Robert Brasillach: Zakázané barvy

Autor: Karel Veliký

Když odsoudíte Brasillacha k trestu smrti, jaký trest budete požadovat pro obchodníky s děly? J. Isorni, obhájce

6. února 1945, devět hodin třicet osm minut, vězení v Mont-Rouge. Robert Brasillach provolává slávu Francii. V tu chvíli ho sráží salva popravčí čety.

Takto v šestatřiceti letech skončil život jednoho z nejnadanějších a nejkultivovanějších mladých spisovatelů nejen své generace, ale Francie vůbec. Bystrý „normalien“ (čili absolvent École normale supérieure) mnohostranných zájmů debutoval jako romanopisec sotva ve třiadvaceti letech (Voleur d´etincelles – Zloděj jisker, 1932), to už ale působil i jako redaktor listu L´Action Française. Během třicátých let se s dalšími svými navýsost poetizujícími romány L´Enfant de la nuit (Dítě noci, 1934), Le Marchand d´oiseaux (Ptáčník, 1936) a Comme le temps passe (Jak ten čas plyne) stal miláčkem pařížského literárního milieu, unešeného jak jeho ryzím talentem, elegancí stylu a obsahů, tak samotným mládím tohoto mládí tolik milujícího autora.

Brasillach patří k těm nemnoha předčasně vyspělým velikánům, jimž zároveň předčasná smrt dopřála, aby navěky zůstali, kým byli – věčně mladými a planoucími, jako komety v lidském žití, jako stálice na literárním nebi. Chénier, Rimbaud, Radiguet etc. Jakkoli se jeho tvorba míjí s módními (a k levičáctví zhusta tíhnoucími) –ismy meziválečného období, což její třpyt po pětačtyřicátém zakalilo takřka neméně než politické nasazení na straně poražených. Byl totiž nezrušitelně svázán s klasicistní (formující) tradicí, již také věnoval svou knižní prvotinu, Présence de Virgile (Vergiliova přítomnost, 1931, neboli „věčná působnost“), a poslušen jejího kánonu (řád, míra, síla, kázeň, jasnost) jak ve způsobu psaní, tak ve výběru námětů, a to v době obecně bujícího poválečného (deformujícího) „manýrismu“. Odtud i jím pěstěný i žitý kult nezkaženého, průzračně čistého mládí, ačkoli je v románech líčí vždy zpětně, v teskné « romantické » vzpomínce, obrácením se do minulosti. Neboť další „život je“, jak ukazuje stárnoucímu hrdinovi z „Jak ten čas plyne“ zkušenost, „přečasto jen zradou na nejdražší minulosti“.

Ve společenské rovině se z tohoto hlediska jevila poválečná folles années (ztřeštěná, bláznivá léta) jako vystupňovaná zrada na veškeré tradici, „starý svět“ trůnu a oltáře byl pryč definitivně, ale v troskách skončil i svět předválečný, buržoazní. Pokrokáři, kteří je nehodlali lepit a udržovat, ale naopak rozdrtit na prach, aby na takto nadělané pasece vybudovali další „nový svět“, tentokrát proletářský, si nyní říkali komunisté a tento „předvoj dělnické třídy“ odsunul své dějinné (přímé i nepřímé) předchůdce, dědice osvícenství – republikány, nacionály, liberály, ba i radikální demokraty „volnosti rovnosti a bratrství“ – v podstatě na konzervativní pozice: všichni, od kapitalistické pravice po reformní levici „mírného pokroku v mezích zákona“, představovali teď politický střed, tak či onak stranicky zastoupený v parlamentu.

Brasillach nebyl lhostejný či cizí duchu doby, vnímal jasně onu potřebu změny prostupující a zmítající válkou rozvolněnou a rozloženou společností, avšak k těm, pro něž minulost a tradice ztratily jakýkoli (formativní) náboj a dívali se jen vpřed, do budoucnosti, přičemž pokřivenou a rozpadající se přítomnost hodlali napravit a scelit z východiska tabula rasa, se připojit nemohl a nechtěl; jeho ucelený „nový svět“ by současně musel být napájen z věčných zdrojů tradice: posvátností (přinejmenším určitých institucí), krví (rasy) a půdou (národů). Tzv. „pokrokoví umělci“ a intelektuálové celou tuto tradici, vykutanou německou romantikou v reakci na osvícenství, odmítali, naopak neváhali využít jakéhokoli neřádu, nemíry, slabosti, nekázně a temnoty, aby ji podkopali (subverze). Zpočátku se proto Brasillach připojil ke konzervativnímu nacionalismu, jímž Charles Maurras ještě před válkou revolucionizoval ochablé reakcionářství trůnu a oltáře. Když však plně odhalil podstatu fašismu jakožto projektu budoucnosti skrze tradici, bylo o jeho dalším životě / osudu rozhodnuto.

