Délský potápěč

Viktor Dyk. „Láska může být jen povrchní, ale nenávist je důsledná.“

…od muže, jenž věřil, že „k sebeobraně státu a zdravému jeho vývoji nestačí prostředky ústavní“ a že „ke kompromisům v politice možno a někdy nutno dojít, není však dobře od nich vycházet“. *

Kupředu jdeme, je-li vhodná chvíle,
vhodná-li chvíle, jdeme zase zpět.
Při kterémkoli tak nás vidím díle.
– Ne zlí, ne dobří. Něco uprostřed

Vábeni věčně vším, co pro nás cizí,
šumařit jdeme v chladný pro nás svět.
Na půli cesty tato náhle mizí.
– Ne své, ne cizí. Něco uprostřed.

Zvedneme ruku. Potom zase klesne.
Dnes oheň v nás. A zítra zase led.
Hrozí se dnes, a zítra sotva hlesne.
– Ne živí, mrtví ne. Tak něco uprostřed.
(Smutná píseň vesnického šprýmaře)

Sto let pryč a přesto jakoby Viktor Dyk psal včera. A pak že neexistuje národní charakter! Vždyť kolik našinců z venkova i Prahy dnes opět „šumaří ve světě“? A jak je to s tou cestou „zpátky do Evropy“? Jinde je básník ještě explicitnější:

Continue Reading

Alain Soral

Autor: Guillaume Durocher

Běžným argumentem globalistického režimu proti evropským nacionalistům bývá jejich označení za protonacisty, jejichž ideologie nevyhnutelně povede k nové Osvětimi. Propaganda tuto asociaci servíruje s tak železnou pravidelností a vytrvalostí, že se reakce stala takřka pavlovovskou. Funguje i v případě, kdy se daný nacionalista necítí být příliš nakloněn nacismu, antisemitismu ani rasové ideologii. Právě tomuto čelí francouzská Front National.

Francouzský nacionalista Alain Soral se k této otázce postavil přímým a dosti jedinečným způsobem, když se označil za „francouzského nacionálního socialistu.“ Četné významné postavy z řad politicko-mediálních elit toho okamžitě využily k další ostrakizaci a perzekuci „nacisty“ Sorala. Dokonce myslím existuje na webu video (vybavuju si jej, ale nedokážu ho znovu najít), v němž provokativně prohlašuje: “Ce qui me fait bander, c’est Hitler.” (Což se dá přeložit jako: „Víte, z čeho se mi vážně postaví? Z Hitlera.“) Uvedl také Schutzstaffel Heinricha Himmlera, spolu s ideální monarchií Charlese Maurrase a Islámskou republikou íránských ájatolláhů, coby příklad „transcendentní moci dědičné kasty – jak náboženské, tak vojenské,“ nezbytné účinné protiváhy globalistického kapitalismu.

Ironií osudu Soral v politické rovině nesmýšlí rasově a o eugenice se vyjádřil s despektem. Proto můžeme bezpečně prohlásit, že není nacionálním socialistou – tato ideologie totiž nutně předpokládá uznání darwinovských evolučních zásad a jejich politickou aplikaci. Jak kdysi prohlásil Velitel George Lincoln Rockwell: „Nacionální socialismus je aplikací vědy v nejzákladnější rovině: nikoli pouze na neživé předměty a zvířata, ale i na lidstvo samotné… Nacionální socialismus je logickým nevyhnutelným produktem evoluce. Pokud věříte v evoluci, musíte se stát nacistou – když se nad tím skutečně a dlouze zamyslíte.“

Continue Reading

Ferdinand Tönnies (1855 – 1936)

Autor: Alain de Benoist

Mírové moderní společnosti, uznávající hodnotu jednotlivce, odedávna kladly důraz na rodinné vazby namísto zájmů jednotlivce. Přechod z loveckých tlup přes klanové a kmenové uspořádání až k národním státům probíhal mírumilovně jen tehdy, pokud nebyly narušeny základní vazby spojující jednotlivce s širší společností prostřednictvím vědomí společné historie, kultury a názorové spřízněnosti. Pocit „přináležitosti“ k národu na základě takových sdílených vazeb podporuje spolupráci, altruismus a úctu k ostatním členům národa. V moderní době byly tyto tradiční vazby oslabeny vzestupem masových společností a rapidním zrychlením globální komunikace, které s sebou přinesly prudké společenské změny a nové filosofie, které popíraly důležitost smyslu pro národní ráz a kladly důraz na individualismus a individuální cíle. Soudržnost společností byla v důsledku toho podlomena, poté nahrazena multikulturními a multietnickými společnosti a zdrcujícím pocitem ztráty identity v masové globální společnosti, za jejíž součást se – přinejmenším – lidé Západu počali považovat.

