Dnes už pětasedmdesátiletý generál Ratko Mladić byl minulý týden odsouzen samozvaným loutkovým soudem NATO, který si říká Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY). Měli bychom zmínit, že stejně jako prezident bosenských Srbů Radovan Karadžić a srbský prezident Slobodan Milošević byl i Mladić předán svým trapitelům z NATO srbskými úřady. To nám říká všechno, co potřebujeme vědět o koloniálním postavení dnešního Srbska i compradorské povaze bělehradského režimu.
Anglosionistickému impériu jde v prvé řadě o to ponížit národ, který se mu odvážil postavit na odpor. Nedělejme si totiž sebemenší iluze, právě tímto nesmazatelným hříchem se Srbové provinili a za něj jsou dnes ponižováni: dovolili si vzepřít se moci anglosionistického impéria – sami, bez skutečné ruské pomoci či podpory. Vlastně to byli jen osamocení bosenští Srbové, kdo se postavil USA, EU a NATO nejen bez ruské podpory, ale dokonce i bez opory jugoslávské vlády v Bělehradě (Slobodan Milošević totiž na své srbské bratry v Bosně uvalil sankce!). Bosenští Srbové tím demonstrovali míru odhodlání, které není pro typického moderního Evropana ani představitelná, natož pak pochopitelná. Válka v Bosně byla ve své době povětšinou nepochopená, dnes je pak převážně zapomenutá. Přesto chci ukázat, že válka sehrála zásadní roli při utváření podoby následujících desetiletí. Připomeňme si tedy některé z tehdejších událostí.
Socha Mahátmy Gándhího na Ghanské univerzitě darovaná indickým prezidentem Pranabem Mukherdžím v červnu 2016
Při příležitosti 70. výročí zavraždění Mahátmy Gándhího přinášíme další příspěvek do sekce Kritických textů, krátký náhled do současného levicového diskurzu o rasismu. – Red.
Autoři: Krishna Akhil Kumar Adavi, Swaha Das, Hari Nair
Dvanáctého září 2016 předložila skupina akademiků z Ghanské univerzity vedení univerzity petici, v níž se dožadovali odstranění sochy Mahátmy Gándhího z prostor univerzity. Svůj požadavek zdůvodnili následovně: 1) Gándhí pronesl rasistické poznámky namířené proti původním Afričanům; 2) není při nepřítomnosti afrických hrdinů důvod mít na africké universitě sochu Neafričana; 3) rasistické sochy už byly v minulosti odstraněny z více univerzit a 4) umístění sochy nepředcházela diskuse s akcionáři. Podle posledních zpráv padlo rozhodnutí sochu přemístit. Zásadní otázkou však zůstává: byl Gándhí skutečně rasista?
Francouzský demograf předpokládá brzký pád amerického systému.
Podle francouzského demografa Emmanuela Todda je americké impérium již dnes v rozkladu. Do roku 2050 z něj nezbude vůbec nic.
V roce 1976 vydal mladý francouzský demograf Emmanuel Todd knihu Poslední pád s podtitulkem Esej o rozpadu sovětské sféry. Práce tehdy sotva pětadvacetiletého autora vzbudila pozornost svou odvahou: bez bližší zkušenosti se Sovětským svazem, na základě dostupných údajů předpověděl Todd rozpad sovětského systému. Jednou z klíčových proměnných, o nichž svou predikci opřel, byla kojenecká úmrtnost, která se na počátku 70. let v SSSR dramaticky zvýšila.
Přestože v liberálním tisku byla kniha dobře přijata, brzy zapadla. V druhé polovině 70. let zabředl Západ do hospodářské krize a sovětské impérium se zdálo mocnější než kdy jindy. Ve Třetím světě získávalo jednu pozici za druhou, obsadilo Afghánistán a přinutilo polský satelit k sebepacifikaci. Ve druhé polovině 80. let se však ukázalo, že Toddová analýza byla velice trefná: k implozi sovětského systému došlo přesně z těch důvodů, o nichž mluvil ve své knize.
Nenašli bychom snad větší nenávisti a fanatičtější zlovůle, než ta americké vládnoucí třídy vůči americkému národu. Protikulacké běsnění komisařů, svatá zuřivost džihádisty proti nevěřícím, hněv inkvizitora určený heretikovi – to vše bledne v porovnání s genocidní krvelačností, která pohání americké senátory a kongresmany proti jejich vlastním voličům. A tak zatímco s úšklebkem podporují další a další privatizaci průmyslu a přemisťování pracovních míst (outsourcing), import laciné pracovní síly a nemilosrdné osekávání práv, majetku i svobody občanů, žádají tito bezcenní parazité po svých otrocích, aby navíc ještě položili své životy při exportu jejich špinavého systému do celého světa.
