Délský potápěč

Francis Fukuyama (2005)

Autor: Richard Hanania

Z tupení Francise Fukuyamy se stala zábava mnoha, kdo se považují za chytřejší, než skutečně jsou.  V twitterové zkratce se stal chlapíkem, podle kterého už se nikdy nemělo stát nic nového – a pokaždé, když se něco nového stalo, byl usvědčen z trapného omylu. Menšina těch, kdo jeho knihu Konec dějin a poslední člověk četli a dokonce porozuměli, ovšem chápe, že jeho teze nehlásala definitivní konec vedení válek nebo páchání genocid, jako spíš etablování liberální demokracie coby uspořádání společnosti bez skutečných, seriózních alternativ. A tak jakkoliv ve „válce proti teroru“ umírali lidé a my ostatní si na letištích budeme nejspíš muset zouvat boty donekonečna, nikdy na stole neležela možnost, že by muslimský fundamentalismus buď vážně ohrozil nejvyspělejší země světa, nebo snad předložil alternativu k jejich modelu vládu kdekoliv jinde než v těch nejzaostalejších koutech světa

Vzestup Číny byl ovšem od začátku něčím úplně jiným. Zdálo se, že země se 1,4 miliardou obyvatel je na cestě k tomu, aby ekonomicky překonala USA, a to bez čehokoli, co by připomínalo demokratické instituce nebo svobodný tisk. Dosáhla toho a navíc se stala světovým lídrem v oblasti vědy a technologií a s extrémně nízkou mírou kriminality, užívání drog nebo podílu dětí narozených mimo manželství. Tálibán ani ISIS skutečně neinspirují ostatní národy k tomu, aby je následovaly. V posledních letech však mnozí chytří analytici vážně argumentují ve prospěch „čínského modelu“, který klade důraz na technokratické dovednosti a politickou meritokracii namísto hlasování a zapojení občanské společnosti. Ti, kteří berou vážně lidský kapitál (tedy např. rozdíly v inteligenci populací, pozn. DP), jako například Garett Jones, by mohli poukázat na to, že v Číně i dnes žijí nejchudší Číňané na světě, takže bychom tamější komunistické straně neměli přičítat tolik zásluh. Nicméně většina lidí lidský kapitál vážně nebere, a tak by se na čínský úspěch mohlo pohlížet jako na výsledek neobvykle moudrých politických rozhodnutí.

Continue Reading

Autor: Jared Taylor

Peter Cozzens, The Earth Is Weeping: The Epic Story of the Indian Wars for the American West, Alfred A. Knopf, 2016, 576 s.

Válka v Afghánistánu bývá označována za nejdelší americkou válku, tento primát ale náleží válkám proti indiánům z prérií, které trvaly od 60. až do 90. let 19. století. Někdejší diplomat a nezávislý historik Peter Cozzens se pokusil sestavit vyvážený výklad konfliktu, jehož vnímání dlouhá desetiletí určoval hlavně román  Mé srdce pohřběte u Wounded Knee (Bury My Heart at Wounded Knee) Dee Browna z roku 1970. Tato vysoce neobjektivní kniha tvoří součást učebních osnov mnohých škol a dodnes vycházejí její nové edice. Podle Cozzense je neobyčejné, že „natolik zásadní období našich dějin zůstává z velké části nahlíženo prostřednictvím díla, které se ani nesnaží předstírat historickou vyváženost.“ Jeho The Earth Is Weeping (Země roní slzy) má posloužit jako historikem pečlivě zpracovaný protilék.

