Délský potápěč

Autor: Redakce Katehon

Aby se Evropa – včetně Ruska – mohla úspěšně postavit atlanticismu (globální spotřebitelské monokultuře, „McWorldu“,…), musí si zcela bezpodmínečně vybudovat vědomí vlastní kolektivní identity.

Letos začaly Spojené státy vytvářet z volně spojených východoevropských zemí vážně míněný protiruský blok. Stalo se tak v reakci na kroky Ruska na Krymu a povstání na Donbasu. Rusko navíc posílilo spolupráci (včetně vojenské a technické) s Čínou, Indií, Íránem a Latinskou Amerikou. Reakcí Američanů byla aplikace osvědčené strategie Anakonda.

Veškerou americkou aktivitu v oblasti lze vysvětlit pomocí Mackinderovy teorie Heartlandu (vnitrozemí Eurasie – pozn. DP), která od své formulace na počátku 20. století neztratila nic ze svého významu. Mackinderovy teze tak obstojí i dnes.

Continue Reading

Jean Thiriart na setkání Jeune Europe

Autor: Christian Bouchet

Jméno Jeana Thiriarta je známé jen nemnoha Francouzům. Přesto se v letech 1960-1969 prostřednictvím své celoevropské organizace Jeune Europe a měsíčníku La Nation Européenne ocitl v čele prvního – a dosud nepřekonaného – pokusu o vytvoření evropské revoluční nacionalistické strany a ve svých spisech jasně vymezil dnešní doktrinální korpus nezanedbatelné části evropských nacionalistických hnutí

Continue Reading

Robert Steuckers – The European Enterprise: Geopolitical Essays (Manticore Press, 2016).

Autor: Kerry Bolton

Recenze knihy Roberta Steuckerse The European Enterprise: Geopolitical Essays. Vybral a přeložil dr. Alexander Jacob (Manticore Press, 2016).

Anglofonní pravice intelektuálně zaostává za tou západní a ruskou o celé světelné roky, protože jí chybí dostatečně hluboké filozofické základy, z nichž lze následně vést účinnou akci. Naštěstí poslední léta přinesla anglickým mluvčím, kteří jiným jazykem nevládnou (jako například autor těchto řádek), překlady klíčových evropských myslitelů, z nichž asi těmi nejzásadnějšími jsou autoři vycházející z Nové pravice a z prostředí okruhu Duginových neoeuroasianistů. Významným krok kupředu pro anglofonní čtenáře pak znamenal vznik společnosti Arktos Media zajišťující překlady vlivných evropských myslitelů jako Guillaume Faye a Alain de Benoist. Nyní se navíc jako kvalitní vydavatel tradicionalistických a filozofických knih objevil u protinožců (Australasie, i když pod vedením v cizině žijící Novozélanďanky Gwendolyn Tauntonové) Manticore Press, jehož nejnovějším počinem je soubor devíti esejí o 300 stranách, sebraných z přednášek přeložených indickým akademikem dr. Alexanderem Jacobem. Pokrývají desetiletý úsek (do roku 2015) myšlení belgického geopolitického teoretika a proevropského aktivisty Roberta Steuckerse, jednoho z představitelů evropské Nové pravice, který roku 1994 zřídil vlastní think tank Synergies européennes.

Eseje jsou důležité, protože přinášejí čtenářům široké pozadí životně důležité otázky místa Evropy ve světě z pozice vědecké geopolitiky. S ohledem na palčivý nedostatek analýzy náležité úrovně anglofonní pravice geopolitika dodnes vděčí za mnohé právě tak britskému teoretikovi 19. století Halfordu Mackinderovi, jako německému teoretikovi Karlu Haushoferovi, kteří oba psali o kontrole velké masy souše jako prostředku vlády nad světem – právě oné oblasti, v současnosti sužovaných četnými konflikty a americkým vměšováním v mnoha podobách. Tato tradice geopolitického učení přišla s teorií o trvalém konfliktu mezi dvěma odlišnými tendencemi geopolitické kontroly: námořními a pozemskými mocnostmi.

