Délský potápěč

Ettore Vernier: Dobrovolníci za Evropu

Tradice budoucnosti byla obnovena na stránkách Délského potápěče. Texty, které nevyšly knižně, budou postupně doplňovány.

Třetí sešit Edice Fascikly přibližuje počátky dodnes kontroverzního spojení: evropského nacionalismu. Myšlenka, že hodnotu jednotlivých vlastí lze proti americkému kapitalismu a sovětskému bolševismu zachránit jen ustavením sjednocené Evropy, se zrodila již před druhou světovou válkou. Teprve v jejím průběhu se však za ideou zformovala reálná síla: Waffen SS. I když v nejposlednější fázi – účastí Indů, Kalmyků či Tatarů – připomínají spíše Xerxovo vojsko než evropskou armádu, v „jejich kádru umírají první Evropané“ (J. Peiper), „avantgarda Evropy“ (F. W. Seidler). Zde, v „bojovém řádu“ a „první socialistické armádě světa“ (Ch. de La Mazière), vzniká totiž nový, autentický pocit jednoty stvrzovaný společným nasazením a obětí..

Continue Reading

Christian Bouchet

Rozhovor Christiana Boucheta pro švédský identitární blog Oskorei

Christian Bouchet je jeden z nejvýznamějších a nejzajímavějších evropských myslitelů. Je vedoucím představitelem evropského národně-revolučního (RN) proudu, v současnosti působí jako člen Front National a rovněž je v pozadí internetového zpravodajského portálu Voxnr.com. Blog Oskorei je hrdý na to, že s ním může přinést rozhovor.

Zájem a vědomosti o francouzských a evropských politických hnutích jsou ve skandinávských zemích na vzestupu. Nicméně je toto povědomí stále ve svém počátečním stadiu. Mohl byste se představit pro čtenáře, kteří vás doposud neznají, a zároveň říci i něco o vaší minulosti?

Povoláním jsem učitel. Pocházím z rodiny, jejíž zapojení na „špatné straně“ se dá vystopovat zpět až do časů Francouzské revoluce a povstání ve Vendée. A tak bylo jen přirozené, že jsem se v rámci rodinných tradic v roce 1969, kdy jsem se začal politicky angažovat, přiklonil na „špatnou stranu“. Co mě však od této rodinné tradice odlišovalo bylo to, že moje rodina byla spjatá s roajalistickým a reakcionářským proudem, zatímco já jsem rychle vstoupil do revolučního nacionalistického hnutí.

A tak jsem od počátku 70-tých let působil jako militant v různých RN organizacích, které v té době vznikly: Organisation Lutte du Peuple, Groupes nationalistes révolutionnaires Françoise Duprata, a poté Mouvement nationaliste révolutionnaire. Nejdřív jsem začal prostě, jako aktivista, poté jsem se stal místním organizátorem a nakonec, v polovině 80tých let, jsem se zapojil do tohoto ideologického směru na celofrancouzské úrovni. Byl jsem postupně generálním tajemníkem hnutí Troisième voie, Nouvelle résistance a Unité radicale a jedním z vůdců panevropského hnutí Front européen de liberation.

Continue Reading

Christian Bouchet

Můžete našim čtenářům poskytnout krátký náhled do historie francouzského revolučního nacionalismu, zvláště pak s ohledem na vaše působení v kruzích Třetí pozice (Troisieme voie – TV)?

Revoluční nacionalismus má své kořeny v radikálním levicovém proudu Francouzské revoluce, jenž byl ztělesňován muži jako Jacques Hébert, Jean-Paul Marat nebo François-Noël (Gracchus) Babeuf. Poté se tyto myšlenky projevovaly v rámci blanquistického hnutí vzniknuvšího po pádu francouzské Komuny z let 1870-1871. Tito militanti byli zároveň socialisty i nacionalisty. V období sklonku druhého císařství byly tomuto myšlenkovému proudu vlastní antikřesťanské postoje, antisemitismus a darwinistická eugenika.

