V pátek 20. června selhal izraelský obranný systém Iron Dome, když nejméně sedm íránských raket zasáhlo cíle v Tel Avivu a okolních městech.

Autor: Podivný Pán

Dnes ráno (24. 6.) jsme se od amerického prezidenta Donalda Trumpa dozvěděli, že válka mezi Izraelem a Íránem je zažehnána. Sláva! Další sionistická divadelní fraška skončila. Ovšem do doby, než si Izraelci vydupají zase jinou.

Jak se můžeme dočíst ve 13 let staré zprávě na serveru Lidových novin („Izrael chtěl útočit na Írán, Mossad nebyl připraven“), Izrael chtěl útočit na íránská jaderná zařízení už v roce 2010. Už tehdy se na Západě všichni izraelofilové zaklínali, že Írán je krok od získání jaderné bomby. A že by tedy měl by být – jakožto nezávislý, suverénní stát – demokraticky a svobodně, možná i humanitárně, vybombardován. Kupodivu, navzdory tehdejším varováním izraelských politiků a jejich západních poskoků, Írán žádnou jadernou zbraň nevyrobil ani během následujících téměř 15 let. S těmi varováními to evidentně nebude, slovníkem obyvatel Izraele, až tak „košer“.

Není od věci zmínit malý, ale důležitý detail: žádný mezinárodní zákon nezakazuje suverénním státům pořizovat si jaderné zbraně, které už z principu odrazují od agresivních útoků běžně páchaných jinými státy – například Spojenými státy nebo Izraelem. Zároveň je dobré podoknout, že Írán je dlouhé roky signatářem mezinárodní Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (NPT) a jeho jaderná zařízení neustále kontrolují inspektoři Mezinárodní agentury pro atomovou energii (IAEA). Což se zrovna nedá říct o Izraeli, který smlouvu NPT nikdy nepodepsal a důrazně odmítá jakékoliv mezinárodní kontroly svého jaderného programu. Je ostatně veřejným tajemstvím, že Izrael už jaderné zbraně od svých zahraničních nohsledů získal; nebo tuto fámu s jejich pomocí alespoň úspěšně šíří, aby se cítil silnější.

Na základě těchto faktů můžeme pouze spekulovat, jaké jsou skutečné důvody nenávisti vůči íránskému jadernému programu, nebo hrůzy z něj.

Každopádně, tento aktuální konflikt vyvolal řadu zajímavých paradoxů a poznatků. Za prvé, Izrael hrubě podcenil Írán. Původně se mělo za to, že po prvních úderech bude íránská armáda zcela paralyzována. Nestalo se. Za druhé se předpokládalo, že íránský režim a velení íránské armády bude izraelskou likvidací generality tak vystrašeno, že se neodváží k žádnému významnějšímu protiúderu. Omyl. Írán překvapil nejen Izrael, ale i zbytek světa celkem svižnou reorganizací vedení silových složek a následnými solidními údery na židovský stát. Za třetí, dlouhá léta budovaná lež o izraelském neprostupném protivzdušném štítu se rychle rozsypala jak domeček z karet. Stačilo vyslat více raket a dronů najednou, a rázem si milí Izraelci zažili na vlastní kůži to, co už dlouhá desetiletí páchají (nejen) okupovaným Palestincům – raketami zasažené a zničené domy.

Izraelská propaganda troubila do světa, že izraelské „odvetné“ útoky zničily íránské odpaliště a zásoby raket, zatímco Írán nepřestával tyto „zničené“ rakety na Izrael odpalovat ze „zničených“ odpališť. Po necelém týdnu se tato tragikomická taškařice dostala do další nečekané, ještě absurdnější fáze. Navzdory pomoci až pěti letadlových lodí amerického námořnictva se zneškodňováním íránských balistických střel, začal Izrael fňukat, že mu rychle docházejí zásoby raket protivzdušné obrany. Ano, ten slavný Izrael, který rozpoutal tento konflikt svou chladnokrevnou, bezohlednou, a hlavně ničím nevyprovokovanou agresí (tak se to dnes správně říká, že?). Protože se mylně domníval, že Írán opět sklapne paty a stáhne ocas; jako třeba minulý rok.

Do této vpravdě nelichotivé šlamastyky se proto musel nakonec vložil sám Prezident Mírotvorce, Trump. Svého agresivního, ukřičeného, a zbabělého malého brášku musel na poslední chvíli zachránit před zaslouženým výpraskem. Dalším teatrálním výkonem, kdy nechal shodit na Írán několik bunkry ničících bomb. Ty oficiálně dokážou prorazit 60 metrů země (hlíny) nebo 18 metrů betonu. Jenomže Trump je nechal shodit na íránská jaderná zařízení, která jsou ukrytá v žulových skalách v hloubce více než 80 metrů pod povrchem. A jako každý kdo umí hrát fair play, americký ochránce spravedlnosti dodal, že případná íránská odveta za tento útok by se setkala se „strašlivou“ odplatou. Írán přesto zaútočil. Byť jen symbolicky. Před pár lety věc naprosto nemyslitelná. Ale nestalo se nakonec nic. Kromě velkolepého ohlášení smíru mezi všemi stranami.

