Délský potápěč

Heinrich Laufenberg

Termín „národní bolševismus“ v sobě nese četné nejasnosti, jež vyvěrají především ze spojení dvou zdánlivě zcela protikladných pojmů, jež často vymezují velice odlišné politické zkušenosti.

Různé výklady tohoto fenoménu pak celou situaci namísto kýženého vyjasnění spíše ještě dále komplikují. V případě Heinricha Laufenberga a Fritze Wolffheima přišli s nálepkou „národní bolševici“ jejich protivníci ve snaze o jejich diskreditaci, tito muži však označení nikdy nepřijali, protože podle nich dostatečně nevystihovalo podstatu jejich hnutí, jež označovali spíše za národně-komunistické. Tento rozdíl zdaleka není jen sémantický, jak ještě uvidíme.

Zrod národního komunismu

Když se tito dva pozdější soudruzi v roce 1912 poprvé setkali, měli už za sebou pestré zkušenosti v militantním křídle předválečného německého socialistického hnutí.

Laufenberg byl všeobecně považován za jednoho z čelních odborníků na německé dělnické hnutí. Rozhodně odmítal reformistickou a parlamentní linii mnohých levicových organizací té doby, když sám byl přesvědčeným revolucionářem. Aktivně se podílel na vzniku revolučních skupin na severu Německa, zejména v Hamburku, kde se těšil široké podpoře.

Continue Reading

Joseph „Joe“ Sobran (23. února 1946 – 30. září 2010)

Autor: Joseph Sobran

Spojené státy se zrodily z republikánského přesvědčení, že dědičnost by se neměla stát osudem. Tato doktrína má rozmanité důsledky, ne vždy přísně vzato logické a vzájemně v souladu. Deklarace nezávislosti vyhlásila, že všichni lidé byli stvořeni sobě rovni; Ústava zrušila šlechtické tituly; časem postavila mimo zákon také otroctví; „lidská práva“ pak postupně začala znamenat třeba to, že ani zaměstnavatelé soukromníci si nesmějí vybírat zaměstnance podle etnických kritérií; rasové předsudky – „rasismus“ – se staly společenským tabu; a dokonce i zobecnění o etnických skupinách dnes v tzv. slušné společnosti vyvolávají přinejmenším pozvednutá obočí (pokud tedy nevynášejí do nebes „přínos“ té či oné skupiny). Poslední vlastností, kterou lze dnes ještě celým rasám přisuzovat, tak zůstává utrpěná historická křivda.

A přesto nám selský rozum říká, že skupiny i národy mají vlastní, jedinečný charakter, své typické nedostatky i přednosti. Pokud se nebojíme ideopolicie, můžeme o těchto věcech mluvit volně. Americký individualismus je vyvážen jadrnou sociologií stereotypů, které – jak nás ujistil slavný sociolog John Murray Cuddihy – „jsou více méně pravdivé“. Pochopitelně nemusí být vždy to, co platí pro danou skupinu, pravdivé i pro každého jejího příslušníka, ale skupina tak či onak má své zvyky a způsoby, možná dokonce i vlastní kulturu (nebo „subkulturu“, abych použil slovo, které se moje generace naučila na vysokých školách). Jednotlivec pak ve svém chování projevuje typické rysy své skupiny ze stejných příčin, kvůli kterým mluví nářečím svého rodiště: od nejútlejšího věku napodobuje lidi kolem sebe, často aniž by si to uvědomoval.

Continue Reading

Úvod:

Čtrnáctý díl našeho cyklu nás poprvé a doufám, že ne naposled zavede za netradiční osobností – písničkářem, básníkem a zpěvákem bývalé death metalové kapely Pavlem J. Hejátkem. Muzikant v našem seriálu ještě nebyl, ale můžu čtenáře ujistit, že další ještě budou. V tomto rozhovoru se poprvé podařilo překročit stín celého cyklu rozhovorů, protože jsem nabídl prostor k vyjádření primárně levicovému pronásledovanému aktivistovi i když lze u něj pojem levice chápat poněkud nedogmaticky a určitě svými názory překvapí nejednoho čtenáře. Jsem rovněž rád, že po dlouhé době odmlčení nabídl prostor k rozhovoru Pavlovi právě DP. Ještě jednou mu tímto děkuji.

