Po rodině a obci následuje další soustředný kruh spřízněnosti a loajality: spolek měst nebo přímo celý řecký národ. V Ústavě Platón nabádá, aby se k sobě Řekové chovali mírněji, protože je pojí pokrevní pouto, a otevřenou válku a braní do otroctví si „schovali“ výhradně pro barbary. V Zákonech se k této myšlence vrací a horuje pro spojenectví řeckých městských států proti cizím invazím.
Po rodině, skupině rodině a obci „jež svým založením následovaly… jedna za druhou v nesmírných délkách času“, konečně „nám přichází tato jakási čtvrtá obec“ (683a) v podobě obecně poměrně volných a nestabilních spolků či konfederací řeckých městských států coby potenciálně ještě vyšší formy společenské organizace.
Platon se věnuje mytickým dějinám třech městských států, založených Herkulovými potomky – Lakedaimonu, Argu a Messéně – jež společné vytvořily spolek dórských obcí. Tato konfederace ale nevznikla jen za účelem ochrany svých členů, ale celého řeckého národa:
Synovská oddanost: Základ společenského uspořádání
Ve zbytku tohoto článku se zaměřím na ústřední úlohu, již v Platónově magnétském režimu měla mít příbuzenská pouta, a to rodinná i etnická. Platón nabízí metaforu Homérových Kyklopů coby příkladu rodiny jako první, prehistorické formy společenského uspořádání. V takovéto rodině vládne patriarcha oprávněně z titulu rodinných svazků:
…vládnou nejstarší, protože dostávají vládu od otce a matek; ostatní, následujíce jich, udělají jako ptáci jedno hejno a žijí pod otcovládou a pod vládou královskou, ze všech nejspravedlivější. (680e) 1]
Platón detailně popisuje, čím jsou děti posvátnými příkazy povinny svým rodičům „co se týče uctívání bohů a péče o předky“ (723e). Často zde bok po boku vystupují krev a duch: nejdůležitější morální závazky náležejí vlastní krvi a božstvu.
Holistický právní stát vedený snahou vštěpovat ctnost a vytvářet soudržnou společnost
Nejvýznamnější Platónovou inovací v Zákonech jistě je idea „vlády zákonů“. Režim jeho obce je řízen komplexní soustavou zákonů a odvolacích soudů, na něž dohlíží tzv. strážci zákonů a které mohou stíhat všechny úředníky za jejich prohřešky. Platón směle prohlašuje: „Každá obec by jistě přestávala být obcí, kdyby v ní nebylo řádně ustanovených soudů“ (766d). „Totalitář“ Platón tak předjímá myšlenku zákonného státu i brzd a protiváh, jež měly takový vliv na Montesquieueho a americké Otce-zakladatele.
Další novinka: zákony mají mít preambule, jež mají občany přesvědčovat rozumnými argumenty o jejich nezbytnosti, aby bylo k donucení přistupováno jen v opravdu nezbytných případech. Zákony tak užívají dvojí metody: „přemlouvání a násilí, pokud je to možné vůči lidu neúčastného vzdělání“. Zákon vytvořený pod vedením rozumu má být „zlatou“ a „posvátnou“ nití, jež duše občanů táhne směrem k ctnosti. Platón se přimlouvá za reformativní pojetí trestního práva a chce zločince léčit, ne jim ubližovat (854a). Od občanů ovšem očekává potrestání těch, kdo by tyto zákony svým jednáním podvraceli.
I když si je vědom nevýhod rigidního a přespříliš obecného zákona, chce se Platón vymanit z vlády lidí a založit vládu rozumu ztělesněného zákonem. Řecké slovo nomos označuje jak „zvyk“, tak i „zákon“ a platónské chápání zákona skutečně někdy výslovně zahrnuje kulturu a tradice společnosti jako takové. Jako už mnozí před ním si všímá, že ústava i zákony v posledku vycházejí z „nepsaných zvyklostí“ a „zákonů otců“, jež „jsou svorníky veškeré ústavy, spojující všechny psané zákony, jak vydané a platné, tak ty, které ještě budou vydány, přímo jakoby po otcích zděděné a zcela starobylé zásady, které, jsou-li dobře stanoveny a ve zvyk uvedeny, s dokonalou ochranou v sobě uchovávají zákony v tu dobu napsané“ (793b-c). Politika a legislativa tak pro něj nejsou jen záležitostí správní nebo manažerskou, ale také věc výchovy a zvyklostí. Úcta k tradiční kultuře je tedy podle Platóna jednou z hlavních zásad práce státníka.