Za časů boulangerismu a Dreyfussovy aféry došlo k rozkolu mezi levicí a nacionalistickými seskupeními. Po První světové válce vzniklo několik revolučně nacionalistických a fašistických hnutí, jmenujme například Le Faisceau vedené někdejším čelním anarchistou Georgesem Valois, Parti Fasciste Revolutionaire, Parti Populaire Francais, jejímž vůdcem byl bývalý komunista Jacques Doriot a Rassemblement National Populaire, jemuž předsedal bývalý socialistický předák Marcel Déat. Všechno však bylo utopeno v krvi prostřednictvím takzvaného osvobození Francie Spojenci. Tisíce lidí bylo zabito při řádění lůzy nebo odsouzeno k smrti lidovými (de facto komunistickými) tribunály, stačilo, že jste byl fašistou, monarchistou, pravičákem, atd. Odsouzení k smrti potkalo i mého dědečka (dodnes děkuji bohům, že nakonec nebyl zastřelen) a celá moje rodina byla uvržena do vězení.

Continue Reading

Autor: Karlheinz Weißman

Koncept pravicového anarchismu se jeví paradoxním, ne-li přímo jako protimluv, počínaje představou toho, že všechny „pravicové“ politické názory obsahují obzvláštní důraz na princip řádu. Ve skutečnosti k pravicovému anarchismu dochází pouze při zvláštních příležitostech, kdy se doposud skryté příbuzné rysy mezi anarchismem a konzervatismem stanou více zjevnými.

Ernst Jünger popsal toto zvláštní spojení ve své knize Der Weltstaat (1960): „Anarchista ve své nejčistší formě je ten, jehož paměť sahá nejdále: do předhistorických, dokonce až předmýtických časů; a ten, kdo věří, že člověk v té době naplňoval skutečný smysl svého bytí. … V tomto smyslu je anarchista Ur-konzervativec, který vystopovává to zdravé a nemocné ve společnosti až zpět ke kořenům.“ [1] Jünger později nazýval tento typ „pruským“ … nebo „konzervativním anarchistou“ – Anarchou, a odkazoval na svoje vlastní désinvolture (uvolněnost) jako na přitakání s tímto: krajní nezúčastněností, která živí sebe sama a riskuje sebe v hraničních situacích, avšak nachází se pouze v pozorovatelském vztahu k okolnímu světu, kdy mizí veškeré známky skutečného řádu a „organické uspořádání“ ještě není, nebo už není, možné.

Continue Reading

„Teď když levice úplně ztratila vědomí historické mise, kapitalisté se z této strany nemusejí ničeho obávat. Mohou uzavírat kontrakty, které jsou pro většinu jejich zaměstnanců nevýhodné. Všechno přitom odůvodňují globální konkurencí. Budou to dělat tak dlouho, dokud je někdo nepřibrzdí (…) Nevidím žádnou sílu, která by to zvládla. Všechno se děje příliš nenápadně, než aby to vyvolalo rozhodný protest. Umírněný odpor, byť i většiny, se nemusí v demokracii prosadit. Demokracie není systém, kde se přijímají rozhodnutí, které podporuje 51% společnosti. Demokracie znamená jen to, že moc se těžko odhodlává k rozhodnutím, které nepodporuje 80% společnosti (…) V dnešních demokraciích mají rozhodující význam dva vlivy: nemohoucnost a radikální odpor.“

.

Z rozhovoru s Lesterem C. Thurowem, autorem knihy Budoucnost kapitalismu, pro Gazeta Wyborca 1998.