Prvním teoretikem, kdo tento proces rozpoznal a popsal ze sociologického hlediska, byl arabský učenec Ibn Chaldún (1332 – 1406), který kladl důraz na sklon masových městských společností ke zhroucení, když se z nich vytratila sociální solidarita, typická pro kmenové a národní společnosti. Íbn Chaldún viděl ostrý kontrast mezi morálkou nacionalistických a etnicky jednotných severoafrických Berberů a nesourodou směsicí, nazývající se Arabové, pod arabským vedením – kteří však postrádali jednotu a etnickou identitu relativně nepočetné skupiny skutečných Arabů, kteří vytvořili rozlehlou, arabsky mluvící říši. V pozdější době to byl německý sociolog a filozof Ferdinand Tönnies (1855 – 1936), který tuto myšlenku uvedl do moderní sociologie pomocí teorie Gemeinschaft (pospolitost) a Gesellschaft (společnost), kterou popsal ve své knize Gemeinschaft und Gesellschaft (Leipzig, 1887). Tato teorie popisuje, jak předmoderní kmenové a národní pospolitosti (Gemeinschaft) dosáhly harmonického soužití a spolupráce díky společné kultuře a sdílené genetické a kulturní identitě, v níž byli všichni členové této pospolitosti vychováni. To zabránilo velkým střetům ohledně základních sdílených hodnot, jelikož všichni sdíleli společný soubor zvyků a společný osud. Postupem času se začaly formovat větší multietnické a multikulturní společnosti, které Tönnies popsal jako spojené vazbami společenskými (Gesellschaft). Tyto společnosti nespojoval žádný soubor hodnot nebo historické identity a spolupráce byla udržována jen za účelem potřeby směny zboží a služeb. Ve zkratce, jejich existence se stala závislou na ekonomických vztazích a následkem rozdílnosti kulturních hodnot, nedostatku „rodinného pocitu“ a důrazu na ekonomickou směnu a ekonomické bohatství zde kdykoli hrozilo riziko narušení harmonie těchto společností bojem o bohatství nebo základní hodnoty. V politické oblasti vznikl liberalismus k oslavě osvobození jednotlivce od požadavků oddanosti národu a účasti na národním osudu. Následoval marxismus, jako výraz nespokojenosti pociťované méně úspěšnými v soupeření o podíl na bohatství a moci, které se staly prvořadými cíli jednotlivců ponechaných napospas moderní masové společnosti (Gesselschaft). Nacionalismus a jakýkoli smysl loajality k národu jako konkrétní etnické, názorově spřízněné jednotce byl rozložen jak liberály, tak marxisty.

Continue Reading

Nietzsche vizionář

Autor: Keith Preston

Friedrich Nietzsche v 19. století prohlásil, že s následky krize západní civilizace – vyvolané svržením tradičního evropského řádu silami modernity a ztrátou víry, způsobenou popřením klasické teologie rozšířením obzorů lidského poznání – se budeme vypořádávat dvě století.

Ve druhé dekádě jedenadvacátého století se konfrontace této krize stává stále nevyhnutelnější. 1] Dnešní západní civilizace vykazuje příznaky stále pokročilejšího rozkladu a více než pět století trvající pozici západní Evropy a jejích koloniálních výhonků coby celosvětového mocenského centra stále výrazněji zastiňuje vzestup nových sil v podobě zemí jako Rusko, Čína, Indie a Brazílie.

Taktéž masová imigrace ze zemí Třetího světa hrozí učinit demografickou většinu Evropanů v jejich tradičních domovinách minulostí už kolem poloviny tohoto století. Rovnostářský étos, základ sebelegitimizující ideologie západní vládnoucí vrstvy, se stává s každou další dekádou absurdnějším ve svých projevech a tyranštějším ve své praxi.

Continue Reading

Drieu: anti-moderne et Européen

Autor: Michael O’Meara

„Doba malé politiky minula: již příští století přinese boj o vládu na Zemi – nutnost velké politiky.“

—Nietzsche, Mimo dobro a zlo, §208 (Aurora,1998)

V noci na 15. března 1945, na útěku před novým Američany dosazeným pařížským režimem, spolykal Pierre Drieu La Rochelle smrtelnou dávku gardenalu.

Sebevražda toho skvělého normanského spisovatele, který volil smrt před porážkou, nemohla jeho renomé prakticky pošpinit.

