Radim Lhoták ve svém článku „Evropský stát, ano či ne?“ považuje koncept moderního národního státu za mrtvý a příznivě vítá unifikační snahy současné Evropské unie. Vyvozuje tak z faktu globálního a globalizujícího se světa, v jehož „univerzalismu míšení myšlenek, ras a kultur“ není pro zastaralou koncepci národního státu místo a navíc tato nedokáže adekvátně akcentovat požadavky a výzvy doby. V podstatě s jeho vývody souhlasím, ačkoli se domnívám, že v určitých zásadních bodech se Radim Lhoták mýlí a místo zastaralé koncepce národního státu (která byla aktuální a prakticky fungovala naposledy v 19. století) přeceňuje některé současné eurounijní snahy, které silně zavánějí konstruktivismem

Předně však souhlasím s myšlenkou, že mnoho zastánců „národního státu“ nechápe, že tento ve svém pravém slova smyslu sice existuje de iure, nikoli však de facto. Dávno nefunguje jeho základní smysl: ochrana národního a soukromého kapitálu před cizí mocí. Globalizace tato pouta zpřetrhala nastolila problém jiný. Ten zní nikoli jak v rámci národního státu ochránit vlastní bohatství, nýbrž jak bohatství, vytvořené v rámci jednotlivých národních států co nejlépe ochránit a využít v dravé konkurenci pomalu se konstituujících kontinentálně-civilizačních bloků.

Dalším problémem je samotná definice pojmu „národní zájem „a otázka, jak zmiňuje Radim Lhoták, nakolik jsou dnes národní státy skutečně odrazem národního zájmu toho kterého národa. Myslím, že je na místě také přemýšlet nad tím, jaký cíl obrana národního státu sleduje, nevyjímaje jak obecné, tak konkrétní (české) pohledy. Je to návrat do minulosti? Kam? Do 19. století, nebo k první republice? Lze vůbec obnovit tradiční vazby a romantické nahlížení na národ a prosperující národní stát jako alfu a omegu politického snažení a politické kultury? To jsou otázky, na které nebývá příliš často odpovídáno a rozpoutání široké debaty nad těmito otázkami by bylo jistě velkým přínosem.

Skepticky se ale stavím k tezi, že současná Evropská unie představuje jakousi naději, nebo přípravu půdy pro pozdější vymezení evropské identity v nadčasové rovině, garanta pozitivního ekologického rozvoje a hráz proti vykořeňující západní nekultuře.

Co se týče ekologických otázek, nepřeceňoval bych evropskou ekologickou politiku jako obecné dobro. Příliš často znamená více regulací, než skutečného pozitivního vývoje a sama ekologická politika vůbec skýtá příliš mnoho záludných a nedořešených otázek, které by měly být nejprve diskutováno, než se přistoupí na nějakou jednotnou politiku (jejíž „jednota“ by zde především měla spočívat v oné proklamované různorodosti, především vzhledem k odlišným sociálním, klimatickým, nebo zemědělským podmínkách různorodých evropských krajů.)

Evropská identita, pojem, který sám o sobě musí být nejprve definován a i tak představuje otázku hodnou mnohastránkových elaborátů. Ať může být je ztracena, poškozena, nebo nenalezena, pořád představuje fenomén, jehož jakákoli akcidentální proměna, či redefinice by měla vzejít nikoli z direktivního příkazu „shora“, nýbrž jaksi „sama od sebe“, samovolnou explozí. Stejně jako se vymezení národa formovalo delší dobu a na základě okolností a souvislostí, nelze evropskou identitu určit příkazem, či konstituováním jakékoli institucionální organizace.

Pokud bude Evropa vůbec kdy s to, odvrhnout „západní nekulturu“, může se tak stát jedině „duchovní revolucí“ v srdcích jejích obyvatel. A konkrétně u Evropské unie v současné době nesleduji náznak vzdoru, či odmítnutí kultury konzumu, nebo globalistu, spíše naopak.

Všechny nastolené otázky zůstávají otevřené a jak bylo nastíněno v úvodu, široká debata, která by je akcentovala, je nepochybně na místě. Shodneme se na neudržitelnosti konceptu národního státu v 21. století. Osobně si však nemyslím, že je řešením evropský „superstrát.“ V absenci mandátu, uděleného potřebným „démem“, nespatřuji rozdíl mezi mnohdy pochybně utvořenými národními parlamentními koalicemi a mocí evropského úředníka. Proto preferuji jistě přesun určitých otázek na celoevropskou úroveň, ale spíše než umělý „superstrát“, decentralizovanou demokratickou konfederativní Evropu za současného zachování a posílení jednotlivých evropských národních identit a kultur.