Autor: Angelo Plume

„Habemus ReSum,“ vyhlásil Andrea Ballarati z podia Teatro Condominio di Gallarate v odkazu na nedávno proběhnuvší konkláve. Mladý Lombarďan ovšem nebyl jediný, kdo s tímto spojením přišel.

Italská média shromáždění označila za „konkláve pravicových extremistů“, kteří se z celé Evropy vydali na „pouť“ do Teatro. Jeden z hlavních organizátorů setkání a jeho „ceremoniář“ Ballarati byl italskou redakcí online plátku Huffpost nazván „prorokem“ remigrace. Remigrační summit s vatikánskou volbou papeže spojovaly také masivní přítomnost bezpečnostních složek i zástupců médií.

Kvůli čemu vlastně všechen ten povyk? Summit, který se konal v sobotu 17. května ve městě nedaleko Milána, se zrodil v hlavách identitářů a nacionalistů z celé Evropy, z nichž se asi největšího dílu zodpovědnosti chopili Rakušan Martin Sellner, portugalský aktivista Afonso Gonçalves a už v úvodu zmíněný Andrea Ballarati. ReSum si vytyčil jako svůj hlavní cíl vysvětlit titulní myšlenku širšímu obecenstvu, obhájit ji proti námitkám kritiků – a také ji z úst účastníků vykreslit v zářivých barvách jako řešení skoro všech zásadních problémů, jimž Evropa dnes čelí, což říkám bez nějakého přehánění.

Když organizátoři před několika měsící oznámili jako místo konání summitu Milán, jako první mě napadlo, že odvaha jim skutečně nechybí. Milán se mi jevil jako smělá, snad až bláznivě, volba hned z trojice důvodů: Milánský primátor Giuseppe Sala je klasicky odpudivý levičák, pod jehož kuratelou se Milán proměnil v jedno z nejnebezpečnějších a nejzanedbanějších měst v zemi, ruku v ruce s obvyklou koňskou dávkou anarchotyranie. Druhý i třetí důvod jsou s tím přímo spojeny.

Milán byl naplno zasažen šířením tzv. maranza, jak se označují zločinecké migrantské gangy, složené převážně z mladíků magrebského původu. Sitauce s gangy, které mají široký zločinecký repertoár od drobných pouličních krádeží před prodej drog až po krvavé půtky o území, spolu se záměrným přehlížením ze strany Salovy radnice, vedla až ke zformování dobrovolnické milice na ochranu milánských obyvatel, která si říká Articolo 52, v odkazu na článek italské ústavy, jenž všem Italům přikazuje splnit svou svatou povinnost a v čase nouze bránit vlast.

Konečně se Itálie a Milán tím víc potýká také s početnými bojůvkami antifašistů, kteří se příliš neštítí uchylovat se i k násilným prostředkům. V Itálii momentálně sice vládne údajně „pravicová“ a „nacionalistická“ vláda pod vedením premiérky Meloniové, ta však osobně nemá pravomoc rozhodovat o místních záležitostech, jako je povolení uspořádat konferenci. Žádná evropská vláda, levicová nebo nominálně pravicová, se ostatně nijak nehrne do zásahu proti infastruktuře a militantům Antify, ani do deportací či uvěznění příslušníků zločineckých gangů neevropského původu. Jakkoliv tak může být dnešní Itálie příjemným útočištěm pro řadové konzervativce, jakmile přijde na radikálnější myšlenky a jejich zastánce, nelze než doporučit jistou míru obezřetnosti při výběru místa, kam se v Itálii vydat – a útok antifašistů i tak může přijít kdykoliv a kdekoliv.

Takovéto bylo přibližné rozložení bitevního pole v týdnech předcházejících ReSum 2025. Jak se datum blížilo, nabývaly na síle také odsudky konference i výhružky směřované organizátorům. Milánský primátor se nechal osobně slyšet, že hodlá najít způsob, jak konání akce zabránit. Aniž by tušil cokoliv o obsahu akce nebo přítomných řečnících a jejich projevech, roznítil Giuseppe Sala společně se spojenci v médiích svými hysterickými vystoupeními požár, jehož záře přilákala skutečné extremisty: násilné levičácké anarchisty a směsku antifašistických bojůvek nejen z Itálie, ale také celé Evropy. Motor začínal nabírat na obrátkách.

