Délský potápěč

Filmy se významně podílely na formování „člověka 20. století“ a tento účinek si udržují i dnes. Rozhodli jsme se proto vyznačit v kinematografii některé proudy, názvy a jména, v nichž by se měl „člověk jistého typu“ umět orientovat.

„My“ a film

Konservativci a reakcionáři všech odstínů vnímali kino a film od počátků jako s/prostou zábavu poměštěných mas, téměř jako součást „vzpoury davů“ (Ortega y Gasset), záhy navíc údajně pod téměř výhradní kontrolou židovského kapitálu. Jejich vášnivé či rezignované odsudky zhoubného vlivu „biografu“ na moderní obyvatelstvo liberalizované od většiny tradičních vazeb lze shrnout jediným slovem – „blbograf“. Nic podstatného na této perspektivě nezměnily ani první státní pokusy podněcovat a usměrňovat „veřejné mínění“ za I. světové války propagandou i na plátně, natož pak Griffithovo Zrození národa (The Birth of a Nation, 1915). |1|

Přinejmenším nedůvěřivost vůči „filmovému umění “ přetrvala ostatně snad u všech velkých „zpátečníků“ a tradicionalistů, vzali-li ho vůbec na vědomí, po celé století. A takové incidenty jako byl bouřlivý nesouhlas jinak jistě otrlé části festivalového publika v Cannes s udělením Zlaté palmy komornímu snímku Maurice Pialata Pod sluncem satanovým (Sous le soleil de Satan, 1987) podle stejnojmenného románu (1926) katolického spisovatele G. Bernanose, kdysi stoupence Francouzské akce, jenž bez výhrad adoruje duchovní rozměr předlohy, jim dávají za pravdu. |2|

Continue Reading

Autor: Michael O’Meara

„Automobil, to je válka.“ Léon Daudet

V září 1920, krátce po uvěznění dvou italských anarchistů (kteří později vešli ve známost jako Sacco a Vanzetti), jel Mario Buda, další italský anarchista, se starým koňským povozem napříč dolním Manhattanem, který pak odstavil na rohu Wall a Broad Street, poblíž federální budovy Puncovního úřadu a budovy banky J.P. Morgan. Následující exploze výbušninou naplněného povozu zabila 40 kolemjdoucích, zranila dalších 200 lidí a zanechala hluboký kráter v srdci newyorské finanční čtvrti.

Vzhledem k převládající hysterii té doby – hysterii, která spatřovala v každém cizinci potenciálního bolševika nebo anarchistu – Budův povoz vyvolal vlnu paniky mezi americkou vládnoucí třidou, přinutíc ji oznámit stav národního ohrožení a zintenzivnit vládní úsilí shromáždit a deportovat všechny nelegální přistěhovalce.

Podle Mikea Davise byl Budův koňský povoz prototypem toho, co dnes známe pod pojmem automobilová bomba: nenápadný dopravní prostředek, schopný „vézt velké množství třaskaviny na přesnou vzdálensot k významnému cíli.“ Díky zavedení této jednoduché, revoluční zbraně „chudý přistěhovalec“ s ukradeným dynamitem, hromadou šrotu, starým koněm a rozvrzaným povozem, uspěl v zastrašení centra jak americké vlády, tak i kapitalismu. Takto vznikla taktika, jejíž následný dopad není o nic méně učinný než samotná třaskavina.

Continue Reading

Co je to Raido?

Ještě předtím, než se Raido proměnilo v politickou strukturu, bylo tvořeno několika kamarády s rozličným politickým pozadím. Následně se jeho členy stalo i mnoho dalších lidí bez předchozích politických zkušeností. Jejich motivací bylo vyplnit mezeru na pravicové scéně, tkvějící v nedostatku duchovní dimenze. Raido bylo založeno 21. dubna 1995, kdy si vytýčilo společné cíle a rezignovalo na neúspěšné postupy z minulosti. Poté jsme se jali hledat inspiraci v Tradici a jejích hodnotách, na jejichž základě jsme si vytýčili přesnou strategii: zformovat hierarchický řád odvozený od těchto hodnot a vytknout důležitost Autority coby našeho vůdčího konceptu.