Autor: Franz Chocholatý Gröger

Počátkem letošního roku se na knižních pultech objevila kniha Stát ve třetím tisíciletí, jejímž autorem je Hans-Adam II., vládnoucí kníže z Liechtensteinu, ale také vévoda opavský a krnovský. Kniha poskytuje neobvyklý pohled na správu a řízení současných států a navrhuje řešení, jak by měly být státy reformovány, aby obstály v novém tisíciletí. Není to však plané filozofování, jak jsme zvyklí u českých politiků či samozářící sebechvály, provázející jejich proslovy. Pro naše politiky měl by být poučný jeho názor především na oblast řízení státních financí a decentralizaci pravomocí z ústředí na regiony a obce.

Kniha je rozdělena do třinácti kapitol s přílohou Návrh ústavy pro stát ve třetím tisíciletí. Prvních devět kapitol je věnováno analýze vzniku státu a jeho různých forem. Porovnává se zde monarchie s republikánským zřízením s přímou a nepřímou demokracií. Autor zde vysvětluje i ústavní pořádek v zemích Švýcarsko a Lichtenštejnsko, které považuje za nejvíce rozvinuté. Desátá kapitola je zaměřená na stát budoucnosti s analýzou právního, sociálního státu, vzdělávacího systému, státních financí, národní měny a dalších funkci státu. Zbylé tři kapitoly hovoří o ústavě státu budoucnosti, strategii, jejichž pomocí by mohl být realizován stát budoucnosti a o výhledu do třetího tisíciletí.

Continue Reading

Stať je momentálně nedostupná.

Autor: Franz Chocholatý Gröger

Letos vyšel po dvaceti letech od vydání knihy Leftism Revisited, From de Sade and Marx to Hitler and Pol Pot v nakladatelství Wolters Kluwer ve spolupráci s vysokou školou CEVRO Institut překlad tohoto díla jednoho z největších myslitelů 20. století (jedné z nejhorších dob v dějinách), extremně konzervativního arciliberála, oddaného katolíka a monarchisty, jak se sám nazývá, Erika von Kuehnelt-Leddihna.

Kniha se skládá ze čtyř části – Mysl levicová, Levicové smýšlení v historii, Liberalismus, Levice a zahraniční politika USA – a je s dodatkem – 41 atributy levice a Portlandskou deklarací.

První část se zabývá analýzou levicové mysli, tedy stejností a růzností, rovnosti a svobody, demokracie a liberalismu a definici pravice a levice. Z určitého hlediska žijeme v područí dvou základních pudů, jednoho, který směřuje ke stejnosti (jednotnosti, jednotvárnosti, rovnosti) a druhého, který směřuje k různosti (rozmanitosti, mnohotvárnosti, nerovnosti).

Identita a identitářské pudy vždy mají snahu potlačit vlastní já, lidskou osobnost a tíhnou k nostrismu, v němž se utápí lidské já. Objevuje se instinkt stáda. Stejnost je sestřenicí rovnosti, tedy co je stejné, je i rovné. Tento požadavek rovnosti a totožnosti vzniká s cílem zbavení se strachu z méněcennosti. Dostavuje se hřejivý pocit davové sounáležitosti a bratrství, avšak také rodí se závist. Nedostatek záviděné osoby slouží jedincovi jako útěcha a morální omluva k napadení či udání druhého. Za posledních dvě stě let představovalo využívání závisti – její mobilizace mezi masami – spolu se špiněním jednotlivců, ale ještě častěji tříd, ras, národů nebo náboženských komunit, klíč k politickému úspěchu. Na závisti staví všechny levicové „ismy“, tj. na privilegiu skupin, které jsou předmětem závisti a které jsou souběžně považovány z morálního nebo intelektuálního hlediska za podřadné. V levicových režimech je vždy povinnost ztotožnit se s „lidem“, „přizpůsobit se“. Platí, je-li někdo bohatý, nutno je mu bohatství maximálně zdanit či konfiskovat.

Continue Reading

Maurice Bardèche: Fašistický socialismus

(Tradice budoucnosti byla obnovena na stránkách Délského potápěče. Texty, které nevyšly knižně, budou postupně doplňovány).

