Délský potápěč

„Vtipná“ ilustrace z Reflexu č. 9/2003 k třístránkového rozhovoru „Pravda je ta nejlepší cesta“, kdy tzv. „devadesátková porevoluční svoboda“ ještě doznívala, jakkoli otázky bývalého redaktora Mladého světa nemají vzbudit nejmenší pochybnost, že on – všední normouš – je stále na té jediné správné straně…

Autor: Karel Veliký

Třiadvacet let uplynulo od vydání knihy Tabu v sociálních vědách, shrnující teze a doklady o rasových nerovnostech, osvětlující židovskou skupinovou strategii a plédující za eugenická opatření.  Autor se jí vyřadil ze „slušné společnosti“ převládající egalitářské ekumeny (křesťanů, liberálů, demokratů, anarcho-komunistů, jakož i běžných grantoidů⁕ a nejrůznějších multidebilů vůbec) jednou provždy, a tak není divu, že z této perspektivy zapovězená témata u nás již nikdo knižně nepojednal, nedoplnil, natož, aby je rozvíjel.  K dnešku Petr, jehož životním krédem je údiv – Is that all there is?, sepsal zajisté již více jak tucet dalších, mediálně (i čtenářsky) však stále více opomíjených titulů, z nichž tu – z délského úhlu pohledu – vyzvedneme alespoň Konverzační slovník podlidí a Manuál moderního nonkonformisty (tzv. kontrariána), oba z roku 2018. Níže následující výbor je pak z knihy Tak pravil mimočlověk (2015), která je zase výběrem z autorových deníkových záznamů z let 2011–2015, čítajících tehdy přes pět tisíc stran (nyní je jich o 15 tisíc víc!). Z takového množství je ovšem možno libovolně poskládat několik zcela odlišných obrazů, ten náš je samo sebou zabarvený délsky, přičemž nepotlačuje autorův svérázný humor, (často „kompromitující“) smysl pro sebeironii a sebeodstup, prokazující jak málo mu záleží na cizích míněních. K distanci patří, že o sobě, mimočlověku v lidské zoo, hovoří ve třetí osobě – jako o onom.

Continue Reading

Háj Sasů u Verdenu (Sachsenhein)

U příležitosti vydání knížky z katalogu Ahnenerbe-Stiftung Verlag představujeme lokality s Ahnenerbe spjaté… Mnohé vyzývají k poutím.
Continue Reading

Před svým domkem v Černém lese. „Všechno podstatné a velké vzniklo z toho, že měl člověk domov a že byl zakořeněn v tradici,“ řekl novinářům ve známém rozhovoru pro časopis Spiegel ze září 1966 (česky: Filosofický časopis č. 1/1995). V téže době si Ernst Jünger poznamenal: „Martin Heidegger schreibt mir, daß man sich am besten in seinem Zimmer aufhalten, ja nich einmal aus dem Fenster schauen soll (Siebzehn verwehnt I). Ani tamní polní cesta (Der Feldweg, 1953) mu již tedy neposkytovala útěchu nad světem, v němž člověk již není pánem, nýbrž objektem techniky a ekonomicko-zbožních, tj. peněžních vztahů.

Autor: Karel Veliký

Není žádná náhoda, že György Lukács, Žid-stalinista a výjimečně erudovaný literární kritik, ve své knize Existencialismus či marxismus? (1947) odkazuje na Heideggera s Célinem v jediné větě: „Sein und Zeit je při nejmenším stejně zajímavá četba jako rozsáhlý román Célinův Cesta do hlubin noci…“ (s. 72), ač se při tom pevně drží výkladu fašismu coby „poslední fáze buržoazní společnosti“, jak jej vymezily instrukce a rozkazy kominterny. „Podstata fašismu“ (Locchi) ve smyslu vybojování si budoucnosti se zřetelem k minulosti (kde „pokrok“ je zároveň „návratem“ k počátku, přítomném v nitru „fašisty“ jako projekt) je v „prefašistickém“ (Adorno) Bytí a čas shrnuta v paragrafu 74/385-387 (v českém vydání s. 426nn): člověk jakožto bytí-tu/zdebytí (Dasein), tedy ten, kdo se sám dokázal vymanit z neautentičnosti existence ve společnosti – tj. vyprázdněné society, nabývá plné zdatnosti (včetně heroičnosti) až v (národně-lidové) pospolitosti, tj. autentickém společenství, která jej jako jednotlivce přesahuje, ale v níž právě proto sám získává. Čili jde o návrat ke stavu (prvotně ontologickému), v němž se individuální jedinečnost dialekticky včleňuje do komunity, namísto aby epické a tragické charaktery stály vždy mimo dutou společnost a proti ní, jak je tomu „nyní“, u existencialistů a jejich lidových („jurodivých“) podob (pop-derivátů: beatnici, vlasatci apod.).

