Autor: Karel Veliký

Není žádná náhoda, že György Lukács, Žid-stalinista a výjimečně erudovaný literární kritik, ve své knize Existencialismus či marxismus? (1947) odkazuje na Heideggera s Célinem v jediné větě: „Sein und Zeit je při nejmenším stejně zajímavá četba jako rozsáhlý román Célinův Cesta do hlubin noci…“ (s. 72), ač se při tom pevně drží výkladu fašismu coby „poslední fáze buržoazní společnosti“, jak jej vymezily instrukce a rozkazy kominterny. „Podstata fašismu“ (Locchi) ve smyslu vybojování si budoucnosti se zřetelem k minulosti (kde „pokrok“ je zároveň „návratem“ k počátku, přítomném v nitru „fašisty“ jako projekt) je v „prefašistickém“ (Adorno) Bytí a čas shrnuta v paragrafu 74/385-387 (v českém vydání s. 426nn): člověk jakožto bytí-tu/zdebytí (Dasein), tedy ten, kdo se sám dokázal vymanit z neautentičnosti existence ve společnosti – tj. vyprázdněné society, nabývá plné zdatnosti (včetně heroičnosti) až v (národně-lidové) pospolitosti, tj. autentickém společenství, která jej jako jednotlivce přesahuje, ale v níž právě proto sám získává. Čili jde o návrat ke stavu (prvotně ontologickému), v němž se individuální jedinečnost dialekticky včleňuje do komunity, namísto aby epické a tragické charaktery stály vždy mimo dutou společnost a proti ní, jak je tomu „nyní“, u existencialistů a jejich lidových („jurodivých“) podob (pop-derivátů: beatnici, vlasatci apod.).

Černé sešity, jak je autor sám nazval, si psal od roku 1930 po dobu čtyřiceti let jako „myšlenkový deník“. Sám k nim na počátku sedmdesátých let vložil tuto vysvětlivku:

Záznamy v černých sešitech jsou v jádru pokusy o jednoduché pojmenování – žádné aforismy nebo snad poznámky pro nějaký plánovaný systém.

Což z nich činí nejpřístupnější Heideggerovy texty, vyvolávající jinak obdobnou nevoli, jako ty Hegelovy u Schopenhauera. „Heidegger provozoval kejklířství se slovy, směs hlubokomyslnosti s duchovním podvodem,“ soudí Golo Mann ve svých Dějinách Německa. Pro Julia Evolu se tato „záměrně a svévolně vymyšlená terminologie“ vyznačuje „stejně nepochopitelnou jako zbytečnou a nesnesitelnou neprůhledností“ (Jezdit na tygru, s. 109). V sešitech, jež dle autorova přání měly být zveřejněny jako úplně poslední spisy souborného vydání jeho Díla a nikomu do nich nemělo být do té doby umožněno ani nahlédnout, je však způsob vyjadřování uměřený. Následující výbor toto konstatování prověří. Kritériem je mu autorův postoj k NS a sebeutváření („ladění“) v jeho smyslu, a to (prozatím) v časovém intervalu 1931–1934 (konec rektorátu).

Povšechně. Počátky: „Vymykají se historii, ne proto, že jsou nadčasově-věčné, nýbrž proto, že jsou větší než věčnost. Jsou to poryvy času…“ (M. Heidegger, „Pro nemnohé a vzácné“) NS – předzvěst (s Heideggerem „již nastalá naladěnost“) přechodu k jinému, druhému počátku, jenž by znamenal opuštění karteziánské metafyziky,  která osudovým způsobem „rozdvojila“ a „rozpůlila“ na dva protikladné póly (subjekt vs. objekt; počátek dělá zdebytí-Dasein) původní jednotu bytí. Březen 1933 ohlásil, že dějinný okamžik, kairos se blíží, NS zakládá politické Dílo, z něhož může vyvstat nový věk; pro Heideggera je to výzva (Aufruf) osvědčit za uzrálé situace pohotovost a odhodlanost [Vůli] k dějiny vytvářejícímu „bytostnému konání“. A prokázat tak hotovost-připravenost (Bereitschaft) zdebytí, jenž je „autentické bytí spolu s druhými, pro druhé a proti nim“. Ze zkušenosti dějinně zakládajícího počátku by pak díla pokarteziánského myšlení, nového básnění a umění, jakož i politického vytváření autentického společenství razila novou kulturu, jakkoli Heidegger sám se pojmu „kultura“ spíše vyhýbá…

