Délský potápěč

Árijský motiv „zlatého úsvitu“ na plakátu islámské revoluce; R. Chomejní, tradičně oděná žena, student, dělník, rolník, gardista a padlý martyr: „Hlavně se nenechat ožidit a oamerikánit!“

Autor: Karel Veliký

Árijci se do země, kterou pak nazvali svým jménem, zemí Árijců, počali stěhovat z jihoruských stepí ve druhém tisíciletí př. n. l. Přicházeli v několika vlnách a rychle si podrobili zdejší, mnohem početnější semitské obyvatelstvo. Časem však tento domorodý, služebný a otrocký živel pronikal do panující árijské vrstvy. Árijci od podmaněných proto všelicos přijímali, nejen civilizační vymoženosti (např. písmo – zatímco neárijské národy si libovaly ve spisování od nepaměti, Árijci „mrtvou literou“ všude dost dlouho opovrhovali), nýbrž i náboženské představy. Přesto si však nadlouho dovedli uchovat svou národní odlišnost a převahu. O tom svědčí Avesta, jak se nazývá nejstarší památník zarathustrovského písemnictví. Po generace byly posvátné texty tradovány ústně, teprve v druhém století před naším letopočtem byly zaznamenány. Neklamný znak, že tehdy již árijský duch, „Árjaman“, na Íráně mizel. Jazyk, blízký védskému a sanskrtskému (bohatý na pády, slovesné tvary a složená slova), byl ostatně už mrtvý a semitské písmo jej navíc vystihovalo velmi nedokonale. I tak je ale možno z těchto „zlomků“ rekonstruovat leccos z původní árijské duchovnosti: o králi zlatého věku Jimovi, o původní otčině Árijců na dálném severu.

Když Ahura Mazda říká Jimovi: „Jen jednou v roce tam vidí lidé zapadat a vycházet hvězdy, měsíc a slunce, a ti obyvatelé pokládají jeden rok za jeden den“, je to dávná vzpomínka na árijské Vaédžó, „Hyperboreu“ (Vidévdát, kapitola 1 a 2: „Díla Jimy zářícího“). Když mu radí, aby na svůj hrad zanesl „zárodek všech mužů a žen, kteří jsou největší, nejlepší a nejkrásnější na této zemi“, je to svědectví o základních eugenických opatřeních, která Árijci měli ctít a dodržovat: „Uspořádej je do párů tak, že se to nevyčerpá, dokud budou lidé v tom hradě. Nepřijdou tam lidé s vydutou hrudí ani hrbáči ani kleštěnci ani šílenci ani nadmíru oškliví ani podvodníci ani slabozrací ani zlostníci ani cvikýři ani křivozubí ani malomocní, kteří musejí být odděleni od ostatních…“ (tamtéž). Ještě Aischylos (525 –456 př. n. l.) si tak byl vědom původní árijské jednoty, když v dramatu Peršané označuje bojující perské a řecké národy za „sestry téže krve“, „vyšší a krásnější než člověk uvykl vidět člověka“. 1]

Continue Reading