Nejopovrženíhodnějším a nejnebezpečnějším z těchto škůdců je senátor John McCain. Jeho politický život je plný neustálé zrady a pokrytectví; z této bažiny jeho krvavého díla se vypínají jen dva pevné body. Tím prvním je vášeň pro válku; jakoukoliv válku, bojovanou z libovolného důvodu. Sotva tak lze mluvit o něčem jiném než o patologickém chování. Druhou konstantou pak je touha nahradit a vyměnit obyvatelstvo svého vlastního státu a voliče vlastní strany.
Etnonacionalisté všech odstínů rádi mluví o odlišnostech mezi lidmi, především těch rasových. To samozřejmě dává smysl, neměli bychom však zapomínat, že všem lidem jsou společné i jisté vlastnosti, jež přesahují rámec prosté ctnosti a neřesti a zasahují do sfér nadějí, obav, extáze i děsu. Naše chování se tak i přes rasové, kulturní či náboženské odlišnosti často hodně podobá. U některých skupin mohou být samozřejmě projevy sofistikovanější, výsledky se však od sebe nemusí příliš lišit.
Přestože je odděluje propast půldruhého století, učenost, jež by naplnila několik civilizací a přinejmenším jedna standardní odchylka IQ, málo známý africký kmen, který se v polovině 19. století vlastními silami fakticky vyhladil, má až znepokojivě mnoho společného se současnými Brity a jejich neschopností správně zareagovat na smrtící útoky džihádistů, jako byly ty spáchané letos v květnu a červnu.
Saddám Husajn, jeho režim a Američany vedená invaze do Iráku z roku 2003 se znovu stali tématem zapálené veřejné debaty. Může za to zveřejnění Chilcotovy zprávy, chvála opatrně zaznívající v poslední době na Husajnovu adresu i pokračující teroristické útoky v Evropě a na Západě. Neokonzervativci a levice se v této výměně stávají nepravděpodobnými spojenci a na světlo znovu vycházejí lži a polopravdy o Saddámu Husajnovi i jeho vládě. Některé z nich se v tomto článku pokusím uvést na pravou míru
Saddám Husajn (1937-2006) byl vlivnou postavou irácké politické scény už od převratu z roku 1968, kterým se dostala k moci Socialistická strana arabské obrody – Baas. Roku 1979 se pak stal prezidentem země. V roce 1990, po selhání diplomatických řešení, vpadla jeho vojska do Kuvajtu, odkud je však Američané vyhnali. Roku 2003 byl po porážce ve válce s novou, Američany vedenou, koalicí svržen a po procesu zavánějícím lynčem koncem roku 2006 popraven.
Josiah Tattnall, Jr. (14. června 1794 – 14. června 1871)
Autor: Lawson Wellborn
Jméno Josiaha Tattnalla mladšího dobře znají nadšenci do námořních dějin a studenti „války mezi státy.“ Svého času se těšil tak vysoké úctě, že po něm ve 20. století byly pojmenovány hned dvě americké válečné lodě. Dnes se však ocitl v nemilosti dějinného soudu: Upřednostnil totiž rasu a krev před politikou, nejprosluleji za druhé opiové války v Číně. Co mu kdysi zajistilo obdiv celé Británie, by z něj dnes učinilo páriu.
Josiah Tattnall, Jr. se narodil roku 1794 na plantáži Bonaventure nedaleko georgijského Savannah. Georgia byla nejmladší z třinácti kolonií, vznikla teprve roku 1732, pouhých 44 let před Deklarací nezávislosti.
Jeho otec Josiah starší v počátcích Americké války za nezávislost zůstal věrný koruně, nechtěl však prolévat krev svých příbuzných z Georgie. Rodina se tedy přesunula do Británie, kde Tattnal (Sr.) studoval na Etonu. Dostal nabídku důstojnické hodnosti v Královském námořnictvu, kterou však odmítl. Tattnall starší se nakonec rozhodl přidat ke svým v Georgii a ke konci války za nezávislost pod generálem „Šílencem“ Anthonym Waynem pomáhal vyhnat Brity z Georgie.
