Stánek s knihami na Quai des Grands-Augustins, 2013 (foto autora)
Autor: Václav Jan
Pařížský západ a evropský Východ – komu jsou trnem v oku?
Socialistická starostka Paříže Anne Hidalgo a místní politická levice se přiblížily k naplnění jednoho ze svých nejvroucnějších snů: část Boulogneského lesíka na západním okraji města se má přeměnit na přijímací centrum pro imigranty, kteří proudí do francouzské metropole den za dnem v obrovských počtech – každý týden jich do města dorazí přes půl tisícovky. Plocha vyhrazená uprchlíkům má zabírat deset akrů a částečně bude využívat stávající ubytovnu pro bezdomovce a přistěhovalce, která už několik let budí rozporuplné pocity u obyvatel v blízkém okolí. Pro začátek sem má být přesunuto 1 500 uprchlíků ze zrušeného tábora u Porte de la Chapelle.
Pařížský komunistický politik Jean-Noël Aqua to kvitoval slovy: „Bude pěkné, jestliže i západní Paříž přispěje k vítání uprchlíků.“ Kdo zná francouzské reálie, dokáže docenit mrazivé konotace tohoto výroku a vítězoslavný ironický škleb, který je v něm obsažen. Řeč je tu totiž o 16. pařížském obvodu, jehož vynucovaná přeměna do multikulturního módu s sebou nese dalekosáhlé významy, včetně těch hluboce symbolických.
Obvod s číslem 16 je západní výspou francouzské metropole. Jeho elegantní ulice jsou rozloženy ve svahu mezi Seinou a právě Bois de Boulogne. Je to obvod, kde jsou největší byty s tradičně bohatou klientelou, mezi níž dosud převažuje autochtonní obyvatelstvo, chybí zde výraznější etnická diverzita. Se svým přetrvávajícím francouzským šarmem je západ Paříže neomarxistům dlouhodobě trnem v oku a volání z pařížské radnice západním směrem „přijímejte imigranty“, „stavte více sociálních bytů“ nebo „buďte solidární“ je už folklorem místní politické scény.
Červený a černý
Paříž se dělí na dvacet městských obvodů, z nichž každý má své specifické charakteristiky. Tvář města postupně mění enklávy neevropských etnik, která zamořují Paříž ve stále větší intenzitě. Tento trend je tradičně nejsilnější na východě a severovýchodě metropole, nejméně zasaženy jsou západní části, konkrétně právě 16. arrondissement. Od východu na západ ubývá imigrantů, uprchlických táborů, přistěhovalců, muslimů, sociálně a bezpečnostně problematických míst, a přibývá původních Francouzů, a logicky s tím rostou ceny bydlení. Mapa realitních makléřů, kde červená znamená nejdražší a tmavě zelená nejlevnější byty, přesně kopíruje tato fakta a východní části se zelenají, zatímco západní okraj má tradičně červenou barvu; ceny se tu udržují na obdobné výši jako v nejžádanějších místech historického centra. Pojedete-li do šestnáctého obvodu metrem, uvidíte ve větším počtu i bílé pasažéry, což je jinak v Paříži už spíše výjimkou. Západ volí tradičně pravici, východ levici. Na rozdíl od většiny východních čtvrtí má 16. obvod ještě jakousi pařížskou atmosféru. Ještě tu není o strach vyjít v noci ven na ulici.
Cenová mapa nemovitostí, Paříž 2018 (zdroj: Carte immobilier Paris)
Člověk by řekl, že Pařížané budou rádi. Ne všichni. Obvod je tradičně nenáviděn levičáky všeho druhu, a to už je v Paříži nějaká síla. Jde o progresivní komunisty, marxisty, socialisty, zelené, proimigrantské aktivisty, celkem je to pestrá směsice. Jestliže používám pro tento konkrétní případ jednotné označení neomarxisté, je pro to dobrý důvod, neboť speciálně v agendě velké výměny jde o označení maximálně výstižné. Neomarxisté považují menšiny, v dnešní době zejména etnické, národnostní či rasové, za svůj náhradní proletariát, který nutně potřebují k naplnění svých cílů a k samotné své existenci. Jejich cíl není o nic skromnější, než zničit starý svět, a jestliže se jim to kdysi nepodařilo s dělnickou třídou, která hanebně selhala, nyní odůvodněně doufají, že s imigranty to půjde mnohem lépe a snadněji. Jaksi symbolicky kdysi proletářské dělnické čtvrti na východě Paříže jsou dnes čtvrtěmi přistěhovalců. Ti odtud prorůstají dále do centra a na západ, a silou své samotné existence přirozeně provádějí kulturně-sociální revoluci, jež je jedním ze šrapnelů celkové civilizační přeměny. Je nabíledni, že pokud nebudou zastaveni, vzhledem k jejich vitálnosti, natalitě, sebevědomí a neomezeným zásobám lidských zdrojů je osud nejen Paříže, ale především osud celé Evropy, neodvratný. Levice na pařížské radnici, stejně jako politici v Bruselu, však tuto vlnu zastavit nehodlají, naopak ji podporují a dělají všechno proto, aby imigranty „spravedlivě rozprostřeli“, jinými slovy, aby v Paříži (Evropě) pokud možno brzy nezůstal ani poslední kout, který by byl nepřijatelně etnicky kompaktní, rozuměno bílý. Jak budou tito věrozvěsti pestrosti a diverzity reagovat na ta místa, která budou etnicky kompaktní v nebílém slova smyslu (a už taková jsou), to si musí vyříkat se svým svědomím, jestli si budou mít s kým povídat.
