Délský potápěč

Specifikované spravedlivé certifikáty

Posledně jsme popsali Poundův první krok k nápravě stavu masové nezaměstnanosti, která na počátku 30. let postihla všechny věkové vrstvy obyvatelstva v USA i v Evropě.  Je jím nová důsledná dělba práce na základě zkracování pracovní doby, přičemž je zdůrazňován i aspekt „kvality života“, neboť „čas nejsou peníze, ale je to skoro všechno ostatní“. Čekat, že příslušníci civilizované komunity budou ve 20. století pracovat osm hodin denně, je pro Pounda stejně hloupé, jako kdybychom čekali, že „sedlák bude zahřívat vlastním dechem každičké semínko; drůbežář sedět své slepici na vejcích“.

Druhým krokem je, „postarat se o poctivé stvrzenky za vykonanou práci“. Když se něco vyrobí, musí se to nějak ocenit, k existujícímu zboží se musí vydat doklad, stvrzující jeho cenu. Můžeme říci, že peníze představují pravdivé stvrzenky na existující zboží? Nebo je to čarovná formulka? Finta, která nemá s existujícím zbožím co dělat? Čím dál tím větší podíl zboží totiž svou řádnou stvrzenku nedostává.

My umělci to známe už dlouho a smějeme se. Bereme to jako trest za to, že jsme umělci, nic jiného jsme nečekali, ale teď se to stává řemeslníkovi, a protože takových řemeslníků, úředníků atd. je spousta, tahle čertovina uvrhla svět do bídy. Umělec ještě mohl prokličkovat skulinami, pár tisíc umělců mohlo něco ušvindlovat nebo se čas od času protlouct, ale miliony lidí těmi skulinami neprojdou. [1]

Continue Reading

Umučení Krista

Autor: Jonathan Bowden

Jen málo filmů se dostalo pod takovou palbu kritiky jako Gibsonovo Umučení Krista (The Passion of the Christ 2004), ale přesto – když jsem se naposled díval –  pronikl mezi desítku finančně nejúspěšnějších filmů všech dob. Ohromný celosvětový úspěch mezi křesťany opravdu vedl k částečnému zmírnění zpola kooordinováného útoku na film. Nic neinspiruje úspěch jako úspěch a vzpomínám si, jak mě pobavilo, když jsem na vrcholku hysterie pozoroval autobus šinoucí se napříč mým městem s obří reklamou na Gibsonovo Umučení. Co ovšem říct o filmu samém?

Umučení Krista je vysoce umělecký a metafyzický film vytvořený z ultrakatolické perspektivy. V roli režiséra prokazuje Mel Gibson působivou míru originality a smysl pro estetično – to je zjevné v každém detailu. I barevná paleta větší části filmu má okrový nádech připomínající raně renesanční mistry jako byli Giotto a Cimabue.

Continue Reading

Alvin Langdon Coburn: Vortograph of Ezra Pound

ABC of Economics má v Poundově originále poměrně složitou, „ideogramickou  strukturu“, vlastní idiosynkratický řád, který je dnes i dříve jeho kritiky, ale i příznivci, skoro nutně vnímán jako „nesystematický“. „Nesoustavný“ podobně jako Cantos – fakticky ovšem vystavěné v zářivě detailní, byť „archeofuturistické“, „vortex“ („déšť konkrétních atomů“) architektonice. [0] Nic na tom nemění ani to, že první verze „ABC ekonomie“ vznikla během dvaceti čtyř hodin. My si tuto „směs konkrétních návrhů a abstraktních prohlášení“, ale i pohrdavých či útočných výkřiků na adresu „bankovních gaunerů“, rozdělíme do dvou hlavních částí. První pojedná právě o konkrétních návrzích na řešení kapitalistické hospodářské krize v roce 1933, druhá nastíní Poundovu představu „dokonalého státu“.

