Délský potápěč

Mobilisation générale : Stop, nous ne voulons plus de ce système (video)

Autor: Andréi Kononov

Kořeny nového sociálního hnutí nepřestávají být zdrojem kontroverze. V lednu 2016 údajně jistá krajně pravicová francouzská seskupení, která udržují podivné kontakty s hnutím Occupy ve městě Annecy, vyzvala k „obecné mobilizaci“ proti současnému systému:

Jak ve svém článku „Journey to the End of the Night (Cesta do hlubin noci /Céline/, pozn. DP): The Paris ’Nuit Debout’ movement“ pro American Herald Tribune vysvětlil analytik Gearóid Ó Colmáin:

Continue Reading

Argumentaci „atmosférou strachu“ nevyužívá levice jen v Británii, ale na celém světě.

Autor: Patrick Harrington

Výsledek čtvrtečního referenda o setrvání Británie v Evropské unii nelze předem odhadnout, zastánci setrvání však neváhali okamžitě využít zavraždění poslankyně Coxové pro svou kampaň.

Ve čtvrtek 23. června budou britští voliči odpovídat na otázku: „Má Spojené království zůstat členskou zemí Evropské unie nebo ji opustit?“ Odhady jsou příliš těsné, než aby se dal předem spolehlivě určit výsledek.

Průzkumy agentur však momentálně naznačují rovnoměrné rozdělní příznivců setrvání i odchodu a nezanedbatelný počet dosud nerozhodnutých.

Až do února si kampaň „Remain“ (zastánci setrvání) udržovala nad příznivci odchodu („Leave“) bezpečné vedení mezi 51 a 55%. Následně se ale hnutí Leave podařilo přilákat na svou stranu více lidí a navýšit své šance na úspěch.

Continue Reading

Autor: Christopher Pankhurst

Ohledně vraždy poslankyně Jo Coxové zjevně panuje politický konsenzus. Zasedání obou komor parlamentu byla odvolána, aby všichni zástupci lidu mohli náležitě projevit svou soustrast. Mimoto už všechny ostatní velké politické strany oznámily, že se v doplňovacích volbách nebudou ucházet o její uprázdněné křeslo.

Předseda labouristů Jeremy Corbyn zaujal státnický postoj, když prohlásil, že „Jo Coxovou nám vzal, zavraždil ji, ohavný čin nenávisti. Dnešek je útokem na demokracii. Zabila ji otevřená studnice nenávisti.“ Jak rychle se časy mění.

30. března 1979 vyjížděl Airey Neave z parlamentního parkoviště, když explodovala bomba nastražená v jeho automobilu. Výbuch mu amputoval pravou a takřka i levou nohu. Zemřel o hodinu později.
12. října 1984 vybuchla bomba v brightonském Grand Hotelu. Měla zabít celou konzervativní vládu; zemřel však „jen“ poslanec Anthony Berry, několik dalších bylo vážně zraněno.
30. července 1990 při couvání od jeho domu explodovala bomba umístěná pod autem poslance Iana Gowa, který zemřel o pouhých deset minut později.

Continue Reading

Jo Coxová z velké části založila svou kariéru na přivádění uprchlíků a imigrantů do svého okrsku v západním Yorkshiru.

Den po vraždě Jo Coxové se velekněžka britské salonní socialistické levice Polly Toynbeeová v článku pro The Guardian  podělila o své znepokojení nad vzestupem antipolitiky a pravicového populismu. Její komentář má název „The mood is ugly, and an MP is dead“ (Nálada je pochmurná, a teď máme mrtvou poslankyni) doplněný podtitulkem „Na vraždu Jo Coxové bychom se neměli dívat jako na izolovaný případ – dochází k vybičování nenávisti k politické třídě.“

Na kampani za britský odchod z EU se podílí mnoho slušných lidí, kteří referendum skutečně berou jako projev demokratického ducha. Najdou se však i tací, nad jejichž lehkovážností zůstává rozum stát. Podle mého názoru musí nést zodpovědnost – ne za útok samotný, ale za současné ovzduší: štvavou atmosféru, obviňování a skrytý i otevřený rasismus.