Continue Reading

Radu Gyr, v pozadí legionářský Zelený dům (1937), který přetrval komunistický režim a zbořen byl až developerem… Jak moc se nepodobá „drsným“ hrdinům z akčních filmů. A přitom, kdo z jejich představitelů by asi unesl to, co tento obrýlený mladíček…

Autor: Karel Veliký

Devadesát let stará úvaha rumunského autora o podivné nedotknutelnosti toho, čemu se dodnes otevřeně a s hrdostí říká „Literatura jako zbraň“, viz Revolver revue…

Jakožto znalec pařížské bohémy Radu Gyr kritizuje osobnosti, u nejobecnějšího publika vnímané jako nezpochybnitelné veličiny francouzské literatury, a poukazuje na rozkladný vliv jejich působení, suverénně přetrvávajícího i v režimu „Dieu, famille, patrie“ (rozuměj: Vichy, za Národní revoluce), ba v Němci obsazené Paříži (včetně potlesku německých důstojníků Mouchám, Sartrově „odbojářské“ divadelní hře).

Zmiňuje jména jako André Breton (který stál za „buřičským hnutím“ zvaným surrealismus), Romain Rolland („melodickými frázemi hlásající humanitní ideje“), Louis Aragon, George Sadoul, Anatole France, Henri Guilbeaux, a další „trockisty a komunisty“. Jejich dopady na francouzské myšlení Gyr připodobňuje k rozkladnému působení Remarqua v Německu. Píše o zatuchlém duchu meziválečné umělecké scény („Uveďme jen salon paní Ménard-Dorianové, v němž se z chorobného zápalu několika Židů, ruských revolucionářů a básníků propadlých omamným jedům zrodila Liga pro lidská práva“), opovrhuje surrealismem („surrealistická škola nemálo přispěla k založení protifašistické ligy“), dadaismem („jenž vznikl roku 1916 v Curychu jako duchovní dítko hrstky židovských emigrantů a revolucionářských umělců pod vedením Tristana Tzary, jenž po válce opustil Kabaret Voltaire v Curychu a vystěhoval se do Paříže, kam jej následovaly ostatní humanitářské a mezinárodní proudy“ – s veškerou tou „oplzlou literaturou“, od bulváru po rádoby velké romány).

Za všechny jeden odstavec, psaný jakoby včera:

Continue Reading

To vše je ovšem svět jiných. Pro nás je tu „cesta lesem“, také ta třetí nebo čtvrtá, „po zarostlých stezkách“, i polních, příklady anarchy, Tajného Německa, politického vojáka, i onoho zvláštního typu člověka, jenž za dlouhé noci bdí a ve ztemnění světa střeží světlo lampy, aniž by doufal, že ještě spatří ty nové (a přece věčné), kteří se – možná – vynoří s úsvitem…

Autor: Karel Veliký

– o dovršiteli humanismu

Francouzský filosof Michel Foucault patří k těm nemnoha myslitelům, kteří nasadili brýle celé jedné epoše – té naší. Doslovně stvořil celý myšlenkový svět určitého typu člověka, vědomí, jaké před jeho působením v takto celistvé podobě neexistovalo. Při tom dnes se rozšířilo již natolik, že většina z těch, kdo se na sebe a svět dívají skrze jeho dioptrická skla o něm nejspíš nikdy neslyšela… Jaký byl tento profesor, cílevědomý šiřitel duchovního HIV, jenž světlé dokázal proměnit v temné a naopak?

Vychováním katolík, chodil do výběrové (a tedy přísné) katolické školy. Dospěl však v homosexuála se sadomasochistickými sklony. Po tomto zjištění se nejprve pokusil o sebevraždu. Opakovaně. Až poté vyzval svět, jak bůhví kolikátý Rastignac: „Tak teď my dva! Kdo z koho!“

Doba šla doleva. Četba knih Louise Althussera ho přesvědčuje natolik, že se stává členem komunistické strany. Avšak význam Moci coby primárního hybatele dění a dějin prověřoval již dříve, patrně jak u Nietzscheho, tak De Sadeho.  V šedesátých letech zprvu sympatizoval Maovou kulturní revolucí, neboť „aby mohl být na půdě starého systému vybudován zcela nový společenský systém, je třeba tuto půdu vyčistit“. Tento citát předsedy Maa jako by byl Foucaultovým východiskem do let sedmdesátých…

Tehdy v něm plně dozrály teze, jež začnou měnit i zákoníky:

