Délský potápěč

Ken Livingstone v podání časopisu The Economist

Autor: Francis Carr Begbie

Pokud se vám zdá, že Donald Trump to nemá proti otevřeně zaujatým mediím snadné, pak se podívejte na dění v Británii, kde labouristé už několik měsíců trpí za opovážlivost vymezit se proti židovské politické agendě.

V posledních dnech ale umělou pseudokrizi „labouristického antisemitismu“ konečně dostihl zákon nepředvídaných následků. Nikdo ovšem nemohl tušit, že se proti původcům obrátí natolik dokonale, ani že bude mít takový potenciál otevřít světu oči ohledně reality židovské moci v současné Británii.

Došlo k tomu v rozhovoru BBC s předákem levého křídla labouristů a někdejším starostou Londýna Kenem Livingstonem. Byl vyslýchán ohledně nepříliš bystré muslimské labouristické poslankyně, která přišla o svůj post kvůli dva roky starému přeposlání tweetu – přestože se veřejně čtyřikrát omluvila. Pod tlakem, aby vyjádřil politovaní, Livingstone nakonec nevydržel a vyslovil ona osudná slova:
Continue Reading

Třetí intifáda – zapal to a nech to hořet…

Dokud se podle německého politického analytika Manuela Ochsenreitera budou moci Ankara a Rijád prezentovat coby „ochránci palestinských zájmů,“ situace Palestinců se nijak nezlepší.

Řekl to v rozhovoru pro palestinskou zpravodajskou agenturu Qods (Qodsna), jehož kompletní přepis následuje.

Qodsna: Kvůli čemu se protahuje současná Třetí intifáda na okupovaných palestinských územích? Myslíte, že za ní stojí protesty proti selhání mírových rozhovorů, jak někteří naznačují?

Ochsenreiter: Intifádu bychom měli chápat nejen jako boj Palestinců proti izraelské okupaci ale jako palestinský boj za svrchovanost a sebeurčení – tedy kolektivní lidská práva.

Pes je ale zakopán hlouběji než u selhání mírových jednání.

Dokud budou Izrael a jeho spojenci blokovat skutečnou změnu v oblasti, palestinský boj bude pokračovat jako boj každého okupovaného národa za svou nezávislost, svrchovanost a sebeurčení.

Qodsna: Jsme svědky dvojího chování západních zemí ohledně smrti západních občanů (velký povyk) a každodenního zabíjení Palestinců (všeříkající mlčení). Jak vnímáte toto pokrytectví a dvojí standard?

Ochsenreiter: Skutečně jde o velice zjevný dvojí standard, který by nás ale neměl překvapit, protože tyto podivné rozpory nalezneme u samých základů západní liberální kultury.

Když umírají pod palbou izraelských raket Palestinci, Libanonci při atentátu v Bejrútu nebo Syřané v syrské válce, míra západního soucitu je dosti omezená.

Jakmile ale zahynou při teroristických útocích lidé v Paříži, všichni evropští a američtí politici i média spustí obří a hlasitou mediální kampaň.

Continue Reading

For Cultural Purposes Only (2009)

Autor: Adania Shibli

Palestinský filmový archiv zmizel během izraelského obléhání Bejrútu v roce 1982. Snímek Sarah Woodové For Cultural Purposes Only oživuje paměť na jeho obsah slovním popisem a kresbami. Roznítil i osobní vzpomínky palestinské autorky Adanie Shibliové.

Čas od času, když s někým mluvíte např. o vašem prvním dni ve škole, se druhý člověk okamžitě pustí do vzpomínání na svůj vlastní první den ve škole. Dobře si uvědomuji, jak otravné to může být. Přesto právě tak budu postupovat při zamyšlení nad experimentálním filmem Sarah Woodové For Cultural Purposes Only.

Film se skládá ze záblesků vzpomínek, paralelně se odvíjejících slovem i obrazem. V zvukové části tak slyšíme řadu lidí, včetně palestinských filmařů, popisovat jednotlivé scény, na něž si vzpomínají ze shlédnutých palestinských filmů, které byly přinejmenším ve svých původních verzích ztraceny po zmizení Palestinského filmového archivu při obléhání Bejrútu v roce 1982. Ve své vizuální části se režisérka pokouší tyto scény – které už dnes nemůžeme shlédnout – zdokumentovat pomocí jejich vykreslení.