Continue Reading

Evropská unie – jak se vám líbí?

Autor: Greg Johnson

Coby etnonacionalista pochopitelně podporuji vystoupení Spojeného království z EU. Británii to může i nemusí prospět – zaleží jen na tom, jak Britové s nově nabytou suverenitou naloží. To je ale jádrem celé věci, nemyslíte? Totiž že o osudu Británie by tak či onak měli rozhodnout prostřednictvím vlastních politických institucí její lidé, nikoliv vedení EU.

Při pohledu na současné britské vedení samozřejmě budoucnost země vypadá temně – bez ohledu na výsledek červnového referenda. Přesto ale potenciálně může dojít i k vzepětí britského nacionalismu a nápravě věcí. Jedním z účelů EU však je právě potlačování nacionalismu. Šéf nevolené Evropské komise Jean-Claude Juncker se zavázal užít „dalekosáhlé sankce,“ aby zabránil převzetí moci nacionalisticko-populistickými stranami. Má-li se tedy nacionalismus kdy v Británii – nebo mezi Angličany, Skoty, Velšany či obyvateli Ulsteru – stát vlivnou silou, bude nejlépe Brusel z rovnice odstranit.

Continue Reading

Život prostých občanů je nepřetržitý řetěz obstarávání, práce, dřiny, starostí o přežití a vyhledávání finančních prostředků za účelem vybřednutí z bludného kruhu věčného nedostatku a nenaplněné touhy po předmětech spotřeby.

Autor: Jan Čech

Je to především korupce myšlení a názoru. Neschopnost přiměřeného sebehodnocení. Jedno podmiňuje druhé. Západní feudálně-kapitalistický společenský systém rozděluje lidi na šlechtickou třídu vlastníků kapitálu či jeho rentiérů a poddanskou chátru. Za šlechtice se zde pokládá každý, kdo má zajištěný měsíční příjem ve výši alespoň řádového násobku minimálního platu. Promítneme-li si to do podmínek české kotliny, získává o sobě takto nepřiměřeně vysoké mínění ten, kdo se blíží k příjmové hranici 100 tisíc Kč měsíčně. Dojem o adekvátním finančním ohodnocení jeho výjimečných schopností v něm vyvolává tak vysoký pocit ušlechtilosti, že nepochybuje o spravedlivé sociální míře, s jakou režim rozděluje vytvořené bohatství. Jeho sebeklam často podporuje okolnost, že patří k minoritní skupině lidí, jimž systém přiřkl vůdčí, politická či manažerská privilegia.

Není ovšem šlechta jako šlechta. Celý šlechtický stav se dělí do několika hierarchických úrovní, jež jsou dány opět řádovými rozdíly ve finančních příjmech.

Continue Reading

Sorosovská příručka pro migranty

Autor: Ioannis Mantzikos

Kdyby byly motivací skutečně humanitární ohledy, bylo by skutečně nesrovnatelně účinnější – jak ostatně poukázali mnozí experti – pomáhat uprchlíkům a obětem válek globalistů blíže jejich domovům.

Sorosova činnost je tak těsně spjata s fungováním mnoha národních vlád, mezinárodních organizací, NGO, politických stran, univerzit, mediálních subjektů a sociálních hnutí, že sledovat tyto entity a jejich aktivity se stává takřka prací na plný úvazek. Sorosovi lidé dokonce infiltrovali anglickou i jinojazyčné verze Wikipedie, aby zde šířili dezinformace a svou jednostrannou propagandu.

