Categorized | Geopolitika, Politika, Ekonomie

Libye, Turecko a války o zemní plyn ve Středomoří

Libye

Turecké expanzivní záměry

Autor: Mike Whitney

Nečekané spojenectví Turecka a Libye zapůsobilo na mocenskou rovnováhu ve východním Středomoří a na Blízkém východě jako mohutné geopolitické zemětřesení. Smělý tah turecké vlády pobouřil její regionální rivaly a uvolnil prostor pro dramatickou eskalaci přes devět let trvající občanské války v Libyi. Přiměl také evropské i americké vedení k rychlé reakci na turecký plán postavit se svou mocí za libyjskou Vládu národní jednoty (Government of National Accord, GNA), uznanou OSN a posunout své námořní hranice od evropských břehů směrem k Africe, čímž by fakticky vytvořilo „ve východním Středozemí námořní koridor spojující turecké pobřeží s libyjským“.

Ankara dohodu vnímá jako „bravurní počin na poli energetické geopolitiky,“ díky němuž bude Turecko schopno lépe bránit „svá svrchovaná práva proti zastáncům statu quo v oblasti“. Soupeři Turecka samozřejmě zásadně nesouhlasí a v celé záležitosti vidí agresivní silový manévr, který jim má znemožnit přepravovat zemní plyn z východního Středomoří do Evropy bez nutnosti překonat turecké vody. Dohoda Turecka s Libyí na každý pád vytvořila živné podmínky pro mnohem rozsáhlejší konflikt, do něhož se téměř nevyhnutelně nějakým způsobem zapojí Egypt, Izrael, Spojené arabské emiráty, Saúdská Arábie, Evropa, Rusko i Spojené státy. Všechny strany zdá se úplně uzavřely diplomatické kanály a místo toho se připravují na válku.

27. listopadu podepsalo Turecko s Libyí memorandum o porozumění, v němž se zavazuje k vojenské podpoře libyjské Vlády národní jednoty. Kromě toho ale také došlo k zásadní změně tureckých námořních hranic způsobem, jenž dramaticky ovlivní dovoz zemního plynu z východního Středozemí do Evropy. Znepokojen je především Izrael, který se obává dopadu této dohody na jeho plán výstavby více než 1 900 km dlouhého plynovodu EastMed, spojujícího naleziště Leviathan v jeho pobřežních vodách s Evropskou unií. Web YNET News shrnul starosti židovského státu v temně nazvaném článku „Turecký manévr by mohl odříznout Izrael od moře“. Následuje úryvek článku:

„Hned dvě izraelské války (tažení na Sinaji v roce 1956 a Šestidenní válka v roce 1967) vypukly kvůli sporům o námořní práva. Izrael musí reagovat na nově rozdané karty ve Středomoří a turecké kroky vnímat jako zásadní strategickou hrozbu. Musí se také vážně zamyslet nad možnou reakcí…

Toto vymezení výlučné ekonomické zóny v podstatě rozdělilo velkou část na zdroje bohatého východního Středozemního moře mezi Turecko a Libyi, což se neobešlo bez protestů především Řecka, Egypta a Kypru, jež by tato turecká lhostejnost k ekonomickým vodám těchto zemí přímo či nepřímo postihla.

Ankara tyto oblasti de facto anektovala, pokud nedojde k přezkumu mezinárodními tribunály, což ovšem může trvat celé roky. V praxi však Turecko vytvořilo námořní hranici o šířce celého Středozemního moře.“ („Turkey’s maneuver could block Israel’s access to the sea”, YNET News)

Analýza předního amerického časopisu Foreign Policy vyznívá neméně zlověstně, posuďte sami.

„Turecko spojilo dvojici ohnisek napětí ve Středozemí v jedno v zoufalé snaze přetvořit region podle svých představ, což může mít neblahé následky jak pro pokračující občanskou válku v Libyi, tak i budoucnost energetické politiky v oblasti.

