Délský potápěč

Michael O’Meara

Autor: Michael O’Meara

„Pravdu má ten, kdo říká: „Ani pravice, ani levice.“
—Charles Peguy

Ve starším článku téhož jména Kevin MacDonald nahlas vyslovil to, co v redakci The Occidental Quarterly všichni cítíme: že my, americká bělošská většina, jsme se stali obětí uzurpace a že Amerika už nám nepatří – ani my jí.

Vzhledem k podobě kulturního establishmentu zodpovědného za toto vyvlastnění pak MacDonald píše, že „existence inteligentních, dobře napsaných a citacemi opatřených článků zdůrazňujících význam bělošské identity a zájmů,“ jak to činí TOQ, „je dnes na pravici něčím jedinečným“ a tím pádem také životně důležitým obranným protiútokem bělošského národa, „naší Ameriky“. 1]

Pod tato slova bych se bez výhrad podepsal.

Musím se však přiznat, že odpověď na otázku šéfredaktora TOQ Grega Johnsona „proč píši“ není v mém případě totožná s tou MacDonaldovou. Přestože věřím, že se shodujeme v základních bodech, tj. především v přesvědčení, že židovsko-liberální elity neopírají svou vládu jen o své bohatství a moc, ale také pomluvy a lest, osobně nepíši pro politickou pravici a dost možná ani pro tutéž bílou Ameriku jako Kevin MacDonald.

Continue Reading

Vysoká kultura nadčlověka: Budoucnost Západu

Autor: Ted Sallis

Dají se ještě Západ a jeho národy zachránit? A jak toho dosáhnout, zvlášť hovoříme-li o dlouhodobém řešení a ne nějakém horkou jehlou šitém „záplatování“? Může vzniknout nová západní vysoká kultura, která by zajistila přetrvání západních národů v delším časovém horizontu? A jak by taková kultura měla vlastně vypadat?

Budu vycházet z toho, že čtenáři jsou obeznámeni se Spenglerovým civilizačním modelem, který v podstatě převzal ve svých pracích o Západu a jeho možné budoucnosti i Francis Parker Yockey. Z jara, léta, podzimu a zimy vysoké kultury je „zima“ stadiem nastupujícího zapomnění. Alespoň dle mého soudu (a Michael O’Meara se mnou zdá se v tomto souhlasí) je zjevné, že se nacházíme v „zimě“ naší stávající moderní západní (tj. „faustovské“) vysoké kultury. Zachycena v tomto procesu rozkladu a zbavena nějaké dominantní organizační zásady, jež by jí dodala duchovní strukturu pro další existenci, bílá rasa umírá – neschopna reprodukce, nahrazována vetřelci, aniž by tomuto zániku Západu alespoň přiměřeným způsobem vzdorovala.

U skutečných ročních období po zimě vždy přichází jaro. Platí ale totéž i pro konkrétní národy a jejich vysoké kultury? A jestliže civilizační obroda povede k dlouhodobému rasovému zachování, neměli bychom se přinejmenším zabývat možnostmi, jež se snad nabízejí?

Continue Reading

Nepřítel Evropy: islám nebo Amerika?

Autor: Michael O’Meara

Le coup d’Etat mondial: Essai sur le Nouvel Impérialisme Américain
(Globální převrat: Esej o novém americkém imperialismu)
Paris: L’Æncre, 2004 (Arktos, 2017)

Fas est ab hoste doceri. (Sluší se poučit i od nepřítele.) Ovidius

Letos (recenze byla napsána v roce 2004 – pozn. DP) na jaře Guillaume Faye už pošesté za posledních šest let vydal knihu, jíž znovu překreslil a nově definoval obsah evropského nacionalismu (zde ovšem „nacionalismus“ neznamená obranu „národního státu“ 19. století, ale Velké Evropy). Stejně jako všechny předchozí knihy adresuje i Le coup d’Etat mondial jak aktuální problémy, tak i věčné otazníky nad budoucností evropského lidu. V tomto duchu tak přináší zdrcující kritiku „nového amerického imperialismu“ i jeho protipólu, evropského antiamerikanismu, a současně je jeho kniha také příspěvkem do širší nacionalistické debaty o osudu Evropy. Tato diskuse se v kontextu Schmittova vymezení Freund/Feind odvíjí především od odpovědi na otázku: Kdo je vlastně nepřítelem Evropy? Pro Schmitta znamená tato otázka určit, kdo ohrožuje evropský systém států a tím pádem také její jedinečnou biokulturu.

