Délský potápěč

V dubnu letošního roku falangisté protestovali proti znesvěcení hrobu José Antonia podle nového zákona o „demokratické paměti“.

Autor: Robert Brasillach

Po dlouhém měsíci těžko pochopitelného čekání jsme se bez údivu dozvěděli o úmrtí mladého vůdce španělské Falangy – José-Antonia Primo de Rivery – zastřeleného milicionáři, již ho zajali. Nezúčastnil se národního povstání ve Španělsku, ale bez pochyby byl jeho duchem a stát, jenž se zformuje, jak jsme mohli vidět podle Francových proklamací, bude založen v prvé řadě na principech Falangy. Nejsem si jistý, můžeme-li říci, že tento třicetiletý mladík minul svůj osud, avšak padl právě ve chvíli, kdy se jeho jediný současník mezi mladými vůdci Evropy – Léon Degrelle – přibližuje k moci. [1] Díky vysokému citu pro symbol ho falangisté tváří v tvář uprázdněnému místu v čele strany nikým jiným nenahradili. [2]  Nebude ho více ani v budoucnosti, bez ohledu na to, kdo Falangu řídí, nebo dokonce kdy již žádná Falanga nebude. Tento energický mladý stín bude stát mezi neviditelnými rádci Španělska. Věřím, že to bude právě Falanga, jež Španělsko zachrání, a že bez ní nic nezmůže.

Continue Reading

Isabel Medina Peralta

Isabel je teprve osmnáct a studuje na Madridské univerzitě. Vede ale i dívčí sekci mládežnické organizace španělské Falangy a v této funkci letos 13. února promluvila při slavnostním shromáždění na počest vojáků Modré divize, padlých na východní frontě. Zatímco na hřbitově promlouvala jen ke třem stům účastníků, ozvěnu jejích slov mohlo záhy zaslechnout celé Španělsko. Neboť v její řeči mj. zaznělo:

Je naší nejvyšší povinností bojovat za Španělsko a za Evropu, teď slabou a likvidovanou nepřítelem, nepřítelem, který bude stále stejný, i když pod různými maskami: židem. Protože nic není jistější než právě tohle: žid je vinen.

Continue Reading

Falangista Sánchez Covisa: „Obdivuji Hitlera“

Na otázky německého časopisu Der Spiegel odpovídá vůdce španělských Bojovníků Krista krále

Spiegel: Pane Sánchez Covisa, co cítí militantní španělský falangista, když vidí, že Frankův režim má být nahrazen parlamentní liberální demokracií?

Sánchez Covisa: Logicky musí cítit velký stud, musí se stydět za politiky, které máme. Španělský národ je skvělý, ale politická třída je opovrženíhodná.

Spiegel: Odpovědnost za plánovanou změnu směrem k demokracii nese král, kterého svým nástupcem jmenoval sám generalissimus Franco. Pociťujete vůči tomuto králi loajalitu?

Sánchez Covisa: Mohu zde hovořit jen za sebe. A u mě je to tak: nemohu být loajální vůči někomu, kdo umožňuje, že se Španělsko mění v demokracii evropského stylu.

Spiegel: Franco se tedy dopustil omylu, když Juana Carlose udělal svým nástupcem?

Sánchez Covisa: Bezpochyby. Věřím, že se opravdu zmýlil. Franco musel věřit, že všichni Španělé jsou takoví, jak si to žádá představa o klasickém Španělovi, to znamená o Španělovi se smyslem pro čest. Nu a teď je mnoho Španělů, kteří už žádný smysl pro čest nemají.

Continue Reading

Autor: Kerry Bolton

Španělská občanská válka byla válkou totální, skoro doslova bojem dobra se zlem, v němž republikánské síly, sociální demokraté, komunisté a anarchisté vypalovali kostely a pobíjeli kněze i jeptišky 1] v orgiích krveprolévání, které jako kdyby ve Španělsku otevřely brány pekel. Na odpor se jim postavilo jádro staré armády vedené generálem Franciscem Francem, milice monarchistických karlistů a falangisté. Na území ovládnutých nacionalisty byly pod vedení Falangy zřízeny tzv. Auxilio Social, aby se postaraly o služby potřebné pro společenství, včetně zdravotní péče nebo zajištění ve stáří. 2]

Přestože Josého Antonia odsoudili na smrt za „pikle“, kuté údajně s povstalci z řad armády, bylo toto spojení velice volné, jak naznačuje i odmítnutí tehdy už uvězněného Primo de Rivery kandidovat ve volbách v Cuence po Francově boku. Josého Antonia plán rozzuřil a nechal dát na vědomí, že „stáhne své jméno z každého seznamu, jenž bude obsahovat i Francovo jméno, protože odmítá jakékoliv spojení s armádní klikou“. 3]

