Délský potápěč

José Antonio Primo de Rivera

Autor: Kerry Bolton

For one (whose Absence fills the land entire
With one mad love to emulate his fire)
At the same moment, to the firing squad
Spurning his body, launched his soul to God
Whose epic line (no flourish of the pen)
Was life and rapture, and whose words were men
Rolls flailing onwards to the rising sun:
For in young Primo’s grave his slayers stowed
One fire-brand safe, a whole mine to explode
And seldom such a triumph (since the Cross)
Has glorified such a single human loss:
Whose phoenix blood in generous libation
With fiery zest rejuvenates the nation

— Roy Campbell, Flowering Rifle 1]

José Antonio Primo de Rivera se narodil 24. dubna 1903 v Madridu jako nejstarší ze šesti dětí generála Miguela Primo de Rivery a Casildy Sáenz de Heredia. Matka mu zemřela, už když mu bylo pět let. Generál Miguel Primo de Rivera sloužil během své vojenské kariéry plné stěhování mimo jiné v koloniálních válkách na Kubě, Filipínách a v Maroku.

Continue Reading

„Chór vděčných ptáků volá ‚Ave Imperator!‘ Signor Mussolini vyhlásil celý ostrov Capri za ptačí rezervaci, včetně tvrdých postihů za zabití jakéholi druhu ptáka po celý rok.“ Punch, 21. prosince 1932.

Autor: Organon tou Ontos

Fašistické státy byly průkopníky na poli legislativy na ochranu přírody. Mussoliniho Itálie i Hitlerovo Německo ve své době v této oblasti udávaly tón. Na obrázku z časopisu Punch z roku 1939 je Mussoliniho vyhlášení ptačí rezervace na ostrově Capri z roku 1932. Italský vůdce je zde vyobrazen jako ochránce přírody a italského ptactva, kterému zajistil bezpečné útočiště před chtivostí pytláků. Jeden pták se na něj vděčně dívá.

Přinášíme překlad několika dobových článků vztahujících se k této události.

*

Capri: Nový ptačí ráj ve Středozemí

Mussoliniho výnos zřizující na Capri ptačí rezervaci přináší letos na jaře poprvé bezpečí tisícovkám ptáků. „Každé jaro na svazích hor na Capri odpočívá mnoho unavených ptáků, než pokračují ve své cestě dál na sever,“ stojí v bulletinu ze sídla National Geographic Society ve Washingtonu, D. C.

Odpočivadlo pro stěhovavé ptáky na půli cesty

„Na podzim nastává další invaze mnoha druhů ptáků, které se na Capri zastavují před další cestou do svých zimovišť v jižním Středomoří. Po šest týdnů na jaře i na podzim si tak místní obyvatelé zvykli nastražovat na svazích sítě zavěšené na vysokých tyčích. Bezmocní ptáci do nich vletěli, byli polapeni a zabaleni do krabic, které putovaly do Paříže na stoly gurmánů. Byl to velice lukrativní byznys, který dlouhá staletí sloužil k financování zdejšího biskupství. Biskupovi z Capri se v Římě říkalo ‚Křepelčí biskup‘.“

Continue Reading

Autor: Organon tou Ontos

V následující eseji rozvádím koncept „urfašismu“ předložený Umbertem Ecem.

Podobně jako život sám je i „urfašismus“ současně jednotou i mnohostí: jednotou svým ztělesněním jednoho jevu a mnohostí kvůli rozmanitosti a rozdílnosti tohoto jevu.

„Ur“ v němčině znamená prvotní, prapůvodní či primordiální: např. v Heideggerově „Urgrund“ („prazáklad“) nebo „Urvolk“ („prapůvodní lid“) či třeba v Goethově „Urphenomenon“ („prafenomén“). 1]

Slovo „fašismus“ zase etymologicky vychází z latinského fasces, tedy „svazek“: politicky sjednoceného lidu.

