Délský potápěč

Milan Nakonečný: Hermetismus. Vladimír Kvasnička, nakladatelství Vodnář, Praha 2025, 379 stran

Autorka: Gioconda

Kniha Hermetismus jistým způsobem a téměř symbolicky uzavírá rozsáhlé dílo Milana Nakonečného (1932-2025), jehož životní pouť se zastavila počátkem prosince loňského roku. Milan Nakonečný byl jedním z těch, kteří se po roce 1989 zasloužili o znovuoživení českého hermetického hnutí. Jeho neformální autorita a charisma, působily ve vzájemné synergii, jež bývá darem, který mají pouze výjimečné osobnosti.

Klíče k iniciaci

Když se ve druhé polovině 15. století dostávají do Evropy řecké antické rukopisy, velkou část z nich získává pro florentskou Platónskou akademii Cosimo di Medici. Ficinův latinský překlad [1]  vyjde pod názvem Pimander seu de potestate et sapientiae Dei a později vstoupí do dějin jako Corpus Hermeticum. [2] Tento konvolut textů byl podle starověké tradice připisován Hermu Trismegistovi nebo tajemnému egyptskému Thothovi. Ficinovy překlady budou mít následně celoevropský dosah a tento typ akulturace se stane součástí širšího pojetí renesanční kultury. Na sever od Alp navazuje na tradici spojování hermetismu a praktické magie především Paracelsův medicínsky aplikovaný panvitalismus, který se myšlenkově ale i empiricky opírá o představu souhry arkán přírody, vesmíru a člověka. Dalším z renesančních potulných mágů je Heinrich Cornelius Agrippa von Nettesheim, jehož spis De occulta philosophia sive magia z roku 1510 je překládán dodnes. Renesanční vzdělanost v oblasti důsledného uplatnění hermetických principů ovšem vrcholí v díle Giordana Bruna, jehož přínos spočívá universalistickém a panteistickém konceptu, který již představuje nový přístup, jenž vyvazuje hermetické vědění z křesťanského svazku (jemuž byli povinováni ještě florentští filosofové jako Ficino nebo Pico della Mirandolla). Moudrost hermetické iniciace se tak vrací ke svým pohanským kořenům a pro další vývoj získává nezpochybnitelnou autonomii a vlastní filosoficko-gnoseologický základ.

Continue Reading

Nikolaj Konstantinovič Rerich – Vyslanec z Agarthy

Autor: Joscelyn Godwin

Ukázka z knihy Joscelyna Godwina: Arktos. Polární mýtus ve vědě, v symbolice a přežívajícím nacismu. Horus & Malvern, Brno/Praha 2025

Adolf Hitler měl hodně příležitostí seznámit se mytologií Thule v roce 1924 v landsberské věznici, kde si odpykával trest společně s Rudolfem Hessem (1894-1987), jenž patřil ke starším nacistům nejvíce oddaným ideálům, jaké propagovali List, Lanz a Sebottendorff. Hess byl natolik völkisch, jak to jen lze; jedl biodynamickou stravu a zajímal se o antroposofii Rudolfa Steinera, magická témata, astrologii, učení o korespondencích a bylinářství. O politických, a dokonce i okultních machinacích té doby, jež jsou nedílnou součástí porozumění největší tragédii dvacátého století, jsme mohli získat mnohem více vědomostí, kdyby byl Hesse pohnut, aby promluvil, namísto toho, aby byl ve špandavské věznici přes 40 let držen v izolační vazbě.

První knihou, která vylíčila mnoho – reálných i imaginárních – spojitostí mezi nacisty a okultními naukami, bylo Jitro kouzelníků (Le matin des magiciens) od Louise Pauwelse a Jacquese Bergiera, poprvé vydáno ve Francii v roce 1960.

Continue Reading

Milan Nakonečný (8. února 1932 Horažďovice – 4. prosince 2025 Tábor)

– u příležitosti výročí jeho narození

Autor: S. Lupulus

Chtěl bych tímto krátkým vyznáním uctít živou památku profesora Nakonečného, našeho přítele, Mistra, prvního předsedy obnovené společnosti Universalia, spolupracovníka i v jiných hermetických a esoterických společnostech, který by nyní 8. února dosáhl neuvěřitelného věku 94 let, ovšem který v prosinci právě uplynulého roku zemřel.