Platónova Ústava patří k nejslavnějším knihám všech dob. Dokud se bude číst, budou se lidé ptát, zda byl ideální stát načrtnutý v tomto díle, Kallipolis, míněn jako seriózní politický návrh. Měl posloužit jako intelektuálně podnětná utopie nebo snad šlo o symbolickou analogii dokonalé duše? Osobně mě tyto dohady a nejasnosti poněkud matou – důležitější než konkrétní opatření mi totiž v Ústavě i dalších platónských dialozích přijdou zásady, z nichž vycházejí. Proto si můžeme být jistí např. tím, že Platón byl myslitel bytostně aristokratický a uznání nerovnosti chápal jako základ etiky, protože mu velice záleželo na dosažení spravedlivé hierarchie, dobré kultury a kvalitního potomstva.
Kromě Ústavy navíc máme Platónovo nejdelší, ale méně známé dílo, jež se také věnuje politice: Zákony, v nichž popisuje „druhou nejlepší obec“ zvanou Magnésia. Potkáváme se v něm s naším starým známým Platónem – tatáž nekompromisní obrana altruismu, tentýž paradoxní „totalitarismus“ ve službách společenství, tentýž strach a zhnusení z rovnostářství a „populární kultury“, tentýž meritokratický proto-feminismus a tatáž snaha o dosažení dokonalosti. Většinu z toho, co se moderním liberálům příčí v Ústavě, najdeme i v Zákonech, zjevně míněné s plnou vážností.
První graf: podíl porodů podle původu matky, na druhém ženy v plodném věku. Oranžovou bílé Belgičanky, modrou belgické občanky cizího původu, šedou cizinky.
S koncem roku přichází čas na další díl případové ministudie postupu velké výměny původní obyvatelstva v menší západoevropské zemi: shrnutí z let 2018 a 2019.
Autor: Guillaume Durocher
Velká výměna je současně nejen „zdiskreditovanou konspirační teorií“, ale i empirickou realitou všude, kde vlády a jejich agentury uznají za vhodné zveřejnit příslušné údaje.
Francie se takové statistiky dlouho zdráhala zveřejňovat, ale sousední Belgie s podobnou historii nedávného přistěhovalectví až tak obezřetná není. Belgický federální plánovací úřad nedávno zveřejnil velmi zajímavou informaci o národnostním původu matek v Belgii.
Z údajů za rok 2020 vyplývá, že Belgie se propadla na historicky nejnižší úhrnnou plodnost 1,58 na ženu. Z toho jen polovina porodů (52,3 %) připadá na rodičky původem z Belgie. Zbytek je víceméně rovnoměrně rozdělen mezi matky, které jsou belgickými občankami cizího původu, a matky cizinky.
Celá Francie mluví o možné kandidatuře pravicového mediálního komentátora Érica Zemmoura v prezidentských volbách v dubnu příštího roku. Průzkumy mu už nyní přisuzují dvojcifernou podporu voličů a reálnou šanci překonat Marine Le Penovou i kandidáta konzervativců hlavního proudu, a tím si zajistit souboj proti úřadujícímu prezidentovi Emmanuelu Macronovi ve druhém kole.
Zemmour by podle těchto průzkumů v takovém případě získal asi 45 % hlasů. To sice na vítězství zjevně nestačí, ale s podobným předstihem se skoro totožné podpoře těšily i Brexit a Donald Trump před svými triumfy v roce 2016.
Kdo ale Éric Zemmour vůbec je? Ve Francii patří mezi známé mediální postavy dlouhá léta. Přirovnal bych ho k [americkémukonzervativnímu komentátorovi] Tuckeru Carlsonovi: v podstatě jediný hlas v televizních zpravodajských médiích, které efektivně, byť povětšinou nepřímo, hájí zájmy etnického jádra země.
Počátkem roku pronikly do francouzských médií výsledky vysoce utajovaného průzkumu, podle něhož by v případě volby mezi nacionalistickou lídryní Marine Le Penovou a obnošeným globalistickým prezidentem Emmanuelem Macronem 48 % Francouzů upřednostnilo v čele země právě Marine. Ta nikdy předtím nestála podle věrohodných zpráv takto na dosah vítězství. Podle autorů průzkumu se do této pozice dostala díky tomu, že se jí povedlo naklonit si asi třetinu středopravých voličů, v kombinaci s masovým zdržením se levicových voličů, kteří by normálně hlasovali pro Macrona jako „záštitu proti nástupu fašismu“.