Svá chapadla se mu povedlo dostat i do některých levicových politických stran po celém světě a zejména v Evropě, které zpochybňují celý koncept a budoucnost EU. Sorosův plán neusiluje o nic menšího než o naprostou likvidaci národních států na jihovýchodě Evropy, které dnes umožňují v podstatě neomezený přístup uprchlíků před občanskou válkou a ekonomickým migrantům ze Sýrie, Iráku a severní i subsaharské Afriky do Evropy. Následkem jeho programů na změnu režimů dnes sedm samostatných republik kdysi tvořících Jugoslávii slouží jako přepravní trasy pro odhadem desetitisíce a možné budoucí statisíce neevropských migrantů.

Continue Reading

Mládež se musí oprostit od škodlivého vlivu kontrolované opozice a pseudolevicové ideologie – která z nich namísto revolucionářů pouze dělá užitečné idioty monopolistického kapitalismu.

Autor: Gearóid Ó Colmáin

Ve svém románu Cesta do hlubin noci Louis-Ferdinand Céline  provokativně označil vojáky padlé v 1. světové válce za „idioty“. Spisovatel narážel na skutečnost, že vojáci položili život za věc, která rozhodně nebyla jejich vlastní – zbytečný masakr chudáků za zájmy boháčů. V jednom z mnoha pronikavých postřehů k lidskému údělu si Céline všímá, že v moderním světě se ulice stala místem snů. „Que fait-on dans la rue, le plus souvent ? On rêve. C’est un des lieux les plus méditatifs de notre époque, c’est notre sanctuaire moderne, la Rue“ (Co nejčastěji děláme na ulici? Sníme. Je to v naší době nejčastější místo meditace, moderní svatyně.)

Po nedávném oznámení francouzské vlády o reformě zákoníku práce se v ulicích francouzských měst objevilo nové „spontánní“ sociální hnutí bez vůdců – Nuit Debout (Noc na nohou/vzhůru). Jak už naznačuje sám název, aktivity hnutí probíhají v noci a jedním z hesel je „rêve général!“ – „generální sen,“ hříčka na „grève générale“ (generální stávka). Namísto generální stávky, která by srazila vládu na kolena, tedy volají aktivisté po snění v ulicích!

Continue Reading

EU stojí na pokraji sociálního a kulturního kolapsu.

Autor: The Saker

Evropa se nachází ve stavu volného pádu, o tom už nemůže pochyb. EU ve skutečnosti sužuje několik zásadních bolestí zároveň – a každá z nich má dostatečný potenciál na to stát se katastrofou. Pojďme se na ně postupně podívat.

EU o 28 členech nedává ekonomický smysl

Do očí nejvíce bijícím problémem EU je skutečnost, že naprosto postrádá ekonomický smysl. Zprvu, zkraje 50. let, šlo o malou skupinku nepříliš odlišných států, odhodlaných integrovat své ekonomiky: tzv. Vnitřní šestku, která založila Evropská společenství (ES): Belgii, Francii, Západní Německo, Itálii, Lucembursko a Nizozemsko. V 60. letech se k tomuto jádru připojilo dalších sedm zemí (Vnější sedmička), která nestála o členství v Evropských společenstvích, ale chtěla se přičlenit k Evropskému sdružení volného obchodu (EFTA). Jednalo se o Rakousko, Dánsko, Norsko, Portugalsko, Švédsko, Švýcarsko a Spojené království. Společně lze tyto země označit za blok víceméně pokrývají „většinu západní Evropy.“ Přes své nedostatky reflektovaly smlouvy skutečnost, že účastnické země mají mnoho společného a jejich národy chtějí spojit své síly. Po roce 1960 se stal kurz evropské integrace velice složitým, a přestože nepostupoval přímou linií, ve výsledku dospěl i přes četné dílčí nezdary k nekontrolovatelnému růstu, ne nepodobnému zhoubnému nádoru. Dnes se EU pyšní 28 (!) členskými zeměmi, které pokrývají i oblasti tradičně označovanou za „střední“ a „východní“ Evropu – a dokonce i bývalé sovětské pobaltské republiky. Přestože však byla tato expanze pro evropské elity lákavá z ideologických důvodů, postrádá bohužel toto masivní rozšiřování ekonomický smysl. Co mají společného Švédsko, Německo, Lotyšsko, Řecko a Bulharsko? Pochopitelně dosti málo.