Mne s ním poutal úzký přátelský a kolegiální vztah, daný na rozdíl od jiných i věkovou blízkostí a jeho důvěrou ke mně také v záležitostech, které nebyly jeho doménou ani zálibou, tedy těch organizačně – technických, jako bylo i řízení jistých společností, kterých byl zakladatelem a členem, otázky honorářů apod. Proto jsem opakovaně vyhověl i jeho žádosti, abych po něm převzal některé tyto jeho úkoly. Chtěl jsem, aby se především a v klidu či nezbytném soustředění věnoval tomu, co bylo jeho vlastním raison d’etre, tedy studiu, bádání, psaní knih.

Nenáleží mi hovořit o jeho rozsáhlé práci na poli psychologie. Sice jsem také pracoval v jistém psychologicko-poradenském zařízení, ale tuto stránku základní činnosti profesora Milana Nakonečného ponechme odborníkům a jeho vděčným studentům, kteří si ho také připomínají.

Continue Reading

Joscelyn Godwin: Arktos. Polární mýtus ve vědě, v symbolice a v přežívajícím nacismu

Český překlad vyjde 27. listopadu 2025 ve spolupráci nakladatelství Horus a Malvern

Arktos je první knihou, která se věnuje archetypu pólu – v jeho nebeské i pozemské podobě. Joscelyn Godwin zkoumá legendy o dávném Zlatém věku, který podle některých skončil prehistorickou katastrofou – posunem zemské osy. Současný sklon Země je zkoumán ve světle nejnovějších geologických teorií, stejně jako předpovědi dalšího možného posunu pólů. Nevyhýbá se ani kontroverzním tématům, jako jsou nacistické okultní teorie, tajné základny v Antarktidě, UFO či mytologie Hyperboreje. Na rozdíl od senzacechtivých výkladů nabízí autor kritický pohled podložený rozsáhlým studiem pramenů v několika jazycích.

Tato fascinující a místy až mrazivá výprava do světa kosmologie, okultismu, konspiračních teorií i radikálně výstředních proudů odhaluje překvapivá tajemství pólů a zemí pokrytých věčným ledem. Ukazuje se, že trvalá fascinace těmito myšlenkami je součástí „polární tradice“ – skryté moudrosti, která se v průběhu dějin znovu a znovu vynořuje.

Arktos tak představuje jedinečnou syntézu vědeckých teorií, esoterických tradic a kulturních mýtů, která čtenáře zavede do fascinujícího světa „polárního archetypu“.

Knihu lze předobjednat na stránkách nakladatelství Horus nebo Kosmas.cz.

Ioan Petru Culianu – Erós a magie v období renesance (Malvern, 2023)

Autorka: Gioconda

Jiná tvář renesance

Odhlédneme-li od tradičních výkladů, a to s plným respektem k průkopnickému dílu Burckhardtovu, jehož odkaz nastavil kritéria pro dodnes přijímaný obraz renesance, přece jen se vynořují spodní proudy, které nastavují možnosti alternativních přístupů. V zásadě se jedná o určitý typ antropologické konstanty, jejíž fenomény popsal rumunský religionista a kulturní historik Ioan Petru Culianu v knize Erós a magie v období renesance, která poměrně nedávno vyšla i v českém překladu. Původní francouzskou verzi vydalo nakladatelství Flammarion v roce 1984. Ve sledovaném kontextu podává Culianu především koncentrovanou analýzu vybraných spisů Marsilia Ficina a Giordana Bruna a klade si otázku, jaké důsledky může mít působení imaginačních stavů mysli; závěry, k nimž dochází, jsou přinejmenším překvapivé, neboť fenomén imaginace a fantazijního světa (Culianu to označuje jako produkci fantasmat) ovlivňuje vnímání reality jak v subjektivní dimenzi, tak následně i v oblasti abstraktního myšlení, neboť právě na rozhraní středověku a novověku byly položeny základy pro rozvoj exaktních věd.

