Délský potápěč

Od Siegfrieda k Triumfu vůle II.

Země se chvěje

Pouhé dva měsíce po vítězství Národně-socialistické německé dělnické strany v březnových volbách roku 1933 a následném „uchopení moci“ je v Německu založena Filmová kreditní banka (filmový referát měla NSDAP již od r. 1930), aby tamní kinematografii vymanila z dosavadního přímého či nepřímého vlivu židovského kapitálu |13| a oživila filmovou výrobu postiženou světovou finanční krizí: bude krýt až 70% výrobních nákladů a ještě do konce roku přispěje na 22 hraných a krátkých filmů! Vzniká také prozatímní filmová komora, jejíž představenstvo bylo jmenováno říšským ministerstvem pro lidovou osvětu a propagandu. V ní sdružení němečtí filmaři musejí prokázat svoji státní příslušnost a árijský původ. Když pak v rámci Říšské kulturní komory (Reichskulturkammer) ustavené 22. září 1933 vzniká Říšská filmová komora (Reichsfilmkammer), jejímiž příslušníky musejí být všechny osoby podílející se na výrobě filmů v Říši, je již naprostá většina tvůrců i řadových zaměstnanců filmových podniků cizí státní příslušnosti a semitského původu vyobcována. Převod soukromého filmového hospodářství na stát se uzavírá v letech 1937-1938, kdy na místo produkčních společností Terra a Tobis nastupují reorganizované – nyní státně kontrolované – Terra Filmkunst a Tobis Filmkunst GmbH a stát odkupuje akcie filmových společností UFA (Universum Film AG) a Bavaria. |14| Začalo se také více rozlišovat: pro lepší orientaci distributora a majitelů kin jsou nyní snímky čnící (přinejmenším ambicí) nad běžnou zábavní produkci klasifikovány predikáty jako „Staatspolitisch und künstlerisch wertvoll“ (státně-politicky a umělecky hodnotné, nebo dokonce obzvlášť, ´besonders´, hodnotné) či „Volkbindend=“ popř. „Jugendwert Lehrfilm“ (naučný film vhodný pro mládež) aj.   A podobně jako v Itálii přeje doba i novým institucím: v roce 1935 je to např. říšský filmový archiv v Berlíně, jehož zaměstnanci shromažďují domácí i zahraniční produkci; o necelé tři roky později filmová akademie v Babelsbergu, kde sídlí UFA; a v roce 1940 středisko kulturního filmu (Kulturfilm-Zentrale), které bude vést a dohlížet na výrobu populárně-vědeckých a propagačních dokumentů uváděných v předprogramech (jeho provoz je hrazen majiteli kin formou zvláštního poplatku z příjmů). Rozrůstají se rovněž dosavadní ateliéry, |15| filmové městečko Babelsberg u Berlína postupně dosahuje plochy 600 tisíc m², čímž se rovná italskému Cinecittà. Když však od roku 1942 jeho činnost začíná znesnadňovat stoupající počet nepřátelských náletů, přesouvá se koupí „pražských filmových továren“ AB na Barrandově část výroby do bezpečného Protektorátu Čechy a Morava, na níž se – od teď v rámci Prag-Filmu AG – podílejí i čeští režiséři (Vladimír Slavínský, Martin Frič, Miroslav Cikán, J. A. Holman). I zásluhou tohoto přispění (na Barrandově se ihned začínají stavět také další ateliéry, dodnes se jim říká Nové haly…) dosahuje kinematografie Německé říše navzdory válečnému stavu rekordních příjmů: v 7 tisících jejích biografech se za jediný rok prodá více než miliarda lístků v hodnotě 850 milionů říšských marek, což ve srovnání s rokem 1939 odpovídá zvýšení obratu o více než 100%! Prakticky do posledních dnů se tak do filmu mohou vracet obrovské částky. Roku 1944 např. Říšský úřad pro film a názornou propagaci u příležitosti 10. výročí svého trvání může hlásit, že v Německu je pro vzdělávací účely připraveno 45 tisíc promítacích přístrojů a 600 tisíc filmových kopií…

Continue Reading

Autor: Jean-Claude Galli

Turecko využívá ilegální přistěhovalectví jako zbraň proti Řecku a Evropě, ve snaze islamizovat kontinent. Jeho prostřednictvím rovněž vyvíjí nátlak za účelem získání politických ústupků ze strany Evropské unie. To by mělo vyvolat razantní odpověď ze strany evropských vlád. Namísto toho, tito bezpáteřní blázni pokračují ve své nekonečné politice ústupků.

