Délský potápěč

První král (Remus v podání Alessandra Borghiho)

Autor: Karel Veliký

Na samém konci ledna se v italských kinech objevil velkofilm „Il primo Re“ (2019; rež. Matteo Rovere) o prvním králi Říma Romulovi.

Pověst, písemně zaznamenaná již Starými (Livius, Plútarchos aj.), je v novém zpracování ořezána na dřeň, takže: žádná vlčice, žádný Faustulus ani Larentia. O královských dvojčatech se dozvídáme pouze to, že jejich rodná ves byla zničena nájezdem a matka zabita, hlubší „politické“ pozadí tu chybí (čili žádný Numitor, žádný Amulius-uzurpátor). Vedle těchto (a jiných) vynechávek, ba (velkých) změn (např. Remus není zabit kvůli překročení pomeria, magické linie nově založeného města, tvořící hranici mezi „my“ a „oni“, nýbrž linie pohřebního okrsku padlých spolubojovníků): scénáristé pochopitelně pověst obecně přizpůsobili soudobému-modernímu vkusu tak, že ji dílem „zromantizovali“, dílem „zhumanizovali“, a tím demytizovali. Navíc se dopustili běžného pokrokářského omylu, kdy jsou lidé z hmotně nevyspělých kultur líčeni jako barbaři v záporném smyslu slova, jako kdyby lidské kvality souvisely s buržoazní „životní úrovní“ (někteří z prvních Římanů tak vyhlížejí, že neumějí promluvit, pohybují se takřka zvířecky anebo jsou znetvoření tělesně).

Continue Reading

Lykúrgos

Autor: Mark Dyal

„Když zase jakýsi cizinec dával najevo svou náklonnost ke Sparťanům a pravil, že u svých spoluobčanů bývá nazýván Sparťanomilem, řekl mu Theopompos: ,Příteli, bylo by pro tebe čestnější, kdyby tě nazývali vlastimilem.‘“ – Plútarchos 1]

Stejně jako Mussolini vzhlížel k antickému Římu jako vzoru zdravé, organické společnosti, vzhlíželi Římané ke Spartě. Ač v průběhu prvního století (n. l.) Řím navenek pokračoval ve svém majestátním vzestupu k ovládnutí většiny tehdy známého světa (orbis terrarum), narůstající propast mezi ctnostnou republikánskou nobilitou a okázalou císařskou aristokracií začala v mnohých vyvolávat obavy ze společenského úpadku. Jedním z nich byl i Plútarchos, římský učenec řeckého původu.

Plútarchos nejvíce proslul svými paralelními Životopisy slavných Řeků a Římanů, sepsaných za účelem osvětlení jednotlivých ctností a neřestí, jež pozvedávají nebo naopak činí podřadným lid. Jeho „Život Lykúrgův“ je tedy mnohem více než oslavným příběhem legendárního panovníka – který přeměnil Spartu z typické řecké polis na největší válečnický stát v celé západní historii – popisem tohoto státu. Poučení, plynoucí z tohoto spisku není o nic méně ohromující pro současného Američana, jako byla pro Římana za císařství. Přestože řada řeckých, římských či současných spisovatelů zkoumala kořeny válečnické Sparty, Plútarchův „Život Lykúrgův“ zůstává jediným nezbytným pramenem poznání tohoto tématu.

Continue Reading