Čtyřiačtyřicet let po textu „Qu’est-ce qu‚ un militant?“ (Kdo je militant?), napsaným pod pseudonymem Fabrice Laroche, se Alain de Benoist vrací ke své minulosti militanta v článku reagujícím na naše šetření o současném stavu militantství!* [ARS MAGNA, 2007]
Žádáte mě, abych popsal svou „vizi“ militanta roku 2007 a „jaké že jsou rozdíly, ale také společné body s těmi z předchozích generací“. Představu žádnou nemám a mluvit na toto téma z doslechu nelze. Zato vám mohu říct, že v mládí jsem poznal a vyznával kněžský typ militantnosti, do něhož jsem se vrhnul po hlavě (i srdcem). „Kněžskou“ [sacerdotal] nazývám tu militantnost, která si neklade žádné meze. Tehdy jsme chtěli dělat Revoluci a zdálo se nám nepředstavitelné nebýt v jejích službách sedm dní v týdnu dvacet čtyři hodin denně. Takže jsme neskonale pohrdali těmi, kteří se jen bavili, brali si dovolenou, věnovali se hlavně svým studiím, rodině nebo přítelkyním, tedy militanty na „částečný úvazek“ a těmi, kdo prostě zůstali „sympatizanty“.
Poznámka Guillaume Durochera, překladatele z francouzštiny: Text je výňatkem ze závěrečné kapitoly knihy Jean-Marie Le Pena Mémoires: Fils de la nation (Paris: Muller, 2018), s. 396-398.
[Občanská válka mezi gaullisty a jejich odpůrci] se v průběhu 50. let poněkud zklidnila, popřípadě přesunula do jiných oblastí. Kvůli Alžírsku se však plnou silou rozhořela nanovo. Po roce 1959 došlo ke zjevnému obratu: de Gaulleovi zastánci se proti němu ostře vymezovali – a nebyli to žádní nýmandové, ale i „velká zvířata“ jako Soustelle. 1] Nevyhnutelným výsledkem bylo další kolo čistek, které v roce 1962 zlomilo jakýkoliv odpor v armádě 2] stejně tvrdě, jako čistky z let 1944-45, možná ještě víc. Nejvíce byli postiženi upřímní gaullisté.
Zopakuji to znovu: stejně jako za války i v Alžírsku spočívala generálova selhání spíš v jeho morálním postoji než politickém konání.
Ukončení alžírské války bylo zpackané hospodářsky i politicky. Krim Belkacem 3] dával k dobru historky, jak samotní francouzští vyjednavači, byl to myslím Jean de Broglie, 4] během jednání v Luzernu 5] šeptali Alžířanům: „Měli byste chtít taky Saharu.“ 6]
Dominique Venner, Za pozitivní kritiku (Pour une critique positive, angl. vydání For a Positive Critique, Arktos, 2017, 50 s.).
V jistém ohledu skutečně jsme revolucionáři: chceme totiž svrhnout intelektuální systém, který je hluboce zakořeněný ve všech institucích naší společnosti. Rádi bychom změnili svět. Kudy však vede cesta k úspěchu?
O revoluci už psali mnozí a jejich postřehy obsahují četné hodnotné poznatky. Nejznámější z nich sice psali o levicových rovnostářských revolucích, ale najdou se i teoretici revolucí nacionalistických. Jedním z nich byl i Dominique Venner (1935 – 2013).
Autorsky plodný francouzský historik a esejista Venner měl obzvlášť hluboké znalosti a zájem o zbraně a lov. V mládí patřil k francouzské paramilitární OAS, která byla ve snaze změnit francouzskou oficiální politiku v Alžírsku a udržet jej francouzské připravena uchýlit se i k terorismu. 21. května 2013 si Venner vzal život v pařížské katedrále Notre Dame, v posledním vzdorném gestu proti tomu, co vnímal jako dekadenci své země. Na mysli měl především legální svazky osob stejného pohlaví, nebělošskou imigraci do Evropy a amerikanizaci Evropy.
Venner své dílko Za pozitivní kritiku sepsal za mřížemi během výkonu 18-ti měsíčního trestu za svou činnost v OAS. Tento stručný pamflet pravidel pro revolucionáře je tak do jisté míry nacionalistickou verzí slavného Leninova Co dělat?Rozhodně stojí za přečtení.
Jméno Jeana Thiriarta je známé jen nemnoha Francouzům. Přesto se v letech 1960-1969 prostřednictvím své celoevropské organizace Jeune Europe a měsíčníku La Nation Européenne ocitl v čele prvního – a dosud nepřekonaného – pokusu o vytvoření evropské revoluční nacionalistické strany a ve svých spisech jasně vymezil dnešní doktrinální korpus nezanedbatelné části evropských nacionalistických hnutí
V polovině 19. století se Alžírsko dostalo pod francouzskou nadvládu a do země začaly přicházet desetitisíce bílých kolonistů. Přibližně o sto let později proti nim arabské elity (s francouzským vzděláním!) začaly vést partyzánskou válku a v roce 1962 muselo přes milion bílých – během několika měsíců – zemi opustit, přestože zde mnoho rodin zakořenilo přes několik generací. Nehodláme zde zkoumat jejich nárok na život v zemi, která byla získána vojenskou silou. Ani velebit moderní infrastrukturu, kterou této zemi Francouzi vnutili, jakkoli z ní dnešní Alžírsko stále těží. Chceme jen důrazně připomenout, že ani této sporné domoviny se evropské obyvatelstvo nevzdalo bez boje.