„Urfašismus“ má být pak prapůvodní zřídlo všech fašistických aspirací i hnutí. Kořeny má mnohé: rasu, etnicitu, dědictví, původ, kulturu, tradici, jazyk, historii, ideály, cíle, hodnoty a … národní stát.

Národ se zrodil všude, kde organicky a historicky vznikla skupina lidí se svou vlastní identitou, osudem a zájmy. Scelený genealogicky, jazykově a institucionálně utváří národ na vyšší úrovni stát. Na ještě vyšší úrovni se národy a státy mohou spojovat do říší, zatímco na nižších lid tvoří rodiny, pospolitosti nebo městský stát.

Continue Reading

Umberto Eco

Další z příspěvků do rubriky Kritické texty – druhá část přednášky Umberta Eca Ur-Fascism z roku 1995

Esej Umberta Eca s názvem Věčný fašismus popisuje klíčové znaky fašistického přemýšlení. Ne vždy je snadno rozpoznatelné, ale tím více je potřebná ostražitost. Vojtěch Pícha předkládá zásadní pasáže Ecova textu.

Umberto Eco pronesl přednášku Věčný fašismus (Ur-Fascism) na půdě newyorské Columbia University před více než dvěma desetiletími. Po nedávné Ecově smrti si v našich médiích v záplavě panychid všiml tohoto ur-textu jen Saša Mitrofanov, snad proto, že sleduje zdroje ruské.

Rusové jsou totiž skrze svou aktuální trpkou politickou zkušenost na věčný fašismus velmi citliví a text koluje ruským internetem v nejrůznějších ideologických prostředích – od liberálně-opozičního po libertárně-anarchistické.

Continue Reading

Nejednoznačnosti pojmu „fašismus“ ráda zneužívá „levice“ i „pravice“: Na levici se tzv. „korporátní fašismus“ používá zaměnitelně s fašismem jako takovým a část pravice zase ráda spojí všechny podle ní nežádoucí tendence s fašismem: „feminacistky“, „ekofašisté“ a „islamofašismus“ budiž jen několika příklady. Klišé islamofašismu je v oběhu už po desetiletí a s koncem Studené války jeho obliba dále vzrostla. Ze všeho nejvíc to však ukazuje pokroucené chápání dějin.

Jedním z prvních, kdo ve svůj prospěch užíval nejednoznačnost pojmu „fašismus“, byl Lev Trockij: fašistický režim se podle něj dostává k vládě nad společností tehdy, když se kapitalistické třídě podaří izolovat se před revolučním kvasem dělnické třídy. Idea „korporátního fašismu“, tedy svazku velkokapitálu, policie a vojenských zájmů, se na levici těší nemalé oblibě i dnes. Nedávno se třeba židovská televizní novinářka Rachel Maddowová ve své show snažila ukázat, že fašismus je vlastně autokratický kapitalismus a Britské unii sira Oswalda Mosleyho šlo v prvé řadě o ochranu zájmů kapitálu.

„Pravice“ je pak ve svém nakládání s „fašismem“ podstatně amorfnější: „ekofašisté“, „feminacistky“ a „islamofašisté“ ztělesňují spojení životního stylu a politického či sociálního přesvědčení s „fašismem“. Neokonzervativní pravice si pak nejpalčivější nenávist vyhradila pro „islamofašismus“ či „islámský fašismus“, koncept vyrůstající ze směsice mýtu o „dobré válce“ a americké blízkovýchodní politiky. Ten nabýval na oblibě s koncem Studené války, kdy poslední zbývající překážkou sionistickému programu na Blízkém východě zůstaly sekulární muslimské státy, jako například Irák Saddáma Husajna.

Continue Reading

Autor: Greg Johnson

Corneliu Zelea Codreanu
The Prison Notes
Překlad: Anonym
Reconquista Press, 2011

česky:
Zápisky ze žaláře
2017, 96 str., brož.
K vydání připravil Karel Veliký
Délský Potápěč, 2017

Tento útlý svazek (v anglickém vydání 128 stran, včetně mnoha stran fascinujících fotografií) je povinnou četbou nejen pro obdivovatele Cornelievoa Codreana, ale také Julia Evoly, protože obsahuje všechno, co tento italský autor o Codreanovi a Železné gardě napsal.