Raido je výrazem čistě komunitního stylu života. Nejsme žádnými blazeovanými intelektuály operujícími sterilními myšlenkami, naše komunita totiž hodlá uvést do praxe Codreanovo učení. Zdůrazňujeme akcent na vnitřní porovnání každého militanta se svými spolubojovíky a okolním světem, na jehož základě si ověří svoji vlastní volbu. Každý z našich členů ví, že spojitost mezi tím, čím je a tím co dělá, spočívá ve správném a opravdovém způsobu života. Raido není izolované od okolního světa. Jeho vůdce, oligarcha, ve spolupráci se svými poradci určuje a vede aktivity čerpající inspiraci v dílech Julia Evoly, René Guénona a Cornelia Codreana.

Continue Reading

Autor: Julius Evola

Bylo by dobré upozornit na nedorozumění, jež jsou nyní aktuální v některých radikálních kruzích, které věří, že řešení náboženské otázky spočívá ve směru novopohanství. Tato nepochopení se objevují už při samotném užívání pojmů „pohan“ a „pohanství“. Já sám jsem tyto výrazy použil do názvu mé knihy^[1], která vyšla v Itálii v roce 1928 a v roce 1934 i v Německu. Nyní toho velmi lituji.

Jistě, slova „pohanství“ nebo „heathenství“ (Heidentum, Heathendom) se objevují i u některých starověkých latinských spisovatelů, jako třeba u Livia, bez negativního tónu. Ale to nic nemění na skutečnosti, že s příchodem nové víry se slovo „paganus“ stalo pejorativním výrazem, který používali především raní křesťanští apologetové. Slovo pochází z výrazu „pagus“, což znamená malé město nebo vesnici, takže „paganus“ odkazuje na selský způsob myšlení: nekulturní, primitivní a pověrčivý. S cílem propagovat novou víru měli křesťanští apologetové špatný zvyk spočívající v očerňování jiných vyznání. To zahrnovalo často vědomé a systematické pohrdání a dezinterpretace téměř všech starších tradic, doktrín a náboženství, které byly souhrnně označovány právě jako „pohanství“ nebo „heathenství“. Za tímto účelem se křesťanští apologetové snažili úmyslně vyzdvihovat ty aspekty předkřesťanských náboženství a tradic, které pohrdaly jakýmkoli normálním nebo primordiálním charakterem, a naopak měly jasné formy, které vykazovaly úpadek. Takový polemický postup označuje všechno, co předcházelo křesťanství, jako vyloženě protikřesťanské.

Continue Reading

V pražském Divadle Na Zábradlí je nyní pod heslem „čas nejsou peníze“ uváděna hra Ezra Pound – Cantos (Fragmenty o hledání dobré vlády). Z valné části je založena na těch částech Poundovy skladby, které jsou inspirovány konfuciánským kánonem k „nápravě společnosti“, zazní tu však i nejproslulejší Canto XLV o lichvě – usuře, úžeře – čili „přirozeném motoru pokrokové moderny“. Děj je zasazen do psychiatrické léčebny, kde byl Pound po válce po mnoho let internován jako živoucí metafora toho, že kdo důsledně popírá a aktivně se staví proti „zákonitostem trhu“, rozuměj: zájmům vysokých financí, patří jednoduše do blázince. Režisér Miroslav Bambušek pravděpodobně zná starší hru a film Petera Brooka s předlouhým názvem Pronásledování a zavraždění Jeana-Paula Marata, předvedené divadelním souborem blázince v Charentonu za řízení markýze de Sade, a tak i svého Pounda v podání (překvapivě vcelku přijatelného) Miloslava Mejzlíka nechává epos, kterým básník zamýšlel zcela vážně „vypsat sumu našeho věku“, ztvárnit spolupacienty z ústavu (s náznakovými jmény jako Possum=T. S. Eliot/Ivan Voříšek či Gaudier=H. Gaudier-Brzeska/Leoš Noha). To je hlavní nápad adaptace: divadlo v divadle. Jen místo politicko-filozofického dialogu u Brooka, v němž „zástupce utlačovaného lidu“ Marat usiluje o dobro společnosti jako celku i na úkor jednotlivce, zatímco markýz jako představitel „degenerované šlechty“ hlásá neochvějně práva individua na úkor celku*, je Poundovým monologům a tirádám oponentem sám režisér! Neměl totiž invenci či odvahu odhodit současnou šablonu, která přikazuje předvádět například Mozarta v nevěstinci plném postav v latexu či Wotana v podvazkách jako transvestitu. Výsledek: zatemnění, ne-li eliminace znemožňující divákovi a posluchači vnímat pravou podstatu slov, pravou podstatu díla, které sám autor bytostně prožíval jako pokus o dílo obrody, obnovy a obrození.