Culianu (1950-1991) absolvoval v roce 1972 univerzitu v Bukurešti prací o Marsiliu Ficinovi. Po odchodu z Rumunska získává politický azyl v Itálii. Poměrně dlouho působí na univerzitě v nizozemském Groningenu a ještě během evropského pobytu se podílí spolu s italskými kolegy Gianpaolem Romanatem a Mariem Lombardem na kolektivní publikaci Religione e potere (Náboženství a moc). Doktorát, který Culianu získá Université Paris-Sorbonne IV, mu následně otevře dveře k prestižní spolupráci s Mirceou Eliadem a od osmdesátých let se definitivně usadí v Chicagu, kde bude přednášet religionistiku. Culianovy práce nejsou v českém prostředí úplně neznámé. Spolu s Eliadem se Culianu autorsky podílel na Slovníku náboženství, který na počátku devadesátých let vydal Československý spisovatel, po přelomu tisíciletí vydá nakladatelství Argo překlad Culianovy studie Dualistické gnóze Západu. Na své religionistické výzkumy napříč dějinami navázal Culianu v osmdesátých letech dalším knižním titulem pod názvem The Tree of Gnosis: Gnostic Mythology from Early Christianity to Modern Nihilism.

Continue Reading

Mario Praz – Tělo, smrt a ďábel (Triáda, 2024)

Autorka: Gioconda

Chtělo by se říci, pozdě – ale přece – přichází k českým čtenářům překlad monografie italského kulturního historika a komparatisty Maria Praze Tělo, smrt a ďábel v romantické literatuře (La carne, la morte e il diavolo nella letteratura romantica). Kniha vyšla poprvé v roce 1930 v Società Editrice „La Cultura“ Milano-Roma, a je proto nutno vzít v úvahu jak podmíněnost dobou vydání, tak existenci určitého kulturního zpoždění v českém prostředí. Ani tyto skutečnosti však nesnižují hodnotu Prazových závěrů. Je tomu spíše naopak: jeho koncepce kontextuálního výkladu bezpochyby prokázala svou nadčasovost a Mario Praz je dodnes celosvětově uznávaným referenčním autorem. Díky příznivým okolnostem, v nichž bezpochyby sehrály úlohu i autorovy mezinárodní kontakty, které si vytvořil jako erudovaný anglista, byla Prazova monografie již tři roky po prvním italském vydání přeložena do angličtiny pod pozměněným názvem The Romantic Agony.

V metodologické perspektivě Praz příznačně hovoří o efektu lupy a celku a o tekutých píscích teorií. Jeho způsob čtení komplexněji pojaté formule romantismu, jež v sobě zahrnuje představu tzv. dlouhého 19. století, narušuje požadavek konvenční proporcionality a může tak představovat určitý interpretační problém: Praz nevytváří akademický systém encyklopedických hesel, škol, žánrů, hnutí; jeho pojetí literárních dějin se přetavuje spíše do funkčních řad literárních obrazů někdy ve fascinujících souvislostech, někdy nečekaných kombinacích, jež zdůrazňují zvláštnosti a ryze individuální idiosynkrasie jednotlivých autorů. Jádro Prazova výkladu pak spočívá spíše v důrazu na konkrétní detail, tímto způsobem pak vzniká mnohovrstevnatý celek, který určuje systém proměn fenoménu dobových senzibilit, což je proces, v němž se následně skrývá klíč k zákonitostem imaginace romantiků a tyto zákonitosti tkví v principu podvojnosti, kterou tvoří stíny duše a erotická tajemství těla.