Fašistický socialismus nepatří k zásadním Bardècheovým textům. Vznikl „pouze“ jako bezprostřední reakce na velký nástup sjednocené francouzské levice. V roce 1981 se François Mitterand, spoluzakladatel Socialistické strany a vysoký funkcionář Socialistické internacionály, stal prvním socialistickým prezidentem páté republiky…

Dobový charakter se odráží především v rozsáhlé části o společenské roli odborů (i tady se však nabízí inspirující srovnání s českým dneškem). Výrazně nadčasovou hodnotu má naopak definování šesti hospodářských principů, které jsou obecným jměním všech asystémových a protisystémových sil. „Ekologické“ pasáže v závěru, jakkoli z hlediska četnosti pozdějšího výskytu této tématiky již poněkud antikvované, nicméně ve své podstatě stále aktuální, mají v některých formulacích osobitý půvab. Určitou výjimečnost uděluje stati i fakt, že je poslední, kterou Bardèche pro svoji revue Défense de l’Occident napsal. Po třiceti letech existence ji stárnoucí fašista nechal zaniknout.

Continue Reading

Autor: Radim Lhoták

Současný svět je plný rozporů a skrytých sil, o jejichž záměrech má prostý člověk sotva tušení. Informační kanály vibrující přetlakem rozporuplných názorů, indoktrinace, lží, dohadů, přeludů, desinformací, ale také zneklidňujících odhalení, kritických analýz, prozíravých tušení a ozvěny moudrosti našich dávných předků, to vše probouzí v lidech mnoho otázek a nejistých očekávání. Co mě ale zneklidňuje ze všeho nejvíce, je skutečnost, že nikde není vidět duchovní síla, která by poctivě hledala cestu pravdivého poznání a stala se oním důvěryhodným směrníkem hodným následování.

Nedivme se, celá historie lidstva posledního tisíciletí je poznamenána úsilím zcela opačným. Jak zatemnit pravdu, jak tuto pravdu relativizovat, jak vymazat lidem paměť, jak je uvést do říše iluzí a představ, v nichž skutečnost přestává existovat v poznatelné a všem přijatelné soustavě vědění. Cosi temného, silného a nelidského vládne naší myslí i našimi životy. Svět lidí postupně podléhá parazitickému způsobu existence, množící se kmeny sociálních parazitů všeho druhu přivádějí celá společenství živných kultur do stavu nouze, otroctví a zoufalého přežívání ve strachu, co bude zítra. Lidé se pod tlakem emocí probouzejí z konzumní letargie a ptají se, co se to vlastně děje? Kam se ten svět žene? Co s námi bude? Co bude s našimi dětmi? Nikdo jim ale neumí dát uspokojivou odpověď. Proč? Inu proto, že nikdo dnes nechce znát pravdu, jedinou pravdu, objektivní pravdu, a podle ní se začít chovat. Jako by všichni dali za pravdu poslední pravdě libertariánů: Není jediné pravdy, nic jako objektivní pravda neexistuje, nárok na vlastnictví pravdy je nejvyšší zvůle moci, jíž je třeba vymýtit. Důsledek takového postoje k pravdě je prostý: Reálná moc nabyla obludně devastujících kontur skrytých za ideami demokracie, liberalismu, rovnoprávnosti a vlády zákonů.

Continue Reading

Autor: Ettore Vernier

Předmluva autora ke stati Italská sociální republika: k problematice třetí cesty II. 1)

