekompromisním postoji vůči vládnoucí politické garnituře, vyloučil jakoukoli spoluúčast strany v současných mocenských strukturách a namísto toho deklaroval “boj, boj a ještě jednou boj.” “Nejsme komunisté, fašisté, ani nacisté”, prohlásil Vona, “avšak, a byl bych rád, aby si to všichni dobře zapamatovali, nejsme ani demokraty!”

Continue Reading

Tato recenze se bude zabývat nedávno publikovanou esejí „Podstata fašismu“ italského právníka a filosofa Giorgia Locchiho žijícího v letech 1923-1992.

V této zdařilé eseji Locchi popisuje fenomén fašismu v širších souvislostech. Čtenář ocení hlavně schopnost autora vyvarovat se ideologických náhledů a klišé poplatných dnešní době, ve které není pro posuzování historie, především blízké, místo pro výzkum „bez emocí“, ať už jsou vyvolané současným mainstreamem humanitních věd uměle či do jaké míry jsou vlastně vůbec skutečné. Recenze se dotýká především eseje samotné, ale v knize je uveden i rozhovor, který vede s Locchim Marco Tarchi. Mnoho o myšlenkách autora napoví.

Z eseje jsem vybral tématiku, která by čtenáře našich stránek mohla zajímat. Věřím, že tento esej se také dostane do rukou historiků a politologů. Co bychom mohli zvláště dnes vytýkat humanitním vědcům, je posuzování historie dle politických objednávek. Autor ve vztahu k analýze fašismu kritizuje především neakceptování principu „sine ira et studio“ (bez hněvu a zaujatosti), který je pro skutečné a upřímné chápání jakékoliv problematiky apriorním pro její pozdější platnost. Je zajímavé, že v tomto si cení některých marxistů.

Continue Reading

Začátkem tohoto roku vyšla v nakladatelství Dauphin kniha Lva Gumiljova Od Rusi k Rusku, vyčerpávající studie o vzniku Rusi a následně Ruska podávávající též nástin teorie etnogeneze a pasionarity jako cyklického růstu a rozpadu energie etnických skupin koncepce ojedinělé, v Česku doposud nepublikované.

Lev Nikolajevič Gumiljov (1912 – 1992)
Ruský učenec, etnohistorik narodů Velké stepi, profesor etnologie na petrohradské univerzitě.

Byl synem slavných ruských básníků Nikolaje Gumiljova a Anny Achmatovové. V období třicátých až padesátých let byl stalinským režimem čtyřikrát poslán do GULAGu.

Už jeho první knihy (Objevení říše Chazarů a Hledání říše kněze Jana) vzbudily zájem nejen svou literární kvalitou, ale především díky tomu, že v nich Gumiljov prezentoval transversální metodu výzkumu (například získávání potřebných dat o historii států prostřednictvím dějin meteorologie).

Obě zmíněné knihy byly publikovány česky. V období totalitního režimu platily za příklad „jiné“ vědy, opoziční vůči ideologizujícím výkladům tehdějších režimů východní Evropy.

Continue Reading

Autor: Michael Moynihan

Odinismem se míní novodobá rekonstrukce a revival předkřesťanského germánského pohanství {angl. heathenism, heathenismus} orientovaného na pantheon starobylých severských božstev, mezi nimiž vyniká zvláště bůh Odin (v různých germánských jazycích zvaný též Óðinn, Woden, Wodan atd.). Odinismus je pouze jedním z řady názvů, jimiž praktikující nazývají svou víru; pojem Ásatrú („oddanost bohům“, novodobý termín vyvozený ze staronorštiny) je dnes přibližně stejně rozšířený. Pojem odinismus může v některých případech odkazovat na druh germánského pohanství – méně obřadní nežli Ásatrú, za to více filosofický; občas se jej užívá i pro ty druhy germ. pohanství, jež kladou značný důraz na rasismus; avšak takováto rozlišení nemohou být příliš jednoznačná a přesná uvnitř subkultury vyhýbající se dogmatismu.