Continue Reading

Stále více připomíná starého Célina…

Autorka: Gioconda

Ještě než se Michel Houellebecq v polovině devadesátých let proslaví svým románovým debutem Rozšíření bitevního pole, zůstane poněkud v pozadí jeho knižní esej o H.P. Lovecraftovi. Houellebecq se s Lovecraftovými texty seznámil v době dospívání a s odstupem času přiznal, že se jednalo téměř o iniciační zkušenost. „Temný Mistr z Providence“ osamělému teenagerovi doslova učaroval: Lovecraftovy záhyby přeludné imaginace se dotkly temné struny Houellebecqovy latentní senzibilitity a vytvořily jistý základ, který měl na budoucího romanopisce nepochybný vliv. Na eseji o Lovecraftovi začíná Houellebecq pracovat někdy na konci osmdesátých let a svůj rukopis později nabídne Michelu Bulteauovi, který tehdy vedl alternativní edici Les Infréquentables (Nevhodní) při nakladatelství Édition du Rocher. Houellebecqův H.P.Lovecraft s podtitulem Contre le monde, contre la vie (Proti světu, proti životu) vyjde v roce 1991. Kniha tehdy nezaznamená žádný větší ohlas; zájem vzbudí až její reedice během devadesátých let, ale to už byl Houellebecq známým autorem. Je zde však jedna zvláštní okolnost. Při redigování rukopisu Bulteau trval na tom, aby Houellebecq některé pasáže zmírnil nebo odstranil. Houellebecq se podřídil a – habent sua fata libelli – rukopis původního textu byl zničen. Z hlediska geneze některých konceptů, které jsou považovány za kontroverzní dodnes, by jistě nebylo bez zajímavosti jejich srovnání. Přesto se však otevírají i další možnosti: lze si položit otázku, do jaké míry Houellebecqovo mladistvé setkání s Lovecraftem mělo vliv na systém myšlenkových vzorců v jeho pozdějším románovém díle.

Continue Reading

Jurij Mamlejev – Šatuni

Úryvek z románu u nás dosud neznámého ruského prozaika Jurije Mamlejeva Šatuni *

Večer přišel Alexej do Annina pokoje téměř v slzách.

V prostředí, ve kterém Anna žila, znamenaly život a metafyzika totéž. Žít rovnalo se prostoupit vlastní život věcmi onostrannými; proto tu láska nejednou splývala s uznáním vnitřního světa a takové uznání nebylo jenom přívažkem k lásce nebo mlčenlivým přitakáním.

Aljoša k tomuhle prostředí tak docela nepatřil; přitahovalo ho a zároveň děsilo; ale byl zamilován – dlouho a neopětovaně – do Anny, zamilován zčásti kvůli její záhadnosti, sounáležitosti s tím temným, iracionálním prostředím.

Dnes navíc chtěl v Annině osobě přesvědčit všechny ty podivné lidi, kteří toho na sebe vzali příliš mnoho, že pevná víra v Boha je pro člověka nadále spolehlivou oporou uprostřed všeho toho metafyzického chaosu, uprostřed toho padajícího listí smrtí, ohavných strojů a k šílenství vybičovaných mozků.

Continue Reading

Raymond Abellio (1907 – 1986) a Jean Parvulesco (1929 – 2010)

Autor: Philip Coppens

Raymond Abellio 1] a Jean Parvulesco jsou dva významní francouzští esoterici, kteří si představili a pokusili se realizovat plán, jakým by se Evropa – a celý západní svět – měli stát. Je to budoucnost, v níž se projeví skutečná role Převorství sionského.

Raymond Abellio tvrdil, že vlámský okultista S. U. Zanne, vystupující pod pseudonymem Auguste Vandekerkhove (1838-1923), 2] patřil mezi největší zasvěcence moderní doby. Málokdo však ví, kdo to byl. Někteří do stejné kategorie řadí i Abellia – i on je pro většinu velkou neznámou. A ti, kdo se Abelliovi věnovali, většinou došli k závěru, že to byl francouzský fašistický politik se zájmem o esoteriku.

Byl jím? Část problému spočívá v tom, že Abelliovy spisy – stejně jako spisy mnoha alchymistů – potřebují klíč. Tolik jejich materiálů je zakódovaným textem a sám Abellio se smál, že klíče většiny lidí „otevírají jen jejich vlastní dveře“ – ne jeho. Kdo byl ve skutečnosti a jaké byly jeho skutečné politické cíle?