1933

Dosavadní liberálně-kapitalistický systém pokládá Pound po zkušenostech posledních let za zkompromitovaný, nerozumný, nekontrolovatelný: „Lidé dopustili, aby všechno, co naši předkové vykonali pro osvobození americké státní pokladny, upadlo v zapomnění.“  [1] „Všechny americké a republikánské zásady se vytratily za odsouzeníhodné vlády hanebného Woodrowa.“ [2]   Soudí, že i „většina ‚rozhodující‘v demokracii, která se jako demokracie chová, si pravděpodobně vybere rozumnou ekonomiku, jen co se naučí rozumnou od nerozumné odlišovat“. [2b] To je ovšem obtížné, neboť „něčím tak studeným, jako je ekonomie, s nimi nepohnete“, jak řekl pan Griffith, strůjce Sinn Féin. V jediném člověku z tisíce nelze vzbudit zájem o ekonomii, dokud ho citelně nezasáhnou důsledky špatného systému. Platí, že:

Continue Reading

Příští zastávka – Švédsko

[Izraelské] ministerstvo vnitra přineslo v úterý zprávu, že desítky žadatelů o azyl z Eritreje byly během uplynulých několika týdnů letecky odeslány do Švédska. Bylo to poprvé, kdy žadatelé o azyl odešli do Švédska.

Ministr vnitra Gideon Sa’ar vyjednal transfer se švédskou vládou a Úřadem Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR). Každý žadatel o azyl dostal darem 3500 amerických dolarů.

Zdroj Omri Efraim: Asylum seekers sent to Sweden in previous weeks, YNetnews.com 7. ledna 2014.

Z perspektivy etnonacionalisty jsou skutečnými nepřáteli Evropská unie a USA

Autor: Colin Liddell

Role geopolitiky a zájmů mocných národů a skupin  – zejména když se navzájem dostanou do konfliktu nebo naopak rovnovážného stavu – je v národně osvobozeneckých, nacionalistických a dalších podobných politických zápasech trvale podceňována.

Například Kurdové – navzdory tíživé potřebě, spravedlivým požadavkům na vlastní stát a zjevným třenicím mezi jejich sousedy – dosáhnou nezávislosti jen velmi obtížně, dokud pro tři dominantní skupiny, které je obklopují (Turci, Arabové, Íránci a supervelmoci, které je podporují) bude tento vývoj nevýhodný.

Podobný scénář se odvíjí na Ukrajině. Navzdory silným řečem zúčastněných stran je zřejmé, že situace směřuje k novému konsensu, jehož obsahem budou tyto body (1) tichý souhlas s novými hranicemi – např. Krymu jako součásti Ruska, (2) Rusové zastaví další růst nebezpečnějších separatistických tendencí na východní a jižní Ukrajině, (3) Západ poskytne podporu kyjevským liberálům a umírněným na úkor na ukrajinských nacionalistů, (4) přívod plynu zůstane otevřen.

To je škoda, protože rok 2014 má potenciál být svědkem evropské verze „arabského jara“ – což je přesně to, co Rusko, ani EU (což v zásadě znamená dominantní státy EU) a pochopitelně USA, nechtějí.

Ukrajinská revoluce byla důležitá ze tří důvodů:

Continue Reading

Ezra Pound

U zrodu ABC ekonomie, nejdelšího z ekonomických a monetaristických textů Ezry Pounda, [1] byl cyklus přednášek, které básník proslovil v Miláně na Obchodní universitě Luigiho Bocconiho třetího měsíce jedenáctého roku era Fascista (březen 1933).