Codreanu (13. 9. 1899 – 30. 11. 1938) byl charizmatický zakladatel a vůdce rumunské Železné gardy či Legie archanděla Michaela (známé také jako Legionářské hnutí). Železná garda byla hnutím ve všech zásadních rysech fašistickým: nacionalistická, rasově smýšlející, tradicionalistická, autoritářská, aristokratická, militantní, antikapitalistická, antikomunistická, antisemitská a s příslibem národní obrody prostřednictvím oživení nejhlubších tradic rumunského národa.

Continue Reading

V následujícím úryvku ze své „Alternativy pro svět“ vyzývá sir Mosley Brity, aby uznali právo Německa na impérium a tvrdí, že jedině souhlas s Hitlerovou vizí Východu může zajistit mír v Evropě, zabránit expanzi Sovětského svazu na západ a vytvořit pevnou základnu pro fašistickou Evropu.

Autor: Sir Oswald Mosley

Nad příčinami současného rozdělení Evropy a možnou cestou k obnovení mocenské rovnováhy mohou panovat neshody, málokdo by však seriózně mohl pochybovat o tom, že se dnes Evropa znovu ocitla v situaci a uvnitř systému, jež nevyhnutelně směřuje k válce. Tento článek se snaží nalézt řešení tohoto staronového problému a za tím účelem se vrací k základnímu konceptu evropského svazu, jenž rozezníval  srdce válečné generace v roce 1918 a jenž byl následně obratem zadušen zvráceností Společnosti národů, zneužité k opaku účelu, za nímž byla zřízena. Tento rozbor tak musí začít pohledem na činitele, jež jednotlivé národy rozdělují, zejména pak ty, jež znemožňují navázání mírumilovných a přátelských vztahů mezi Velkou Británií a ostatními velmocemi.

Continue Reading

Aleister Crowley, 1875–1947

Autor: Kerry Bolton

Thelemský stát

Podoba thelemské vlády je do jisté míry nastíněna v Knize zákona jako svébytná forma korporativismu: „Stav mnohosti ať je spoután a mějte jej v ohavnosti: ty nemáš jiného práva, než konat svoji vůli“. 1] V protikladu k anarchistickým či nihilistickým výkladům thelemské zásady „konej svou vůli“ však Crowley definoval thelemský stát jako dobrovolné sdružení pro blaho celku. Vůle jednotlivce se uskutečňuje prostřednictvím společenské spolupráce. Vůle jednotlivce a společenská povinnost nemají být v rozporu a jednotlivec má „v dokonalé kázni a bez jakéhokoliv rozporu sloužit svému já i společnému prospěchu“. 2]

Crowley kladl důraz na to, aby nedošlo k záměně jeho učení s anarchismem nebo liberalismem. I když jeho Liber Oz („Práva člověka“) 3] působí jako recept na naprostou svobodu jednotlivce, neomezovanou společenskými konvencemi, dodával k tomu sám Crowley, že „toto prohlášení nesmí být bráno jako pobídka k bezuzdnému individualismu“. 4]

Continue Reading

Pod tímto titulkem informoval ve čtvrtek 1. prosince 1938 Polední list o smrti předních legionářů při údajném pokusu o útěk. Zpravodaj listu z Bukurešti k tomu telefonoval:

„Druhý armádní sbor vydal úřední zprávu, podle které měli být v noci z 29. na 30. listopad převezeni četní zajatci z Ramnicul Sarat do Ilavy. Na silnici z Ploješti u silničního kamene s označením 13 km jali se neznámí pachatelé ostřelovat z blízkého lesa transport. Zajatci využili této příležitosti, vyskočili z nákladního auta a chtěli uprchnouti do lesa. Transport provázející četníci zahájili na prchající trestance palbu. Prchající byli vesměs zastřeleni. Mezi nimi byl Zelea Codreanu, bývalý vůdce Železné gardy, který jak známo byl před krátkou dobou odsouzen na 14 let káznice…“

