Délský potápěč

Politická akce

Autor: The Dissenting Sociologist

Jisté části protisystémové pravice v poslední době tvrdě kritizují politickou akci. Jakékoliv snahy o reformu prostřednictvím masové mobilizace podle nich nejsou ničím jiným než „démotismem“, který je pro svou načichlost demokracií nejen podezřelý a opovrženíhodný, ale coby pravicová strategie také už ze své podstaty beznadějně neúčinný. Podle zastánců této pozice – vycházejí přitom z myšlení bloggera Mencia Moldbuga – byly velké aktivistické triumfy levice 20. století v zásadě jen veřejnou rituální promulgací programových změn nastavených v nejvyšších patrech mocenského aparátu (byrokracie, univerzity, soudy atd.) už dávno předtím, než se „aktivisté“ vydali do ulic. Všechny ty petice, pochody, protesty vsedě a další (alespoň podle liberálního mýtu) spontánní a hrdinské lidové akty „boje“ proti domnělé represivní elitě stojící na nesprávné straně dějin tak byly jen post festum „vítězným tanečkem“, jehož hlavním účelem byla demonstrace faktu, že údajně bourané společenské normy byly ve skutečnosti potichu pro zastaralost vyřazeny už dávno – i s autoritami, jež je svou vahou zaštiťovaly.

Continue Reading

Kde státní moc ochabne, zjevně ulici ovládnou „kmeny“. Pak si vyberte…

Co už i mainstreamoví experti říkali a psali před deseti a více lety? Poznamenali jsme si…

Continue Reading

Jonathan Wateridge – Další cihly do zdi

Autor: Karel Veliký

Sociologie je vědní obor vzniklý v 19. století, jehož cílem je zkoumat a vyhodnocovat společenský (= sociální) život jedinců v rámci různých lidských skupin. Pracovníky oboru shromážděné a vyložené poznatky zpětně prostřednictvím poznání proměn stavu člověka a jeho společenských vazeb slouží k jeho subtilnějšímu ovládání a ospravedlnění vládnoucího systému či naopak ke zpochybnění toho či onoho společenského dění.

V tomto drobném článku se zaměříme na otázku společenské prestiže: v kupecké diktatuře je to především trh a k němu zaměřené dispozice, které – řečeno žargonem buržoazní sociologie – diferencují jedince v jejich společenské prestiži, tj. „tržním postavením a jeho uplatněním na společenském trhu“, ať už v kladném či záporném smyslu. Neboť trh ve společnosti, které dominují kupecké hodnoty a principy (zisk na prvním místě!) je pravou strukturou moci, v níž vlastnictví určitých „atributů“ zvýhodňuje některé jedince či skupiny vůči jiným. A že dnes obchodní zájmy společensky vedou dokonce i nad zájmy výrobními, průmyslovými, o tom nemůže být sporu.

Continue Reading

Autor: E.X.

Úvod:

V dalším díle našeho seriálu máme možnost poprvé a doufám, že naposled nahlédnout do perzekucí v akademické sféře, kdy člověk přihlášením se k vlastenectví a tradičním hodnotám a tím nemyslím falešný konzervatismus, jako ho představuje například TOP09 (v USA termín cuckservative), může zažít vyhazov z vysoké školy, konec přístupu do medií, blokaci svých internetových článků, bránění distribuce své knihy a její prezentace a celkovou společenskou ostrakizaci. Disidentem současnosti může být tedy i akademik bez vzetí do vazby či rovnou vsazení do vězení. Petr Hampl je toho důkazem, více již v následujícím rozhovoru.

S kontroverzním sociologem tedy (nejen) o humoru, nové knize, islámu, disidentství, rasismu, kapitalismu, nové pravici, vyprázdněností slov a budoucnosti.

