– výjimečná reportáž k problémům etnogeneze a národní identity
„Makedonie,“ pravil makedonský stařík pokuřující na Magnoliovém náměstí v Bitole pod sochou Alexandra Velikého, „bývala veliká říše. Kdežto Řecko, Řecko bylo maličké, skoro jenom Athény…“
Takoví Alexandrové, pod jakým dýmal historizující děda, stojí téměř v každém městě Severní Makedonie. Polemizují s masivní sochou téhož vojevůdce na pobřežní promenádě v Soluni, metropoli řeckého severu. Je to válka symbolů, co mezi Řeckem a Severní Makedonií zuří už od rozpadu Jugoslávie. Proto se jí také říká boj o verginské slunce, ačkoli v ní jde o víc než jen o starověký znak: totiž o identitu starověké i dnešní Makedonie.
Černý Đorđe Petrović, jeden z největších moderních hrdinů srbského národa
Autor: Nicholas R. Jeelvy
Nedávno jsem s jedním ze svých přátel mluvil o rusko-ukrajinské válce, konkrétněji o jejích dopadech na západní nacionalistické milieu. Spousta lidí, kteří se donedávna bez váhání označovala za odpůrce imperialismu, nadšeně přijala za svůj imperiální projekt anexe Ukrajiny, likvidace její státnosti a pohlcení jejího lidu do širokého ruského imperiálního náručí. Jiní, kteří ještě „včera“ z plných plic brojili proti „bratrovražedným válkám“, momentálně s velkou chutí povzbuzují vzájemné krvavé pobíjení ruských a ukrajinských vojáků v bratrovražedné válce.
Když si tyto jedince a skupiny takříkajíc zaneseme do mapy, zpozorujeme obecnou tendenci obyvatel Ameriky a západní Evropy častěji se stavět za ruské imperiální ambice, zatímco u lidí z východnějších oblastí Evropy povětšinou nacházíme rozpolcenější či přímo proukrajinské postoje. Jak to vyjádřil můj kamarád: „Z čím větší dálky medvěda pozoruješ, tím roztomileji působí.“
Jednou z nejzajímavějších teorií vzešlých z prostředí současného pravicového disentu je ta o biologickém leninismu – bioleninismu – jež popisuje nevyhnutelné zformování a vzestup koalice divných, neschopných, cizorodých a do civilizované společnosti nehodících se coby jednotného voličského bloku, opory elit liberálních demokracií.
Autor konceptu, známý jako Spandrell nebo „Bloody Shovel“, vychází ze základního leninistického modelu budování strany ze spodiny společnosti k převzetí státní moci a přesouvá jej do sféry biologie, zejména té dnes „závadové“: budování strany z lidí, kteří patří mezi ztroskotance každého společenského uspořádání. Přirozeně zde máme na mysli nebělošské, neheterosexuální a další dysfunkční formy života, jimž jsme nuceni se klanět coby živoucím světcům náboženského kultu rozmanitosti.
Mě i Slobodana zatkli v dubnu roku 2001. Obě naše zatčení přišla jen pár dní po sobě. Moje už 7. dubna. Je to příznačné. Stále více se na ta zatčení dívám jako na symbolický konec jedné epochy a začátek další. Jako na rozvodí dvou moří. A oba dva nás zatkli „naši“.
V roce 1992 mě přijal v prezidentském paláci v Bělehradě. Seděli jsme na pohovce v oslepujícím světle reflektorů kamer a blesků fotoaparátů a před námi na stole stála váza s květinami. Mluvili jsme o Rusku a o Srbsku. (Potom mě za to setkání odsoudila dobrá polovina mých přátel z řad srbských intelektuálů.)
Děti pod sedativy, krycí hesla: nahlédnutí do sítí pašeráků lidí do Evropy. Kolik nevládních organizací se věnuje boji proti pašerákům lidí?
Autoři: Vladimir Banic, Saphora Smithová, Ahmed Mengli
Düsseldorf, Německo – Jedna z žen cestujících s Zubairem Nazerim rozdrtila v dlaních tabletu, rozpustila ve vodě, a tu dala pít své dvouleté dcerce.
Sedativum uspalo dítě na celý den, vybavuje si Nazeri. Tak si to poručili pašeráci, kteří se celou skupinu pokoušeli dostat ze Srbska přes chorvatské hranice a následně do Slovinska, tak aby se mohli volně a bez pasových kontrol pohybovat napříč 26 evropskými zeměmi Schengenského prostoru.