V Řecku, které čítá 11 milionů obyvatel, se nyní nachází milion ilegálních přistěhovalců, z nichž většina je držena za otřesných podmínek v přistěhovaleckých táborech.

Policejní šéf v Orestias (u hranic s Tureckem) Giorgios Salamangas mluví jasně: „Do roku 2009 byl počet přistěhovalců mírný a zvladatelný (3500 zatčení v oblasti, kterou má na starosti). Byl to rok 2010, kdy se situace dramaticky změnila (36 000 zatčení ve stejné oblasti).“

V roce 2010 se totiž Turecko rozhodlo, bez toho, že by to s někým konzultovalo, že přestane vydávat víza pro občany států jako např. Írán, Sýrie, Jemen, Libye, Libanon, Maroko a Tunisko. Tímto aktem Turecko dramaticky změnilo situaci, v důsledku čehož pak přistěhovalci začali proudit směrem do Evropy. „Dnes se můžete dostat do Istanbulu z Alžíru a dalších měst severní Afriky s nízkonákladovou leteckou společností za 70 Euro,“ říká Giorgos Salamangas.

Continue Reading

Stať je momentálně nedostupná. Připravujeme její opravenou a doplněnou verzi.

Stať Za pozitivní kritiku (Pour une critique positive) Dominique Vennera, patří mezi první teoretické dílo, zabývající se problematikou „politického vojáka“ v rámci Čítárny Délského potápěče.

Autor: Hervé Ryssen

Následující rozhovor původně vyšel v časopise Réfléchir et Agir v září 2008, ve kterém Hervé Ryssen mluví o své knize Židovská mafie (La mafia juive, Levallois-Perret: Éditions Baskerville, 2008).

Réfléchir et Agir: Vydal jste čtvrtou knihu o židovství, čítající 400 stran. Proč další? Neřekl jste doposud všechno, co jste chtěl?

Hervé Ryssen: To jsem si původně myslel! Židovství je však velice uzavřeným světem, tajnůstkářským, proto člověk i po všech letech studia stále objevuje nové věci. Tentokrát jsem zkoumal zločinecké podsvětí, operující uvnitř mezinárodního židovského společenství, a to co jsem zjistil bylo jedním slovem, neuvěřitelné. Je faktem, že židovská mafie je nemocnější mafií, která dnes na světě existuje: vyděračství, prostituce, pašování drog a diamantů, obchod se zbraněmi, nelegální obchod s uměleckými díly, nájemné vraždy, organizované podvody, ozbrojené loupeže atd. Pornografie, kasina a diskotéky jsou také většinou ve vlastnictví židovských gangsterů.

Continue Reading

Sdružení Červenobílí vás společně s Centrem pro Bezpečnostní a strategická studia, Institutem pro kulturu a vzdělávání Helianthus a pod záštitou starosty Města Rajhrad zvou na přednášku prof. PhDr. Milana Nakonečného na téma Politická psychologie, která proběhne v pátek 21. září 2012.

Téma přednášky: Politická psychologie.¨

Obsah přednášky: vývoj politické psychologie po druhé světové válce, analýza politické činnosti profesionálních politiků, jejich motivace, s tím související politické mýty, politický lobbismus, krize demokracie a základní témata politické psychologie, jako jsou: politická socializace (kompetence, kultura, angažovanost), politické postoje a další.

Continue Reading

Alain de Benoist: O nominalismu

Tradice budoucnosti byla obnovena na stránkách Délského potápěče. Texty, které nevyšly knižně, budou postupně doplňovány.