V posledních letech, poté co se stalo stále zřejmějším, že ani kapitalismus ani komunismus nejsou s to opanovat hluboko sahající ekonomickou, politickou a morální krizi, která je přečasto bagatelizována pouze jako krize růstu, se zintenzivnila – inspirována Pražským jarem 1968 a populistickým Perónovým socialismem – diskuse o koncepsi třetí cesty. Určujícím znakem třetí cesty přitom je, že se „liší jak od cesty tradičně-kapitalistické (jakákoli iniciativa vychází ze soukromého kapitálu a zahraničních investic při striktním zachovávání stávajícího sociopolitického rámce), tak i od forsírované industrializace komunistické observance (jakákoli iniciativa vychází ze stranické byrokracie za použití předsocialistických pracovních a kontrolních metod, upřednostňování nové vrstvy specialistů a vyloučení politických i sociálních svobod).“ 2)

Continue Reading

Autor: Radim Lhoták

Chceme-li debatovat o sociálním státě, není možné, abychom slovo „sociální“ spojovali pouze s politickou levicí. Každý stát má svoji sociální funkci. Vše, co se týká uspořádání lidské společnosti, vychází ze sociálních potřeb člověka. Je nesmyslné mluvit o státě bez sociálního kontextu. Nejsem zastánce pravicového ani levicového postoje současné politické scény. Pravice a levice jako dědictví liberálně demokratické společnosti ztratila již svoji relevanci. Nyní před námi stojí zcela nové dichotomie, které nesouvisí s organizací společnosti, ale s lidským odcizením, které je důsledkem liberalismu jako takového.

Nejde již o to, zda chceme kapitalismus či socialismus, protože oba tyto společenské systémy jsou výsledkem stejné liberální doktríny rovnosti a svobody člověka. Je třeba se začít znovu tázat na samou podstatu lidství, na obsah sociálna jako takového. Je třeba hledat odpovědi na příčiny ztráty lidské vzájemnosti, identity, tradiční společenské hierarchie, tradiční rodiny a zničující atomizace společnosti. Kapitalismus a socialismus jsou komplementární formy jednoho scénáře a bez žádné z nich nemůže fungovat liberální společnost.

Continue Reading

A quotes from Eric Edelman, U.S. ambassador to Turkey, 30 December 2004, published by Wikileaks:

ID: 04ANKARA7211
Dokument dato: 2004-12-30 05:05:00
Release dato: 2010-11-28 18:06:00
Kilde: Embassy Ankara
header:

This record is a partial extract of the original cable. The full text of the original cable is not available.

[…]

SUBJECT: ERDOGAN AND AK PARTY AFTER TWO YEARS IN POWER: TRYING TO GET A GRIP ON THEMSELVES, ON TURKEY, ON EUROPE

1. (C) Summary: PM Erdogan and his ruling AK Party seem to have a firm grip on power — if for no other reasons that there is currently no viable alternative and inertia weighs heavily in politics. Nevertheless, Erdogan and his party face enormous challenges if they are successfully to embrace core principles of open society, carry out EU harmonization, and develop and implement foreign policies in harmony with core U.S. interests. End summary.

Continue Reading

Autor: Radim Lhoták

Existuje snad někdo, kdo si dosud nevšiml, že ať volí pravicovou či levicovou stranu politických garnitur, nic významného se na způsobu vlády těchto představitelů lidové moci nezmění? Jak je potom možné, že lidé s takovou naivitou chodí k volebním urnám, aby každé volební období dosadili k moci stranu levicovou po té, co pravicová nesplnila jejich očekávání, a naopak?

Bez ohledu na nepochopitelnost důvodu, co dnes ještě vůbec lidi přivádí k volebním urnám, je nutné říci, že falešná představa o potřebném střetu myšlenek pravicového a levicového pojetí organizace státu stále ještě mnoho lidí udržuje v dichotomii politických iluzí. Politické soupeření pravice a levice v liberálních státech má již dávno za cíl pouze tyto iluze vytvářet, přitom hlavní iluzí, o kterou jde, je dojem občanů, že svým vyjádřením vůle ve volebním aktu se uplatňuje jejich demokratické právo k výkonu lidové moci.