Na závěr našeho úvodu  jedno důležité vysvětlení: izolovanost mužů jako Gottfried Benn, Ludwig Klages nebo právě Martin Heidegger od žitého NS zapříčinilo mj. již jen to, že ten vznikl a od raných poválečných let sílil v ulicích a na náměstích, průvodech a bitkách s egalitáři, v (nepředstírané) vzájemnosti „mužských svazů“, vespolnosti protisystémových, a jako takových z něho vylučovaných (ostrakizovaných) i vylučujících se společenství a organizací.  A tu se oni, od stolů svých pracoven a z osamění, rozepisovali o nacionálním socialismu vlastním, „privátním“…

VÝBOR z prvního svazku Černých sešitů (Praha: Academia, 2023). Přel. I. Chvatík.

Sein und Zeit I je vskutku nedokonalý pokus proniknout k časovosti pobytu a znovu – od dob Parmenida – položit otázku po bytí. [s. 17, 8]

Jen když opravdu bloudíme – když sejdeme na scestí, můžeme narazit na „pravdu“. [s. 21, 23]

Teprve když mnohé nepřijde na světlo a bude ztajeno, je nějaká záruka, že bude vytvořena příležitost, aby se vytvořilo něco velkého. [s. 27, 46]

Dnes (březen 1932) jsem ve vší jasnosti tam, odkud se mi veškeré dřívější psaní (Bytí a čas; Co je metafyzika?; kniha o Kantovi a Vom Wesen des Grundes I a II) ukázalo cizím. Cizím jako nepoužívaná cesta, která zarůstá travou a křovinami…  [s. 28, 49]

Být vůdcem – nikoli: jít napřed, nýbrž: dokázat jít sám… [s. 29, 52]

„Politicky“ je ale přitom vždycky postavit se předem na stranu opravdových „existenciálů“ proti „vědeckým“ omezencům. [s. 30, 54]

Omyl dnešních lidí: nevědí o dlouhém, nenápadném růstu věcí a mají za to, že si jej mohou přes noc vynutit k libovolnému domácímu použití. [s. 36, 75]

„Liberál“ vidí „vázanost“ po svém. Vidí jen „závislosti“ – „vlivy“, ale nikdy nepochopí, že může existovat ovlivnění, které slouží tomu, co je vlastním základním proudem všeho plynutí, a zjednává mu cestu a směr. [s. 45, 106]

Nietzsche jediný viděl „dnešní situaci“… [s. 57, 132]

Musíme se vrátit do velkého počátku. [s. 61, 138; pozn.: jde předně o počátek ontologický, v čase uskutečněný]

Proč ale zpátky k počátku? Protože my víc než kdy jindy, a západní filosofie vůbec už dlouho, potřebujeme jednoduchost, bytostnost a původnost.

Něco takového lze pochopit a skutečně si osvojit jen pod mocí skutečného vzoru. [s. 60, 134]

Pokyn je zde tento:

Toto o-živení není žádný chvilkový rozmar – nýbrž vyvstání živosti převzetí jsoucna – vydržení rané tvrdosti, s níž se blíží svobodná disciplinovanost – probouzející se propojení s tím, co na nás naléhá. Práce – lid – disciplína – stát – rozbřesk světa. [s. 69, 159]

Všechno velké je vratké a kolísá, nachází se v bouři. Krásné jest těžké. [s. 79, 178]

Ve vědomí meze je již obsaženo její překročení. [s. 107, 234]

Podzim 1932

Nádherně se probouzející  lidová vůle ční do veliké temnoty světa. [s. 115, 1]

… aby tak nejtajnější národní poslání Němců bylo opět napojeno na velký počátek [s. 115, 2]

S ničím nesouměřitelná světová hodina, která teď udeří a rozezvučí německou filosofii. [s. 115, 3]

Naprostá zpustlost odcházející epochy… [s. 115, 4; pozn.: epochy demo-liberalistické]

Na naší práci pro universitu je těžké a osudné to, že většinou musíme jednat „mluvením“ a všechno, co prosazujeme, ztrácí průběžně svou bezprostřední jistotu tím, že to musí projít nepružností a lhostejností lidí, kteří to mají provádět. [s. 116, 7]

Pro budování – za předpokladu, že je to vůbec ještě možné – chybí lidé. [s. 116, 8]

Neúprosně sledovat jasný cíl, flexibilně střídat způsoby a zbraně. [s. 117, 11]

Být připraven ztroskotat s rozmáchlou vůlí na každodenním hemžení. [s. 118, 17]

Poslání se uchovává pouze v boji (srv. Hérakleitos). [s. 119, 21]

Konec „filosofie“.  [coby katedrového „provozu“] – Musíme ji ukončit, a připravit tam něco úplně jiného –  m e t a p o l i t i k u .  [s. 121, 29]

Žádný útěk, žádná únava, vždy útok.

