Autor: Karel Veliký
Geny zakládají nejen fyzickou, ale i psychickou „podobu“ člověka a lidských skupin. Rozdíly se jak známo projevují nejen v rovině jedinců a ras, ale i mezi moderními národy formovanými dějinami, v nichž jsou různě četně zastoupeny rasové subtypy. Tyto rozdíly jsou dokonce patrné i v rámci jednotlivých státních národů. Mluví se proto někdy o národním, popř. národnostním („etnickém“) charakteru.
Pojem „národní charakter“ se však nekryje s pojmem „mentality“! Vymezuje spíš temperament (=souhrn citových a volních znaků lidské povahy určujících chování a zvláště reakci na vnější podněty), který má blíž k psycho-fyzické konstituci a tudíž ke genetické složce.
Na nevelké ploše Evropy je asi nejnápadnější rozdíl mezi „Severem a Jihem“. „Níž“ jsou lidé obecně živější a družnější. Jejich psychomotorické tempo je jiné: víc gestikulují, rychleji a snad i hlasitěji mluví. V rozhovoru udržují menší odstup, než bývá Seveřanu příjemné. U něj doma totiž převládá větší rezervovanost jednotlivce vůči druhým, lidé se víc ovládají, a proto jsou i klidnější. Sklon k afektům se tam jeví nižší, reflexe vlastního nitra větší. Směrem na jih snadněji propukají vášně a přibývá vznětlivosti, směrem na sever zase věcnosti – a to i v negativním smyslu! Jih je senzuálnější, víc zaměřený na přítomnost.
Tyto rozdíly, které se dají snadno opsat známými pojmy „extrovertní“ a „introvertní“ jsou konstantou, 1] která zůstává stejná přes všechny historické změny minimálně 1 500 zpátky do minulosti, zatímco „mentalita“ obyvatel se jak na severu, tak jihu Evropy za tu dobu bezesporu měnila.
K Jihu v tomto smyslu patří od západu Portugalsko, Španělsko, Itálie a Řecko, ale například v severní Itálii je „jižní charakter“ již citelně oslabený. Postavení balkánských zemí je ještě specifičtější (o tom dále). Vlastní Sever tvoří skandinávské země, Holandsko, severní Německo (částečně včetně území bývalého Pruska v dnešním Polsku a Pobaltí) a Anglie. Hrdě se k němu ovšem hlásí i Vlámové z Belgie a většina obyvatel Normandie ve Francii. V Německu, ve Francii a v Itálii jih země naopak odedávna platí za „přívětivější“ a méně chladný, a to nejen co se týče počasí…
Široké přechodové pásmo tvoří na západě podstatná část Francie, Německa, jih Belgie, Švýcarsko a Rakousko. Na východě pak země obývané hlavně slovanskými národy.
Osa Západ-Východ
Rozdíly mezi evropským Západem a Východem jsou vnímány méně ostře než mezi Severem a Jihem, i když charakter Francouzů je podstatně „jižnější“ než Němců. Také Irčané a Velšané jsou vnímáni jako temperamentnější, hovornější, zkrátka méně „seveřanští“ než jejich angličtí sousedé. „Stoupání“ od „jižnější“ Francie k „severnějšímu“ Německu však dále na východ nepokračuje. Stejně jako románští Západoevropané platí i slovanské národy spíš za temperamentnější a živější než jsou Němci, i když ne v tak silné míře jako národy ze Středomoří (s výjimkou Jihoslovanů). Jejich fyzický způsob vyjadřování je zdrženlivější, řeč těla a gesta jsou méně živé a méně expanzivní. Podle vlastních i cizích pozorování platí příslušníci slovanských národů v mezinárodním styku za tvárnější – tzn. méně komplikované – než bývají Němci a Skandinávci. Jako charakteristický je vnímán (i podle vlastních svědectví z poslední doby) silný důraz na nálady a pocity. Dát průchod svým citům je u Slovanů běžnější i v situacích, kdy Seveřané zůstávají chladní. Emoční výkyvy mezi nadšením a depresí mají k sobě blíž u prvních než u druhých a Západoevropanů vůbec: Sever a Západ jsou odměřenější a střízlivější než Východ.
Výjimku mezi slovanskými národy představujeme my – Češi. Podle vlastních i cizích soudů jsme méně živí a hovorní než naši slovanští příbuzní a temperamentem se více blížíme Němcům – podobně jako Finové svým „germánsky“ hovořícím západním sousedům (výjimku zde představují obyvatelé Karélie na východě země). Slováci a Ukrajinci mají ve srovnání s Rusy temperament o něco „jižnější“.