Byly reakcí na kolaps ekonomického liberalismu, v jehož vleku se „demokratické vlády“ po první světové válce kymácely víc než kdy dříve. Finanční elity z londýnské City a východního pobřeží USA byly totiž skutečným vítězem krveprolití a takto posíleny se utrhly ze řetězu státní moci – regulace. Došlo tím k ohromnému posunu stability jednotlivých zemí, vydaných teď napospas k „volné hře neviditelné ruce trhu“. Ten, oslepen svou silou, bezskrupulózní a bez jakékoli odpovědnosti, narazil po několika opojných bezhlavých letech na Život, když i obchodníci na burze a makléři začali pochybovat o integritě stále fiktivnější hospodářské konstrukce. Po krachu na Wall Streetu dne 24. října 1929, zapříčiněném touto uměle vyvolávanou konjunkturou podporovanou půjčováním peněz proti „cenným papírům“, jimž chybělo přiměřené krytí, upadly státy do systémové krize – finančního chaosu, hyperinflace se vymkla kontrole, a velké části národů byly vrženy do bídy.

Této situaci musely čelit i státy a národy, které záhy po první válce usilovaly o vymanění se z chapadel lichvářské „světové ekonomiky“ revolucemi – sovětské Rusko a fašistická Itálie. Nejúspěšnější v těchto snahách se však záhy ukázalo národně-socialistické Německo, jehož Vůdce vyhlásil 5. březen 1933 „dnem národního probuzení“ (den volby, v němž se převážná část obyvatelstva přihlásila k vlajce s hákovým křížem) a 21. březen téhož roku „dnem národního povstání“ (první zasedání Říšského sněmu třetí říše). Německé odpoutání od zlata popisuje E. Wagemann v knížce „Odkud tolik peněz“ („Wo kommt das viele Geld her?“, Geldschöpfung und Finanzierung in Krieg und Frieden, Völkischer Verlag, Düsseldorf 1940).

Continue Reading

Setkání hlavního rabína Oděsy a jižní Ukrajiny Avrahama Wolfa s velitelem Ukrajinské národní sebeobrany, plukovníkem Valerijem Zagorodnym v oděské synagoze.

Poté, co vandalové dne 8. dubna pomalovali desítky domů nápisy „Smrt židům“, přispěchal člen vedení Pravého Sektoru, plukovník Valerij Zagorodny (velitel oddílů Ukrajinské národní sebeobrany – UNSO) z Kyjeva do Oděsy. Vandalové rovněž zhanobili památník mrtvým Židům na náměstí maršála Tolbuchina, kdy jej pomalovali hákovými kříži. Ve stejnou noc byl zhanoben stejnými nápisy i židovský hřbitov. Na hřbitovní zdi vandalové navíc napsali „Pravý Sektor“ a „Sláva Ukrajině“.

Zdá se, že obzvláště druhý incident přiměl Pravý Sektor k rychlé reakci, který poté vyslal do Oděsy svého vysoce postaveného představitele. Ten po příjezdu do oděské synagogy oznámil hlavnímu rabínovi Oděsy a jižní Ukrajiny Avrahamu Wolfovi, že jeho organizace nenese žádnou odpovědnost za tento vandalský akt a že ho odsuzuje.

Continue Reading

Manuel Ochsenreiter se srbským dobrovolníkem na jednom ze silničních zátarasů poblíž Sevastopolu.

James Porrazzo v rozhovoru s Manuelem Ochsenreiterem pro stránky Open Revolt

JP: Nedávno jsi navštívil Krym v době, kdy probíhalo referendum o připojení k Rusku. V prvé řadě by nás zajímalo, jak tě na Krymu přijali jako německého novináře?

MO: Byl to stejný druh přijetí, kterého se vám dostane kdekoli mimo „oblast Západu“. Jakmile lidé poznají, že nepracujete pro mainstreamové masmédia ve vaší zemi, přivítají vás vřele a přátelským způsobem. Je dobré, když nejste součástí průmyslu korporátních lží.

JP: Co se odehrávalo na ulicích před tímto historicky významným dnem? Zde v Severní Americe líčila masmédia obraz ruských jednotek, kontrolujících opozici pod pohrůžkou užití zbraní.