Continue Reading

Spengler

Autorka: Margot Metrolandová

„Onen hlad feláhů po míru, po ochraně proti každému narušení každodenní rutiny, proti každé formě osudu jako by naznačoval ochranné mimikry před chodem dějin, lidský hmyz, který vystaven nebezpečí hraje mrtvého, ‚happyend‘ prázdné existence, nuda, jež dala vzniknout jazzu a černošským tanečkům v pohřebním průvodu za velkou Kulturu.“…

Oswald Spengler — Hodina rozhodnutí

Francis Parker Yockey bývá obvykle označován za spenglerovského filozofa. Oswald Spengler, jehož Yockey připomíná v Imperiu i kratším dílku Enemy of Europe (Nepřítel Evropy) ovšem není ten trpělivě a těžkopádně vysvětlující pedagog ze Zániku Západu –  Yockeyho autorský styl mnohem více připomíná Spenglerův polemický manifest z roku 1933, Jahre der Entscheidung (Léta rozhodnutí /často překládané jako Hodina rozhodnutí nebo Rozhodující hodina podle anglického překladu C. F. Atkinsona The Hour of Decision – pozn. DP/).

Continue Reading

Byla jednou jedna Amerika: K otázce Jihu a jižanství

V návaznosti na naše nedávné dva články, „Abychom vlekli člun lichvářů“ a „Fašistou se člověk nestává…“, pojednávajících o „Spartě a jižanech“, jak nám je v knize Sparte e les Sudistes vyložil Maurice Bardèche, zveřejňujeme ještě ukázky z románu Walkera Percyho Věčný divák. Dokonale totiž rozvádí a konkretizuje Bardècheovo: „Ti, komu říkám Jižani, jsou muži, usilující žít podle  ‚přirozenosti věcí‘ a snažící se je uvádět na pravou míru toliko zdvořilostí a šlechetností.“ Což u nás, kde představa o jižanství zůstává zúžená na buranské rednecks kleštící nevinné černochy a vraždící mírumilovné (ač sjeté) hippies, zní – jak nám i potvrdila jedna čtenářská reakce – naprosto pochybně, nepatřičně, zkrátka neuvěřitelně. Nuže, takto v padesátých letech minulého století líčí své (původní) jižanské prostředí „stará aristokratka“, tetinka hlavního hrdiny románu, onoho „věčného diváka“, a zároveň je vymezuje vůči (moderní) americké prostřednosti téhož období:

Continue Reading

Čeho je moc, toho je příliš. Zrušte omezení, ať můžeme opět svobodně nosit nikáb

Autor: Israel Shamir

Už několik týdnů se každé ráno probouzím s nadějí, že vstanu do normálního světa namísto této alternativní reality. Normálního světa, kde se lidé mohou procházet po kopcích, modlit se v kostelích, chodit do práce, povalovat se na plážích, zajít si na koncert, navštívit muzeum, scházet se s přáteli, flirtovat s děvčaty nebo posílat děti do školy, tedy užívat si všechny ty drobné radosti, které nebyly odepřeny ani poddaným vlády tvrdé stalinské nebo hitlerovské ruky. Namísto toho ale jako bych neustále byl jeden z ansámblu v dystopickém filmu režírovaném Stevenem Soderberghem, který byl zcela očekávaně nominován do čela hollywoodského korona-výboru. Nijak by mě nešokovalo zjištění, že právě tento komitét – a ne zvolení prezidenti a ministerští předsedové – řídí naše životy.

Continue Reading

In Memoriam Jean Thiriart (1922-1992) 1]

Autor: Jean Thiriart

Evropský konstrukt zrozený z Římských smluv (25. 3. 1957) by se měl rozvinout v evropský stát. Tento počin má svou nezpochybnitelnou cenu, a proto bychom jej neměli ve jménu jistých forem sentimentality odsuzovat. Evropský společný trh je dobrá věc, problémem jsou však značně omezené ambice projektu. Snaží se přijít se státními strukturami, což je současně příliš moc i příliš málo: Evropy bude dosaženo teprve, až bude státem i národem, tedy až bude mít strukturu i povědomí.

Jsme v historii první a jediní, kdo projevil vůli ji uskutečnit. Z našeho komunitaristického proudu vůbec poprvé vyrostl koncept evropského nacionalismu. Ten se podstatně, vlastně naprosto zásadně, liší od idejí evropské hegemonie (ať už to byla Napoleonova nebo de Gaulleova francouzská Evropa či Hitlerova Evropa německá) i Evropy nezávislých vlastí. Rozdíl mezi Evropským státem a evropským národem se pak podobá dichotomii anorganického a organického, hmoty a života, chemie a biologie, atomu a buňky.