Jak píše historik Pierre Nora ve své předmluvě k Drieuho Deníkům 1939-1945 z roku 1992:

„Pro poválečnou generaci (se stal)… romantickým hrdinou nietzscheovského rozměru, legendárním nonkonformistou, fašistou bez rukou od krve, intelektuálem, který zaplatil nejvyšší cenu za věrnost svým ideálům až do hořkého konce. Jeho postava nabyla mytických rozměrů.“ 1]

Mytických rozměrů, snad – ale je to právě Drieu – revoluční mučedník, pro spásu Evropu zavrhující pravo-levé dělení, který k nám promlouvá i dnes.

Skutečně jen nemnoho autorů jeho doby se tak silně a jasně pustilo do křížku se zásadními otázkami Evropy. Ve svém semi-autobiografickém románu Gilles (1939), 2] napsal, že člověk existuje jedině v boji: „Žádná myšlenka, žádný cit není skutečný, pokud jej neprověří zkouška smrti.“

Revoluční evropanství jeho myšlení na nás dodnes působí nejen proto, že jeho témata řeší i náš svět, ale i proto, že jeho nesmlouvavá „zkouška smrti“ jim dodává jistou nadčasovost.

Continue Reading

Plakát Egalité et Réconciliation – Chceme francouzského Cháveze! Dělnická levice a tradiční pravice, jednotně v boji proti imperialismu!

Autor: Guillaume Durocher

Jaké má Alain Soral vztahy se zahraničními nacionalisty?

Sorala lze označit za stoupence pannacionalismu a přítele všech odpůrců „Impéria“. Dříve se označil za „alternacionalistu“, v odkazu na trasnárodní levicové „alterglobalisty.“ Jinak řečeno: „Nacionalisté všech zemí, spojte se!“

Konkrétněji pak za svému srdci nejbližší označil Soral Chavézovu socialistickou, křesťanskou, protirasistickou a protiimperialistickou odrůdu nacionalismu. V muslimském světě podpořil Soral Írán (zejména boj Mahmúda Ahmadínežáda proti izraelskému kolonialismu a cenzuře historického výzkumu), Sýrii a Libanon (především muslimsko-křesťanské národní smíření, dosažené mezi generálem Michelem Aounem a Hizballáhem). Coby předního odpůrce „Impéria“ podpořil i Rusko Vladimira Putina.

Alain Soral se staví proti rozličným pravicovým sionistickým nacionalistům včetně Wildersovy strany a EDL.

Pokud se podíváme do světa intelektuálů, knihu Comprendre l’Empire  přeložil do ruštiny a vydal Alexandr Dugin, který očividně vnímá Sorala jako důležitou postavu – ten na oplátku propaguje jeho dílo ve Francii. Udržuje dobré vztahy s italskou Casa Pound – v některých oblastech zřejmě E&R nejpodobnějším zahraničním hnutím. Přesto však zůstává Soralův vliv nepřekvapivě nejsilnější ve frankofonních částech světa: Belgii, Quebecu, Maghrebu a frankofonní části černé Afriky.

Continue Reading

Alain Soral společně s Jean-Marie Le Penem a Bruno Gollnischem, Lyon 2007

Autor: Guillaume Durocher

Odkud vzešel Alain Soral aneb od „svádění“ k sociálnímu konzervatismu

Alain Soral se narodil 2. října 1958 a prožil podle všech zdrojů mizerné dětství, kdy musel snášet bití od svého otce, volným pádem směřujícího déclassé, který byl odsouzen za podvod a přišel o veškerý majetek. V roce 1976 odešel do Paříže a vykonával příležitostné práce. I když neměl ani maturitu, našel místo v kulturně-mediálně-reklamním světě díky své sestře Agnes Soralové, která si jako začínající herečka vytvořila síť kontaktů v mondénním světě pařížského showbusinessu a komerční kultury (např. marketingu).

Alain evidentně tuto práci nenáviděl a považoval ji za nesmyslnou, morálně pochybnou a za velice nudnou. Podle všeho jej poháněl pocit silného ponížení, kdy byl z buržoy nuceně obrácen na proletáře (podle jeho vlastních slov měl následkem toho „dvojité vědomí“ proletáře a buržoy), pronikavý intelekt, silně vyvinutá citlivost na nuance okolního života, ctižádostivost a touha být milován. Ty z vás, kteří sledují osudy Roissy/Heartiste a Roosh V, možná zaujme, že mladý Soral coby dragueur de rue („pouliční balič“) prý svedl přes 800 žen, s obzvláštní chutí pak mladé, narcisistní ženy z buržoazní třídy coby „třídní boj“ svého druhu.