Continue Reading

Kritika Benoistova pluriversa z pozic etnického nacionalismu

Autor: Michael O’Meara

Poznámka redakce DP: Esej byla napsána v roce 2005.

O růstu vlivu a prestiže The Occidental Quarterly svědčí i to, že se mu podařilo zajistit si rozsáhlý rozhovor s jedním z předních evropských protiliberálních myslitelů. Až příliš dlouho totiž americká (nejen) nacionalistická pravice setrvávala v intelektuálním zásvětí roztleskávaček volného trhu (Wal-Mart über Alles), intelektuálů sponzorovaných CIA (Burnham/Buckley), kirkovských reakcionářů, biblomilců a spikleneckých pošuků, kteří – jak Alain de Benoist podotýká v rozhovoru – bez výjimky bránili a brání systém, který ničí všechno, co se tito lidé údajně snaží ochránit a zachovat. V TOQ se však běloští nacionalisté, radikální tradicionalisté, biologičtí realisté a další odpůrci liberalismu pustili do odlišného projektu, protože se snaží přijít s intelektuální syntézou nejnovějších vědeckých poznatků a původních forem evropského myšlení ve snaze o nápravu nejen selhání amerického konzervatismu, ale také o nalezení odpovědí na historické-ontologické otázky národní existence. Continue Reading

G. Faye

Autor: Guillaume Faye

Poznámka překladatele do angličtiny

Následující projev zazněl 17. května 2005 v Moskvě a jeho francouzský přepis vyšel na ruském webu Athenaeum.

Přinejmenším ze tří důvodů mám za to, že stojí za to šířit tento projev v nacionalistických kruzích: první důvod si postupně začíná uvědomovat stále více anglicky mluvících nacionalistů – Guillaume Faye je dnes asi nejzajímavějším, i když ne vždy nejpřípadnějším mluvčím za geneticko-kulturní dědictví související s bělošským odporem. Vše co napíše nebo řekne o tom, kým jsme, za co bojujeme a kudy vedou hlavní frontové linie, stojí za hlubší úvahu. Ve Francii, Belgii, Nizozemí, Španělsku, Portugalsku, Itálii a nyní i v Rusku podnítily jeho myšlenky důležité debaty (přestože ty se v některých případech zvrhly do ad hominem invektiv, které pro nás nejsou důležité).

Zadruhé si tento článek zasluhuje pozornost také z metapolitických důvodů. Faye je veterán první velké kampaně usilující o „gramsciánství zprava“ – tedy pokusů vést kulturní válku proti etnocidním zásadám vládnoucí liberální kultury. S tím souvisí i jeho výjimečnost mezi neliberálními nacionalisty: svou tvůrčí silou přišel s jazykem a diskurzem dalece přesahujícím těsné mantinely našeho hnutí, který se může stát radikální alternativou protibělošského jazyka a diskurzu stávajícího systému.

Třetím důvodem pak je skutečnost, že tato řeč je výstižnou i působivou syntézou idejí – vize – rozvíjených Fayem v sedmi knihách (a nespočtu kratších článků) vydaných od průlomového L’Archéofuturisme (1998). I v jen prozatímně nastíněné podobě se nám tyto myšlenky snaží ukázat cestu skrze to, co slibuje být největší bouří naší kolektivní existence, současně však promlouvají k čemusi mnohem prvotnějšímu.