Na Winstona Churchilla právem vzpomínáme pro jeho úspěšné vedení země během jejího nejslavnějšího momentu – ale co kdyby stál v jejím čele i během jejích nejostudnějších chvil? A co kdyby, kromě vyburcování národa k záchraně světa před nacisty, také bojoval za surovou bělošskou nadřazenost a vytvořil vlastní síť koncentračních táborů? Tuto otázku vznáší nová kniha Richarda ToyehoChurchill’s Empire – a její ozvěny se donesly dokonce až do Oválné pracovny.
George W. Bush měl v Oválné pracovně Churchillovu bustu. Snažil se vyjádřit obdiv a spřízněnost k hrdinskému odhodlání britského válečného vůdce vytrvat v boji proti fašismu. Barack Obama ji však nechal poslat zpět do Británie (poněkud chaotický příběh o Churchillově bustě v Bilém domě je blíže popsán v článku Fact-check: did Obama really remove a Churchill bust from the Oval Office?, The Guardian 22. dubna 2016) Není kdovíjak obtížné domyslet si důvod: jeho keňský dědeček Hussein Onyango Obama byl za Churchillovy vlády dva roky bez soudu vězněn a mučen za odpor proti Churchillově říši.
Lze tyto dvě Churchillovy tváře nějak vzájemně smířit? Nebo snad žijeme současně ve světě, který pomohl zachránit, i tom, jenž pomáhal ničit? Jeden z nejtalentovanějších britských historiků Toye se pokusil nestranně dobrat odpovědí na tyto otázky – čímž by nás přinejmenším konečně měl nasměrovat k rozumnější debatě o největší britské ikoně.
Ti, kdo do jisté míry trpěli pod imperiální nadvládou, by se v případě prohození rolí nepochybně zachovali podobně.
Autor: Derek Turner
Imperiální choutky jsou staré jako lidstvo samo. Jakmile si totiž kmen uvědomí sám sebe, automaticky s tím zdá se přichází nutkání zveličit sám sebe. Napříč světem, v každé době a často i na těch zdánlivě nejméně pravděpodobných místech povstávali vizionáři a tyrani dychtící posílit moc a vliv svého lidu nad jeho nejbližšími sousedy.
Na hornatém Balkáně to byl Alexandr Makedonský, jehož sličné rysy učinily nesmrtelnými fresky z Pompejí, který zatoužil přivést celý známý svět pod sluneční řecký prapor – a vzpomínka na něj dodnes dodává inspiraci mýtům i národním povstáním.
Z apeninských svahů plných vlků povstal do té doby neznámý kmen, povzbuzen obdivem k Řekům a poháněn snem o rasové nadvládě a republikánských ctnostech; snem, jenž rozprostřel své standarty s orly od skotských vysočin až k okraji Sahary, od Španělska po Rumunsko; snem, který formoval moderní Evropu a byl znovu a znovu uskutečňován všude, kam vkročila evropská noha.
V polovině 19. století se Alžírsko dostalo pod francouzskou nadvládu a do země začaly přicházet desetitisíce bílých kolonistů. Přibližně o sto let později proti nim arabské elity (s francouzským vzděláním!) začaly vést partyzánskou válku a v roce 1962 muselo přes milion bílých – během několika měsíců – zemi opustit, přestože zde mnoho rodin zakořenilo přes několik generací. Nehodláme zde zkoumat jejich nárok na život v zemi, která byla získána vojenskou silou. Ani velebit moderní infrastrukturu, kterou této zemi Francouzi vnutili, jakkoli z ní dnešní Alžírsko stále těží. Chceme jen důrazně připomenout, že ani této sporné domoviny se evropské obyvatelstvo nevzdalo bez boje.
Prof. Dr. Bernd Rabehl v jeho bytě v berlínské čtvrti Kreuzberg.
Jak pod pláštíkem „denacifikace“ došlo k okupaci, porobě a kolonizaci Německa
Profesora berlínské Svobodné univerzity dr. Bernda Rabehla, nejbližšího spolupracovníka Rudiho Dutschkeho (předák a mluvčí levicového německého studentského hnutí 60. let), považují jeho následovníci i kritici za „nejvýznamnějšího teoretika studentského hnutí roku 1968 v Německu.“ Rabehl, jeden z prvních opravdových disidentů na Západě, který bojoval proti levicové i pravicové diktatuře, tvrdí, že americká hegemonie pod záminkou šíření demokracie a „amerického způsobu života“ likviduje evropské svobody i kulturu.