Continue Reading

José Antonio Primo de Rivera

Autor: Kerry Bolton

For one (whose Absence fills the land entire
With one mad love to emulate his fire)
At the same moment, to the firing squad
Spurning his body, launched his soul to God
Whose epic line (no flourish of the pen)
Was life and rapture, and whose words were men
Rolls flailing onwards to the rising sun:
For in young Primo’s grave his slayers stowed
One fire-brand safe, a whole mine to explode
And seldom such a triumph (since the Cross)
Has glorified such a single human loss:
Whose phoenix blood in generous libation
With fiery zest rejuvenates the nation

— Roy Campbell, Flowering Rifle 1]

José Antonio Primo de Rivera se narodil 24. dubna 1903 v Madridu jako nejstarší ze šesti dětí generála Miguela Primo de Rivery a Casildy Sáenz de Heredia. Matka mu zemřela, už když mu bylo pět let. Generál Miguel Primo de Rivera sloužil během své vojenské kariéry plné stěhování mimo jiné v koloniálních válkách na Kubě, Filipínách a v Maroku.

Continue Reading

Autor: Alex Kurtagić

Na den před 28 lety zemřela španělská prosovětská komunistka, vůdkyně republikánů a feministka Dolores Ibárruri, která se ve své zemi snažila nastolit komunismus a následně v Moskvě pracovala pro Stalinův režim. Když se po Francově smrti vrátila do rodné země, zahrnuli ji demokratičtí politici poctami. Do dějin vstoupila heslem „¡No pasarán!“ z bitvy o Madrid ve španělské občanské válce.

Isadora Dolores Ibárruri Gómezová se narodila v baskické Gallartě jako dcera havíře a také karlisty (musel si s ní tedy leccos vytrpět) – tedy stoupence tradicionalistického, legitimistického, monarchistického a kontrarevolučního hnutí, které vzniklo v reakci proti osvícenství a francouzské revoluci, a čerpalo mj. z myšlenek Josepha de Maistreho a dalších francouzských reakcionářů. Její matka byla Kastilanka, již malá Dolores znepokojovala natolik, že ji v deseti letech konečně vzala do kostela San Felicísimo, aby tam kněz provedl vymítání ďábla.

Continue Reading

Ernesto coby „národní revolucionář“ v polovině 80. let.

Autor: Karel Veliký

O Ernestovi se toho český čtenář z domácí i překladové literatury zatím příliš nedozví. Kterýsi sovětský autor ho kdysi zmínil coby zakladatele „praporů smrti“, Národní myšlenka před lety psala, že „španělská Nueva Europa ústy svého vůdce Ernesta Mily odmítá demokracii a egalitarismus a prosazuje důsledný hierarchický model inspirovaný doktrínami Julia Evoly“, americký „revolverový“ žurnalista mu pak – dosti pochybně – připsal tuto větu: „Západní společnost je jako diamant. Ten je velice tvrdý a téměř nerozbitný. Ale vyvinete-li dostatečně silný tlak na přesně vypočtené místo, pak pukne.“ 1]

I těchto pár řádků však stačí, abychom o tomto muži chtěli znát víc. Hlavním zdrojem nám bude španělská Metapedia. Ta udává, že Ernesto Milá Rodriguez se narodil v roce 1952 v Barceloně a „je španělským politickým bojovníkem, redaktorem a spisovatelem“. Do politické činnosti se vrhl v roce 1968, v sedmnácti. Od té doby působil v celé řadě organizací, skupin i kroužků. Aktivní je podnes.

Continue Reading

Aby mohol človek spievať musí byť v istom stave vnútorného súladu. Ten kto nemá vieru, nemôže, rovnako ako ten kto ide spáchať zločin, koho zmieta vlastný nepokoj a koho zožiera závisť. Spev bol vždy vážnou súčasťou mužskej kultúry bojových zoskupení. Veľa sa popísalo na účet pravej európskej duchovnosti, spev je však pomerne určitou formou vzývania ducha a zároveň jeho vyjadrenia. Minulo tisícročie toľko debatovaného kresťanstva u nás, ešte neminulo storočie od čias posledných veľkých pokusov o európsku obnovu. V tejto súvislosti, je pozoruhodný príklad troch nižšie uvedených piesní, svedčiacich o duchu troch hnutí ktoré stavali na viere v Krista – pod znamením kríža v nich ožívajú odveké európske symboly orla, krvi a Slnka.

Continue Reading