Extravaganza Controverso

Continue Reading

Autor: Vítězslav Jinoch

Kniha Petra Hampla Prolomení hradeb se minulý týden opět stala předmětem sporů, poté, co liberecká Krajská vědecká knihovna zrušila již domluvený pronájem sálu na základě toho, že „názory obsažené v knize se neshodují s názory knihovny.“

Jenže Prolomení hradeb není zajímavé jen opakovanými cenzurními pokusy. Jedná se o knihu, které se za necelé tři měsíce prodalo 7000 výtisků a která je na cestě stát se jednou z nejprodávanějších politických knih v českých dějinách. To se z článků v mainstreamovém tisku ovšem nedozvíte. Stejně jako se nedozvíte, že Hampl je plně kvalifikovaný sociolog (PhDr., Ph.D.), který se v posledních letech podílel např. na velkém výzkumu alternativních forem lidského kapitálu a byl editorem sborníku na toto téma. Co hůře, žádný z autorů článků na iDnes, Novinkách, Aktuálně, Tiscali a dalších serverech knihu zjevně ani neotevřel. Citovány jsou autorovy bojovné a nekorektní poznámky na sociálních sítích, nejspíš na základě předpokladu, že kniha je sestavena právě z nich.

Není. Není to dokonce ani kniha o islámu, jak někteří mylně vyvozují z Hamplova dřívějšího angažmá v Konvičkově Bloku proti islámu. Přitom se stačí pozorně podívat na titulní stránku, kde najdete podnadpis „Proč západní civilizace podléhá islámu a jaká je naděje na její záchranu.“ Prolomení hradeb je knihou o vývoji Západu, o islámu se hovoří pouze okrajově.

Continue Reading

Georges Sorel

Autor: Alain de Benoist

U příležitosti 170. narozenin Georgese Sorela (2. listopadu 1847) přinášíme tento překlad pocty Sorelovi z pera Alaina de Benoista.

Přestože násilí nutně zůstává na pořadu dne vždy, 50. výročí úmrtí Georgese Sorela by prošlo takřka bez povšimnutí, kdyby nakladatelství Éditions Marcel Rivière nepřipadlo na myšlenku vydat znovu jeho Réflexions sur la violence [Úvahy o násilí] (Paris: Éditions Marcel Rivière, 1973).

„Sorel, záhada 20. století, jako by byl pokračovatelem Proudhona, záhady století devatenáctého“, napsal Daniel Halévy ve své předmluvě ke knize Pierra Andreuho Notre maître, M. Sorel (Paris: Grasset, 1953). Skutečně záhada: mohutný a urostlý ideolog s odstávajícíma ušima, masivním skobovitým nosem, pronikavýma očima a bělostným plnovousem. Skutečná enigma – tento neústupný socialista, nesvůj z ruské revoluce, sympaticky nakloněný Action Française, obdivovatel Renana, Hegela, Bergsona, Maurrase, Marxe i Mussoliniho.

Continue Reading

Člověk žijící v demo-liberálním systému je definován převážně jako „kupní síla“, čili reálný nebo potenciální (tj. představou spotřeby poháněný) konzument.

První fází vzdoru vůči systému je proto přísný výběr v oblasti reálné i potenciální spotřeby, která sahá za rámec „řádného života“ (ve smyslu výživy, hygieny a ošacení), tzn. standardu prostředí, v němž disident, popř. jeho rodina a blízcí žijí. Právě nadstandardní spotřebou, její mírou a podobou, se člověk-konzument určuje nejpodstatněji: jak vnitřně, tak vnějšně. Jako kritéria výběru nám poslouží vlastní slabosti a pak hodnoty, k nimž se vztahujeme. Silnější dokážou nejtvrdší selekci uplatňovat i na poli svých slabostí, v ideálním případě až k jejich vyhlazení. Slabším, tzn. většině, nezbude než sem a tam ustoupit, slabosti se podvolit, aby udrželi frontu. [1]

Druhou fází vzdoru vůči systému je životní styl. Ten je v demo-liberálním systému opět určován převážně podobou a mírou spotřeby. Zvládneme-li proto první fázi přísného výběru, podmíníme tím přirozeně i svůj způsob žití. Disident ho staví co možná nejvíc na nehmotných hodnotách, podle své kultury a nátury: od posilování charakteru ve společnosti, posilování těla v přírodě přes různé ušlechtilé záliby [2] a „pomoc potřebným“ (z obého může vzniknout zárodek pospolitosti) až k prožitku klidu (kontemplace) či naopak nebezpečí (akce). Jediný „luxus“ (jedno z nejfrekventovanějších slov polistopadové manipulace!), který přitom opravdu potřebuje, je Čas: luxus tedy pojímá v původním smyslu jako „výjimečný způsob života“ oproti povšechně blahobytné prostřednosti, kterou diktují média.