Odinismus je polytheistický náboženský systém, kladoucí též důraz na úctu k předkům, poznání archaické moudrosti obsažené v mythologických příbězích, respekt ke kulturnímu dědictví, pokračování lidových tradic a zachovávání hrdinského postoje v životních výzvách. Někteří z předních praktikujících popisují odinismus jako „přírodní (přirozené) náboženství“ {angl. natural religion}; to nepřekvapí, uvedeme-li, že ve svých hlavních projevech – v kosmologii, světonázoru a praxi – je patrna silná vazba na svět přírody a jeho síly.

Continue Reading

Autor: Kaarina Aitamurto

Tento článek zkoumá příčiny soudobého oživování předkřesťanské duchovnosti. Jako materiál této analýzy sloužily texty napsané ruskými rodnověrci. V těchto textech bylo zjištěno devět témat. Ta se dělí do tří kategorií, pojmenovaných «nacionální obnova», «přírodní náboženství» a «nová éra staré duchovnosti». Teoreticky článek vychází ze sociologického studia pozdně moderní religiozity. Je pozorováno, že rodnověrská interpretace obnovy pohanství často zahrnuje témata, která jsou také ústřední v teoretických diskusích o úkolech soudobé religiozity. Na rodnověří se tudíž pohlíží jako na účastníka společenských diskusí, který komentuje a přispívá tématy, jakými jsou «glokalizace» světa (důraz na lokálno), moderní odcizení a pocity nedůvěry a nejistoty.

Proč ožívá stará duchovnost?

Rodnověří je náboženství, které se snaží oživit předkřesťanskou slovanskou duchovnost. Řadí se k mezinárodní skupině soudobých pohanských náboženství, jež lze prakticky najít na všech územích s obyvatelstvem evropského původu. Na západě si množství studií povšimlo, že pohanství patří k jednomu z nejrychleji rostoucích nových náboženství [1, str. 1] a dle některých ukazatelů platí totéž i pro rodnověří v Rusku. Ačkoliv je náboženství stále spíše okrajové, zůstává zajímavou otázkou, jak toto «staré náboženství», staletí považované za minulost, ožilo v takové síle. Samotní pohané a mezi nimi i rodnověrci často prohlašují, že jejich náboženství poskytuje užitečné odpovědi současnému člověku a současné společnosti. Cílem tohoto článku je prozkoumat tato rodnověrská vysvětlení obnovy předkřesťanské víry.

Continue Reading

Autor: San

Sávitrí Déví byla filosofka, náboženská myslitelka a neúnavná bojovnice za národní socialismus, indoevropské pohanství, vegetariánství, práva zvířat a hlubinnou ekologii. V roce 1958, kdy jí vyšlo dílo Blesk a Slunce, její opus magnum, se zařadila mezi nejoriginálnější a nejvlivnější myslitele národního socialismu v období po druhé světové válce.

Její rodné jméno je Maximiani Portasová, měla anglickou matku, řeckého otce, narodila se ráno 30. září 1905 a vyrůstala v Lyonu, kde studovala filosofii. Cestovala po světě, pobývala v Řecku, kde „zahájila svou celoživotní odysseu za árijskou rasovou filosofií“, pobývala také v Egyptě, kde ji okouzlil Achnatonův sluneční kult a posléze se začátkem třicátých let minulého století usadila v Indii, kde ji hluboce zaujal hinduismus, jehož představitele varovala před muslimským nebezpečím.