Tolik zpravodaj. Jak to bylo doopravdy, se lze nyní dočíst ve sborníku Corneliu Zelea Codreanu a Legie Archanděla Michaela, který Délský potápěč vydává u příležitosti výročí této dávné politické popravy. Kromě výkladu historie, stylu, doktríny a víry legionářského hnutí, obsahuje rozhovor, který prof. Mutti vedl s vdovou po Codreanovi krátce před jejím úmrtím, vyznání se k legionářské víře od religionisty Eliada a Evolovu rozpravu s Codreanem z března 1938. Především však rozsáhlé ukázky z původních Kapitánových (= Codreanu) knižních prací Pentru legionari (Mým legionářům) a  Cãrticica sefului de cuib (Příručka pro hnízda). A zatímco hutné poznámky a četné doplňky jsou pro naše publikace standardem, protentokrát jej překračuje velká obrazová příloha! Sborník vychází jako 10. svazek někdejší Knihovny Národní myšlenky, aby uzavřel volnou trilogii o národně-revolučních „třetích cestách“ mezi marxismem a liberalismem (Falanga José Antonia – Italská sociální republika – Codreanovi legionáři).

Continue Reading

Autor: Mark Citadel

„Panovníci byli dobří, někteří i velice dobří, ale také slabí nebo špatní. Někteří se těšili lásce a úctě svého lidu až do konce svých životů, jiní skončili na popravišti. Ne každý monarcha tak byl dobrý – monarchie samotná však je dobrá vždy.“

Tak pravil rumunský politik první poloviny 20. století Corneliu Zelea Codreanu ve své autobiografii „Mým legionářům“. Jeho slova s oblibou citují lidé na pravici, pozitivně naklonění monarchickému zřízení. Codreanu však k monarchii nezastával ve své době v Rumunsku úplně typické postoje. Mezi válkami země oscilovala mezi de facto konstituční monarchií s voleným parlamentem, v čele jejíchž vlád se střídala série liberálních politiků, a „královskou diktaturou“ vyhlášenou králem Karlem II. Tomu se povedlo dostat k moci navzdory totální diskreditaci své osoby, po níž se vzdal nároku na trůn – což se pochopitelně nemohlo nepodepsat na postojích rumunské pravice k fungování monarchistických institucí.

Continue Reading

Spenglerovský vizionář F. P. Yockey

Autor: Theodore J. O’Keefe

Americký spisovatel Francis Parker Yockey se na autoritářském pólu americké krajní pravice dlouhodobě těší kultovní pověsti. Skutečnost, že první vážně míněný pokus o studii jeho života, kniha Kevina Coogana Dreamer of the Day (Snílek dne), je dílem levicového anarchisty, není až takovým překvapením, protože Yockeyho myšlení a činnost se často vzpíraly levo-pravým škatulkám. Coogan předkládá poctivou a důkladnou rešerši, v níž o svém předmětu odkryl mnohá těžko dostupná fakta a dlouho zapomenuté zvěsti. Přínos knihy však snižuje rozdělení pozornosti věnované různým tématům, naznačené už podtitulem Francis Parker Yockey and the Postwar Fascist International (Francis Parker Yockey a poválečná fašistická internacionála).

Yockeyho za svou jistou tajuplnost vděčí svému opus magnum Imperium a pozdější nejasnostmi opředené smrti v roce 1960. Coogan rozptyluje větší část pochybností obklopujících Yockeyho úmrtí v sanfranciském vězení, kam se dostal za pasový podvod, když ukazuje, že se s takřka stoprocentní jistotou skutečně jednalo o sebevraždu. Jeho nakládání s Yockeyho historicko-politickým manifestem už však tak definitivní rozhodně není, protože Coogan se vyhýbá systematickému popisu a analýze Imperia, zdaleka nejvýznamnějšího Yockeyho počinu. Namísto toho se rozhodl sledovat nitky jeho záhadných a bezvýsledných pokusů o organizaci revoluce, a také osvětlit různé v knize obsažené myšlenky prostřednictvím jejich (často chatrného) spojení s myšlením a činností mlhavé skupiny, již označuje jako „poválečnou fašistickou internacionálu“.