Tito lidé považují šestnáctku za rejdiště buržoazní enklávy, za končinu příliš luxusní, nesolidární, tradicionalistickou, a zejména nedostatečně multikulturní, ba přímo rasově monotónní, která navzdory mohutně prosazovanému multikulturnímu obohacování města pořád vypadá provokativně nedotčeně a – moc francouzsky. I když i tady se situace rok od roku mění k horšímu, je jim to pořád málo. Vždyť černoši, Arabové a Asiaté, které tu potkáte, jsou stále ještě z velké části jen zaměstnanci ambasád, které zde sídlí, a to není ta pravá diverzita, jakou by si neomarxisté představovali. Otevřeně přiznávají, že snaha dostat uprchlíky do šestnáctého obvodu je motivována nejen technicko-organizačně, ale i politicky, v rámci snahy vyrovnávat rozdíly mezi západem a východem Paříže. Posedlost vyrovnáváním rozdílů v tomto případě samozřejmě nebude realizována tak, že by se do východních čtvrtí vrátila bezpečnost, klid a pořádek, ale tak, že chaos a teror imigrantských gangů budou importovány i na západ, aby zbohatlíci viděli, zač je toho loket.
Nenápadný půvab buržoazie
Žena neurčitého věku, zvící filmového archetypu vdovy po proklatě bohatém bankéři či jiném mafiánovi, v růžových trepkách, teplákách a norkovém kožichu, s cigaretou ve špičce a chrtem na vodítku, v 11 ráno snídá kávu v omšelém bistru s očima, podbarvenýma nánosem šminek, z nichž prosvítá prázdnota luxusní nudy. Slunce se zhlíží v širokých pásech oken moderních činžáků a jeho odraz prosvětluje tiché ulice nad Avenue Mozart chrámovým svitem, dole u tržnice se sluneční paprsky lesknou nad dlažbou a prolnuty se září výloh luxusních obchodů na Rue de Passy vytvářejí světelný opar, nad nímž se nese hlas zvonu od Panny Marie Milostivé. Dav diskutuje před kostelem po ranní mši a poté se lidé rozcházejí na dopolední kávičku do některého pekařství nebo cukrárny na Rue de l’Annonciation. Relativně málo turistů zaručuje prožitek z poměrně autentického francouzského života rezidenční čtvrti. Co činžák, to perla architektury, přičemž různé styly a výstřelky harmonizují v jednotě neokázalé mondénnosti. Pro obdivovatele pražské prvorepublikové moderny je to zážitek, neboť na rozdíl od nás, kde výstavba luxusních městských nájemních domů činžáků skončila s třicátými lety minulého století, tady lze sledovat, jak se obdobná urbanistická a téměř životní filozofie velkoměstského luxusu vyvíjela v podobných podmínkách o nějakých dvacet let déle, než i do Paříže vpadla brutalistní těžkopádnost, ne nepodobná té za železnou oponou.
Při vší koncentraci peněz a luxusu zůstává 16. obvod vlastně docela příjemně starosvětský, vyzařuje harmonickou eleganci a klid. Díky specifickým sociálně historickým kontextům zde přetrvalo něco z těžko postižitelného půvabu a vůně tradiční Paříže, a její ladné zasněnosti, která je v jasném kontrastu s hekticky nervózním obrazem centra a především pak východních částí města, kde rytmus veřejného prostoru udávají etnika s mnohem živelnějšími životními projevy. Pro nostalgii a staré časy ale neomarxisté smysl nemají; v jejich očích je 16. obvod prostě jen ostudnou skvrnou na krásné tváři multikulturní metropole. Dlouho nad ním významně zvedali obočí, pak hrozili prstem a nyní přecházejí do otevřené ofenzivy.
Šestnáctka je prostě místo plné nechutných buržoustů.
Včera, dnes a zítra
Kromě nich tady najdete i slavný fotbalový klub Paris Saint Germain. Jeho stadion nese jméno Park princů podle honitby, ve které pořádala francouzská královská rodina štvanice. O dvě stě let později uspořádala štvanici levicová média na Reného Bousqueta, šéfa policie Lavalovy vlády ve Vichy, bydlícího kousek odtud na Avenue Raphael, tak úspěšnou, že ho zfanatizovaný antifašista přímo v jeho bytě zastřelil dříve, než s ním justice stačila zahájit chystaný monstrproces. To se stalo na dohled od Boulogneského lesíka. Blízko stojí vily od Le Corbusiera, strmé uličky a schody padají k Seině, přes kterou hrká po viaduktu metro přijíždějící z druhého břehu řeky a zastavuje na půvabné stanici Passy, než se zase vnoří do země pod stejnojmennou čtvrť. Právě tady Belmondo pronásledoval bídáka ve filmu Strach nad městem, běžíc po střeše vagonu. Byty s terasami na okraji Passy nebo na Trocaderu s Eiffelovkou v pozadí si často zahrály coby příslušně snobská rekvizita ve slavných gangsterkách s Alainem Delonem. Ten zde ostatně bydlel i ve skutečnosti, hned u řeky, ve dvaačtyřicítce na Kennedyho ulici, ještě s Romy Schneiderovou. Delon, který otevřeně podporuje krajní pravici, už Paříž dávno opustil a dožívá převážně na svém venkovském sídle, v odloučení od světa, který už nepovažuje za svůj a za normální.