Continue Reading

Autor: Antonín Líman

Když Japonci slyší Evropana hovořit plynně japonsky, ptají se: „A jak dlouho už žijete v Japonsku?“ Já obvykle odpovídám: „Nežiji stále v Japonsku, ale žiji s Japonskem už pětačtyřicet let.“ Protože mým oborem je moderní literatura, sleduji pozorně, jak se tato země a její život mění. A za těch pětačtyřicet let se změnilo hodně. Když jsem sem poprvé přijel v roce 1966, byla to ještě poměrně chudá země, kde tradiční zvyky jako citlivost vůči minulosti, civilní slušnost, šetrnost a japonský estetický minimalismus stále byly vžitými hodnotami. Ovšem pracovní tempo, absolutní dochvilnost, maximální zodpovědnost za svěřený úkol a celková výkonnost japonské společnosti, to vše působilo na člověka zvyklého na reálný socialismus jako surrealistická pohádka.

Přes nedávné problémy s ekonomickou přestavbou je Japonsko dosud relativně bohaté, a to ďábelské tempo se začalo nezadržitelně zpomalovat, i když se pořád ještě mluví o karóši neboli smrti z přepracování. Mladá generace je myšlenkově a kulturně blíž Americe než tradičnímu Japonsku, hollywoodský film je pro ni mnohem atraktivnější než divadlo kabuki či nó. Ne že by mladí lidé o kabuki zcela ztratili zájem, jeho barvitost a zvláštnost na ně ale působí stejně groteskně jako na mladé Američany. Když jsem jezdíval po Tokiu v 60. letech, mnoho lidí v podzemce či ve vlaku četlo ještě knihy a studenti nosili pod paží Sartra, Camuse a Marxe. Dnes „čtou“ ve vlaku převážně mangu (kreslené seriály), komiksy anebo jen unaveně podřimují.

Continue Reading

Autorka: Anna Kareninová

Literární historik z university v Dallasu Tim Redman zastává názor, že se nelze zabývat Poundovým dílem, aniž budeme věnovat pozornost i jeho kontroversním politickým a ekonomickým názorům. Zároveň považuje za omylné odsuzovat Poundovy názory jako „choré“. Ukazuje, jak Pound – během první světové války ušlechtilý idealista, pobývající ve Velké Británii (1908-1920) a poté v Paříži (1920-1924) – snažil brojit proti brutalitě válek a viděl možnost trvalého míru jen v silné vládě osvíceného panovníka: nejhorším nebezpečím pro dobrý život pro něj byli obchodníci se zbraněmi a lichva. Po odchodu do Itálie (1924) se působením tamějšího prostředí dostal do soukolí fašismu Benita Mussoliniho. Tim Redman zdůrazňuje i to, že antisemitismus byl ve společnosti, která v té době ještě neznala nacistické vyhlazovací tábory, poměrně rozšířený.

Stejně tak Tim Redman už v roce 1987 ve své knize zastával dnes převládající názor, že místo „neomezeně dlouhého“ věznění v ústavu pro duševně choré delikventy (kam byl Ezra Pound poslán, když byl soudem shledán duševně nezpůsobilým podstoupit soud za své neamerické chování) by byl pro Pounda i z právního hlediska spravedlivější řádný proces. V něm by nejen nemohl být odsouzen k smrti, ale pravděpodobně ani k těm třinácti letům, která strávil v ústavu a po jejichž uplynutí musel podepsat vlastní nesvéprávnost, aby se vůbec dostal na svobodu (do konce života byla jeho poručnicí manželka Dorothy).