„Buď se domníváme, že zvláštní vyplývá z obecného, nebo myslíme, že obecné vyplývá ze zvláštního: toto shrnuje celou debatu o nominalismu a univerzalismu. Každý antiegalitářský světonázor je v podstatě nominalistický.“

Postmodernismus je typ myšlení, který v 70. letech začal oproti jednotnému a univerzálnímu klást důraz na rozdílnosti a jednotlivosti, kulturní pluralitu, spravedlnost v přístupu k různým úhlům pohledu. Německý konzervativní revolucionář Armin Mohler se v něm proto domníval vidět jeden z cyklických návratů nazírání na svět, pro nějž se od vrcholného středověku ujal název nominalismus. Alain de Benoist od něj tuto perspektivu přejal (podobně jako třeba i název své nejúspěšnější knihy Viděno zprava) – a nikdy toho nepřestal litovat, poněvadž se ukázala být možnou příčinou četných nedorozumění (viz rozhovor Délského potápěče s Alainem de Benoist). Poněvadž však číslo revue Nouvelle École z léta 1979 věnované „nominalistické myšlence“ patří jinak k těm ideově určitě nejpodnětnějším a názory v něm obsažené se z větší části staly trvalou duchovní výzbrojí GRECE (Groupement de Recherche et d´Etudes pour la Civilisation Européenne – Sdružení pro výzkum a studium evropské kultury) – jakkoli jejich ztotožnění s pojmem nominalismu bylo rychle opuštěno – rozhodli jsme se v rámci Edice Fascikly autorovu stať publikovat v plné šíři.

Continue Reading

Od Siegfrieda k Triumfu vůle I.

Impulsy avantgardy

Nejsvébytnějším uměleckým jazykem předrevoluční německé kinematografie je expresionismus. Němé snímky jako Kabinet doktora Caligariho (1920, r. Robert Wiene), Unavená smrt (1921, r. Fritz Lang) nebo Upír Nosferatu (1922, r. Friedrich W. Murnau), a již předtím třeba Pražský student (1913, r. Paul Wegener) a Homunculus (1916, r. Otto Rippert), nepůsobí jen fantaskností svých námětů a strašidelností dějů, odkazujících k černé romantice, ale především celkovou atmosférou, kterou dotváří expresionistické výrazové prostředky: strohost stylizovaného filmového obrazu s promyšleným kontrastním osvětlením, zdeformovaná perspektiva, špičatá „křivá architektura“ kulis, malované dekorace. Přehnaně umělé a hrozivě zformované okolí tu má odpovídat stavu protagonistů: do popředí vystupují především diabolické (z řec. dia-ballo:odloučit, separovat; tzn. ´vyhraněné´) a instinktivní složky duše, které se prosazují s osudovou nevyhnutelností. Podobně je tomu i v dvojdílných Nibelunzích (1924, I. Siegfried; II. Kriemhildina pomsta) Fritze Langa, adaptaci starogermánské legendy, v níž na pozadí velkých stylizovaných dekorací a ornamentální obrazové kompozice (Lang studoval architekturu a dějiny umění) jednají hrdinové, v nichž se ideály a hodnoty síly, cti a věrnosti těžce sváří s instinkty a osudovými silami. I když Lang odjel v roce 1934 pracovat do Hollywoodu, na film se příležitostně odvolává jak modernistický, tak völkisch proud národního socialismu; totéž platí pro osvětový snímek Cesty k síle a kráse (1925, r. Wilhelm Prager), kde ovšem oproti severské mlžnosti Nibelungů („romantika, Wotan“) převažuje v obraze středomořská slunečnost („klasika, Apollón“ = z expresionismu tu tudíž není skoro nic…) a který vzdává hold zdravému tělu jakožto podstatnému předpokladu a základu zdravého ducha. Scénické ztvárnění období od antiky po současnost v něm bylo nasazením velkého počtu gymnastů a tanečníků (jedna z nich je Leni Riefenstahlová, která se zde poprvé objevuje na plátně!) podřízeno výhradně zachycení tělesné krásy urostlých silných lidí, zobrazovaných v úplné, ale vší lascivní erotiky zbavené nahotě…

Continue Reading

Autor: Brett Stevens

Moderní život je peklo.