Continue Reading

Tato kniha představuje zapomenutou verzi ságy o Obří hlavě, jak ji zbásnil pozdější kontroverzní okultista Třetí říše – Karl Maria Wiligut. Tragický příběh rytíře Seyfrieda byl dobře znám také znojemskému historikovi a badateli, na jehož počest stojí vztyčen pamětní kámen na Kraví hoře – Antonu Vrbkovi. Čtenář se má možnost seznámit i s částí jeho další tvorby nesoucí se v duchu obdivu ke starogermánským mýtům, které bývaly kdysi živé i na území Znojemska. Ve víru historických událostí však byly zapomenuty.
Tato kniha ať slouží k jejich připomenutí. Nechť jejím prostřednictvím střípky dávnověku a bájesloví původních obyvatel znovu ožijí …

Na jaře tohoto roku vyšla vlastním nákladem Neznámého útlá knížka, která by mohla potěšit ty, kdo se zabývají vztahy mezi „nacismem a okultismem“. Součástí je totiž překlad raného díla jednoho z hlavních protagonistů tohoto zvláštního, tajemnem opředeného kultického světonázoru. Mnoho toho onen záhadný muž sice nepublikoval, mnohé však bylo publikováno o něm, jelikož v letech 1933 až 1939 měl přímý vliv na jednoho z nejmocnějších představitelů Třetí říše – Heinricha Himmlera, o němž je známo, že se soustavně a hluboce zajímal nejen o dochované památky germánské minulosti, o legendy, mytologii, archeologické objevy, ale i o s nimi související bájné „skryté nauky“. Onou šedou eminencí není nikdo jiný než Karl Maria Wiligut, který pro jisté historické analogie obdržel přízvisko „Himmlerův Rasputin“. 1]

Vydavatele jsme se proto zeptali:

Proč právě Wiligut a titul Seyfriedovy runy?

Úplně prvotním impulsem byl zájem o souvislosti mezi tajnými naukami a národním socialismem. To mě přivedlo samozřejmě i k Wiligutovi, který je jakousi šedou eminencí na pozadí oněch fenoménů, které při studiu historie vzbuzují možný předpoklad propojení špiček nacistické strany s okultisty – hrad Wewelsburg, prsten SS, výpravy za svatým grálem, Ahnenerbe apod… A pak jsem narazil na to, že Wiligut žil určitou dobu ve Znojmě a že se jeho první literární počin vztahuje přímo k místu, které mi leželo pod nosem. Navíc se jedná o krásný kraj, ke kterému jsem v minulosti získal jakýsi niterný vztah. Už je to pár let, ale tehdy se poprvé zrodil záměr oživit tuto legendu a historické souvislosti, které se k ní vážou. Následně se v zorném poli objevil Anton Vrbka se stejnou oblastí literárního zájmu jako Wiligut, který přispíval pod přezdívkou Hugin do lokálního německého periodika Znaimer Wochenblatt (Znojemský týdeník) majícího poměrně výrazný německy orientovaný vlastenecký tón. A tak získal původní záměr konkrétnější podobu spojením vybrané tvorby těchto dvou autorů do jednoho dílka. Pozoruhodné také je, že jak Wiligut tak i Vrbka zpracovali legendu o Obří hlavě prakticky identicky, což vyvolává otázky, zdali se mohli nějak vzájemně – přímo či nepřímo – ovlivnit…

Continue Reading

Arvéd

Autor: Jan Borg

S velkou publicitou byl uveden do kin film Arvéd, na okresním městě kde žiji, ho dávali během jednoho týdne téměř desetkrát, samozřejmě vždy tam bylo přítomno cirka deset nebo patnáct diváků.

Většina z nich o Jiřím Arvédovi Smíchovském předtím asi nikdy neslyšela, bez ohledu na dvě vydání knihy autora Jana Poláčka; dokonce i ten, kdo si koupil již první vydání pod titulem Malostranský ďábel mohl se v první chvíli domnívat, že se jedná o dvě různé knihy, nebo tedy třeba dvě varianty příběhu? A to tím spíše, že mezitím uplynulo šest let. V těch jsem žádnou recenzi prvé knihy nečetl, ale je možné, že jsem ji přehlédl. Druhé vydání je textově totožné, zdá se, že totožná je i obrazová složka, fotografie či různé koláže, obálka Malostranského ďábla je jako by vybledávající hněď, ze které vystupují jakési obrazce a slovo Ďábel v tomto znění a ve znění Teufel či dokonce – a řeckým písmem – Diabolos! Naproti tomu kniha Arvéd má jen pevnou vazbu bez obálky, název Arvéd a jaksi démonickou tvář hlavní postavy s uhrančivým zrakem a snad provokativnějším nápisem na horním okraji „Čemu všemu lze zaprodat duši“, namísto podtitulu prvního vydání „Život a smrt mága“. A samozřejmě nechybí poznámka „Knižní předloha mysteriózního filmu“.