Continue Reading

Autor: Alex Kurtagić

Na den před 28 lety zemřela španělská prosovětská komunistka, vůdkyně republikánů a feministka Dolores Ibárruri, která se ve své zemi snažila nastolit komunismus a následně v Moskvě pracovala pro Stalinův režim. Když se po Francově smrti vrátila do rodné země, zahrnuli ji demokratičtí politici poctami. Do dějin vstoupila heslem „¡No pasarán!“ z bitvy o Madrid ve španělské občanské válce.

Isadora Dolores Ibárruri Gómezová se narodila v baskické Gallartě jako dcera havíře a také karlisty (musel si s ní tedy leccos vytrpět) – tedy stoupence tradicionalistického, legitimistického, monarchistického a kontrarevolučního hnutí, které vzniklo v reakci proti osvícenství a francouzské revoluci, a čerpalo mj. z myšlenek Josepha de Maistreho a dalších francouzských reakcionářů. Její matka byla Kastilanka, již malá Dolores znepokojovala natolik, že ji v deseti letech konečně vzala do kostela San Felicísimo, aby tam kněz provedl vymítání ďábla.

Continue Reading

Autor: Maurice Bardèche

Při příležitosti výročí úmrtí Maurice Bardècheho přinášíme závěrečný díl třídílné minisérie, první část naleznete zde, druhou zde.

Účelem fašistického státu je formovat lidi podle určitého modelu. Na rozdíl od demokratických států se ty fašistické nezdráhají učit také morálku. Vůli a energii národa totiž fašisté považují za ten vůbec nejcennější národní kapitál. Proto pokládají podporu oněch kolektivních vlastností, jež dávají národu tvar a chrání jeho energii, za svou nejvyšší prioritu. Snaží se tak rozvíjet národní vlastnosti jako kázeň, láska k pořádku a práci či smysl pro povinnost a čest. V praktickém prostředí každodenních úkolů se tyto národní morální zásady projevují smyslem pro zodpovědnost, solidaritou, povědomím o povinnostech velení a pocitu uspokojení se s přijatým řádem a důležitým úkolem.

Toto cítění se však neučí ve školách pomocí hesel napsaných na tabuli. Má-li jej výchova v dítěti probudit, režim sám ho pak dále musí rozvíjet v mužích – spravedlivostí dělení národního důchodu, svým příkladem i úkoly, jež stanovuje.

Continue Reading

Arno Breker – Fackelträger (1940)

Autor: Maurice Bardèche

Druhý díl ze třídílné minisérie, první část naleznete zde, závěrečnou třetí tady.

Fašismus v protikladu k tomu demokratickému předkládá svůj vlastní alternativní obraz člověka i pojetí svobody, od onoho velebeného demokratického velice odlišné.

Demokracie svobodu nijak neomezuje, snad kromě zákazu škodit ostatním. Demokraté ale rychle zjišťují, že člověk může škodit vládě, aniž by škodil ostatním a jejich zákoníky se tak rychle plní politickými prohřešky. Že však člověk může poškodit národ jako celek zneužitím svobody, aniž by nutně škodil jednotlivým lidem, by nikdy nepřiznali.

Fašismus proti tomuto anarchickému pojetí svobody staví své vlastní, společenské, jež páchání újmy národu nepřipouští – povoluje však vše ostatní. Bylo by omylem domnívat se, že omezování svobody jednotlivce nebo myšlení patří k duchu fašismu. Když se vlády v zemi ujme fašismus, v každodenním životě se nic nemění: navzdory oblíbenému pořekadlu cinknutí domovního zvonku v sedm ráno skutečně ohlašuje mlékaře.

