Délský potápěč

Skutečně lze hovořit o určitém taktickém spojení mezi Izraelem a sítí evropských pravicově-populistických stran. Po 11. září 2001 zvolily Spojené státy islámský terorismus za svého prvořadého nepřítele. Ale ze strany USA, ani ze strany Izraele po celá desetiletí nebylo žádných námitek proti přistěhovalectví z islámských zemí do Evropy, v tomto přistěhovalectví do Evropy ze zemí islámu samo o sobě kupodivu Izrael nespatřoval celou dobu žádnou „hrozbu“, a přitom současný jev nevznikl ze dne na den. Pokud tedy občas slýcháváme fráze o solidaritě naší „judaisticko-křesťanské kultury“ s Izraelem, ptejme se v první řadě, jak to vypadalo se solidaritou Izraele s Evropou posledních 30-40 let ohledně přistěhovalecké politiky. Určitě bychom dospěli k zajímavým odpovědím…

Situace se změnila po roce 2005, kdy Francie prožila „první intifádu“. Nejpozději zde se ukázalo, že islamizace Evropy změnila hranice geopolitických konfliktů a že jsou ohroženy evropské západní hodnoty. Sionistické resp. proizraelské kruhy se opatrně snažily už nějakou dobu předtím navazovat kontakty s evropskými politickými uskupeními, která doposud platila za radikálně pravicová. Kontakty sahaly od neorganizovaných seskupení ve Španělsku až po britskou BNP a belgickou Vlaams Belang. V zásadě šlo o to dosáhnout, aby se konkrétní evropské politické hnutí distancovalo od jakékoliv formy revizionismu a aby se v prvé řadě koncentrovalo na „boj proti islamizaci Evropy“, dále aby se vzdalo veškeré kritiky izraelské politiky. Podle této teze bylo těmto politickým hnutím, stranám a politikům za odměnu slíbeno, že dostanou v médiích větší prostor a že zpravodajství o jejich činnosti bude o něco objektivnější.

Dnes se všelijaké ty tzv. „PRO-strany“ nasazují v boji proti rozšiřování islámu, ale už poněkud zapomínají či nechtějí analyzovat, jak samotný problém vznikl. Islám do Evropy nepřišel jen tak „z ničeho“. Nenávistný tón vůči muslimům se obrací na špatnou adresu. Je ale nutné se v prvé řadě soustředit na příčiny, pro které problémy vznikly, a ne na jejich následky. Jisté síly v Izraeli a v USA se odůvodněně obávají něčeho jako skutečného „národního obrození“ v Evropě jako moru. A propojení určitých pravicově populistických stran s izraelskými zájmy má sloužit k zabránění tohoto vývoje, k ventilaci “evropského patriotismu” a navíc jako taktický krok pro upevňování izraelských pozic na Blízkém východě, které potřebují pochopitelně nadále co největší podporu USA a Evropy.

Lukáš Beer: Oblíbenci z Politically Incorrect Náš směr 7. listopadu 2010

Současná Evropa je problém

Autor: Karel Kaiser

Většina obyvatel malé evropské země vklíněné mezi alpské ledovce, se v referendu rozhodla říci ne další výstavbě minaretů na švýcarském území. Švýcarské referendum, uspořádané z popudu druhé nejsilnější strany, lidovců Christopha Blochera, je na první pohled jasným úspěchem sil, které se považují za „obránce Západu“. Návrh na zákaz další výstavby schválilo 57% voličů ve 22 z celkově 26 kantonů. Co dodat? Na jednu stranu můžeme výsledek chápat jako důkaz, že evropská populace ještě není zcela oddána pozlátku honby za ziskem, zcela zmaterializována a zcela svázána virtuální realitou populární kultury a mainstreamových médií. Problém je, že nevíme, zda švýcarská iniciativa časem neinspiruje i další evropské země. Může se stát, že ze zdánlivého evropského vstání z popela rozkladu se může vyklubat laciný „boj proti islámu“, který je ve skutečnosti průvodním jevem západního civilizačního úpadku.

Continue Reading

Kdo je Putin, co je nacionální bolševismus a proč neházet islám do jednoho pytle.

Vážený pane Dugine, děkujeme za Vaši ochotu odpovědět na několik našich dotazů. Rád bych začal s otázkami k politické situaci a potom bych se blížeji zabýval apokalyptickou situací Ruska a následně celé zeměkoule. Tedy, má první otázka: Kdo je prezident Putin, co je jeho agenda a jaké jsou jeho vyhlídky?

Dugin: Na to se nedá tak jednoduše odpovědět. Putin je typický kágébák. To znamená vlastenec, etatista, zastánce velkoruské ideje. Na druhé straně je obklopen liberály a západníky, na kterých je závislý. Prohlašuje, že Rusko je evropská země; obdivuje německou kulturu. Ale neskrývá averzi vůči světové politice USA.