V Passy žili taky slavní Češi, malíř Rudolf Kundera, nebo Jiří Mucha a jeho žena skladatelka Vítězslava Kaprálová, svatbu měli v roce 1940, jen dva měsíce před její smrtí v pouhých pětadvaceti letech. Zde se odehrávaly jejich spletité a tragické osudy v pohnuté době. Bohuslav Martinů bydlel na Rue des Marronniers, v té části Passy, kde do starých ulic vpadla budova francouzského rozhlasu, jak kdyby z vesmíru přistál létající talíř. Hned vedle Boulogneského lesíka najdete náměstíčko pojmenované po generálu Štefánikovi. Ten se tady proslavil hlavně jako astronom, ale s jeho jménem mají trochu problém, po francouzsku Stefanik, ale na cedulce s názvem náměstí je pro změnu uveden jako Stéfanik. Aspoň v roce 2014 tomu tak ještě bylo. Kolem bydlí herci, politici, obchodníci, diplomaté, sportovci, modelky, producenti, ministři či bankéři. V Paříži, která je proslulá stísněnými bytovými prostory, jde o velkolepou výjimku, neboť zde najdete obrovské byty a na terasách domů hotové zahrady.
V Boulogneském lesíku platí tradičně jakási tichá dohoda – přes den je to místo pro odpočinek, sport a zábavu, pro rodiny, děti … V noci jsou zde některá místa akceptována jako prostor pro sexuální byznys a vyskytují se zde zvrhlíci všeho druhu, prostitutky všech rozměrů, barev a kategorií, a sex, dá-li se tomu ještě tak říkat, zde nabízejí bytosti všech pohlaví. Už dnes je tedy situace trochu na hraně. Alespoň ve dne udržovaná zelená zóna pro lidi se může definitivně stát minulostí a přeměnit se v džungli, jakou známe z Calais, džunglí, která se hravě přelije do sousedních čtvrtí. Není přitom důležité, kolik levičáckých celebrit zde bydlí a řeze si pod sebou vlastní větev. Fanatismus a ideologická zaslepenost tady nabírají obrátek pro normálního člověk nepochopitelných. Ne nadarmo jsou dlouhodobě ve Francii socialisté a komunisté považováni za aktivní podporovatele islámské expanze.
To, že 16. obvod vypadá pořád ještě moc evropsky, jim vadí. Jak by tedy podle nich měla vypadat Paříž budoucnosti?
Léčba šokem
Centru kolem Les Halles – bývalé tržnice s přezdívkou Břicho Paříže a dnes centrálního dopravního uzlu – je lépe se vyhnout už pomalu i ve dne, natož po setmění. Řádí tu gangy lupičů a potkáte tady narkomany, prostitutky, bezdomovce a podivné existence všech ras a národností. Montmartre se tyčí na jako ostrov v africkém moři, v němž vládnou drogoví dealeři, což řada turistů, očekávajících atmosféru jak v Amelii z Montmartru, odnese poctivým šokem.
Pařížský syndrom je přechodná psychická porucha, postihující některé návštěvníky Francie, zejména Paříže. Její obětí bývají hlavně Japonci. Porucha byla poprvé popsána v psychiatrickém časopise Nervure v roce 2004. Syndromem je ročně postiženo asi dvacet japonských turistů, kteří se psychicky zhroutí a vyhledávají pomoc na japonském velvyslanectví. Důvodem jejich psychického stavu je podle oficiálního vyjádření psychiatrů především převládající idealizovaný obraz Paříže v médiích, který neodpovídá realitě. Turisté nejen z Japonska na základě toho při pobytu ve skutečné Paříži prožívají zklamání a frustraci. Samozřejmě o podílu afro-asijské atmosféry mnoha částí města na šok turistů v diagnóze nic neuslyšíme, ale že je tento fenomén neoddělitelně spjat s oním kontrastem mezi zidealizovanou a skutečnou podobou města, o tom nemůže být sporu.