Continue Reading

Al-Fatah: Palestine (1970)

Autor: Celluloid Liberation Front

Úvahy nad mezinárodní filmovou tvorbou z období palestinského ozbrojeného odporu

„V boji s nimi není kritika vášní hlavy, je hlavou vášně. Není anatomickým nožem, je zbraní. Její předmět je jejím nepřítelem, kterého nechce vyvrátit, nýbrž zničit. Neboť duch oněch poměrů je už vyvrácen. Samy o sobě nestojí tyto poměry za přemýšlení, ony jen existují jako něco opovrženíhodného a opovrhovaného. Kritika si nepotřebuje vyjasňovat svůj poměr k tomuto předmětu, protože je jí jasno, na čem je. Kritika tu už není samoúčelem, nýbrž jen prostředkem. Její podstatný pathos je rozhořčení, její podstatná práce odhalování. […] Zbraň kritiky nemůže ovšem nahradit kritiku zbraní, materiální síla musí být svržena materiální silou, avšak i theorie se stává materiální silou, jakmile se zmocní mas. Theorie je schopna zmocnit se mas, jakmile demonstruje ad hominem, a ad hominem demonstruje, jakmile se stává radikální. Být radikální znamená jít na kořen věci.“ Karel Marx, Úvod ke kritice Hegelovy filosofie práva

Bez ohledu na výsledek jejich boje, budou – a vlastně už nyní jsou – dějiny Palestinců s největší pravděpodobností předmětem násilné manipulace příslušející psancům této země a poraženým. Aby delegitimizovaly stav uznaný mezinárodním právem, musí síly utlačitele vykreslit příběhy a dějiny v novém světle a pro (s)potřebu naivních čtenářů a pasivních diváků – chtivých dalšího příběhu o „dobru,“ triumfujícím nad „zlem“ – vytvořit nejnovější jedem prýštící narativ. 1] Masovými médii šířená propaganda dokáže zázraky: etnické čistky lze vykreslit jako sebeobranu, apartheid jako spravedlivou nezbytnost a odpor jako terorismus. Utlačovaní vždy čelí dvojí nespravedlnosti, současně směřující proti jejich současnosti i minulosti; jejich dějiny jsou překrucovány a jejich právo na sebevyjádření upíráno.

Continue Reading

„Pokud nechce být pan Corbyn po svém zvolení považován za nepřítele britské židovské komunity, musí bez prodlení a vyčerpávajícím způsobem zodpovědět celou řadu otázek.“ Jewish Chronicle, 12. srpna 2015.

Autor: Gilad Atzmon

Vztah Jeremyho Corbyna a britských Židů lze shrnout poměrně snadno:

Zatímco Corbynův úspěch představuje nesmírně populární posun britského politického myšlení, proti němu organizovaná židovská kampaň znovu dokazuje, jak se Židé obracejí proti národu, v jehož středu žijí.

Raketově rostoucí oblibu Jeremyho Corbyna mezi Brity lze snadno vysvětlit. Po desetiletích nadvlády kulturního marxismu, rozdělující politiky identity a sionistického neokonzervatismu nad britskou levicí působí Corbyn jako závan svěžího ideologického vzduchu. Podle všeho sjednocuje Brity, záleží mu na slabých, odmítá zahraniční vojenské intervence a celkově ztělesňuje návrat k osvědčeným levicovým hodnotám, stojícím v protikladu k blízkému vztahu New Labour s velkokapitálem a vyvoleností. Záleží mu i na studentech i mládeži a přemýšlí o jejich budoucnosti. Slibuje odčinit Blairem a Cameronem způsobené škody. Zatímco Británie sleduje vzestup a široce populárního ideologického hnutí, řada židovských institucí vnímá Corbyna jako arcinepřítele. Raději by ho odklidily a k jeho diskreditaci už teď použily takřka všechny dostupné triky.

Continue Reading

Alfred M. Lilienthal

Autor: Alfred M. Lilienthal

Za sychravé, deštivé noci cestoval postarší bohatý pár z Hartfordu ze svého domova na setkání. Jak auto pomalu zatáčelo doleva k vjezdu do Židovského komunitního centra, z mlhy se vynořil další vůz a vrazil do něj. Moje sestřenice – pro své nesčetné filantropické a občanské aktivity v rámci komunity nesmírně oblíbená – zemřela ještě před příjezdem do nemocnice. Její manžel byl těžce raněn.