Continue Reading

Autor: Antonín Líman

Poznal jsem, že bušidó znamená umět zemřít.
Hagakure

V eseji „Láska a nenávist přes Pacifik“ jsem se již zmínil, že ve známé studii Chryzantéma a meč přirovnává americká antropoložka Ruth Benedictová vnitřní dynamiku japonské kultury ke konfliktu mezi lyrickou krásou květin a chladným ostřím samurajského meče. Chryzantéma tu není nejvhodněji zvolená, protože je to starý symbol císařského rodu, jehož tradiční identita souvisí do stejné míry s mečem jako s květy, ale víme, co paní Benedictová chce naznačit. Jako Američanka vidí toto spojení dualisticky, zatímco spisovatel Mišima Jukio (vlastním jménem Hiraoka Kimitake) vždycky zdůrazňoval, že květina a meč jsou jen dvě strany téže mince. Citoval s oblibou báseň jednoho pilota sebevražedných jednotek tokkótai, označovaných jako kamikaze: „V oblacích vůně, jak lístek třešňových květů, chtěl bych padat…“ To, co dopadlo na palubu americké letadlové lodi, mělo ovšem k třešňovým květům daleko, nicméně tato symbolická identifikace k jistým vrstvám japonské duše promlouvá.

Asi hodinu před polednem 25. listopadu 1970 vstoupil Mišima do pracovny generálporučíka Mašity Kanetošiho, velitele východního sboru japonských sil sebeobrany (džieitai), a když se ho velitel zeptal, zda je jeho meč pravý, vytasil svou samurajskou katanu a řekl: „To je meč, generále, co?“ Ten den ráno odeslal autor do nakladatelství závěrečnou část své velké tetralogie Moře plodnosti (nazvané výstižně podle jednoho z aridních „moří“ na měsíci) s názvem Pět zranění anděla. Generál Mašita Mišimu dobře znal a neměl ponětí, co se tu chystá za hrůzu. Věděl, že Mišima je pravicový spisovatel, který si rád hraje na vojáky a pod záštitou japonské armády dokonce založil tzv. Sdružení štítu (Tate no kai), jakousi paramilitaristickou organizaci, ve které se s přáteli vyžíval. Znal jsem jednoho příslušníka japonských commandos a ten mi vyprávěl, jak s nimi Mišima jedno léto cvičil v horách, ale do nebezpečných podniků, jako je slaňování z vysokých štítů nebo přejíždění přes propasti na ocelovém laně, se příliš nehnal.

Continue Reading

Zakladatel analytické společnosti Strategic Forecasting George Friedman v knize Příštích sto let načrtává obrysy toho, jak by se svět a lidská společnost v následujících zhruba sto letech mohly proměňovat a vyvíjet, jaké vzniknou nové konfliktní linie, a dokonce se odvažuje nastínit průběh světové války, kterou očekává v polovině 21. století. Pokud by se autorovy odhady vyplní, nejvýznamnějšími událostmi první poloviny tohoto století budou následky rozpadu Ruska a autorem předpokládané politicko-ekonomické krize Číny. Z vakua v eurasijském prostoru povstanou tři mocnosti, které začnou na úkor Ruska a Číny rozšiřovat svůj vliv – Polsko, Turecko a Japonsko.

Další ze sci-fi románů? Podobnou otázku nedůvěřivého čtenáře autor v knize několikrát předpokládá a téměř okamžitě své teze obhajuje. Jako klasický odchovanec realismu a geopolitiky tvrdí, že zásadní geopolitické konflikty mají tendenci se vracet, pokud se v minulosti definitivně nevyřešily.

Continue Reading

Autor: Jakub Guziur

Dospět ke shodě o významu slova fašismus je dnes v naší společnosti takřka nemožné. Zčásti proto, že se změnil náš postoj k významu, k významovosti. To slovo se, jako tolik jiných, v češtině stalo významově promiskuitním: po vůli je kdekomu. Nepřesným užíváním, mnohdy záměrným zneužíváním, jsme ztratili představu o dějinách a hranicích jeho významu: slovo mnozí užívají jako značku, aniž by se vážněji zamýšleli nad jeho významem. Označkování je signálem ke konvenční reakci, vždy více či méně citově nabité. Z kolektivně stvrzované moci těch, kteří právě mají slovo, uplatňujeme dohled nad minulým a současným, zároveň prověřujeme postoje svých bližních. Podobně jako fašismus ztratil právo na přesný význam, označkovanému fašistovi odnímáme právo na osobitost. Konkrétní osud jedinečné lidské bytosti v určité dějinné situaci je podružný; je nám lhostejné, proč věřila určitým myšlenkám a zastávala určité postoje nebo zda tyto myšlenky a postoje skutečně odpovídaly dané ideologii. Zájem o individuálnost označkovaného považujeme za obranu fašisty, mnohdy i za obhajobu fašismu. Nevíme sice, kdo a co to je, jsme si ale jisti, že je to zlé.