Continue Reading

Dragouni jsou pryč a Bohoušovi se stýská…

Autor: Jan Čech

Tak se nám zase českými kraji prohnal konvoj válečné techniky s označením US Army. Česká televize, centrum říšské propagandy, přinesla žánrový obrázek z této demonstrace síly: Mezi zaparkovanými obrněnými transportéry uličnicky křepčil český premiér Bohuslav Sobotka a omlouval se našim americkým „ochráncům“ za to, že máme mnoho rozdělaných oprav na našich silnicích. To aby si američtí vojáci citliví na svou „image“ dali pozor a neuvázli někde, kde jim místní občané budou ukazovat holé zadky. Všem řečeným holým zadkům Sobotka neopomněl vzkázat, že v současném nestabilním světě nabývá členství ČR v NATO nejvyššího významu. Není nad to, když se úlisný pokrytec lísá k těm, kdo onu destabilizaci způsobili.

Kdo to tu vítá cizí žoldnéřské legie?

Náš ve všech politických směrech korektně blazeovaný premiér se při svém mediálním vystoupení na podporu konvoje doslova vrtěl jako naježený mopslík a jeho nejistý úsměv prozrazoval bezmeznou odevzdanost svým páníčkům a obráncům věčné a věčně nedostižné demokracie. Jeho úzký a doširoka roztažený ret prozrazoval rovněž bezkonečnou víru, že sladký pamlsek a odměna v podobě blahobytné zajištěnosti ho v budoucnosti nemine.

Continue Reading

Vladimír Putin během návštěvy na ostrově Athos.

Autor: Anton Orlovskij

Po patetickém přijetí ruského lídra v Řecku vyšlo najevo, že zde byl Vladimír Putin velmi očekáván. V době své návštěvy Řecka prezident navštívil svatou zemi a zúčastnil se bohoslužby na ostrově Athos.

Pouť ruského vůdce se neobešla bez zajímavého incidentu, když  řečtí mniši posadili Putina na byzantský trůn. Právo sedat na něm měli pouze byzantští císařové. V tomto okamžiku se řecký prezident Prokopis Pavlopulos musel spokojit s lavičkou vedle obyčejných občanů.

To mimochodem svědčí o tom, že představitelé pravoslavných mnišských občin čekali obecně více než na Pavlopulose na prezidenta Ruské federace.

„Putin je jediný opravdový světový vůdce. Koho je s ním možné srovnávat? Obamu? Merkelovou? Oni mu nejsou rovni,“ uvedl  otec Efraimos, který na Athosu slouží asi 20 let.

Barack Obama na návštěvě vesnice, kde žili jeho předkové (Keňa, 2006). Svůj k svému.

„Je to pravoslavný vůdce, který je připraven bránit Řecko, bude-li to nutné,“ uvedl další mnich.

Takový obrázek jasně ukazuje, že žádná západní propaganda nemůže přesvědčit určitou část Evropanů. Nehledě na Západem nafouknutou rusofobní  hysterii respektují, ctí a přednostně vidí jako vůdce „svého“ státu Putina.

Continue Reading

Meeting Brno: Etnická rozmanitost salónní buržoazní levice aneb Kázat vodu a pít víno.