A glimpse of some of the antifa/liberal extremist attempts to attack the Remigration Summit held today near Milan.

The carabinieri and police did a good job keeping them at bay and separated from Summit attendees. pic.twitter.com/O3F49so2sP

— Angelo Plume (@poxesfoxes) May 17, 2025

Pod narůstajícím tlakem zastrašování povolily nervy vlastníkům původně zvolené lokace a vypověděli organizátorům dohodnuté podmínky.

E-mailový účet organizátorů summitu infiltrovali sabotéři, a tak se objevily záměrně šířené dezinformace ohledně řečníků ve snaze zasít chaos a zmatek, a tak konferenci úplně zhatit.

Pouhý dnem před summitem zadržely německé úřady šestici tamních aktivistů a zakázaly jim opustit Německo a zúčastnit se akce.

Odhodlání pořadatelů však nijak otřeseno nebylo – remigrační summit se uskuteční. Budiž jim rozhodně přičteno ke cti, že svůj závazek dodrželi a vše se povedlo podle plánu.

Den D

A tak jsem 17. května spolu se stovkami dalších účastníků dorazil do Gallarete. Ze svého místa v taxíku jsem při příjezdu v celé parádě neviděl, co se vlastně děje. Teprve když jsem vystoupil z auta před zraky desítek zachmuřených carabinieri, mi to začínalo docházet. Policejní antony blokovaly všechny ostatní přístupy k Teatro, obklopenému týmy policistů v zásahové výstroji. Zbytek cesty jsem došel po svých, obklopen policejním špalírem. Společnost mi dělal Pedro Faria, člen portugalské nacionalistické strany Chega a jeden z řečníků ReSum. Zahnuli jsme do ulice vedoucí k Teatro, kde čekalo hejno zástupců médií. Obklíčil nás houf reportérů s diktafony a jejich kameramanů, kteří nám strkali svou elektroniku až nepříjemně do obličeje. Své znechucení jsem se asi příliš nepokoušel skrývat.

Jako bychom byli slavní zločinci a média se snažila pořídit naše fotky během krátké cesty do budovy soudu. Ve skutečnosti jsme ale úplně obyčejní, rozumní lidé, kteří jen chtěli jít na politické setkání. Proimigrační extremisté jsou ovšem natolik křehcí, že nesnesou sebemenší odpor.

Osobně jsem je sice neviděl ani neslyšel, ale později jsem se dozvěděl, že kus od budovy se sešel početný dav protestujících s vlajkami Partito Democratico a oficiální zástavou liberálního režimu, duhovou vlajku. V bezprostředním okolí Teatro však byl klid, pomineme-li zástupy reportérů, kteří kolem místa setkání kroužili jako hejno supů.

Těmto supům se podařilo oddělit mě od Fariy a v příštím okamžiku už jsme oba poskytovali rozhovory médiím. Pro Fariu to byla vítaná příležitost představit svou stranu, pro mě šlo spíš o absurdní divadlo. Viditelná zoufalost, s níž se pokoušeli ulovit někoho z účastníků a podrobit ho výslechu, jim v mých očích sebrala už tak nepříliš vysokou reputaci.

„Proč jste tady?“, otázal se novinář poté, co jsem mu řekl, že nemám chuť odpovídat na žádné osobní otázky, jen ty spojené s akcí.

„Abych mohl být součástí konverzace na téma, o kterém nám tak často znemožňují hovořit otevřeně“, odvětil jsem.

„A jaké téma to je?“

„Masová imigrace, ekonomicky i ideologicky motivovaný experiment, s kterým nikdo nesvolil – ve skutečnosti se proti němu spousta lidi opakovaně vymezila.“

Mluvil jsem s ním velice uměřeně a dodal, že jako všechno v životě má imigrace své klady i zápory. Všichni jsme slyšeli o pozitivech: „v rozmanitosti je naše síla“, migratni nás „obohacují“. Bohužel je to spíš fantazie a zápory spojené s imigrací jsou skutečně nepominutelné.

„Ale proč bychom prostě nemohli mít otevřenou společnost, kde spolu všichni budou žít pohromadě?,“ namítl on.

„Jak to myslíte,“ nechápal jsem.

„Vždyť víte, lidé žijí pohromadě, integrují se.“

„Co to znamená, ‚integrují se‘?“, nenechal jsem ho z toho lacině vyklouznout.