S kontroverzním levicovým aktivistou (nejen) o umění, poezii, písničkářství, terorismu, RAF, nové básnické sbírce, slovanství a komunismu.

Extravaganza Controverso

Continue Reading

Vratislav Effenberger – Republiku a varlata (Torst, 2012)

Autor: Vratislav Effenberger

Ať to zní jakkoliv kacířsky, 21. srpen přišel jako rána z milosti, uštědřená této neobroditelné obrodě. Teprve tento tvrdý náraz o pozemskou realitu mohl ve své absurdnosti vytvořit neméně absurdní situaci jakési „národní“ jednoty, založené na sjednocujícím postoji proti okupantům. Konečně zde byl integrační model, o jehož konkrétní naléhavosti nebylo možné pochybovat. Byl však, stejně jako integrační model „obrodného procesu“, pouze negativistický, a proto bezperspektivní.

Tím se stával zároveň nereálný, fiktivní a mohl být dočasně prodlužován jen rozpačitostí postupu, který Moskva zvolila pro likvidaci „československého jara“ se zřetelem k současným zájmům své zahraniční politiky. Ukázalo se však, že opatrnost Moskvy byla přehnaná. V okamžiku, kdy president Johnson odejel na svou farmu, aby tak potvrdil zájem USA na trvání Jaltské dohody, měla volné ruce.

Nic nestálo v cestě tomu, aby po inscenaci incidentu a po nezbytném masakru byla dosazena nová špičková garnitura stranické hierarchie a aby noví vládci vzápětí ukázali přívětivější tvář, která by vyčerpanému obyvatelstvu dodala opět pocit jistoty.

Continue Reading

Okupace Československa 1968 byla některými protestujícími přirovnávána k válce ve Vietnamu

Autor: Ladislav Malý

Každý, kdo se o událostech v naší zemi před padesáti lety zajímá – asi tak jako já – přečetl jistě o těchto pro Čechy a Slováky tragických časech mnoho knih, úvah, esejů… V mé „trošce do mlýna“ bych chtěl veřejnost seznámit se svými názory na tehdejší, ale i dnešní dobu, s nimiž jistě mnozí souhlasit nebudou – ale to je v pořádku.

Autor těchto slov, tehdy jako mladík, se aktivně zúčastnil odboje proti sovětským okupantům. Psaním protiokupačních hesel na zdi domů, rozdáváním letáků, plivání na okupační vojáky nebo házením prázdných lahví na okupační tanky a jinými podobnými akcemi jsme tehdy dávali najevo svůj hněv a nenávist proti okupantům, ale i proti komunismu jako takovému. Všechno ovšem bylo marné, marné bylo naše počínání… Tehdy jsem poprvé pocítil, jak kruté jsou zmařené naděje národa, a jak bezmocnost dokáže bolet; účinná obrana proti tomu nebyla možná; tenkrát na mne tvrdě dopadlo to, čemu bolševici říkají poznaná nutnost.

Continue Reading

Yossel „Joe“ Mashel Slovo po levici Nelsona Mandely

V roce 1963 zatkla jihoafrická policie při zátahu proti úkrytu elit Afrického národního kongresu v johannesburské čtvrti Rivonia šest Židů a sedm černochů. Nelson Mandela následně skončil na více než 25 let za mřížemi a v bělošském nacionalistickém tisku se objevily otázky, zda jsou Židé v Jižní Africe nešťastní. Židovské společenství ústy organizace Board of Deputies jednohlasně ujišťovalo o opaku přísliby, že jihoafričtí Židé jsou loajální patrioti. „Žádná část společenství nemůže ani by neměla mít povinnost přijímat zodpovědnost za činy hrstky“, hájil se výbor ve svém oficiálním komuniké.

Časem se samozřejmě z Mandely stal hrdina a ze skutků hrstky zdroj hrdosti všech jihoafrických Židů.