Balkán zajisté patří do jižní sféry, ale zároveň se od ní v mnohém liší – etnické (národnostně-kulturní) poměry jsou tam složitější a nepřehlednější. V horách např. donedávna ještě existovala silná rezidua patriarchálních pasteveckých kultur (původní Slované a snad i dávný „thrácký“ substrát), v rovinách zase zbytky kultury byzantsko-osmanské (turkické národy), vedle toho četné vlivy mediteránní (Řekové, Římané) i středoevropské (německá kolonizace, české vystěhovalectví). K východoevropskému temperamentu mají nejblíže Rumuni, středoevropskému Slovinci. Specifičnost Balkánu oproti ostatní Evropě je dána jejím vpravdě multikulturním vývojem. 2]
Zvlášť nejasné zůstávají kontury postavení Maďarů s ohledem na stereotyp „vášnivě ohnivých“ obyvatel puszty, nespornou geografickou i kulturně-historickou příslušnost ke střední Evropě a zároveň jejich neindoevropský jazyk i původ a jméno od kočovných „asiatských“ nájezdníků, kteří po Hunech a Avarech vtrhli do středu Evropy.
Poznámky:
1] Přirozeně zde nezohledňujeme „proměnné“, které do „postmoderních“ evropských národů vnášejí alogenní přistěhovalci z Afriky a Asie.
2] Je smutnou pravdou, že často titíž lidé, kteří jsou lhostejní, nebo dokonce podporují současný multikulturní vývoj v rámci celé Evropy, zároveň rádi poukazují na „balkanizaci českého prostředí“, např. v souvislosti s korupcí. Přitom genetická vzdálenost dnešních přistěhovalců z Afriky a Asie vůči Evropanům je vyšší a jejich kulturní přínos naopak nižší než tomu bylo v balkánském „tyglíku“… Co asi vzejde z alogenních enkláv?
***
***
***
K tomuto veľmi zaujímavému článku by som si dovolil tri poznámky:
1) Chápem, že veľká časť ľudí má tendencie k stotožňovaniu „slovanstva“, resp. „slovanských národov“ s národmi hovoriacimi slovanskými jazykmi. V záujme odbornej korektnosti však nepovažujem za správne podporovať toto presvedčenie tým, že z neho aj naďalej budeme vychádzať, čím vlastne dochádza iba k udržiavaniu tejto mylnej predstavy medzi verejnosťou.
Prínosnejším, než takáto kollárovská koncepcia, bol pohľad prof. Gerharda Gesemanna, ktorý navrhoval zrušiť označenia „slovanských seminárov“ na rôznych (najmä nemeckých) univerzitách a zmeniť ich na „semináre európskeho juhovýchodu“ či na semináre jednotlivých národov, pričom to malo oslabiť škodlivé panslavistické myslenie a navrátiť etnológii a príbuzným odborom solídny kultúrno-historický podklad (t.j. zdôraznenie významu regiónov, ako napr. bývalý priestor Svätej ríše rímskej, stredná Európa, Balkán a pod.), neovplyvnený rôznymi ambíciami smerujúcimi k „odtrhnutiu“ týchto oblastí od kultúrneho európskeho priestoru.
Či sa to niekomu páči alebo nie, prevažná väčšina národov hovoriacich slovanskými jazykmi sa dokázala v strednej Európe a na Balkáne etablovať len tak, že prijala nemecké, talianske, resp. východorímske/grécke kultúrne pôsobenie.
2) Pokiaľ ide o Slovákov, tam mám (ako karpatský Nemec) veľmi rozporuplné skúsenosti a veľmi záleží, z ktorého regiónu konkrétny človek pochádza. Rozhodne by som teda netvrdil, že Slováci ako celok sú akýmisi „Južanmi“ či „Orientálcami“. Naopak, Slovensko leží niekde na pomedzí (ťažko povedať čoho :) ) – aj v českom prostredí by mohol byť známy určitý latentný kultúrny „konflikt“ medzi „Východniarmi“ a ostatnými Slovákmi.
Ak môžem zosumarizovať moje vlastné skúsenosti, charakter relatívne blízky tomu severskému majú ľudia pochádzajúci zo okolia Trnavy, zo stredného Považia, z oblasti medzi Nitrou a Banskou Štiavnicou, čiastočne z Kysúc, zo Záhoria a zo Spiša. Prípadne z bezprostredného okolia Bratislavy (avšak nie prisťahovalci, ale len starousadlíci, teda Slováci bezprostredne ovplyvnení predchádzajúcou nemeckou kultúrou v tejto oblasti).
Na Spiši mnohí ľudia nemajú typickú „východniarsku“ povahu, ale sú vyrovnanejší, ich humor je briskný a jadrný, sú romantickí a majú cit pre umelecky stvárnenú krásu (veľmi dobrým príkladom je práve Juraj Jakubisko). Všetko sú to znaky bežné napr. u vidieckeho obyvateľstva Škandinávie. Zároveň je na Spiši (podobne ako na západnom Slovensku) pomerne častý nordický, resp. norický typ, čo môže súvisieť aj s výrazným miestnym vplyvom nemeckého obyvateľstva.
O to viac vyniká rozpor medzi charakterom a spôsobom života slovenských Spišanov (resp. pozostatkov tamojších karpatských Nemcov) a miestnych Rómov. Aj konflikt medzi rómskym a väčšinovým etnikom je tradične najvyhrotenejší na Spiši a na Záhorí.