Continue Reading

Autor: Jindřich Spilka

Dělej, co ty chceš, ať je cele Zákon.

 Sol Noctis českým a slovenským čtenářům a hledačům intelektuálního dobrodružství tentokrát přineslo ambiciózní a monumentální opus Sebastiána Jahiče, Thelému Aleistera Crowleyho. Když jsem před 31 lety poprvé držel v ruce výtisk Knihy Zákona (Horus 1991ev), netušil jsem, že půjde o celoživotní duchovní přátelství. Upřímně doufám, že kniha Sebastiána Jahiče, ze které jsem vypsal pár poznámek, pomůže mnohým nalézt… sebe sama. Dílo je téměř encyklopedické v rozsahu, pokrývá téma v českém, možná i světovém okultním milieu opravdu šířeji i hlouběji, než je běžné. I proto jsem zvolil svou oblíbenou metodu čtení a níže napsané jsou mé okamžité poznámky k dvěma okruhům, které pokládám za jednak nejpodstatnější a také nejzajímavější, totiž téma pravé vůle a její vztah k iniciaci a rovněž projekt Zlaté Thelémy Sebastiána Jahiče. Čtenáře ovšem důrazně nabádám k „čtení od dekla k deklu“, protože nic lepšího k Thelémě v knihovnách nenalezne. K úvodu je třeba zmínit, že Sebastián Jahič vetkl, jak je pro něj obvyklé, do tohoto díla osobní vhledy, které jsou autentické a podnětné, perspektivu, která je výjimečným osobním příspěvkem k thelémskému diskurzu, ať s jeho perspektivou kdo souhlasí či nikoli.

Pravá vůle

Thelema je řecky vůle, nikoli však vůle ledajaká, popsatelná soupisem psychologických a filosofických definicí, neboť k „vůli“ se vždy vyjadřoval každý myslitel a „kolik škol, tolik vůlí“. Thelema v kontextu knihy jest však „pravá vůle“. Co toto adjektivum ve spojení s vůlí ale vyjadřuje je pilířem, osou (axis) našeho zájmu.

Continue Reading

Fjodor Michajlovič Dostojevskij

Na konci Dostojevského románu Zločin a trest má Raskolnikov eschatologický sen:

Raskolnikov proležel v nemocnici celý konec půstu a celé velikonoce. Když se uzdravoval, rozpomínal se na to, o čem třeštil v horečkách. Byl posedlý chorobnou vidinou, že celý svět je odsouzen k zániku na jakousi strašlivou, neslýchanou a nevídanou morovou ránu, která se valí z nitra Asie na Evropu.

Všichni byli odsouzeni k jisté smrti, kromě hrstky vyvolených.

Objevily se jakési nové mikroskopické trichiny, napadající lidské organismy. Ve skutečnosti to však byli duchové obdaření rozumem a vůlí. Lidé, kteří jimi byli napadeni, dostávali okamžitě záchvaty zuřivosti a šílenství. Avšak dosud nikdy se lidé nepokládali za tak rozumné, nikdy si nebyli tak jisti svou pravdou, jako se to zdálo nakaženým. Nikdy se jim nezdály jejich soudy, jejich vědecké závěry, jejich víra i mravní zásady tak neotřesitelné. Nákaze a šílenství podléhaly celé osady, celá města a celé národy. Všichni byli pobouřeni a nechápali jeden druhého, každý byl přesvědčen, že jedině on má pravdu, a trápil se při pohledu na ostatní, bil se do prsou, plakal a lomil rukama. Lidé nevěděli, koho a jak soudit, nemohli se dohodnout, co mají pokládat za zlo a co za dobro. Nevěděli, koho vinit a koho hájit.

