Ioan Petru Culianu – Erós a magie v období renesance (Malvern, 2023)

Autorka: Gioconda

Jiná tvář renesance

Odhlédneme-li od tradičních výkladů, a to s plným respektem k průkopnickému dílu Burckhardtovu, jehož odkaz nastavil kritéria pro dodnes přijímaný obraz renesance, přece jen se vynořují spodní proudy, které nastavují možnosti alternativních přístupů. V zásadě se jedná o určitý typ antropologické konstanty, jejíž fenomény popsal rumunský religionista a kulturní historik Ioan Petru Culianu v knize Erós a magie v období renesance, která poměrně nedávno vyšla i v českém překladu. Původní francouzskou verzi vydalo nakladatelství Flammarion v roce 1984. Ve sledovaném kontextu podává Culianu především koncentrovanou analýzu vybraných spisů Marsilia Ficina a Giordana Bruna a klade si otázku, jaké důsledky může mít působení imaginačních stavů mysli; závěry, k nimž dochází, jsou přinejmenším překvapivé, neboť fenomén imaginace a fantazijního světa (Culianu to označuje jako produkci fantasmat) ovlivňuje vnímání reality jak v subjektivní dimenzi, tak následně i v oblasti abstraktního myšlení, neboť právě na rozhraní středověku a novověku byly položeny základy pro rozvoj exaktních věd.

Culianu (1950-1991) absolvoval v roce 1972 univerzitu v Bukurešti prací o Marsiliu Ficinovi. Po odchodu z Rumunska získává politický azyl v Itálii. Poměrně dlouho působí na univerzitě v nizozemském Groningenu a ještě během evropského pobytu se podílí spolu s italskými kolegy Gianpaolem Romanatem a Mariem Lombardem na kolektivní publikaci Religione e potere (Náboženství a moc). Doktorát, který Culianu získá Université Paris-Sorbonne IV, mu následně otevře dveře k prestižní spolupráci s Mirceou Eliadem a od osmdesátých let se definitivně usadí v Chicagu, kde bude přednášet religionistiku. Culianovy práce nejsou v českém prostředí úplně neznámé. Spolu s Eliadem se Culianu autorsky podílel na Slovníku náboženství, který na počátku devadesátých let vydal Československý spisovatel, po přelomu tisíciletí vydá nakladatelství Argo překlad Culianovy studie Dualistické gnóze Západu. Na své religionistické výzkumy napříč dějinami navázal Culianu v osmdesátých letech dalším knižním titulem pod názvem The Tree of Gnosis: Gnostic Mythology from Early Christianity to Modern Nihilism.

S postupem času byla však pro Culiana spolupráce s Eliadem stále problematičtější, to byl také důvod, proč se později od svého mentora odklonil. Patrně někde tady (i když nepřímo) leží neuralgické body Culianova tragického osudu. Culianu byl zavražděn přímo v univerzitním kampusu; okolnosti jsou dodnes nevyjasněny. Otevřenou otázkou zůstává, zda příčinou bylo politické pozadí, důvody osobní, anebo zda se jednalo o zločinný akt kriminálního podsvětí.

V přeludech světa

Renesanční hermetická filosofie, jejímiž otci jsou Marsilio Ficino, Giovanni Pico della Mirandola a Giordano Bruno, v zásadě vychází z teorie poznání, která se opírá o představu existence tzv. duše světa, jež bývá označována – a to v závislosti na typu esoterní nebo duchovní tradice – také jako pneuma, quinta essentia nebo éter. V tomto kontextu měl pro současníky základní význam Ficinův latinský překlad souboru starověkých spisů Corpus Hermeticum. Dobovou syntézu těchto principů do jisté míry vizualizuje kompozice Leonardova Vitruviánského člověka, jejíž hermetický koncept vychází z představy propojení univerza a sil člověka, jež jsou realizovány v existenci fantasmat jako „slov jazyka duše“. Moderní okultní praxe pak označuje tyto procesy jako práci s astrální dimenzí skutečnosti. Představu základní souvztažnosti mezi tzv. vyššími a nižšími světy, která je souhrou mezi makrokosmem a mikrokosmem, popsal Pico della Mirandola v nádherném traktátu O důstojnosti člověka. Culianu se ve svých výkladech opírá o předpoklad, že působení fantasmat jako autentických mentálních procesů bude mít kulturní i dějinné konsekvence: Ficinova představa těsného spojení erótu a magie je pak třaskavou směsí.