Jonathana Bowdena, který zdůrazňoval spojení mezi uměním a radikální, disidentskou politikou, by asi nepřekvapilo, že prvotním Soralovým zájmem bylo umění, které studoval na pařížské vysoké škole beaux-arts. Přečetl spoustu politické literatury, hlavně marxistické, včetně Michela Clouscarda, Luciena Goldmanna, Györgyho Lukácse a dalších. Později o tom ve třetí osobě napsal: „Alain Soral, bývalý dragueur de rue, který miloval knihy stejně jako dívky  – tolik, že se mezi nimi nedokázal rozhodnout.“ Jasný exemplář „ušlechtilého divocha“…

Continue Reading

Jak vyhlašují kolaboranti vlastního zániku, ani v ČR „imigrační klid nepotrvá věčně“

Autor: Karel Veliký

Vymezení identity „…rozhodnutí o tom, zda jinakost cizince znamená v konkrétně existujícím konfliktu negaci vlastního způsobu existence, a zda se proto proti ní vystupuje nebo bojuje, aby byl zachován bytostně vlastní způsob života.“ — Carl Schmitt

Evropa dnes zažívá hroznou invazi. Není to poprvé. V minulosti utočili Hunové (zastavila je římsko-germánská vojska na Katalaunských polích), Arabové a Avaři (odrazili je Karel Martel a Karel Veliký), Tataři (Rusové je porazili na Kulikovském poli), Turci (byli „evropským vojskem“ zahnáni od Vídně). Je tu ale jeden zásadní rozdíl! Před nepřítelem se buď prchá, nebo se s ním bojuje. Je ale dnes kam utéct? Rasově a národně cítící bílí lidé se z velkoměst utíkají do vnitřní emigrace, popř. je opouštějí, doslova „vyklízejí pole“. Ti další zatím dělají, že „nevidí“ – anebo opravdu „nevidí“, ať už jen pod tlakem každodenního „provozu“ či podvratné propagandy (řečičky o toleranci, obohacování atd., však to známe), a tedy z apatie či naivity, které xenofilové rádi vydávají právě za „toleranci“.

Ano, s nepřítelem se buď bojuje, nebo se před ním utíká, to ale pod podmínkou, že se obecně ví, kdo je Nepřítel, že se na něj může ukázat, že je možné ho veřejně pojmenovat. Nuže, mediální obřízka dělá vše pro to, aby „eliminovala“ národní a rasový instinkt občanů napadených zemí. Zprvu plíživý vpád alogenních se přitom v posledních 10–20 letech změnil v otevřenou kolonizaci. Vratká koexistence s cizorodými davy je v jimi postižených státech možná jen díky trvající institucionální převaze (správa a řízení společnosti) domorodých obyvatel; Česko dík své geografické poloze a historii (bez zámořských výbojů, zato s železnou oponou) zatím stojí stranou tohoto vývoje, ale jak vyhlašují kolaboranti vlastního zániku, ani tady „imigrační klid nepotrvá věčně“. V Africe a Asii jsou miliony těch, kteří se už chystají na cestu…

Continue Reading

Autor: James Lawrence

V Číně žijící Evropan si jednoduše nemůže nepovšimnout tamějšího intenzivního nacionalismu – zejména v porovnání se směsicí strachu, opovržení a lhostejnosti, která ve vztahu k národnímu cítění převládá na Západě.

Když se tak objeví záběry z bezpečnostních kamer, na nichž se opilý západní turista pokouší napadnout Číňanku, zvedne se napříč čínským internetovým prostorem vlna rozhořčení a vláda podnikne opatření proti cizincům. Postavme proti tomu pro srovnání reakci britského establishmentu na skutečné případy znásilňování anglických dívek pakistánskými gangy: jeho hlavní starostí bylo vyhnout se byť jen stínu podezření z „rasismu“ ze strany soukmenovců pachatelů. Podobně smutných a znepokojivých případů by šlo snést celou řadu a z téměř všech oblastí národního života.

Zatímco čínský stát za hranicemi neúnavně hájí národní zájmy – a když jsou tyto snahy zhaceny, často cynicky vyvolává veřejné rozhořčení mezi svým obyvatelstvem – Amerika a některé evropské země plýtvají krví i penězi v zahraničních válkách za humanitární abstrakce. Kde jsou absolventi elitních čínských univerzit snad ještě silněji nacionalisticky smýšlející než řadový občan, je pro nepříliš bystré majitele diplomu ze západních fakult sociálních věd odznakem „třídní“ příslušnosti a známkou prestiže plivnout si na „zabedněný“ patriotismus nižších vrstev.