Od otištění mého článku v Reader’s Digest (Israel’s Flag Is Not Mine, pozn. DP), v němž jsem byl na kordy s hlavou Sionistické organizace rabínem Abba Hillel Silverem, se na mě moji hartfordští příbuzní dívali jako obyčejného šílence – nebo dokonce zrádce. Dřívější blízké rodiny vztahy ochladly do bodu takřka naprostého ostrakismu. Krev je však hustší než voda, a tak jsem spěchal do Connecticutu k poslednímu rozloučení s úžasnou ženou jako jeden z 800 hostů nedělní pocty v přecpané synagoze – přesně té, z níž jsem byl o třicet let dříve rabínem za přítomnosti mnoha rodinných příslušníků během svátečních služeb vykázán za to, že jsem se odvážil veřejně vystoupit proti sionismu.

Přiletěl jsem z Washingtonu a přenocoval jsem v domě jiného bratrance, od něhož mě mé kacířské postoje rozdělily už před vydáním zmíněného článku v Digestu. Vzpomínali jsme s bratrancem Bernem dlouho do noci a řeč nevyhnutelně přišla i na blízkovýchodní krizi. Řekl mi: „Víš, nikdy jsem vlastně nebyl sionista. Ale židovským uprchlíkům se nějak musel zajistit domov. Proto jsem vždy podporoval stát Izrael, daroval velké sumy UJA a dokonce organizoval jejich hartfordskou sbírku.“ Tyto důvody, tak typické pro tisíce dalších Židů, mají na svědomí kompletní ovládnutí americké židovské komunity sionismem.

Continue Reading

Menachem Begin (v pozadí vlajka Irgunu)

Autor: Calder Walton

Po skončení 2. světové války musela MI5 čelit nové hrozbě – nikoli však sovětské, ale atentátníkům z Jeruzaléma

Poválečná léta dopadla na britské tajné služby – a především MI5, domácí kontrarozvědku a bezpečnostní službu – těžce. Ve jménu úspor došlo k seškrtání rozpočtů bezpečnostních agentur, odejmutí jejich mimořádných válečných pravomocí a drastickému zeštíhlení stavů. Počet příslušníků MI5 poklesl z válečného vrcholku v roce 1943 – 350 – na pouhou stovku v roce 1946. Administrativní záznamy dokazují, že služba musela přejít k užívání lacinějších druhů papíru a inkoustu, a agenti dostali rozkazem psát hlášení na obě strany listů – jen aby ušetřili každou penci. Podobně jako po 1. světové válce došlo i nyní na vážně míněné vládní debaty o úplném zrušení MI5. Ke své smůle čelila MI5 v průběhu poválečných let souběhu nejhorších možných okolností: umenšeným zdrojům a větší odpovědnosti. Po válce se pod britskou kontrolou nacházelo více území, než kdykoliv předtím – a právě MI5 zodpovídala za tamější zpravodajskou činnost.

Nejakutnější hrozbou však nebyl nedostatek zdrojů ani nový sovětský nepřítel. Nedávno odtajněné dokumenty odhalují, že po konci války se hlavní prioritou MI5 stala blízkovýchodní teroristická hrozba, konkrétněji pak dvě hlavní sionistické teroristické organizace, operující na území palestinského Mandátu (Britský mandát Palestina), od roku 1921 pod britskou správou. Šlo o Irgun Cvai Le’umi‚ („Národní vojenská organizace“, zkráceně Irgun) a Lechi (hebrejský akronym názvu „Bojovníci za svobodu Izraele“), Brity také po svém zakladateli Avrahamu Sternovi nazývaná „Sternův gang“. Irgun a Sternův gang věřily, že britská poválečná politika vůči Palestině – tedy zablokování vytvoření samostatného židovského státu – ospravedlňovala užití násilí proti britským cílům. Protiteroristická agenda MI5, která tvoří velkou část její činnosti dodnes, má svůj původ právě v poválečném potírání Irgunu a Sternova gangu.

Continue Reading

Ajelet Šaked: „Izrael má morální právo zabíjet palestinské matky, protože rodí háďata.“

Autor: Colin Liddell

Možná bych měl načrtnout graf, ale chytří ho beztak nepotřebují – stačí jim napovědět: „Když se počty obětí pohybují jen ve stovkách, na PR sakra záleží.“ Což se vztahuje i na další špinavou pohraniční válku Izraele v Gaze.