Continue Reading

Michael O’Meara

Autor: Brett Stevens

New Culture, New Right: Anti-Liberalism in Postmodern Europe
Michael O’Meara
224 stran, 1st Books

V knize New Culture, New Right (Nová kultura, Nová pravice) se Michael O’Meara pouští do důkladného přehledu poválečného konzervativního obrození. Všechny pojmy, o nichž se mluví, jsou v knize rozebrány bez přehnaně sebestředné kritiky. Jedná se o hutné, podrobné a technicky přesné dílo, takže rozhodně není pro každého. Pro všechny, kteří se vážně zabývají možnostmi nabízenými Novou pravicí, je však povinnou četbou.

Vášnivě napsaný útlý svazek (jen něco málo přes 200 stran) se rychle stal jednou z mých nejoblíbenějších knih o Nové pravici. Je napsán z velké části akademickým stylem, ale co je důležitější, přináší exkurz jejími dějinami prostřednictvím hlavních myslitelů a bod po bodu ukazuje vývoj myšlenek, jež se staly součásti Nové pravice. Nejedná se o propagandu ani oddechové čtení, ale výklad politických dějin prostřednictvím filozofie.

Continue Reading

Autor: Michael O’Meara

Avant-Guerre: Chronique d’un cataclysme annoncé
(Budoucí válka: Kronika nadcházejícího kataklyzmatu)
Guillaume Faye, Paris: L’ Æncre, 2002

Čtenářům The Occidental Quarterly možná není dílo Guillaume Fayeho tolik známé, mezi evropskými nacionalisty se však těší rostoucí oblibě.

Mladý Faye, spolu s Alainem de Benoistem jeden z architektů evropské Nové pravice, ke konci 80. let opustil politiku, aby se věnoval práci v médiích. V roce 1998 se však vrátil a rychle se svou energickou tvorbou vystřelil zpět do pozice předního intelektuála nacionalistické pravice.

Od té doby stihl vydat pět knih; všechno vlivné příspěvky k boji proti multikulturalismu, imigraci z Třetího světa i globalizaci. 1]

Continue Reading

Autor: Michael O’Meara

Reinventing Collapse: The Soviet Example and American Prospects
Dmitry Orlov
Gabriola Island, Canada: New Society Publications, 2008

„Krize se může stát také velkou příležitostí“ – Barack Hussein Obama

Ze zoufalství nad pasivitou vlastního národa mě často napadá, že zhroucení Spojených států by mohlo být tím jediným, co by naše lidi dokázalo obrátit proti systému, který se je pokouší zničit. Tento „katastrofimus“ však je, nalijme si čistého vína, strategií zrozenou ze zoufalství. Přestože totiž kolaps (Josephem Tainterem označovaný za „pravidelně se vyskytující prvek existence lidské společnosti“) 1] může zbavit stávající systém legitimity a navýšit otevřenost bělochů k hájení vlastních rasových/národních zájmů, v nejhorším případě by zřejmě vytvořil problémy ještě hrozivější než, jež zažíváme v posledních 60 letech.

Continue Reading

Prof. Pavel Kalina pro Délský potápěč

Letní poznámky na okraj poznámek

Autor: Pavel Kalina

Roman Joch se v úvodu svého článku o eseji Michaela OʼMeary ptá:

„Jak může identitář požadovat změnu identity země? V tom je vnitřní rozpor identitářské pozice. Pro identitáře je identita daná, je to základ, axiom, který je třeba respektovat.“

Zajímalo by mě, jak Roman Joch k této představě přišel. Když pominu zjevnou ironii (a možná také nadsázku) v jeho otázce, zbývá pořád ještě určité myšlenkové jádro, která zřejmě odpovídá tomu, jak si řada lidí, ať už se identifikují s politickou levicí či pravicí, pojem identity vykládají.

Continue Reading

Roman Joch pro Délský potápěč

Autor: Roman Joch

K eseji Michaela O’Meary mám tři zásadní výhrady; ve stoupající závažnosti.

Za prvé, O’Meara si všímá, že americká identita je jiná než identita evropských zemí – považuje ji za mylnou, špatnou – a kritizuje ji. Chtěl by ji změnit.

