Délský potápěč

Autor: Jef Costello

1. Jsem Jackova nejoddanější Vesmírná opice

Dlouho jsem se zdráhal psát o Klubu rváčů, jelikož bych tím porušil první dvě pravidla Klubu rváčů. Už ale nemůžu mlčet – a mám toho na srdci opravdu hodně. Takže postavte hodně vody na kafe a vyčleňte si na mě hodinku času. Můžu vám slíbit, že to bude stát za to.

Klub rváčů nahradil Síť (1977) coby můj nejoblíbenější snímek – ne proto, že by šlo o kvalitnější filmařinu nebo snad „nejlepší film všech dob.“ Klub rváčů ke mně totiž promlouvá úplně jinak než ostatní filmy. Viděl jsem ho mnohokrát se spoustou různých lidí a za nejrozmanitějších okolností (zvlášť dobře k němu pasuje Jägermeister). Film se pouští do křížku s problémy mými i naší doby obecně; odráží mé vlastní nejhlubší frustrace a nejtemnější tužby; a přináší (nebo tak alespoň působí) mnoho správných odpovědí na naše neduhy (přestože ideologie filmu obsahuje jednu zásadní mezeru, jak posléze vysvětlím).

Žádný film mě nedokáže inspirovat tak jako Klub rváčů. Když se cítím na dně a v depresi z „dnešního světa“ nebo mé neschopnosti zasadit banalitu svého každodenního života do kontextu, jedno pozdně večerní promítání Klubu rváčů mě postaví zpátky na nohy a připomene mi mou „misi.“ Musím se přiznat, že do jisté míry mi to je poněkud trapné – Klub rváčů totiž (řekl bych) míří na podstatně mladší diváky. Jeho estetika v mnoha ohledech naprosto náleží současnosti a nezapomínejme, že přes jeho velikost máme co do činění s hollywoodským produktem. Jsem vzdělaný muž a přečetl jsem všechna hlavní díla západního kánonu. Jak by pro mě mohl být nový hollywoodský film (ze všech lidí zrovna s Bradem Pittem!) tak důležitý? A přesto všechno tomu tak je – a nikomu se za to nehodlám omlouvat.

Continue Reading

Franz von Stuck – Polibek Sfingy, 1895

Autor: F. Roger Devlin

Co je to vlastně „sexuální emancipace“? Zpravidla bývá definována kontrastem s omezeními představovanými sňatkem a pravidly rodinného života. Podle všeho jde o stav, kdy mají lidé širší možnost volby než v tradičním systému monogamie. „Filozofie playboye“ Hugha Hefnera nabídla mužům více voleb, než jen strávit padesát let každou noc se stejnou ženou. Feminismus slíbil osvobodit ženy od „domácí otročiny“ a proměnit manželství a mateřství jen na jednu z mnoha možných voleb životního stylu.

Na druhé straně však i v rámci manželství vždy figuruje prvek svobodné volby: člověk si volí, zda a do jisté míry i koho si vezme. Manželství je zřejmě nejdůležitějším příkladem zásadní životní volby. V jeho tradičním pojetí ale nelze tuto volbu vykonat a přesto si ji ponechat otevřenou. Jakmile se člověk zaváže slibem a vstoupí do svazku, ipso facto ztrácí možnost volby. Jinak řečeno je manželství jednosměrnou nevratnou jízdenkou. Vaše žena zůstává vaší volbou – i pokud vás nakonec nějakým způsobem rozzlobí či zklame, čemuž se u žádné ženy z masa a kostí nelze vyhnout. Ponechat si volbu družky trvale otevřenou je opisem slova „celibát.“

Continue Reading

Shulamith Firestoneová

Autor: Alex Kurtagić

Přesně před čtyřmi lety našli mrtvou Shulamith Firestoneovou, klíčovou postavu rozmachu radikálního feminismu druhé vlny 60. a 70. let minulého století. Patřila mezi zakládající členky uskupení New York Radical Women, Redstockings a New York Radical Feminists. Přestože časem vyšla najevo její vážná duševní porucha, její knihu plnou zla The Dialectic of Sex: The Case for Feminist Revolution (1970) berou někteří lidé dodnes vážně.

Shulamith Firestonová se narodila jako Shulamith Bath Shmuel Ben Ari Feuerstein ortodoxně židovským rodičům v kanadské Ottawě. Ještě když byla malá, však její rodiče po přesunu do USA rodinné příjmení poameričtili. Vyrůstala v Kansas City a St Louis, posléze studovala na Yavneh Rabbinical College of Telshe v ohijském Wickliffe, čelní instituci studia Tóry charedim proudů judaismu. Poté chodila na Washington University v St Louis,  odkud přešla na School of the Art Institute of Chicago. Zde po absolvování povinných ovestrů (semestr je patriarchální) získala titul BFA v malování. Přestože se do ženin (dějiny jsou taky patriarchální) Firestonová zapsala jako radikální feministka, sama se považovala v prvé řadě za umělkyni.