Continue Reading

Bohdan Chmelnický

Autor: Karel Veliký

K dějinám zneužívání ukrajinské identity

Slovo Ukrajina mělo původně význam ryze zeměpisný. Jako „okrajiny“ se označovaly pohraniční pásy při jižních hranicích polsko-litevského a moskevského státu, vystavené nájezdům asiatských kočovníků. První písemný doklad tohoto označení však spadá již do konce dvanáctého století, kdy se kyjevský letopisec zmiňuje o jakési okrajině v dnešní poltavské oblasti a v Haliči: „kníže Rostislav přišel do haličské okrajiny,“ píše. Pojem – bez jakéhokoli národnostního významu – se v letopisech opakovaně vyskytuje ještě během století třináctého, pak však na dlouhou dobu z pramenů mizí. Opět se objevuje až ve století šestnáctém a to stále ve významu pohraničního území. Rozdíl je pouze v tom, že tentokrát již označuje území středního Dněpru, pozdější kyjevské gubernie, která koncem onoho století utvoří jmenovanou jihovýchodní pohraniční provincii polsko-litevského státu. A byli to právě Poláci, kdo označení této své periferie ve formě „ukrajina“ zprostředkovali jiným národům: roku 1590 jej katolický kyjevský biskup Józef Wereszczyński užil při popisu osídlování nově získaných ruských území k polskému státu; „Ukrajinou“ nazval dnešní kyjevskou oblast také polský kronikář J. Bielski; tentýž název stojí ve smlouvě záporožských kozáků s polskou vládou z roku 1619 či v listech polského magnáta Zbaražského polskému králi, ba na zeměpisné mapě z téže doby, uložené v pařížské národní knihovně, kde rovněž vyznačuje kyjevské území. A tak zatímco jiné „okrajiny“ časem zanikaly, z „okrajiny“ v Podněpří se během sedmnáctého století, v dobách kozáckých bouří, stala „Ukrajina“ názvem velké země, která dosud nikdy nebyla jedním celkem. Stalo se to takto: jméno, označující jen pohraniční marku se vlivem kozáctva rozšířilo na celé jím ovládané území v dolním Podněpří. A domorodé obyvatelstvo tak postupně samo začalo nazývat zemi, kde žilo – odráží se to v lidovém básnictví, historických zpěvech i projevech kozáckých atamanů sedmnáctého věku.

Continue Reading

Árijský motiv „zlatého úsvitu“ na plakátu islámské revoluce; R. Chomejní, tradičně oděná žena, student, dělník, rolník, gardista a padlý martyr: „Hlavně se nenechat ožidit a oamerikánit!“

Autor: Karel Veliký

Árijci se do země, kterou pak nazvali svým jménem, zemí Árijců, počali stěhovat z jihoruských stepí ve druhém tisíciletí př. n. l. Přicházeli v několika vlnách a rychle si podrobili zdejší, mnohem početnější semitské obyvatelstvo. Časem však tento domorodý, služebný a otrocký živel pronikal do panující árijské vrstvy. Árijci od podmaněných proto všelicos přijímali, nejen civilizační vymoženosti (např. písmo – zatímco neárijské národy si libovaly ve spisování od nepaměti, Árijci „mrtvou literou“ všude dost dlouho opovrhovali), nýbrž i náboženské představy. Přesto si však nadlouho dovedli uchovat svou národní odlišnost a převahu. O tom svědčí Avesta, jak se nazývá nejstarší památník zarathustrovského písemnictví. Po generace byly posvátné texty tradovány ústně, teprve v druhém století před naším letopočtem byly zaznamenány. Neklamný znak, že tehdy již árijský duch, „Árjaman“, na Íráně mizel. Jazyk, blízký védskému a sanskrtskému (bohatý na pády, slovesné tvary a složená slova), byl ostatně už mrtvý a semitské písmo jej navíc vystihovalo velmi nedokonale. I tak je ale možno z těchto „zlomků“ rekonstruovat leccos z původní árijské duchovnosti: o králi zlatého věku Jimovi, o původní otčině Árijců na dálném severu.

