Délský potápěč

Guillaume Faye – Kolonizace Evropy

Autor: Jared Taylor

Volání do zbraně Guillauma Fayeho

Guillaume Faye, The Colonization of Europe, Arktos, 2016, 400 str. (brožované vydání)

Knihu Kolonizace Evropy napsal před 16 lety Francouz o kontinentu 3500 mil vzdáleném od toho našeho – a přesto se v něm popsaná rasová krize podobá té naší v podstatě k nerozeznání. A co je ještě horší – a v čem vidím největší hodnotu knihy – rozbor patolízalské mentality evropských bělochů poslouží jako takřka dokonalá diagnóza amerických vládců. Navzdory geografické, jazykové a kulturní vzdálenosti a dokonce i zavedené tradici franko-americké řevnivosti zuří na obou stranách Atlantiku stejná psychologická nákaza. Propukla ve všech západních národech. Jakkoliv je toto zjištění velice znepokojivé, podobnosti jsou natolik zásadní, že když se povede zvrátit zhoubný vývoj byť jen jediné vládě, může to posloužit jako model pro zbytek bělošského světa.

Autorem Kolonizace Evropy je plodný a nadaný Guillaume Faye, mezi jehož další díla patří mj. Souběh katastrof, Proč bojujeme a Archeofuturismus, které anglicky mluvícím čtenářům přineslo stále nepostradatelnější nakladatelství Arktos. Faye také dvakrát promluvil na konferenci American Renaissance, kde přítomné uchvátil svou ohnivou obhajobou Západu. Počítám ho mezi nejlepší mluvčí za naše lidi.

„Evropa prochází demografickou a etnokulturní tragédií,“ píše Faye. S Francií v čele se nechává dobrovolně kolonizovat cizinci, nezřídka právě z oněch oblastí, které v 19. století naopak kolonizovali Evropané. Tentokrát však jsme svědky „kolonizace zezdola“ lavinou barevných, kteří prostými počty dobývají kontinent, o jehož ovládnutí silou by si jejich národy mohla leda tak nechat zdát.

Continue Reading

Byla „Krvavá neděle“ v alabamské Selmě krvavější než jakákoli neděle v selmské současnosti?

Před lety jsem se vydal do z 80% černošské Selmy v Alabamě. Kráčel jsem po Mostě Edmunda Pettuse (most, paradoxně pojmenovaný po konfederačním brigádním generálovi, senátorovi za Demokratickou stranu a Velkém draku Ku Klux Klanu Edmundu Pettusovi, pozn. DP), nejkultovnější památce hnutí za občanská práva v Americe a snažil se představit si, co se to vlastně na tomto mostě před skoro 50 lety (výlet jsem podnikl v roce 2011) odvážili bělošští policisté bránit.

Žijeme totiž ve světě po Selmě, kde běloši přišli o veškerou morální autoritu, a pronést pár byť jen nepatrně pozitivních slov o nich ukazuje na touhu po návratu k segregaci a Jimu Crowovi (ve skutečnosti se mé cíle shodují s těmi Americké společnosti pro kolonizaci).

Navštívit Selmu a přejet Most Edmunda Pettuse znamená vstoupit do města roku 2015, jehož z 80% africké obyvatelstvo se odkázáno samo na sebe chová přesně tak, jak se kdysi dávno běloši obávali… a civilizace vybudovaná bělochy pro jejich potomstvo se rychle hroutí.

Bílí policisté na Mostu Edmunda Pettuse v roce ’65 bránili civilizaci onoho typu, který budují, udržují a předávají svému potomstvu lidé evropského původu.

Continue Reading

Profiteers of all countries, unite!

Autor: Samuel T. Francis

Manažeři se zprošťují závazků

U nové manažerské elity tomu ale bylo jinak: protože se spoléhala na technické dovednosti, díky nimž nabyla a udržovala si vliv uvnitř masových organizací, měla existenční zájem na zachování a rozšiřování jimi ovládaných organizací a zajištěním pokračování jejich fungování. Morální a sociální vazby starých elit pro jejich nástupce, kteří nemohou předat profesní dovednosti svým potomkům stejným způsobem, jak si majetek a pozice předávala stará elita, v podstatě nic neznamenaly. A tak se manažeři opírali o rodinu zpravidla výrazně méně než staré elity, a proto si rovněž rodiny a příslušných morálních norem cenili méně. Manažery upřednostňovaná kultura klade mnohem větší důraz na osobní úspěchy a „záslužnost“ (definovanou z velké části jako schopnost osvojit si a vykonávat manažerské a technické dovednosti) než na rodinný původ, na sexuální uspokojení než jeho odkládání a plození a výchovu dětí, na společenskou mobilitu a vzestup spíše než na ztotožnění se s rodinou, společenství, rasou a národem.