Continue Reading

Nepřítel Evropy: islám nebo Amerika?

Autor: Michael O’Meara

Le coup d’Etat mondial: Essai sur le Nouvel Impérialisme Américain
(Globální převrat: Esej o novém americkém imperialismu)
Paris: L’Æncre, 2004 (Arktos, 2017)

Fas est ab hoste doceri. (Sluší se poučit i od nepřítele.) Ovidius

Letos (recenze byla napsána v roce 2004 – pozn. DP) na jaře Guillaume Faye už pošesté za posledních šest let vydal knihu, jíž znovu překreslil a nově definoval obsah evropského nacionalismu (zde ovšem „nacionalismus“ neznamená obranu „národního státu“ 19. století, ale Velké Evropy). Stejně jako všechny předchozí knihy adresuje i Le coup d’Etat mondial jak aktuální problémy, tak i věčné otazníky nad budoucností evropského lidu. V tomto duchu tak přináší zdrcující kritiku „nového amerického imperialismu“ i jeho protipólu, evropského antiamerikanismu, a současně je jeho kniha také příspěvkem do širší nacionalistické debaty o osudu Evropy. Tato diskuse se v kontextu Schmittova vymezení Freund/Feind odvíjí především od odpovědi na otázku: Kdo je vlastně nepřítelem Evropy? Pro Schmitta znamená tato otázka určit, kdo ohrožuje evropský systém států a tím pádem také její jedinečnou biokulturu.

Continue Reading

Z každodennosti k světovému věku

Autor: Karel Veliký

Předvánoční zamyšlení…

Snad nikdy není ráz věku, v němž žijeme, nám tak zřejmý jako před Vánoci. „Nám“, neboť pro masu, davového člověka, je vše příliš zřejmé zároveň i samozřejmé a tudíž neviditelné. Nám naopak dnešní Vánoce temně zářivými barvami ilustrují, jak tento věk ovládá zvětšené výrobně-spotřebitelské napětí a od něj se odvíjející hodnoty někdejšího třetího stavu. Což nás záhy přivádí k Evolovým zjištěním: „Je třeba neplést si, čím je kasta nebo vrstva, je-li podřízenou částí v hierarchii směřující k jiným hodnotám, s tím, čím se stává, přisvojuje-li si moc a vše podřizuje sobě samé. (Více k tomu, nutně: J. Evola, Árijská nauka, str. 60n.) Trvalo však ještě celé jedno století, než zaoceánský bastard vítězství Francouzské revoluce dospěl natolik, že dle sebe počal utvářet světadíl, jenž ho zplodil. Tuto fázi z fin de siècle jasnozřivě (vizionářsky) líčí Vasilij Rozanov (Svět ve světle „ruské ideje“, str. 139):

Continue Reading

Kritika Benoistova pluriversa z pozic etnického nacionalismu

Autor: Michael O’Meara

Poznámka redakce DP: Esej byla napsána v roce 2005.

O růstu vlivu a prestiže The Occidental Quarterly svědčí i to, že se mu podařilo zajistit si rozsáhlý rozhovor s jedním z předních evropských protiliberálních myslitelů. Až příliš dlouho totiž americká (nejen) nacionalistická pravice setrvávala v intelektuálním zásvětí roztleskávaček volného trhu (Wal-Mart über Alles), intelektuálů sponzorovaných CIA (Burnham/Buckley), kirkovských reakcionářů, biblomilců a spikleneckých pošuků, kteří – jak Alain de Benoist podotýká v rozhovoru – bez výjimky bránili a brání systém, který ničí všechno, co se tito lidé údajně snaží ochránit a zachovat. V TOQ se však běloští nacionalisté, radikální tradicionalisté, biologičtí realisté a další odpůrci liberalismu pustili do odlišného projektu, protože se snaží přijít s intelektuální syntézou nejnovějších vědeckých poznatků a původních forem evropského myšlení ve snaze o nápravu nejen selhání amerického konzervatismu, ale také o nalezení odpovědí na historické-ontologické otázky národní existence. Continue Reading