Continue Reading

Jevgenij Golovin

Jevgenij Čižov: Jevgeniji Vsevolodoviči, ve svých přednáškách a esejích často ostře kritizujete současnost. Proto budu svou první otázku formulovat v tomto smyslu: „V jaké době byste tedy chtěl žít?“

Jevgenij Golovin: Je zcela pochopitelné, že se duše, jako taková, postupně ztrácí, individualita se rozpouští v sociálnu, že umíráme jako individua a že se znovu rodíme jako součást společnosti, je v tom cosi hrůzného a současně provokujícího. Náš život a naše energie již nežije naším vnitřním ohněm, teď je to oheň, který dostáváme ze sociálna, z divadel, z kin, od žen, od jiných lidí. Nenapadá mě, že by existovala vampiričtější doba, než těch posledních jeden a půl století, hlavně po druhé světové válce.

Exploze tvůrčí energie první poloviny století – v oblasti poezie, v oblasti prózy, objevení se geniálních prozaiků i básníků – to všechno bylo obrovským překvapením. A pak kolem roku 1950 následoval naprostý úpadek. Takže nic není absolutní. Stejným způsobem můžeme kritizovat současnost a člověku by se samozřejmě chtělo žít raději v jiné době, ale jde o to, že taková nostalgie je vždy kontraproduktivní. Gumiljov správně říká: „Lepší prázdné nic, než zlaté včera.“ To je opravdu mužný pohled na věc. Jsem zde a tady a vzdychat jako staré babky na rynku, že za cara stálo prase kopějku a teď kdovíkolik, není důstojné muže. „Prázdné nic“ dává šanci mužně se chopit nového, které se tak může naplno projevit, aniž by se muselo o cokoliv opírat.

Continue Reading

Guénon a Evola

Autor: Dr. Carlos Dufour

Představa jakési původní tradice byla diletantská od samého počátku. Nejprve je nutno vžít se do onoho renesančního ovzduší s italským zabarvením, do rostoucího luxusu a skvostných knížat, živě se zajímajících o kulturu a umění (řekněme tedy do lidí Göringova typu). Jednoho dne léta páně 1462 pověřil Cosimo Medicejský Marsilia Ficina, aby z řečtiny do latiny přeložil podivný rukopis. Jednalo o tzv. Corpus Hermeticum. Ficino věřil, že dílo opravdu sepsal Hermes Trismegistos a proto prý je přinejmenším tak staré jako Mojžíš. Byl by to tedy doklad prastaré moudrosti (resp. tradice), mimobiblické potvrzení křesťanství atd.

Continue Reading

Mamlejev: „Nové mravy“, obr. G. Korževa. Je to „klam a mam“?

Drobná ukázka Mamlejevova „metafyzického realismu“

Krátký text s černoumnými, ba satanistickými obrázky, v němž se „nelidská“ krutost spojuje s „nadlidským“ přesahem, odkazuje i k zásadnímu vědění Tradice, že „je to duchovní skutečnost, co obklopuje, zahrnuje, obsahuje takzvanou hmotnou skutečnost“ (k tomu konkrétněji viz např.:  H. Corbin, Mundus imaginalis, str. 18), a že bezmezno-absolutno „není cílem, nýbrž plodem Já“.

Mamlejev patří k nejvýraznějším ruským spisovatelům přelomu tisíciletí. V souvislosti s ním bývají zmiňováni ruští symbolisté i „klasici“, nejčastěji Andrej Bělyj (Stříbrný holub), Fjodor Sologub (Posedlý) a Dostojevskij (Zločin a trest). Obdržel několik literárních cen a jeho knížky jsou přeloženy do dvanácti jazyků.

Continue Reading

Jurij Mamlejev krátce před svou smrtí (záběr z dokumentárního filmu Nekončící rozhovor. Mamlejev / Непрекращаемый разговор. Мамлеев/ 2016)

Na články o Jeanu Parvulescovi a Južinském kroužku od „projektu Golovin“ navazujeme přetištěním letitého rozhovoru s Jurijem Mamlejevem (1931–2015).

Říkáte, že vaše prózy zobrazují realitu včetně jejích skrytých vrstev vymykajících se našemu vědomí nebo i hranicím tohoto světa. V ději se vedle obyčejné skutečnosti, tj. toho, co se mohlo přihodit v souladu s běžnou logikou života, popisují paradoxní, krajní situace, nezměrné propasti lidské duše, metafyzická, ezoterická úroveň našeho žití. Možná tento hlubinný realismus spíš než samy projevy nejrůznějších druhů zvrácenosti způsobuje, že proces osvojování vašich textů ruskou kulturní veřejností probíhá pomalu a jakoby neochotně…

Continue Reading

Jean Parvulesco (ᛉ1929 – ᛦ2010) „Náš“ Umberto Eco?