Autor: Axel Seidelmeier

Tentokráte budu trochu brnocentristický. Zase mě inspirovala jedna dobroserka. Prostě další báječná mladá, inteligentní a citlivá žena, jenže HateFree verze pro kecálistické zmrdéčky typu Daniela Zemana nebo Matěje Hollana a jim podobných (aby to cajzlům nebylo líto, tak ti mají například Járu da Cermana nebo superzmrda Jana Vrobela /s krásnou adresou na Facebooku, končící škaredým číslem 18/, který to dotáhl od kariéry v Radical Boys Brux až na občanského aktivistu). Brno je jen jednou z dalších laboratoří nepolitické politiky, resp. politických zástupců Žít Brno, kteří do rozhodovacích procesů, tedy do sféry politiky, zatahují tzv. kulturní sféru (neziskovky a osvícené blbečky). V reálu se jedná o militantní liberální organizace kosmopolitního charakteru, jejichž agendou jsou cikáni, přivandrovalá verbež nejrůznějších barev (od Erasmáků a afrických studentů až po optimistický „welcoming“ nepřicházejících migrantů) a rozdmýchávání starých „bolestí“ (problematika odsunu Němců).

Continue Reading

Autor: Manuel Ochsenreiter

Mateuzs Piskorski

18. května prohledala polská policie prostory polského aktivisty Mateusze Piskorského a jeho týmu. Piskorski byl zatčen pro podezření ze „špionáže“ a umístěn do vazby. Následuje vyjádření německého novináře Manuela Ochsenreitera k celé situaci:

Především musíme říci, že Mateusz Piskorski není jen politik a politolog, ale také jeden z předních zastánců a organizátorů myšlenky odamerikanizování našeho evropského kontinentu. Toto spojení výjimečné inteligence a organizačních schopností z něj v očích polské vládní garnitury dle mého názoru učinilo velice nebezpečnou postavu. Naoko „národně konzervativní“ polská vláda je ve skutečnosti neokonzervativní a nenávidí muslimy i Rusy. Tato ryze neokonzervativní vláda dost možná tajně sní, že se stane 52. státem americké Unie, jelikož na své území zve americké vojáky. Vidina amerických raketových základen na polské půdě plní tyto nadšením. Zvou do země okupační vojska, kterým projevují naprostou poslušnost. Z tohoto důvodu tedy útok na činnost Mateusze Piskorského, jednoho z nemnoha intelektuálů, kteří nahlížejí na Evropu v širším kontextu, a který se vždy zasazoval o osvobození Polska i celé Evropy… Ve svém systému vždy uvažoval o Evropě jako celku, tudíž ho směle můžeme nazvat polským i evropským patriotem. V dnešní Evropě jsou patrioti zavíráni do vězení jako špioni. Považujeme-li ale za špiona nejen člověka, který předává informace cizí zemi, ale také toho, kdo pozve okupační vojska a spolupracuje s nimi, pak můžeme bez přehánění říci, že v Polsku, Německu, Itálii a dalších evropských zemích nám vládnou právě takovíto lidé. Continue Reading

Fronte Nazionale

Autor: Karel Veliký

V polovině 80. let minulého století se také Itálie stala cílem přistěhovalců, přičemž téměř polovina z nich přicházela z Afriky a Asie. Z Balkánu pak hned na počátku 90. let dorazily první houfy cikánů s rumunskými doklady i bez nich. Pokud v roce 1987 uvádělo v průzkumu o přistěhovalecké otázce 49,7 % italských respondentů, že cizinců je v Itálii už „příliš mnoho“, v roce 1991 je to již 74,5 %! Poprvé se tu hovořilo o „imigrační krizi“, „přílivové vlně“ nebo „invazi“. V té době také vešel v platnost zákon 39/1990 známý pod názvem Legge Martelli (Martelliho zákon) podle vicepremiéra Claudia Martelliho. Nese podnázev „Urgentní úprava politického azylu, vstupu a pobytu občanů třetích zemí a regularizace občanů třetích zemí“. Itálie totiž do té doby uprchlíky ze zemí mimo Evropu vůbec nepřijímala a pro nakládání s nimi neexistovala jasná pravidla. Zato Martelliho zákon je pojímá, stejně jako imigraci vůbec, již jako stálý a samozřejmý jev. Vedle toho, že komplikuje možné vyhoštění, získalo jeho uplatněním legální statut rázem více než čtvrt milionu přistěhovalců, což se pro další masy nelegálních příchozích z „třetích zemí“ stalo jen pobídkou, aby se vydaly na cestu, neboť vyhlídka na jejich brzkou legalizaci se silně zvětšila. 1]