Peklem nejrafinovanějším, protože je neviditelným. Na povrchu se jeví být zemí hojnosti. Pod povrchem nám však nic z tohoto dostatku nepomáhá ubránit se jeho prázdnotě. V Dantově pekle se hříšníci dostali do určité úrovně pekla (kruhu), podle hříchu, který spáchali. Jejich pobyt v pekle byl založen na životě, který v podobě mnohonásobně zesílených hříchů sloužil jako trest. [1]

Co měly však všechny úrovně pekla společné byl pocit marnosti (tzn. být schopen si dopřát veškeré moci a výstředností materiálního světa a přesto být bezmocný proti tomu, co je skutečně potřeba překonat). Lidé v současnosti vůbec neznají sami sebe. Zprvu to vypadá, že je to způsobeno tím, že jsou neustále rozptylování nesmysly, což je pravda. Nicméně se však rozptylují z vlastní vůle, s cílem zabránit proniknutí do částí svých osobností, o kterých si myslí, že je nemůžou kontrolovat.

Continue Reading

Autor: Robert Steuckers

Poslání umělce podle Charlese Baudelaira

Pro dandyho je nezbytné do současného barbarismu vetknout trochu estetiky. V Anglii se pustil do společného díla John Ruskin spolu s prerafaelity, mezi něž lze zařadit Danta Gabriela Rosettiho a Williama Morrise. Ruskin vytvořil architektonické plány na zkrášlení měst, jejichž celková krása notně utrpěla anarchickou industrializací manchesterské éry. Tato jeho snaha následně vedla k zakládání tzv. zahradních měst. Jeho snažením se nechali inspirovat Henry van de Velde, Victor Horta a další belgičtí a němečtí představitelé secesní architektonické školy (jinak též Art Nouveau, resp. Jugendstil). Ovšem po celou dobu, navzdory těmto konkrétním výdobytkům (v architektuře se většinou různé snahy jednodušeji materializují nežli v jiných oborech), se propast mezi umělci a společností i nadále prohlubovala. V případě figury dandyho je situace obdobná, neboť je podobná osobnosti umělcově.

Ve Francii vytvořil Baudelaire ve svých teoretických pracích postavu umělce, alias „nového aristokrata“, jehož postoje jsou charakterizovány odtažitým chladem, jeho citové projevy by se neměly přespříliš vychylovat ať již v pozitivním či negativním smyslu, přičemž mezi jeho klíčové vlastnosti by měla patřit ironie a schopnost vyprávět zábavné anekdoty. Umělecký dandy si održuje odstup od všech konvenčních společenských koníčků.

Baudelairovy náhledy by se daly shrnout slovy jedné z postav románu Ernsta Jüngera Heliopolis: „Stal jsem se dandym, který z nepodstatného činí podstatné a všemu podstatnému se směje.“ („Ich wurde zum Dandy, der das Unwichtige wichtig nahm, das Wichtige belächelte“). Baudelairův dandy tedy kráčí v Brummellových šlépějích a není pouhou skandální a vznětlivou postavou typu Oscara Wildea. Naopak se jedná o chladného pozorovatele (parafrázujeme-li Raymonda Arona, „nezaujatého diváka“), jenž svět okolo sebe vnímá coby pouhé, mnohdy velmi fádní, divadlo, v němž se bezobsažné postavy pohybují dokola a gestikulují. Baudelairovský dandy má v sobě zakořeněnu trochu smyslu pro provokaci, jež však většinou zůstává skryta pod rouškou ironie. Pozdější provokativní zveličování, často považované za výraz dandysmu, nemá ve skutečnosti s postoji Brummella, Baudelaira nebo Jüngera nic společného.

Continue Reading

„Il cinema è l´arma piu forte.“ B. Mussolini

Artekrati

Itálie měla již za sebou slavnou a úspěšnou éru němého filmu, která se nezakládala na groteskách, ale na velkoprodukcích s antickými, mytologickými, renesančními a jinými historickými náměty (Poslední dnové Pompejí, Pád Tróje, Quo vadis, Lukrecia Borgia, Dante a Beatrice, atd.). Jejich vrcholem je nesporně Cabiria (1914), příběh z druhé púnské války, k němuž právě D´Annunzio, vyznavač a hlasatel Nadčlověka, napsal titulky a jenž vedle titulní hrdinky – z „ohně zrozené“ Cabirie – uvedl do kin i předobraz všech pozdějších „supermanů“: siláka zvaného Maciste. Již necelý rok po Pochodu na Řím zakládá spisovatel Calzo Bini organizaci Cooperativa Cinematografica Fascista, aby obrodila italskou poválečnou kinematografii, v roce 1925 pak Mussolini osobně dává podnět ke vzniku státní filmové instituce Luce (Světlo). Fašisté v té době mají ovšem docela jiné starosti a tak se i nadále točí jen konvenční produkce (mj. série dalších příběhů o Macistovi). |4|Zároveň se ve velkém dovážejí francouzské a především americké filmy, takže Duce alespoň vydává nařízení (1928), podle něhož jsou všechna italská kina povinna promítat minimálně z 10% domácí produkci. |5|