Continue Reading

Spisovatelka, intelektuálka a aktivistka Susan Sontagová (1933-2004) se narodila v třetí generaci židovských přistěhovalců z Polska a Lotyšska do New Yorku. Podle vlastních slov se jí dostalo „patrně nejlepšího univerzitního vzdělaní na celé planetě“, neboť literaturu, filozofii a teologii studovala v Berkeley, na Harvardu, v Oxfordu i na Sorbonně. Jako teoretička a kritička se posléze zajímala především o „kulturu na okraji“, pop-kulturu, pornografii a fotografii, které na počátku 60. let byly „newyorskou intelektuální elitou“ stále ještě vnímány jako marginální. Přispěla k neomarxistickému projektu „paraproletariátu“ složeného z různých – národnostních či sexuálních – menšin. V roce 1967 napsala pro plátek Partisan Review proslulý článek „What´s Happening to America, v němž mj. konstatovala, že „bílá rasa je rakovinou lidských dějin“.

Continue Reading

Osobně zaujatý, nepříliš poučený, avšak inspirativní pohled Susan Sontagové na fenomén fašismu.

Studie vychází v českém překladu již podruhé, |1| tentokrát ve sborníku s příznačným názvem Ve znamení Saturna. Ve starém Římě totiž Saturnálie byly svátkem spjatým s „tolerovanou nevázaností, nekázní a uvolněním sociálních rolí“. A to jsou vlastnosti, resp. společenské procesy, které podle autorky mají zřejmě pomoci potlačovat „latentní fašismus“ v nás. Problém je, že Sontagová na příkladu filmů a fotografií Leni Riefenstahlové klade rovnítko mezi „fascinací“ krásou a „fascismem“. Ostatně již v názvu vyzvedává podobnost obou slov, etymologicky ovšem nepříbuzných, navzdory faktu, že sloveso fascinare znamená v italštině jak vázat, udělat svazek (lat. fascis), tak okouzlit, oslnit, strhnout. Vedle adorace „klasické“ krásy splývá ovšem Sontagové „fašismus“ rovněž např. s askezí a sebeovládáním, s precizností, s úsilím o fyzickou zdatnost a dokonalost (či dokonalost vůbec), s odvahou, s extatickým prožitkem sounáležitosti, s idealismem a posvátnem (oproti materialismu), s vítězstvím i se zánikem, ba dokonce – zcela konkrétně – i se zálibou v horolezectví, které není „pouhým“ sportovním výkonem. Zde hrst citací:
Continue Reading

Autor: Jim Goad

Kolébka evropské civilizace, Řecko, je na nejlepší cestě se stát hrobem západní civilizace nebo naopak místem jejího znovuzrození. Míra zadluženosti země spojená s faktem, že Řecko představuje hlavní vstupní bránu ilegálních imigrantů do Evropy (v roce 2010 plných devět desetin ilegálních běženců vniklo do EU právě přes tuto jihoevropskou zemi) po dlouhé roky zapříčiňovala množství násilných pouličních střetů mezi stoupenci extrémní levice (internacionalisty) a extrémní pravice (nacionalisty).

Charakteristickým rysem právě proběhnuvších voleb bylo zavrhnutí politického středu a stran nakloněných EU, jež Řecko drží v pasti. Ačkoli otevřeně prokomunistické strany získaly o mnoho procent hlasů více, největší porce mediálního hněvu byla věnována nacionalistické straně Zlatý úsvit, která dohromady získala 7 procent hlasů. Političtí odborníci používají v souvislosti s dílčím úspěchem Zlatého úsvitu termínů „absurdní a odporný“, „černý den Řecka“, „znepokojující vývoj“, „politický horor“ a dalších divadelnických zastrašujících frází, jež úslisní mediální lokajové chrlí vždy, když potřebují prokázat přímou (byť klamnou) souvislost mezi sebenepatrnějším zábleskem nacionalismu a holocaustem. „Vskutku se doposud nepoučili z historie,“ lamentoval jeden z komentátorů. „Nepoučili se snad Evropané ze své historie?“, ptá se další.