MO: Tyto pohádky nevysílala pouze americká masmédia. I v Německu jsme byli „svědky“ invaze, kdy ruské tanky a další vojenská technika obsazovaly Krym. Když jsem přijel do Simferopolu začal jsem po této ruské invazi pátrat. Zjistil jsem však, že se odehrávala pouze na televizních obrazovkách v západních zemích. Namísto depresivních „okupačních scén“ jsem viděl šťastné lidi, zachvácené nadšením ze „znovusjednocení“. Obyvatelé Krymu se těšili na den referenda.

Continue Reading

Cílem dnešních nacionalistů musí být zničení Státu a radikální reforma společnosti.

Dnes se řada evropských politických a intelektuálských loutkoherců označuje za patrioty, kterým v tomto ohledu není rovno. A tak máme patriotické socialisty, demokraty, patriotické komunisty, novináře a dokonce cizince.

Co to vlastně patriotismus je?

Patris znamená latinsky „otčina“. Patriotismus je tedy láskou k otčině. Výše zmínění „patrioti“ tedy zjevně nemůžou naplnit obsah tohoto pojmu, ať už pro ideologické (internacionalismus všeho druhu) či biologické (cizinci) důvody. Smutnou pravdou je, že v buržoazní parlamentní politické kultuře patriotismus prostě znamená loajalitu občanů ke stávající vládní garnituře.

V tomto moderním významu byl základní smysl slova – duchovní spojení s minulostí své pospolitosti a se svými krajany – téměř zcela zastíněn významem sekundárním – „loajalitou k státu“ – která se stala naprosto dominantní. Lze tak říct, že se objektivita vytratila a je za ni vydávána subjektivita. Rozklad významů a hodnot – i těch fundamentálních – je klasickým rysem společností v úpadku.

Continue Reading

François Duprat

Autor: Jez Turner

Nedávno jsem se na pozvání francouzských nacionalistů vydal na hřbitov v pařížské čtvrti Montmartre vzdát hold k hrobu a památce jednoho ze zakladatelů evropské identitární scény. Na jednoduchém, ale elegantním náhrobku z černého mramoru není žádný epitaf ani žalm. Vedle keltského kříže a nad daty 26. 10 1941 – 18. 3. 1978 je pouze vytesáno jméno ‚François Duprat‘.

V anglofonním světě zůstává Duprat téměř neznámý, ale na kontinentu jeho práce, spisy a celoživotní příklad zůstávají inspirací, jak dokazuje mj. plakát vysoce uznávané  španělské strany Movimiento Social Republicano.

Na dokonale upraveném hřbitově na Montmatre dostávají turisté letáky, které jim pomáhají najít hroby velikánů a dobrodinců. Duprat na seznamu chybí a když se jeho hrob zeptáte v kanceláři u vchodu, ochranka začne nervózně rozhazovat rukama a pokusí se schovat. Zmiňte jeho jméno před francouzským konzervativcem Cameronova typu a dá se za křiku „OAS!“ na útěk, liberálovi se objeví pěna u úst a socialisté s marxisty nervózně ztichnou a začnou si nervózně okusovat nehty.

Kdo tedy vlastně byl François Duprat?

Continue Reading

“It is not as wrong raping a Swedish girl as raping an Arab girl,” says Hamid, in an interview about a gang rape involving a Swedish girl and immigrant …

Autor: Fjordman

Zkraje letošního roku zveřejnil Simen Saetre v norském týdeníku Morgenbladet článek zabývající se znásilněními ve Švédsku. Je s podivem, že víc než vlastním problémem se zdál být znepokojen tím, že „xenofobové“ a „islamofobové“ jako já na toto téma také píšou. Už dříve Saetre bez jakéhokoliv důkazu tvrdil, že své články nemyslím vážně. Je ironií, že člověk, který přináší tvrzení neopírající se o fakta tvrdí, že mé texty a názory nejsou založeny na faktech.

Pojďme se na celou záležitost podívat trochu podrobněji.

Podle švédské Národní rady pro prevenci kriminality (Brottsförebyggande rådet — Brå) bylo ve Švédsku za rok 2013 na policii nahlášeno 5900 případů znásilnění. Toto číslo je o něco nižší než v předchozím roce, přesto je – stejně jako v několika posledních letech – blízké cifře 6000, s kterou budeme nadále pro přehlednost operovat.