Lawrence Auster

Autor: Lawrence Auster

Masová muslimská imigrace do Ameriky spolu s globální muslimskou nenávistí k Židům představuje pro americké Židy bezprecedentní nebezpečí – „dokonalou bouři“, kvůli které musí alespoň někteří Židé bolestivě přehodnotit svou tradiční podporu co nejotevřenější imigraci. Alespoň to tvrdí Stephen Steinlight ve svém nekompromisním článku High Noon to Midnight: Why Current Immigration Policy Dooms American Jewry (Z pravého poledne k půlnoci: Proč se může stávající imigrační politika stát zkázou amerického Židovstva) pro Centrum imigračních studií. Někdejší ředitel národních záležitostí Amerického židovského výboru a dnes hlasitý veřejný zastánce imigrační reformy Steinlight svým soukmenovcům zdůrazňuje, že spolu se zbytkem Ameriky stojí před zásadní volbou. Pokud se odvrátí od svého extrémně liberálního přístupu k imigraci a pomohou Ameriku nasměrovat k rozumnějším pravidlům migrace, bude možné značně zpomalit a možná i úplně zastavit nárůst muslimského společenství v zemi, a tak zachovat dobré podmínky pro život Židů v Americe. Jestliže ale Židé i další vytrvají ve své politice otevřených hranic, během krátkých 30 let se Židé stanou obleženou a bezmocnou menšinou v islamizované, antisemitské Americe.

Continue Reading

Židovské bohatství: žádná paranoia, nýbrž skutečnost (viz úvodní popis)

Autor: Thomas Dalton

Moc a vliv židovské lobby v průběhu dějin je bez nadsázky legendární. Tato moc má kořeny nikoliv v politické síle, podpoře širokých lidových mas, morální bezúhonnosti, ani božské přízni. Vychází prostě a jednoduše z moci peněžní. Boháči ve svých společnostech odjakživa mívali nepoměrný vliv, který typicky využívali k prospěchu vlastnímu nebo svých rodin. Jestliže však svébytná etnická menšina pracuje kolektivním způsobem a má k dispozici ohromné bohatství, může se v jejích rukou koncentrovat moc přímo závratná. Ta je v židovském případě dále umocněna vlastnictvím masových médii v mediálním věku, jejich výsostným postavením arbitrů a tvůrců obsahu médií (zde, s. 56 /lvi/) a jejich vlivem na elitní kulturu, především v akademické sféře.

Až příliš často se ale setkáváme s horlením proti „bohatým Židům“, jež však postrádá dostatečná fakta a historický kontext. V této krátké eseji bych rád předložil alespoň základní faktická data a učinil z nich věrohodné závěry. Situace je totiž podle mého mínění ještě závažnější, než se mnozí domnívají.

Continue Reading

Temný případ: Úvodní fotomontáž ropné rafinerie a stiptýzového klubu 1]

Autorka: Marian St. Laurentová

Z našeho současného pohledu (rok 2014) se mravopočestnost westernového žánru s jeho jasným vymezením dobra a zla jeví podivně. Jsou-li hrdinové skutečně symbolem vývoje kulturních hodnot, pak sympatičtí „teroristé“, zločinci a spící agenti v našem panteonu ukazují na hlubokou krizi národní identity. V tomto překrásném novém světě se zlo stalo novým dobrem, podvodníci obnovují víru v americký sen a ztroskotalí detektivové, sžíraní posttraumatickou stresovou poruchou, se stali strážci pořádku.

Z těchto nejistých a rozporuplných amerických poměrů se zrodil „southern“ coby „western“ naší doby. Ambientní a pohroužený přístup k historicky i geograficky baroknímu Jihu vytváří pro diváka metaforický prostor ke kontemplaci blíženeckých světů duchů jak naší preindustriální minulosti, tak postindustriální současnosti.