Continue Reading

V první části byl kritériem klasifikace životní styl obyvatel „vyspělých kapitalistických států“ demo-liberálního systému, nyní je jím strategie, kterou se lidé v systému uplatňují.

1. Snaha dostat se do jeho soukolí, stát se jednou z jeho převodních pák, nositelem jeho hodnot.
2. Snaha po souznění se systémem, přijímání jeho hodnot. Pasivní konformita.
3. Vnějškové přizpůsobení, oddělení práce a společnosti od nejvlastnějšího já. Vnitřní opozice. Domov, rodina, záliby.
4. Vnitřní život v relativně samostatném světě, v odtrženosti od aktuálních dějů, bytostné přilnutí k nějaké teorii, jež není spjata s daným systémem, ale s reálnými či nereálnými představami o jeho překonání. Nenápadný vzdor.
5. „Skok přes propast“: oživení náboženství, mystiky, uměleckého iracionalismu, sekty, apod.
6. Otevřený boj proti systému.

Continue Reading

Hippie

Jak dříve uváděl Websterův slovník „hippie“ nebo „hippy“ je: „Mladý člověk z šedesátých let, který odmítl etablovanou společenskou morálku, obhajoval spontaneitu, volnou lásku a rozšiřování vědomí, mající často dlouhé vlasy a nekonvenční oděv, užívající psychedelické drogy.“

Tato masmediální definice společenských odpadlíků zastínila všechny předchozí užití tohoto termínu před rokem 1960, jak například zmínil Malcolm X ve svém slavném životopisu. [1] Ten, jako sedmnáctiletý zlodějíček, který žil v Harlemu v roce 1939 zaznamenal, „z těch několika málo bělochů, co se motali okolo Harlemu, byl mezi námi jeden mladší, kterému jsme říkali ‚hippie‘. Choval se daleko víc ‚negro‘ než černoši. Mluvil víc afektovaně (‚hip‘) než my. Porval by se s každým, kdo by se jen zmínil o nějakém rasovém rozdílu.“

Podobný názor můžeme najít v románu Jacka Kerouaca Na cestě (1955):

Continue Reading

Dominantní životní styl

Styl, který je v daném společenském systému představován jako vzorový a proto hodný napodobení; patří sem nositelé „exkluzivního životního stylu“ a styl těch, kteří systém ideově a prakticky utvářejí či spravují: mediokracie, její tahouni i loutky, se tu prolíná s politickými, ekonomickými, finančními, intelektuálními, vědeckými a jinými elitami vlivu. Tito lidé jsou nositeli ideologií, „skutečných“ hodnot systému a jako takoví rozmanitě symbolizují víru v luxus, peníze, úspěch, parlamentní demokracii, trh, růst, rovnost (ať už inteligencí, práv, šancí, ras nebo pohlaví…) atd.

Standardní životní styl

Styl, který je v daném společenském systému nejrozšířenější. Jeho společným jmenovatelem je spotřební orientace. Míra spotřeby, kterou jeho představitelům umožňuje jejich postavení či výkon je dále rozděluje do různých (sociálních) skupin. Lidé s možností vysoké spotřeby jsou konformní s představiteli systémového dominantního životního stylu, který jejím prostřednictvím automaticky podporují a napodobují. Lidé s nižší možnou spotřebou se s dominantním životním stylem identifikují méně, tzn., že věří v menší část jeho hodnot, např. v luxus a peníze, ale ne již v „úspěch“ nebo „svobodný trh“. Ve skupinách lidí s možností vyšší spotřeby můžeme částečně spatřovat někdejší „střední třídu“, buržoazii. V mnohem početnějších skupinách lidí s možností nižší spotřeby můžeme částečně spatřovat někdejší „lid“, který „zmaloburžoazněl“. Typickým představitelem „lidu“ se tedy stal „maloměšťák“, drobný buržoa. Tyto kategorie však zastaraly. „Poslední člověk“ (Nietzsche) všech skupin standardního životního stylu je prostě „konzument“, a většinou námezdně (=za mzdu) pracující. Dávno ho přitom nedefinuje jen výběr konzumovaných věcí, ale i zážitků. Od lidí dominantního životního stylu se odlišuje větší pasivitou: zpravidla totiž jen imituje jejich konzumní „strategie“ („řízení zvenčí“). Je objektem i subjektem konzumu zároveň.

Continue Reading