„Americká válka proti Srbsku v prvé řadě směřovala proti Rusku. Není mi ovšem jasné, proč se do ní nechala zatáhnout německá vláda. Jedním z nejdůležitějších úkolů Německa by totiž mělo být právě vytváření dobrých vztahů s Ruskem. Německo tak promarnilo historickou příležitost – proti Rusku jsme vybojovali krvavé války, je tedy načase začít ve vztahu s Kremlem prosazovat dlouhodobě mírovou politiku,“ říká Rabehl v rozhovoru s bělehradským novinářem Nikolou Živkovićem.
Když mluvím o anglo-sionistickém impériu, mám na mysli vládnoucí ideologii lidí z 1%, elity, tvořící „stát ve státě“. Luke Ford
Autor: Luke Ford
1) Anglo:
USA jsou impérium. S asi tisícovkou zámořských vojenských základen (záleží, jak je počítáte), nepopiratelně mesianistickou ideologií, vyšším vojenským rozpočtem než zbytek světa, více než 16 zpravodajskými agenturami a dolarem coby světovou měnou nelze pochybovat o tom, že se Amerika stala impériem planetárního rozsahu.
Odkud se toto americké impérium vzalo? Ani to není kdovíjak obtížná otázka – je následníkem impéria britského. Navíc se americká říše ve skutečnosti opírá o specifickou skupinu zemí: státy zapojené do systému ECHELON – Austrálii, Kanadu, Nový Zéland, Spojené království a pochopitelně USA. Co mají tyto země společného? Jde o následnické státy Britské říše, kde se mluví anglicky. Povšimněte si, že Francie, Německo nebo Japonsko do této elitní společnosti nepatří, i když jsou zřejmě pro Ameriku důležitější než takový Nový Zéland – a rozhodně mnohem vlivnější.
„Anglo“ část tedy nelze rozporovat. A přesto: i když je „Anglo“ etnicko/kulturně/jazyková kategorie, zatímco „sionista“ politicko/ideologická, jen velice zřídka slýchávám námitky, když mluvím o „Anglo(sféře)“ – na rozdíl od sionismu.
Unikátní dokument Ukradené Kosovo, který byl natočen po válce v Jugoslávii, ale odmítnut být odvysílán, je výmluvnou výpovědí tragiky celé balkánské oblasti, především Kosova a Metiochije. Obsahuje unikátní, i obecně známé záběry zločinné a Radou bezpečnosti OSN nikdy neposvěcené války Spojených států a NATO proti srbskému národu v roce 1999. Záběry umírajících členů televizního štábu Bělehradské televize, spálená země, fakt, že za dobu celé invaze bylo na Srbsko vypáleno přes 1000 raket Tomahawk, jsou výmluvné a odrážejí skutečnou realitu a podstatu celého problému, který pro některé lidi dnes stále neznamená nic, co by stálo za víc, než otřepanou, arogantní a orwellovskou frázi o „bombardování vedeném veskrze humanitárními myšlenkami“.
DOKUMENT JE KE STAŽENÍ ZDE.
Zhruba před půlstoletím se prudce zrychlil proces zániku evropských koloniálních říší. Expanze starého světa, zrozená s prvním vyplutím Kryštofa Kolumba, se začala bleskově hroutit. Proč k tomu došlo? A o čem zrození a pád epochy imperialismu vlastně svědčí?
Potíže s imperialismem
Zodpovědět, čím byl, nebo nebyl imperialismus, je relativně nejsnadnější. Tento pojem jako první zpopularizoval britský novinář Hobson, jehož práce Imperialismus vyšla v roce 1902. Obsahově těží z konfliktu mezi jihoafrickými Búry a Anglií. Rozezlený antisemita Hobson v něm válku vylíčil coby spiknutí židovských finančních magnátů za účelem získání johannesburských diamantů a ožebračení jak domorodců, tak prostých bílých občanů. Tato obtížně prokazatelná konstrukce by v jiné době možná zapadla. Ne však tehdy. Začínalo dvacáté století, doba utopií a konspiračních teorií. Do té doby se události většinou posuzovaly podle svých výsledků. Pro konspirační teorie je však výsledek nedůležitý nebo relativní. Svou sílu opírají o údajnou schopnost rozeznat záměr aktérů děje.
„Proti národní myšlence se [usurokrati] nestavějí proto, že je národní, ale protože nesnášejí jakýkoli celek síly dostatečně velký na to, aby se postavil celosvětové tyranidě lichvářů bez vlasti.“
Francouzský demograf předpokládá brzký pád amerického systému.
***
***
Nejnovější komentáře