Continue Reading

Jorian Jenks – Půda a národ

Autor: Gordon Blackwell

Když se roku 1936 stal Jorian Jenks kandidátem do britského parlamentu za Horsham a Worthing, byl už čtenářům Action dobře známý. Autor řady vynikajících článků na zemědělská témata, někdy vydávaných i pod pseudonymem „Vergilius“, pracoval jako rolník v Sussexu a velmi dobře tak chápal hanebnost vládní politiky, v jejímž rámci se do Anglie dovážely laciné potraviny ze zámoří, zatímco britští pěstitelé museli čelit existenčním problémům.

Absolvent Oxfordské univerzity a veterán 1. světové války později vykonával významné funkce v zemědělské správě v Anglii i na Novém Zélandu. Tyto zkušenosti tedy přinášel Britské unii (British Union), když se stal jejím hlavním poradcem pro zemědělství a aktivním zastáncem britských rolníků i zemědělských dělníků.

V pronikavém článku pro Action, napsaném už za války, ale ještě před Mosleyho zatčením, se pustil mimo své obvyklé téma, když prokázal skutečnou hloubku svého přesvědčení veterána v článku “The British Socialism of British Union” (Britský socialismus Britské unie). Napsal zde: „Unie je pro mír, protože považuje válku za hanebné plýtvání životy i prostředky a protože si uvědomuje, že válka hází klacky pod nohy postupu socialismu. Britská unie je ale také revoluční, jelikož si vytkla za cíl zlomit moc mezinárodního finančnictví nad Británií. Britská unie tak může Británii dovést ke skutečné demokracii a svobodě.“ Tyto řádky z roku 1940 zajistily bývalému vojákovi místo v koncentračním táboře a návdavkem ještě nařčení z vlastizrady. Jenks tedy následoval asi osm stovek dalších patriotů z Britské unie za ostnaté dráty.

Continue Reading

Dne 13. srpna 1977 – přesně před 40 lety – zemřel anglický romanopisec, farmář a příznivec fašistických idejí Henry Williamson. V našem prostředí je znám svými dětskými knihami jako Vodní poutník Tarka, v této eseji K. Boltona představujeme i další aspekty jeho díla a myšlení. – Red.

Autor: Kerry Bolton

Henry Williamson náležel ke generaci 1. světové války, která z této zkušenosti vyšla s novým, ale svými zdroji věčným světonázorem. Podobně jako Nor Knut Hamsun chápal Williamson místo člověka v přírodě jako nejhlubší zdrojnici jeho bytí a idealizovanou přírodu viděl  coby reakci proti stroji a bance. V této generaci byla rozšířená naděje na nové Jaro (spenglerovksou terminologií) pro Západ, kdy převáží venkovský princip nad městským a zakořeněnost v půdě a její obdělávání nad beztvarými velkoměstskými masami. Byla to, řečeno se Spenglerem, poslední bitva „Civilizace-krve proti penězům.“

A přestože je zásadní vliv Williamsona na literaturu 20. století, stejně jako u Ezry Pounda nebo Hamsuna, všeobecně uznáván, byli tito muži odsouzeni k postupnému zapomnění – nejen kvůli své identifikaci s novými politickými formami, ale (na rozdíl od některých svých současníků) také a hlavně proto, že se jich nikdy nezřekli. To jim liberální a židovské kliky, které drží pevně v rukou vydavatelství i klíčové posty ve světě literární a umělecké kritiky, nikdy nemohou odpustit. Williamsonův světonázor utvářely jak zážitky ze zákopů, tak jeho blízký vztah k přírodě, což ho nakonec pochopitelně dovedlo k uznání pro národní socialismus s jeho konceptem Blut und Boden a fašismus sira Oswalda Mosleyho.

Continue Reading

Autor: Andrew Joyce

„Kořenem Kazinovy – a vlastně nás všech – hrůzy z Pounda je, přiznejme si to na rovinu, Poundův rasismus.“ Theodore Weiss, The New York Review of Books, 1986.