Ale jak může identitář požadovat změnu identity země? V tom je vnitřní rozpor identitářské pozice. Pro identitáře je identita daná, je to základ, axiom, který je nutné akceptovat. A identity různých zemí, národů jsou vzájemně nesouměřitelné; jiná je identita francouzská (či evropská), jiná je ruská, jiná arabská, nebo čínská – a nemá smysl říkat, která je lepší, nebo horší. Každá je jiná a měla by být zachována tam, nikoli změněna v universální amalgám.

Na základě jakých kritérií může identitář říci, že identita nějaké země je špatná? On ta kritéria nemá, neboť identita je pro něj axiom.

Continue Reading

Americké krédo v praxi.

Autor: Michael O’Meara

Nejprve bych vám rád poděkoval za možnost tady před vámi promluvit – je to pro mne skutečná čest. Jde však také o poctu spojenou s jistou úzkostí, jelikož mám na tomto setkání mluvit o hlavní hrozbě bělošské Americe, jíž není to, co by nám mělo vyjít při aplikaci tzv. ďáblovy teorie politiky, ale něco podstatně bližšího: totiž nikdo jiný než my sami. Uznáme-li totiž platnost tvrzení Josepha de Maistre, že každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží, pak má skutečnost, že křesla v našich vládách obsadili ničemové a zrádci rasy, mnohem víc co dočinění s tím, kým jsme my, než kým jsou oni. Jestliže se musíme nejprve řádně podívat do zrcadla, abychom pochopili katastrofu – a tak se jí mohli pokusit postavit – hrozící naší samotné existenci, rád bych se zabýval několika výklady americké zkušenosti, které by nám mohly objasnit, proč naši krajané tváří tvář hrozícímu zániku působí tak lhostejně.

Continue Reading

Mecanopolis: Pane Ryssene, právě jste vydal knihu Les Espérances planétariennes (Planetaristické naděje), v níž konečně odhalujete logiku globalismu a jeho náboženských kořenů. 1] Příliš dlouho se totiž intelektuálové v nacionalistickém hnutí vyhýbali těmto kontroverzním tématům i jednoznačným odsudkům kosmopolitní propagandy. Mohl byste nejprve našim čtenářům objasnit název vaší knihy?

Hervé Ryssen: Analyzoval jsem díla židovských intelektuálů, abych tak lépe pochopil jejich vnímání světa. Když jsem přečetl tucty politických esejí, románů a nejrůznějších vyprávění, uvědomil jsem si, s jak železnou pravidelností se v nich objevuje výraz „naděje.“ Ta pro ně pochopitelně znamená naději na lepší svět, mesiáše a „zaslíbenou zemi.“ Nezapomínejme totiž, že zatímco křesťané spasitele už dostali a přijali, Židé na toho svého stále čekají. Toto mesianistické očekávání je srdcem hebrejského náboženství a židovské mentality obecně – a to i u ateistických Židů. To je naprosto zásadní. Co se pojmu „planetaristický“ týče, označuje tento neologismus prostě touhu po světě bez hranic.

Má práce se soustředí výlučně na židovské intelektuály. Přestože si většina lidí myslí něco jiného, užití slova „Žid“ zatím ještě trestné není. Uvědomuji si, že mnozí lidé v nacionalistické sféře se orosí, jakmile to slovo zaslechnou, nejspíš proto že se bojí byť jen zaslechnout antisemitské poznámky, které jsou dnes skutečně tvrdě stíhány. Osobně z toho ale obavy nemám, protože moje práce se opírá výhradně o židovské zdroje. Řekněme, že k problematice zaujímám racionální a troufám si říct i nezaujatý postoj.

Continue Reading

K obrodě bílé rasy nedojde zvolením kongresmanů, najmutím si lobbistů a účastí na systému, usilujícím o její zničení

Autor: Michael O’Meara

Poznámka: Následující text pochází z knihy Michaela O’Meary Toward the White Republic.