Continue Reading

Totální stát v praxi?

Autor: Wilhelm Schmidt-Biggemann

Základní pojmy:

Suverenita. Znáte definici: „Suverén je ten, kdo rozhoduje o výjimečném stavu.“ (Myšlenka sama je Kierkegaardova, na to poukázal sám Schmitt.) „Výjimečný stav určuje sám sebe a normální stav.“ To je nejslavnější věta ze Schmittova spisu Polititická teologie. Jaký je smysl této teorie suverenity: Je současně teorií samého pomezí zákonů, jejich prosaditelnosti a jejich porušení – tedy vždy i současně teorií decize.

Co znamená vlastně suverenita, suprema potestas? Přirozeně – i to patří k politické teologii – jsou všechny podstatné pojmy státovědy sekularizované teologické pojmy – a to platí a fortiori pro suverenitu. Suverénem je ve vlastním smyslu jen Bůh. Ten má vskutku suprema potestas  (svrchovanou moc). Suverenita je moc, která může ustavovat absolutně, která klade něco mimo sebe samu. Ale již ve středověkých úvahách (u Dunse Scota), ale i v německém idealismu (u Fichta) bylo pamatováno, že ten, kdo něco ustavuje, se v témže momentu omezuje. Aby zůstal suverénním, musí tedy zákon, aby to neomezovalo suveréna, být zrušen.

Tento vzorec je vzorcem suveréna, který, když platí ústava, tak ji může zbavit platnosti, a tato suverenita se uplatňuje opačným způsobem v případě revoluce, kdy zde žádná ústava není a právě kdy suverén právo ustavuje. Vůdce ochraňuje právo je pak bytostně pozicí, která vytváří suverenitu v momentu neplatnosti zákonů: Vůdce tvoří jako suverén právo. To je decize.

Continue Reading

Naval tu šrajtofli!

Autor: Michael McGregor

Jedním z nejotravnějších trendů hollywoodské produkce je čím dál větší množství „pokračování“ úspěšných filmů, které jsou natáčeny čistě jen se záměrem vykřesat co nejvíc peněz a přitáhnout co nejvíc diváků do kin. Jedním z posledních a možná nejtrapnějších příkladů je film 300: Vzestup říše, což má být pokračováním identitární klasiky 300: Bitva u Thermopyl. Už pozadí filmu nám mělo napovědět, že v tomto případě půjde jen o další hollywoodskou židovinu – geniální výtvarník a autor původní komiksové předlohy 300 Frank Miller se neúčastnil produkce a film přímo nečerpal z žádného jeho díla a i původní režisér Zack Snyder se přesunul do role producenta (& spoluautora scénáře – pozn. DP) a film přenechal zcela neznámému režisérovi.

Kvalitu tohoto díla můžete teoreticky porovnat s nejslabší výběrovkou vaší oblíbené kapely. Je tam pár skladeb, které si pamatujete a máte rádi, avšak album nedrží pohromadě a navíc tam zařadili i sklady ze sračkovitého období skupiny. Otázkou je, proč byste si měli kupovat tuto neumětelskou slátaninu, když si můžete koupit plnohodnotné album?

Continue Reading

Dům odborů v centru Kyjeva, odkud podle Mikaela Skillta stříleli ze třetího patra ostřelovačí patřící k opozici

Ještě před třemi týdny pracoval Mikael Skillt pro jednu stavební firmu ve Stockholmu. Dnes je dobrovolníkem jedné nacionalistické organizace v Kyjevě. V rozhovoru pro Fria Tider Skillt vypráví o Ukrajině, kde byla policie nahrazena pravicovými polovojenskými skupinami.

Na konci února, pouze několik dnů po svržení ukrajinského prezidenta Viktora Janukovyče se Mikael Skillt vydal letecky směrem Kyjev. Nechal za sebou rozpadlý vztah, řadový domek na předměstí Stockholmu a dobře placené místo projektanta ve stavební firmě.