Continue Reading

Autor: Karel Veliký

Prof. Dr. Pierre Vial z Lyonu, zakladatel hnutí Terre et Peuple, věnoval jednu ze svých pravidelných analýz světového dění jevu několika posledních let: sbližování pravice a dokonce tzv. krajní pravice s Izraelem, resp. s jeho zájmy. Ve státech vystavených masové kolonizaci z Afriky a Asie jsou mnozí příslušníci židovských obcí zneklidněni. |1|Obávají se islamizace Evropy. Nestaví se proto svrchovaně odmítavě k odporu ve formě populistických stran a hnutí, k nimž se hlásí ti Evropané, kteří ještě disponují zdravými instinkty obrany a přežití: Pokroková strana v Norsku, Lidová strana v Dánsku, Švédští demokraté, Vlámský zájem ve Flandrech, Strana pro svobodu v Nizozemsku, Svobodná strana Rakouska a Svaz pro budoucnost Rakouska, Liga Severu z Itálie, Britská národní strana aj. Že etnická různorodost nesvědčí stabilitě, dnes opatrně uznávají už i ti, kteří za její realitu nesou politickou zodpovědnost. |2|Letos bylo možno prosadit zákaz nošení burky ve Francii a v Belgii, zákaz stavby minaretů ve Švýcarsku, omezení imigrace ze států mimo EU ve Spojeném království (s platností od dubna příštího roku). |3| „Tyto úspěchy hodnotíme naprosto kladně, vše co nás posilní, je třeba využít a podporovat“, píše Vial. Zároveň však upozorňuje na nezbytnost střízlivé pozitivní kritiky. Skutečné problémy zabudované pevně v systému totiž v jeho rámci řešit prakticky nelze. |4|

Continue Reading

Autor: Cologero

V poslední době se stává poněkud otravným poslouchat tu veškerou chválu na adresu „inteligentních“ a „vizionářských“ politiků, kteří svými grandiózními programy údajně zajišťují zdravější, bohatší a moudřejší společnost. Jejich reputace je postavena výhradně na záměrech jako takových, nikoli na jejich realizaci. Kdokoli, komu se podobné programy nezamlouvají, je očerněn jako „obstrukcionista“ a neoprávněně označen coby odpůrce všeobecného dobra.

Avšak k tomu, abyste vysledovali zamýšlené důsledky určité politiky nebo programu, ještě nemusíte být kdovíjak inteligentní. Za inteligentního člověka se dá totiž spíše považovat ten, kdo dokáže předvídat důsledky nezamýšlené. Vskutku jich několik existuje, nicméně jsou překřičeni vždy, když si dovolí otevřít ústa.

Přiznal bych inteligenci i těm, jež dokáží porozumět nezamýšleným důsledkům určitého jednání, když jim je někdo osvětlí, a to i přesto, že je zprvu nedokázali odhalit. Naneštěstí i oni patří mezi vzácné druhy. Je tomu tak proto, že se v zásadě nejedná výhradně o otázku inteligence, nýbrž i morální vůle. Existují určité mravní principy aplikovatelné na inteligenci, a neschopnost vzít v potaz nezamýšlené důsledky něčího jednání, je jak morální, tak i intelektuální lapsus.

Článek Law of Unintended Consequences vyšel na stránkách Gornahoor dne 4. listopadu 2010.

Povídal C. H. Douglas slovutnému Keynesovi:
„Proč rostou životní náklady?“
(Živobytí je čím dál dražší) a Keynes,
ekonomický poradce Národů, řekl:
„Schází nám pracovní síla.“
Dva miliony lidí přitom byly bez práce.

Canto XXII.