Continue Reading

Přesahy aneb L‘ altro Che. Ernesto Guevara mito e simbolo della destra militante.

Autor: Rexhino Abazaj

Po rozhovoru s italským filozofem Diegem Fusarem, otištěném v posledním čísle Libero, jsem si musel položit otázku, proč levicový magazín někomu takovému popřává sluchu.

Doktor filozofie dějin Fusaro působí v Miláně. Vydává knížky u nejprestižnějších vydavatelství a pravidelně se objevuje v televizi. I když je skvělý řečník, nedokáže jeho talent zakrýt politické přesvědčení.

Tradiční nakladatelství italské levice Feltrinelli svěřilo Fusarovi monografii Antonia Gramsciho – nikdo si však už podle všeho nevšímá, že Fusarův Gramsci je protivědecký nacionalista, přímo spojený s teorií pravicového gramscianismu Alaina de Benoista ze 70. let.

Překrucování díla marxistických teoretiků se zdá být Fusarovým nejoblíbenějším koníčkem. V jednom ze svých článků se pokouší naverbovat Lenina do protievropského tažení na obranu buržoazního národního státu. Nemusíte být zrovna marxista-leninista, abyste věděl, že Lenin rozhodně nebyl fandou buržoazních národních států. Fusaro v pasážích o národě a národním státu zůstává vágní – užívá nejasných formulí, nejčastěji výpůjček od Gramsciho. Jak totiž ten poznamenal ve svých Sešitech z vězení, naše perspektiva by nepochybně měla být internacionální, výchozí bod však musí být národní.

Continue Reading

Čím více se Evropa rozchází s Ruskem, tím více „Starý svět“ ztrácí roli významného geopolitického centra.

Autor: Sergej Pankin

Pokud chceme adekvátně pochopit postmoderní „nový, skvělý svět“ ve všech jeho geopolitických, právních, mezinárodních a ideologických projevech, musíme zcela odmítnout ideologická dogmata globalizace a jednopolárního světa. O to více proto, že atlantistické ideologémy, na jejichž základě je interpretován „hlavní program současné epochy“ jako epochy přechodu od vícepolárnosti k jednopolárnosti pod vedením  atlantismu, metodologicky velice připomínají tezi marxismu-leninismu o „hlavním významu současné doby jako přechodu od kapitalismu ke komunismu.“  Kapitalismus a komunismus jsou pouze zaměněny za jednopolaritu a vícepolaritu.  Nový postmoderní svět už málo souvisí se soupeřením hlavních ideologií éry moderny  upadajících do zapomnění – kapitalismem, komunismem a fašismem.

Po rozpadu každého impéria začíná ostrý boj o jeho geopolitické následnictví. Výjimkou v tomto ohledu nebyl ani rozpad Sovětského svazu. Z tohoto důvodu je postkomunistické Rusko dodnes cílem geopolitického nátlaku – ještě mnohem ostřejšímu, než jaký byl vyvíjen na Sovětský svaz.

Continue Reading

Eurooptimistou může dnes být pouze neevropský člověk.

Autor: Alexandr Dugin

Ještě něco doutná v našem lidu, co ho odvrací od propasti zvané moderní Evropa, ale setrvačnost směřování je příliš silná a úsilí, které je  nutné vynaložit na opravdovou konzervativní revoluci, musí být obrovské.

Jak se nevyhnutelný konec Evropy týká Ruska? To je složitá a živá otázka, vzhledem k tomu, že ruská kultura, náboženství a sama ruská civilizace má evropské a středomořské kořeny. Rusko je část věčné Evropy a osud Starého světa nám nemůže být lhostejný, vzhledem k tomu, že ve značné míře je i naším osudem.

Věčná Evropa: tři kasty

Současná evropská civilizace je historickým pokračováním civilizace středomořské. V této posloupnosti převládá indoevropská složka a základní jazykovou a kulturní matricí Evropy je indoevropská tradice.