„Však víte, lidé žijí pohromadě.“

S takovou úrovní tady pracujeme, laskavý čtenáři.

Pokračovali jsme s novinářem v dialogu. Zeptal jsem se ho, jestli od imigrantů očekává, že se vzdají svých zvyků, jazyka, náboženství výměnou za ty naše, jestli chápe „integraci“ nějak takto. Odpovědi se z větší části vyhnul, protože mu neunikl smysl mé otázky: pokud svou vizi společnosti imigrantů hájíte odkazy na integraci, těžko můžete jedním dechem velebit jako pro společnost prospěšnou také rozmanitost. Integrace není slučitelná s diverzitou, proto je také integrace z valné většiny nemožná, tím spíš ve společnostech, které se pyšní větší hloubkou, než jakou nabízejí mávání vlajkou a plechovka Coca-Coly.

Novinář se tak ve svém dotazování obrátil k lince údajné ekonomické prospěšnosti imigrace.

Řekl jsem mu: „Jsme přece v Itálii, kterou trápí vysoká míra nezaměstnanosti mladých a taky jedny z nejnižších průměrných mezd v Evropě. Jak můžete tvrdit, že pro zemi jako Itálie je prospěšné dovážet ohromné množství pracovníků z Třetího světa, když spousty Italů nemohou najít práci a pokud už ji mají, stlačuje jejich mzdy dolů příliv cizích pracovníků, ochotných pracovat za almužnu?“

Ani v tomto případě mnoho neřekl. Zdálo se mi, jako by se mnou skoro chtěl souhlasit, ale sám sobě to nemůže dovolit.

„Krom toho,“ pokračoval jsem, „pokud mají tihle migranti z Afriky, Pákistánu nebo Afghánistánu dělat ‚hnusné práce, o které sami nestojíme‘, jako zametání ulic nebo čištění záchodů, nejde jen o naleštěné otroctví? Že si přivezeme spoustu snědých lidí, kteří po nás budou sbírat odpadky a sbírat plodiny na polích. Jak potom máme věřit, že horliví zastánci imigrace jsou morálně na výši? O co tady vlastně jde?“

Zmohl se na „Tak jo, děkuji za rozhovor“, a s tím jsme se rozešli.

Rozepsal jsem se o této výměně trochu podrobněji třeba i pro případ, že by se čtenáři někdy ocitli v podobné situaci. Poprvé se mi stalo, že by mě někdo z ničeho nic „odchytnul“ na rozhovor. Leckdo může znervóznět, tím spíš při vědomí, že tazatel nechová k vašim postojům valné sympatie. Proto bych vám doporučil, abyste se vždy pokusili převrátit situaci, otázky spíš klást, rozhodit oponenta a udělat z vyslýchatele vyslýchaného. Budete se cítit pevněji v kramflecích a nepřátelsky naladěný tazatel znervózní, jakmile začnete klást otázky vy jemu. Nemusíme nic vysvětlovat ani se obhajovat před lidmi bez jakékoliv morální legitimity. To oni by se měli zodpovídat nám a vysvětlovat a obhajovat své pozice.

Projevy

Podobné sdělení zaznělo i v několika projevech řečníků, což byla úleva a zároveň malá satisfakce. Satisfakce z vášnivé argumentace naší morální převahy mluvčími na podiu a úleva pramenící z vědomí, že skutečně kráčíme kupředu. Lidé odvrhují vlažný občanský nacionalismus a konzervatismus a konečně se zbavují strachu, který je udržoval za zdí mlčení a úzkosti.

Nejsme extremisté, remigrace není extremistická. Extremismem je zaplavovat naše vlasti, města i vesnice miliony cizinců, příslušníky úplně odlišných kultur. Extremismus je lhaní a popírání, že se to děje. Extrémní je i následný taktický ústup s tím, že se to sice děje, ale že je to dobře, zatímco k nám doléhají nářky našich znásilňovaných dcer a přepadaných babiček. Právě o tom hovořil ve svém projevu předseda strany Homeland, Skot Kenny Smith.

Mluvil o nejen v Británii nechvalně proslulých „groomingových“ ganzích. Krátce popsal několik zvlášť otřesných případů a soudě podle reakcí některých poblíž mě sedících účastníků akce se stále najdou lidé, kteří si nejsou v plném rozsahu vědomi brutality a zla, které gangy Pákistánců po celé Británii rozpoutaly a jehož se dopouštějí na britských děvčatech.