Předměstí Saint Denis a hlavně ulice kolem baziliky, kde jsou pohřbeni ti králové, jejichž hroby nestačili vyplenit osvícenci za francouzské revoluce, symbolizuje střet minulé a budoucí Francie. Svět křesťanské tradice a národní kultury zde stojí v důstojné, ale poněkud omšele strnulé, muzeálně neživoucí poloze, jako stín pomalu mizející minulosti. Kolem vegetují davy barevných přistěhovalců, kteří zde obchodují, baví se a provozují svoje nové evropské životy v naprosté lhostejnosti k odkazům historie, které je obklopují, a s nimiž se necítí sebeméně spojeni. Často jsou zde narození již v několikáté generaci, ale až na výjimky nevnímají zemi, kde žijí, v přirozeném sepjetí s hodnotovými a odpovědnostními rituály plynoucími z identity jejich nové vlasti. Hostitelský organismus vnímají jako prostor, kde nemají žádné povinnosti, protože nejsou svázáni žádnou odpovědností, žádnými vazbami a žádným citem, kde ale mají stejná práva jako původní obyvatelstvo, zejména právo mít se za všech okolností dobře. Je to pro ně jen vakuum, které mají právo časem zcela přeměnit a zaplnit ho vlastními hodnotovými a civilizačními pravidly. Tito lidé jsou obrazem dnešní Francie a zároveň a především její budoucnosti. Není to nutně jen jejich chyba, mnohem větší odpovědnost nesou architekti evropské dystopie, pro něž jsme všichni, ať už imigranti, nebo původní Evropané, jen předmětem jejich šíleného sociálně-politického experimentu.
Paříží projdete z jednoho konce na druhý hravě za den (samotné město bez předměstí je pětkrát menší než Praha), a někoho může potěšit, že je to něco jako cesta kolem světa s dolarem v kapse. Jen některé části ještě vypadají jako jakési rezervace pro původní domorodce. A marné je ujišťování kosmopolitů, že francouzské je přece všechno, co tak nějak mluví francouzsky anebo nakonec vůbec kdokoli, kdo prostě ve Francii žije. Můžeme si povídat o lecčems, ale zrušíme-li základní styčné body a kategorie logické diskuze, pak samozřejmě nelze dospět k seriózní debatě. Paříž byla vždy kosmopolitní město, jak plyne z jejího postavení metropole koloniální mocnosti, ale i přes to si po staletí zachovávala svůj typicky francouzský půvab. Připomíná to teorii o rozpínání a smršťování vesmíru. Poté, co opustila své postavení ve světě, se smršťování Francie nezastavilo na jejích hranicích, ale postupně se propadá sama do sebe a ztrácí svou francouzskou tvář i v srdci vlastní existence, svého duchovního výrazu, v samotném centru francouzské historie.
Psáno pro Délský potápěč.
***
***
22. prosince 1876 se v egyptské Alexandrii narodil
Herbord:
S tím, že na lidi se musí tvrdě, jistě souhlasí i současný Karel Schwarzenberg. Zejména je třeba v zájmu humanity postupovat tvrdě vůči těm, co odmítají přijmout barevné imigranty. :)
Vida, tak i František se spoluúčastnil na Karlově aktivitách. Vyjadřuje se Karel VI. ve svém díle nějak o vyvoleném národu?
Vysoká šlechta doplatila na to, že se stala příliš mocnou a nezávislou na panovnících, kteří ji začali nahrazovat poddajnějšími služebníky. Lépe je o ní mluvit jako o oligarchii než aristokracii. Za aristokraty je možné označit spíše jen výjimečné jednotlivce.
Původ by měl představovat příležitost, nikoliv jistotu postavení. Např. mladí muži z důstojnických rodin mohou být přednostně přijímáni do kadetních škol, synové bezúhonných úředníků do úřadů atd.
L. Ch.
„Jako u jeho prastrýce Fridricha bylo i u K. S. mnoho romantického a dobrodružného. Jeho zájem o heraldiku – pohybující se na rozhraní vážné vědecké práce a aristokratické „liebehaberei“ – dodával mu vnitřně vzezření jakéhosi osamělého chodce, bloudícího v jiných staletích, než je naše. Pro obrovskou většinu svých současníku zůstával uzavřen a obklopen jakýmsi temnem. To pak jen zesilovalo, když i v jeho okolí, zřejmě v důvěrnickém vztahu k němu, objevovali se lidé, jejichž vnitřní tvářnost se ukazovala ještě temnější než tvářnost jeho.“
[Stavovská myšlenka] „Zejména pak ostře se vyhrotila – jak jsem se už zmínil – v Řádu, který se neomezil jen na její propagaci ve formě článků, ale šířil i knižními publikacemi vydávanými v jeho nákladu. A to určilo také můj poměr k tomuto časopisu. „Stavovská myšlenka“ mi neimponovala, protože veliké napětí, ozývající se v současném světe, nedovedla řešit a neměla také dost atraktivní síly, aby získala širokou oporu mas, bez níž budování nějakého velkého sociálního a politického systému nebylo možné. Zažil jsem na příkladu sousedního Rakouska, kde jsem při návštěvě roku 1934 byl svědkem veliké generální stávky, potlačené Seipelovou vládou, jak slabou hráz proti novým proudům tato nová forma politického katolicismu představuje a jak těžko je na ní budovat nějaké perspektivy budoucnosti. Proto i k Řádu jsem zaujal stanovisko velmi zdrženlivé, nechtěje, aby