Na rozhraní středověku a renesance se ustavuje poetika dolce stil nuovo. Cavalcanti, raný Dante nebo Cino da Pistoia vědomě navazují na erotickou tradici occitánské poezie, jejíž pozdější kánon směřuje k ritualizovaným podobám; v krajní rovině se bude jednat o typ erotického vztahu označovaného jako donnoi, který vylučuje jakýkoliv fyzický kontakt mezi milenci. Nicméně stilnovisté, zejména jejich esoterní odnož Fedeli d´Amore (Věrní Lásky), povyšují básnickou řeč na akt zasvěcení, jež se transformuje do dokonalé iluzivní projekce. Ve finální podobě je to pak samotná představa lásky, a jak říká Evola v Metafyzice sexu, toto fantasma se ujímá vlády nad duší svého věrného.

Roberto Ferri – Polibek Danta a Beatrice

Není pak v tomto případě – vezmeme-li v úvahu přirozenost kulturních přenosů přes několik století – téměř dokonalým zhmotněním tohoto přeludu a přízračného fantasmatu obraz Beata Beatrix, který Rossetti namaloval po smrti Elizabeth Siddallové, jejíž podoba se mu v mysli opakovaně vracela v temných epizodách fantasmatických delirií v podstatě až do konce života, ba téměř na hranici posedlosti? Jistě, součástí rituálu kurtoazní služebné lásky je ovšem také nemoc z nenaplněné touhy, kterou dobová medicína označovala jako amor hereos nebo také melancholia nigra et canina. Nicméně melancholie není pouze součástí erotické patologie. Její obecná symptomatika byla známa již od starověku. Koneckonců Ficino jako lékař v rámci svého systému astrologických korespondencí pak přisuzuje melancholii vliv Saturnu, jenž je planetou neúprosného působení času.

Z hlubin dějin fantasmatu se tyto fenomény vynořují s určitou pravidelností stále znovu a v podstatě tvoří latentní linii evropské kultury i v rámci širšího pojetí duchovního obrazu světa: „V 15. a 16. století si móda černé žluči vybrala spoustu obětí včetně Ficina, Michelangela, Dürera a Pontorma. Své oběti přinesla i alžbětinská Anglie, například básníky Johna Donna a Richarda Crashawa. V 19. století se rozšířil dandysmus, decentní kamufláž pro rány způsobené melancholií sužující Baudelaira, Kierkegaarda, De Quinceyho, Coleridge, Nervala, Huysmanse a Strindberga.“ (str. 89) Toto mentální nastavení (jako jednu z antropogických konstant) zobrazil na počátku 15. století Dürer ve slavné mědirytině Melancholie: sedící okřídlená ženská postava s charakteristicky skloněnou hlavou a se zamyšleným pohledem, upřeným do neurčitého prostoru, který se nachází již mimo obraz, je symbolickým vyjádřením působení saturnského anděla času, ten neúprosně odměřují přesýpací hodiny v pozadí kompozice; tento anděl (či démon) však zároveň dodává svým chráněncům, a to i přes jejich nekonečný smutek, velkou sílu, která je nezbytná pro tvůrčí a intelektuální práci.

Modus operandi

Erós, jak jej chápe Ficino, je stav připoutání. Sám nezasažen, mág svou vůlí ovlivňuje okolní svět. Tyto mechanismy popsal Giordano Bruno v knize De vinculis in genere (O poutech). Je známou věcí, že erotické kouzlo má neobyčejnou sílu. Dosah magického pouta je ovšem daleko širší: Bruno ostatně říká, že náboženství je manipulace masami. Brunův spis De vinculis bývá srovnáván s Machiavelliho Vladařem, který je sice známější, Brunovy závěry mají však prokazatelně daleko větší v potenciál, neboť vycházejí z hlubokého poznání individuálních psychických vzorců ve funkčním systému zmiňované antropologické konstanty.

Konvenční historiografie se vždy domnívala, že časy klasické magie končí s rozvojem exaktních věd. Překvapivě tomu tak není. V kapitole Velký manipulátor Culianu upozorňuje na skutečnost, že principy magie, se v moderních společnostech pouze transformovaly do jiných činností, jež ovlivňují její chod, a to například v oblastech, které pracují se sociopsychologickými daty, s informačními a technologickými databázemi, dosah možností umělé inteligence ještě nedokážeme ani zdaleka odhadnout. A nejen to. Dohled a výběr jsou latentními pilíři společenského řádu. Moderní stát se opírá o sítě pevně institucionalizovaných mechanismů a byrokratických aparátů, jimž podléhá nejen chod politických systémů, ale i kultura a vzdělání v nejširším možném významu; strategie kontroly jsou ovšem velice rafinované a zdánlivě bez přímých restrikcí. Modus operandi totiž zasahuje oblast individuálního vědomí a nabízí líbivou vábničku prázdných skořápek, které na sebe berou podobu masmédií, sociálních sítí, showbyznysu apod. Veškerá kultura, jak se domnívá Culianu, je pak v zásadě fantasmatickou manipulací. Jedná se o komplex, který tvoří obraz téměř dokonale umělého světa, ten je však nepřiznanou devalvací, která zasahuje i výdobytky sexuálního osvobození, které přineslo 20. století. Vše je ovšem jen klam a zdání, které mají třpyt pomíjivého kouzla.