Účelem jeho cesty bylo přihlásit se jako dobrovolník do jedné nacionalistické organizace, která se díky ústřední roli, kterou hrála v průběhu revoluce na Ukrajině, změnila z relativně marginální organizace na organizaci, která ovládá ulice Kyjeva.

Nebylo to jednoduché rozhodnutí, jak nám (Fria Tider) Skillt řekl přes Skype. Jeho bývalý zaměstnavatel a zároveň osobní přítel nebyl jeho náhlou výpovědí a odchodem na Ukrajinu příliš nadšen. Skillt přesto šel z pocitu solidarity s ukrajinskými nacionalisty. Jak říká: „Na kyjevských ulicích umírali nacionalisté a v mých možnostech bylo jim pomoci. To považuji za důležitější než osobní prospěch a pohodlí.“

Continue Reading

Nebe – jen ono jako zdroj krásy a náboj života může soupeřit s dórským výrazem, který usiluje o dokonalost.

Gottfried Benn – Biologicky podložená politika

Tradice budoucnosti byla obnovena na stránkách Délského potápěče. Texty, které nevyšly knižně, budou postupně doplňovány.

Třinácté „fascikly“ jsou tečkou, alespoň prozatímní, za naším studiem osobnosti a díla Gottfrieda Benna. Zasvěcují do jeho prozaických textů z let 1933–1935, které pojednávají např. o národně socialistické revoluci, eugenice, totálním státě a úloze umění v něm.

Ukázky:

Nové dějinné hnutí je tu, začíná rozvíjet svůj výraz, svou řeč, své právo, typologicky není ani dobré ani zlé, začíná své bytí, svou existenci, vstupuje do ní, difamováno ze všech stran. Intelektuálové říkají, že jde o vítězství nízkosti. Kultura je ohrožena, ideály jsou ohroženy, právo, lidskost… Jak ale určit měřítko mezi ušlechtilým a nízkým? Když přišli galilejští, Gótové, sansculoti, bylo to stejné. Dějiny není možné odhlasovat.
Der neue Staat und die Intellektuellen

Líčíte to tak, jako kdyby to, co se dnes v Německu odehrává, ohrožovalo kulturu, civilizaci, jako kdyby horda divochů ohrožovala celé lidstvo, ale, a tak zní má protiotázka, jakpak si vlastně představujete, že se dějiny dějí? Domníváte se, že jsou zvlášť činné ve francouzských lázních? Představte si kupříkladu dvanácté století, přechod od románského ke gotickému pocitu, myslíte, že se to diskutovalo?
Antwort an die literarischen Emigranten

Continue Reading

Biskup Richard Williamson

Autor: Biskup Richard Williamson

Před dvěma měsíci oslavil ve Francii 85. narozeniny člověk, který sám sebe prohlásil za ateistu, jemuž všichni teisté pravého náboženství dluží podstatný dluh díků, protože v dnešním světě lží je profesor Robert Faurisson mocným obráncem pravdy. Pokud jde o mne, přeji si, aby mnohem více těch, kteří věří v pravého Boha, měli jeho inteligenci a poctivost při rozlišování pravdy, a jeho odvahu ji říkat.

Například, ať již je, či není historickým faktem, že bylo šest milionů obětí plynování v plynových komorách Třetí říše, prof. Faurisson trvá na tom, aby se o tom pojednávalo jako o historické otázce, která by se vyjasňovala fakty a vědeckými důkazy, a nikoliv emocemi a legislativou – co by mohlo být rozumnější? A přesto u této konkrétní otázky mnoho našich současníků nebude naslouchat rozumu. Funguje ještě jejich myšlení? Náš vřelý vděk jde tomuto profesorovi za zapojení skvělého a vědeckého myšlení do řešení historické otázky jakožto otázky historie a ne něčeho jiného.