Dnes, kdy bosenskosrbský prezident Milorad Dodik hovoří o nezávislosti Republiky Srpské, srbského útvaru v rámci Bosny a Hercegoviny, a za hlasitých protestů bosenských muslimů a mnoha západních politiků organizuje přehlídky svých policejních sil, jistě stojí za to podívat se trochu blíže na pozadí současných událostí i vývoj v zemi od podepsání křehké mírové smlouvy v roce 1995.
Chceme-li skutečně porozumět současné situaci, musíme nejprve pochopit, o co se vlastně konflikt vede. Západní média i politici totiž dnes – stejně jako v 90. letech – přinášejí velice překroucený obraz skutečnosti. Podle nich je prý kořenem konfliktu přesvědčení Srbů o vlastní náboženské nadřazenosti nad bosenskými Muslimy. Proto chtějí pokračovat v tom, co v 90. letech začali, a vytvořit etnicky čisté „Velké Srbsko“. Bosenští Muslimové naopak podle vlastních i západních prohlášení touží zachovat multietnickou Bosnu a Hercegovinu – stejně jako chtěl učinit její první prezident Alija Izetbegović po vypuknutí bosenské občanské války v roce 1992. Continue Reading
Dnes už pětasedmdesátiletý generál Ratko Mladić byl minulý týden odsouzen samozvaným loutkovým soudem NATO, který si říká Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY). Měli bychom zmínit, že stejně jako prezident bosenských Srbů Radovan Karadžić a srbský prezident Slobodan Milošević byl i Mladić předán svým trapitelům z NATO srbskými úřady. To nám říká všechno, co potřebujeme vědět o koloniálním postavení dnešního Srbska i compradorské povaze bělehradského režimu.
Anglosionistickému impériu jde v prvé řadě o to ponížit národ, který se mu odvážil postavit na odpor. Nedělejme si totiž sebemenší iluze, právě tímto nesmazatelným hříchem se Srbové provinili a za něj jsou dnes ponižováni: dovolili si vzepřít se moci anglosionistického impéria – sami, bez skutečné ruské pomoci či podpory. Vlastně to byli jen osamocení bosenští Srbové, kdo se postavil USA, EU a NATO nejen bez ruské podpory, ale dokonce i bez opory jugoslávské vlády v Bělehradě (Slobodan Milošević totiž na své srbské bratry v Bosně uvalil sankce!). Bosenští Srbové tím demonstrovali míru odhodlání, které není pro typického moderního Evropana ani představitelná, natož pak pochopitelná. Válka v Bosně byla ve své době povětšinou nepochopená, dnes je pak převážně zapomenutá. Přesto chci ukázat, že válka sehrála zásadní roli při utváření podoby následujících desetiletí. Připomeňme si tedy některé z tehdejších událostí.
It has become a tradition during the last couple of years that EFSK/ESFK (Evropská fronta solidarity pro Kosovo / European Solidarity Front for Kosovo and Metochija) activists are organising this year’s humanitarian mission to support Serbian schools and families in Kosovo and Metohija. They’re planning to support a primary school in the village of Novo Brdo again, which has notably improved its performance under their patronage.
As they did last year, they’d also like to provide local children with “starting-kits” i.e. school stationery and textbooks. From their previous experiences, probably the most pressing issue for the local schoolchildren is ubiquitous bitter cold in the classrooms. Therefore they would like to solve this problem by buying a convector heater. Continue Reading
Evropská fronta solidarity pro Kosovo – Humanitární sbírka 2017
Stejně jako předchozí roky, i letos aktivisté EFSK pořádají misi na podporu chudých srbských škol na Kosovu a Metohiji. I tento rok bychom rádi podpořili základní školu ve vesnici Novo Brdo, která pod naší patronací výrazně zkvalitnila výuku. Jako v loňském roce bychom rádi dětem pořídili startovací balíčky do školy především s psacími potřebami a sešity. Z předchozích let víme, že největším problémem je v chladnějším období všudypřítomná zima v učebnách. S tímto problémem bychom škole rádi pomohli zakoupením přímotopu.
V našem plánu je podpořit i další chudou školu v regionu a to již zmíněnými balíčky pro školáky, či sportovními potřebami. Stejně jako předchozí roky vybereme některou z nemajetných rodin, plnou malých dětí, která od nás obdrží trvanlivé potraviny a hygienické potřeby, snad i nějaké drobnosti pro malé děti. Uvítali bychom, kdyby se do sbírky vysbíralo pár hraček, či plyšových medvídků, což malým dětem udělá asi největší radost.