Když Ahura Mazda říká Jimovi: „Jen jednou v roce tam vidí lidé zapadat a vycházet hvězdy, měsíc a slunce, a ti obyvatelé pokládají jeden rok za jeden den“, je to dávná vzpomínka na árijské Vaédžó, „Hyperboreu“ (Vidévdát, kapitola 1 a 2: „Díla Jimy zářícího“). Když mu radí, aby na svůj hrad zanesl „zárodek všech mužů a žen, kteří jsou největší, nejlepší a nejkrásnější na této zemi“, je to svědectví o základních eugenických opatřeních, která Árijci měli ctít a dodržovat: „Uspořádej je do párů tak, že se to nevyčerpá, dokud budou lidé v tom hradě. Nepřijdou tam lidé s vydutou hrudí ani hrbáči ani kleštěnci ani šílenci ani nadmíru oškliví ani podvodníci ani slabozrací ani zlostníci ani cvikýři ani křivozubí ani malomocní, kteří musejí být odděleni od ostatních…“ (tamtéž). Ještě Aischylos (525 –456 př. n. l.) si tak byl vědom původní árijské jednoty, když v dramatu Peršané označuje bojující perské a řecké národy za „sestry téže krve“, „vyšší a krásnější než člověk uvykl vidět člověka“. 1]

Continue Reading

[ngg src=“galleries“ ids=“4″ display=“imagebrowser“ maximum_entity_count=“500″]

Autor: Karel Veliký

U vzniku Lidových novin, které prý „znamenaly zásadní zvrat v české žurnalistice“ (viz Wikipedie) stál roku 1893 advokát židovského původu Adolf Stránský. Původní rodinné příjmení se neuvádí, ale „ti, kdo si mění jména“ volili, jak známo, často právě ta co možná nejčeštější, např. Luboš Dobrovský býval Hamerschlag, Bencion Bať se stal Stanislavem Budínem atd. Mívali-li i dva posledně jmenovaní nemalý vliv na tvorbu tzv. veřejného mínění (jen jejich stručné životopisy stojí opravdu za přečtení, včetně osudů potomků a příbuzných!), pak Adolf Stránský a jeho syn Jaroslav zcela zásadní, jak koneckonců dokládá i zde citovaná „otevřená encyklopedie“ (otevřená jak pro koho, že?). Nepřeháníme příliš, řekneme-li, že to právě oni podle vlastního zájmu a měřítka mezi Čechy a Moravany prosadili novou, dodnes povšechně uznávanou stratifikaci české společnosti na vrstvu lepší, vzdělanou, slušnou a inteligentní (vzorně buržoazní, zato vždy s nějakou tou bolševnickou ratolestí), totiž filosemitskou, a na n e k u l t u r n í antisemitskou luzu, hloupou, zakomplexovanou, deprivovanou, neschopnou, nenávistnou, záštiplnou, patologickou ssedlinu – za ta desetiletí je těch jako-odborných i neskrývaně pohrdlivých adjektiv ještě mnohem víc.

Continue Reading

Bratři Mašinové v Poděbradech – zleva Ctirad, Josef a Milan Paumer

Autor: Karel Veliký

Proparlamentářský teror „Bratrů“ a antiburžoazní odboj NAR: srovnání! Příspěvek k KVIFF 24!

Proti „násilí útisku“ se odedávna staví „násilí osvobození“. Následující text srovnává dvě odbojové skupiny z nedávné minulosti, jejichž členové hrubě porušovali zákony v přesvědčení, že proti stávajícímu – institucionalizovanému – právu stavějí právo vyšší, žitou – individualizovanou –  spravedlnost.

První skupinu, českou, nám zdejší systémoví správci, resp. jim vstříc vycházející scénáristé a filmaři, loni představili coby kladný vzor, neboť přece „bez svobody nelze žít a je nutné za ni bojovat“ hned ve dvou podobách, a to v hraném snímku Bratři (r. T. Mašín, 2023), a dokumentárním Útěk do Berlína (r. M. Froyda – J. Novák, 2023). Od devadesátých let jim předcházela řádka knih rozličné úrovně, takže o Mašínech a jejich činech každý, kdo čte DP, jistě už něco slyšel. Proto k nim jen stručně: synové protiněmeckého odbojáře nehodlali uchopení moci v zemi stalinisty v únoru osmačtyřicátého roku jen sledovat a brblat. Rozhodli se cvičit v podvratné činnosti, shromáždit zbraně, peníze, podobně naladěné mladé muže a začít s diverzemi. Spoléhali přitom na pomoc a podporu ze Západu, na jehož rozhlasových vlnách se vysílalo („štvalo“) ve smyslu, že stalinistický režim se beztak sám dlouho neudrží, že jej stačí jen trošku popostrčit a zhroutí se, navíc hned za hranicemi stojí americké jednotky, připravené v pravý čas zasáhnout apod. – svědkové nedávné protiruské propagandy z prvních měsíců bojů na Východě vědí, jak přesvědčivě to může znít a Mašínům v padesátém roce bylo jen osmnáct a dvacet let…

Continue Reading

Triáda – Sérant, Hamsun, Pound

Vychází jako sedmý svazek bílé edice Metanoia

K Ezru Poundovi toho na Délském potápěči během let vyšlo dost. A brněnském nakladatelství Atlantis již před více jak dvaceti lety zahájilo vydávání jeho sebraných spisů, jimž pochopitelně dominují Cantos. Jejich hodnotu a význam naznačí už jen pohled na anglicky psané heslo „Ezra Pound“ z Wikipedie. V tomto článku se proto soustředíme pouze na naši novou knížku, zaměřenou na poslední vrcholné období Poundova života – opravdu živelně činné – v Italské sociální republice.