Vymezit s určitostí význam fašismu je obtížné i pro vzdělance, akademiky a kritiky, kteří jsou do značné míry za tento stav odpovědní: dopustili, aby byl tento termín používán, aniž by se shodli na jeho významu, jak poznamenává Claudio G. Sergè, autor hesla „fašismus“ v Oxfordském slovníku světové politiky (Ottovo nakladatelství, Praha 2000, s. 176). Podle Noëla O´Sullivana se slovo fašismus „od samého počátku vyznačovalo tím, že bylo termínem velmi sporným a nedefinovatelným, a to jak v lidovém, tak i akademickém úzu. V akademických kruzích se dodnes nedospělo k jednotnému názoru na podstatu významu tohoto termínu, ačkoli máme za sebou již padesát let bádání a úvah.“ (O´Sullivan, N.: Fašismus, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2002, přel. T. Váňová a I. Lukáš, s. 13) O´Sullivan se domnívá, že v pochopení podstaty fašismu nám brání „převládající intelektuální nálada naší doby“, především „nebezpečně optimistická představa“, že zlo vzniká ve společenských strukturách, a proto může být jejich změnou navždy odstraněno. (s. 7, 13-14) „Představa, že by moderní ideologie mohla být záměrně destruktivní“, píše O´Sullivan, „naprosto zaskočila liberály, socialisty i konzervativce.“ (s. 7)

Continue Reading

Zamyšlení prezidenta nad článkem „Byl nacismus opravdu jedinečný?“ v časopise Kontexty

Chtěl bych předeslat, že Kontexty čtu velmi rád, že je považuji za nejkvalitnější časopis tohoto typu u nás a že jsem se z nich v mnohém poučil. A hodlám to dělat i nadále.

Mám však nemalé problémy s články z mělkých oborů „politického myšlení a filosofie“ (tak charakterizujete v redakčním úvodu autora článku, který mne zaujal, Alaina de Benoist, Kontexty 2/2011, str. 34), jejichž autoři třeba mohou i zastávat rozumný a potřebný názor, ale způsob argumentace – nekonzistentní, rádoby hluboký, plný málo jasně vymezených slov, vlastně asi postmoderní, ač i toto slovo je velmi prázdné – je pro člověka z jiných oborů těžko přijatelný.

Continue Reading

Záhady vždy bývaly atraktivnější než tajemství. Tajemství jsou profánní. Nějaké má každý. Tajemství zůstává tajemstvím především proto, že o něm nikdo či téměř nikdo neví. Jeho vysvětlení však bývá prosté. O záhadách oproti tomu ví každý, ale přesvědčivě je vysvětlit nedokáže nikdo. Záhady umožňují vznik příběhů. Malých i velkých, vyprávění o podstatě a skryté historii světa kolem nás.

Vzpomínám, jak počátkem 90. let vyšlo, v češtině po dlouhé době podruhé, Jitro kouzelníků Bergera a Pauwelse. Díky skutečně velkému nákladu, který tehdy činil poctivých 250 tisíc výtisků, vzbudilo značný ohlas. Ne snad proto, že by za reálně-socialistického režimu byla spekulativní literatura neznámá. Spíše kvůli ortodoxii. Materialismu, který coby nerozlučné dvojče provázel marxistickou filosofii. Těžiště spekulací i fantastické literatury bylo v oněch dobách vychýleno zcela ve prospěch scientistických mytologií.