Manažerská třída k udržení své moci nepotřebuje rodinu ani další tradiční institucionální opory – místní společenství, náboženství, tradiční kulturní a morální pravidla, etnickou a rasovou identitu a dokonce ani samotný národní stát. Všechny uvedené instituce vlastně manažerské moci spíše stojí v cestě; představují bariéry, do kterých manažerský stát, korporace a další masové organizace neustále naráží – a čím rychleji budou odstraněny, tím více se navýší moc a dosah organizací i elit, které je řídí. Korporace závisející na masové výrobě a spotřebě vyžadují masový trh s jednotným vkusem, hodnotami a životní úrovní, které spotřebitele nasměrují ke kýžené koupi – a rozličné místní, regionální, třídní a etnické identity tuto potřebnou míru uniformity narušují.

Continue Reading

Samuel T. Francis (1947 – 2005)

Autor: Samuel T. Francis

Na počátku 21. století už by mělo být zjevné, že vládnoucí vrstva ve Spojených státech i dalších západních zemích se ke zrychlujícímu rasovému a kulturnímu vykořenění (dispossession) historického amerického a evropského lidu staví buďto lhostejně – nebo jej dokonce vítá. Masová imigrace importuje doslova milióny barevných, neevropských vetřelců do USA, Kanady, Austrálie i Evropy – a přesto vlády nevyvíjejí žádné vážně míněné úsilí směřující k zastavení či omezení přílivu a kulturní elity buď odmítají vidět příčiny transformativní imigrace – nebo jim otevřeně tleskají. Skutečně – jak prohlásil ve své knize z roku 1995 Alien Nation Peter Brimelow, americká imigrační krize má politický původ v Zákonu o imigraci z roku 1965: nejde tedy o nějaký nevyhnutelný dějinný proces, tím méně pak o vyslyšení hlasu lidu, ale o následek rozhodnutí a činů politických předáků, kteří o ni buď stáli, nebo ji nebyli hned na počátku ochotni zastavit.

Totéž lze říci i o opatřeních jako pozitivní diskriminace – tu dlouhodobě prosazují významné univerzity, korporace i federální vláda. V případu Grutter v. Bollinger z roku 2003, v němž Nejvyšší soud USA uznal legalitu pozitivně diskriminačních opatření právnické fakulty University of Michigan, se 65 korporací nabídlo jako amicus curiae na podporu přijímacího řízení, které diskriminovalo bělošské uchazeče. [1] Velké korporace vyjádřily podporu i Zákonu o občanských právech z roku 1991, výrazně zostřujícího pozitivně diskriminační opatření federální vlády. Nejen korporace, ale také – a mnohem očividněji – nejvýznamnější političtí představitelé země a přední kulturní hlasy buď explicitně pozitivní diskriminaci podporují a vymezují se proti jejím případným odpůrcům; nebo ji ‚jen‘ odmítají odporovat či zpochybňovat.

Continue Reading

Rotherham vůbec nevybočuje z charakteru myšlení, slov a skutků všech západních vlád a elit. Aby zločiny mohly pokračovat rok za rokem, byl souhlas vládnoucí třídy nezbytný.

Autor: Andrew Hamilton

Nedávno (článek vznikl na podzim 2014 pozn. překl.) zveřejněné zprávy o systematickém fyzickém týrání, nucené prostituci, znásilňování a sexuálním zneužívání nejméně 1 400 bělošských nezletilých dívek v severoanglickém městě Rotherham, kterého se v průběhu mnoha let dopouštěli jihoasijští imigranti z Pákistánu, Afghánistánu a odjinud, vyvolaly „vysvětlení“ z řad policie, sociálních pracovníků a dalších státních zaměstnanců, kteří údajně nezasáhli proto, že se „báli“ obvinění z rasismu, kdyby se zneužívání pokusili zastavit. Jistě, každý občan totalitního státu zná stranickou linii a drží se jí – to z něj ale ještě nedělá tajného disidenta.