V posledních týden byla turecká diplomatická spolupráce s mezinárodně uznávanou libyjskou vládou završena podpisem formální dohody o vojenské pomoci Turecka – a to včetně výzbroje, případně i vojáků – to vše ve snaze zastavit ofenzivu Ruskem podporovaných rebelů ovládajících východní části země. Dohoda o vojenské spolupráci přišla jen několik týdnů poté, co Turecko a Vláda národní jednoty uzavřely nanejvýš neobvyklou dohodu, jíž si mezi sebou v podstatě rozdělily na zemní plyn bohatou část východního Středozemního moře, a tím upřely podíl na nerostném bohatství Řecku a Kypru…“ („Newly Aggressive Turkey Forges Alliance With Libya”, Foreign Policy)

Tento nejnovější vývoj nejen že pravděpodobně povede k zostření pozemních bojů v Libyi, předznamenává také prohlubující se rozpory v celé oblasti, v níž se utvářejí nová spojenectví i bitevní linie. Na jedné straně stojí osa Turecko-Libye, na opačné pak Řecko, Saudská Arábie, Egypt, Izrael, Francie, Německo, Spojené království a nejspíš USA, byť Trumpova vláda jasné stanovisko dosud nevydala. Tak či onak tvoří konflikt mezi mezinárodně uznávanou libyjskou vládou a Libyjskou národní armádou (LNA) generála Haftara jen malý dílek větší skládačky boje o cenné uhlovodíky ve strategicky nesmírně významném středozemním regionu. Několik řádků z článku na webu War On The Rocks pomůže lépe pochopit, o jak vysoké sázky se hraje:

Nalezení ohromných zásob zemního plynu ve východním Středozemním moři zkraje roku 2009 naprosto proměnilo geopolitickou situaci v regionu. Podnítilo nečekané sblížení Izraele, Řecka, Kypru a Egyptu, zemí spojených nadějí na dosažení energetické soběstačnosti. Většina plynu se nachází v egyptském nalezišti Zohr, polích Leviathan a Tamar v izraelských vodách a nalezišti Aphrodite nedaleko kyperských břehů. Vytěžitelné zásoby zemního plynu v oblasti se odhadují na více než 120 bilionů metrů krychlových a strategické dopady nálezu jsou nedozírné. Jedná se o totiž o stejně velké zásoby jako ty irácké, dvanácté nejrozsáhlejší na světě… Izraelské naleziště Leviathan ukrývá podle odhadů až 22 bilionů m3 zemního plynu a půl milionu barelů ropy.“ („Hydrocarbon Diplomacy: Turkey’s Gambit Might Yet Pay a Peace Dividend”, War on the Rocks.com)

Troufalá turecká hra značně zvyšuje pravděpodobnost navýšení pomoci libyjským rebelům jeho protivníky. Haftar byl podle všeho vyslán v roce 2014 americkou CIA, aby svrhnul vládu v Tripolisu a sjednotil zemi pod americkým loutkovým režimem. Jeho síly momentálně kontrolují přes 70 % libyjského území, skoro 60 % obyvatelstva země však žije v oblastech pod vládou kabinetu premiéra Fáize Sarrádže. Podle tureckého zpravodajství „tvoří více než polovinu Haftarových vojsk žoldáci z Ruska a Súdánu, placení největším dílem státy z Perského zálivu.“

Haftarova ofenziva proti hlavnímu městu Tripolis v dubnu 2019 byla snadno odražena. V posledních dnech však jeho vojska obnovila útoky na město Misuráta a letiště v metropoli Tripolis, což představuje jasné porušení v Berlíně vyjednaného příměří. Obdržel také dodávky zbraní ze Spojených arabských emirátů, navzdory jednohlasně schválenému zbrojnímu embargu, domluveného také před dvěma týdny na zmíněné berlínské konferenci. V následujících měsících tak lze očekávat posilování Haftara s tím, jak se Berlín, Paříž a hlavně Washington pokusí přijít s plánem, jak posílit své „koně“ v pozemní libyjské válce, a tak otupit turecké posilování pozic ve Středozemí.