Jérôme Fourquet o poválečném triumfu sociálního liberalismu aneb poučení ze zhroucení francouzského katolicismu
Autor: Guillaume Durocher
Kniha francouzského politologa Jérôme Fourqueta Francouzské souostroví: Zrod rozděleného národa (L’archipel français: Naissance d’une nation multiple et divisée) nabízí svého druhu dynamickou sondu do vývoje francouzského národa v průběhu posledních desetiletí. Předkládá obraz, jak popisuji ve své recenzi jeho knihy, blednoucího významu staré sociologické levice a pravice, jež ustupují subkulturně i politicky roztříštěné mozaice, rozdělené podél celé řady dělicích linií: vzdělání/socioekonomický status, etnicita nebo náboženství.
Fourquet velice pečlivě dokumentuje i úpadek katolicismu a postupný triumf liberálních hodnot v poválečné Francii. Rozeznává řadu trendů platných ve Francii i zbytku západního světa, kde se probíhající změny liší jen velice málo.
Fdesouche: Podíl novorozenců s muslimskými jmény za posledních 50 let. Zelenou jsou znázorněna výlučně muslimská jména, modrou pak ta „smíšená“, která používají muslimové i nemuslimové (např. Sára nebo Adam)
Autor: Guillaume Durocher
Při neexistenci oficiálních statistik si pozorovatelé etnonáboženských změn francouzské společnosti musejí vypomáhat různými kreativními metodami. Jednou z nich je i využití každoročně francouzským státním statistickým úřadem (INSEE) sestavované databáze křestních jmen novorozenců.
Populární identitární zpravodajský web Fdesouche (zkratka pro „etnického Francouze“ – pozn. DP) za pomocí těchto informací zmapoval rychlý nárůst podílu novorozenců s islámskými jmény z 2,5 % v roce 1969 na 21,5 % v roce 2019. Tato čísla navíc až nápadně souhlasí s dalšími zdroji.
Francouzský antisionistický autor a občanský nacionalista Alain Soral byl po dlouhém balancování na hraně zatčen, o blesk z čistého nebe tak rozhodně nejde. Podle dostupných informací ho přímo na ulici „sebrala“ trojice policistů v civilu.
V podvečer 28. července 2020 byl Alain Soral zatčen trojicí policistů. Čtyřiadvacetihodinová policejní vazba byla prodloužena.
Podle vyjádření jeho právních zástupců bylo jeho zadržení součástí vyšetřování pro podezření spáchání „tiskového“ přestupku „podněcování ke spáchání zločinu či provinění proti zájmům národa (článek 24, paragraf 4 zákona z 29. července 1881 /!/). Mezi provinění postihované podle tohoto ustanovení patří mj. poskytování nesprávných informací, spiknutí, formování vzbouřeneckého hnutí, budování ozbrojených sil atd.
Jean Raspail, věhlasný francouzský cestovatel a spisovatel, zemřel (13. června 2020) ve věku 94 let. Tento muž je v našich kruzích dobře znám nejen ve Francii, ale po celém světě, díky svému kontroverznímu románu z roku 1973 Tábor svatých, kde si autor představil, co by se mohlo stát, kdyby se na březích jižní Francie znenadání objevil milion imigrantů ze Třetího světa.
Šéf francouzské kontrarozvědky Alexandre de Marenches v 80. letech prý daroval jeden výtisk prezidentu Ronaldu Reaganovi. Můj dědeček zase daroval knížku mému otci – jedná se o klasické dílo západní identity v obležení.
Místo posledního slova přikládám překlad jednoho z jeho posledních veřejných vystoupení, článku otištěného v listu Le Figaro 17. června 2004.
„Nemusím se omlouvat za to, že jsem běloška a Francouzka“
Marion Maréchalová, 1] neteř Marine Le Penové a vnučka Jean-Marie Le Pena, publikovala na Facebooku video v reakci na protesty Black Lives Matter, ničení historických monumentů napříč západním světem i nedávné vyjádření francouzského ministra vnitra Christopha Castanera, že je ochoten „pokleknout“ po boku BLM. Následuje překlad jejích slov, důležitý doklad rasové radikalizace francouzského diskurzu v antirasistickém i nacionalistickém táboře.