Pokud si připomeneme  rekonstrukci třístupňového systému Georgese Dumézila (1898-1986, francouzský komparativní filolog, který se mj. zabýval  analýzou protoindoevropského náboženství a společnosti, pozn. překl.), uvidíme před sebou sociologický obrázek Evropy, jejíž společenský řád trvale ovládá princip tří hlavních kast: kněžích, válečníků a výrobců.

V různých historických etapách a pod různými označeními se s takovou stratifikací evropských společenství skutečně setkáváme.

Continue Reading

Skoncovat s liberalismem – jinak nás čeká to samé.

Autor: Alexandr Dugin

Série teroristických útoků v Paříží, ke kterým došlo 13. listopadu 2015, splňuje všechny podmínky pro to, aby se stala výchozím bodem pro novou kapitolu současných evropských dějin. Jestli se jím stane, nebo ne, je otevřená otázka, vše závisí na tom, jak tyto útoky budou interpretovány francouzskou a evropskou společností a jaké závěry z nich budou učiněny.

Průběh událostí samotných je znám: současně na několika místech Paříže byla zorganizována a zkoordinována skupina lidí vykřikujících islámskou modlitební formuli – „Allahu akbar“ nebo jinou – která zahájila palbu na civilní osoby v barech a kavárnách večerní Paříže začínající trávit víkend. Současně došlo k odpálení sebevražedných atentátníků u stadionu Stade de France, kde probíhal zápas mezi fotbalovými družstvy Francie a Německa. V tu samou dobu skupina teroristů vtrhla do koncertního sálu Bataclan, kde začínal koncert americké skupiny Eagles of Death Metal, a zahájila palbu do davu diváků, které si vzala jako rukojmí. Ve výsledku zahynulo asi 200 lidí a ještě větší množství jich utrpělo zranění různého stupně závažnosti. Odpovědnost za provedení teroristického útoku na sebe vzala v Rusku zakázaná teroristická organizace Islámský stát. Detaily a verze toho, co proběhlo, se budou postupně upřesňovat, nicméně důležité není jen znát podrobnosti, ale hlavně objasnit smysl toho, co proběhlo.

Continue Reading

Prof. Alexandr Dugin

Autor: Alexandr Dugin

Dne 31. října 2015 se na sinajském poloostrově během letu z egyptského letoviska Šarm-aš Šajch do Petrohradu zřítil ruský linkový letoun Airbus A321, číslo letu 7K9268. Všech 224 lidí na palubě zahynulo. Byli to téměř samí Rusové. Letoun byl před svým pádem ve vzduchu sotva 20 minut. K odpovědnosti za pád stroje se okamžitě po jeho zničení přihlásila teroristická organizace „Islámský stát“ (IS). V jejím prohlášení stálo: „Bojovníkům chalífátu se v provincii Sinaj podařilo sestřelit ruské letadlo.“ Přes 220 „křižáků“ na palubě zahynulo. Útok přišel jako odveta za ruskou vojenskou intervenci v Sýrii. Ruští zahraniční experti vyloučili „sestřelení,“ vyšetřovatelé ale mají za to, že příčinou havárie byla detonace výbušniny na palubě letadla.

Teroristická organizace „Islámský stát“ vyhlásila Rusku válku už loni. Coby teroristická organizace IS vraždí civilisty – a vraždí je s chutí. Vraždění civilistů je podstatou terorismu. Teroristé zabíjejí nevinné oběti, aby dosáhli politického cíle. To ostatně odpovídá i povaze „Islámského státu,“ který nemá nic společného s islámem ani státem. Koneckonců, pro věřícího muslima je smrt nevinných civilistů nepřijatelná. Úmrtím civilistů však dnes platí Rusko – a zřejmě bude i budoucnosti – za vojenskou pomoc Sýrii. Teroristé z „Islámského státu“ vnímají jako nepřátele všechny Rusy – nikoliv jen ozbrojené složky. Na sociálních sítí projevili někteří západní komentátoři nad zničením letadla nepokrytou, škodolibou radost.