Jednou z neopomenutelných zásluh summitu je šance pro Evropany z kontinentu, aby si vyslechli, jak imigrace pustoší anglofonní země – a pro lidi z těchto zemí, aby se lépe obeznámili se situací v zemích mimo hájemství anglického jazyka, jež bývají často poněkud opomíjeny.

Jednou z nich nepochybně je i Portugalsko. Zmíněný Pedro Faria hovořil o tom, že jeho zemi masová imigrace naplno zasáhla až v několika posledních letech, přesto se však už stihly objevit dobře známé problémy. Portugalská vláda patří při prosazování imigrace k těm nejfanatičtějším, takže otevřela brány v podstatě všem bez rozdílu a bez ohledu na to, zda v Portugalsku vůbec chtějí pracovat nebo získat studentské vízum. Tato vládní politika, nazývaná „projevený zájem“, přišla jako přehnaně liberální dokonce i bruselským hlavounům, takže na Portugalsko tlačili, aby své imigrační zákony přece jen zpřísnilo – jak se asi řekne „dokážete si to vůbec představit“ portugalsky?

Řečníkem, který asi nejdokonaleji ztělesňuje rozbití okovů běžného, občansky národoveckého konzervativismu, jistě je Eva Vlaardingerbroeková, dost možná nejprominentnější vystupující na summitu. Při jiných příležitostech ostatně promlouvala z téhož pódia jako hlavy států – třeba Viktor Orbán. Krom jiného bez velkých okolků a jednoznačně prohlásila, že „občanský nacionalismus nefunguje“. Jelikož Eva Vlaardingerbroeková dříve pracovala pro snad tu nejvíc „echt“ občansko národoveckou instituci vůbec – Prager U – jsou její slova příslovečnou bombou, podobně jako další jednoznačné proklamace: „Velká výměna je skutečná.“ „Uzavřít hranice už dnes nestačí.“ „Evropa odjakživa byla zcela bělošský světadíl. Na touze zachovat ji evropskou není nic špatného.“ Eva, dnes už Gallardo di Castel Lentiniová klidně mohla zůstat na „plantáži“ a pokračovat v inkasování tučných šeků na konzervativním mediálním písečku. Nepochybně proto zaslouží uznání za své odhodlání říkat pravdu, nepohodlnou a nevděčnou a za to, jak dlouhou cestu ušla – což rád učiním, přestože si mě na síti X zablokovala.

Všichni řečníci přednesli povedené a energické projevy a až mě překvapilo, kolik lidí se na pódiu vystřídalo. Budu se tedy věnovat jen těm, kteří zanechali alespoň ve mně nejsilnější dojem – přesto musím alespoň letmo zmínit trojici video poselství, natočených členy italské strany Lega. První video bývalého generála a současného europoslance Roberta Vannaciho bylo velmi povedené. Jednoznačně podpořil Summit, nejen z titulu obrany svobody projevu, ale také proto, že souhlasí s konceptem remigrace. Italové a Evropané si zaslouží žít v bezpečných městech, což v důsledku otevření hranic a masového vpouštění lůzy Třetího světa ztrácejí. Zbylá dvě videa od Isabelly Tovaglieriové a Silvie Sardoneové ovšem vyzněla dost nepatřičně a v protikladu k radikální náladě shromáždění a celého jeho vyznění. Tovaglieriová sice jako jedna prvních v Itálii otevřeně promluvila o remigrazione, věnovala však až příliš času „legální imigraci“ a onu druhému slovíčku z této kategorie, „integraci“. Nestojíme o integraci, chceme odchod těchto lidí – remigraci! Sardoneová pak upírá největší díl své pozornosti k boji s islamizací Itálie a nářkům, jak muslimky v Itálii nesmějí na přání svých mužů studovat. Prokládala to navíc odkazy na „židokřesťanské hodnoty“, u nichž jsem chtě nechtě obracel oči v sloup.

Ale zpět k tomu povedenému. Členka AfD Lena Kotréová vyzvala přítomné, aby se snažili šířit a popularizovat myšlenku remigrace: „Musíme vytvořit takový svět, kde se mezi přáteli o remigraci hovoří podobně běžně a nenuceně jako o oblíbené hudbě.“ K něčemu takovému postupné směřujeme – vždyť termín se v období před a během summitu stal jedním z nejhledanějších podle statistik Googlu. Na TikToku, X i Instagramu běhá nespočet memů a videí na podporu remigrace.