Ať už se v následujících dnech a týdnech odehraje cokoliv, v jistém bodě v budoucnosti se izraelští Židé probudí do mírového rána – možná i s písničkou. Gaza – se svými přelidněnými slumy a doutnající nenávistí k nim – bude ale stále tady, dýchající stejný vzduch, a stejně tak Palestinci na Západním břehu a další miliony v palestinských uprchlických táborech vně izraelských hranic.

Nedojde k vyřešení problému – jediným řešením by totiž bylo řešení „konečné“, před nímž se Židé z Izraele správně plaší, přestože jejich relativní moc v poměru k jejich rozháraným arabským sousedům nikdy nebyla větší.

Svým hloupým a nelidským způsobem měla izraelská politička a členka Knessetu Ajelet Šakedová na své straně jistou míru logiky, když nedávno volala po smrti všech palestinských matek.

Continue Reading

Lidé mají právo vědět, kolik kolik členů vlády a poslanců maďarského parlamentu drží dvojí, izraelsko-maďarské občanství. Národně radikální strana Jobbik zastává názor, že tento fakt představuje hrozbu národní bezpečnosti.

Poslanec maďarského parlamentu za Jobbik Márton Gyöngyösi prohlásil: „Po krvavé lázni v pásmu Gazy v letech 2008-2009 jsme opět svědky teroru izraelské armády. Nádavkem k tomuto izraelskému masakru, mlčení západních vlád vyvolává ještě více pobouření, stejně jako jejich prohlášení po událostech v Gaze, ve kterých prakticky vyjádřily spojenectví s Izraelem a odkazovaly na jeho právo na sebeobranu.“ Zástupce národně radikální strany Jobbik očekával i odpověď od maďarského ministerského předsedy na jeho původní otázku: kdy se maďarská vláda postaví za trpící Palestince?

Gyöngyösi rovněž poznamenal, že je bolestné přihlížet tomu, jak se lidé na obou stranách konfliktu stávají obětmi násilí, avšak že počty obětí tohoto násilí jsou hrubě disproporční. Izrael se snaží předstírat, jako by do konfliktu byly zapojeny dvě rovnocenné strany, ačkoli počet obětí na palestinské straně přesahuje 150 lidí (ve velké většině civilistů, včetně žen a dětí), zatímco Izrael ztratil 6 lidských životů. Zdůraznil, že Izrael má jednu z nejlépe vyzbrojených armád světa, která má přímou vojenskou podporu ze strany Spojených států ve výši 3 miliardy dolarů ročně. Oproti tomu Palestinci patří pravděpodobně mezi nejvíce utlačovaný a sociálně deprivovaný národ na světě, který je vystaven blokádě v pásmu Gazy, porušující mezinárodní právo, zatímco židovští osadníci pokračují v budování ilegálních osad v na území Západního břehu Jordánu. Palestinci jsou rovněž v Izraeli trvale vystaveni rasové diskriminaci a porušování jejich lidských práv, navzdory rozhodnutí Valného shromáždění OSN z 29. listopadu 1947 o rozdělení mandátní Palestiny na dva státy, uznávající právo Palestinců na nezávislý stát. Nejprovokativnější vládní prohlášení bylo podle Gyöngyösiho vydáno maďarským ministerstvem zahraničí, ve kterém vyjádřilo jednostranné a zaujaté obavy o oběti pouze z izraelské strany.

Continue Reading

Kritika Izraele neznamená pro identitární hnutí automatickou podporu Palestinců. Nezapomínejme – konflikt na Blízkém Východě není naším konfliktem. Připomínáme slova Pierra Viala (Terre et Peuple): „Evropané se nesmějí nechat vtáhnout do konfrontace mezi Izraelem a arabskými muslimy, která se nás netýká. Není to naše válka. Nechme syny Abrahámovy proti sobě navzájem bojovat.“

Prezident Palestinské samosprávy Mahmúd Abbás slíbil v roce 2011, že změní zákony, umožňující odejít vrahům od soudu s lehkými tresty, pokud prohlásí, že jejich činy byly motivovány potřebou ochránit jejich „rodinnou čest,“ kterou poškozovala nevhodné chování oběti. Ve skutečnosti zde ale nejsou žádné plány změnit tyto zákony, jak prohlásil úředník Palestinské samosprávy pro palestinskou zpravodajskou agenturu MNA (Ma’an News Agency).

„Proč bychom je měli měnit? Způsobilo by to jen vážné problémy,“ prohlásil Abbásův asistent Hassan al-Ouri.

Continue Reading