Neboť od ledna 1944 až do posledních dubnových dní následujícího roku mu republikánský tisk zveřejnil přes sto různých příspěvků (články, básně, poznámky, manifesty, překlady, eseje), republikánská vláda navíc nechala vydat šest jeho textů a překladů v podobě knih a brožur, sedmý samostatný titul si vydal vlastním nákladem, a k tomu ještě tisíce a stovky plakátků s konfuciánskými státnickými hesly do ulic i pro školy a jiné instituce, které ve svých bezmála šedesáti letech neváhal sám vylepovat.

Continue Reading

Praha prohrává v boji s (nejen) vizuálním smogem

Autor: Karel Veliký

Když se manželé Hradečtí jako poměrně úspěšní lidé rozhodli pomáhat osobám na okraji společnosti, psal se počátek devadesátých let. Starali se o bezdomovce tak obětavě, že si je vodili do bytu, aby je nasytili, umyli a nechali přespat. Postupně jim ale tato obětavost přerůstala přes hlavu. Do bytu přicházelo stále více bezdomovců, až se manželé cítili ve vlastním obydlí už spíše jako cizinci. Lidé z ulice si bez skrupulí brali všechno, co jim padlo do ruky a málem udělali bezdomovce i z manželů Hradeckých… – Tísnivou situaci jednoho manželského páru se ještě podařilo napravit. Nynější „welcome-diktát“ však spěje k tomu, že by se v obdobné nouzi mohl zanedlouho ocitnout celý národ…

Počet na první pohled, či poslech, nečeských obyvatel země, o které se dosud setrvačně mluvívá jako o „naší“, se strmě zvyšuje. Až se člověk diví, kde všichni ti cizinci – při nedostatku, resp. drahotě, bytů pro našince – vlastně bydlí? V Praze nabývají nečeský ráz již celé ulice a nejde přitom jen o všudypřítomný vizuální smog, světácky vyhlížející obrazy a nápisy na nejroztodivnějších reklamních poutačích a vývěsních štítech, smog produkovaný i domorodci (jak těmi zcela naivními-nevědomými, tak vypečenými-uvědomělými), imitujícími při svém kargo-kultu západní vzory, nýbrž o probíhající etnickou proměnu. Konfrontováni s touto ňujorkizační (či kalifornizační) skutečností, připomeňme si co nejstručněji historii přenárodňování české země. Nikoli ovšem pravěké či starověké, ba ani středověké, neboť jejich archeo-historické popisy vždy ovlivňovaly dobově podmíněné politické zájmy, nýbrž až novověké, doložitelné neutrálním pramenem berní ruly neboli „prvním úplným soupisem daňových povinností v Českém království “.

Continue Reading

Carl Schmitt – Glossarium (k zakoupení zde)

Autor: Karel Veliký

U nakladatelství Academia právě vyšlo bezmála tisíci stránkové Glossarium Carla Schmitta s jeho sešitovými záznamy z let 1947 až 1958. Následující drobný výbor má naznačit, že místy jsou čtivé a svrchovaně poučné i bez velkých znalostí Schmittova života a díla (žádná z biografií dosud nebyla do češtiny přeložena!) a poválečného dění. Zaměřujeme se totiž na ty pasáže, v nichž se zrcadlí již i naše žitá skutečnost:

Patolízalové Západu prohlašují patolízaly Východu za barbary a ne-lidi. Kdo olizuje paty lakýrek, považuje se být civilizačně nadřazeným tomu, kdo olizuje filcové holínky. Atd. To celé se bezostyšně nazývá osvobozením. Kaliban má nového pána a může teď v plné svobodě tisku a názoru nadávat na své zabité dřívější pány a všechny nepřátele svého současného pána. Jaký pokrok!

