Délský potápěč

Edgar Julius Jung

Autor: Franz Chocholatý Gröger

Edgar Julius Jung se narodil 6. března 1894 v Ludwigshafenu. Na začátku první světové války vstoupil do císařské armády a v r. 1916 jako poručík v záloze a konečně jako stíhací pilot působil na západní frontě. Po válce vstoupil do Freikorps von Epp a podílel se na potlačení bavorské sovětské republiky na jaře roku 1919.

Jung pokračoval ve studiích práva v Heidelbergu a Würzburgu a v roce 1920 získal ve Würzburgu, titul Dr. jur. PhD. V roce 1922 složil advokátní zkoušky a poté pracoval jako právník v Zweibruecken ve Falcku (Pfalz). Ve stejném roce se oženil. Falc byla od prosince roku 1918 obsazená francouzskou armádou. Společně s Emmerlinge založil tajný „Rheinisch-Pfälzischer Kampfbund“, který si stanovil za cíl odstranění francouzské okupace.

Z Falce musel odejít a usazuje se v Mnichově. Zde spoluorganizuje likvidaci Franze Josefa Heinze, presidenta Autonome Pfalz. Na večer 9. ledna 1924 pod velením asi 20 mladých mužů, kteří překročili zmrzlý Rýn a ve Speyeru v jídelně hotelu Wittelsbacher Hof zabili Heinze, jeho zaměstnance Matthiase Nicholase a Fußhöllera, nezaujatého návštěvníka. V následné přestřelce zabili dva členy nacistické strany. Jung sám byl lehce zraněn při přestřelce a utekl z Falce do Mnichova. Ve stejném roce se snažil být zvolen za Deutsche Volkspartei při volbách do Reichstagu, ale neúspěšně.

Continue Reading

Autor: Arnošt Mladý

Ne, název není branou dalšího z řady mobilizujících textů, které jednou varují před hrozbou návratu zlých sudetských Němců do pohraničí, podruhé před nebezpečím obnovy Třetí říše německou dominancí uvnitř Evropské unie, ani před nějakým dalším sci-fi scénářem.  Je to naopak o tom, jak moc žijeme v minulosti a jak nám trapné reminiscence na národní socialismus brání ve střízlivém chápání současného Německa, které má větší potenciál, než jen ekonomický, kdy je České republice strategickým obchodním partnerem.

Je pochopitelně těžké vysmívat se dětským strachům z návratu národního socialismu, když jsou alternativní hlasy, volající po větším zapojení a pozitivním vnímání dnešní SRN z jedné strany válcovány husitsko-jiráskovskými stereotypy a z druhé politickými karikaturami, vyhlašujícími pod plakáty s nacistickými vojáky cestu národního socialismu („teď“!) a jednotnou Evropu (samozřejmě nejlépe národně-socialistickou). Skutečnost se míjí s romantickými sny obou skupin. Hlavní význam Německa i pro nás, jako středoevropany, je především geopolitický. Právě neustálé okopávání Německa, předhazování viny Třetí říše a z toho vyplývající obavy z jeho mocenského posílení jsou jednou z kardinálních příčin geopolitické neurčitosti Evropy, neschopné se vymanit z přílišného vlivu Spojených států, ale na druhou stranu tak impotentní ve snaze o vlastní politickou jednotu. Německo je klíčem k evropské budoucnosti.

Continue Reading

Bernd Rabehl

Bývalý člen Mimoparlamentní opozice (Außerparlamentarische Opposition, APO) Bernd Rabehl přemítá nad úplnou ztrátou německých hodnot po rozpadu sovětského bloku a NDR.

Bernhard Tomaschitz: Pane profesore, od pádu berlínské zdi uplynulo dvacet let. Jak se od té doby Německo změnilo?