Continue Reading

Autoři: Alexander E. Ronnett, Faust Bradescu

Státní převrat 21. ledna 1941

Jedním z nejneobyklejších obvinění vznášejících se nad legionářskou minulostí je to, že již po čtyřech a půl měsících od ustavení národního legionářského státu se legionářské hnutí pokusilo vyprovokovat povstání, jehož motivy jsou jen těžko uchopitelné a Antonescova vláda se vždy vyhýbala jejich zdůvodnění. V důsledku neslavných lednových dnů roku 1941 bylo množství čelních představitelů legionářského hnutí odsouzeno k tvrdým trestům v pracovních táborech v délce 25 let, jež však neměly přímou souvislost s onou známou „rebelií.“ Je tomu tak proto, že v řadách „vítězů“ panoval bolestivý neklid, neboť ti moc dobře věděli, že legionářské hnutí bylo ve skutečnosti obětí celé této hry.

V prvé řadě je třeba ozřejmit jednu věc: povstání z 21. ledna 1941 nebylo připravováno ani vyprovokováno legionářským hnutím. To pro podobné jednání nemělo žádný hodnověrný motiv, a to z následujích důvodů:

Continue Reading

Lidem proti času: pátý sešit v edici Orientace!

Runa Raido, jak znalci vědí, vyjadřuje Řád – kosmos – a jeho realizaci v lidských společenstvích a ve státě. Iniciativa z Říma, která si dala její jméno, se zasazuje za autentickou obnovu Tradice v oblasti duchovna, kultury i politična. Při svém vzniku v roce 1998 vydala dvě příručky shrnující duchovní a organizační základy pro zformování militantů, bojovníků za tradici, a jejich pospolitostí. První text s názvem Svět tradice, který nyní předkládáme v českém překladu, má sloužit k tomu, aby v disponovaných jedincích probudil vnímavost vůči tradičním hodnotám. Shrnuje podstatné principy tradiční doktríny, jak je vyložili především Julius Evola a René Guénon, a má se stát – neboť nemůže být vyčerpávající – podnětem a výchozím bodem pro další studium. Druhý text pojmenovaný Fronta tradice, který v dohledné době rovněž uveřejníme, je z velké části založen na praktických zkušenostech Cornelia Codreana a jeho Železné gardy a jako takový je určen hlavně těm, kteří chtějí a jsou schopni přenášet tradiční hodnoty a zásady do roviny jednání, akce.

Continue Reading

Autor: Radim Lhoták

Hlídací psi demokracie si našli několik pojmů, jimiž deklasují každou ideu, která by mohla změnit současný stav společnosti, z něhož profitují. Vše, co směřuje ke změně systému či ústavy, je extremismus. Vše, co hájí národní cítění lidí a tradice národní svébytnosti, je nacismus. Vše, co se zastává většiny prostých lidí a myslí na jejich blaho, je populismus.

Vox populi, hlas lidu, je to populismus? Soudím, že nikoliv. Lid, pokud vůbec mluví srozumitelným jazykem, pokud se sjednotí ve společném názoru, je vždy ozvěnou něčích idejí. Ty mu jsou vnuknuty ústy výjimečných jedinců či skupin, případně těch společenských sil, které jednají v jeho zájmu. Pokud jednají proti zájmu většiny, sjednotí se hlas lidu v projevech zloby a odporu. Takový hlas není konstruktivní ani státotvorný. Nicméně k tomu, aby se napravilo zlo tyranů, je nejprve třeba tyto tyrany odstranit a tak uvolnit prostor těm, kdo dají lidem přijatelnou vizi. V terminologii hlídacích psů demokracie jsou ovšem všichni takoví lidé ničemní populisté.

Continue Reading

Následující ukázky pochází z publikace Podstata fašismu italského spisovatele, novináře a filozofa Giorgia Locchiho, která vyšla jako první tištěný titul Délského potápěče v edici Metanoia.

„Fenomén fašismu“

Nedávný rozmach historických studií o „fenoménu fašismu“ zatím neumožnil žádný výraznější pokrok ve snaze o jeho pochopení – spíše se zdá, že naopak tento problém zatemňuje a že tak ničí to cenné -a bylo toho veliké množství – čeho bylo dosaženo na konci padesátých let. Důvod je docela prostý: nejedná se tu o historický zájem, nýbrž o omezený politický zájem – právě politicky je motivována většina „badatelů“, kteří v Itálii interpretují úzkosti a obavy systému, který se ocitl v krizi. Ostatně politická vášeň a obavy „morálního“ charakteru téměř vždy u těch, kteří zkoumali fenomén fašismu, zatemnily střízlivý úsudek a paralyzovaly schopnost dedukce, v důsledku čehož byl často sám „předmět“ pozorování spíše zahalen než objasněn.