Continue Reading

Autor: Robert Steuckers

Záznam přednášky Roberta Steuckerse, kterou pronesl na semináři Synergon-Deutschland v květnu 2001.

Nežli se dostaneme k samotnému tématu, rád bych pronesl několik úvodních poznámek:

Váhal jsem, zdali mám přijmout vaše pozvání a pronést přednášku o figuře dandyho, neboť toto téma není hlavním objektem mého zájmu.

Nakonec jsem však tuto výzvu akceptoval, neboť jsem znovuobjevil inspirativní a jasně srozumitelnou esej od Otto Manna, jež byla před mnoha lety publikována v Německu pod názvem „Dandysmus jako konzervativní životní styl.“ 1] Tato esej si zaslouží být znovu publikována, byť s dodatkovými komentáři.

Moje třetí poznámka je metodologického a definičního rázu. Předtím, než vůbec začnu hovořit o „dandym“ a skvělé práci Otto Manna, musím vytýčit různé definice vztahující se k danému tématu, jež však mohou být v mnoha případech zavádějící, povrchní a nedostatečné.

Někteří vnímají figuru dandyho coby ryze módní fenomén – nic více nežli elegantní postavu oblečenou dle nejposlednější módy. Jiní na na ni nazírají jako na povrchní postavičku užívající si radostí života a líně přecházející z jednoho kabaretu do druhého. Francoise Doltová vykreslila psychologický profil typického dandyho. Další zase zdůrazňují takřka výhradně homosexuální dimenzi některých dandyů typu Oscara Wildea. V některých méně četných charakteristikách se setkáváme s přirovnáním figury dandyho k jakémusi avatárovi střihu Dona Juana, který svojí prázdnotu vyplňoval sbíráním úspěchů u žen. Nutno podotknout, že tyto mnou načrtnuté definice nevyšly z pera Otto Manna.

Continue Reading

V únoru 2012 navštívil Alexandr Dugin Nové Dillí, kde se zúčastnil 40. světového kongresu Mezinárodního sociologického institutu, jehož hlavním tématem bylo „Konec hegemonie Západu z pohledu společenských věd“. Profesor Dugin byl tak laskav a odpověděl na otázky zástupců nakladatelství Arktos, kteří se rovněž kongresu zúčastnili.

Účelem tohoto rozhovoru bylo, aby nám profesor Dugin objasnil některé jeho základní názory, s cílem rozptýlit nedorozumění a zkreslené informace, které převládají o něm, Eurasijském hnutí (včetně jeho pobočky Globální revoluční aliance) v anglicky hovořícím světě. Za vydavatelsvtí Arktos rozhovor vedli ředitel Daniel Friberg a šéfredaktor John B. Morgan.

Rozhovor vyšel u příležitosti účasti Alexandra Dugina na konferenci Identitární ideje (Identitär Idé), kterou uspořádala švédská organizace Motpol dne 28. července 2012 ve Stockholmu a zároveň u příležitosti vydání jeho knihy The Fourth Political Theory (Čtvrtá politická teorie) vydavatelstvím Arktos. Jde o první knihu Alexandra Dugina publikovanou v angličtině.