Continue Reading

Jessica Lange, Miloš Forman, Vladimír Vysockij a Marina Vladyová v Los Angeles (1976)

Autor: Václav Jan

Uplynula již řada dní od úmrtí Miloše Formana, a tak je možné vstoupit do pietního ticha i jímavých chvalozpěvů se střízlivým zhodnocením uměleckého přínosu této výrazné osobnosti filmového světa.

Miloš Forman byl v českém prostředí jakýsi dvojitý sirotek: jednak jako dítě přišel o rodiče, jednak je tu jeho židovský původ; byl archetypálním příkladem vykořeněnosti, která rozhodující silou ovládla jeho vztah k okolí i jeho umělecké cítění a vyjádření. Nikdy nebyl vnitřně součástí české společnosti, která se k němu tak hrdě hlásí. Zdaleka ne jen z titulu studenta prestižní školy, určené k výchově budoucích elit, se považoval za člověka stojícího nad běžnou společností. Také jím svým způsobem nepochybně byl, ale především – bohužel – byl člověkem stojícím zcela mimo ní. Jeho vazby na mentální základy utvářející kulturní povědomí a civilizační ukotvení národa byly omezeny jen na opovržlivý úsměšek nad vnějšími projevy banální malosti komunismem vykořeněných „obyčejných lidí“, nazíraných s rádobyuměleckým odstupem, který však byl především odstupem cizí duše. Jestliže Roman Joch v Lidovkách správně říká, že byl Forman supersnob, je to pravda, ale ne celá. Mluvíme-li o Formanově americké kariéře, při analýze jeho role slouhy liberalistické propagandy musíme vzít v úvahu nejen jeho klouzání po povrchu, vyhledávání módních témat a formalistický exhibicionismus plný touhy vlísat se do panující nálady antikonzervativních elit.

Continue Reading

Autor: Thomas F. Bertonneau

Poznámka Thomase F. Bertonneaua: Následuje překlad úryvku z mistrovského díla Dominique Vennera Histoire et tradition des Européens: 30 000 ans d’identité [Dějiny a tradice Evropanů: 30 000 let identity], vydaného roku 2002 nakladatelstvím Éditions du Rocher.
Continue Reading

Úryvek z knihy Alaina de Benoista: Totalitarismus, s podtitulem „Komunismus a nacionální socialismus – jiná moderna 1917 – 1989. Hrozby a výzvy dneška.“

Knihu je možné objednat zde. Zájemci ze Slovenska mohou knihu objednat v e-shopu Protiprúdu.

Komunismus zničil mnohem více lidských životů než nacionální socialismus. Přesto nadále převládá mínění, že nacionální socialismus byl něčím mnohem horším. Jak je to možné? Jak je možno se zřetelem ke dvěma stejnoměrně ničivým systémům považovat za méně odporný ten, který napáchal větší škodu? Jak je možno nadále odmítat představu, že je lze srovnávat? Aby bylo možno zastávat takovéto stanovisko, musí se člověk přirozeně odvrátit od současné bilance obou systémů, protože srovnání není v souladu s tím, co chce dokázat.

Nejčastěji uváděný argument se odvolává na rozdíly v záměrech tvořících základ. Nacionální socialismus je prý nenávistné učení, komunismus jedno z učení o osvobození. Komunismus je prý nesen láskou k lidstvu („dokonalým spojením“, říká Robert Hue, bývalý vůdce Komunistické strany Francie z let 1994—2002), nacionální socialismus prý negováním pojmu lidstvo. Jean-Jacques Becker ujištuje, že „podstatou komunismu je zcela v protikladu k nacionálnímu socialismu humanismus“. 1] Co se týče Rogera Martelliho, ten píše, že „komunismus přísluší k racionalistickému a humanistickému pojetí rovnosti mezi lidmi“. 2] Podle Rolanda Leroye „je podstatou nacionálního socialismu nenávist k lidem […] Podstatou komunismu je láska k lidem“. Guy Konopnicki je toho názoru, že „člověk se stal nacistou z nenávisti vůči lidskému rodu. Komunistou se člověk stal z důvodů zcela opačných“. 3]

Continue Reading

Autor: Jean Thiriart

K evropskému komunitarismu jsem toho už napsal poměrně hodně.