Poručík Roger Degueldre (19. května 1925 – 6. července 1962)
Autor: Anonymous
Poznámka Counter-Currents: Roger Degueldre byl popraven 6. července 1962. Jako připomínku otiskujeme tento článek neznámého autora z časopisu National Alliance Attack!. Jde o poučný popis boje Organizace tajné armády (OAS): statečném, ale intelektuálně nedostatečném a v konečném důsledku neefektivním odporu proti hanebné a odpudivé zradě evropských osadníků v Alžírsku Charlesem de Gaullem.
Když večer 19. listopadu 1962 vyšel William Levy ze svého alžírského bytu, nevšiml si dvou mladíků, nonšalantně sedících na skútru půl bloku od jeho dveří. Zatímco Levy kráčel po ulici, skútr nastartoval a velice pomalu se za něj pověsil. Když se dostal na jeho úroveň, muž sedící za řidičem vytasil revolver a střelil Levyho třikrát do hlavy. Levy byl na místě mrtev. Než odburáceli pryč, rozházeli popravčí kolem Levyho těla trojúhelníky z černé lepenky.
William Levy měl být opatrnější. Coby generální tajemník Francouzské socialistické strany v Alžíru a hlasitý odpůrce alžírských bílých osadníků na sebe Levy nevyhnutelně obrátil hněv muže, jehož znamením byly černé trojúhelníky: Rogera Degueldreho, vůdce komand Delta OAS. Degueldre odsoudil Levyho k smrti o dva měsíce dříve. Během týdne, kdy byl popraven Levy, padli za oběť nemilosrdným kulkám další četní Židé a francouzští liberálové, kteří se stavěli na odpor poslední zoufalé snaze evropských obyvatel Alžírska zachovat svou domovinu.
Hnutí, v němž se soustředily naděje evropských osadníků – Organisation d’Armée Secrète, OAS (česky Organizace tajné armády) – založila zkraje roku 1961 skupina alžírských Francouzů v exilu a armádních důstojníků. Její nejefektivnější operativce – Degueldreho a jeho komanda Delta – poháněla neuhasitelná palčivá nenávist zrazených. Znovu a znovu útočili, ne na muslimy z alžírské Front de libération nationale, FLN (česky Fronta národního osvobození), kterou už porazili, ale na vládu Charlese de Gaulla – muže, který jim přísahal, že Alžírsko zůstane „organickou součástí Francie, dnes a navždy.“
„Dekadence je nezbytná podmínka pro renesanci. Proto jsem velmi šťasten, že žiji ve společnosti, kde se všechno hroutí. Myslím, že tento proces rozpadu je zcela přirozený. Je to konec určité fáze lidstva. Bylo by však třeba urychlit tento proces rozkladu, je ještě příliš pomalý. Urychlit smrt toho, co zahnívá. Je nutné začít úplně znovu. Udělat čistý stůl, všechno vymést. Neexistuje řešení v kontinuitě.“ Federico Fellini
Za první snímek s tematikou neofašismu, resp. neonacismu, bývá označováno „špionážní drama“ Quillerovo memorandum (The Quiller Memorandum 1966, r. Michael Anderson). Neonacistů v něm však příliš vidět není, a když, stojí uctivě v pozadí a poslouchají staré kádry. Děj napětím a logikou jakžtakž snese srovnání s prvními bondovkami (scénář: Harold Pinter!), hlavní hrdina, britský agent Quiller v podání George Segala, však postrádá Conneryho charisma (dnes už ostatně také hůře čitelné) – je to jen „dobový fešák“. Charisma však rozhodně nechybí Max von Sydowovi v roli plukovníka Octobera, Quillerova protihráče, který tu ztělesnil jednu z raných – a tudíž decentnějších – podob elegantního, navenek korektního, niterně však úchylného důstojníka SS podle freudovsko-reichovského výkladu. K ruce má lékaře, který odhalenému a polapenému Quillerovi při výsleších osvěžuje paměť „náladovkami“ ve velkých injekcích. Další herec dodnes zvučného jména, Alec Guinness, zde v úloze úlisně nesympatického rezidenta britské tajné služby v Berlíně, v úvodu zasvěcuje na liduprázdném olympijském stadionu Quillera do situace:
23. listopadu 1992 zemřel belgický politik Jean-François Thiriart. V mládí bojoval v řadách SS, v pravicové politice byl aktivní od 60. let až do své smrti. Tento panevropský nacionalista a zakladatel celoevropské strany Jeune Europe v rámci své ideologické trajektorie prošel od komunitarismupřes různé pozice tzv. "Třetí cesty" až k národnímu bolševismu.
À propos
„Proti národní myšlence se [usurokrati] nestavějí proto, že je národní, ale protože nesnášejí jakýkoli celek síly dostatečně velký na to, aby se postavil celosvětové tyranidě lichvářů bez vlasti.“
Autor: Thomas Jackson
***
***
23. listopadu 1992 zemřel belgický politik
Nejnovější komentáře