Continue Reading

Autor: Julius Evola

Traduje se, že v jisté neevropské zemi, ovšem se starobylou civilizací, přišla jedna americká společnost, rozladěná nedostatečnou pílí místních dělníků, s nápadem zavést účinnou pobídku k vyššímu pracovnímu nasazení: zdvojnásobila vyplácené hodinové mzdy. Tento krok se však se zamýšleným výsledkem nesetkal: většina dělníků totiž odpracovala jen polovinu hodin oproti předchozímu rozsahu. Jelikož považovali své původní odměny za plně dostačující pro přirozené potřeby svých životů, přišlo jim nyní naprosto absurdní pracovat déle, než podle nových sazeb stačilo k pokrytí těchto nároků.

Jedná se o antitezi tak řečeného údernictví. Tato historka nám může posloužit k pochopení zásadní odlišnosti dvou světů, mentalit a civilizací, z nichž lze jednu označit za zdravou a normální, druhou pak za zvrácenou a psychotickou.

Skutečnost, že odkazujeme na neevropský příklad, neospravedlní obvyklá klišé o netečnosti či lenosti ras, jež nenáležejí k „aktivnímu“ a „dynamickému“ západnímu typu. Podobně jako v leckterých jiných případech jsou tyto námitky bezpředmětné: stačí se oprostit od paradigmatu „moderní“ civilizace, abychom totéž pojetí života a tentýž přístup k přisuzování hodnoty penězům i práci nalezli i u nás na Západě.

Continue Reading

Autor: Jean Thiriart

K evropskému komunitarismu jsem toho už napsal poměrně hodně.

Rozbor je však neustále možné vylepšovat, a jelikož při práci narážím na nové a důležité otázky, mohu nyní s odstupem říci, že jsem kladl snad až přílišný důraz na fenomén kapitálu, konkrétně „třídní spolupráce“ starých a unavených evropských plutokratů s velmi mladými a dynamickými plutokraty americkými, kteří navíc mají rozhodující teritoriální výhodu v podobě Státu-Velmoci.

Jakási sešlost a zkostnatělost našich evropských kapitalistů oproti jejich americkým bratrancům je jejich hlavní nevýhodou. Američanům hrají do karet také ekonomicko-demografické činitele: kolektiv 250 milionů lidí bez celních bariér; to je pro nás dalším handicapem. Od roku 1945 evropská plutokracie ochotně přijímá americkou nadvládu, neschopná či neochotná bránit své postavení. Kdyby kancléř Hitler vyhrál válku, stejně ochotně by přijala dominanci německou. Toto je velice důležité: nemůže být žádná evropská politika, dokud bude politická třída lokajsky posluhovat Spojeným státům. V tom spočívá velký švindl této atlanticistické Evropy, její zatažená ruční brzda. Opírá se třídní spolupráci evropské a americké plutokracie, přičemž ta evropská je americké podřízena.

Continue Reading

Autor: Doug Smythe

(Vysvětlivka k termínům red a blue pill – red. DP)

Svoboda se v našich společnostech stala kultem, fetišem a modlou; axiomaticky se jedná o konečný cíl Člověk, stejně jako jím kdysi měla být spása duše. Slovo se viditelně objevuje na národních měnách; rituálně se jej znovu a znovu dovolává žargon obou (amerických – pozn. DP) politických stran, které se samozřejmě označují za jediné pravé ochránce Svobody proti té druhé; a veškerý přípustný politický diskurz i debata se točí kolem otázky, jak docílit co největší míry svobody coby nejvyššího – a vlastně jediného legitimního – cíle veškeré legislativní snahy

Čím přesně ona Svoboda má být, není vždy úplně dobře patrné – jisté však je, že my na Západě ji máme, díky čemuž jsme korunou veškerého Stvoření a vrcholkem lidské evoluce, zatímco naši zaostalejší bratranci na Východě, kteří se dosud plně nevzdali svého barbarství a pověr, i nadále úpí pod tíhou despocie. Že bychom pak této despocii měli vyhlásit válku a zničit ji, i kdybychom při tom měli sami zemřít, aby mohli všichni požívat sladkých plodů Svobody, jež lze na každý pád získat jedině v tomto životě, pak nejen že dává smysl, ale je natolik zjevné, že případný pochybovač by se takto okamžitě odkopal jako šílenec či nemorální člověk.