V Americe je tedy teď mocná říše, která nás v Evropě okupuje a ovládá. S mocí této mocné americké říše jsem měl co do činění coby příslušník okupovaného, ovládaného a totálně poraženého Německa. Zatkli mě, vzali mi můj nejintimnější majetek, mou knihovnu, strčili mě do cely ke kriminálníkům, zkrátka, dostal jsem se do rukou té mocné americké říše. Byl jsem na své nové pány zvědavý. Ale dodnes, po dobu pěti let, jsem ještě nikdy nepromluvil s Američanem. Neměl jsem co do činění ani s Indiány, ani s puritány, ani s Mexičany, nýbrž s německými Židy, panem Löwensteinem, Flechtheimem a podobnými, kteří pro mě rozhodně noví nebyli…. Zvláštní pán světa, tenhle … chudý supermoderní yankee a jeho prastaří Židé. Pořád jen němečtí nebo rakouští Židé. Originální pánové světa. Globální tvůrce pořádku à la Truman; pan Roosevelt-Morgenthau-Löwenstein-Ebenstein.

Continue Reading

Neuromancer

Autor: Karel Veliký

– osm odstavců k přelomu časů a proměnám lidství

Připustíme-li si konvenční datování, žije v Evropě Homo sapiens sapiens, tedy člověk anatomicky k nerozeznání od dnešního bělocha, už nějakých padesát tisíc let. Z toho čtyřicet tisíc (a víc) hlavně jako lovec. V tomto článku se nejprve chceme dotknout duchovně-výtvarného projevu tohoto lovce, a to zejména proto, že problematizuje představu či tezi o pozvolném i skokovém vývoji, o rozvoji od nedokonalého malého k dokonalejšímu velkému. Výraz (exprese) paleolitického lovce byl totiž rovnou velký a dokonalý! To až pozdější, povětšinou rytá tvorba mezolitiků upomíná na jednoduché („naivní“) kresby, jak je známe ještě od indiánů devatenáctého století…

Zatím nejstarší doklad umu paleolitického Evropana se nachází v jeskyni pojmenované podle jejího náhodného objevitele v roce 1994 – Chauvet. V žádném případě nejde o dílo výjimečného jedince, jakéhosi Michelangela či Leonarda pravěku, různé obrazy dělí i tisíce let! Nejstarší byly vymalovány před pětatřiceti tisíci lety, kdežto nejmladší o šest tisíc let později: mamuti, nosorožci, bizoni, koně, pratuři, jeskyní lvi a medvědi (ale i sova nebo leopard). Což znamená, že „první člověk“ tu tvořil o patnáct tisíc let dříve než v Lascaux a o sedmnáct tisíc dříve než v Altamiře. Ta stálost, ta trvalost! Otáčející se kolo tisíciletí, prstence pokolení… V poslední dutině nejdále od vchodu je zpodoben „čaroděj“, půl člověk – zpola zvíře. V předchozím prostoru stojí cosi jako oltář, stolový kámen s lebkou jeskynního medvěda. Chauvet přitom není pozdní „vrchol“, nýbrž přímo „počátek“.

Continue Reading

Dívčí hlava od F. Klimsche podle katalogu z pražské výstavy v Uměleckoprůmyslovém muzeu v listopadu 1941.

Autor: Karel Veliký

– je to Tvar a způsob

V osmdesátých letech minulého století došly vědecké týmy, bádající o pravěkém zrodu druhu člověka, který se již nelišil od našeho (Homo sapiens sapiens), k zásadně odlišným závěrům.  Zjednodušeně řečeno, první si na otázku, kde a kdy se tak stalo, odpovídaly, že k tomu došlo na jednom místě (monocentrismus), druzí pak že na vícero a v odlišných dobách (polycentrismus). Obě strany snesly svá pro a proti a stav tehdejších poznatků vylučoval jakýkoli konsens.

Západní euforie z vítězství a nabytí svrchované moci se po zhroucení východního bloku (a tím „rozděleného“ světa) v devadesátých letech promítla všude možně a samozřejmě i v humanitních vědách. Byl vyhlášen „konec dějin“ (Fukuyama) a ohledně jejich prvopočátku se hromadné sdělovací prostředky  s o c i o m o r f n ě,  vděčně a ochotně ujaly právě monocentrismu, který odpovídá principům univerzalismu, monoteismu (také trhu) a egalitarismu. Pod mediální lupou jeho tvrzení a důkazy jen bytněly, zatímco polycentrismus se za mediální clonou z diskuze takřka vytratil (byl zmizen).

Když jeho zástupci jako dr. Milford Wolpoff argumentovali, že teze „jedné kolébky“ v Africe pomíjí chronologii některých archeologických nálezů, a tím i na jejich základě předpokládané migrační trasy; když dr. Wu Xinzhi vysvětloval, že i pozůstatky člověka vzpřímeného (Homo erectus) z Čou-kchou-tien (Zhoukoudian) již nesou jasné anatomické znaky čínského lidského typu, anebo když dr. Jurij Mochanov na podkladě svých výzkumů u sibiřské řeky Aldan poznamenal, že kolébka lidství možná není jen pod africkým sluncem, ale také pod polární září, nebylo je příliš slyšet ani vidět. Jen One World je přece možný!