Continue Reading

Ilustrace z Přebohatých hodinek vévody z Berry

Autor: Alexandr Dugin

Věda a ideologie: Problém metody

Žádný z termínů, kterých užíváme ve společenských a politických diskusích nebo analýzách, není ideologicky neutrální. Mimo kontext ideologie tato slova ztrácejí význam. Také není možné jednoznačně určit postoj člověka k nim, neboť obsah jakéhokoliv výrazu je určován kontextem a sémantickými strukturami –  operačním systémem svého druhu. Pokud žijeme ve společnosti s jasně definovanou dominantní ideologií, věci se jeví dostatečně zřetelně.

Význam slov vyvěrá přímo z ideologické matrice, která je ustanovena prostřednictvím výchovy, vzdělávání a předpisů a podporována ideologicky aktivním státním aparátem. Stát formuje jazyk, definuje rozsah a obsah diskurzu a nastavuje – nejčastěji represivními opatřeními v nejširším slova smyslu – hranice a morální nádech základního souboru politických a sociologických konceptů a termínů.

Pokud bychom žili ve společnosti ovládané komunistickou ideologií, koncepty jako „buržoazie“, „fašismus“, „kapitalismus“, „spekulace“ atd. by získaly nejenom negativní konotace, ale také specifický význam, s nímž by kapitalisté, fašisté a spekulanti zásadně nesouhlasili. Tento nesouhlas by se neomezoval pouze na význam, ale i na samotný smysl slov. Způsob, jakým komunista nahlíží na fašistu nebo kapitalista na fašistu, může opačné straně připadat jako zkreslení, či dokonce karikatura. Tento mechanismus pochopitelně funguje i opačně: fašismus připadá fašistovi přirozený a komunismus od základů odporný.

Continue Reading

Jiný svět je možný

Autor: Eugène Montsalvat

V současnosti se pravice nachází v revoluční situaci. Všechny mocenské mechanismy byly uzurpovány nepřátelskou elitou. Hospodářství, vláda i akademické prostředí se dostaly plně pod kontrolu korporátních internacionalistů nebo radikálních multikulturalistů.

Ve své ekonomické dimenzi směřuje kapitál proti zájmům nacionalistů, tradičně nábožensky založených lidí a dělníků. Kapitál je mezinárodní, běžní lidé jsou vlastenečtí. Kapitalista nezná vlast. Může se přestěhovat do jakékoli lokace, která mu bude vyhovovat a přesunout své bohatství s sebou. Nemá potřebu udržovat loajalitu k jakémukoli národu. Jak poznamenává Alain Soral v eseji „Třídní boj uvnitř socialismu“: „Internacionalismus je […] hlavní charakteristickou vlastností mobilních elit a nomádských manipulátorů, kteří dělají svoje obchody  na jiné – domněle vyšší – úrovni než obyčejní lidé, kteří jsou díky svým činnostem (praxis) poměrně imobilní a zakořenění.“ 1]

Proto je válka mezi třídami také válkou kulturní. Kulturní globalizace a ekonomická globalizace jdou ruku v ruce. Jediný kapitál má z obojího prospěch. Vytváří se bitevní linie: liberální, kapitalističtí internacionalisté proti konzervativním, populistickým nacionalistům. Ti se zjevně teprve musí zorganizovat do míry, do níž už dávno jsou organizovaní její protivníci.

Continue Reading

Autoři: Alexander E. Ronnett, Faust Bradescu

Státní převrat 21. ledna 1941

Jedním z nejneobyklejších obvinění vznášejících se nad legionářskou minulostí je to, že již po čtyřech a půl měsících od ustavení národního legionářského státu se legionářské hnutí pokusilo vyprovokovat povstání, jehož motivy jsou jen těžko uchopitelné a Antonescova vláda se vždy vyhýbala jejich zdůvodnění. V důsledku neslavných lednových dnů roku 1941 bylo množství čelních představitelů legionářského hnutí odsouzeno k tvrdým trestům v pracovních táborech v délce 25 let, jež však neměly přímou souvislost s onou známou „rebelií.“ Je tomu tak proto, že v řadách „vítězů“ panoval bolestivý neklid, neboť ti moc dobře věděli, že legionářské hnutí bylo ve skutečnosti obětí celé této hry.