Continue Reading

Alexandr Dugin

Autor: Lucian Tudor

Alexandr Dugin se v poslední době stal v „pravicových“ kruzích v nejširším slova smyslu – ať už mluvíme o nacionalistech, fašistech, tradicionalistech, kulturních či národních konzervativcích nebo stoupencích myšlenek Nové pravice (také známých jako identitáři) – velmi debatovaným a známým subjektem. Po překladu jeho knihy Čtvrtá politická teorie (4PT) do angličtiny v roce 2012 se jeho osobou i dílem napříč celým světem zabývala většina ze studentů či teoretiků pravicového a konzervativního myšlení. V mezidobí došlo také k anglickým (i dalším) překladům řady jeho článků a esejů, věnovaných eurasianismu a teorii multipolárního světa (obě témata jsou propojena navzájem i s 4PT), což nám poskytlo pronikavější náhled do Duginova myšlení.

Na tomto místě není nutné podrobněji se zabývat Duginovými teoriemi – toho lépe dosahuje jeho vlastní práce. „Krajní“ pravice na Západě se však ve vztahu k Duginovi a jeho myšlení potýká s problémem: i když jej řada jejích příznivců oceňuje, nemalý segment tohoto milieu Dugina odmítá nebo napadá – z velké části kvůli nepochopení, nedorozumění nebo propagandě, šířené především Duginovými politickými oponenty. K vyjasnění situace příliš nepřispěly ani kritiky a odsouzení Dugina z úst známých postav identitárního hnutí, jako Greg Johnson, Michael O’Meara, Domitius Corbulo a dalších evropských autorů, také vycházejících z těchto neporozumění. Sám jsem se mezi tyto kritiky řadil a jejich důvody a výtky pokládal za oprávněné a podepřené fakty, po důkladnějším prozkoumání Duginova díla a myšlení jsem však dospěl k závěru, že se situace má jinak a výhrady spočívají často na mylných předpokladech. Mým úmyslem je touto esejí na příkladu několika nejběžnějších kritik Dugina ukázat, že jsou spíše než na faktech a realitě založeny na nesprávných úsudcích a propagandě.

Continue Reading

Gábor Vona

Rozhovor Claudia Muttiho, šéfredaktora italského čtvrtletníku Eurasia, Rivista di Studi Geopolitici, s Gáborem Vonou, předsedou maďarské strany Jobbik.

Claudio Mutti: Korporátní média popisují Jobbik jako krajně pravicovou stranu. Zároveň však dodávají, že Fidesz a Jobbik stojí na stejné straně politického spektra. A to i navzdory skutečnosti, že Fidesz je vládnoucí stranou a Jobbik je v opozici. Co mají společného tyto dvě strany – a co je rozděluje?

Gábor Vona: Jobbik je radikální nacionalistická strana. V tomto kontextu „nacionalistická“ znamená maďarská, poněvadž hají zájmy Maďarska. Termín „radikální“ pak znamená metodologický postup. Situace v naší zemi je kritická a ten, kdo usiluje o uplatnění smysluplných změn musí být radikální. Je však nutné zdůraznit, že nacionalismus nebo radikalismus nejsou hodnoty samy o sobě. Jobbik hájí konzervativní hodnoty a principy. Jobbik brání tradiční a univerzální lidské hodnoty v dnešním modernistickém a rozkládajícím se světě. Fidesz nezastává ani národní, radikální nebo liberální tradice. Fidesz je oportunistická, technokratická strana, která převléká své názory jako kabát. Byl to politický úspěch nacionalistického Jobbiku, co posunulo Fidesz na tuto pozici, nikdo by se tím však neměl nechat zmást. Fidesz je v zásadě modernistická a liberální strana, jejíž vize je mnohem blíže Maďarské socialistické straně (MSZP) než Jobbiku.