Continue Reading

Autor: Petr Kalinič, Vladimír Naxera

1. Úvodem

Po rozpadu Sovětského svazu se v Rusku v reakci na změnu mezinárodního prostředí začala rozvíjet celá řada teoretických přístupů, které se pokoušely vyjadřovat k úloze, kterou by Rusko mělo v nové mocenské konfiguraci hrát. I přes výraznou polarizaci, jakou je možné v průběhu 90. let vysledovat mezi ruskými odborníky, politiky i veřejností, však došlo k obecnému konsensu v několika elementárních otázkách. Jednalo se především o názor, že Rusko by mělo zůstat velmocí se signifikantním vlivem na mezinárodní společenství, jako prioritní by měly být vnímány národní zájmy Ruské federace a shoda proběhla také v otázce restaurace geopolitiky, která se postupně stala značně respektovanou (a nejen) teoretickou koncepcí pro „exaktní deskripci“ a aktivní formování prostorové dimenze politiky (Sergunin 2000: 45).

Geopolitika, která začala být po ukončení bipolární konfrontace oživována v mnohých státech postkomunistické Evropy, se pak nejvýrazněji prosadila právě v Rusku (srovnej Guzzini 2003). A to nejen jako teoretická a akademická disciplína, která bývá běžně vyučována na prestižních univerzitách. Geopolitika se v Rusku stala populární ve smyslu „nové ideologie“, jako nová „velká věda“ (ve smyslu silně normativního prizmatu) namísto zhroutivšího se komunismu (Nowak 2010: 98). V tomto kontextu je pak zmíněné „ruské geopolitické narativum“ rovněž proponováno jako „věda o vládnutí“ (Dugin 1999: 14).

Continue Reading

Filmy se významně podílely na formování „člověka 20. století“ a tento účinek si udržují i dnes. Rozhodli jsme se proto vyznačit v kinematografii některé proudy, názvy a jména, v nichž by se měl „člověk jistého typu“ umět orientovat.

„My“ a film

Konservativci a reakcionáři všech odstínů vnímali kino a film od počátků jako s/prostou zábavu poměštěných mas, téměř jako součást „vzpoury davů“ (Ortega y Gasset), záhy navíc údajně pod téměř výhradní kontrolou židovského kapitálu. Jejich vášnivé či rezignované odsudky zhoubného vlivu „biografu“ na moderní obyvatelstvo liberalizované od většiny tradičních vazeb lze shrnout jediným slovem – „blbograf“. Nic podstatného na této perspektivě nezměnily ani první státní pokusy podněcovat a usměrňovat „veřejné mínění“ za I. světové války propagandou i na plátně, natož pak Griffithovo Zrození národa (The Birth of a Nation, 1915). |1|

Přinejmenším nedůvěřivost vůči „filmovému umění “ přetrvala ostatně snad u všech velkých „zpátečníků“ a tradicionalistů, vzali-li ho vůbec na vědomí, po celé století. A takové incidenty jako byl bouřlivý nesouhlas jinak jistě otrlé části festivalového publika v Cannes s udělením Zlaté palmy komornímu snímku Maurice Pialata Pod sluncem satanovým (Sous le soleil de Satan, 1987) podle stejnojmenného románu (1926) katolického spisovatele G. Bernanose, kdysi stoupence Francouzské akce, jenž bez výhrad adoruje duchovní rozměr předlohy, jim dávají za pravdu. |2|

Continue Reading

Autor: Michael O’Meara

„Automobil, to je válka.“ Léon Daudet

V září 1920, krátce po uvěznění dvou italských anarchistů (kteří později vešli ve známost jako Sacco a Vanzetti), jel Mario Buda, další italský anarchista, se starým koňským povozem napříč dolním Manhattanem, který pak odstavil na rohu Wall a Broad Street, poblíž federální budovy Puncovního úřadu a budovy banky J.P. Morgan. Následující exploze výbušninou naplněného povozu zabila 40 kolemjdoucích, zranila dalších 200 lidí a zanechala hluboký kráter v srdci newyorské finanční čtvrti.

Vzhledem k převládající hysterii té doby – hysterii, která spatřovala v každém cizinci potenciálního bolševika nebo anarchistu – Budův povoz vyvolal vlnu paniky mezi americkou vládnoucí třidou, přinutíc ji oznámit stav národního ohrožení a zintenzivnit vládní úsilí shromáždit a deportovat všechny nelegální přistěhovalce.