Pro ty, kdo třeba nejsou úplně v obraze, Maréchalová v roce 2017 odešla z politiky, aby věnovala čas své dceři a fungování pravicové univerzity v Lyonu, která nedávno zřídila „filiálku“ v Madridu. Čas od času také promluví před sympatickým publikem. Podle některých se snaží vyprofilovat jako možná sjednotitelka konzervativních a nacionalistických proudů ve Francii.
Evropský kontinent se pyšní takovou různorodostí – co se týče států, jazyků, národností i geografie – že se dosud nikomu nepovedlo vytvořit z něj skutečně soudržný geopolitický celek, jakkoliv celé zástupy státníků, podnikatelů a dokonce i řadových obyvatel po mírumilovném a zracionalizovaném větším evropském prostoru volají.
Už v 19. století došlo k několika pokusům tohoto typu, a to v podobě napoleonského kontinentálního systému, postupného sjednocování celních i peněžních systémů německých států v Německém spolku nebo nepříliš známé Latinské měnové unie. Po roce 1945 pak samozřejmě sledujeme vznik Evropské unie se společnou měnou i celní unií coby seriózní hospodářské velmoci.
Následuje překlad článku „Velká výměna v Belgii“ právníka Paula Tormenena pro identitární think-tank Polémia. Jedná se o dobrý přehled ohromné demografické proměny, jíž Belgie podstupuje i nápadných rozdílů mezi evropskými a islámskými migranty, kteří typicky zastávají velice konzervativní sociální pozice a často jsou nezaměstnaní. Celé čtvrti jako Molenbeek se změnily k nepoznání a cikánští žebráci na nárožích se stali běžným pohledem.
V této krátké eseji se zabývám univerzálním nacionalismem, na který odkazují různé novo- i alternativně pravicové skupiny a předkládám k němu „urfašistickou“ alternativu.
Univerzální nacionalismus říká, že 1) každý národ stojí o svou vlastní zemi, 2) každý národ na ni má také nárok a 3) každý národ by se měl vládnout sám, bez zásahů ostatních skupin. Toto přesvědčení je pilířem myšlení řady intelektuálů na alternativní a nové pravici. 1]
Francouzský občanský nacionalista a antisionistický intelektuál Alain Soral byl minulý týden potrestán dvěma roky odnětí svobody za sdílení rapového videa „Gilets-Jaunes”.
Klip (na Youtube nemusí vydržet věčně…) se nese v duchu typickém pro Žluté vesty: zaznívají tak výpady proti francouzským médiím, politickým i finančním elitám i volání po přímé demokracii, především ve formě známého návrhu referenda z občanské iniciativy (Référendum d’Initiative Populaire, RIC).
Autor videa vyzývá také k anulaci zákona o bankách z června 1973, známém jako „Pompidou-Rothschildův zákon“ podle tehdejšího francouzského prezidenta a investiční banky, pro niž před vstupem do politiky pracoval. Podle kritiků uvrhla tato norma Francii do dluhového otroctví, protože namísto finanční soběstačnosti prostřednictvím národní banky vytvořila podmínky pro závislost země na půjčkách na finančních trzích.
Emil Cioran byl rumunský filozof, který se předtím, než se stal proslulým estétem nihilismu v pařížských literárních kruzích, odvážil doufat ve fašismus. Titulek je redakční.
Před Corneliem Codreanem bylo Rumunsko osídlenou Saharou. Ti, kdo tam žili, neměli před sebou ani v sobě nic než čekání. Někdo musel přijít.
Neschopní čehokoliv, všichni jsme se táhli rumunskou pouští. Namáhavé se nám zdálo i jen opovržení.
O své zemi jsme dokázali přemýšlet jen negativně. V momentě našich nejbláznivějších nadějí jsme ji ospravedlňovali alespoň jako povedený žert. A Rumunsko opravdu nebylo o moc víc než podařený vtip.
Točili jsme se dokola v prázdnotě a bez minulosti i současnosti vychutnávali lahodnou nezřízenost a nepřítomnost osudovosti.
Ta nebohá země byla jako dlouhá přestávka mezi začátkem bez velikosti a nejasnou možností. Budoucnost v nás naříkala. V jediném kypěla. A on naše sladké mlčení existence prolomil a donutil nás být. V něm došlo k zosobnění národních ctností. Rumunsko možnosti si to namířilo k Rumunsku moci.