V Rotherhamu se systém zachoval dle svých zásad a v souladu s přesvědčením a hodnotami jak svých předáků, tak jejich podřízených vykonavatelů. Jsou totiž de facto revolucionáři, jejichž úkolem je přeměna společnosti a provedení genocidy. Rozhodně se „nebojí.“ Nechovají se morálně, správně ani se nesnaží „udělat správnou věc.“ Jejich cílem je přeměna společnosti a vymýcení „rasismu.“ Rotherham (město s asi 258 000 obyvateli) náleží k sheffieldské aglomeraci (asi 641 000 lidí). Nebělošské (a protibělošské) obyvatelstvo, importované do Sheffieldu labouristy i toryi za účelem trvalého nahrazení – biologického a kulturního vyhlazení – bílých Angličanů, se v posledních 25 letech prudce rozhojnilo. Mezi nově příchozími jsou Indové, Pákistánci, Bangladéšané, Somálci, Etiopané, černoši z Karibiku, černí Afričané ze Zimbabwe, Keni, Nigérie, Konga, Burundi či Libérie, Číňané z Číny, Malajsie a Singapuru, Iránci, Kurdové, Jemenci a další.

Drtivou většinu obětí tvořila bílá děvčata, zatímco většinu pachatelů muži pakistánského původu. „Umírněný“ protibělošský pisatel si povšimnul, že „přestože hráli taxikáři pakistánského původu v groomingu (blíže k významu slova zde: grooming, pozn. DP) a zneužívání dívek ústřední roli, jediný taxikář, kterému bylo pro podezření z pedofilie zakázáno dívky vozit, byl běloch.“

Continue Reading

Já jsem tvé stáří, pozvi mě dál.

Autor: Jim Goad

Vysloužilá děvka Madonna, ta italská šlapka, která se kdysi dáávno začátkem osmdesátek prokouřila a prošoustala na vrcholek popových žebříčků a od té doby nás zásobuje dalšími a dalšími hity, minulý týden během vystoupení na Brit Music Awards padla na svůj 56letý zadek, což velice rychle vedlo k četným krutým variacím vtipu „Upadla jsem a  nedokážu vstát“ na sociálních médiích.

Poté, co si pečlivě nastavila naslouchátko, spolkla prášky, upevnila kolostomické sáčky a na svém rošťáckém elektro skútru dorazila pozdě k rozhovoru, obvinila Madonna své trapitele z „ageismu“, který přirovnala k rasismu a homofobii.

Takřka-miliardářka volnějších mravů, narozená jako Madonna Louise Ciccone, nedávno řekla časopisu Rolling Stone:

„Nikdo by si nedovolil posmívat se jinému proto, že je černý nebo na Instagramu vyvěsit výrok ponižující člověka proto, že je gay… Ale můj věk – všichni cítili potřebu pronést směrem ke mně něco ponižujícího. A já si vždy pomyslím – jak může být tohle přijatelné? Jaký je vlastně rozdíl mezi tímto a rasismem nebo jakoukoliv jinou diskriminací?“

Abychom byli fér, ta nafouknutá, jaterními skvrnami pokrytá čarodějnice má kus pravdy. Podle oficiálního diktátu se už nesmíme posmívat, diskriminovat nebo vtipkovat o komkoliv na základě jejich „vnitřních“ vlastností, s jedinou výraznou výjimkou – lidí pokročilého věku. Standardní argument proti takovým strašákům jako „nenávist“ nebo „předsudky“ zní, že nikdo si nemůže zvolit, jestli bude černoch. Taky se snaží tvrdit, že nikdo nemůže ovlivnit svou sexuální orientaci, ale to je zase úplně jiná věc. Nepochybně však nemáme žádnou moc nad datem v rodném listě – v tomto ohledu je to stejná situace jako s rasou.

Continue Reading

Překrucování historie: jeden ze způsobů, jak napravit a vykoupit „křivdy“ způsobené barevným bělochy i institucionálním rasismem.

Autor: Richard J. Herbert

Jednou za uherský rok dojde ve světě vydávání knih k zázračné události, spadající do jedné ze dvou následujících kategorií: 1) buď k vydání v každém ohledu dokonalé knihy; nebo 2) vydání díla, jenž je v každém myslitelném slova smyslu zcela bídné. V podobě sbírky Crystal Blantonové, Taylora Ellwooda a Brandy Williamsové Bringing Race to the Table: Exploring Racism in the Pagan Community, se 21. století dostává krystalického příkladu oné druhé kategorie – sborníku, jenž by klidně mohl ztělesňovat platonskou formu Špatné knihy. Jelikož by jeho téma – tedy rasismus v současném pohanství – mohlo čtenáře Counter-Currents zajímat (částečně i proto, že se samotné C-C  jedné kapitole objevuje) 1], pojďme se na tuto úžasně špatnou knihu podívat podrobněji.