Rozbor je však neustále možné vylepšovat, a jelikož při práci narážím na nové a důležité otázky, mohu nyní s odstupem říci, že jsem kladl snad až přílišný důraz na fenomén kapitálu, konkrétně „třídní spolupráce“ starých a unavených evropských plutokratů s velmi mladými a dynamickými plutokraty americkými, kteří navíc mají rozhodující teritoriální výhodu v podobě Státu-Velmoci.

Jakási sešlost a zkostnatělost našich evropských kapitalistů oproti jejich americkým bratrancům je jejich hlavní nevýhodou. Američanům hrají do karet také ekonomicko-demografické činitele: kolektiv 250 milionů lidí bez celních bariér; to je pro nás dalším handicapem. Od roku 1945 evropská plutokracie ochotně přijímá americkou nadvládu, neschopná či neochotná bránit své postavení. Kdyby kancléř Hitler vyhrál válku, stejně ochotně by přijala dominanci německou. Toto je velice důležité: nemůže být žádná evropská politika, dokud bude politická třída lokajsky posluhovat Spojeným státům. V tom spočívá velký švindl této atlanticistické Evropy, její zatažená ruční brzda. Opírá se třídní spolupráci evropské a americké plutokracie, přičemž ta evropská je americké podřízena.

Continue Reading

Die Kommenden. Überbündische Wochenschrift der deutschen Jugend.

Autor: Edouard Rix

O něco méně známí než Ernst Niekisch jsou Werner Lass and Karl-Otto Paetel, dva atypičtí představitelé národního bolševismu, Louisem Dupeuxem označovaným za ten nejvíce fascinující proud myšlení celé konzervativní revoluce.

V srdci Bündische Jugend 1]

Werner Lass, narozený 20. května 1903 v Berlíně, patřil mezi lety 1916-1920 k hnutí Wandervogel a roku 1923 byl zvolen hlavou bundu Sturmvolk (odštěpenecký svaz od rakouského Wandervogel – pozn. DP), jehož část se v roce 1926 přidala k Schilljugend, kterou založil v roce 1923 slavný vůdce Freikorpsu Gerhard Roßbach. Lass se následujícího roku odtrhnul a založil Freischar Schill, 2] bündisch skupinu, jejímž patronem (Schirmherr) se brzy stal Ernst Jünger a jejíž hlavní náplní činnosti byl „boj o hranice,“ turistické výpravy a vojenský výcvik.

Od října 1927 do března 1928 redigovali Lass s Jüngerem časopis Der Vormarsch („Vpřed!“) založený v červnu 1927 dalším slavným, s Freikorps, spojeným spisovatelem, kapitánem Ehrhardtem. Ve snaze překročit omezující mantinely mládežnického hnutí také následně založil Wehrjugendbewegung neboli Branné hnutí mládeže, které se mělo stát spojením mezi „tvrdostí závazku frontového vojáka, schopností a potenciálem k úspěchu, hloubce hnutí mládeže“ a prostředkem k vytvoření nového typu člověka.
Continue Reading

/ se stálým zřetelem k sovětské okupaci Československa v roce 1968

Autor: Petr Steiner

Při letmém pohledu na titulní stránku svých oblíbených novin 21. srpna 1968 běžný čtenář sovětské Pravdy patrně přeskočil tak důvěrně mu známé heslo „Proletáři všech zemí, spojte se!“ v hlavičce listu. Ale zpráva, která znenadání přidala tomuto heslu na žhavé aktuálnosti, mu rozhodně uniknout nemohla: „TASS je zplnomocněn prohlásit,“ sdělovalo oficiální komuniké typicky sovětským newspeakem, „že straničtí a vládní činitelé Československé socialistické republiky se obrátili na Sovětský svaz a další spojenecké vlády s prosbou o poskytnutí neodkladné pomoci našemu bratrskému lidu Československa, včetně pomoci ozbrojenými silami. Tato žádost byla vznesena, protože existující socialistický řád a ústavou dané právní uspořádání v Československu jsou ohroženy kontrarevolučními silami, které se spolčily s vnějšími silami nepřátelskými socialismu.“ Dovolávaje se „práva vlád na individuální a kolektivní sebeobranu“ a na „konkrétní zájem našich zemí na zabezpečování míru v Evropě proti silám militarismu, agrese a revanšismu, které nejednou zavlekly evropské národy do války“, nemohl soudruh Brežněv než neoslyšet upřímně míněnou prosbu „zdravého jádra KSČ“ a neposkytnout kýženou „bratrskou pomoc“. Do Prahy bylo vysláno půl miliónu vojáků Varšavské smlouvy s úkolem svrhnout československou vládu a nastolit místo ní takovou, jež by byla blíže sovětským představám o socialistickém zřízení. 1]