Continue Reading

Go ahead, make my day.

Autor: Alex Fontana

DiGeorgio: S naším Harrym to máte tak: On nemá oblíbence – nenávidí všechny stejně: Anglány (limeys), Irčany (micks), Židáky (hebes), tlustý Taliány (fat dagos), negry (niggers), bělochy (honkies), Číňany (chinks), prostě všechny.
Chico: A co takhle Mexičany?
DiGeorgio: Zeptejte se ho.
Harry: Spics obzvlášť.

(Harry s mrknutím na DiGeorgia odchází)

(Drsný Harry, 1971)

Slavoj Žižek opakovaně přišel se zdánlivě nesmyslnou tezí, že levice by si v rámci boje proti rasismu měla osvojit „progresivní rasismus“. Jeho součástí by mj. bylo vyprávění rasistických vtipů, které by spolupodílnictvím na obscenitě pomohly vytvořit „solidaritu“. Vtip a smích by se tak fakticky staly mechanismem k utišení a zamaskování velice skutečných a prozíravých kmenových instinktů, především pak u bělochů, jejichž země čelí vlnám invaze cizích konkurentů.

Continue Reading

Michael O’Meara

Autor: Brett Stevens

New Culture, New Right: Anti-Liberalism in Postmodern Europe
Michael O’Meara
224 stran, 1st Books

V knize New Culture, New Right (Nová kultura, Nová pravice) se Michael O’Meara pouští do důkladného přehledu poválečného konzervativního obrození. Všechny pojmy, o nichž se mluví, jsou v knize rozebrány bez přehnaně sebestředné kritiky. Jedná se o hutné, podrobné a technicky přesné dílo, takže rozhodně není pro každého. Pro všechny, kteří se vážně zabývají možnostmi nabízenými Novou pravicí, je však povinnou četbou.

Vášnivě napsaný útlý svazek (jen něco málo přes 200 stran) se rychle stal jednou z mých nejoblíbenějších knih o Nové pravici. Je napsán z velké části akademickým stylem, ale co je důležitější, přináší exkurz jejími dějinami prostřednictvím hlavních myslitelů a bod po bodu ukazuje vývoj myšlenek, jež se staly součásti Nové pravice. Nejedná se o propagandu ani oddechové čtení, ale výklad politických dějin prostřednictvím filozofie.

Continue Reading

Autor: Tomislav Sunić

Latinský neologismus „homo americanus“ do jisté míry slouží jako hanlivé označení amerikanizovaného občana i jeho životního stylu. Americký člověk – homo americanus – i se svou puritánskou etikou často bývají v Evropě terčem posměchu a americký systém, mentalita a především zahraniční politika jsou na Starém kontinentu předmětem kritických antropologických i politických studií. Autoři některých z nich zaujímají apriorně konfrontační postoj, další pak lze zařadit spíše do kategorie společenskopolitické satiry 1] a jiné se pokoušejí vědecky prokázat mezery a omyly americké zahraniční politiky. Přestože drtivou většinu Evropanů s Američany spojuje rasový původ, jejich společnosti se od sebe liší, v některých ohledech i dosti zásadně. S postupující amerikanizací evropské společnosti si však můžeme klást otázku: proč bychom měli fenomén homo americanus studovat výhradně v Americe? Nadnárodní jedinečnosti amerického systému na počátku 21. století je třeba kriticky zkoumat v příslušných akademických oborech. Jako nejlepší přístup ke kritickému rozboru předmětu homo americanus a jeho konkrétní systém se však jeví interdisciplinární výzkum a historická komparace.