Vysoké pokuty a vězení pro francouzské identitáře za akt odporu proti ilegální imigraci, beztrestnost pro zákon okázale porušující zastánce otevřených hranic
Proevropské antiimigrační hnutí Generace Identity (GI) se proslavilo po celém světě svými často velice spektakulárními akcemi, ať už obsazení vládních a unijních budov nebo vypravením vlastní lodi do Středomoří s cílem zastavit pašeráky migrantů. Něco takového se však neobejde bez rizika.
Na jaře loňského roku se francouzští aktivisté GI, znechucení neschopností nebo neochotou francouzské vlády řešit migrační krizi a zastavit tok ilegálních migrantů do země, rozhodli vzít věci do vlastních rukou symbolickým, ale efektivním nenásilným gestem.
Studie prokázala, že „rasa a jazyk hrají u dětí hlavní roli při procesu formování etnické identity“
Autor: Guillaume Durocher
Univerzita Britské Kolumbie (University of British Columbia, UBC) přišla s nanejvýš zajímavou studií zabývající se schopností velmi malých dětí rozlišovat a spojovat si různé rasy a jazyky. Podle vědců (zdůraznění G. D.):
Globální metropole – z pouště písečné do pouště duchovní
Autor: Guillaume Durocher
Neměli bychom podceňovat sílu globalismu a jeho železné logiky. Pravdou totiž je, že navzdory nechuti západních nacionalistů k etnické rozmanitosti jsou nejbohatší části Západu nejen nadmíru rozmanité, ale navíc i dál bohatnou. Hovořím pochopitelně o našich tak zvaných „globálních metropolích“, mezi něž řadím města jako New York, Paříž, Londýn a mimo Západ třeba Singapur nebo Dubaj. V jistém ohledu lze za globální metropoli považovat také severokalifornskou Bay Area, tj. San Francisco a širší okolí Silicon Valley. Měli bychom se proto snažit porozumět prosperitě těchto měst i jejich budoucím vyhlídkám.
Západní nacionalisté mají sklony spojovat si „diverzitu“ s melaninem obdařenými skupinami s nevysokou průměrnou inteligencí a v relativním srovnání vysokou zločinností i závislostí na dívkách sociálního zabezpečení. Západní příznivci globalizace – dobrá pětina bělošské populace, rekrutující se často z těch vzdělanějších a inteligentnějších vrstev společnosti – však mají etnickou rozmanitost spjatou s globálními metropolemi, v nichž žijí. Ty jsou z ryze ekonomického pohledu dokonale funkční, což těmto lidem většinou úplně postačuje. Zatímco nacionalistům se při zmínce o „diverzitě“ vybaví hrůzné výjevy islámského terorismu nebo velezrady v podobě masového sexuálního zneužívání anglických dívek gangy Pákistánců, pro globalistu „diverzita“ znamená mnohem spíš ten věčně otevřený stánek s kebabem na roku ulice, milou mexickou chůvu nebo schopné asijské spolupracovníky z kanceláře. Proto nedokáží pochopit, proč jsou někteří lidé tak „plní nenávisti“.
21. prosince 1945 zemřel ve vojenské nemocnici v Heidelbergu legendární americký generál George S. Patton. Mezi spojeneckými veliteli za 2. světové války vynikal svou smělostí a iniciativností. Jeho ostrý antikomunismus ho uvrhl v nemilost, zemřel na následky automobilové nehody v okupovaném Německu, což někteří shledávali podezřelým.
21. prosince 1942 zemřel v New Yorku židovský „otec moderní americké antropologie“ Franz Uri Boas. Vliv neúnavného bojovníka proti hereditarismu, „vědeckému rasismu“, eugenicei starší biologické antropologické tradici pokračoval dlouho po jeho smrti, z velké části díky činnosti jeho studentů na předních amerických univerzitách.
À propos
„Proti národní myšlence se [usurokrati] nestavějí proto, že je národní, ale protože nesnášejí jakýkoli celek síly dostatečně velký na to, aby se postavil celosvětové tyranidě lichvářů bez vlasti.“
***
***
21. prosince 1945 zemřel ve vojenské nemocnici v Heidelbergu legendární americký generál 
21. prosince 1942 zemřel v New Yorku 
Nejnovější komentáře