CM: Mainstreamová média obviňují Jobbik z „populismu“, „rasismu“ a „antisemitismu“. Tyto označení jsou používána v rámci určité formy politické propagandy. Jaký účel podle vašeho názoru plní tyto označení v souvislosti s Jobbikem a jeho politikou?

GV: Cíl je jasný. Pokud se elity nechtějí, nebo bojí, zapojit do debaty s Jobbikem – pravděpodobně kvůli obavě z prohry – pak nejjednodušší cestou jak tomu zabránit je obvinit Jobbik z antisemitismu. V současné době je antisemitismus využíván ke stigmatizaci lidí, poněvadž antisemité tak mohou být jednoduše izolováni. Za sebe mohu říci, že se zásadně neomlouvám. Jobbik nikdy neučinil žádné prohlášení, které by posuzovaly lidi na základě jejich původu. Prostě jen říkáme pravdu o Izraeli, tak jak ho vidíme a to se mnoha lidem nelíbí. Skutečnost, že tento hon na čarodejnice zajímá stále méně lidí je jen důkazem, že se svět mění. Popularita Jobbiku navzdory lžím stále narůstá.

Continue Reading

Manuel Ochsenreiter se srbským dobrovolníkem na jednom ze silničních zátarasů poblíž Sevastopolu.

James Porrazzo v rozhovoru s Manuelem Ochsenreiterem pro stránky Open Revolt

JP: Nedávno jsi navštívil Krym v době, kdy probíhalo referendum o připojení k Rusku. V prvé řadě by nás zajímalo, jak tě na Krymu přijali jako německého novináře?

MO: Byl to stejný druh přijetí, kterého se vám dostane kdekoli mimo „oblast Západu“. Jakmile lidé poznají, že nepracujete pro mainstreamové masmédia ve vaší zemi, přivítají vás vřele a přátelským způsobem. Je dobré, když nejste součástí průmyslu korporátních lží.

JP: Co se odehrávalo na ulicích před tímto historicky významným dnem? Zde v Severní Americe líčila masmédia obraz ruských jednotek, kontrolujících opozici pod pohrůžkou užití zbraní.

MO: Tyto pohádky nevysílala pouze americká masmédia. I v Německu jsme byli „svědky“ invaze, kdy ruské tanky a další vojenská technika obsazovaly Krym. Když jsem přijel do Simferopolu začal jsem po této ruské invazi pátrat. Zjistil jsem však, že se odehrávala pouze na televizních obrazovkách v západních zemích. Namísto depresivních „okupačních scén“ jsem viděl šťastné lidi, zachvácené nadšením ze „znovusjednocení“. Obyvatelé Krymu se těšili na den referenda.

Continue Reading

Alexandr Dugin odpovídá na otázky čtenářů

Poté co magazín Knižní přehled (Книжное обозрение) uveřejnil v čísle 41 (10. října 1995) rozhovor s Alexandrem Duginem, známým filosofem, politologem a publicistou, obdržela redakce i Duginovo vydavatelství Arctogaia množství dopisů vyjadřujících podporu, totální opovržení nebo jen prosté dotazy na témata, které byly zmíněny v rozhovoru.

1) Proč nemáte rád Západ?

„Alexandře Geljeviči, jestli to dobře chápu tak máte negativní přístup k Západu, obzvláště Americe. Ale jejich kultura je vyspělejší než naše. Tím nemyslím jen jídlo nebo průmyslové výrobky, ale i služby a životní styl. Neusilujete o návrat zpět do doby, kdy jsme byli v izolaci?“ (Anna Vasiljevna Varenikova, Moskva)