Flanderský lev Dries Van Langenhove, přednesl strhující projev, v němž zdůraznil, že právní a logistické nástroje pro zahájení remigrace existují už dnes a jde tedy „jen“ o důsledné uplatňování stávajících imigračních, deportačních a azylových zákonů a dalších pravidel, což západní vlády nechtějí nebo neumí – a toho následně zneužívají všemožné levičácké proimigrační neziskovky. Dopodrobna vysvětlil také praktické stránky remigrace.

Tu můžeme rozvrhnout do tří hlavních částí nebo fází. V té první musejí evropské vlády zajistit hranice svých zemí a znemožnit přístup dalším ilegálním imigrantům. Současně musí proběhnout deportace všech, kteří vstoupili do Evropy v rozporu se zákonem, nemají na pobyt zde žádný právní nárok, kteří lhali o svém uprchlickém statusu nebo se jednoduše a doslova vlomili do Evropy násilím. Na tom není nic moc složitého ani extrémního. V následující etapě vlády vyhodnotí ekonomickou i kulturní zátěž představovanou těmi Neevropany, kteří zde žijí „legálně“, ale nepřispívají ničím, naopak plnými hrstmi berou. Ti, kdo přišli do Evropy parazitovat na úsilí Evropanů, musejí odejít zpět domů. Deportace čekají také na ty cizince, kteří se v evropských zemích dopouštějí zločinů, bez ohledu na jejich legální status. Konec nekonečnému koloběhu zatýkání, věznění a propouštění, následovaného kvílením neziskovek nad „lidskými právy“, když už nějaký soudce konečně najde dost odvahy, aby nařídil jejich deportaci.

Ve třetí fázi by došlo na repatriaci těch nebělochů, kteří se v Evropě usadili, ale vytvořili si paralelní společnosti, no-go zóny, ghetta atp. a kteří aktivně vystupují proti zájmům původních Evropanů. Představte si třeba rychle se množící pákistánské starosty nebo poslance britského parlamentu, kteří do roztrhání těla horují za pákistánské zájmy. Pokud je pro ně tato jihoasijská země natolik důležitá, mohou tam žít. Vláda, která už se rozhodla pro uvedení remigračních opatření do praxe, v tomto bodě nezaváhá a necukne. Subversivní cizinci by si měli uvědomit, že jakmile dospějeme do tohoto bodu, jen těžko se budou moci s větším úspěchem ohánět svým pasem.

Za pochvalnou zmínku jistě stojí slova Johna McLoughlina z irské National Party. Ten hovořil o prudké proměně – nebo spíš zmrzačení – Irska v posledních několika málo letech. Irové se podle něj při zachování současného tempa imigrace stanou do roku 2060 menšinou v zemi, kde jejich předkové žili tisíce let. Dublin patřil k nejbezpečnějším městům v Evropě, dnes se řadí mezi nejnebezpečnější. Co se změnilo?

McLoughlin se však s hrdostí v hlase nechal slyšet, že dobře známý a obávaný bojovný keltský duch rozhodně nezanikl. Po dlouhých staletích boje za vlastní stát pro svůj národ si Irové nenechají jen tak uzmout vše, co vybojovali jejich předkové. Nadšení mladého McLoughlina bylo nakažlivé a jeho projev byl odměněn bouřlivým potleskem vstoje – jedním z několika, které se během dne odehrály.

S Iry se nikdy nebudete nudit a nemluvím jen o večerní zábavě u sklenice. Krátce poté, co McLoughlin domluvil, nastal čas na pauzu. Když jsem vracel na své místo, bavila se kousek ode mě čtveřice Italů. Chvíli jsem je poslouchal, dokud jeden z nich neřekl, že „je hrozně fajn mluvit o remigraci, ale od lidí ze zemí s koloniální a imperiální historií je trochu nehorázné říkat ‚nemůžete sem přijít a žit tady‘“.