V prvé řadě je třeba ozřejmit jednu věc: povstání z 21. ledna 1941 nebylo připravováno ani vyprovokováno legionářským hnutím. To pro podobné jednání nemělo žádný hodnověrný motiv, a to z následujích důvodů:

Continue Reading

Autor: Julius Evola

Na Cornelia Codreana, vůdce rumunské Železné gardy, si mezi různými představiteli hnutí národní obnovy, která vznikla v meziválečné době a které jsem měl příležitost poznat, vzpomínám jako na jednu z nejčistších, nejryzejších a nejšlechetnějších osobností. Bylo to na jaře 1936, kdy jsem se s ním setkal v Bukurešti během studijní cesty, které jsem v té době podnikal do různých evropských zemí. (a)

Corneliu Codreanu působil už svým zjevem. Velký a dobře rostlý ztělesňoval typ árijsko-římské rasy, která je zastoupena i v Rumunsku a pochází z římské kolonizace Dáků, ale také z místního obyvatelstva dávno tam usazených indogermánských kmenů. Jeho fyziognomie a řeč dávaly jistotu, že stojíte proti člověku, kterému je cizí jakákoli křivost, nepoctivost a nevěrnost i jakákoli zrada. To zakládalo jeho mimořádnou autoritu v prvé řadě. Jeho věrní se s ním, s jeho osobností, cítili svázáni silněji, než bylo jinak u politických stoupenců obvyklé. (b)

V oné době byla situace v Rumunsku mezi vládou krále a Železnou gardou mimořádně napjatá. Člověk doslova cítil atmosféru, z níž musela vzejít tragédie. Na italském velvyslanectví mi řekli, že není radno se do blízkosti Codreana vydávat; rumunské úřady cizince, který se s ním kontaktoval, ihned vykázaly. O tohle varování jsem se ale nestaral. (c)

Continue Reading

Autor: Philipp Oehmke

Maďarská ultrapravice nejprve změnila politickou mapu země a nyní se zdá, že dalším na řadě bude budapešťský kulturní život. Jedno z nejvýznamnějších divadel v hlavním městě má totiž být řízeno dvojicí antisemitských nacionalistů. A to ani zdaleka nemusí být konec.

István Márta prohlašuje, že se zatím nevzdal, nicméně si je vědom toho, že bojuje již dávno prohranou bitvu. Stojí v auditoriu svého divadla s fotoaparátem a tváří se, jako kdyby všechno bylo v pořádku. „Co mohu dělat?“, ptá se se zvýšeným hlasem, z něhož lze vyčíst rozmrzelost. „Nic“, odpovídá jeho asistent. „Nemůžeme dělat naprosto nic.“

Na jevišti zatím herci nacvičují scénu z představení „Don Carlos.“ Společeně jdou kupředu vzdychajíce, supíce a lapajíce po dechu. Moderní divadlo v Budapešti se ničím neliší od scén v německých městech, jako je například Bochum, Freiburg nebo Kolín nad Rýnem. „Don Carlos“ je Mártových předposledním představením, tím úplně posledním má být „Kouzelný vrch“. Pak Márta v divadle skončí. Jeho divadlo již totiž brzo přejde pod nové vedení. Mártovými nástupci jsou herec, který se angažoval v jedné z nedávných kampaní Jobbiku a dramatik, jenž je otevřeným antisemitou.

Continue Reading

Autor: Keno Verseck

Maďarské ultrapravicové extrémistické hnutí Jobbik si i přes celkovou ignoraci ze strany místních médií zformovalo až překvapivě dobře vyvinutou a soběstačnou internetovou síť. Poslední výzkumy navíc prokázaly, že běžný příznivec tohoto hnutí nespadá do kategorie „sociálně deprivovaných osob,“ jak zhusta tvrdili mnozí znalci.

Vůdce maďarských ultrapravicových extrémistů jen zřídka pronáší své názory tak otevřeně jako nyní. V sobotu 21. ledna se totiž před několika tisícovkami svých příznivců shromážděných v budapešťském centru Sportmax nechal slyšet, že konec liberální demokracie ve světě je na spadnutí. Třiatřicetiletý politik Gábor Vona ve svém tradičním lednovém proslovu určeném členům své strany volal po nekompromisním postoji vůči vládnoucí politické garnituře, vyloučil jakoukoli spoluúčast strany v současných mocenských strukturách a namísto toho deklaroval “boj, boj a ještě jednou boj.” “Nejsme komunisté, fašisté, ani nacisté”, prohlásil Vona, “avšak, a byl bych rád, aby si to všichni dobře zapamatovali, nejsme ani demokraty!”