Continue Reading

Než přistoupíme k poznání, musíme podle Francise Bacona „vyčistit zrcadlo“. Jan Hlaváč tak činí v první kapitole své avizované studie Karel Marx a jeho nauka s velikou důkladností, aby pokud možno vyloučil klamné, deformované obrazy. Zde se seznámíme s tím, z jakých úhlů na dané téma sám nazírá.Jen tak bude možné zjistit, zda je z těchto míst zkoumaný předmět opravdu ostrý.

1. Východiska této práce

Cílem této práce je zhodnocení Marxova díla. Zde je třeba uvést, že nejsem Marxovým vyznavačem, tudíž vycházím z jiných filosoficko-metodologických východisek.

Přiznávám se, že můj duchovní vývoj v zásadě v hrubých rysech skončil již někde na gymnáziu, kde jsem se přihlásil ke starořecké kalokagathii 1], kterou jsem pochopil jako harmonický rozvoj tělesných a duševních sil, doplněnou o zásadu logického pozitivisty Ludwiga Wittgensteina (1889-1951): „Mluv logicky nebo mlč“ 2]. Pokud jsem od této linie odbočil a hledal v různých sférách i nadále, ukázalo se, že toto hledání, pokud nedoplňovalo předchozí zjištěné, ukázalo se být často nadbytečné, zavádějící.

To se týká zvláště mých setkání s asijskými filosofiemi a náboženstvími, od kterého jsem si původně sliboval více. Nyní si z nich při zpětném pohledu nejvíce i přes jejich nadměrnou složitost a poplatnost víře v převtělování duší cením indické systémy sánkhja, vaišéšika a njája 3], čínský taoismus připomínající řeckou kynickou a stoickou filosofii 4] a se sv. Tomášem Akvinským někdy srovnávaný neokonfucianismus Ču Siho (Zhu Xi; 1130-1200) 5]. Nicméně si nelze nevšimnout toho, že čínská filosofie se vyznačovala nižším stupněm propracovanosti ve srovnání se starořeckou a tedy i západoevropskou filosofií.

Continue Reading

Nemáme v plánu zachránit liberalismus, jak si jeho teoretici plánují – naším cílem je zabít ho jednou a provždy.

Autor: Alexandr Dugin

Ideologická dimenze nadcházející války s Ruskem

Válka proti Rusku je v současnosti na Západě nejdiskutovanějším tématem. Momentálně jako pouhý návrh nebo možnost, který se ovšem v závislosti na rozhodnutích všech stran zúčastněných v ukrajinském konfliktu – Moskvy, Washingtonu, Kyjeva a Bruselu – může stát realitou.

Nechci se zde zabývat všemi aspekty tohoto konfliktu a jeho historií. Místo toho se pokusím o analýzu jeho hlubších ideologických kořenů. Mé pojetí nejzávažnějších událostí je založeno na Čtvrté politické teorii, jejíž principy jsem popsal ve stejnojmenné knize (kterou vydalo nakladatelství Arktos v roce 2012).

Proto nebudu válku Západu proti Rusku zkoumat z hlediska rizik, nebezpečí, nákladů či následků, ale pokusím se osvětlit její ideologický význam z globální perspektivy. Místo války samé (skutečné či virtuální) se budu zamýšlet nad jejím smyslem a podstatou.

Podstata liberalismu

Současný Západ má jedinou vládnoucí ideologii – liberalismus. Ten se objevuje v mnoha verzích, podobách či odstínech, jeho podstata je ale vždy stejná. Liberalismu je vlastní vnitřní, základní struktura, která se řídí následujícími axiomatickými principy:

Continue Reading

Identitární náboženství – „krev a půda“, kult předků, etnonáboženství, dokonalý protiklad vykořeněného univerzalistického křesťanství.