Na druhej strane, temperamentnejší bývajú Slováci z Horehronia, Šariša a Zemplína. Rusíni sú napodiv často vyrovnanejší, pokojnejší a zamyslenejší než susední východní Slováci (aj rozdiel medzi charakterom východoslovenskej a rusínskej obce je dosť markantný).
3) Bola tu zmienená aj otázka maďarského národa. Po maďarsky rozumiem, sledujem aj maďarské médiá a časť mojich predkov pochádza z oblasti, kde bola medzi miestnymi Nemcami bežná dvojjazyčnosť (Medzev pri Košiciach).
Môžem povedať, že prevažná väčšina stereotypov o ohnivom temperamente a „neurvalosti“ Maďarov je výmysel. Pre väčšinu Maďarov je podľa mojich skúseností typická skôr jemne melancholická nálada či svetabôľ, romantické založenie a zmysel pre umenie.
Samozrejme, tú melanchóliu často strieda radosť so zábavy s priateľmi („mulatság“) a nedá sa povedať, že by sa Maďari vyslovene stránili spoločnosti. Veľmi častá je však pochmúrna vnútorná nálada a rozorvanosť, ktorú sa niekedy usilujú prekryť vonkajšou extrovertnosťou. „Multaság“ teda nie je vždy spontánnym výbuchom veselosti, ako to býva v Stredomorí či na Balkáne, ale je to viac pokus potlačiť tento svetabôľ (Weltschmerz) a aspoň chvíľu si vychutnať krásu sveta. Bohužiaľ, je u nich častý výskyt samovrážd.
Je pravdou, že sa dokážu nadchnúť pre určité myšlienky, častejšie z romantického idealizmu než z agresivity – a to často nechápu Slováci či iné okolité národy, ktoré ich podozrievajú z atavistickej nenávisti či arogancie.
V povrchnom kontakte si Maďari držia odstup, ale keď ich človek spozná, sú priateľskí a ochotní pomôcť (teda často opačne než u temperamentnej časti Slovákov, ktorí sú na prvý pohľad priateľskí, ale v istom momente človek narazí na nepreniknuteľné „tvrdé jadro“ a nezáujem).
Ešte stále sa často rozlišuje medzi „úriember“ (panský človek) a „paraszt“ (sedliak), pričom pre obe kategórie sú typické značne odlišné vzorce správania. „Úriember“ je potomok šľachty, mešťan, príslušník inteligencie či vôbec každý človek s VŠ diplomom. Byť „úriember“ je v Maďarsku príjemné, ale ak človek pôvodne pochádza z „parasztos társaság“ (nízkej, dedinskej spoločnosti), zároveň sa tým navždy tomuto vidieckemu kolektívu odcudzí a viac ho neprijmú medzi seba. Tento pocit sa často spája s odporom voči Budapešti a voči domnelému „spriahnutiu“ panských ľudí s maďarskými Židmi, keďže Budapešť a Židia sú na maďarskom vidieku pociťovaní asi rovnako negatívne.
Známy je (lokál-)patriotizmus Maďarov, pričom neodporúčam robiť si žarty z ich histórie, tradícií a národnosti. „Švejkovský“ prístup k svojmu štátu a národu je im úplne cudzí.
Pozn.: V r. 1938 cestoval istý nemecký spravodajca po bývalom území južnej ČSR, ktoré bolo odstúpené Maďarsku, a mal tam zistiť náladu obyvateľstva. Pravdaže, prevažovalo nadšenie z navrátenia územia, avšak jeden z diskutujúcich tam zvolal: „Nechápem, čo za národ sú títo Česi. Teší ma, že sme dostali svoje územie naspäť, ale nerozumiem, že sa v Prahe nenašiel nikto, kto by tie svine (t.j. politikov a generálov, ktorí schválili Viedenskú arbitráž) vystrieľal…“ (prosím, bez urážky :) )
V ich temperamente sa jednoducho nachádza niekoľko svojráznych, často aj protichodných čŕt, ktoré sú dedičstvom zmiešaného pôvodu ich národa a tiež sa líšia od regiónu k regiónu. Najčastejšie sú povahové črty typické pre východobaltský, nordický a dinársky typ.
Maďari z Panónie a juhozápadného Slovenska sú jednoznačne najviac ovplyvnení nemeckým elementom, sčasti tiež chorvátskym. Myslím, že miestna mentalita má oveľa bližšie k tej rakúsko-nemeckej než k „slovanskej“ (hoci tento samotný pojem je problematický, ako som už uviedol). Najbližšie k Balkánu majú pritom Maďari z povodia Tisy a veľkej puszty na juhovýchode. Aj tam má však mnoho „Maďarov“ slovenský a nemecký pôvod, takže nikdy to nie je celkom na úrovni temperamentu Srbov či Bosniakov.
Úplne svojský je pritom charakter najväčšej, izolovanej časti sedmohradských Maďarov, tzv. Sikulov (sčasti potomkovia turkických a indoiránskych kmeňov, u ktorých je bežný východobaltský a nordický typ).
Koniec koncov, aj Srbi z Vojvodiny, Rumuni zo Sedmohradska a Ukrajinci z Haliče majú skôr stredoeurópsky charakter.