Brunův renesanční koncept magie ovlivnění má proto i dnes svou platnost. Mág je sice zasvětitel, ale zároveň tak trochu kejklíř a Pán iluzí, a proto čas od času mění svou podobu a nenápadně se integruje do fantasmat moderního světa.

Nový věk

Ve francouzském originále obsahuje název Culianovy knihy zvláštní letopočet: Eros et magie à la renaissance: 1484. Tento údaj čeští překladatelé vynechali. Jedná se nicméně o poměrně zajímavou souvislost, která vychází z pozorování a výpočtů středověkých a renesančních astrologů. V roce 1484 došlo ke konjunkci Jupitera a Saturna, dvou vlivných, ale pomalých planet. Astrologie dodnes spojuje tento typ planetárních pohybů, které se opakují v určitých časových intervalech, s významnými společenskými i politickými změnami. Jedná se o tzv. malé a velké cykly s opakující se periodicitou po 20, 240 a 960 letech. Na konci 15. století dosahuje renesance v Itálii pomalu svého vrcholu. A civilizační kataklyzma plíživě nadchází: Evropa se konfesijně rozdělí a následné náboženské války přinesou nevratné změny.

Jeden ze zakladatelů moderní vědy a alchymista Isaac Newton v prostředí protestantské Anglie 17. století musel být velmi obezřetný, aby nepublikoval své okultní spisy (snad varován tragickým osudem Giordana Bruna, kterého uvrhla římská inkvizice na hranici nikoliv pro jeho vizi nekonečných světů, ale proto, že byl v očích církve nebezpečným hermetikem a nositelem zapovězeného vědění). Právě Newtonův případ signalizuje změnu epoch: nastupující protestantismus a s ním i katolická protireformace se budou okultních věd štítit. Reformace existenci fantasmat odmítá a přísně cenzuruje všechny jejich projevy. Mundus imaginalis se pomalu vytrácí a velké tajemství přírody jako komplexního organismu představuje nebezpečí. I renesanční erós, o němž rozpustile vyprávějí Boccaccio, Chaucer nebo svobodomyslný Rabelais, je zapovězen. Koneckonců jedním z prostředků k disciplinaci společnosti bylo i spuštění čarodějnických procesů. Papež Inocenc VIII. patrně netušil, jaké důsledky přinese bula Summis desiderantes affectibus, kterou vyhlásil na počátku prosince onoho roku 1884. Represivní aparát se sice zpočátku zaměřoval na projevy lidové magie, ale zájmu inkvizičního tribunálu neunikli ani vzdělanci s vysokým společenským statutem jako Marsilio Ficino a Pico della Mirandola, byť byli pod přímou ochranou medicejského dvora.

A přece – změněná představa vesmíru, jež byla důsledkem kopernikánské revoluce v kosmologii, se v pocitovém kódu barokní epochy transformuje v závrať z neznáma a v náhlou úzkost z prázdnoty. Tuto existenciální propast popsal Pascal. Pro přísného jansenitu už neexistuje představa milosti ani spásy. Bůh mlčí. A zde se již otevírá nový prostor, který na troskách atmosféry relativní intelektuální tolerance, kterou přinesla renesance, nastoluje další otázky. Pascal v rámci proměňujícího se paradigmatu v podstatě připravuje prostor pro existenciální reflexi, kterou v 19. století zniterňuje Kierkegaard. Poslední ránu přetrvávajícím kulturním a mentálním stereotypům zasadí Nietzsche, který již ohlašuje rodící se fenomén moderního vědomí se všemi jeho neurózami, nejistotami, touhami, neklidem, skepsí a komplexem nostalgického snění o minulosti. To vše je však pouze opakující se lest dějin. Nový věk přichází.

Ioan Petru Culianu: Erós a magie v období renesance. Z francouzštiny přeložili Jakub Hlaváček a Ivan Jirovský, verše Giordana Bruna z italštiny přeložil Jiří Pelán, Jakub Hlaváček, Malvern, 2023, 407 stran.

Psáno pro Délský potápěč