Continue Reading

„Jsou mezi námi“
2+2=5
válka = mír
svoboda = poroba
nevědomost = síla

Autor: Karel Veliký

Jazyk neslouží jen k domluvě, také k tomu, aby lidé uvěřili, byli umlčeni a poslouchali. V boji proti identitám je dnes jeden z hlavních směrů útoku veden právě na řeč.

Každá moc, každá kasta, každá odbornost si vždy vytváří svůj slovník, svou terminologii – „metajazyk“. Nejinak je tomu u těch současných. Nynější mocí vládnoucí vrstva, její podpůrní experti a jiní servíti však ve vytváření nových slov a pojmů, v posunu, ba v obracení významů těch dosavadních, jakož i ve vylučování a nahrazování jiných („logocida“), dosahují ve srovnání s dřívějškem opět znatelně vyšší úrovně. A není divu, z podstaty své víry byli egalitáři ve lži a pokrytectví odjakživa napřed. Stačí připomenout Církev, „děvku v šarlatě, s hnáty ve zlatě“, po staletí hlásající a oslavující chudobu, jakkoli jí samé je nad slunce jasné, že bez jisté okázalosti si  m o c  udržet nelze (neboť přepych má veřejnou, oficiální dimenzi): a tak i ona největší část peněz vybírá od chudých a nejchudších.  Ale nás teď zajímá naše doba, za jejíž pokrytecký počátek si můžeme symbolicky zvolit rok 1791, kdy francouzští hlasatelé rovnosti, volnosti a bratrství dosavadní „ministerstvo války“ krále-vlastizrádce přejmenovali na „ministerstvo obrany“.  Takže US Department of Defense pořád  b r á n í  kdekoli jen chce, také na druhém konci světa.

Continue Reading

Knut Hamsun – Až do konce!: Politická publicistika z let 1940–1945

Autor: Karel Veliký

V nakladatelství Délský potápěč vychází nový knižní titul. Jmenuje se Až do konce! a jeho základem je politická publicistika norského spisovatele Knuta Hamsuna z let 1940 až 1945.

Výběr autora není nijak náhodný. Hamsun v roce 1920 obdržel Nobelovu cenu za román Matka země.  V následujícím desetiletí byl nejen nejslavnějším Norem, ale také jednou z největších světových autorit. Když ve třicátých letech vyjádřil podporu hitlerovskému novému řádu a vytrval v ní opravdu až do samého konce, ba za něj, vyvolalo to u četných egalitářů, demo-liberálů s marxisty, dodnes trvající otřes (viz stať „Knut Hamsun jako národní trauma“ v: Svět literatury č. 64/2021, s. 186–189), také v ČSR. Než se vyznal k NS, většina jeho knih vyšla v českých překladech, ty poslední už ale ne.

Nebyla to však pouze tato egalitářská zášť, ani naše zprvu spíše zběžná znalost Matky země, Hladu, Pana a Mystérií, co nás přivedlo k hlubokému průzkumu hamsunovského fenoménu, zářícímu jak Severka, k němuž se obracely statisíce Němců, od Hitlerovské mládeže po první muže Říše. Prvním vodítkem nám byly následující dvě pasáže z dávno již rozebraných knížek. V rozhovoru k eseji „Podstata fašismu“ se editor jejího autora ke konci táže a on odpovídá…

Continue Reading

Alternativní realita v podání Alexandra Vondry

Autor: Karel Veliký

– stručný rozbor se závěry

Před časem v jednom ryze odborném listu i František Koukolík doznal, že je znovu načase připomenout si čtyři univerzální nástroje mocenské kontroly, ovšem s přihlédnutím k jejich současným modelům.

1) Represe

a) měkká: zastrašování, šikanování, omezování (skryté či institucionální)
b) tvrdá: nucený exil, věznění, mučení, usmrcování (mizení lidí)

2) Indoktrinace

Snaha o „řízený chaos“: postpravdivý, postfaktický svět infotaimentu („inscenace dění“), logický důsledek relativizace všeho – žvanění v médiích, politice i vědě, jemuž sociální sítě dodávají bezprecedentní dynamiku; devastování vztahu mužů a žen, rodičů a dětí; cenzura – využívání legálního systému v boji proti „dezinformacím“ (narušujícím monopol pokusu „řízeného chaosu“) spjaté s moralizováním „luzy“ lidmi „lepšími“

Continue Reading

Zadržení neofašistů – mladičkého Stefana ukazuje šipka. Později tuto dobu zhodnotil takto: „V mladických letech jsme v komunistovi ze sousedství viděli svého nepřítele. Taková hloupost! Moc je úplně jiná věc, nadnárodní, jako Mezinárodní světový fond, Světová banka a globální obchod.“ (v černém roláku a dioptrických brýlích Mario Merlino)

Autor: Karel Veliký

– se svázanými křídly; z Říma na Altiplanu!