„Je crois à la Révolution dans la mesure où je ne crois ni à la durée ni à la valeur de la Société qui m’entoure.“ Pierre Drieu La Rochelle

Skoro podobně depresivním jako představa vyhynutí našich lidí se jeví pohled na bílou opozici vůči této vizi.

Nejde jen o mizivá čísla, omezenost na kyberprostor, negativní namísto pozitivního chápání toho, co je třeba udělat, neshody ohledně společného cíle a její atraktivitu pro mnoho asociálních a dysfunkčních jedinců, zcela neschopných podporovat jakýkoliv nacionalistický odpor.

Co hůř – někdy se zdá, že nedokáží ani rozeznat nepřítele. Ať už jde o rasově smýšlející konzervativce, usilující o zastavení přílivu barvy a návrat do utopie Ameriky před rokem 1965 nebo bílé nacionalisty, „kteří nejsou revolucionáři, ale paleokonzervativci, co nechtějí systém změnit, ale dostat ho do svých služeb“, bílý odpor se soustředí na média (tj. internet), „probouzení“ dalších a politické iniciativy směřující k reformě od základů protibělošského systému.

Continue Reading

Carl Schmitt

Autor: Michael O’Meara

Poznámka autora: Toto krátké shrnutí klasické Schmittovy eseje Pojem politična zčásti vychází z nedávné debaty v sanfranciském knižním klubu nacionalistů (Bay Area Nationalist Book Club).

Ať už je položena jakkoliv, otázka politična je pro každý národ vždy tou nejdůležitější záležitostí.

Politično nesmí být směšováno s pojmy „politika“, nebo dokonce „stranická politika“, které se vztahují k zájmům jednotlivců nebo zvláštních skupin v parlamentních sklenících.

„Politika je spojena s racionalismem, materialismem, ekonomismem a panstvím Mamonu – tedy prvky podrývajícími svrchovanost, tradici a imperativy ,politična‘“.

Continue Reading

Drieu: anti-moderne et Européen

Autor: Michael O’Meara

„Doba malé politiky minula: již příští století přinese boj o vládu na Zemi – nutnost velké politiky.“

—Nietzsche, Mimo dobro a zlo, §208 (Aurora,1998)

V noci na 15. března 1945, na útěku před novým Američany dosazeným pařížským režimem, spolykal Pierre Drieu La Rochelle smrtelnou dávku gardenalu.

Sebevražda toho skvělého normanského spisovatele, který volil smrt před porážkou, nemohla jeho renomé prakticky pošpinit.

Jak píše historik Pierre Nora ve své předmluvě k Drieuho Deníkům 1939-1945 z roku 1992:

„Pro poválečnou generaci (se stal)… romantickým hrdinou nietzscheovského rozměru, legendárním nonkonformistou, fašistou bez rukou od krve, intelektuálem, který zaplatil nejvyšší cenu za věrnost svým ideálům až do hořkého konce. Jeho postava nabyla mytických rozměrů.“ 1]

Mytických rozměrů, snad – ale je to právě Drieu – revoluční mučedník, pro spásu Evropu zavrhující pravo-levé dělení, který k nám promlouvá i dnes.

Skutečně jen nemnoho autorů jeho doby se tak silně a jasně pustilo do křížku se zásadními otázkami Evropy. Ve svém semi-autobiografickém románu Gilles (1939), 2] napsal, že člověk existuje jedině v boji: „Žádná myšlenka, žádný cit není skutečný, pokud jej neprověří zkouška smrti.“

Revoluční evropanství jeho myšlení na nás dodnes působí nejen proto, že jeho témata řeší i náš svět, ale i proto, že jeho nesmlouvavá „zkouška smrti“ jim dodává jistou nadčasovost.