„Promiňte,“ namítl jsem, „ale zrovna jsme poslouchali Ira, jak popisuje demografickou dekonstrukci své země, jak jsou ulice jejich měst o strach a jak se během generace stanou menšinou. Kolik mělo Irsko kolonií?“

Odpovědí mi bylo přikyvování a typicky italské souhlasné pokrčení rameny s nádechem nonšalance. „Krom toho,“ dodal jsem, „považujete imigraci za svého druhu pomstu za všechna možná příkoří, kterých se koloniální mocnosti mohly dopustit?“

Tento a podobné rozhovory mě utvrdily ve víře, že ReSum nebylo jen několikahodinové kázání přesvědčeným. Spoustu lidí z publika bychom bez urážky mohli nazvat „normály“. Jak rozhovor naší pětice pokračoval, znovu a znovu jsme se vraceli k tématu integrace. Stejně jako předtím v debatě s reportérem jsem tvrdil, že se jedná o mýtus, ale i kdyby skutečně byla možná, nikdo o ni nestojí. V tomto případě rozhovoru v přátelském kroužku jsem přidal otázku, k čemu vlastně my Evropané chceme, aby se migranti asimilovali? Nečinně jsme přihlíželi, jak naše kultury rozežírá americká popkultura a plytký konzumerismus a z lenosti či apatie jsme odvrhli tradice našich předků. Otázku integrace bychom tak měli klást právě tak sobě samým, jako nově příchozím.

K vrcholům programu po přestávce nepochybně patřil zakladatel Institut Iliade, Jean-Yves Le Gallou. Jako jediný z řečníků hovořil nikoliv anglicky, nýbrž svou rodnou francouzštinou. Přestože jeden společný jazyk příjemně spojuje a mnohé usnadňuje, cítil jsem k jeho rozhodnutí promluvit ke shromážděnému obecenstvu francouzsky jistý obdiv. Možná si jen nebyl v angličtině dostatečně jistý – pak by nejednalo o volbu ale vynucený krok – přesto jsem prostřídání řečí uvítal.

Le Gallou začal exkurzem do dávné minulosti, když posluchačům připomněl 40 000 let Evropy coby geneticky vystopovatelné entity a naše pět tisíc let staré kulturní jádro, nedržel se však jen těchto intelektuálně orientovaných motivů. Obracel se k publiku také s racionálními politickými fakty. Evropané mají – musejí mít – stejná „práva původních obyvatel“, pevně zakotvená nesčetnými mezinárodními úmluvami a liberální věroukou. Le Gallou dodal, že Evropané jako jediní lidé na světě vidí práva imigrantů nadřazená těm svým. Postěžoval si také na ideologickou zaujatost domněle nezávislých soudů, které mají nestranně posuzovat právo nebo institucí typu Frontex, zřízených alespoň na papíře s posláním chránit hranice Evropy – které ale ve skutečnosti dnes doprovázejí bárky migrantů na jejich plavbě do evropských přístavů.

Na závěr promluvil Afonso Gonçalves. Několik dní před konferencí jsem s ním natočil rozhovor. Z Afonsa prýští energie a idealismus mládí, přesto vyzařuje poznání a moudrost starého veterána se spoustou let zkušeností. U zakladatele portugalské identitářské skupiny Reconquista dává smysl, že jeho projev odkazoval na staletí trvající boj obyvatel Pyrenejského poloostrova za osvobození svých domovin od cizích uzurpátorů. Svou řeč završil voláním do zbraně, abychom následovali své předky a započali novou reconquistu, která nebude mít za cíl nic menšího než celou Evropu.

Děcka jsou v pořádku – a napravo

ReSum 2025 byl klasickým příběhem vytrvalosti outsidera. Sotva lze plně docenit tlak a stres, s nimiž se pořadatelé museli vypořádat. Andrea Ballarati, ve svém úvodním slovu zprvu tak klidný a věcný, se záhy nechal přemoci nadšením a úlevou z těžce vybojovaného triumfu. Jejich úspěch tím spíše vynikne, když si uvědomíme, o jak mladičkou skupinu se jedná. Nejen že vystupující byli z drtivé většiny mladí lidé něco přes třicet, organizátoři v zákulisí, kteří celou akci naplánovali a navzdory tolika překážkám uskutečnili, pak byli ještě o něco mladší Evropané mezi dvaceti a třiceti. Všichni si zasluhují naše plné uznání.