Existují různé možnosti, jak se Putin může v budoucnu rozvíjet: na jedné straně osvobození od liberálních vlivů a směřování k euroasijské, nacionálně-sociální myšlence, anebo zachování status quo s nelogickým, čistě pragmatickým využíváním liberalismu spojeného s vlasteneckou rétorikou.

Continue Reading

Autor: Richard Norton-Taylor

Informační čipy implantované do mozku. Elektromagnetické pulsní zbraně. Zrevolucionizované střední třídy, přebírající úlohu Marxova proletariátu. Populace zemí Blízkého a Středního východu vzrůstající o 132%, zatímco evropská porodnost upadá. “Bleskové nepokoje” – kriminálními gangy a teroristickými skupinami rychle mobilizované skupiny obyvatel.

To je svět za třicet let v představách týmu britského Ministerstva obrany, odpovědného za vykreslení budoucnosti v “budoucím strategickém kontextu”, které budou čelit britské ozbrojené síly. Včetně “analýzy klíčových rizik a otřesů”. Kontradmirál Chris Parry, vedoucí Centra pro výzkum, koncepce a doktríny (Development, Concepts & Doctrine Centre) spadajícího pod Ministerstvo obrany, které sestavilo tuto zprávu popsal tyto odhady jako “založené spíše na pravděpodobnosti, než na předpověditelnosti”.

Devadesátistránková zpráva pojednává o široce diskutovaných tématech jako jsou např. vzrůstající ekonomický význam Indie a Číny, militarizace vesmíru, dokonce i toho co nazývá „úpadkem kvality zpravodajství“ v souvislosti s vzestupem „občanských novinářů s přístupem k internetu“ (internet-enabled, citizen-journalists) a tlaku na uveřejňování příběhů „na úkor faktů“. Obsahuje i další potenciální možnosti vývoje, některé děsivé, jiné zase uklidňující, o kterých se ne až tak často diskutuje.

Continue Reading

Je pravdou, že z hlediska pravoslavného křesťana není muslimská země jeho ideálním biotopem. Je sice rozdíl mezi Saúdskou Arábií, kde jsou kostely zakázány, a zbytkem muslimského světa, kde křesťanům pouze ztrpčují život v míře větší (Pákistán, Egypt) či menší (Maroko, Turecko). Nicméně dobrovolně bychom si asi takovou zemi nezvolili.

Continue Reading

Autor: Karel Veliký

Indoevropské kmeny spolu válčily odpradávna. Evropské národy také. Společná barva kůže či příslušnost ke stejné jazykové skupině ještě nezaručují stejnou politickou vůli. Dokázaly se však také sjednocovat. Táží-li se dnes někteří „mudrci“ – úplně naivně – v čem spočívá naše „evropská identita“, pak odpovídáme: především ve společných obětech proti vnějšímu nepříteli. Od řeckých států, přes říši Franků až k tureckým válkám umírali muži, abychom my mohli žít: Za etnogeopolitickou skutečnost Evropy!

Continue Reading

Politolog, publicista a překladatel Alexander Tomský (*1947) se kriticky zabývá otázkami spojenými s projektem společné Evropy. Působí jako editor společenskovědní a politické literatury (v londýnském exilu vydával významnou edici Rozmluvy). Následující text je přepracovanou a rozšířenou verzí rozhovoru, který byl původně uveřejněn na internetu.

Red.: Ve svých politických komentářích se netajíte kritickým postojem k projektu sjednocené Evropy. O jaké argumenty svůj euroskepticismus opíráte?

Tomský: Snahu politicky sjednotit Evropu pokládám za imperiální omyl a impéria nevznikají dobrovolně. Byrokratické násilí a korupce, které nadnárodní a nekontrolovatelná byrokracie vytváří, narážejí už dnes v Evropě na značný odpor. Tradice nezávislých států (řecké polis) je mnohem starší než vznik států národních a z jejich soupeření, konkurence a vnitřní inovace Evropa (Occident) také vznikla. Absence evropského politického národa znemožňuje politickou kontrolu nadnárodního státu, a proto takový národ nemůže v rámci evropské politické tradice ani vzniknout. V globalizujícím se světě bude pravděpodobně solidarita a spolupráce v rámci stejné civilizace Západu (v Evropě hranice z roku 1054, jinde anglosaské země) sílit, leč civilizace a dominium politicum není totéž. Navíc evropské integrační snahy vznikly z bídy a strachu po válce a dnes už jsou evidentně v rozkladu. Jedinou atraktivní myšlenkou Evropské unie byl společný ekonomický prostor (EHS) a snaha pomoci chudším státům. Původně totiž převažoval více ekonomický liberální model, a teprve dominantní účastí socialistů koncem šedesátých let převládl model sociální, takže dnes evropská integrace znamená stále větší a větší zásahy byrokracie do ekonomiky. Dokonce i politická spolupráce (neplést s integrací), zvláště ve vztahu k zahraničí (USA, Izrael, Rusko), naráží na stále větší neshody.

Continue Reading