Bernd Rabehl: Bylo úplně transformováno. Nejdřív byla NDR totálně rozložena. Její průmysl byl úmyslně zničen, což mělo na Východě za následek vysokou míru deindustrializace. Poté třetina východoněmecké populace, včetně těch s univerzitními tituly a znalostmi, přesídlila na Západ, v některých případech i do USA a Austrálie. To málo z průmyslu, jež na Východě zůstalo, se v žádném případě nedá porovnávat se Západním Německem, tudíž není možné hovořit o vyrovnanosti mezi západními a východními zeměmi (Länder).

Continue Reading

Autor: Helmut Schelsky

Cílem politické strategie levicových radikálů je „odstranit systém“. Tento strategický cíl je pro jejich politickou jednotnost mnohem rozhodnější než shoda v tom, jak by se měl uspořádat systém nový, který bude třeba po úspěšně „odstraněném systému“ nastolit. Protože je sjednocuje tato strategie revolučního díla, zůstávají organizační rozdíly, rozkoly či ideologické střety vedlejší. V tomto smyslu sahá strategická jednota „levicového radikalismu“ od Německé komunistické strany a její universitní odnože „Spartakus“ přes nejrůznější anarchistické skupiny až po vedení Mladých socialistů (Jungsozialisten – „Jusos“) a podstatné části Mladých demokratů (Jungdemokraten – „Judos“); o tom, že je k nim třeba připočíst i značnou část západoněmeckých novinářů a mladších teologů obou konfesí, většinu mluvčích vysokoškolských studentů a asistentů, právě tak jako důležité skupiny mladších učitelů, ačkoli je s levicovými organizacemi nepojí žádné organizační vazby, lze těžko pochybovat.

Continue Reading

Lucien Rebatet (15. listopadu 1903 – 24. srpna 1972)

„Ó, můj kulomet, tak často hýčkaný v mých snech, jak míří na opovrhovanou bandu Lidové fronty… Střílím jako bůh, lačně, vášnivě, krátkými, přesnými dávkami“, píše ve svém nejproslulejším románu Les Décombres jeden z „prokletých básníků“ 20. století. Lucien Rebatet by se dnes dožil 106 let.

Narodil se v obci Moras-en-Valloire v rodině socialisticky zaměřeného notáře a bohabojné katoličky. Navštěvoval maristickou kolej, kterou opustil s protikřesťanským a protiklerikálním naladěním. Během univerzitních studií v Lyonu (práva) a v Paříži (filozofie) se stal agnostikem. Vojenská služba jej zavedla do Francouzi okupovaného Porýní. Mladý sympatizant Action francaise (Francouzská akce) byl zároveň obdivovatelem německé filosofie (Nietzsche!) a hudby (Wagner!). Nemohl proto sdílet slepou protiněmeckou maurrasovskou nenávist. Naopak, v osobním styku s „Huny“ byly zpochybněny předsudky přinesené z rodného prostředí.

V roce 1929 začal jako hudební a filmový kritik s novinařinou; ani tady nebyl zaslepený – od studentských let byl vnímavý vůči všem moderním směrům v literatuře a v umění, v hudbě i ve filmu. Ve 30. letech se jako člen redakce Je suis partout (Všudybyl) stále silněji politizoval, mezi přívrženci Action francaise se však cítil jako „heretik“. Znovuzavedení monarchie považoval za chiméru a reakcí hluboce opovrhoval. Protikapitalistický, revoluční, evropsky orientovaný postoj pojil s obdivem k Mussoliniho osobě a státu.

Continue Reading

Článek Ernsta Niekische „Naše stanovisko“, v originále publikovaný v roce 1926 v časopise Wiederstand pod názvem „Unser Standort“, patří mezi zásadní texty tzv. německé konzervativní revoluce. Odráží autorovu fascinaci totalitarismem a bolševickým Ruskem, nikoli jeho ideologií, nýbrž syntézou národních a socialistických prvků. Tento postoj, jakkoli to dnes může znít neuvěřitelně a protikladně, byl ve své době po určitý čas byl charakteristický nejen pro mnohé levicové, ale i pravicové (Ernst Jünger) intelektuály.

Continue Reading