Nikoli být zplnomocněn, nýbrž být mocí! [s. 122, 31]

Metafyzika jako meta-politika. [s. 122, 32; meta-politika: příprava pole nastávajícího „nového řádu“]

Všude kolem je spousta organizací – často mají dobré ideje – ale jsou zařízeny tak, jako bychom už byli u cíle; a hned potom jsou lidé najmenováni a „zaevidováni“ a po několika týdnech všude samé selhání; protože jednak lidé nejsou vychováni, jednak formy nejsou vyzrálé v opravdu vytrvalém hledání a vyhmatávání. [s. 124, 36]

Musíme se snažit pochopit to celé [NS] pouze z určitých několika málo lidí, a přitom mít na paměti, že právě oni – když v nich totiž působí ono velkolepé – překonávají svou existencí sami sebe… [s. 126, 42]

Jaký smysl má tu a tam přednáška, která však zůstane nepochopena?

Zanechat podnikání, které jiní dělají mnohem lépe, neznamená stát mimo hnutí. Má být náš lid neustálými hesly a frázemi po několika lidech umořen – nebo vytvoříme skutečnou duchovní šlechtu, dostatečně silnou, aby z velkolepé budoucnosti Němců vytvořila tradici? [s. 127, 46]

Takzvaná „klasická filologie“ má teď pouze za úkol připravit duchovní dědictví Řeků a Říma na co možná tvrdou a zásadní konfrontaci Němců s touto tradicí, tj. rozvinout ji k nejvýše možné síle [s. 131, 55]

Vstupujeme do epochy, která nás musí opět propojit s původními silami tradice. Nikoli osvobozující formování v díle, nýbrž zavazující, na minulost navazující vydobývání. [s. 133, 59]

Rozvrh bytí jakožto času překonává všechno dosavadní v bytí a myšlení; nikoli idea, nýbrž poslání; nikoli řešení, nýbrž závazek.

Tento rozvrh se nevyvazuje směrem k čistému duchu, nýbrž otevírá a váže teprve krev a půdu k připravenosti jednat a ke schopnosti působit a konat. [s. 133, 61]

Rozhodující je ladící a obrazná síla rozvrhu – a té nelze dosáhnout výpočtem. Naladění a obraz – ale musí čelit uzavřenosti lidu vůči novým útvarům. [s. 140, 70]

Duchovní nacionální socialismus není něco „teoretického“; není však ani „lepší“, ba ani „autentický“; je ovšem stejně potřebný jako nacionální socialismus různých organizací a stavů. Přičemž je třeba říci, že „pracující hlavou“ nejsou od duchovního nacionálního socialismu vzdáleni méně než ti, kdo „pracují pěstí“. [s. 141, 72]

Hrozící změšťáčtění hnutí bude bytostně znemožněno právě tím, že duch měšťáctva [buržoazie] a měšťáctvem spravovaný „duch“ (kultura) bude duchovním nacionálním socialismem zničen. [s. 141, 73; buržoazní nadvláda ze své podstaty diktuje společnosti „mentalitu trhu“; z této zúžené perspektivy „tržního myšlení“ a „obstarávání“ následně interpretuje celou společenskou strukturu]

Nebezpečí, že universita upadne do dosavadního měšťáckého [buržoazního] způsobu fungování – přes veškeré glajchšaltování a dodatečné přijímání politických rozhodnutí.

My naopak musíme nalézat a rozvíjet způsoby výchovy k vědění a postupy, jak probouzet vůli k vědění, které již bude prostoupeno druhem skutečnosti, jež je předzvěstí vlastního cíle. A proto musí pohnutky našeho jednání vyrůstat ze skrytého základního naladění, které se neprobouzí a nepěstuje řečmi – nýbrž zaujímáním postoje. K tomu ale jsou nutné celkově nezbytné jiné formy společné práce a postoj k práci vůbec.  [s. 142, 74]

Vést znamená: vychovávat k samostatnosti a sebezodpovědnosti; a duchovně vést znamená: probouzet tvůrčí síly a vzdělávat k vůdcovství.