„Fenomén fašismu“ je součástí minulosti a jako takový může být předmětem autenticky historického, tedy nezaujatého studia. Tento fenomén se nepochybně v jistém smyslu táhne i do přítomnosti, což se ostatně týká jakékoli dějinné minulosti, a proto vyvolává „politické“ (a ve skutečnosti nejen politické) postoje. Právě tyto politické postoje však musí zůstat mimo historické bádání, a to tím spíš, když mají sklon zakládat se na více či méně hluboké neznalosti skutečného „předmětu“.

Continue Reading

Publikace byla stažena z Čítárny Délského potápěče a připravuje se její nový překlad.

Autor: Paul Gottfried

Když jsem byl před nedávnem nucen přetrpět mnoho hodin ve stísněném prostoru v letadle směřujícím z Londýna do Washingtonu DC, byl jsem tak zoufalý, že jsem sáhnul po vykřičeném britském bulváru The Daily Mail, jež mi nabídla letuška. Na straně čtyři mě pak upoutal sloupek z pera známé kritičky imigrace z Třetího světa Melanie Phillips, 1] která v roce 2006 vydala svoji knihu Londonistan, v níž se hluboce rozhořčuje nad islamistickou kolonizací Londýna. S jejími texty jsem se měl rovněž tu čest setkat v nejrůznějších neokonzervativních publikacích, přičemž jejich nosným tématem je upozorňování na nejrůznější nebezpečí hrozící židovskému národu ze strany křesťanského supersessionismu 2] (Phillipsová je Židovka neustále stojící na stráži proti „nepřátelům“).

Zřejmě křesťanské přesvědčení, že nová smlouva Boha s lidem prostřednictvím Krista je nadřazena dřívější židovské úmluvě, představuje hrozbu veškerému židovstvu. Jeden by se až domníval, že toto nebezpečí je v alarmující míře přítomno všude, kde se scházejí ortodoxní křesťané, a to až do okamžiku, kdy výslovně prohlásí, že existují dvě stejně platné úmluvy: jedna pro Židy a druhá pro ně. Phillipsová však nikde ani slůvkem nezdůrazňuje, že by tato náboženská velkorysost měla být vzájemná. Zřejmě se coby neokonzervativec neobtěžuje se starostmi o hloupé gojímy.

Continue Reading

V Německu nabírá na regionální popularitě nový trend, pravicový extremismus se zelenými myšlenkami. „Nechceme zelená témata přenechávat Zeleným,“ je jedním z hesel neonacistické strany NPD, jak si všímá web německého deníku Der Spiegel.

Jens Lütke se staví proti genovému inženýrství a výstavbě dalších silnic. Kromě toho prý demonstruje proti novým jaderným elektrárnám. Jednou ročně pomáhá při Dnu pro životní prostředí. „Často se mě lidé ptají, jestli patřím k Zeleným,“ říká. Jens Lütke ale není u Zelených, nýbrž u neonacistické Národnědemokratické strany Německa (NPD). Je jejím vůdcem v zemských volbách ve Šlesvicku-Holštýnsku.

Když Lütke sbírá odpadky při Dni pro životní prostředí, nikdo nepozná, k jaké straně patří. „Neděláme vedle toho akce s transparenty NPD,“ tvrdí. Se svým ekologickým přístupem není ve straně osamocen. NPD dělá z ochrany životního prostředí své téma pravidelně. Svou ekologickou strategií se strana chce stát přijatelnější pro veřejnost. Že za těmito akcemi stojí pravicově extremistická ideologie, člověk hned nepozná.

Continue Reading

Autor: Julius Evola

Na Cornelia Codreana, vůdce rumunské Železné gardy, si mezi různými představiteli hnutí národní obnovy, která vznikla v meziválečné době a které jsem měl příležitost poznat, vzpomínám jako na jednu z nejčistších, nejryzejších a nejšlechetnějších osobností. Bylo to na jaře 1936, kdy jsem se s ním setkal v Bukurešti během studijní cesty, které jsem v té době podnikal do různých evropských zemí. (a)