moje jméno bylo spojováno nějak s jeho politickou linií. I K. Schw. Ovšem záleželo na tom, aby mne získal, protože si ode mne sliboval nemalé posílení své nevelké intelektuální skupiny, a to právě na poli oné „tradice“, na kterou kladl značný důraz. Někdy v roce 1937 (nemýlím-li si v datu) pozval mne na večeři do separátního pokoje restaurace U zoufalých (na rohu Jungmannovy ulice a Jungmannova náměstí) a tam mne se svým bratrem Františkem podrobil náramnému kádrování, vyptávaje se zejména na moje vztahy k svobodným zednářům. Ale setkáni skončilo jinak, než si patrné Schwarzenberg představoval. Odmítl jsem pohoštění v restauraci, které by mne bylo ponižovalo na úroveň jakéhosi chudáka užívajícího mecenášství bohatého knížete, a večeři jsem si přes odpor Schwarzenbergův plné zaplatil za sebe sám. Kdyby to nebylo bývalo vyzývavé a kdybych byl měl větší finanční prostředky, byl bych snad zaplatil i za oba Schwarzenbergy, abych jim ukázal, že se mnou musí jednat jako s člověkem svrchovaným, nepodlehlým.“
Veď toto, budem sa opakovať, ale mne to dnes pripadá ako gýč, nič zásadné zo starých časov šlachta nezosobňuje. Ako v Sorrentinovej Veľkej nádhere – knieža zavolané po telefóne ako ozdoba večierku. Čím netvrdím, že musia nutne makať za pásom. Tuším Jan Kolowrat sa v nejakom dokumente vyslovil, že na ľudí sa musí tvrdo, ale ten toľko priestoru v médiach nedostane :)
Zdeněk Kalista o K. Schw. z memoárov Po proudu života:
„Zvlášť horlivě se pak ke mne začal táhnou nacionalistické hnutí, které se tehdy formovalo pod firmou Vlajky. To bylo působením K. Schw., který se postavil do čela těchto dosti naivních nacionalistů s aspiraci vytvořit z nich něco podobného, jako vytvořil kníže Starhemberg v sousedním Rakousku ve svém heimatswehru a ve své Vaterländische Front.
„Skoro současně s brněnským Akordem vznikl na půdě pražské měsíčník Řád. Proti Akordu, jehož charakter jevil jistou nestálost … jevila se tato nová revue daleko ucelenější a promyšlenější. Netěkala po všech možných oborech, ale soustřeďovala se pevně k několika základním myšlenkám. Měla pevný profil filozofický, který jí dodával zejména Rudolf Voříšek, solidní myslitelský typ, dobře obeznámený se současnými filozofickými proudy západoevropskými. Měla však i jistou základnu politickosociální. Tu vytvářel v prvé řadě Stanislav Berounský, žák Otomara Spanna, který byl zaměřen k ideji stavovského státu, jak vykrystalizovala – zčásti na osách známých papežských encyklik – v jižním sousedství Československa. … Řád vyšel hned v prvním ročníku … ve velmi pěkné, skoro náročné úpravě, jejímž autorem byl Břetislav Štorm. Vznikla přirozeně otázka, kdo financuje tento list, za nímž se jinak neobjevovala žádná spolková nebo stranická či skupinová základna. Netrvalo pak dlouho, a začalo se vyslovovat jméno mladého, tehdy, tuším, dvaadvacetiletého Karla ze Schwarzenbergu, majorátního pána druhé, počeštěné větve knížecího rodu schwarzenberského, pána na Orlíce. Byl to můj posluchač z filozofické fakulty. Neznal jsem ho, ale všiml jsem si jeho aristokratického vzezření, které je výrazně odlišovalo od ostatních mých posluchačů. Nebyl mi zpočátku valně sympatický. Při přednášce seděl, jako by ho moje čtení nezajímalo, někdy dokonce s hlavou složenou na rukou, takže jsem jednou, vydrážděn touto okázalou nevšímavostí, přerušil svůj výklad, upřel mlčky pohled na něho a pokračoval jsem, teprve když porozuměv mému mlčení zvedl se do normálního sedění. Ale brzy jsem poznal, že v tom chlapci je přece jen něco víc než v jiných jeho souvěkovcích. Říkalo se o něm v hantýrce tehdejších mladých lidí, že je cvok, a vskutku jevil jisté rysy, které hraničily s podivínstvím. Byl fascinován myšlenkami, za něž se kdysi jeho prastrýc Fridrich, „poslední lancknecht“, šel bít do karlistického Španělska. Čechy, které miloval, byly proň stále ještě královstvím, třeba bez krále. Říkalo se o něm také, že by nebyl neochoten úlohu českého krále převzít. Ale to byly nepochybně plané tlachy, jež neměly za sebou něž zřejmou vysokou ctižádost mladého šlechtice a snad snahu vysvětlit nějak cíl sledovaný Řádem. Vůdčí myšlenkou celé ideologické stavby, jak si ji v sobě vytvořil, byla myšlenka legitimity a ta by byla nedovolila K. ze S. založit v českých zemích novou dynastii. Jeho úmysly – ostatně dlouho dost nevyjasněné – ubíhaly nejspíš v tom směru, ve kterém nasadil později Frankův režim ve Španělsku: k monarchii (případně neviditelné monarchii) opřené o silnou organizaci polovojenského rázu ves tylu bojůvek, jaké budoval v sousedním Rakousku Starhembergův „heimwehr“ či něco podobného.“
Trvání či netrvání (František Schwarzenberg)
„V jistém ohledu jsem své mládí prožíval v podivném dilematu mezi trváním všeho stávajícího a mezi pocitem, že je všemu konec.