Continue Reading

Autor: Tomislav Sunić

Latinský neologismus „homo americanus“ do jisté míry slouží jako hanlivé označení amerikanizovaného občana i jeho životního stylu. Americký člověk – homo americanus – i se svou puritánskou etikou často bývají v Evropě terčem posměchu a americký systém, mentalita a především zahraniční politika jsou na Starém kontinentu předmětem kritických antropologických i politických studií. Autoři některých z nich zaujímají apriorně konfrontační postoj, další pak lze zařadit spíše do kategorie společenskopolitické satiry 1] a jiné se pokoušejí vědecky prokázat mezery a omyly americké zahraniční politiky. Přestože drtivou většinu Evropanů s Američany spojuje rasový původ, jejich společnosti se od sebe liší, v některých ohledech i dosti zásadně. S postupující amerikanizací evropské společnosti si však můžeme klást otázku: proč bychom měli fenomén homo americanus studovat výhradně v Americe? Nadnárodní jedinečnosti amerického systému na počátku 21. století je třeba kriticky zkoumat v příslušných akademických oborech. Jako nejlepší přístup ke kritickému rozboru předmětu homo americanus a jeho konkrétní systém se však jeví interdisciplinární výzkum a historická komparace.

Kdo tedy je tento homo americanus, a kým byl vůbec definován? V jakém časovém období, na jakém místě a čí terminologií? A hovoříme-li o průměrném homo americanus, máme na mysli nějakého finančního žraloka z východního pobřeží USA nebo předválečného básníka jako byl Edgar Allan Poe; revolučního amerického heretika jako Thomas Jefferson, nebo srovnatelně heretického Američana, jakým byl George Fitzhugh? A pokud vezmeme za ztělesnění typu homo americanus soudobého neokonzervativního akademika, neměli bychom se ztotožnit i s jeho závěry a soudy o americkém systému? Dnešní neokonzervativec se může považovat za skutečného Američana právě tak silně, jako kdysi jižanští agrárníci, přestože jejich etnické a politické loajality by snad ani nemohly být vzdálenější. Každé vymezení pojmu homo americanus se tedy nevyhnutelně odvíjí od společenské, intelektuální, rasové a etnické pozice pozorovatele i pozorovaného.

Continue Reading

Znak Národně-vlastenecké fronty Pamjať

Autor: David L’Epée

V čase stále probíhající krize, do níž se Ukrajina propadla po kyjevské „revoluci“ a událostech na Krymu, se faktor ruského (či proruského) nacionalismu jeví jako klíčový prvek debaty, bez něhož lze událostem na Východě jen těžko porozumět. Proto považuji za nanejvýš zajímavé podívat se na specifika tohoto ruského nacionalismu, našemu myšlení a termínům tolik cizí, který mluví o říši více než o národu a podívat se kus do historie na jeho možné kořeny v sovětské éře. Nedávno vydaná práce Véry Nikolski věnovaná tomuto tématu k tomu přímo vybízí.

Véra Nikolski, francouzská politoložka ruského původu, je autorkou akademické práce Nové formy konzervativního myšlení v současném Rusku, od mladistvých militantů k jeho základům. Před několika měsíci pak vyšla její kniha inspirovaná touto prací, určená ovšem širšímu publiku – Národní bolševismus a neoeurasinanismus v současném Rusku. Její výzkum se zabývá nejrůznějšími třenicemi na ruské nacionalistické scéně, které doprovázely a dodnes doprovázejí přerod Ruska po rozpadu SSSR a blíže se soustředí na dvě čtenářům Rébellion dobře známé postavy: Alexandra Dugina a Eduarda Limonova.