Continue Reading

Autoři: Alexander E. Ronnett, Faust Bradescu

Následující data představují milníky působení této organizace:

24. června 1927: Codreanu spolu s dalšími čtyřmi spolubojovníky Ionem Motou, Iliem Garneatou, Corneliem Georgescem a Radu Mironovicem pokládají základní kámen legionářského hnutí, jehož celý název zní Legie archanděla Michaela. Zakládající dokument této organizace obsahuje následující prohlášení: „Dnes, v pátek 24. června 1927 (den sv Jana) ve 22 hodin byla pod mým velením založena Legie archanděla Michaela. Jsou v něm vítáni všichni, jejichž víra nezná hranic. Ti, kdož mají pochybnosti, nechť nevstupují. Tímto jmenuji Radu Mironovice velitelem Ikonické gardy.“ Corneliu Zelea Codreanu

10. července 1927: Codreanu vytyčuje první duchovní principy hnutí, mezi něž patří: víra v Boha, důvěra v poslání legionářského hnutí a vzájemná bratrská láska mezi legionáři. Představuje též hymnu celé organizace.

1. srpna 1927: Vychází první číslo dvojměsíčníku s názvem Pamantul Stramosec (Země předků). Jedná se o první tiskovinu hnutí pod vedením Codreana, jež se zároveň stala jeho oficiálním tiskovým orgánem.

8. listopadu 1927: První legionáři skládají přísahu Corneliu Codreanovi. Celkově jich toho dne bylo 28.

19. února 1928: Díky legionářské sbírce, jež započala 1. prosince, si organizace mohla dovolit zapůjčit nákladní auto

Léto 1928: Začíná nová etapa hospodaření legionářského hnutí. Vybraní členové rozvážejí některé základní plodiny a ovoce vypěstované v pronajaté zahradě jednoho z členů do zdravotnických zařízení, jimž je následně nabízejí k odkupu.

10. prosince 1928: Profesor Ion Gavanescul skládá legionářskou přísahu

3.-4. Ledna 1929: Generál Ion Tamoschi skládá legionářskou přísahu, přičemž téhož dne se zároveň koná i první schůze vůdců „Hnízda“. Codreanu zde stanovuje základní principy systému „dynamického vzdělávání“ (Výchova prostřednictvím akce). Během téže schůze je ustaven i Legionářský senát. Mezi jeho první členy patří: Hristache Solomon, generál Macridescu, generál Ion Tamoschi, Spiru Pecielli, plukovník Paul Cambureanu, profesor Ion Butaru a Traian Braileanu.

Léto 1929: V návaznosti na zformování dynamického systému vzdělávání ustanovuje Corneliu Codreanu dva vzdělávací stupně s cílem: a.) rozvinout osobní vůli, b.) akceptovat těžký život, c.) přinutit každého člena, aby akceptoval závazek být přísný sám k sobě.

Continue Reading

Autor: Robert Steuckers

Rusko bylo po celou jeho historii odloučeno od evropského vývoje. Jeho nacionalismus a národní ideologie je poznamenána ambivaletním vztahem mezi přitakáním a odmítnutím, zčásti Evropy, Západu jako celku.

Známý italský slavista Aldo Ferrari poukázal na fakt, že v období od 10. do 13. století byla Kyjevská Rus plně začleněna do středověkého ekonomického systému. Tatarská invaze odtrhla Rusko od Západu. Koncem třináctého století vzniklo Moskevské velkonížectví, které vytlačilo zbylé pozůstatky po tatarském vpádu. Rusko na sebe začalo pohlížet jako na novou ortodoxní Byzanc, odlišnou od katolického a protestantského Západu. Vítězství Moskvy zahájilo ruský postup směrem k rozsáhlým oblastem Sibiře.

Růst moci Petra Velikého, vláda Kateřiny Veliké a politická situace 19. století zapříčinily pozvolné znovunavazování styků se Západem. Mnozí soudí, že komunistická revoluce stála u zrodu nové fáze autarkické izolace a odzápadnění, a to vše navzdory západnímu původu její vůdčí ideologie – marxismu. Avšak ani pozápadňování země, k němuž došlo v průběhu 19. století, se nesetkalo s jednoznačně kladným přijetím. Na začátku 19. století po celém Rusku mocně kvetla všemožná fundamentalistická, romantická a národní hnutí, která proti „okcidentalismu“ stavěla „slavjanofilství“. K zásadnímu rozporu mezi levicí a pravicí došlo právě v Rusku v období rozpuku německého romantismu. Tento konflikt je v Moskvě stále živý, když i dnes dochází k mnoha bouřlivým debatám na toto téma.

Vůdčí osobností okcidentalistů 19. století byl Pjotr Čaadajev. Naopak k nejvýznamnějším postavám slavjanofilského proudu patřili Ivan Kirejevskij, Alexej Chomjakov a Ivan Aksakov. Ruský okcidentalistický směr měl vícero odnoží: liberální, anarchistickou a socialistickou. Slavjanofilský proud stavěl svou ideologii na dvou základních pilířích: ortodoxním křesťanství a rolnických komunitách. Když pomineme propagandistické výrazivo, jádro tohoto směru spočívalo v autonomii národních církví a divokém antiindividualismu, jenž na západní liberalismus, zejména pak jeho anglosaskou variantu, pohlížel s neskrývaným opovržením.