Dugin: Hodně jsem cestoval po Evropě a mluvím několika evropskými jazyky. Tudíž jsem měl možnost poznat různé evropské země nejen povrchně, ale i uvnitř. Pod naleštěnou fasádou a pozlátkem se ukrývá zcela jiná realita – odcizení, ekonomický diktát, individualismus, úpadek kolektivní soudržnosti, deformace a ztráta duchovních hodnot. Západ je nám zcela cizí, kulturně i ideologicky, bez ohledu na to, jaká momentálně panuje politická situace v Rusku. Přečtěte si díla Dostojevského nebo Leskova. Oba nenáviděli Západ a západní systém, ačkoliv téměř jistě nebyli komunisty. Podívejte se například na díla Limonova, Medveděva, Maximova, Zinověva, Mamlejeva. Vedli pohodlný život uvnitř západního systému, avšak jen do doby, než si uvědomili, že emigrace byla fatální chybou a že Západ představuje pro Rusa smrt. Je hrozné a ponižující vidět hrůzu v očích lidí Západu, když otevřou schránku. Ty nekonečné účty, dluhy, jak vše musí platit – telefon, vodu, vytápění, klimatizaci, vzduch… Pro ruskou duši, stejně jako pro celou eurasijskou povahu, je západní styl života stísněný, utlačovatelský a zbytečný. Není náhodou, že jsme se obrátili k Západu zády po dobu tisíc let, kdy jsme si drželi vlastní způsob života, vlastního ducha. Přál bych si, aby Rusové poznali Západ na vlastní kůži – na celém světě není lepší vlastenecká, nebo dokonce nacionalistická „protiléčba“ proti Západu, než vlastní, prožitá zkušenost.

Continue Reading

V únoru 2012 navštívil Alexandr Dugin Nové Dillí, kde se zúčastnil 40. světového kongresu Mezinárodního sociologického institutu, jehož hlavním tématem bylo „Konec hegemonie Západu z pohledu společenských věd“. Profesor Dugin byl tak laskav a odpověděl na otázky zástupců nakladatelství Arktos, kteří se rovněž kongresu zúčastnili.

Účelem tohoto rozhovoru bylo, aby nám profesor Dugin objasnil některé jeho základní názory, s cílem rozptýlit nedorozumění a zkreslené informace, které převládají o něm, Eurasijském hnutí (včetně jeho pobočky Globální revoluční aliance) v anglicky hovořícím světě. Za vydavatelsvtí Arktos rozhovor vedli ředitel Daniel Friberg a šéfredaktor John B. Morgan.

Rozhovor vyšel u příležitosti účasti Alexandra Dugina na konferenci Identitární ideje (Identitär Idé), kterou uspořádala švédská organizace Motpol dne 28. července 2012 ve Stockholmu a zároveň u příležitosti vydání jeho knihy The Fourth Political Theory (Čtvrtá politická teorie) vydavatelstvím Arktos. Jde o první knihu Alexandra Dugina publikovanou v angličtině.

Continue Reading

Autor: Petr Kalinič, Vladimír Naxera

1. Úvodem

Po rozpadu Sovětského svazu se v Rusku v reakci na změnu mezinárodního prostředí začala rozvíjet celá řada teoretických přístupů, které se pokoušely vyjadřovat k úloze, kterou by Rusko mělo v nové mocenské konfiguraci hrát. I přes výraznou polarizaci, jakou je možné v průběhu 90. let vysledovat mezi ruskými odborníky, politiky i veřejností, však došlo k obecnému konsensu v několika elementárních otázkách. Jednalo se především o názor, že Rusko by mělo zůstat velmocí se signifikantním vlivem na mezinárodní společenství, jako prioritní by měly být vnímány národní zájmy Ruské federace a shoda proběhla také v otázce restaurace geopolitiky, která se postupně stala značně respektovanou (a nejen) teoretickou koncepcí pro „exaktní deskripci“ a aktivní formování prostorové dimenze politiky (Sergunin 2000: 45).

Geopolitika, která začala být po ukončení bipolární konfrontace oživována v mnohých státech postkomunistické Evropy, se pak nejvýrazněji prosadila právě v Rusku (srovnej Guzzini 2003). A to nejen jako teoretická a akademická disciplína, která bývá běžně vyučována na prestižních univerzitách. Geopolitika se v Rusku stala populární ve smyslu „nové ideologie“, jako nová „velká věda“ (ve smyslu silně normativního prizmatu) namísto zhroutivšího se komunismu (Nowak 2010: 98). V tomto kontextu je pak zmíněné „ruské geopolitické narativum“ rovněž proponováno jako „věda o vládnutí“ (Dugin 1999: 14).