Vedení a následování vedení se v žádném případě nesmí chápat jako vztah nahoře-dole. Vůbec to není toto uspořádání. Postavení vůdce znamená nenápadnou objímající sílu, která právě u jiných pečuje o to, co je bytostné, a přivádí to k rozvinutí. Radikalismu hnutí se může udržet jen tam, kde je nezbytné ho co nejzřetelněji a do největší hloubky stále znovu uskutečňovat – v oblasti duchovna… [s. 143, 74]

Nechceme být uživateli a správci dosaženého – rozpoutáváme nový boj, jenž nemá tu výhodu, že je veřejný, a nemá viditelné oběti – kde se člověk může snadno nepozorovaně vytratit a kde je na druhé straně zapotřebí teprve vytvořit prostředky boje.

/Mařit machinace, urovnávat rozepře, zakládat a udržovat v chodu instituce, řídit podnikání – ani jedno nemá nic společného s vedením./

První úloha vůdce ve výchově k vědění je: celkově stanovit cíle, začít je vůbec uskutečňovat a vytvořit zbraně.

To první [mařit machinace atd.] povede v nejlepším případě k „universitní reformě“. To druhé (úloha vůdce) skoncuje s universitou a umožní počátek. [s. 144, 74]

Vůdcovská vůle je něco jiného než potřeba se uplatnit… [s. 144, 75]

Programy a instituce jsou k ničemu, pokud zde nejsou lidé, kteří si nesou své směřování v sobě; je na čase  odtroubit zdánlivou revoluci university… Co zbývá?

Vytvořit frontu – určit cíl boje, vypátrat pozici nepřítele (nikoli označit z pohodlnosti za nepřítele pouze „reakci“; nepřítel je v dnešních lidech samých); kultivovat síly; zaujmout základní postoj dějinného vykročení kupředu.

Ale to je koneckonců také jen výchovná „programatika“. Co jediné je zapotřebí: dílo. Zbavme se machinací, jimiž má být předstírána „vlastní skutečnost“ a existence jakéhosi pole rozhodování! Nerozhoduje se tam vůbec nic – nýbrž udržuje se jen v chodu neutěšený běžný provoz. [s. 152, 84]

Měl by se stav hnutí z let 1933/34 jen vyložit a zakonzervovat jako to, „co bylo dosaženo“ – jako konečný stav – nebo je to jen předběžná podoba velké budoucnosti národa? Jen když je tímto druhým – a v to věříme –, má tato v sobě záruku velikosti. Pak ale vyvstává otázka: jaké síly se rozvíjejí a vytvářejí tuto budoucnost? Zajisté ne ty, které se každý den nanovo sytí dosaženým, ale ani ty, které se nyní přicourávají jako opozdilci a dosažené „interpretují“ a všechno učiní liberálně-duchovně chutným, tj. neškodným. [s. 155, 91]

Nedostatečnost a průměrnost se nedají vymýtit; musí dokonce existovat; jenom se nesmí povýšit na závazné nejvyšší měřítko. [s. 155, 92]

Nyní je tedy založen „říšský svaz“ studenstva a ustaven „vůdce“. Předevčírem kvůli tomu obtěžovali samotného Vůdce. Tuší německé studentstvo něco o zodpovědnosti, kterou musí převzít? Myslím, že ne. Neboť k tomu by náležela schopnost mít duchovně-tvůrčí přístup a způsobilost ke skutečnému „boji“. Ale to, co se tu děje, je přece pouhé vyhýbání se duchovnímu boji; pod zástěrkou „politické akce“. A když jednou vyjde najevo neplodnost tohoto počínání, potom s okamžitě vypíchne tohle: no ano, vždyť profesoři nás nechali ve štychu. [s. 156, 94]

Ale bylo by mylné povznést se prostě nad každodenní rutinu a bloudit v nějaké říši snů. Je třeba udržovat se v centru bytí a v každodennosti usilovat o příští a hledat je. [s. 156, 95]

…už dvě desetiletí, od 1910/19, se připravuje dalekosáhlý přelom. [s. 158, 97]

