Délský potápěč

V konečném důsledku náš lidskoprávnický papež často zní jako sluníčkový univerzalistický levičák

Autor: Guillaume Durocher  

Projev papeže v Evropském parlamentu jistě není každodenní záležitostí (naposled tak učinil Jan Pavel II. v roce 1988). Proto byly projevy před europoslanci ve Štrasburku a před Radou Evropy 1] (panevropská instituce z dob Studené války zahrnující i Rusko, nikoliv jeden z orgánů EU) významnou událostí před plným plénem europoslanců a dalších eurokratů (bez ohledu na důstojnost situace řada poslanců projevila mentalitu pubertálních dívek poblázněných „hvězdou“ a obecnou dětinskost pořizováním nezbytných „selfies“.)

Rád bych poukázal i na důležitost události pro bílé nacionalisty, evropské identitáře a všechny ostatní, kterým leží na srdci budoucnost Evropanů. Coby hlava katolické církve zůstává papež významnou postavou pro všechny Evropany, nábožensky založené či ne. Po upevnění křesťanství v Evropě hrála středověká církev nepominutelnou roli při určitém stupni náboženského, kulturního, právního a vskutku civilizačního sjednocení Evropanů (jakkoliv nekompletního, především ve světle východo-západního, „Velkého,“ schizmatu). Tato jednota měla nezanedbatelný praktický dopad: vzájemné sňatky a spojenectví mezi evropskými aristokraty různého etnického původu, společný jazyk elit (latina), formalizace a rozšíření římské zásady exogamní monogamie (v ostrém kontrastu s islámským světem) a vlastně i pokusy zorganizovat a sjednotit křesťanskou Evropy proti dobyvačným tažením muslimů (úspěšně ve Španělsku, dočasně ve Svaté zemi a katastrofálně v Byzanci).

Continue Reading

Hilaire Belloc

Autor: Keith Preston

Od počátků průmyslové revoluce na přelomu 18. a 19. století až do období Velké krize předcházející 2. světové válce vyvěral nejtrvalejší vnitřní konflikt sužující všechny západní národy z tzv. „sociální otázky“. Postup industrializace a vytlačování venkovských rolníků z jejich půdy v průběhu procesu ohrazování 1] vytvořilo v organismu industriálních národů obří třídu proletariátu trvale zchudlých dělníků, stejně jako žalostné podmínky se vznikem a nárůstem této třídy spojené.

V průběhu 19. století se objevila řada pokusů o nápravu postavení pracující třídy a dělnické, socialistické, komunistické a anarchistické hnutí se vyvinula v mocné hráče na dobové politické šachovnici. Do takových politických a socioekonomických podmínek se v roce 1870 Hillaire Belloc narodil ve Francii anglické matce – v jejíž vlasti i vyrůstal – a francouzskému otci. Během 82 let svého života projevil nadání v mnoha oblastech – byl velmi plodným autorem (jednou kdosi prohlásil, že sám stihl napsat „celou knihovnu“), básníkem, diskutérem i zdatným historikem. Miloval závodní jachty a napsal řadu děl o cestování. Jistý čas se vrhl na politickou dráhu a získal dokonce poslanecký mandát v anglickém parlamentu. Tato zkušenost ho utvrdila v přesvědčení, že liberálně demokratický stát, prezentující se coby legitimní zřízení vyrůstající z lidové podpory a reprezentace, poskytuje pouhou zástěrku vládě plutokratické třídy. Především se však Belloc řadil k obráncům katolické ortodoxie a sepsal řadu obhajob vlastní tradice víry, a postavil se proti sekularismu některých svých intelektuálních současníků – např. G. B. Shawa nebo H. G. Wellse. 2]

Continue Reading

Autor: Cologero

V této době se ozývá mnoho hlasů, které nám vysvětlují „pravý“ význam Vánoc. Na jedné straně jsou ti, kteří nám opakují, abychom byli „hodní“ jeden na druhého. Pak jsou zde „Marty“, které nám radí méně „nakupovat“, což je v základě založeno na tom, že je nemorální obdarovat ty, které milujeme.

Pro nás je zde otázka, zda se může na světě zrodit něco zcela nového, něco přesahujícího ponurý fatalismus vesmíru, času, hmoty, nahodilosti. Zda je uskutečnitelné zrození Nového člověka, obdobného zrozenému z Ducha svatého a Panny Marie.