Continue Reading

Rosa Luxemburg

Autor: Alex Kurtagić

Dnes si připomínáme 99 let od smrti Rosy Luxemburgové, marxistické teoretičky, ideoložky, agitátorky a odsouzené zrádkyně, která se zapletla do činnosti mnoha krajně levicových teroristických skupin. Byla spoluzakladatelkou Ligy spartakovců a později i Komunistické strany Německa.

Rudá Rosa, jak vešla do historických análů, se narodila do bohaté židovské rodiny v polském městě Zamość, v té době pod ruskou správou. Byla nejmladší z pěti dětí obchodníka s dřívím Eliasze Luxemburga a Line Löwensteinové.

Její dětství nebylo nijak zvlášť výjimečné, snad až na problémy s kyčlí, kvůli kterým byla jako pětiletá celý rok přikována na lůžko. Jako nechtěná památka na tyto zdravotní trable jí zůstaly nestejně dlouhé dolní končetiny; Rosa kulhala. Když jí bylo devět let, poslali ji rodiče na dívčí gymnázium do Varšavy. Několik následujících let se zdálo být všechno v pořádku.

Continue Reading

Autor: Patrick Iber

V květnu 1967 někdejší důstojník CIA Tom Braden v novinách Saturday Evening Post pod titulkem „I’m glad the CIA is ‘immoral.’” (Jsem rád, že je CIA „nemorální“) zveřejnil otevřené doznání. Braden potvrdil nějakou dobu narůstající podezření novinářů: CIA skutečně byla zodpovědná za tajné financování velkého množství skupin „občanské společnosti,“ jako například National Student Association a mnoha socialistických evropských odborových skupin, aby tak čelila aktivitám podobných sovětských organizací. „Ve většině Evropy,“ napsal Braden, „byli v 50. letech socialisté, tedy lidé, kteří se označovali za ‚levici‘ – a právě ti, které řada Američanů nepovažovala za o nic lepší než komunisty – skoro jediní, komu aspoň trochu záleželo na boji proti komunismu.“

Hlavním bodem snah CIA při organizaci úsilí protikomunistických umělců a intelektuálů byl Kongres pro svobodnou kulturu (CCF), založený roku 1950. Ze svého ústředí v Paříži Kongres pod hlavičkou odporu proti totalitě zastřešoval mnohé přední myslitele. CIA to viděla jako příležitost zajistit, aby protikomunistické myšlenky a výroky nevycházely jen z úst reakcionářů; většinu členů CCF tvořili liberálové či socialisté antikomunistického střihu. I s pomocí lidí ze CIA roztroušených v organizaci, včetně míst nejvyšších, pořádal CCF  přednášky, koncerty a řídil i vlastní umělecké galerie. 1] Podílel se např. na zorganizování turné Bostonského symfonického orchestru po Evropě v roce 1952 ve snaze přesvědčit skeptické Evropany o americké kulturní sofistikovanosti a tím nepřímo i o schopnosti postavit se do čela svobodné části bipolárního světa Studené války.

Continue Reading

Autor: Alex Kurtagić

Na den před 28 lety zemřela španělská prosovětská komunistka, vůdkyně republikánů a feministka Dolores Ibárruri, která se ve své zemi snažila nastolit komunismus a následně v Moskvě pracovala pro Stalinův režim. Když se po Francově smrti vrátila do rodné země, zahrnuli ji demokratičtí politici poctami. Do dějin vstoupila heslem „¡No pasarán!“ z bitvy o Madrid ve španělské občanské válce.