Během posledního ročníku umělecké školy o ní vznikl cinéma vérité dokument. Film z roku 1967 poklidně zapadal bez zájmu ve skladu prachem, dokud jej o mnoho let později neobjevila postmoderní feministická filmařka Elisabeth Subrinová, a nenatočila v roce 1997 snímek po snímku revizionistické přepracování originálu, kde jen vymazala mužského vypravěče (znovu, patriarchální) a nahradila jej vlastním hlasem. Film sice získal ceny, ale kromě porotců na festivalech, kde se promítal, jej podle všeho viděl málokdo a nikdo na webu IMDB se ho neobtěžoval ocenit ani jednou hvězdičkou z deseti. Vlažnou recenzi na něj pro upadající týdeník Chicago Reader, určený hip singles pod třicet, napsal zklamaný Jonathan Rosenbaum. Firestonová se proti filmu ohradila a Subrinová jej roku 2012 stáhla z oběhu.

Continue Reading

Yes They Can!

Autor: Harlan Blackwood

Pro objektivního pozorovatele jde o nepopíratelnou pravdu

V 70. letech se v americkém židovském společenství vyvinulo hnutí známé jako „židovský feminismus.“ Původně si kladlo za cíl postavit nad zrovnoprávnit židovské ženy s židovskými muži. Jednou z prvních otázek, kterou se tyto feministky zabývaly, byla moc optimalizovat hypergamii iniciovat rozvody.

Snad tyto židovské dámy záviděly svým gójským sestrám v USA postupující „osvobození.“ Snad Židovky z kulturních důvodů feministická ideologie přirozeně silněji přitahuje. Židovská spisovatelka Marjorie Ingallová popisuje náchylnost Židovek k feminismu pomocí slov židovské feministky Naomi Wolfové:

Naše politická historie sahá až k socialistickému a dělnickému hnutí, kde ženy plnily roli organizátorek a buřiček.

Nebo snad mnoho židovských žen skutečně trpělo v jistých oblastech života nespravedlivým útlakem a rozhodly se s tím něco udělat.

Continue Reading

Až na výjimky projevují američtí Židé silně libertinské postoje.

Autor: David Rosenberg

Podle nového průzkumu jsou Židé nejliberálnější náboženskou skupinou v Americe a podpora potratů či svazků osob stejného pohlaví je u nich dokonce ještě vyšší než u lidí bez vyznání.

Podle nového výzkumu společnosti Gallup jsou Židé nejliberálnější náboženskou skupinou v Americe a pokládají svazky osob stejného pohlaví a potraty za morálně přijatelné dokonce ve vyšší míře než lidé bez vyznání.

Coby volební blok američtí Židé dlouhodobě tíhnou k Demokratické straně – i přes trvale rostoucí průměrné příjmy. Milton Himmelfarb, sociolog specializující se na americké Židovstvo, kdysi trefně poznamenal, že „Židé vydělávají jako episkopalisté, ale volí jako Portorikánci.“

Continue Reading

Taková normální Gay Pride v Rusku.

Autor: Jim Goad

Mezi Ruskem a Západem se schyluje k nové Studené válce – tentokrát je ale jablkem sváru duhová vlajka.

Zatímco se USA rychle mění v přes celý kontinent se rozprostírající Fire Island – teploušský ráj, kde přihřátí sochaříčci sní o dni, kdy bude na západním trávníku Kapitolu stát 30 metrů vysoká socha Harveyho Milka v kožených motorkářských kalhotách se zadkem ven a zapíchnutým análním kolíkem – Rusko stále pevněji svírá svůj svěrač v zatvrzelém odporu proti všemu teplému.

Bývalý moskevský starosta Jurij Lužkov opakovaně ve městě zakázal pochody homosexuální hrdosti, které označil za „satanské“. V roce 2012 moskevský nejvyšší soud zakázal tento typ slavností na dalších 100 let.

Vladimir Putin, který rozhodně neucukne před pózováním pro lehce homoerotické fotky nahoře bez, už zatnul své mocné prsní svalstvo ve vzdoru proti tak zásadním pilířům západního smýšlení jako otevřená imigrace a shovívavost k protikřesťanskému rouhání – a nejnověji vytáhl proti gayům.

Continue Reading

„Dnešní existence legálních sňatků homosexuálů je zčásti zásluhou Boba Spitzera.“

Spitzer sehrál významnou roli při odstranění homosexuality ze seznamu duševních patologií

Dr. Robert Spitzer, americký židovský psychiatr, který sehrál významnou roli při vytváření stávajících standardů popisu mentálních poruch a odstranění homosexuality ze seznamu duševních nemocí, zemřel v pátek (27. prosince 2015, pozn. DP) ve věku 83 let v Seattlu.