Turecko-libyjská dohoda je těžkopádným pokusem vnutit tureckou představu o námořních hranicích ostatním zemím ve východním Středozemí. Washington pochopitelně nedovolí, aby mu tento jednostranný mocenský úkon beztrestně prošel.

A přestože Američané dosud neoznámili svou strategii, lze z toho dovozovat nejspíš pouze nepřipravenost zahraničněpolitického aparátu na turecké prohlášení z 27. listopadu. Rozhodně za tím ale nehledejme ochotu Washington přijmout nový status quo, právě naopak: američtí plánovači už nepochybně vylaďují novou strategii pro dosažení cílů v Libyi, jíž by uštědřili štiplavou ránu spojenci z NATO, který našel cestu k Rusku, způsobuje nekonečné potíže v Sýrii a nyní také zasahuje do amerických plánů na kontrolu životně důležitých surovinových zdrojů na východě Středomořské oblasti.

Washington v nanejvýš sebevědomé turecké zahraniční politice vidí důkaz „neposlušnosti“, jež si žádá tvrdou odvetu. Případný útok na Turecko nebo jeho zájmy by však jen dále prohloubil příkopy mezi Ankarou a Washingtonem a dále zatížil už tak dost napjaté struny spojenectví v rámci NATO. Navíc by nahnal prezidenta Erdoğana přímo do otevřené ruské náruče. Trumpův tým by si tak měl uvědomit, že příliš tvrdá americká reakce by mohla vést i k zásadnímu přesunu sil, jež by mohl změnit region k nepoznání a urychlit ustanovení nového řádu.

Článek Mikea Whitneyho Gas Wars in the Mediterranean vyšel na stránkách Unz.com 5. února 2020.

One Response to “Libye, Turecko a války o zemní plyn ve Středomoří”

  1. Andrew napsal:

    1) plyn 2) kontrola nad migrační trasou do Evropy ze Sahelu. 3) vpád od zad Egyptu nenáviděnému Al-Sissímu. 4) honění si trika doma v Turecku, že sultán obnovuje Osmanskou říši. Z Libye byli Turci vyhnáni Italy 1912, dnes by se rádi pomstili, Libyi ovládli a Italům poslali další migranty. Budou další války až se v tom Turek utopí. Jen je otázka, jak velkou část regionu stihne poničit.

Trackbacks/Pingbacks


Jean Mabire – Zemřít v Berlíně

Jean Mabire - Zemřít v Berlíně***
Zemřít v Berlíně: Francouzští esesmani posledními obránci bunkru Adolfa Hitlera.
***
Objednávejte na stránkách vydavatelství Nightingale Press nebo na Kosmasu.
.

Ladislav Malý – Vzpomínky jednoho disidenta

Ladislav Malý - Vzpomínky jednoho disidenta***
Z memoárů národního konzervativce…
***
Objednávejte ZDE.
.

Víte, že…

21. prosince 1945 zemřel ve vojenské nemocnici v Heidelbergu legendární americký generál George S. Patton. Mezi spojeneckými veliteli za 2. světové války vynikal svou smělostí a iniciativností. Jeho ostrý antikomunismus ho uvrhl v nemilost, zemřel na následky automobilové nehody v okupovaném Německu, což někteří shledávali podezřelým.
21. prosince 1942 zemřel v New Yorku židovský „otec moderní americké antropologie“ Franz Uri Boas. Vliv neúnavného bojovníka proti hereditarismu, „vědeckému rasismu“, eugenice i starší biologické antropologické tradici pokračoval dlouho po jeho smrti, z velké části díky činnosti jeho studentů na předních amerických univerzitách.

À propos

„Proti národní myšlence se [usurokrati] nestavějí proto, že je národní, ale protože nesnášejí jakýkoli celek síly dostatečně velký na to, aby se postavil celosvětové tyranidě lichvářů bez vlasti.“

Ezra Pound

Archív