Stefano Delle Chiaie, bombardiere di Roma! Novináři bez zodpovědnosti ho spojují snad se všemi největšími italskými bombovými atentáty od konce šedesátých let (Piazza Fontana) do začátku osmdesátých (Bologna). Měl se tak podílet na tzv. „strategii napětí“ a kontrarevoluční „infiltraci levice“. Při pokusu „černého knížete“ Borgheseho o státní převrat („Golpe Borghese“) v prosinci 1970 údajně velel coby jeho „dauphin“ padesátičlennému komandu, které již i tajně (v noci) obsadilo ministerstvo vnitra; v létě téhož roku měl pomáhat rozdmýchávat lidovou vzpouru v Reggio Calabria. V politickém exilu byl prý činný ve frankistických jednotkách bojujících proti („teroristickému“) separatismu ETA, poté působil při několika jihoamerických vojenských vládách, včetně té generála Pinocheta, coby žoldnéř a politický poradce. Tento expresivní mediální obraz, vymalovaný senzacechtivostí či stranickostí tisku s jeho bezohledným cynismem i bezmyšlenkovitou lhostejností, záhy pronikl do odborných prací o politickém extremismu a udržuje se v něm dodnes, třebaže po několika soudních procesech, z nichž „římský bombarďák“ nakonec vyšel s osvobozujícím rozsudkem, jeho (krvavé) barvy i (černé) tahy značně vybledly. Nicméně na wiki nálepka „black“ či „neo-fascist terrorist“ drží přepevně a pro orientaci lidiček v ustavené soustavě to postačuje. Naše črta bude podstatně střízlivější, věcnější, až na závěr její monochrom bez tajemství zabarvíme delší osobní vzpomínkou portrétovaného.

Continue Reading

Militanti z C14 čistí cikánské ležení…

Autor: Karel Veliký

– bojovali za vlast?

Na Ukrajině samozřejmě existují četné iniciativy, skupiny, hnutí a politické strany, které systémová (pan-demo-pluto) politologie označuje za krajně pravicové, tedy ty „nacionalistické“ (tj. především vyhraněně pronárodní, také na úkor národů jiných), „nacionálně-populistické“ (tj. národně-lidové čili odvolávající se hlavně na interní zájem a prospěch daného dému-lidu v politicko-sociálním smyslu: od národní demokracie po „völkisch“), i ty vyloženě „neonacistické“ (s odrazy hollywoodských scénářů, asi jako satanismus býval odrazem křesťanství) atd. Obdobná škála se ostatně vyskytuje snad v každé z euroamerických zemí. Nicméně na Ukrajině lze známky tzv. banderovského ozbrojeného odporu vůči moskevské nadvládě zaznamenat ještě hluboko do padesátých let minulého století, novodobou ukrajinskou státnost je možné právně odvozovat z legální přeměny 14. ukrajinské granátnické divize SS v březnu pětačtyřicátého roku v 1. divizi Ukrajinské národní armády, a v polovině let sedmdesátých měl nacionálně-militantní disent své další velké politické vězně (Valentyn Moroz, Ivan Hel, Ivan Kandyba aj.). Tito byli po rozpadu Sovětského svazu rehabilitováni jako i naši disidenti, ale právě tak jako oni zůstali i poté stranou většinové společnosti s jejími obstarávačně-rodinnými zájmy a starostmi, neboť příhodná prozápadní figura s Havlovým EU-US potenciálem se mezi nimi pochopitelně nenašla.

Continue Reading

Alžírské dny v pařížském Lidlu

Autor: Karel Veliký

Na příčině nedávné další z předeher rasové války ve Francii zarazí soudržnost té útočící pakáže. Po zabití jednoho  s p r a t a  se jinak jistě soupeřící gangy semknou a vyrazí za mstou. Permanentní napětí vybuchne. Přirovnáme-li je k hyenám, pak Češi budou přežvýkavci. Po usmrcení jednoho z nich by další snad polekaně poodběhli, ale než by lovec odstřelený kus naložil, ostatní by se již znovu popásali. Nejlépe „ól inkluzive“. Ne, nehodláme se tu pouštět do zkoumání historických či dokonce genetických podmínění tohoto stavu věcí. Lacině pranýřovat obecnou naši „zbabělost“, kupříkladu v konfrontaci s povykujícími cikánskými výrostky.

Continue Reading