Načasování mého nasazení bylo příliš brzké, nebo lépe: mé nasazení bylo prostě zbytečné; dnešku přiměřené „vůdcovství“ nemá být zaměřeno na vnitřní proměnu a sebevýchovu… Jedno je však jisté: Musíme každý svým dílem připravovat budoucnost. Nesmíme se vyčerpat na pokračování dosavadního, nesmíme si nechat zprotivit tajný výhled na to, co přijde. Nikdy také nebudeme stát stranou tam, kde se pravá vůle – a schopnost – pouští do díla. Setrváme na neviditelné frontě tajného duchovního Německa. [s. 159, 101]

K situaci (konec února 1934)

1. Účinné, nosné a zakořeňující síly jsou u mládeže; a to nikoli mezi studentstvem, neboť to „nedorostlo“ světu vysokého školství, který mu byl svěřen k budování, nýbrž je schopno s ním jen polemizovat.
2. Struktura lidově-státního existování utváří hnutí na způsob vojenské a inženýrské organizace [odtud Heideggerovo vyzdvižení Jüngerovy platonské figury Dělníka]
3. Základní instinktivní postoj je právě tak jistý, jak zmatený zůstává k němu náležející duchovní svět, který se nadále spokojuje s pochybným přebíráním forem 19. století a jeho pozitivistického biologismu, ani by viděl a chápal, že již patnáct let se připravuje proměna celého bytí, v níž se hnutí musí teprve zakořenit, má-li se prosadit pravlastní tvořivě duchovní svět. [s. 160, 105]

Tuto duchovně-dějinnou skutečnost, kterou zahlédají zprvu jen v základních obrysech nemnozí, musíme do budoucna vrhnout nastupující mládeži do cesty jako kamenný blok, který je třeba dále formovat. [s. 160, 106]

Nevykládat si mylně [svou] převahu a nepoškozovat ji úředním vůdcovským postavením, nýbrž znovu si ji vydobývat v nenápadném existování věnovaném možná „neužitečné“ duchovní tvorbě; nikdy neztratit ze zřetele bytostnou zprostředkovanost každého duchovního vůdcovství. [s. 162, 106]

Povýšenost studentů je oprávněná tam, kde se proti stáří odvolávají na jistotu svých vlastních instinktů a své vůle směřovat kupředu; stává se však směšnou, když je falšována v tom smyslu, že nyní také studentstvo bude budovat duchovní svět budoucnosti. To nikdy nedokáže; nejen proto, že v tomto okamžiku postrádá vědění ve smyslu ovládnutí řemesla – ale proto, že v bytostném smyslu není ještě ve věku duchovně světonázorové tvůrčí zralosti… A přesto má toto temné nutkání, které je prostoupené vším dosavadním, svou dějinnou nutnost a význam.  [s. 163, 110]

Proslov na rozloučenou (28. IV. 1934)

Obvykle se pronášejí „kolegiální“ proslovy na rozloučenou, náležející době, s niž jsme už skončili. Já bych rád pronesl kamarádské slovo vycházející z přítomného okamžiku.

Vy se chystáte vykročit k novému počátku.

Já stojím na konci nevydařeného roku.

To se zdá být v protikladu;

tam vzrušující síla nadcházejícího neznáma;

zde ochromující břemeno minulého.

Ale obojí patří k sobě – je to totéž: naše dnešní existence, kterou musíme pevně uchopit jednoduchým pronikavým vhledem – abychom zahnali oslepující blaženou naději i neméně oslepující rozladěnost.

Nevydařený rok – ztracený – kdyby nezdar nebyl tou nejvyšší formou lidské zkušenosti, v níž se setkáváme se světodějnými silami v jejich nemilosrdné působnosti…

Universita… nyní vede… jakousi „antikvární“ existenci… Takového osudu německé university netřeba litovat. Mnohem fatálnější je něco jiného: že údajně kupředu se deroucí studentstvo, jakož i učitelstvo, které je svými „organizacemi“ a „postoji“ napodobuje, jsou šťastni, že mají teď v moci zásobárnu odborných znalostí a předvádějí nad touto veskrze zpráchnivělou stavbou, která jim spadla do klína, tragické divadélko, jako by dobyli nějakou mohutnou pevnost…

Skutečným nebezpečím je: rozmáhající se zastírání situace… Smutné není, kam to dospělo – nýbrž zastírání této skutečnosti. [s. 165, 112]

Poznámka:

Zvýraznění ztučněním je redakční. – Má to pokračování…