Za této situace se Franco Giorgio Freda, teprve před pár lety definitivně soudně zproštěný z podílu na atentátu v milánské zemědělské bance (Piazza Fontana, 1969), rozhodl jednat. O zimním slunovratu devadesátého roku zakládá společně s Aldem Gaibou, Enzem Campagnou, Antoniem Sistim a Ferdinandem Albertim politické sdružení Fronte Nazionale (Národní fronta). V lednu organizace vzniká oficiálně. Cíl: ochránit podobu italského národa a bílé rasy, znetvořenou již plutokracií, konzumismem a parlamentarismem, před beztvarou (tj. zrůdnou) libertářskou „komunou“ – multietnickou společností. Vedle necelé sedmdesátky řádných členů společenství má Národní fronta, jakožto hnutí, během prvního roku bezmála 3 tisíce čekatelů-kandidátů, militantů a sympatizantů, po celé Itálii, ústředí v Miláně (via Bergamo 12), pobočku ve Veroně a zastoupení v Římě, Turíně, Brescii, ve Ferraře a osmi dalších městech. Činnost je výhradně pedagogická a osvětová: spočívá jednak ve výkladu soudobých jevů a jejich příčin (souvislosti mezi globalizací a imigrací na prvním místě!) prostřednictvím přednášek a tiskovin (časopis Antibancor, brožury příslušníků společenství), jednak v kontrapropagandě pomocí letáků, plakátů a nálepek. 2]

Continue Reading

O situaci v Sýrii přehledně.

Autor: Jan Čech

Zdá se být poněkud nepochopitelné, že původně prosperující stát s pevným politickým vedením, funkční armádou a systémem vnitřní bezpečnosti, jakým Sýrie před válkou bezesporu byla, se nedokáže vypořádat se skupinami zvenčí organizovaných povstalců, z nichž se stala ozbrojená rebelie metastázující jako rakovina do občanské války.

Vše nabude jasnějších obrysů, pokud si uvědomíme, jak funguje globální chobotnice s anglo-sionistickou klikou podřízenou centrálnímu nervovému systému ukrytému v mužných pevnostech řádových klanů, jejichž bratři uctívají transcendentální osobnosti svých velmistrů.

Centrální nervový systém globální chobotnice

V jádru celého mocenského monstra sídlí mozek představovaný globální elitou. Podle ruské teorie řízení složitých společenských systémů se jedná o globálního prediktora, který má na starosti konceptuální a ideologické řízení světa. Od katastrofických prognóz Římského klubu a jeho environmentálních vědců je nejvyšší starostí globálních elit osud planety Země jako ekologického systému.

Continue Reading

Autor: Siryako Akda

Rodrigo Duterte: „Dnešní mladí muži jsou natolik zaměstnaní smskováním, Facebookem a dalšími sociálními médii, že se ani nenaučí zacházet s puškou, jako jsme se to uměli my.“

U nás ve „Fliplandu“ nedávno proběhly volby a novým prezidentem země se stal chlapík jménem Rodrigo „The Punisher“ (Trestatel) Duterte, politický outsider, jemuž ke slávě pomohlo z části všeobecné znechucení se zavedenou politickou garniturou (což na Filipínách znamená oligarchické struktury) a z části jeho přímočaré charisma „alfa samce.“

Duterte původně vůbec kandidovat nechtěl a kampaň začal teprve na naléhání svých četných stoupenců. Jeho obliba tak je výsledkem spíše tzv. push faktorů (do úřadu ho natlačili), než obvyklých pull (tj. snaha přilákat maximum politického kapitálu z co nejvíce možných směrů). Podobně jako Trump představuje Duterte relativně nový vývoj ve filipínské politice, protože vyvrátil četné teze vládnoucí politické třídy a poukázal na slabost politického establishmentu.