Casa Pound vzdává svým názvem hold americkému básníku E. Poundovi (1885 – 1972), který se ve dvacátých letech usídlil v Itálii, v zemi, jejíž dějiny a kulturu znal jako málokterý z jeho současníků. Tentokrát jej však přilákaly spíše ekonomické reformy jako např. vnitřní půjčky na nízký úrok nebo obcházení valutových plateb v zahraničí systémem dohod o výměně zboží. Ve fašismu totiž viděl ideální hnutí, které zúčtuje s angloamerickou kramářskou civilizací. V revolučním kvasu se jeho zájem o ekonomické a sociální teorie ještě prohloubil a sám postupně napsal několik knih („pedagogických, politických a zběsile polemických“) na stejná témata; uvažuje v nich mj. o peněžní reformě a přednostech měny podložené produktivní prací namísto zlata a deviz. [1] V roce 1933 se osobně setkává s Mussolinim, vykládá mu teorie britských i amerických protibankovních ekonomů, přináší seznam knih, které je třeba urychleně přeložit do italštiny; věnuje mu rovněž výtisk Třiceti Cantos a čte mu z nich. Na Západě si tím udělá mnohé vlivné nepřátele, především v tisku… Celá třicátá léta jsou pro Pounda hlavně bojem o spravedlivější hospodářské uspořádání: Kdyby se mu podařilo vytvořit z mozaiky těch ekonomických teorií jasný vzorec, pracující lidé by již nebyli nadále okrádáni finančníky, široká veřejnost by mohla vidět a tedy i kontrolovat, jak fungují peníze a úvěr.

Continue Reading

Autor: Edouard Rix

Za co vlastně bojujeme? Každý politický voják si tuto otázku jednou bude nucen položit. Ačkoli to možná někomu může připadnout protikladné, obvykle odvětíme, že bojujeme ve jménu Tradice a Revoluce.

Tradice

Nejprve je třeba zdůraznit, že Tradice nemůže být zaměňována s nejrůznějšími zvyky a obyčeji. Tradice v sobě obsahuje souhrn znalostí vyššího řádu v návaznosti na Bytí a jeho odraz ve světě, jež nám byly zanechány generacemi našich předků. Neoperuje s tím, co probíhá v místě a v čase, nýbrž s věčnými hodnotami. Může se vyskytovat v různých formách, ovšem ve své podstatě má jediný základ. Neměla by být směšována s konkrétními náboženskými tradicemi, neboť zahrnuje celou škálu lidských aktivit na poli politickém, ekonomickém, sociálním, atd.

Continue Reading

Skutečně lze hovořit o určitém taktickém spojení mezi Izraelem a sítí evropských pravicově-populistických stran. Po 11. září 2001 zvolily Spojené státy islámský terorismus za svého prvořadého nepřítele. Ale ze strany USA, ani ze strany Izraele po celá desetiletí nebylo žádných námitek proti přistěhovalectví z islámských zemí do Evropy, v tomto přistěhovalectví do Evropy ze zemí islámu samo o sobě kupodivu Izrael nespatřoval celou dobu žádnou „hrozbu“, a přitom současný jev nevznikl ze dne na den. Pokud tedy občas slýcháváme fráze o solidaritě naší „judaisticko-křesťanské kultury“ s Izraelem, ptejme se v první řadě, jak to vypadalo se solidaritou Izraele s Evropou posledních 30-40 let ohledně přistěhovalecké politiky. Určitě bychom dospěli k zajímavým odpovědím…

Situace se změnila po roce 2005, kdy Francie prožila „první intifádu“. Nejpozději zde se ukázalo, že islamizace Evropy změnila hranice geopolitických konfliktů a že jsou ohroženy evropské západní hodnoty. Sionistické resp. proizraelské kruhy se opatrně snažily už nějakou dobu předtím navazovat kontakty s evropskými politickými uskupeními, která doposud platila za radikálně pravicová. Kontakty sahaly od neorganizovaných seskupení ve Španělsku až po britskou BNP a belgickou Vlaams Belang. V zásadě šlo o to dosáhnout, aby se konkrétní evropské politické hnutí distancovalo od jakékoliv formy revizionismu a aby se v prvé řadě koncentrovalo na „boj proti islamizaci Evropy“, dále aby se vzdalo veškeré kritiky izraelské politiky. Podle této teze bylo těmto politickým hnutím, stranám a politikům za odměnu slíbeno, že dostanou v médiích větší prostor a že zpravodajství o jejich činnosti bude o něco objektivnější.