Kdo tedy je tento homo americanus, a kým byl vůbec definován? V jakém časovém období, na jakém místě a čí terminologií? A hovoříme-li o průměrném homo americanus, máme na mysli nějakého finančního žraloka z východního pobřeží USA nebo předválečného básníka jako byl Edgar Allan Poe; revolučního amerického heretika jako Thomas Jefferson, nebo srovnatelně heretického Američana, jakým byl George Fitzhugh? A pokud vezmeme za ztělesnění typu homo americanus soudobého neokonzervativního akademika, neměli bychom se ztotožnit i s jeho závěry a soudy o americkém systému? Dnešní neokonzervativec se může považovat za skutečného Američana právě tak silně, jako kdysi jižanští agrárníci, přestože jejich etnické a politické loajality by snad ani nemohly být vzdálenější. Každé vymezení pojmu homo americanus se tedy nevyhnutelně odvíjí od společenské, intelektuální, rasové a etnické pozice pozorovatele i pozorovaného.

Continue Reading

Tomislav Sunić

Autor: Tomislav Sunić

Označení „antisemita“ bude dost možná v budoucnosti studováno jako názorný příklad postmoderního politického diskurzu, tj. jako označení pro zastánce vlády „démonologie“. „Mnozí proslulí židovští autoři, sžíraní obavami ze skutečné či domnělé hrozby antisemitismu, jej považují za nákazu, což jim dovoluje snadno se vyhnout jakékoliv introspekci“, píše Hervé Ryssen. Jeho slova jen potvrzují naše přesvědčení, že současnost – jakkoliv na ni mají někteří Američané sklony pohlížet jako na posthistorickou epochu – je pevně spojena s mladší historickou pamětí, protože minulost i současnost spoluutvářejí občanskou identitu a mají vliv na budování národního státu i paměť Američanů (a tím pádem i postmoderních Evropanů). Jak se tedy člověk má pustit do kritického hodnocení v Americe dominantního judeo-křesťanského ducha, aniž by se vystavoval riziku vyobcování ze slušné společnosti – pokud ne přímo nuceného pobytu za mřížemi psychiatrického oddělení, jako kdysi Ezra Pound? Jakkoliv je totiž alespoň pod ochranou soukromí pro velkou část amerických bělošských elit zcela normální nonšalantně vtipkovat o Mexičanech, Afričanech nebo třeba i o svých níže společensky postavených nežidovských soukmenovcích, i ta sebenevinnější poznámka o ohromném židovském vlivu v Americe, byť by byla podložena empirickými fakty, je považována za nesmírně závažnou urážku Židů. Pokud už se nějaký seriózní intelektuál či politik do této zapovězené sféry skutečně pustí, vyloží si ostatní jeho počin zpravidla jako provokaci, případně pak podpis pomyslného vlastního rozsudku smrti.

Continue Reading

Francouzský demograf předpokládá brzký pád amerického systému.

Podle francouzského demografa Emmanuela Todda je americké impérium již dnes v rozkladu. Do roku 2050 z něj nezbude vůbec nic.

V roce 1976 vydal mladý francouzský demograf Emmanuel Todd knihu Poslední pád s podtitulkem Esej o rozpadu sovětské sféry. Práce tehdy sotva pětadvacetiletého autora vzbudila pozornost svou odvahou: bez bližší zkušenosti se Sovětským svazem, na základě dostupných údajů předpověděl Todd rozpad sovětského systému. Jednou z klíčových proměnných, o nichž svou predikci opřel, byla kojenecká úmrtnost, která se na počátku 70. let v SSSR dramaticky zvýšila.

Přestože v liberálním tisku byla kniha dobře přijata, brzy zapadla. V druhé polovině 70. let zabředl Západ do hospodářské krize a sovětské impérium se zdálo mocnější než kdy jindy. Ve Třetím světě získávalo jednu pozici za druhou, obsadilo Afghánistán a přinutilo polský satelit k sebepacifikaci. Ve druhé polovině 80. let se však ukázalo, že Toddová analýza byla velice trefná: k implozi sovětského systému došlo přesně z těch důvodů, o nichž mluvil ve své knize.

Continue Reading