Když už mluvíme o Trumpovi, jistě stojí za zmínku, že kromě své vlastní slávy (či neblahé proslulosti) je Duterte známý také „Trump Východu“ – především díky nespočtu politicky nekorektních poznámek, které v průběhu své politické kariéry pronesl. Mimo jiné označil papeže za zkurvysyna, vtipkoval o znásilněné australské misionářce a posmíval se establishmentovým politikům. Dutertemu také po vzoru Zlatovlasého nechybí zástupy odpůrců, z nichž jsou mnozí pevně přesvědčeni, že se mu během jednoho volebního období podaří zemi zničit.

Continue Reading

Autor: Rabbit

Schizma na levici?

Před několika měsíci jsem si všimnul uživatele, který mě sledoval na Twitteru a vystupoval pod přezdívkou „A Clockwork Green“ (odkaz na Clockwork  Orange /Mechanický pomeranč/, pozn. překl.) V sekci „O sobě“ se popsal jako alternativně levicový, rasově uvědomělý běloch. Svůj účet později zrušil a já neměl sebemenší potuchy, co se s ním stalo. Chvíli před svým zmizením ale dal najevo znechucení a jistou deziluzi z rétoriky alternativní pravice. Napadlo mě, kolik takových lidí asi je? Kolika bílým progresivcům se pomalu zajídá politicky korektní narativ a potajmu brousí do zakázaných ideozločineckých webových zákoutí? Vsadím se, že mnohem víc, než si myslíte. Z těch, co skousnou hořkou pilulku a pustí se na cestu – kolik z nich asi uvidí standardní, postlibertariánský korporátní konzervatismus, radikálně tradicionalistické křesťanství, LARP ve stylu 15. století, pseudovědecké výpady proti očkování a přiblblé spiklenecké teorie a řekne si: „Nasrat. Jsou to magoři. Možná že ‚bojovníci za sociální spravedlnost‘ nakonec nejsou úplně nejhorší.“

A pak jsou tu ti, kteří se rozhodnou zůstat. Ale vážně, kdo vlastně tvoří alt-levici? Kdo jsme? Většinou jde dle mého soudu o bělochy, kteří se zpravidla kloní k typicky levicovým náhledům na ekonomiku, životní prostředí a některé sociální otázky, ale přesto si v určitém momentě uvědomili nepřátelství nové levice k jakémukoliv bělochovi, který by projevil byť sebemenší náznak neochoty stát se obětním beránkem za problémy všech ostatních. Žádný běloch s kapkou sebeúcty nechce být spojován s hnutím, které hází špínu na jeho hrdiny, kulturu, dějiny a popírá jeho počiny… hnutím, které usiluje o zničení jeho civilizace i identity. Vždyť velká část kulturního marxismu už dospěla do takové krajnosti, že to musí znepokojovat i většinu bělošských feministek a gayů.

Continue Reading

Čím více se Evropa rozchází s Ruskem, tím více „Starý svět“ ztrácí roli významného geopolitického centra.

Autor: Sergej Pankin

Pokud chceme adekvátně pochopit postmoderní „nový, skvělý svět“ ve všech jeho geopolitických, právních, mezinárodních a ideologických projevech, musíme zcela odmítnout ideologická dogmata globalizace a jednopolárního světa. O to více proto, že atlantistické ideologémy, na jejichž základě je interpretován „hlavní program současné epochy“ jako epochy přechodu od vícepolárnosti k jednopolárnosti pod vedením  atlantismu, metodologicky velice připomínají tezi marxismu-leninismu o „hlavním významu současné doby jako přechodu od kapitalismu ke komunismu.“  Kapitalismus a komunismus jsou pouze zaměněny za jednopolaritu a vícepolaritu.  Nový postmoderní svět už málo souvisí se soupeřením hlavních ideologií éry moderny  upadajících do zapomnění – kapitalismem, komunismem a fašismem.