Isadora Dolores Ibárruri Gómezová se narodila v baskické Gallartě jako dcera havíře a také karlisty (musel si s ní tedy leccos vytrpět) – tedy stoupence tradicionalistického, legitimistického, monarchistického a kontrarevolučního hnutí, které vzniklo v reakci proti osvícenství a francouzské revoluci, a čerpalo mj. z myšlenek Josepha de Maistreho a dalších francouzských reakcionářů. Její matka byla Kastilanka, již malá Dolores znepokojovala natolik, že ji v deseti letech konečně vzala do kostela San Felicísimo, aby tam kněz provedl vymítání ďábla.

Continue Reading

Když se lidé zapojí do politické diskuse, tak předpokládají, že se debata brzy vyhrotí. Avšak ne do bodu, kde všichni zemřou.

To se však přesně odehrálo 12. října 1960 v Tokiu, kdy televizní kamery zaznamenaly v přímém přenosu vraždu vysokého politického činitele. Pachatelem byl sedmnáctiletý mladík, který ho bodl samurajským mečem (wazikaši).

Continue Reading

Autor: Alex Kurtagic

Přesně před 24 lety zemřel teoretik Komunistické strany Velké Británie, zakladatel Skupiny historiků Komunistické strany Velké Británie (Communist Party Historians Group), marxistický historik, životopisec, novinář, esejista a aktivista E. P. Thompson.

Edward Palmer Thompson se narodil 3. února 1924 v Oxfordu jako syn spisovatele a básníka Edwarda Johna Thompsona. Rodiče malého Edwarda byli metodističtí misionáři. Vychodil The Dragon School v Oxfordu a Kinsgswood School v Bathu, v roce 1941 však odešel bojovat do války. Sloužil v tankové jednotce během italského tažení a účastnil se mj. poslední bitvy o Monte Cassino. Po válce se zapsal na Corpus Christi College cambridgeské univerzity.

Až do té doby se jeho životní dráha ubírala běžnými cestami. Cambridgeská univerzita však bohužel v té době byla semeništěm komunismu, včetně infiltrace sovětskými špiony, později známými jako Cambridge Five. 1] Právě během studií zde se Thompson přidal ke Komunistické straně Velké Británie (Communist Party of Great Britain – CPGB) a nezůstalo jen u toho: v roce 1946 založil s lidmi jako Christopher Hill, Eric Hobsbawm, Rodney Hilton, Dona Torrová, George Rudé a dalšími Skupinu historiků Komunistické strany Velké Británie. Hill v roce 1935 deset měsíců pobýval ve Stalinově Sovětském svazu a kvůli jeho vazbám na Komunistickou stranu mu byla zamítnuta jeho kandidatura na předsednictví historické fakulty na Keele University. Hobsbawm byl Stalinův apologeta. 2] Hilton prohnal středověkého rolníka mlýnkem marxistické teorie. Zakládající členka CPGB Dona Torrová se podílela na komunistické propagandě. Rudé pocházel z konzervativního prostředí, zamiloval se však do Stalinova Sovětského svazu, odkud se vrátil jako zapálený komunista, díky čemuž měl na britských univerzitách zavřené dveře. Thompson se s tím však nespokojil a založil také časopis Past and Present, kde se revidovaly dějiny pěkně po marxisticku.

Continue Reading

Alexandr Solženicyn (11. prosince 1918, Kislovodsk – 3. srpna 2008, Moskva)

Autor: F. Roger Devlin

Celým smyslem revoluce bylo učinit samotnou existenci člověka jako on něčím nemožným. Z tvárné hlíny lidské přirozenosti chtěli noví vládci uplácat nové stvoření, které by hladce zapadlo do beztřídní společnosti budoucnosti. Takový byl důvod cenzury, propagandy vydávající se za vzdělávání, vynucené konformity, zákazu cestování i vězeňských táborů. Na svých líbánkách prý četl Kapitál, ale osm let nucených prací, které mladému kapitánovi Rudé armády dali za pár nepozorných poznámek o Stalinovi, jakoby jeho vidění světa očistilo od všech ideologických překroucení i malicherných a osobních nízkých ohledů. Později se nechal slyšet, že už necítil svůj život jako něco jen a pouze svého – jako by dostal za úkol říci pravdu za miliony těch, kteří byli umlčeni ve jménu lži.

Continue Reading