Corneliu Codreanu působil už svým zjevem. Velký a dobře rostlý ztělesňoval typ árijsko-římské rasy, která je zastoupena i v Rumunsku a pochází z římské kolonizace Dáků, ale také z místního obyvatelstva dávno tam usazených indogermánských kmenů. Jeho fyziognomie a řeč dávaly jistotu, že stojíte proti člověku, kterému je cizí jakákoli křivost, nepoctivost a nevěrnost i jakákoli zrada. To zakládalo jeho mimořádnou autoritu v prvé řadě. Jeho věrní se s ním, s jeho osobností, cítili svázáni silněji, než bylo jinak u politických stoupenců obvyklé. (b)

V oné době byla situace v Rumunsku mezi vládou krále a Železnou gardou mimořádně napjatá. Člověk doslova cítil atmosféru, z níž musela vzejít tragédie. Na italském velvyslanectví mi řekli, že není radno se do blízkosti Codreana vydávat; rumunské úřady cizince, který se s ním kontaktoval, ihned vykázaly. O tohle varování jsem se ale nestaral. (c)

Continue Reading

Autor: Patrick J. Buchanan

Tento akt čistého zla lze jen těžko s něčím poměřovat. Poté, co táhl osmiletou holčičku za vlasy přes školní dvůr, jí vrah přiložil pistoli ráže 9 mm k hlavě a stiskl spoušť. Zbraň se zasekla, načež vytáhl další pistoli Colt ráže .45 a svůj čin dokonal. Miriam Monsonego byla jednou ze čtyř obětí [školního masakru]. Dalšími byli 30-ti letý rabín a jeho dva synové.

Poněvadž si střelec vybral za cíl židovskou školu a střely byly identické s těmi, které byly použity při vraždě dvou vojáků původem ze severní Afriky a jednoho Afričana, podezření padlo na nějakého neonacistu a rasistu. Ve Francii, kde momentálně probíhá intenzivní prezidentská kampaň, tohoto masakru okamžitě využily levicové a centristické strany k obvinění francouzské pravice z vytváření atmosféry, ve které mohlo k tomuto rasistickému hororu dojít.

Continue Reading

Autor: Gennaro Malgieri

Giorgio Locchi zemřel jediným způsobem, který by považoval za přijatelný: smrt přišla znenadání 25. října 1992, téměř bez varování, když psal esej o Martinu Heideggerovi. Mezi okamžikem, kdy se ohlásila, a tím, kdy jej o několik minut později usmrtila, měl bezesporu záblesk vědomí, a zcela jistě pomyslel na bohy, kteří mu poskytli tak náhlý odchod, neboť myšlenka zůstat dlouhou dobu nemocný pro něj byla nesnesitelná. Koncem června 1992, při své poslední návštěvě Říma, se mnou o své nemoci, která ho napadla o dva roky dříve, mluvil. Řekl mi, že vyhlídka stát se nepohyblivým trupem jím otřásla, neboť s postupujícím časem se člověk pevněji, hlouběji a egoističtěji upíná k životu. Slova, která mne u Locchiho nepřekvapovalo slyšet. Dnes se mi zdá, jako by byla předzvěstí…

Continue Reading

Autor: Philipp Oehmke

Maďarská ultrapravice nejprve změnila politickou mapu země a nyní se zdá, že dalším na řadě bude budapešťský kulturní život. Jedno z nejvýznamnějších divadel v hlavním městě má totiž být řízeno dvojicí antisemitských nacionalistů. A to ani zdaleka nemusí být konec.

István Márta prohlašuje, že se zatím nevzdal, nicméně si je vědom toho, že bojuje již dávno prohranou bitvu. Stojí v auditoriu svého divadla s fotoaparátem a tváří se, jako kdyby všechno bylo v pořádku. „Co mohu dělat?“, ptá se se zvýšeným hlasem, z něhož lze vyčíst rozmrzelost. „Nic“, odpovídá jeho asistent. „Nemůžeme dělat naprosto nic.“

Na jevišti zatím herci nacvičují scénu z představení „Don Carlos.“ Společeně jdou kupředu vzdychajíce, supíce a lapajíce po dechu. Moderní divadlo v Budapešti se ničím neliší od scén v německých městech, jako je například Bochum, Freiburg nebo Kolín nad Rýnem. „Don Carlos“ je Mártových předposledním představením, tím úplně posledním má být „Kouzelný vrch“. Pak Márta v divadle skončí. Jeho divadlo již totiž brzo přejde pod nové vedení. Mártovými nástupci jsou herec, který se angažoval v jedné z nedávných kampaní Jobbiku a dramatik, jenž je otevřeným antisemitou.

Continue Reading