Po rozpadu každého impéria začíná ostrý boj o jeho geopolitické následnictví. Výjimkou v tomto ohledu nebyl ani rozpad Sovětského svazu. Z tohoto důvodu je postkomunistické Rusko dodnes cílem geopolitického nátlaku – ještě mnohem ostřejšímu, než jaký byl vyvíjen na Sovětský svaz.

Continue Reading

Agenda 2030: Výhledově budeme všichni šťastní.

Autor: Jan Čech

Toužíte po světě bez válek? Po světě, v němž vymizela chudoba a hlad, nerovnosti mezi lidmi a nevzdělanost? Po světě, v němž všichni jsou v pohodě a vedou zdravý život? Po světě, v němž je dostatek levné energie, potravin, hmotného zajištění a čisté vody pro všechny?

Mám pro vás úžasnou zprávu. Takový svět nás čeká již v roce 2030. Vyplývá to totiž z nového dokumentu OSN, jímž se spouští implementace univerzálního plánu pro lidstvo. Ten bude ve svém cíli znamenat Nový světový řád udržitelného rozvoje planety a humánních podmínek života pro každého zde žijícího člověka. Dokument hodlají podepsat všichni světoví státníci s radostí v srdci a s hrdostí nad svým odhodláním a usilovnou prací pro blaho všeho lidu.

Kdyby OSN nebyla organizace, kterou nikdo dnes už nebere vážně, možná by se tito naši státníci neubránili uzardění. Příznačné je, že takový utopistický plán spatřil světlo světa právě v době, kdy rozdíly mezi lidmi nabyly neslýchaných rozměrů, alespoň co se hmotného bohatství a moci týče, tedy toho bohatství, které je považováno za nejvyšší a jedinou směrodatnou hodnotu současného společenského smýšlení.

Continue Reading

Profiteers of all countries, unite!

Autor: Samuel T. Francis

Manažeři se zprošťují závazků

U nové manažerské elity tomu ale bylo jinak: protože se spoléhala na technické dovednosti, díky nimž nabyla a udržovala si vliv uvnitř masových organizací, měla existenční zájem na zachování a rozšiřování jimi ovládaných organizací a zajištěním pokračování jejich fungování. Morální a sociální vazby starých elit pro jejich nástupce, kteří nemohou předat profesní dovednosti svým potomkům stejným způsobem, jak si majetek a pozice předávala stará elita, v podstatě nic neznamenaly. A tak se manažeři opírali o rodinu zpravidla výrazně méně než staré elity, a proto si rovněž rodiny a příslušných morálních norem cenili méně. Manažery upřednostňovaná kultura klade mnohem větší důraz na osobní úspěchy a „záslužnost“ (definovanou z velké části jako schopnost osvojit si a vykonávat manažerské a technické dovednosti) než na rodinný původ, na sexuální uspokojení než jeho odkládání a plození a výchovu dětí, na společenskou mobilitu a vzestup spíše než na ztotožnění se s rodinou, společenství, rasou a národem.

Manažerská třída k udržení své moci nepotřebuje rodinu ani další tradiční institucionální opory – místní společenství, náboženství, tradiční kulturní a morální pravidla, etnickou a rasovou identitu a dokonce ani samotný národní stát. Všechny uvedené instituce vlastně manažerské moci spíše stojí v cestě; představují bariéry, do kterých manažerský stát, korporace a další masové organizace neustále naráží – a čím rychleji budou odstraněny, tím více se navýší moc a dosah organizací i elit, které je řídí. Korporace závisející na masové výrobě a spotřebě vyžadují masový trh s jednotným vkusem, hodnotami a životní úrovní, které spotřebitele nasměrují ke kýžené koupi – a rozličné místní, regionální, třídní a etnické identity tuto potřebnou míru uniformity narušují.

Continue Reading