Není to otázka nového systému, nového náboženství, či podobných abstrakcí žijících sebou samými mimo svět lidí, kteří je zastávají a vytvářejí. O Vánocích nám skutečný život připomíná, abychom se vědomě spojili v hledání duchovní změny světa. Nepodaří-li se, musíme se pokusit znovu.

„Vnitřní hodnota ideje a systému musí být posuzována skrze ni samou, mimo vše, co je spojeno se světem nahodilosti. Prakticky a historicky je rozhodující kvalita mužů a žen, kteří sami sebe učiní obhájci oné ideje nebo systému.“ Julius Evola

Článek The Meaning of Christmas vyšel na stránkách Gornahoor 25. prosince 2010.

K hlubšímu porozumění tohoto zákona intelektuálního vytváření idejí je nutno přihlédnout k zázrakům katolické civilizace. Této skvělé civilizaci vděčíme za vše, co obdivujeme a vidíme kolem sebe. Její teologové, spravedlivě posuzováno z lidského hlediska, zahanbili moderní a starověké filosofy; její lékaři přiváděli veřejnost v úžas rozsahem svých znalostí; rovněž pak i historikové této éry prostřednictvím svých všeobecných a vyčerpávajících znalostí zastiňují své antické protějšky. Dílo Sv. Augustina nesoucí název O Boží obci je i v dnešní době považováno za nejpropracovanější historickou publikaci, jejíž genialita osvícená paprsky katolictví, uvádí v úžas celé lidské pokolení. Akty katolických koncilů, aniž bychom se hlouběji zabývali otázkou možného božského vnuknutí, se dají považovat za nejdůkladnější monumenty lidské moudrosti. Představitelé kléru excelovali ve znalosti římského a feudálního práva. Kdo překoná Sv. Tomáše ve oblasti vědy, Sv. Augustina v genialitě, Jacquese-Bénigne Bossueta ve vznešenosti nebo Sv. Pavla ve výkonu moci? Kdo je větším básníkem nežli Dante? Kdo se vyrovná Shakespareovi? Kdo překoná Calderona? Kdo, roven Rafaelovi, vtiskne život a inspiraci malířskému plátnu?

Postavte ctěné publikum před egyptské pyramidy a dočkáte se odpovědi: „Tudy kráčela velká a surová civilizace.“ Zaveďte lidi k řeckým sochám a chrámům a jejich reakce bude znít: „Tudy kráčela elegantní, pomíjivá a oslnivá civilizace.“ Zaveďte je do stínu římského monumentu a odvětí vám: „Tudy kráčeli velcí lidé.“ Ukažte jim katedrálu a pod dojmem takové majestátnosti ve spojení s takovou krásou, takové vznešenosti v kombinaci se vkusností, takového půvabu ve spojení se vznešeností, strohé jednoty v kontrastu s celou škálou různorodosti, takové přesnosti v kombinaci s odvážností, takové tíhy kamenného zdiva kontrastující s jemností jeho okrajů a tak krásné harmonie ticha, světla, stínu a barevnosti, vám dozajista řeknou: „Tudy kráčeli největší lidé historie přináležící k nejúžasnější lidské civilizaci, jež převzali velkolepost od Egypťanů, osvojili si řeckou bravuru, sílu Římanů, a mimo všechny tyto vlastnosti ještě něco mnohem hodnotnějšího- nesmrtelnost a dokonalost.

Donoso Cortés: Ensayo sobre el catolicismo, el liberalismo y el socialismo. Přeloženo z anglické verze The Flowering of European Civilisation publikované na stránkách Gornahoor.net.

Autor: Karel Veliký

Indoevropské kmeny spolu válčily odpradávna. Evropské národy také. Společná barva kůže či příslušnost ke stejné jazykové skupině ještě nezaručují stejnou politickou vůli. Dokázaly se však také sjednocovat. Táží-li se dnes někteří „mudrci“ – úplně naivně – v čem spočívá naše „evropská identita“, pak odpovídáme: především ve společných obětech proti vnějšímu nepříteli. Od řeckých států, přes říši Franků až k tureckým válkám umírali muži, abychom my mohli žít: Za etnogeopolitickou skutečnost Evropy!

Continue Reading