Continue Reading

Autoři: Alexander E. Ronnett, Faust Bradescu

Autoři vypozorovali, že většina lidí činí chybu v podobě nedostatečného zvážení sociopolitických fenoménů v jejich přirozeném kontextu, což má za následek nepochopení politických otázek tvořících podklad jejich vzniku, rozsah jejich působnosti a zvláště pak jejich důležitost v rámci prostředí, v němž se zrodily. Většinou se totiž nechají unést vášněmi politických obviňování nebo nadějemi v okamžitý prospěch a na každý fenomén následně nahlížejí v čistě lineární rovině: jestli je dobrý nebo špatný, akceptovatelný nebo odsouzeníhodný.

Vlády a ostatní výkonné orgány užívají podobných „postupů“ a udržují tak atmosféru podezírání a neporozumění, jež brání zrodu povědomí o jistých základních pravdách, v něž věříme. K tomu je navíc třeba vzít v potaz, že v době zachvácené krvavými konflikty, kdy doposud nezmizely zlé vzpomínky a staré nenávisti, není nic jednoduššího, než se přidržovat tohoto omezeného a předsudečného způsobu souzení věcí okolo sebe, kdykoli okolnosti vyjeví nutnost diskutování této problematiky před zraky veřejnosti. Sklon veřejnosti k této dětinské zaslepenosti je živen těmi, jež jsou svolni k manipulování s historickými, politickými nebo společenskými pravdami, či dokonce k jejich vymazání z análů. Vědí, že „běžný člověk z davu“:

Continue Reading

Autor: Theodore J. O’Keefe

Od mladých let po založení Ligy křesťanské národní obrany

Dne 9. října 1923, za časných ranních hodin, sedělo půltuctu mužů na tvrdých lavičkách v holé místnosti na policejním ředitelství v Bukurešti. Policie je sebrala o několik hodin dříve. Udavač v jejich řadách je obvinil z osnování spiknutí s cílem zavraždit okolo dvaceti známých rumunských veřejně činných osobností. A teď byli vyslýchání policií a vládními úředníky.

Během toho, jak jeho druzi jeden po druhém mizeli do výslechové místnosti, čtyřiadvacetiletý Corneliu Codreanu, vůdce domnělých spiklenců, zamyšleně čekal. Pokoušel se vymyslet způsob, jak odrazit otázky které měly přijít. A pak přišla řada na něj.

Prokurátor nařídil, aby položili před Codreana několik inkriminujících dopisů a košík plný zbraní, náležejících jeho skupině. „Jsou to vaše zbraně?“ zeptal se vztekle.

Codreanu váhal. Požádal o chvíli na rozmyšlenou. Byla to chvíle na rozcestí. Prokurátor a policisté se posměšně šklebili, očekávaje obvyklé zapření.

Poté Codreanu pronesl: „Ano, ty zbraně jsou naše. Chtěli jsme je použít k postřílení vládních ministrů, rabínů a židovských velkobankéřů.“

Continue Reading

Autor: Allan C. Park

Evropští vědci dokázali, že iniciátoři velkého multikulturního dobrodružství bojují proti přírodě. Deník The New York Times uveřejnil informace o studii nizozemských vědců, z níž vyplývá, že vědecky prokázaný etnocentrismus, čili preference skupiny, jejíž je člověk součástí, je přirozený, a to jak po chemické tak i biologické stránce.

Hormon oxytocin je nazýván „hormonem lásky“, neboť je vylučován hypothalamem mimo jiné v průběhu sexuálního styku, kojení a porodu. O tomto neuropeptidu je známo, že pozitivně působí na tvorbu pouta k vlastním dětem, romantických vztahů mezi dospělými a důvěry uvnitř společnosti. Nový výzkum však došel k poznatku, že oxytocin zajišťuje, že lidstvo své sympatie vyjadřuje vyšší mírou v rámci jednotlivých oddělených etnických skupin.

The New York Times ve svém článku s názvem „The Dark Side of Oxytocine, the Hormone of Love“ uvádí:

„Láska a důvěra, jež jsou důsledky jeho působení, nejsou zaměřené vůči světu jako celku, nybrž pouze vůči příslušníkům vlastní skupiny. Ukázalo se, že oxytocin je hormonem klanu, nikoliv univerzálního bratrství. Psychologové pokoušející se specifikovat jeho úlohu došli k závěru, že působí coby prostředek lidského etnocentrismu.“

Continue Reading