Všichni si jaksi zvykli, že celé zřízení schwarzenberských jižních Čech je neměnné, trvalé a nezměnitelné. Zemře-li jeden kníže pán, nastoupí další, a to ovšem platí až dolů – k poslednímu hajnému, porybnému či hlídači švestek, který nastoupí na místo svého otce či podobně. Pro mne to znamenalo, že nestřelím-li toho kterého srnce, daňka, jelena či kance letos, bude tu ještě příštím rokem a mohu ho střelit napřesrok. Komorník Nypl a kočí Kašpar vstoupili do našich služeb ještě za života mé praprababičky Josefíny, rozené Wratislavové, a byli pro mne živoucím symbolem toho stálého trvání celé společenské, hospodářské, pěstitelské (dnes by se řeklo ekologické) a kulturní struktury našeho společného snažení. Živoucí ústní podání z generace na generaci vyvolávalo zdání, že se u nás, v jižních Čechách, nic nezměnilo a nikdy nic nezmění.
Oproti tomu vznikal dojem, že je všemi konec.
Můj otec zemřel v prvém roce války a neoplakávala ho jen má matka spolu s celým příbuzenstvem, ale doslova celý kraj. Pak se rozpadla říše. To byla pro mou matku další velká rána. Považovala celou říši a hlavně Předlitavsko za svojí vlast.
Potom přišla pozemková reforma a nikdo nemohl vědět, zda bude pokračovat až k zákonem stanoveným 250 hektarům. Tu byli především úředníci a zaměstnanci, kteří bezmezně lkali. Báli se pochopitelně o své zaměstnání a dobré bydlo, báli se rozbití krásného národohospodářského celku a nikterak nevylučuji zděděný pocit sounáležitosti – či přímo věrnosti.
Sám jsem se v tom v počátcích Československé republiky nevyznal. Až později jsem poznal vnitřní logiku historického vývoje a rozhodl se dělat to, co považuji za svou povinnost – byť za změněných okolností.
A to jsem se snažil celý svůj život konat. Do jaké míry se mi to podařilo, nechť posoudí jiní. Opravdový posudek přenechávám milosrdenství Božímu.“
Herbord: Bez těch frází by si tu přízeň neudrželi. Spousta lidí jim to baští, a proto jsou současné elitě užiteční. A možná tomu sami věří. Lidé rádi věří tomu, co je jim příjemné.
Většina lidí chce být za dobře s mocnými a zároveň věřit, že jsou ti mocní opravdu dobří.
Povahově byli Karel VI. s Františkem nepochybně zcela rozdílní. František o Karlovi říká, že to byl již od dětství „vědec“, zatímco on zdědil po svém otci, který padl na začátku první světové války, schopnost, umět se pohybovat ve společnosti a být oblíben. Každopádně to, že ta kniha o Karlovi v inkriminovaném období zcela mlčí, jen ukazuje tendenčnost podobných publikací s přesahem do současnosti. Prakticky všechny, co jsem četl, jsou psány v tom stylu, aby prezentovali šlechtu v dobrém světle, s ohledem na zájmy jejich žijících potomků, a co se do příznivého obrazu nehodí, tak se zamlčí.
V jednom TV dokumentu o Schwarzenbercích současný Karel Schwarzenberg mluvil o tom, že je spíše svou povahou po matce než po svém otci. Na mě tedy působí jako přinejlepším intelektuálně průměrný.
Vzpomínám si, že Keller mluvil při jedné přednášce (s odkazem na Pinconovce) něco o tom, že v Paříži je snad nějaká uzavřená čtvrť pro elitu, kde se smí jezdit jen kočáry a na koních.
L. Ch.
Proti ich voľbe zvoliť si priazeň spoločnosti by som nič nemal, keby sa nezaštiťovali kecami o tradíciách a zodpovednosti voči predkom, dedičstve, že sklízet budú až tí dávno po nich. Len to podtrhuje situáciu, že na konci civilizácie sa používajú staré pojmy, kt. už prakticky nemajú obsah. Pán Haluška na rovinu povie, že mu ide o kariéru a že má rád pohodlie a prachy. Zaujímavá je aj obľuba širších vrstiev „aristokracie“ ako Downtown Abbey, na Kosmase tiež vidím knihy o aristokratkách atp. Tipnem si, že nie kvôli tomu, lebo „tradice zavazuje“.
Oceňujem aj ďalší text od D. Sokola, úvod o šľachte je presný! Nižšia šľachta v Uhorsku bola v novoveku nobilitovaná napr. za boje proti Turkom tým, že dostala armáles, ktorý slúžil ako „potvrdenie“ a to bolo všetko, živiť sa musela, ako vedela, žiadne pozemky. Prirodzene s nedostatkom majetku mnohé rody splynuli a dávne vyznamenanie predkov ich potomkov postupom času nijako nefavorizovalo.