Do listu Je suis partout začal přispívat ještě v jednatřicátém, za fašistu se však začal označovat – tak jako Drieu, Rebatet a mnozí jiní – až po únoru 1934, kdy nacionalisté a následně i komunisté v Paříži protestovali proti úžasně zkorumpované (Staviského aféra) demo-liberální vládě středo-levé koalice (tzv. Cartel des gauches) a poměrům třetí republiky vůbec. Když 6. února hodlali nacionalisté s hesly jako „Pryč se zloději, ať žije Francie!“ symbolicky dobýt budovu Národního shromáždění, vládní oddíly je zastavily palbou a rozehnaly jízdním útokem. Vedle dvou tisícovek zraněných byli i mrtví – udávané počty kolísají mezi patnácti až pětadvaceti. Po boku odhodlané mládeže vyzbrojené jen tím, co zrovna bylo po ruce, se bili i četní veteráni, kteří se jen tak něčeho nezalekli ani s holýma rukama. (Doriotovi komunisté, kteří se nemohli nechat zahanbit tím, že by ulice a náměstí přenechali krajní pravici, napočítali po srážkách s vojskem a policií o pouhé tři dny později devět mrtvých.)

V roce 1937 se Brasillach stal poprvé šéfredaktorem Je suis partout, když nahradil Pierra Gaxotta, jenž se chtěl plně věnovat psaní své knihy o císaři Fridrichovi II. Pod novým vedením se list ještě zradikalizoval. Tentýž rok navštívila delegace Všudybyla sjezd NSDAP v Norimberku. Co tam Brasillach viděl (nejen Speerovy „světelné katedrály“), umocnilo jeho okouzlení nad tím, jak strana dokázala mytické, např. oslavy germánského slunovratu, integrovat do moderního života. Nad snímky z výpravy berlínské olympiády či filmovým dokumentem Leni Riefenstahlové Triumf vůle (jenž na Světové výstavě v Paříži obdržel roku 1937 Velkou cenu), konstatoval, že Německu se podařilo obrodit „kult spartské mládeže“. Cestoval rovněž do Itálie a do Španělska, aby se mezi tamními fašisty a falangisty osobně přesvědčil, jakže mladistvá obřadnost, obětavost a soudržnost černých a modrých košilí obě země proměnila. Nadchl se Degrelleho rexisty a mladý vůdce francouzsky hovořících Valonů mu byl přirozeně nejbližším příkladem nového „fašistického člověka“. „Být fašistou!“ tento nový životní pocit následně zpracuje ve dvou svých knihách.

V románu Les Sept couleurs (Sedm barev, 1939), jenž je zároveň nejskvělejším dokladem jeho spisovatelského umění, neboť pro každou ze sedmi kapitol zvolil jiný způsob psaní („barvu“): vyprávění, korespondenci, deník, esej, dialog, svědectví a popis. Děj čtenáře postupně zavede mj. do fašistické Itálie, do Říše, do občanské války ve Španělsku a tematizuje „proměnu skutečnosti silou slova a činu“.

A esejizující vzpomínky na Notre avant-guerre (Naše předválečné období, 1941), zahrnující léta 1925-39, jsou více než nostalgickým ohlédnutím za uplynulým mládím svědectvím o tom, jak se fašistické cítění skutečnosti v jeho generaci snovalo a posléze vyjádřilo a žilo:

Více o tom ve Fašistickém romantismu…

Rudolf Jičín – Filosofie dějin a politika

Rudolf Jičín - Filosofie dějin a politika***
OSMÝ TITUL ŘADY METANOIA!
Po všech Němcích a Italech, ba i Japonci, s hrdostí dodáváme, že konečně od českého autora – Rudolfa Jičína!
Objednávejte ZDE
.

Víte, že…

28. května 1934 se ve francouzském Le Perreux-sur-Marne narodil Jean Haudry, vynikající lingvista a specialista na indoevropské studie na lyonské univerzitě. Přiklání se k arktickým teoriím o původu Indoevropanů. Aktivně se podílel na řadě nacionalistických iniciativ, včetně Sdružení pro výzkum a studium evropské kultury (GRECE), Front National nebo Pierreho Viala.
28. května 1948 zemřela ve skotském Obanu ve věku pouhých 33 let Unity Valkyrie Mitfordová, anglická šlechtična, známá zejména svým obdivem vůči nacistickému vůdci Adolfu Hitlerovi a nejproslulejší z Mitfordových děvčat, šesti dcer Davida Freeman-Mitforda. Po vypuknutí 2. světové války se pokusila o sebevraždu, následky zranění ji však konečně zabily až několik let po ní.

À propos

„Proti národní myšlence se [usurokrati] nestavějí proto, že je národní, ale protože nesnášejí jakýkoli celek síly dostatečně velký na to, aby se postavil celosvětové tyranidě lichvářů bez vlasti.“

Ezra Pound

Archív