Jeho manželka, emeritní profesorka na Kolumbijské univerzitě Janet Williamsová, dodala, že k úmrtí došlo následkem srdeční choroby.

Spitzerova účast na několika vydáních Příručky pro diagnostikování a statistiku duševních nemocí (Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disorders, DSM) pomohla definovat všechny významné poruchy „takovým způsobem, aby se všichni odborníci mohli shodnout, co to vlastně mají před sebou,“ dodala Williamsová, která s manželem spolupracovala na DSM III z roku 1980, který se stal bestsellerem. „Šlo o průlomový počin,“ popisuje to s odstupem desetiletí.

Continue Reading

„Jsem sexy nebo ne?“

Autor: Jack Donovan

Masírování ega se lze dnes sotva vyhnout. Ať už v práci, ve škole nebo v nákupním centru, Američané chtějí po každém, aby jim řekli, jak jedineční, talentovaní a důležití jsou. V našem naruby obráceném světě jsou z nějakého důvodu slabí silnými, každý, komu se povede přežít záděr „statečný“ a nejprůměrnější úředníček z ministerstva obrany hrdina vlasti.

V Globocorp [1] se oddělení lidských zdrojů snaží přesvědčit každého Johna a Juanitu, jak naprosto nepostradatelní jsou pro úspěch celé korporace, jejich tvořivost je ceněna a kdokoli od údržbáře po generálního ředitele je schopen obrovského pozitivního přínosu. Ve své nedávno vydané knize o hodnotě práce tvrdí Matthew B. Crawford, že současné korporace znehodnocují smysluplné výkony neustálým podbízením a tlacháním, jako kdyby každý z nás byl nějaký Einstein.

Američané rádi poslouchají, jak stateční a geniální jsou, tyto hodnoty však pro ně už vyšly z módy. Kdo je schopný vyjmenovat pět skutečných válečných hrdinů? Většině (hoi polloi) také ani až tolik nejde o to, kdo je chytrý a kdo ne. Vědu využijí leda tehdy, když chtějí zhubnout, vyhrát hádku na internetu nebo zjistit, kdy nastane konec světa. Pokud zvládnete vyjmenovat deset současných opravdových vědců, jste nejspíš sám vědec.

Většina lidí si dobře uvědomuje, že žádní Einsteini nejsou – a je jim to jedno. Mají na starosti důležitější věci.

Otázka, kterou si kladou, zní: „Jsem sexy nebo ne?“

Continue Reading

Připnutá pneumatika, polití benzínem, upálení zaživa. Další homofobní vražda spáchaná rasistickými bílými kolonialisty v Ugandě.

#JsmeFér a proto vlhkým aktivistům sobotního pochodu připomínáme důležitější problémy, které by měli/y/o řešit.

Autor: Jim Goad

Minulý víkend prezident Barack Hussein Elijah Muhammad Obama během návštěvy keňské domoviny svého líného otce-opilce pocítil nutkání pokárat tamního prezidenta za to, že jeho země není dostatečně vstřícná k teploušům a lesbám.

Na společné tiskové konferenci s keňským prezidentem Uhuru Kenyattou prohlásil Obama, že coby napůl černošský Američan dobře zná bolest pramenící z odlišného zacházení a že by Keňané měli přestat ubližovat homosexuálům v zemi tím, že se k nim chovají, jako by byli nějak, však víte, odlišní. Obamovým cílem zřejmě je, aby každý – bez ohledu na jeho, její či onoho sexuální orientaci – zažíval totožnou míru bolesti.

Kenyatta nanejvýš diplomaticky poslal Obamu do prdele. Podle něj čelí země naléhavějším otázkám, než jsou práva homosexuálů, která označil za „banalitu.“ Také naznačil pošetilost Obamových snah vměšovat se do keňské kultury: „Sotva můžeme lidem vnucovat něco, co nepřijímají.“

V porovnání s Amerikou nakládá Keňa s homosexuály nanejvýš nezdvořile. Být v zemi faygeleh nebo si libovat ve žvýkání koberce je nelegální, s trestní sazbou až 14 let odnětí svobody. Podle studie Pew Research Center z roku 2013 schvaluje homosexualitu pouhých osm procent Keňanů.

Continue Reading

Hugo Beaumont (4) a Alice Gesaw (3) na letošním pochodu West Pride 2015

Jak uvedly švédské noviny Expressen, školka Hagahuset v Göteborgu donutila 120 dětí ve věku 1-6 let k účasti na pochodu homosexuálů West Pride 2015

Zaměstnanci göteborské školky Hagahuset obhajovali svoje rozhodnutí vysvětlením, že to udělali z lásky a z důvodu, že všichni lidé jsou si rovni. Děti, které pochodovaly v průvody a mávaly duhovými vlajkami skandovaly hesla jako například „Koho smíš milovat? – Kohokoli chceš!“

„Děláme to, protože to chceme“ říká 3letá Alice Gesaw. „Člověk může milovat koho chce,“ dodává její kamarád Hugo Beaumont.