Continue Reading

Mike Davis
Buda’s Wagon: A Brief History of the Car Bomb
London: Verso, 2007

Autor: Michael O’Meara

K této globalizaci „semi-strategických“ automobilových bomb mohlo dojít částečně i zásluhou CIA, která prostřednictvím pakistánské rozvědky ISI vyškolila během 80. let minulého století v této technice tisíce mudžáhidů. Ti jí následně rádi a často užívali ve „Válce Charlieho Wilsona“ i pozdějších teroristicko-povstaleckých kampaních na Středním východě, v Bosně, Čečně, Indonésii, na Filipínách a jinde, aby se nakonec obrátili proti „Prvnímu světu“, především pak západní Evropě. Ta čelila útokům nejen různých domácích nacionalistických teroristických skupin (IRA, ETA, korsická FLNC atd.), ale také džihádistů, vzešlých z nepřizpůsobitelných evropských muslimských imigrantských komunit.

V tom, co by se dříve nazvalo festivals de plastique 1], džihádisté brzy zjistili, že Budův povoz působí na „křižáky a Židy“ velmi přesvědčivě.

I když se většina jejich útoků na americké cíle – ambasády, luxusní hotely a turistická střediska pro západní klientelu – odehrála ve Třetím světě, nebyla ani americká půda zcela ušetřena tohoto hrůzného vynálezu.

Arogantní symbol amerického kapitalismu, Světové obchodní centrum, napadli bývalí učedníci CIA dvakrát: poprvé v roce 1993 a podruhé – nesrovnatelně spektakulárněji – v roce 2001, kdy jako bombu užili okřídleného dopravního prostředku.

Continue Reading

Julius Evola

Autor: Michael O’Meara

V době, kdy jeden z předních kritiků židoliberální civilizace Julius Evola formoval svou rasovou teorii – tedy ve 30. letech 20. století – byly nejrozšířenější inspirací pro antisemitské myšlenkové proudy Protokoly sionských mudrců.

Protokoly byly – údajně z tajné lóže odcizeným –  záznamem 24 tajných setkání vůdců mezinárodního Židovstva, na nichž se pokoušeli vypracovat plán na ovládnutí světa. Židovské organizace pochopitelně na diskreditaci Protokolů vynaložily značné úsilí. Nejproslulejším se stal spor před bernským soudem v roce 1933 se švýcarským nacionalistou, který dokument šířil.

Soud označil Protokoly za pomlouvačný padělek. Podle Evoly však otázka autenticity Protokolů byla „druhotná oproti mnohem závažnější a důležitější otázce jejich pravdivosti“. Přestože totiž nebyly sepsány „Mudrci“ nebo založeny na existujícím plánu, považoval je Evola za nesmírně důležité kvůli pozornosti, kterou přitahují k 1) židovské otázce a 2), ještě důležitěji, působení podvratných sil v nedávné historii.

Vycházeje z těchto premis, označil Protokoly za dokument vrhající nové světlo na židovské tažení proti evropským tradicím, aristokraciím, symbolům a transcendentním hodnotám, zejména proto, že významným prvkem tohoto tažení byla podpora ideologií převracející naruby evropský smysl pro řád – kapitalismu, kosmopolitismu, rovnostářství, materialismu, feminismu atd.

Continue Reading

Autor: Greg Johnson

Guillaume Faye je významným myslitelem a teoretikem francouzské Nové pravice. Jeho reputace vizionáře a ikonoklasta vyvolala celosvětový zájem o jeho díla dlouho předtím, než byly první tituly přeloženy z francouzštiny do dalších jazyků. Michael O´Meara si získal vděčnost řady lidí tím, že Fayeho spisy překládá do angličtiny a uvádí je do anglicky mluvícího prostředí – a i dále, jelikož angličtina je lingua franca současnoti.

Nejnovější O´Mearova kniha „Guillaume Faye and the Battle of Europe“ (Guillaume Faye a bitva o Evropu) je sbírkou deseti esejů, recenzí a úvodních slov k Fayeho hlavním dílům. Publikace také dále obsahuje tři krátké překlady a nový „Úvod“: „Proč číst Guillauma Fayeho“, které se zaobírá silnými a slabými stránkami Fayeho myšlení a tvorby. Tato útlá antologie o celkovém rozsahu 130 stran je ideálním úvodem do Fayeho díla, který bez problémů přečtete za jedno odpoledne.