Podle Mikea Davise byl Budův koňský povoz prototypem toho, co dnes známe pod pojmem automobilová bomba: nenápadný dopravní prostředek, schopný „vézt velké množství třaskaviny na přesnou vzdálensot k významnému cíli.“ Díky zavedení této jednoduché, revoluční zbraně „chudý přistěhovalec“ s ukradeným dynamitem, hromadou šrotu, starým koněm a rozvrzaným povozem, uspěl v zastrašení centra jak americké vlády, tak i kapitalismu. Takto vznikla taktika, jejíž následný dopad není o nic méně učinný než samotná třaskavina.

Continue Reading

Co je to Raido?

Ještě předtím, než se Raido proměnilo v politickou strukturu, bylo tvořeno několika kamarády s rozličným politickým pozadím. Následně se jeho členy stalo i mnoho dalších lidí bez předchozích politických zkušeností. Jejich motivací bylo vyplnit mezeru na pravicové scéně, tkvějící v nedostatku duchovní dimenze. Raido bylo založeno 21. dubna 1995, kdy si vytýčilo společné cíle a rezignovalo na neúspěšné postupy z minulosti. Poté jsme se jali hledat inspiraci v Tradici a jejích hodnotách, na jejichž základě jsme si vytýčili přesnou strategii: zformovat hierarchický řád odvozený od těchto hodnot a vytknout důležitost Autority coby našeho vůdčího konceptu.

Raido je výrazem čistě komunitního stylu života. Nejsme žádnými blazeovanými intelektuály operujícími sterilními myšlenkami, naše komunita totiž hodlá uvést do praxe Codreanovo učení. Zdůrazňujeme akcent na vnitřní porovnání každého militanta se svými spolubojovíky a okolním světem, na jehož základě si ověří svoji vlastní volbu. Každý z našich členů ví, že spojitost mezi tím, čím je a tím co dělá, spočívá ve správném a opravdovém způsobu života. Raido není izolované od okolního světa. Jeho vůdce, oligarcha, ve spolupráci se svými poradci určuje a vede aktivity čerpající inspiraci v dílech Julia Evoly, René Guénona a Cornelia Codreana.

Continue Reading

Autor: Julius Evola

Bylo by dobré upozornit na nedorozumění, jež jsou nyní aktuální v některých radikálních kruzích, které věří, že řešení náboženské otázky spočívá ve směru novopohanství. Tato nepochopení se objevují už při samotném užívání pojmů „pohan“ a „pohanství“. Já sám jsem tyto výrazy použil do názvu mé knihy^[1], která vyšla v Itálii v roce 1928 a v roce 1934 i v Německu. Nyní toho velmi lituji.

Jistě, slova „pohanství“ nebo „heathenství“ (Heidentum, Heathendom) se objevují i u některých starověkých latinských spisovatelů, jako třeba u Livia, bez negativního tónu. Ale to nic nemění na skutečnosti, že s příchodem nové víry se slovo „paganus“ stalo pejorativním výrazem, který používali především raní křesťanští apologetové. Slovo pochází z výrazu „pagus“, což znamená malé město nebo vesnici, takže „paganus“ odkazuje na selský způsob myšlení: nekulturní, primitivní a pověrčivý. S cílem propagovat novou víru měli křesťanští apologetové špatný zvyk spočívající v očerňování jiných vyznání. To zahrnovalo často vědomé a systematické pohrdání a dezinterpretace téměř všech starších tradic, doktrín a náboženství, které byly souhrnně označovány právě jako „pohanství“ nebo „heathenství“. Za tímto účelem se křesťanští apologetové snažili úmyslně vyzdvihovat ty aspekty předkřesťanských náboženství a tradic, které pohrdaly jakýmkoli normálním nebo primordiálním charakterem, a naopak měly jasné formy, které vykazovaly úpadek. Takový polemický postup označuje všechno, co předcházelo křesťanství, jako vyloženě protikřesťanské.