S nesmírnou zálibou se čas od času potápím do minulosti, abych u mužů či děl výjimečného génia hledal myšlenky blízké a spřízněné s těmi vlastními. Není to nic obtížného. Časy se drasticky změnily a spektrum „přijatelných“ názorů se zúžilo natolik, že společenské a politické názory v podstatě všech významných tvůrčích myslitelů až do poloviny 20. století jsou optikou dneška považovány za (kvazi)fašistické. Mnozí z nás si pochopitelně uvědomují, jak negativní dopad měla tato proměna obecné kultury na historický odkaz a paměť dotčených osobností. Ve společnosti vždy připravené promptně vymazat z učebnic dějepisu „staré mrtvé bělochy“ budou tito lidé nevyhnutelně „první na ráně.“

Continue Reading

Maurice Bardèche (1907-1998)

Druhý díl naleznete zde, třetí závěrečný tady.

Autor: Maurice Bardèche

Diktatura je věčná. Římané, když se jejich vlast ocitla v ohrožení, pozastavovali působení republikánských svobod. Stejně tak Konvent. Režim „vlasti v nebezpečí“ je režim autoritářský, nastolený ve vážných případech (Ernstfall) k zachování nezávislosti a k záchraně země vůbec. Válčící státy, obležená města nebo země rozdělené občanskou válkou musejí být řízeny autoritářsky, bez ohledu na svou aktuální politickou reprezentaci.

Typické pro tyto metody je omezení ustálených svobod a především jistě ukáznění svobodné rozpravy. Toto ukáznění může být, případ od případu, dobrovolné či vynucené. Smyslem těchto dočasných autoritářských režimů je po dobu trvání krize sjednotit všechny síly země v mocný svazek a nedovolit tak soukromým zájmům nebo zahraničnímu působení využívat síly potřebné ke společné obraně k vlastnímu prospěchu.

Může se však toto autoritářské řízení státu, přijímané – a někdy dokonce vyžadované – lidmi v časech krize, stát běžnou metodou vládnutí i po pominutí nebezpečí? Fašismus je přitakávající odpovědí na tuto otázku. Podle fašistických stran právě lehkomyslné a rutinní zneužívání svobody vede k pravidelným obdobím nebezpečí, kdy se v ohrožení ocitají nezávislost i samotné přežití národa. Cítí tedy potřebu předejít návratu těchto pravidelných krizí a přijmout jistou míru národní disciplíny jakožto normální. Stávající podmínky politického života podle nich vystavují všechny země neustálému nebezpečí. Opatření nezbytná k zajištění jejich nezávislosti a spásy musejí být podniknuta bezodkladně, nemá-li země zůstat bezbranná, až přijde nebezpečí.

Continue Reading

Autor: Frank Martell

Po celonočních oslavách revolučního vítězství zazněla na první schůzi nové komunistické vlády v Nikaragui hned na úvod otázka: „Tak – a co budeme dělat teď?“ Daniel Ortega a jeho soudruzi odpověď neměli. Sandinisté měli sice dovednosti potřebné k úspěšnému dovršení revoluce, ale jejich neschopnost vládnout učinila z revoluce ve výsledku jen krátkou a marnou epizodou. Podobná nedostatečnost ideologického myšlení a sofistikovanosti sužovala a sužuje mnohá revoluční hnutí, včetně těch nacionalistických. Za klasický příklad nám může posloužit rumunské legionářské hnutí, z jehož selhání i úspěchů si i dnešní nacionalisté mohou vzít cenné lekce.

Continue Reading

Mahátma Gándhí na návštěvě fašistické Itálie, 1931.

V roce 1931 podnikl indický nacionalista netypickou cestu do fašistické Itálie. Coby mírotvůrce přijel vzdát hold vládě Benita Mussoliniho. Video ukazuje, jak Gándhího provádějí po fašistické zemi. Mussolini si ho oblíbil a označil ho za „génia a světce,“ Gándhí jej na oplátku nazval velkým státníkem, který „mnohé vykonal pro rolnickou třídu.“ Když roku 1935 nařídil Mussolini invazi do africké Habeše, Gándhí to sice kritizoval, ale vyzýval ke striktně mírové odpovědi.

Continue Reading