Působením souběhu okolností slavíme toto velkolepé 600. výročí bitvy na Kosově poli v roce, kdy Srbsko po mnoha letech a desetiletích konečně znovu nabylo své státní, národní a duchovní celistvosti. Proto je dnes odpověď na dávnou otázku – jak se postavíme Milošovi? – snadná (Miloš Obilić, legendární hrdina bitvy na Kosově poli, pozn. NTIS). Souhrou života a dějin se zdá, že Srbsko právě v tomto roce 1989 znovu získalo svou státnost a důstojnost a tímto způsobem oslavilo událost dávné historie se zásadním dějinným a symbolickým významem pro jeho budoucnost.
Osvoboditelský charakter Srbska
Dnes už jen těžko rozlišíme historickou pravdu o bitvě na Kosově poli od legendy – ale vlastně to přestalo být důležité. Jako všechny národy světa i ten náš v časech strachu, útlaku i naděje vzpomínal a zapomínal, hnusila se mu zrada a oslavoval hrdinství. Proto dnes není snadné říci, zda byla pro srbský národ bitva na Kosově poli porážkou či vítězstvím; zda po ní Srbové upadli do otroctví, nebo v tomto otroctví přežili. Odborníci i obyčejní lidé nepřestanou na tyto otázky hledat odpovědi. Po celých šest století však nikdo nepochyboval o tom, že jsme se tehdy na Kosově poli stali obětí nejednoty. Bitvu jsme ztratili nejen kvůli společenské a vojenské převaze Osmanské říše, ale také kvůli tragickým svárům vedení tehdejšího srbského státu. V onom dávném roce 1389 nebyla Osmanská říše jen silnější, ale také šťastnější než Srbské království.
Kdyby byly motivací skutečně humanitární ohledy, bylo by skutečně nesrovnatelně účinnější – jak ostatně poukázali mnozí experti – pomáhat uprchlíkům a obětem válek globalistů blíže jejich domovům.
Sorosova činnost je tak těsně spjata s fungováním mnoha národních vlád, mezinárodních organizací, NGO, politických stran, univerzit, mediálních subjektů a sociálních hnutí, že sledovat tyto entity a jejich aktivity se stává takřka prací na plný úvazek. Sorosovi lidé dokonce infiltrovali anglickou i jinojazyčné verze Wikipedie, aby zde šířili dezinformace a svou jednostrannou propagandu.
Svá chapadla se mu povedlo dostat i do některých levicových politických stran po celém světě a zejména v Evropě, které zpochybňují celý koncept a budoucnost EU. Sorosův plán neusiluje o nic menšího než o naprostou likvidaci národních států na jihovýchodě Evropy, které dnes umožňují v podstatě neomezený přístup uprchlíků před občanskou válkou a ekonomickým migrantům ze Sýrie, Iráku a severní i subsaharské Afriky do Evropy. Následkem jeho programů na změnu režimů dnes sedm samostatných republik kdysi tvořících Jugoslávii slouží jako přepravní trasy pro odhadem desetitisíce a možné budoucí statisíce neevropských migrantů.
Stefan Karganović (Стефан Каргановић) je právník, politický analytik a předseda v Nizozemí sídlící nevládní organizace Historický projekt Srebrenica, jejímž cílem je upozornit na srbské oběti války v Bosně. Rozhovor vedl Manuel Ochsenreiter, šéfredaktor německého magazínu Zuerst!
MO: Pane Karganovići, v Tuzle, Mostaru, Zenici a Sarajevu byly demonstranty zapáleny vládní budovy a demonstrace rovněž proběhly po celé zemi. Byly zraněny stovky lidí, včetně policistů. Britská zpravodajská stanice BBC již tyto události označuje jako „Balkánské jaro“…
SK: (smích) To není vůbec překvapující. Předpovídal jsem to již před dlouhou dobou a rovněž i probíral loni s představiteli Republiky srbské. Nejde o nic neočekávaného.
MO: Proč tomu tak je?
SK: Již dlouhou dobu jsme v Republice srbské očekávali nějakou „barevnou revoluci“. Západ, Evropská unie a NATO zaujímá nepřátelský postoj k autonomní srbské entitě ve federativní Bosně a Hercegovině – což není žádným tajemstvím.
MO: Mluvíme zde v tomto případě tedy o geopolitice, a ne o sociálních problémech?
SK: Přesně. Mluvíme zde o pokusech zavést nový prozápadní pořádek na Balkáně, potlačit ruský vliv v této oblasti a učinit Bosnu a Hercegovinu kolonií EU a NATO. Rovněž také mluvíme o protisrbském hnutí, maskovaném jako „prodemokratické“ hnutí za „sociální spravedlnost“.