Zaujímavá poznámka k F. Schw., aj keď je možné, že si s bratom neboli povahovo až takí blízki. Putna Karla v úvode Torza charakterizuje ako outsidera, aj svojím založením a záľubami. František si príslovečný nový kabát republiky obľúbil.
Ten úryvok len menuje štvrte obývané solventnými Parížanmi, chcel som ním poukázať, že dotknutá oblasť je akosi v strede toho „lepšieho“ Paríža. Inak centrum už funguje niekoľko mesiacov, Pinconovci o celej situácii napísali knihu (Panika v šestnástom) a vyzerá takto: https://bit.ly/2syf9xM
Zatiaľ sa asi žiadne incidenty nekonajú, je to pre 200 ľudí, asi šlo skôr o menšie „zle-robenie“ ako dobytie štvrte alebo špekuláciu s cenami. Možno Ján Václav uvádza v chystanej brožúre viac.
Andrew: K nasazení děl již nebudou mít příležitost, protože nás rozdrtí pouhou propagandou a na tento výkvět se zaměřuje jejich propaganda především, aby co nejdůrazněji demonstrovala ubohost bílých rasistů.
Tito lidé jsou nám užiteční podobně, jako byl svému fotbalovému mannschaftu FC Hodkovičky kdysi užitečný jeden můj známý, který se během jednoho zápasu na pozici obránce vyznamenal tím, že dal tři góly… do vlastní brány. :D
L. Ch.
L.Ch.: „Zejména otřesné však je, když se takoví začnou stavět na obranu bílé rasy a kultury.“ Potrava pro děla se může hodit cynicky řečeno…
Herbord: Frankofilie mých předků došla až k mé matce, ale na mne se již nepřenesla, takže francouzština je jedním z mnoha jazyků, které neovládám. :)
Zamoření určité oblasti, vede k tomu, že prudce klesá cena nemovitostí v daném prostoru a jeho okolí. Mám-li moc tento prostor později opět vyčistit, mohu využít nízké ceny nemovitostí a ochotu majitelů se jich zbavovat k jejich nákupu, a nakonec své vlastnické postavení ve městě ještě více posílit.
Cikány dříve zamořené pražské čtvrti, byly později do značné míry odmořeny jejich vystěhováním do okrajových částí republiky, na čemž nepochybně vlastníci pražských nemovitostí v dotčených lokalitách dosti vydělali.
Kulturně zdegenerovaní běloši jsou nezbytným předstupněm přijetí cizorodých kultur. Zejména otřesné však je, když se takoví začnou stavět na obranu bílé rasy a kultury.
L. Ch.
Herbord: „Aristokracii“ (vysoké šlechtě) šlo především vždy o to udržet se nahoře a byla připravena pro to činit skutky, které bychom označili za dobré, stejně jako ty, které bychom považovali za špatné. Kdo se chce udržet nahoře, musí se přizpůsobovat době ve které žije. Může být, že otec svůj starý kabát převléci odmítne, ale jeho syn si již nechá ten svůj ušít podle aktuálních trendů.
Za první Československé republiky bylo šlechtě zakázáno používání titulů a zabavena většina pozemkového vlastnictví (byť nikoliv bez finanční náhrady). Šlechta měla dost důvodu novou dobu nenávidět, ovšem, kdyby proti ní vystupovala nepřátelsky, nemohla by se udržet nahoře. První republika ještě nabízela pro příslušníky šlechty možnost atraktivního uplatnění podobné tomu za starých časů.
Za komunistů jim byl zabaven zbytek majetku, včetně sídel a šlechtický původ se pro ně stal stigmatem větším než původ buržoazní. V tomto režimu prostor pro uspokojivý život pro tyto lidi neexistoval. Příležitost se opět naskytla až po roce 1989.
Minulý měsíc jsem zrovna četl vzpomínkovou knihu Františka Schwarzenberga, mladšího bratra Karla Schwarzenberga, otce současného Karla Schwarzenberga. Bratr Karel (tj. ten, který byl ve třicátých letech ve fašistické straně) se v knize vyskytuje v podstatě pouze v dětství, později se ze vzpomínek takřka zcela vytrácí. Předpokládám, že to je spíše dílo autora knihy Vladimíra Škutiny, než že by František sám o činnosti svého bratra mlčel.
Myslím, že není důvod pochybovat o tom, že mnozí šlechtici by dali raději přednost habsburské monarchii před soudobým režimem, avšak taková možnost není reálně na výběr, a tak volí to, co jim dle jejich názoru aktuálně nabízí nejlepší životní perspektivu.
Ctnosti, tak jak si je představujeme, bylo možno nalézt spíše u drobné venkovské šlechty než u dvořanů. Dvůr, to byl svět, kde se dobře dařilo poněkud jiným vlastnostem. Vysoká šlechta byla navíc mezinárodního původu a národní příslušnost pro ni nebyla na rozdíl od společenského postavení důležitá.