Žádné kulty. Žádná kouzla a už vůbec ne čáry. To takhle mimozemšťané Ericha von Dänikena a jejich dávné návštěvy na Zemi, optimismus Ludvíka Součka, tvrdá science fiction, kterou odhodlaně bránil Ondřej Neff ve svých knihách o historii žánru. To byly dominanty příběhů o paralelní historii, které byly všeobecně rozšířené. Ale k čertu! Co zkoumat na mimozemšťanech? Byli tu? Nebyli? Myslíte, že se vrátí? Tak připravte zbraně, spoustu zbraní. Ten most překročíme, až k němu dojdeme. Byli jsme zahlceni scientismem. Přesyceni.

Continue Reading

Růžena Zátková. Jméno snad jediné české futuristické malířky je pro Čechy téměř neznámé. Tato žena se za svůj krátký život proslavila pouze v Itálii, proto bývá často řazena spíše k italským futuristům. Na českou scénu už však proniknout nestihla. S jejím životem a dílem se nyní můžeme seznámit na výstavě v Císařské konírně Pražského hradu.

Psal se rok 1909, když se v Itálii začal rozvíjet nový umělecký směr, futurismus. Umělci tohoto avantgardního stylu zpočátku hledali své inspirace v kubismu, později ztvárňovali geometrickou abstrakci s prvky konstruktivismu a v poslední řadě vytvářeli vzdušné malby, tzv. aeropittury. Odmítali náboženství, moralismus a většina italských futuristů se dokonce hlásila k fašismu. Za zakladatele tohoto směru je považován italský anarchistický básník a spisovatel Filippo Tommaso Marinetti, který vydal v Paříži roku 1909 Futuristický manifest. Tento program ovlivnil i několik našich umělců. Mezi přední české malíře tohoto stylu se řadí například Bohumil Kubišta či Otto Gutfreund.

Continue Reading

Autor: Franz Chocholatý Gröger

Počátkem letošního roku se na knižních pultech objevila kniha Stát ve třetím tisíciletí, jejímž autorem je Hans-Adam II., vládnoucí kníže z Liechtensteinu, ale také vévoda opavský a krnovský. Kniha poskytuje neobvyklý pohled na správu a řízení současných států a navrhuje řešení, jak by měly být státy reformovány, aby obstály v novém tisíciletí. Není to však plané filozofování, jak jsme zvyklí u českých politiků či samozářící sebechvály, provázející jejich proslovy. Pro naše politiky měl by být poučný jeho názor především na oblast řízení státních financí a decentralizaci pravomocí z ústředí na regiony a obce.

Kniha je rozdělena do třinácti kapitol s přílohou Návrh ústavy pro stát ve třetím tisíciletí. Prvních devět kapitol je věnováno analýze vzniku státu a jeho různých forem. Porovnává se zde monarchie s republikánským zřízením s přímou a nepřímou demokracií. Autor zde vysvětluje i ústavní pořádek v zemích Švýcarsko a Lichtenštejnsko, které považuje za nejvíce rozvinuté. Desátá kapitola je zaměřená na stát budoucnosti s analýzou právního, sociálního státu, vzdělávacího systému, státních financí, národní měny a dalších funkci státu. Zbylé tři kapitoly hovoří o ústavě státu budoucnosti, strategii, jejichž pomocí by mohl být realizován stát budoucnosti a o výhledu do třetího tisíciletí.

Continue Reading

Autor: Franz Chocholatý Gröger

Letos vyšel po dvaceti letech od vydání knihy Leftism Revisited, From de Sade and Marx to Hitler and Pol Pot v nakladatelství Wolters Kluwer ve spolupráci s vysokou školou CEVRO Institut překlad tohoto díla jednoho z největších myslitelů 20. století (jedné z nejhorších dob v dějinách), extremně konzervativního arciliberála, oddaného katolíka a monarchisty, jak se sám nazývá, Erika von Kuehnelt-Leddihna.