Přeložme si nyní celý konflikt do jednoduché češtiny: jeden nevychovaný, rozmazlený fracek kdesi od Mrtvého moře dlouhodobě terorizuje své okolí, vědom si síly svého staršího a velmi mocného bráchy. Jednou si chtěl opět zvednout ego a šikanovat slabšího, ale narazil. Šikanovaný si to tentokrát nenechal líbit a začal spratka fackovat. Když spratek spadnul na zem a hrozilo, že by mohl odejít s monoklem a velkou ostudou, začal hrozně brečet a volat na bráchu, ať mu pomůže. Brácha mu pomohl, ale jen symbolicky. Protože i on si uvědomil, že to ten spratek tentokrát přepískl a následky by mohly být velmi nepříznivé i pro něj. Jakožto někoho, kdo se snaží hrát si na veleváženého občana.

Co bude dál? Nevíme. Naopak víme, že nevychovaný spratek dá klid jen na chvíli. Že se rychle oklepe a dál bude šikanovat své okolí, jako by se nic nestalo. Pod přimhouřeným okem mocného bráchy, který mu bude dál stát za zády. A zasáhne kdykoliv, kdy bude hrozit, že spratek dostane od šikanovaného výchovný pohlavek.

Ironickým paradoxem je, že se za Izrael a jeho „právo na sebeobranu“ – tedy možnost útočit kdykoliv, jakkoliv a na kohokoliv – postavily všechny ty západní politické loutky, které už roky exhibují ve veřejném a mediálním prostoru jako největší obránci nezávislých, suverénních států, připraveni kdykoliv zasáhnout proti jakékoliv cizí agresi.

Překvapení? Vůbec ne. Pouhé potvrzení jejich bezcharakternosti, bezpáteřnosti a bezzásadovosti, včetně jejich obdivuhodně silného pokrytectví. Uvalíme tucet balíčků sankcí na Izrael a USA za napadení suverénního státu? Zakážeme jejich sportovcům účastnit se mezinárodních sportovních soutěží a olympijských her? Budeme demontovat pomníky americkým vojákům? Budeme židovským umělcům rušit jejich veřejná vystoupení? Ale kdeže. Jak jistě každý správný zásadový demokrat ví a poctivě dodržuje: co je dovoleno Pánu, není povoleno kmánu.

Bohužel, mezi západními elitami má zbabělý, rozmazlený spratek stále velmi dominantní pozici Pána, kterému je dovoleno vše. Přeci jen, jeho drzost a nevychovanost těmto morálně lepším osobám nesmírně imponuje a působí jako tmelící prvek. Stačí se podívat, jak se u nás tito lepšolidé romanticky dojímají nad chováním třeba takového Řeporyjce, jednoho ze statisíců členů izraelské páté kolony v ČR. Podle toho také celá západní zahraniční politika dnes vypadá.

Je rovněž veřejným tajemstvím, že už v roce 2016 se stal Donald Trump prezidentnem díky vlivu Izraele a zejména díky veteránovi izraelské politiky, Benjaminu Netanjahuovi, řečenému Bibi. Který nedokázal odpustit předchozímu americkému prezidentu Barracku Obamovi, že v roce 2012 odmítl bombardovat Írán, pod stejnou záminkou brzké výroby íránské jaderné bomby. Byl to ostatně Trump, kdo nechal na přání „Bibiho“ v roce 2017 bombardovat Sýrii, a začátkem roku 2020 zavraždit velitele íránských elitních jednotek, generála Solejmáního.

Je tedy nepochybné, že minimálně do roku 2028 si Izrael bude užívat svou beztrestnost. Na druhou stranu, izraelské brečení a vynucený kvapný zásah USA nám ukázaly, že tento teroristický stát je zranitelný více, než se dosud myslelo. Nelze také přehlížet fakt, že Čína, nastupující geopolitický hegemon, má vůči Izraeli dlouhodobou averzi. Ta také útok na Írán brala jako útok na svého člena rodiny, do které perský stát bezesporu roky patří. Nelze zapomínat ani na roli Ruska, nejsilnějšího a nejtěsnějšího spojence Číny, který s Íránem úzce spolupracuje. A o Izraeli si jeho elity rovněž myslí své. Nelze přehlížet ani samotný islámský svět, který Izraelce toleruje jen díky autorite Západu a umělě živené nenávisti mezi sunnity a šíity. Muslimské elity si uvědomují západní ekonomickou stagnaci a politicko-kulturní degeneraci, a čím otevřeněji se zapojují do rusko-čínského vlivu. Jen pro zajímavost, v ruském Petrohradu se během této krátké „války“ konal současně další ročník ekonomického fóra SPIEF, takového východního „Davosu“, který letos navštívilo přes dvacet tisíc účastníků, včetně delegací z rekordních 144 zemí světa. Saudská Arábie, garant americké ropné spotřeby a šedá eminence majoritních sunnitů, tam jen tak mimochodem získala prestižní, jedinečnou pozici hostující země pro SPIEF 2026.

Kormidlo světové geopolitiky se tedy již před časem stočilo jiným směrem, než by si izraelští a američtí jestřábi přáli. Írán jim musí ležet hodně dlouho a hodně hluboko v žaludku. Jenomže rusko-čínská aliance to chápe. Je tedy pouze otázkou, kdy a jakým způsobem bude malý nevychovaný spratek konečně usměrněn. A že usměrněn musí být, o tom dnes mimo Západ už prakticky nikdo nepochybuje.

Psáno pro Délský potápěč