Délský potápěč

Ženská zkáza mocí mouřenína! Rasová vize českého spisovatele…

Valkýra je méně známý román Františka Zavřela, pojmenovaný podle životní úlohy jeho heroiny. Děj se odehrává ke konci třicátých let: „Sotva dvacet roků po světové válce blížila se jí Evropa znovu. Propasti mezi jednotlivými státy prohlubovaly se každým dnem. Propasti mezi nepřátelskými ideami se již prohlubovat nemusely. Jelikož neměly dna… Nežilo se již v době poválečné, nýbrž předválečné a bylo to patrné na všem.“

Hlavní hrdinkou dění je Eva ***, operní diva, jejíž ztvárnění Wagnerovy Isoldy a poté i Valkýry proslavilo rodačku z městečka „uprostřed Železných hor“ („kam její děd přišel z Prus“) v Berlíně a následně po celém kulturním světě. Oním děním je líčení Valkýřiny paraboly, od rychlého vzletu k zářným hvězdám („blíženci“ Wagner – Nietzsche) „nadsvětí“ k ještě rychlejšímu pádu k beztvarým mátohám „podsvětí“ (ústav pro duševně choré – kremace na berlínském ústředním hřbitově).

I tato Zavřelova kniha je plná autobiografických narážek, vyznání k velkým osobnostem a tematických posedlostí. Takto autor např. popisuje jedno z Eviných zasvěcení:

Continue Reading

Caesar: Voják, Tvůrce, Autokrat

15. března, před více jak dvěma tisíci lety, byl v Římě, na místě, kde je nyní Corso Vittorio Emanuele, jedna z nejživějších tříd, ubodán mnohačetnými ranami spikleneckých dýk Gaius Julius Caesar.

Ve své „dramatické pentalogii“ Polobozi (1941) jej slovy Marka Antonia k senátorům oslavil český spisovatel František Zavřel, přihlížeje přitom až příliš průhledně ke zdejším (a tehdy protektorátním) poměrům, takto:

Continue Reading

„Děvčátko neříkej ne“ aneb I. republika v havlovské optice. Kolik lidí tyhle brýle nosí!

Autor: Karel Veliký

K vidění a slyšení toho bylo až dost. Přesto ještě tlumočíme některé kritické a nepřátelské hlasy odpůrců prvorepublikového režimu, který je teď širokými vrstvami zjevně stále silněji vnímán hlavně skrze kulisy a kostýmy barrandovských studií či televizních oslavných „dokudramat“.

Charakteristické je a zůstane, že první standarta, která se objevila na Václavském náměstí 28. října 1918, nesla hrdý nápis „Ulejváci“. Skutečně pak tito ulejváci obsadili nejteplejší místa a založili novou demokratickou šlechtu, dříve než se vojáci vrátili z front. V ulicích tehdy řečnil kde kdo a nejvíce nadávali a hanlivých pamfletů vydávali právě ti, kdož donedávna psali oslavné básně o příchylné oddanosti habsburskému domu. Erby byly smeteny s paláců, obrazy strhány a za povyku naházeny do Vltavy nebo spáleny. Do busty císaře, před nímž se donedávna kde kdo třásl, když se k němu jen přiblížil, vráželi lidé hřebíky. Ze škol byly odstraněny kříže. Sociální demokrat poslanec A… volal ve sněmovně: „Pane Bože, já věřím, že nejsi a lituji, že jsem nehřešil více.“ Lid měl radost a smál se, ale zapomněl, že vedle přikázání „nesesmilníš“, jest ještě také „nepokradeš“ a proti tomu lze déle hřešit. Dověděli jsme se také, že národnost je předsudek, z něhož se nutno oprostit, řeč jen dorozumívacím prostředkem a náboženství opiem národů.

Radim Raýman, Relativita a revoluce, Praha 1940, str. 5nn.

*

Continue Reading

Před dvaašedesáti lety, 4. prosince 1947, zemřel v pražské nemocnici Milosrdných bratří „přední český dramatik meziválečné doby“, František Zavřel. O několik dní dříve byl nalezen v zuboženém stavu v letenských sadech, kde jako bezdomovec přespával.

Zavřel patřil k nejrozhodnějším kritikům masarykovského „demokratického“ režimu a byl jím často perzekuován: jeho knihy byly zabavovány, hry odkládány nebo – po Fortinbrasovi, románu namířeném proti systému a ministru Benešovi – raději vůbec bojkotovány; on sám byl předčasně penzionován a po vynuceném odchodu ze zaměstnání zažil mnohá jiná příkoří a šikanování, k čemuž přispíval i jeho odbojný, útočný temperament.

Continue Reading

Když jsem srpnové nedělní odpoledne 19.8. opět podlehl své neřesti a zapnul televizor, setkal jsem se na ČT1 s filmem z roku 1940 Panna. Podle svého zvyku jsem zalistoval v Březinově lexikonu českého filmu, abych zjistil, o co jde, takže o konverzační komedii Panna jsem se dočetl, že „titul byl v zasvěcených filmařských kruzích zdrojem mnohých vtípků. Přemíra dialogů, které nebylo jak a kde rozehrát.“

Continue Reading