Continue Reading

V pražském Divadle Na Zábradlí je nyní pod heslem „čas nejsou peníze“ uváděna hra Ezra Pound – Cantos (Fragmenty o hledání dobré vlády). Z valné části je založena na těch částech Poundovy skladby, které jsou inspirovány konfuciánským kánonem k „nápravě společnosti“, zazní tu však i nejproslulejší Canto XLV o lichvě – usuře, úžeře – čili „přirozeném motoru pokrokové moderny“. Děj je zasazen do psychiatrické léčebny, kde byl Pound po válce po mnoho let internován jako živoucí metafora toho, že kdo důsledně popírá a aktivně se staví proti „zákonitostem trhu“, rozuměj: zájmům vysokých financí, patří jednoduše do blázince. Režisér Miroslav Bambušek pravděpodobně zná starší hru a film Petera Brooka s předlouhým názvem Pronásledování a zavraždění Jeana-Paula Marata, předvedené divadelním souborem blázince v Charentonu za řízení markýze de Sade, a tak i svého Pounda v podání (překvapivě vcelku přijatelného) Miloslava Mejzlíka nechává epos, kterým básník zamýšlel zcela vážně „vypsat sumu našeho věku“, ztvárnit spolupacienty z ústavu (s náznakovými jmény jako Possum=T. S. Eliot/Ivan Voříšek či Gaudier=H. Gaudier-Brzeska/Leoš Noha). To je hlavní nápad adaptace: divadlo v divadle. Jen místo politicko-filozofického dialogu u Brooka, v němž „zástupce utlačovaného lidu“ Marat usiluje o dobro společnosti jako celku i na úkor jednotlivce, zatímco markýz jako představitel „degenerované šlechty“ hlásá neochvějně práva individua na úkor celku*, je Poundovým monologům a tirádám oponentem sám režisér! Neměl totiž invenci či odvahu odhodit současnou šablonu, která přikazuje předvádět například Mozarta v nevěstinci plném postav v latexu či Wotana v podvazkách jako transvestitu. Výsledek: zatemnění, ne-li eliminace znemožňující divákovi a posluchači vnímat pravou podstatu slov, pravou podstatu díla, které sám autor bytostně prožíval jako pokus o dílo obrody, obnovy a obrození.

Continue Reading

Spisovatelka, intelektuálka a aktivistka Susan Sontagová (1933-2004) se narodila v třetí generaci židovských přistěhovalců z Polska a Lotyšska do New Yorku. Podle vlastních slov se jí dostalo „patrně nejlepšího univerzitního vzdělaní na celé planetě“, neboť literaturu, filozofii a teologii studovala v Berkeley, na Harvardu, v Oxfordu i na Sorbonně. Jako teoretička a kritička se posléze zajímala především o „kulturu na okraji“, pop-kulturu, pornografii a fotografii, které na počátku 60. let byly „newyorskou intelektuální elitou“ stále ještě vnímány jako marginální. Přispěla k neomarxistickému projektu „paraproletariátu“ složeného z různých – národnostních či sexuálních – menšin. V roce 1967 napsala pro plátek Partisan Review proslulý článek „What´s Happening to America, v němž mj. konstatovala, že „bílá rasa je rakovinou lidských dějin“.

Continue Reading

Osobně zaujatý, nepříliš poučený, avšak inspirativní pohled Susan Sontagové na fenomén fašismu.

Studie vychází v českém překladu již podruhé, |1| tentokrát ve sborníku s příznačným názvem Ve znamení Saturna. Ve starém Římě totiž Saturnálie byly svátkem spjatým s „tolerovanou nevázaností, nekázní a uvolněním sociálních rolí“. A to jsou vlastnosti, resp. společenské procesy, které podle autorky mají zřejmě pomoci potlačovat „latentní fašismus“ v nás. Problém je, že Sontagová na příkladu filmů a fotografií Leni Riefenstahlové klade rovnítko mezi „fascinací“ krásou a „fascismem“. Ostatně již v názvu vyzvedává podobnost obou slov, etymologicky ovšem nepříbuzných, navzdory faktu, že sloveso fascinare znamená v italštině jak vázat, udělat svazek (lat. fascis), tak okouzlit, oslnit, strhnout. Vedle adorace „klasické“ krásy splývá ovšem Sontagové „fašismus“ rovněž např. s askezí a sebeovládáním, s precizností, s úsilím o fyzickou zdatnost a dokonalost (či dokonalost vůbec), s odvahou, s extatickým prožitkem sounáležitosti, s idealismem a posvátnem (oproti materialismu), s vítězstvím i se zánikem, ba dokonce – zcela konkrétně – i se zálibou v horolezectví, které není „pouhým“ sportovním výkonem. Zde hrst citací:
Continue Reading