Dnes se všelijaké ty tzv. „PRO-strany“ nasazují v boji proti rozšiřování islámu, ale už poněkud zapomínají či nechtějí analyzovat, jak samotný problém vznikl. Islám do Evropy nepřišel jen tak „z ničeho“. Nenávistný tón vůči muslimům se obrací na špatnou adresu. Je ale nutné se v prvé řadě soustředit na příčiny, pro které problémy vznikly, a ne na jejich následky. Jisté síly v Izraeli a v USA se odůvodněně obávají něčeho jako skutečného „národního obrození“ v Evropě jako moru. A propojení určitých pravicově populistických stran s izraelskými zájmy má sloužit k zabránění tohoto vývoje, k ventilaci „evropského patriotismu“ a navíc jako taktický krok pro upevňování izraelských pozic na Blízkém východě, které potřebují pochopitelně nadále co největší podporu USA a Evropy.

Lukáš Beer: Oblíbenci z Politically Incorrect Náš směr 7. listopadu 2010

Pino Rauti (nar. 1926) byl dobrovolníkem Italské sociální republiky (RSI). Po návratu ze zajetí se přidal k ilegálním Fasci di Azione Rivoluzionaria (FAR), fašistickým „partyzánům” bojujícím proti americkým „okupantům”, a k Italskému sociálnímu hnutí (MSI). V 50. letech založil evoliánskou organizaci Nový řád (Ordine nuovo) s cílem vypracovat a uspořádat doktrínu italské konzervativní revoluce a zformovat její kádry. V polovině 70. let jej za to marxistický i buržoazní tisk viděl jako „člověka, který již 20 let pod neuvěřitelnou ochranou tajných sil tahá za všechny nitky nejčernějších italských piklů, přičemž se těší nestydaté beztrestnosti.” Byl to však on, kdo v červnu roku 1977 přednesl hlavní referát na festivalu „hudby, divadla a estetické grafiky” Hobbit 1 a během 80. let pokračoval v diskursu, v němž se staré ideály RSI mísily s tématikou francouzské Nové pravice. Když se roku 1990 stal vůdcem MSI, odmítl mj. protipřistěhovaleckou rétoriku, neboť „imigrace je pouhým symptomem zla, jehož kořeny je třeba hledat ve vykořisťování třetího světa světovým kapitalismem, který zase ovládá americká supervelmoc”. Pino Rauti byl do roku 1999 členem Evropského parlamentu a dodnes je aktivní v Movimento Idea Sociale. Je tchánem Gianni Alemanna, současného starosty Říma.

Váš životní příběh, od FAR k MSI a Ordine Nuovo, Fiamma Tricolore až MIS, [1] je plný různých starostí a komplikací. Která zkušenost byla ta nejvíce hořká a která naopak ta nejsladší?

Nejhorší zážitek mám z kongresu ve Fiuggi. [2] Nespojil jsem se s Alleanza nazionale, protože mnozí – a to i z těch, kteří mi tleskali a možná nad tím pak plakali – mě ujišťovali, že pokud odejdu, pokud se nespojím s AN, pak mě budou následovat. Namísto toho jsem odešel téměř sám. Naříkali i nadále, ale zůstali. Co se týká příjemných starostí, tak ty jsem asi neměl. A ani si nemyslím, že v životě vášnivě a oddaně politicky angažovaného člověka, jak tomu bylo u mne, existují. Nicméně dnes musím dodat, že ona vášeň a oddanost mohou způsobit jistou „zaslepenost“, ztrátu smyslu pro racionální rovnováhu, který je ovšem v politice potřeba vždy zachovat. Zpětně samozřejmě není k ničemu.

Continue Reading