Autor: Arthur W. Clark

Můj známý, dlouholetý „tradiční katolík“, mi nedávno řekl, že opustil církev, protože – podle něho – jeho „konzervativního“ faráře zachvátila posedlost propagací masového přistěhovalectví ze zemí Třetího světa, mezirasových adopcí, neustálého omílání „sociální spravedlnosti“, jako například odpor k potratům Neevropanek a pochopitelně odmítání evoluce jako „rasistické“. Současné západní křesťanství – dokonce i ve svých konzervativních podobách – se stalo téměř nerozlišitelným od kulturního marxismu.

Jak přede mnou poznamenali jiní, současným křesťanstvím hýbou dva výrazné trendy:

Předně, mimo Západ se z křesťanství rychle stává nezápadní náboženství (např. africké křesťanství nebo mestické v Latinské Americe atd.). Jak poukazuje řada badatelů, vzniká úplně nová, nezápadní podoba křesťanství, naprosto nepodobná svým předchůdcům. Dle odhadů bude do padesáti let křesťanství v drtivé většině nezápadním náboženstvím – jak teologicky, tak demograficky.

Druhou stranou mince je Západ, kde se křesťanství stává čím dál univerzalističtějším – často do míry, kdy je těžko odlišitelné od kulturního marxismu. Čelní křesťanští představitelé (katoličtí i protestanští) podporují záplavu přistěhovalců z Třetího světa nebo svádí bílé manželské páry k adopci nechtěných afrických či haitských dětí – namísto toho, aby měli své vlastní děti. Patologický altruismus a etnomasochismus jsou bernou mincí; bez obalu řečeno, současní církevní předáci jsou banda zženštilců. Podobně maladaptivní chování ovšem nemůže existovat donekonečna.

Continue Reading

Občanská společnost podle Havla: „Nálety, bomby, nejsou vyvolány hmotným zájmem. Jejich povaha je výlučně humanitární: to, co je zde ve hře, jsou principy, lidská práva, jimž je dána taková priorita, která překračuje i státní suverenitu.“ (Bělehrad, 1991)

Autor: Radim Lhoták

Havlovská fronta mystifikátorů se nám snaží namluvit, že budovat občanskou společnost je pokročilý požadavek doby. Podezření ke každému hnutí, které má ve svém názvu slovo „občanské“, je proto na místě.

Václav Havel byl dovedný manipulátor a propagátor Nového světového řádu pod vládou globálních elit a parazitů. Mistrně kombinoval nesouvislé pojmy a dával jim nový obsah. Ve slovním spojení „humanitární bombardování“ to samozřejmě přehnal a sám jistě svého přehmatu později litoval. Nicméně v mnoha dalších rétorských kouscích při svých hovorech k lidu dokázal podat temná a ďábelská mámení ve světle nejvyšší péče o blaho člověka. Jedním z takových osudných přeludů je pojem „občanská společnost“.

Občan Havel byl humanista a mistr prázdných frází a floskulí. Dokonale zvládl metodu manipulace s lidským vědomím, jejímž smyslem je vykradení pravého významu slov, aby se tak mysl lidí odvedla od všeho, co je pro ně vskutku podstatné. Občanské uvědomění a každé občanské hnutí tak postavil proti politice o sobě. Občanský od té chvíle znamená apolitický. Ne-politický postoj byl povýšen na vyšší morální stupeň. Nelze dost docenit tento záludný psychologický tah proti tradičnímu chápání člověka. Není lepší způsob, jak odstavit lidský vzdor vůči politické moci na vedlejší kolej, než z něho učinit ne-politické občanské hnutí a tak ho marginalizovat. Pojem občan byl dokonale vyprázdněn proklamací občanské sounáležitosti, z níž vše politické musí být odstraněno a převedeno na univerzální bázi vzájemné lásky a spravedlnosti mezi lidmi sobě rovnými bez ohledu na původ, rasu, národnost a vyznání. Veškeré etické pohnutky lidského ducha jsou tak kosmopolitizovány a pozbývají závaznosti v anonymitě davu. Abychom pochopili potměšilost této doktríny, musíme podrobit pojem občanské společnosti hlubšímu prozkoumání.

Continue Reading