Continue Reading

Autor: Robert Steuckers

Rusko bylo po celou jeho historii odloučeno od evropského vývoje. Jeho nacionalismus a národní ideologie je poznamenána ambivaletním vztahem mezi přitakáním a odmítnutím, zčásti Evropy, Západu jako celku.

Známý italský slavista Aldo Ferrari poukázal na fakt, že v období od 10. do 13. století byla Kyjevská Rus plně začleněna do středověkého ekonomického systému. Tatarská invaze odtrhla Rusko od Západu. Koncem třináctého století vzniklo Moskevské velkonížectví, které vytlačilo zbylé pozůstatky po tatarském vpádu. Rusko na sebe začalo pohlížet jako na novou ortodoxní Byzanc, odlišnou od katolického a protestantského Západu. Vítězství Moskvy zahájilo ruský postup směrem k rozsáhlým oblastem Sibiře.

Růst moci Petra Velikého, vláda Kateřiny Veliké a politická situace 19. století zapříčinily pozvolné znovunavazování styků se Západem. Mnozí soudí, že komunistická revoluce stála u zrodu nové fáze autarkické izolace a odzápadnění, a to vše navzdory západnímu původu její vůdčí ideologie – marxismu. Avšak ani pozápadňování země, k němuž došlo v průběhu 19. století, se nesetkalo s jednoznačně kladným přijetím. Na začátku 19. století po celém Rusku mocně kvetla všemožná fundamentalistická, romantická a národní hnutí, která proti „okcidentalismu“ stavěla „slavjanofilství“. K zásadnímu rozporu mezi levicí a pravicí došlo právě v Rusku v období rozpuku německého romantismu. Tento konflikt je v Moskvě stále živý, když i dnes dochází k mnoha bouřlivým debatám na toto téma.

Vůdčí osobností okcidentalistů 19. století byl Pjotr Čaadajev. Naopak k nejvýznamnějším postavám slavjanofilského proudu patřili Ivan Kirejevskij, Alexej Chomjakov a Ivan Aksakov. Ruský okcidentalistický směr měl vícero odnoží: liberální, anarchistickou a socialistickou. Slavjanofilský proud stavěl svou ideologii na dvou základních pilířích: ortodoxním křesťanství a rolnických komunitách. Když pomineme propagandistické výrazivo, jádro tohoto směru spočívalo v autonomii národních církví a divokém antiindividualismu, jenž na západní liberalismus, zejména pak jeho anglosaskou variantu, pohlížel s neskrývaným opovržením.

Continue Reading

Osudy jednoho z porevolučních ideových směrů ruské meziválečné emigrace

Historik Emil Voráček patří nejen mezi první české badatele, kteří systematicky věnovali práci významnému ruskému meziválečnému myšlenkovému proudu, který dnes znovu nabývá na síle a na významu, jakým eurasijství jistě je, ale mezi světové badatele, kteří tak učinili vůbec, neboť eurasijství zatím byla věnována pouze jedna ucelenější monografie.

Svou roli bezpochyby hrálo několik desítek let intelektuálního vakua, je pochopitelné, že v Sovětském svazu nemohl být věnován myšlenkovému proudu, který se zrodil v lůně post-říjnové emigrace takový prostor, jaký by si zasloužil. Avšak pád Železné opony a Sovětského svazu způsobil z hlediska eurasijství dvojí pozitivní dopad: jednak umožnil opětovný a otevřený zájem o vlastní minulost a za druhé celkové klima přálo opětovným diskusím nad pozicí Ruska a „ruské ideje“ vůbec.