Jan Keller kluše poněkud stranou hlavního levicového stáda, což ho činí zajímavou osobností, za kterou se proto tvoří menší stádečko jeho obdivovatelů. Pěstuje si image poctivého sociálního vědce, ale sledoval jsem ho příliš dlouho na to, abych neprohlédl jeho hru. Dává si dobrý pozor, aby nepřekročil únosnou mez.
L. Ch.
Pinconovci z Les Ghettos du Gotha:
En Île-de-France l’habitat des familles les plus fortunées est concentré dans quatre arrondissements de l’ouest de la capitale, le 7e, en particulier dans le faubourg Saint-Germain, le 8e, le nord du 16e et le sud-ouest du 17e. Depuis la Libération, Neuilly-sur-Seine est devenue une sorte de 21e arrondissement, comme se plaisent à le souligner ses habitants, un archétype de la banlieue chic dont on trouve quelques autres exemples dans le prolongement des beaux quartiers vers l’ouest.
Keller tuším vychádza z manželov Pinconovcov, podrobnejšie ich nepoznám, ale niečo podobné platí aj pre USA, aj keď skôr kvôli ozdobe rodokmeňa. S tou poznámkou k pôvodu je to trefné, Keller je vždy tak na pol kroku správnym smerom, ale som rád aspoň za to. To je niečo strašné, ako zdegenerovala celá aristokracia. Neviem ako inde v Európe, ale uhorská gentry nebola tak bohatá a prejemnelá ako čelné uh. rody, ale nebála sa obetovať aj vlastný život, keď išlo o národné záujmy (jej šovinizmus opomeniem). Ale iné som chcel, pozeral som voľby do Snemovne na jeseň. Tak Váš príbuzný Czernin sa v dokumente „Tradice zavazuje“ vyslovil, že by bolo lepšie, keby monarchia pretrvala, akože staré dobré časy, chodí tam ako lesník po panstve (mal také obdobie, že bol celý v zelenom). A ako sa lavičácka Topka prehupla cez 5 percent, tak záber na Topkáčov – a Czernin tam vybuchne od radosti, skoro som spadol zo stoličky. Je mi z nich zle, nemajú v sebe už ani kúsok cti, asi všetci obdivujú Karla. Hlavne keď sa začnú tváriť ako skromne žijú, ktorýsi z nich v nejakom rozhovore pred rokmi, že on „len pestuje kapustu“. Mizerovia.
Ale teda k 16. obvodu – nie je to práve paradox, že ho pustia? Veď je to pomerne blízko a tiež ho obývajú boháči… Nechce sa mi veriť, že by nemali vplyv, aj Neuilly je blízko…
V Prahe sa nevyznám, ale tipnem si, že žijete na Žižkove. Bohužiaľ mor Drake-a a kultúry hip-hopu vôbec prenikol aj do môjho zapadlého okresného mesta. Hlavne večer, keď chodia partičky pod oknom, z mobilov znie rap a debilkovia dopĺňajú recitované veršíky je to radosť. Títo ľudia si zmenu ani nevšimnú.
Herbord: prečo zostali 5., 6., a 7. arrondissement ušetrené? Kvôli pamiatkam a inštitúciam? Veď tuším 7. má byť “aristokratický”.
Právě proto. Nejhodnotnější části města jsou přímo či nepřímo v rukou diskrétních elit, které si je přirozeně touží zachovat pro své potřeby.
Prof. Jan Keller o francouzské diskrétní elitě tvrdí, že vznikla sloučením někdejších významných šlechtických rodin s rodinami finančníků a velkoprůmyslníků, o jejichž původu se ovšem marxismem odkojený profesor nezmiňuje a předpokládám, že mu ani sám nepřikládá žádnou důležitost.
Jsem zvědav, kdy potká stejný osud jako Paříž moji rodnou Prahu. Žiji v oblasti s velkým výskytem vietnamské komunity. Jinak se to zatím v Praze hemží především bílými negry (tj. kulturně zdegenerovanými bělochy), kteří se poslední dobou zřejmě snaží připodobnit svým vzorům tím, že si svou hanebnou bílou kůži raději začerní tetováním.
L. Ch.
Skvelý text, ďakujem! V slovenčine vyšla pred rokmi knižka Glamour Paríža od Ľubomíra Jančoka, slovenského parvenu, takže sociálne reálie sú tu podané so snobským driveom a okrem niektorých vecných pojmov na túto tvár mesta nezostal priestor (aj keď pre úspech knihy je asi potrebné predvídať, aké obrazy chce čitateľ vidieť, viď parížsky syndróm). V kontexte článku – prečo zostali 5., 6., a 7. arrondissement ušetrené? Kvôli pamiatkam a inštitúciam? Veď tuším 7. má byť „aristokratický“.
Teším sa na knižku!
R. I. P. Douche France! Škoda, že už jsme nezažili časy Algérie française. Současná demokratura nedovolí nástup někoho jako byl W. Churchill, proto je jedinou nadějí někdo, kdo se nebude držet v mezích vykolíkovaného současného hřiště – nový Francisco Franco.