Faye, stejně jako ostatní představitelé Nové pravice a identitárního hnutí na světě, jedná na základě pocitu nebezpečí: vládnoucí systém – liberální, demokratický, kapitalistický, rovnostářský, globalistický – přivedl bílou rasu ve všech jejích domovinách na cestu do záhuby, prostřednictvím upadající míry porodnosti, výměnou indigenní rasy přistěhovalectvím a rasovým míšením. Pokud máme přežít, musíme pochopit jak tento Systém funguje, kritizovat jej a zformovat alternativu, která zabezpečí přežití a rozkvět naší rasy. Teprve potom musíme přijít na způsob, jak tyto myšlenky uvedeme do praxe.

Fayeho přístup se mi líbí z řady důvodů.

Continue Reading

Autor: Michael O’Meara

„Automobil, to je válka.“ Léon Daudet

V září 1920, krátce po uvěznění dvou italských anarchistů (kteří později vešli ve známost jako Sacco a Vanzetti), jel Mario Buda, další italský anarchista, se starým koňským povozem napříč dolním Manhattanem, který pak odstavil na rohu Wall a Broad Street, poblíž federální budovy Puncovního úřadu a budovy banky J.P. Morgan. Následující exploze výbušninou naplněného povozu zabila 40 kolemjdoucích, zranila dalších 200 lidí a zanechala hluboký kráter v srdci newyorské finanční čtvrti.

Vzhledem k převládající hysterii té doby – hysterii, která spatřovala v každém cizinci potenciálního bolševika nebo anarchistu – Budův povoz vyvolal vlnu paniky mezi americkou vládnoucí třidou, přinutíc ji oznámit stav národního ohrožení a zintenzivnit vládní úsilí shromáždit a deportovat všechny nelegální přistěhovalce.

Podle Mikea Davise byl Budův koňský povoz prototypem toho, co dnes známe pod pojmem automobilová bomba: nenápadný dopravní prostředek, schopný „vézt velké množství třaskaviny na přesnou vzdálensot k významnému cíli.“ Díky zavedení této jednoduché, revoluční zbraně „chudý přistěhovalec“ s ukradeným dynamitem, hromadou šrotu, starým koněm a rozvrzaným povozem, uspěl v zastrašení centra jak americké vlády, tak i kapitalismu. Takto vznikla taktika, jejíž následný dopad není o nic méně učinný než samotná třaskavina.

Continue Reading

Autor: François-Xavier Rochette

“Filosofický” relativismus bezpochyby představuje jednu z nejhorších chorob zachvacujících naši společnost. Mezi jeho charakteristické rysy patří jeho neurčitý charakter, pseudovědecká logika a nádech tolerance (představující největší hodnotu našeho postmoderního světa), všechny dohromady mu pak vtiskují rysy, jež jej zvýhodnují oproti konkurenčním filosofickým proudům.

Již od dob Montaigneho relativismus přitahuje mnohé myslitele odmítající myšlenku, že určitá civilizace či náboženství mohou být nadřazené ostatním. Během posledních šedesáti let toto relativistické paradigma prostoupilo všechny západní národy až do té míry, že jejich obyvatelé jsou jím tak zaslepeni, že již nejsou schopni bránit ani ty nejzákladnější pilíře vlastního myšlení a kultury.

Relativismus rozhodně není zárukou kulturní diverzity, naopak vybízí k sebenenávisti, xenofilii a radikálnímu individualismu, který bezprecedentně rozvrací naše starobylé národy. Dnešní relativismus operuje pomocí učených rozprav, jejichž účelem je legitimizovat slabost druhdy slavných a skvělých národů kráčejících po cestě svého absolutního zániku.

Článek François-Xavier Rochettea “Vaincre le relativisme?” vyšel v týdeníku Rivarol dne 6. března 2009. Přeloženo z anglického překladu Michaela O’Meary Relativism, který byl uveřejněn na stránkách Counter-Currents Publishing dne 29. července 2010.