Co si pod „eurasijstvím“ představit? V zásadě jde o myšlenkový směr, který byl sice bolševickou revolucí katalyzován, nicméně jeho duchovní počátky můžeme vysledovat již dříve a to u osob spisovatele Dostojevského a koncepcí historika a sociologa Nikolaje Jakovleviče Danilevského.

Continue Reading

Autor: Karel Veliký

Kdo je Alexandr Dugin?

Narodil se 7. ledna 1962 v rodině vysokého důstojníka rozvědky. Absolvoval Letecký institut v Moskvě a zpočátku pracoval v archivu KGB, kam ho prý doporučil otec. Politicky začínal koncem 80. let v Národně vlastenecké frontě Pamjať jako novinář. V roce 1994 založil spolu se spisovatelem E. Limonovem Nacionálně bolševickou stranu. Inspirováni Ernstem Niekischem, kterému byli ve 30. letech i nacionální socialisté příliš buržoazní, vytýčili program národní a sociální Ruské revoluce (tzn. „zavést v Rusku moc Rusů, přeměnit ji ze země kolonizované Západem v hrdý a nezávislý stát“; „nastolit majetkovou a hospodářskou spravedlnost“). To bylo v době, kdy se 7 oligarchů, Židů jako Abramovič, Fridman nebo Aven, zmocnilo velké části národního bohatství i médií a stát se propadl do absolutního chaosu.

Continue Reading

Kdo je Putin, co je nacionální bolševismus a proč neházet islám do jednoho pytle.

Vážený pane Dugine, děkujeme za Vaši ochotu odpovědět na několik našich dotazů. Rád bych začal s otázkami k politické situaci a potom bych se blížeji zabýval apokalyptickou situací Ruska a následně celé zeměkoule. Tedy, má první otázka: Kdo je prezident Putin, co je jeho agenda a jaké jsou jeho vyhlídky?

Dugin: Na to se nedá tak jednoduše odpovědět. Putin je typický kágébák. To znamená vlastenec, etatista, zastánce velkoruské ideje. Na druhé straně je obklopen liberály a západníky, na kterých je závislý. Prohlašuje, že Rusko je evropská země; obdivuje německou kulturu. Ale neskrývá averzi vůči světové politice USA.

Existují různé možnosti, jak se Putin může v budoucnu rozvíjet: na jedné straně osvobození od liberálních vlivů a směřování k euroasijské, nacionálně-sociální myšlence, anebo zachování status quo s nelogickým, čistě pragmatickým využíváním liberalismu spojeného s vlasteneckou rétorikou.

Continue Reading

Eduard Limonov

Autor: Eduard Limonov

Když se Bakunin potkává s Evolou: Sen o novém národě, ozbrojené občině, Eurasii a polygamii…

Už jsem skoro zapomněl, že jsem napsal knihu Disciplinární sanatorium, 1] kde jsem uvažoval nad zřízením současné společnosti. Dneska jsem si vzpomněl, v souvislosti s tím, co my, NBS, 2] chceme, jakou společnost chceme vybudovat. Na Západě se dnes za šťastný považuje jednotvárný dlouhý život podle standardů evropské civilizace. To znamená netěžká práce, nějaké papírování, celý život jedna pevná kariéra, pak vysoký věk – ne ubohá existence penzisty a smrt v hluboké bezmocnosti stáří. Státy západních zemí člověka potlačují, když mu nechávají jen jednu dovolenou samostatnou aktivitu – lov na samičky.

V ostatním je život západního člověka krajně omezován hranicemi zákona. Nemůže nic. Za poslední stovku let se to, co možné není, zmnožilo, a to, co možné je, katastrofálně zredukovalo. 3] Člověka porobili a domestikovali. V SSSR bylo jiné zřízení, ale člověka porobili a domestikovali i tam. Celkově ho naučili tomu, co všechno nesmí, že má po celý svůj život jen pracovat jak pitomec a pak, bez vzbouření, umřít. Za kvalitní je považován život sytého otroka. Ideál: rodina – žijící v párovém manželství.

Continue Reading