MO: Potom ale tedy měly nepokoje začít například ve Banja Luce, a ne v Tuzle, která je částí bosensko-chorvatské Federace Bosny a Hercegoviny. Proč se nepokoje nesoustřeďovaly především na území Republiky srbské?
SK: Je to součástí plánu změnit Bosnu a Hercegovinu na „čistý stát“. Federace Bosny a Hercegoviny je pro západní globalisty stejně rušivá síla, jako Republika srbská, protože představuje administrativní entitu založenou na národních identitách. Je tedy samozřejmě jednodušší zahájit nepokoje v chorvatsko-muslimské části, protože již má smíšenou populaci. Nedávné události mají za cíl ustavit nový typ státu v Bosně a Hercegovině. A za tímto účelem je potřeba mít mnohem více podřízenější prozápadní politické elity. A ještě něco. Pokud by nepokoje začaly například v Banja Luce, tak by bylo mnohem zřejmější, že jsou namířené proti existenci a integritě Republiky srbské.
Pro Českou republiku, kromě data smutku a hněvu 15. března, další dva březnové dny vyvolávají přinejmenším smíšené pocity, ve kterých by měl asi převládat pocit hanby: 12. března 1999. jsme vstoupili za zvuků fanfár do organizace NATO, která pak 24. března provedla, na základě snůšky výmyslů, bez mandátu Rady bezpečnosti OSN, již více měsíců chystanou agresi proti Svazové Republice Jugoslávii (SRJ). V té chvíli se NATO stalo zločineckou organizací, která neváhala zabíjet, mrzačit a zraňovat tisíce civilistů, včetně dětí, kolem půl milionu lidí zbavit zaměstnání zničením továren (většina bez vojenského významu) a uvrhnout zem do ekologické katastrofy „pumami výlučně humanitární povahy“ (nesmyslná slova použitá v této souvislosti bývalým prezidentem Havlem v Le Monde 29.dubna 1999).
Na první pohled se Evropská unie tváří, jako by ji silně znepokojovala možnost, že se Srbská radikální strana stane v neděli nejen nejsilnější stranou v srbském parlamentu – kterou už dávno je – ale zároveň i partnerem právě se rodící koalice po předčasných volbách, které jsou plánované právě na 11. května. Prakticky je to (nebo se to alespoň zdá) jinak.
Úředníci EU v Bruselu a v Kosovu ale dělají vše tak, jakoby vítězství Srbské radikální strany bylo jejich toužebným přáním.
Tvrzení, že je možné, aby Srbsko pokračovalo v procesu začleňování se do Evropy bez ohledu na status Kosova a na postoj vedoucích států Evropské unie k tomuto problému, je pilířem volební kampaně Srbské demokratické strany prezidenta Borise Tadiče a jeho „pro-evropské koalice“. Tadič tvrdí, že je možné, aby Bělehrad prováděl dvojí politiku, pomocí čehož by odmítnutí kosovské nezávislosti nemuselo mít vliv – a tudíž nepřekáželo – samotnému vstupu Srbska do EU.
Unikátní dokument Ukradené Kosovo, který byl natočen po válce v Jugoslávii, ale odmítnut být odvysílán, je výmluvnou výpovědí tragiky celé balkánské oblasti, především Kosova a Metiochije. Obsahuje unikátní, i obecně známé záběry zločinné a Radou bezpečnosti OSN nikdy neposvěcené války Spojených států a NATO proti srbskému národu v roce 1999. Záběry umírajících členů televizního štábu Bělehradské televize, spálená země, fakt, že za dobu celé invaze bylo na Srbsko vypáleno přes 1000 raket Tomahawk, jsou výmluvné a odrážejí skutečnou realitu a podstatu celého problému, který pro některé lidi dnes stále neznamená nic, co by stálo za víc, než otřepanou, arogantní a orwellovskou frázi o „bombardování vedeném veskrze humanitárními myšlenkami“.
DOKUMENT JE KE STAŽENÍ ZDE.
21. listopadu 1941 se v newyorském Brooklynu v rodině židovskýchemigrantů z Maďarska narodil Paul Gottfried. Tento filozof, spisovatel a historik patří mezi nejvýraznější představitele amerického paleokonzervatismua velkou část své kariéry věnoval kritice neokonzervatismu. Jako mentor Richarda Spencera také patří k duchovním kmotrům alternativní pravice.
À propos
„Proti národní myšlence se [usurokrati] nestavějí proto, že je národní, ale protože nesnášejí jakýkoli celek síly dostatečně velký na to, aby se postavil celosvětové tyranidě lichvářů bez vlasti.“
***
***
21. listopadu 1941 se v newyorském Brooklynu v rodině
Nejnovější komentáře