Nezlomnost evropského ducha pro mě byla skutečným leitmotivem celé akce. Skutečně euforický moment nastal ve chvíli, kdy na podium v překvapivém projevu nepoddajného vzdoru vystoupila šestice Němců, zadržená předtím německou policií. Jeden z nich německým úřadům vzkázal: „Můžou se nás pokoušet umlčet, je nám to jedno. REmigrace je budoucnost!“ Možná jejich troufalost konečně přiměje Bundestag i bruselské byrokraty přehodnotit politiku otevřených hranic.

Také účastníci akce byli povětšinou obyčejní mladí lidé, zpravidla hezky oblečení a normální tělesné váhy. Italská la bella figura dosud nevyhynula. Nenarazil jsem na žádné bizarně zdeformované, obézní ani dysgenické postavy. Potkaly se tu asi tři stovky dobře vypadajících mladých lidí, kteří chtějí změnit svět – pro jednou konečně také k lepšímu.

Už dříve jsem mluvil o evropském imunitním systému, podrobněji jsem se při tom věnoval Irsku a Itálii. Tyto evropské země se terčem masové migrace staly teprve nedávno. Situace samozřejmě není kdovíjak skvělá, ale v řadě zemí Evropu zůstává podíl nepůvodního obyvatelstva v jednotkách procent. A přesto i toto setkání se s nevysokou „virovou náloží“ otevřených hranic a multikulti/multirasových společností stačí na to uvést do pohybu evropskou imunitní reakci. Možná prohrajeme, ale ne bez boje. Proimigrační extremisté mají prostý plán: etnické nahrazení, genocidu. Budou ale muset bojovat, Evropané totiž nevítají občanský nacionalismus, otevřenou společnost a multikulturalismus s otevřenou náručí – přinejmenším ne všichni. Nezanedbatelná a aktivní menšina z nás – a ono vlastně není až tolik důležité, kolik z nás se postaví piklům imigracionistů a bude požadovat remigraci. Dějiny nám zas a znovu dokazují, že aktivní a organizované menšiny velice často dosahují svého.

Výzvy k remigraci už zazněly na půdě italského senátu. Pokračovatel odkazu Tonyho Blaira a stávající ministerský předseda Spojeného království se v imigraci posunul napravo od konzervativců s výzvami k uzavření hranic a deportacím rozhodnějšími než cokoliv, co jsme kdy slyšeli od Nigela Farage. Tlačíme politické spektrum doprava po mnoha a mnoha letech jeho posunu tak daleko nalevo, že za „centristickou“ pozici byly považovány třeba i krotké prosby o zpomalení tempa imigrace. Ne, tohle nastupující generaci Evropanů nemůže stačit. Nechtějí nic menšího než naprosté převrácení proměny, jíž prošly jejich města, země i budoucnost. Zanedlouho se budou dost možná centristé přít o to, kolik reemigrovaných ročně je dostatečně ambiciozní cíl. Dvěstě tisíc za rok? Jsi snad nějaký komouš, nebo co? Půl milionu ročně!

Jsem asi ten poslední, koho byste mohli nařknout z optimismu, přesto jsem pevně přesvědčen, že evropská civilizace a národy ještě nejsou úplně ztracené, pokud se jejich osud dostane do rukou lidí kalibru, s jakým jsem se setakl na letošním remigračním summitu. Nepřekvapilo by mě ani, kdy se akce stala výraznou vzpomínkou a milníkem v boji proti globalismu a Velké výměně. Jako člověk, kterému v žilách koluje italská krev, se nemohu ubránit troše hrdosti, že právě Itálie hostila takto přelomovou událost. V tomto duchu bych nerad opomenul, že zatímco jsme se shromáždili v Teatro Condominio, ve městě La Spezia aktivisté z CasaPound uspořádali pochod za remigraci, kterého se účastnila asi tisícovka italských patriotů. I oni čelili rozhořčenému odporu samospráv, médií a krajně levičáckých skupin, stejně jako v případě ReSum však pochod zdárně proběhl. Dvě vítězství, symbolická i velice skutečná, v jeden den a jedné zemi.

Ná zavěr konference vyjádřil Martin Sellner naději, že se znovu setkáme na ReSum 2026. Nejen že se k této naději přidávám, ale co víc, doufám, že se dožiji doby, kdy žádné summity za remigraci nebudou potřeba, protože remigrace se stane zaběhnutou politikou.

Reportáž Angela Plumeho The 2025 Remigration Summit vyšla na stránkách Counter-Currents Publishing 19. května 2025.