Krátké představení Jeana Parvulesca, od jehož smrti dnes uplynulo devět let.

Jméno Jeana Parvulesca (ᛉ1929 – ᛦ2010) není mimo Francii příliš známé. Žádná z jeho knih totiž nebyla dosud z francouzštiny přeložena, v neposlední řadě kvůli autorovu velice komplexnímu a osobitému literárnímu jazyku. Parvulesco tak zůstává hádankou evropské literatury. Mystik, básník, romanopisec, kritik, znalec politických pletich, revolucionář, přítel a důvěrník řady slavných Evropanů druhé poloviny 20. století (od Ezry Pounda a Julia Evoly až k Raymondu Abelliovi a Arnu Brekerovi), jehož pravá osobnost zůstává tajemstvím. Z Rumuna, jenž ve čtyřicátých letech prchl na Západ, se stal jedním z nejvytříbenějších francouzských stylistů současné poesie a prózy. Ale ať už tvořil tantrické verše, složité okultní romány nebo životopisy svých slavných přátel (zejména Le Soleil rouge de Raymond Abellio – Rudé slunce Raymonda Abellia), jeho pravé poslání zůstávalo neměnné: být „vizionářem“, přímým a podnětným pozorovatelem duchovních sfér, jež se vybraným otvírají za pochmurnou a banální fasádou dnešního odposvátněného světa.

Continue Reading

Joscelyn Godwin: Arktos: The Polar Myth in Science, Symbolism, and Nazi Survival

Autor: Joscelyn Godwin

Český překlad vyjde 27. listopadu 2025 ve spolupráci nakladatelství Horus a Malvern

Polární kult přežíval v klasických dobách v lidovém náboženství a magii. Řecké magické rukopisy obsahují řadu kouzel adresovaných Velké Medvědici:

„Medvěde, medvěde, vládneš nebi, hvězdám, celému světu; ty jsi učinil, aby se osa otáčela, a spravuješ celý kosmos mocí i nutkáním, naléhavě tě prosím, úpěnlivě a pokorně, jestli bys to splnil [to, co si přeji], protože tě vzývám tvými svatými jmény, v nichž tvé božství jásá, jmény, které nemůžeš přehlížet…“

Zvuk sedmera řeckých samohlásek – α ε η ι ο υ ω – je představitelem sedmi hvězd Medvědice: další dvojsmyslné dědictví polárně-sluneční tranzice, protože ve starověku bylo daleko obvyklejší připisovat samohlásky symbolům sedmi planet. 10]

Continue Reading

Joscelyn Godwin

Polární mýtus ve vědě, symbolismu a přežívajícím nacismu

Britský autor Joscelyn Godwin (*1945), skladatel, muzikolog, znalec hermetismu a překladatel, se proslavil svými pojednáními o hudbě z okultního hlediska, o pohanství a staré hudbě.

K nejzajímavějším patří díla věnovaná víceméně opomíjené okultní povaze hudby, barev, zvuku a řeči: Harmonies of Heaven and Earth. The Spiritual Dimension of Music from Antiquity to the Avant-Garde, dále Music and the Occult. French Musical Philosophies 1750-1950, The Mystery of the Seven Vowels in Theory and Practice (Tajemství sedmi samohlásek v teorii a praxi, Malvern 2017), a nelze opomenout ani překlad díla filosofa a filologa Fabre d’Oliveta (1767-1825), klasického autora z počátků francouzského magického obrození: The Secret Lore of Music. The Hidden Power of Orpheus.

Zvláštní pozornost pak věnoval bájesloví týkajícího se velké doby ledové, zániku starých kontinentů, časovým cyklům a moderním mýtům, jde zejména o knihy Atlantis And The Cycles Of Time: Prophecies, Traditions, And Occult Revelations a Arktos: The Polar Myth in Science, Symbolism, and Nazi Survival.

Continue Reading