Délský potápěč

Boyd Rice presents: Radostná svatba se smrtí (písně rumunské Železné gardy)

Nový, funkční odkaz!

Nemáme ve zvyku zveřejňovat nahrávky v MP3 formátu na stránkách Délského potápěče, nicméně u tohoto CD činíme výjimku, poněvadž se podle našeho názoru jedná o unikátní historickou nahrávku a dokument doby. Album vyšlo v roce 1996 na značce Hierarchy (kat. číslo: H 3303 CD – u které vyšly i další tituly z řady Boyd Rice presents…) 1] a bylo distribuováno legendární, dnes již bohužel zaniklou, společností World Serpent Distribution.

Na albu se nachází nejznámější skladby Legie archanděla Michaela / Železné gardy z třicátých let, včetně dvou bonusů, ukrytých v poslední skladbě – projevu Cornelia Codreanu a bezejmenné skladby, která po něm následuje. 2]

Boyd Rice presents: Death’s Gladsome Wedding
Hymns and Marches from Transylvania’s Notorious Legionari Movement

Continue Reading

Boyd Rice

Boyd Rice je známá kontrakulturní postava, jehož reputace nezřídka zastiňuje jeho kreativní činnost. Mluvím z vlastní zkušenosti; ve skutečnosti jsem se sám větší část svého života Riceově práci kvůli jeho spojení se sociálním darwinismem a laveyovským satanismem – tedy věcem, které byly pro levicově smýšlejícího absolventa novoanglické umělecké školy jednoduše jedno velké „ne-ne“ – cíleně vyhýbal. Opakovaně jsem na jeho jméno narážel v oblastech, které mě zajímaly víc – kultovní filmy, industriální hudba, havajská tiki exotická hudba, Svatý grál – což mě poněkud zaráželo. Kým tedy skutečně je tento umělec, hudebník a spisovatel; muž tolika zdánlivě nesouvisejících zájmů, kterého tolik undergroundových lidí ne jen ignoruje, ale aktivně nenávidí?

V závislosti na dotázaném je Boyd Rice buď notorický provokatér, nebezpečný neonacista nebo nedoceněný tvůrce kontrakulturního vkusu. Rice patří k oněm nemnoha lidem, za jejichž jménem vždy následuje názor, obrana či odsudek, které ovšem vypovídají více o světonázoru mluvčího než o Riceově díle. Skutečnost, že Boyda Rice je vůbec třeba nějak shrnovat, o jeho úloze v undergroundové kultuře mnohé vypovídá: daří se mu být zároveň velkou neznámou i jablkem sváru.

Continue Reading

Autor: Will Franklin

Nejčerstvější memoárový román Boyda Rice je něčím víc než pouhým humorným souhrnem jeho příhod v pozici pracovníka s poplašnými systémy, již vykonával v průběhu 80. let v San Franciscu. Román poskytuje náhled na jeho formativní léta a do hloubky analyzuje temnou, misantropickou a “fašistickou” osobnost, jíž jsme si tolik oblíbili.”Twilight Man” má svým způsobem mnoho společného s čerstvým článkem Boydova letitého spolupracovníka Jima Goada, s názvem “The Day I Left the Left” (Den, kdy jsem opustil levici). Jak sám Rice říká, pro něho podobný krok “nebyl následkem jednotlivé události…Bylo v tom plno dalších věcí…Špína celé zeměkoule. Děvky na cracku a feťáci, pasáci a štětky. Každý den ty stejné sračky. Bezdomovci, tupci, lůza. Intelektuálové, jež jsou ještě o mnoho hloupější než pouliční retardi.”

Rice měl v sobě vždycky nemalou dávku Travise Bicklea, ačkoli on sám je mnohem inteligentnější. Rovněž se vždycky jevilo, že v sobě měl až příliš sebekontroly na to, aby vybuchoval tak, jako Travis, snad s výjimkou situace, jíž definoval ve své básni “Shit List”:
Continue Reading

Boyd Rice

Pokračování cyklu o kořenech evropské hudební avantgardy dneška

Autor: Karel Veliký

Atmosféra koncertů Rolling Stones, kteří v polovině 60. platili za „zlé hochy“, připomněla záhy některým kritikům fašistické mítinky: pohled na davy reagující lesem zdvižených paží na každé gesto k tomu ostatně sváděl již v případě Elvise, Beatles či Cliffa Richarda.

Nebyl to však Mick Jagger, kdo první oblékl nacistickou uniformu, nýbrž blonďatý kytarista Brian Jones, propadající postupně slávě, drogám, pití i vlastním komplexům. Jako známý dandy se při jednom foto-session nechal zvěčnit a la „hippie esesman“ – po močení na veřejnosti a předmanželském sexu poslední, zřejmě nevyhnutelný krok k potvzení stoneovské reputace tvrdých buřičů. Pravda, nezůstalo je při oblečení: přání obnovit plynové komory pro lidi typu Boba Dylana však nikdo nebral vážně.

Continue Reading

Úvodní příspěvek nové rubriky „Wildeův koutek“ je zahájen podtitulem „Hudební kultur-terorismus par excellence“. Pokud bychom tento slogan chtěli dále rozvést, například do podoby „Kulturní terorismus par excellence“, pak není mnoho vhodnějších osob, kterými bychom mohli začít, než postava Boyda Rice, enfant terrible americké undergroundové kultury.

Je těžké jej plně popsat v jednom článku, jde o osobnost natolik multifunkční, kontroverzní a členitou, že výčet jeho aktivit (členství v bizarním společenství The Partridge Family Temple, spoluzaložení kontroverzního [příliš slabé slovo] uměleckého hnutí UNPOP Art nebo příspívání do úžasného časopisu Modern Drunkard Magazine [Moderní opilec]), provokací (pokus o zaslání Betty Fordové, manželce amerického prezidenta Geralda Forda, ovčí hlavu staženou z kůže na stříbrném podnose, společné foto s Bobem Heickem z American Front, kde v uniformě AF pózuje s nožem, nebo koncert 8.8.1988 v sanfranciském divadle Strand a mnoho dalších), obskurit (spoluzaložení havajského /tiki/ baru v Denveru, včetně propůjčení svého jména – Tiki Boyd’s) a ještě zvláštnějších známých (Anton LaVey, Charles Manson, Bob Larson, Adam Parfrey, Nicholas Schreck, Douglas Pearce, Michael Moynihan, Albin Julius…) by zabral článků minimálně několik. Jako úvod do jeho „díla“ tedy přijměte recenzi z pera Olivera Pendletona na knihu sebraných esejů, která vyšla v loňském roce u vydavatelství Creation Books pod názvem Standing in Two Circles: The Collected Works of Boyd Rice, uveřejněné v americkém magazínu The Occidental Quarterly Online 30. dubna 2009.

Continue Reading