Continue Reading

Gruppo Ludwig: 25. srpen 2014 – 37 let od prvního úderu?

V březnu 1984 navštívili dva mladíci převlečení za pieroty disko-karneval v jednom italském městečku a následně byli přistiženi, jak se v sále plném maškar pokoušejí rozlít 2 kanystry benzínu. 1] Byli však přemoženi ochrankou a oheň se podařilo uhasit, aniž napáchal velké škody. Karabiníkům ovšem dalo dost práce, aby oba mladé muže uchránili před lynčem oprávněně rozčíleného davu.

Na služebně bylo zjištěno, že za maskami smutných klaunů se skrývají dr. Wolfgang Abel (nar. 3. 1. 1959 v Düsseldorfu), matematik, a doktorand Marco Furlan (nar. 1. 4. 1960 v Padově), chemik. Ti dva se znali ještě ze střední školy, kde prý platili za vysoce inteligentní podivíny, které pojilo zvláštní výlučné přátelství, k němuž neměl nikdo jiný přístup – drželi se stranou. 2]

Zatímco Furlan při výslechu prohlásil, že šlo o malý experiment a špatný žert, protože chtěl prostě „jen“ sledovat, jak bude pestrobarevná lidská masa v uzavřeném prostoru reagovat, Abel posléze vyjádřil nenávist k diskotékám obecně, jako ke střediskům distribuce drog a bezduché zábavy. Po domovní prohlídce vyšetřovatelé konstatovali, že „Abel nechtěl jen ničit tančírny, ale i zabíjet lidi“. 3]

Continue Reading

Westboro Baptist Church – důkaz, že Bůh miluje liberály

Autor: Michael Enoch

Když jsem poprvé před pár lety uviděl v médiích zmínky o Baptistické církvi z Westboro (Westboro Baptist Church – dále jen WBC) tak jsem se prvně od srdce zasmál a v duchu si říkal, že si někdo musí dělat p***l. Poté jsem si ale pomyslel, že nejpíš půjde o nějaké magory. Dělalo mi problém to brát vážně, protože WBC splňuje v čisté a koncentrované formě představu každého levičáka o jeho opozici. Členové církve jsou běloši, venkované, nábožensky založení a extrémně bigotně zaměření proti nejslavnější diskriminované skupině současnosti.

Nehodlám zde zatracovat, ani obhajovat WBC. Považuji je za mírně zábavné, celkově mě však nechávají chladným. Co mě však připadne zajímavé je skutečnost, proč o ně všichni jeví takový zájem. Jde o zanedbatelnou malou skupinu, jejíž názory jsou tak vykolejené, že je těžké ji nebrat jinak, než jako bandu primitivních uřvanců. Proč jim přikládat význam? Proč je prostě neignorovat? Kulturní levice ovládá tuto zemi. Má moc se zbavit WBC, nebo ji zcela ignorovat – tak proč to neudělá? Nabízí se jediné vysvětlení – protože levičáci WBC potřebují.

Continue Reading

Autor: Greg Johnson

Jak zastánci, tak odpůrci homosexuálních sňatků sdílí společný mylný předpoklad: že legalizace homosexuálních sňatků zničí „heteronormativitu“ (termín vyjadřující názor, že jen heterosexualita je normální sexuální orientace a že každé pohlaví má v životě své přirozené role). Avšak myšlenka, že změna sňatkového práva může změnit heteronomativitu je jednoduše mylná.

Co mám na mysli, když prohlásím že homosexuální chování je nenormální? Nemyslím tím, že je nepřirozené, poněvadž v přírodě existuje. Je dokonce k nalezení mezi mnoha živočišnými druhy, nejen u člověka. Nemyslím tím, že je to hřích. Něco, co uráží Boha. Představa hříchu téměř dokonale paralyzuje schopnost přemýšlet racionálně o morálce.

Pro mě osobně je problém abnormality ve vztahu k homosexualitě redukován na skutečnost, že jde o nereproduktivní, rekreační formu sexu. A pokud budou všichni neustále praktikovat pouze nereproduktivní, rekreační pohlavní styk, lidská rasa vyhyne. Heterosexuální chování je normální, protože pouze heterosexuální pohlavní styk zachovává náš druh – pod podmínkou, že početí není zamezeno antikoncepcí.

Skutečným problémem proto není homosexualita versus heterosexualita, nýbrž reproduktivní versus nereproduktivní pohlavní styk.

Continue Reading