Kniha se skládá ze čtyř části – Mysl levicová, Levicové smýšlení v historii, Liberalismus, Levice a zahraniční politika USA – a je s dodatkem – 41 atributy levice a Portlandskou deklarací.

První část se zabývá analýzou levicové mysli, tedy stejností a růzností, rovnosti a svobody, demokracie a liberalismu a definici pravice a levice. Z určitého hlediska žijeme v područí dvou základních pudů, jednoho, který směřuje ke stejnosti (jednotnosti, jednotvárnosti, rovnosti) a druhého, který směřuje k různosti (rozmanitosti, mnohotvárnosti, nerovnosti).

Identita a identitářské pudy vždy mají snahu potlačit vlastní já, lidskou osobnost a tíhnou k nostrismu, v němž se utápí lidské já. Objevuje se instinkt stáda. Stejnost je sestřenicí rovnosti, tedy co je stejné, je i rovné. Tento požadavek rovnosti a totožnosti vzniká s cílem zbavení se strachu z méněcennosti. Dostavuje se hřejivý pocit davové sounáležitosti a bratrství, avšak také rodí se závist. Nedostatek záviděné osoby slouží jedincovi jako útěcha a morální omluva k napadení či udání druhého. Za posledních dvě stě let představovalo využívání závisti – její mobilizace mezi masami – spolu se špiněním jednotlivců, ale ještě častěji tříd, ras, národů nebo náboženských komunit, klíč k politickému úspěchu. Na závisti staví všechny levicové „ismy“, tj. na privilegiu skupin, které jsou předmětem závisti a které jsou souběžně považovány z morálního nebo intelektuálního hlediska za podřadné. V levicových režimech je vždy povinnost ztotožnit se s „lidem“, „přizpůsobit se“. Platí, je-li někdo bohatý, nutno je mu bohatství maximálně zdanit či konfiskovat.

Continue Reading

Autor: Julius Evola

Automobil rýchlo opúšťa komickú panorámu, ktorá predstavuje centrum Bukurešti: nevysoké mrakodrapy a najmodernejšie budovy, prevažne funkčného typu, s výkladmi a obchodmi, zanechávajú dojem akejsi zmesi parížskeho a amerického štýlu. Jediným exotickým prvkom sú časté baranice na meštiakoch a trhovníkoch. Míňame Severnú stanicu a vezieme sa prašnou provinciálnou cestou, ktorá vedie spočiatku vpravo, potom sa prudko stáča doľava; nakoniec vychádzame na poľnú cestu a ocitáme sa pred osamelo stojacim domom uprostred polí: je to Zelený Dom, rezidencia hlavy rumunskej Železnej Gardy.

“Vlastnými rukami sme ho postavili,” poznamenávajú s miernou hrdosťou sprevádzajúci nás legionári. Intelektuáli i remeselníci sa spojili aby postavili rezidenciu svojho vodcu, čo sa pre nich stalo takmer symbolickým a obradným aktom. Budova je postavená v rumunskom štýle, z oboch strán rozšírená portikom pripomína kláštor. Vchádzame a vystupujeme na prvé poschodie. Naproti nám prichádza vysoký, urastený mladý muž športovej postavy, s výrazom budiacim dojem šľachetnosti, otvorenosti a sily. Je to Corneliu Codreanu, vodca Železnej Gardy osobne. Pravý ario-románsky typ, podľa všetkého potomok starého ario-italického sveta. V jeho šedomodrých očiach sa zračí tvrdosť a rozvaha vlastné vodcom a súčasne celá jeho osoba žiari idealizmom, energiou, vnútorným svetom a ľudským porozumením. I štýl jeho rozhovoru je charakteristický: skôr než odvetí zahĺbi sa v seba, vzdiali sa, potom odrazu prehovorí, vyjadrujúc svoje myšlienky s takmer geometrickou presnosťou zreteľnými a krátkymi vetami.

Continue Reading