Od prvního odstavce se kniha nijak netají svou naprostou absurditou. Místo úvodu jsme vystaveni neohrabaně formulovanému a naformátovanému zaříkávání k Maye Angelouové, Rose Parksové, Martinu Lutheru Kingovi Jr. a Harriet Tubmanové. Doslovná citace tohoto zaříkávání ukazuje jak absurdní obsah, tak lajdáctví editora – v typografické oblasti i v pohrdání řádnou interpunkcí – tak typické pro tento svazek:

Continue Reading

Gaston-Armand Amaudruz

Muž, který nás přijímá je velkou postavou boje za obrodu evropské identity a za svobodný historický výzkum. Pořádáním přednášek, vydáváním knih (Ubu popravený v Norimberském procesu; My, rasisté; Bílí lidé, přežijí?), psaním tisíců článků, zejména do svého bájného časopisu Kontinentální kurýr, bulletin Nového evropského řádu je již asi šedesát let bez přestávky v boji, v první linii.

Čilý, bystrý duch, jiskrná a čtverácká očka, vítá nás ve svém malém bytě, kde lze vytušit jen malou připoutanost k „materiálním věcem“ (to nám potvrdili švýcarští aktivisté), jediné, co se počítá je boj. Příklad pro všechny…

Dnes je Vám 84 let. Ještě před několika týdny jste byl za mřížemi. Jaký byl důvod Vašeho uvěznění?

A. Amaudruz: Byl jsem odsouzen hlavně za to, že jsem napsal článek nazvaný „Nevěřím na plynové komory“ („Je ne crois pas aux chambres a gaz“). A tak, podle paragrafu 261b švýcarského trestního zákoníku a na základě velmi extenzivní judikatury bylo rozhodnuto, že ve Švýcarsku je povinné věřit v existenci plynových komor. Což způsobilo, že jsem byl odsouzen k jednomu roku vězení, který byl na odvolání snížen na tři měsíce a ty jsem si odpykal na začátku roku 2004.

Myslíte, že represe v Evropě ještě zesílí?

A. Amaudruz: To je těžké říci, ale je třeba to očekávat. Vždy je třeba počítat s nejhorším.

Continue Reading

Autor: James Lawrence

V Číně žijící Evropan si jednoduše nemůže nepovšimnout tamějšího intenzivního nacionalismu – zejména v porovnání se směsicí strachu, opovržení a lhostejnosti, která ve vztahu k národnímu cítění převládá na Západě.

Když se tak objeví záběry z bezpečnostních kamer, na nichž se opilý západní turista pokouší napadnout Číňanku, zvedne se napříč čínským internetovým prostorem vlna rozhořčení a vláda podnikne opatření proti cizincům. Postavme proti tomu pro srovnání reakci britského establishmentu na skutečné případy znásilňování anglických dívek pakistánskými gangy: jeho hlavní starostí bylo vyhnout se byť jen stínu podezření z „rasismu“ ze strany soukmenovců pachatelů. Podobně smutných a znepokojivých případů by šlo snést celou řadu a z téměř všech oblastí národního života.

Zatímco čínský stát za hranicemi neúnavně hájí národní zájmy – a když jsou tyto snahy zhaceny, často cynicky vyvolává veřejné rozhořčení mezi svým obyvatelstvem – Amerika a některé evropské země plýtvají krví i penězi v zahraničních válkách za humanitární abstrakce. Kde jsou absolventi elitních čínských univerzit snad ještě silněji nacionalisticky smýšlející než řadový občan, je pro nepříliš bystré majitele diplomu ze západních fakult sociálních věd odznakem „třídní“ příslušnosti a známkou prestiže plivnout si na „zabedněný“ patriotismus nižších vrstev.

Continue Reading

Jan Těsnohlídek ml.

rasistická poezie

(z připravované sbírky Rasistická poezie)*

tohle je rasistická poezie –

nemá ráda cikány

nemá ráda negry

nemá ráda vietnamce

rasistická poezie je

proti islámu

Continue Reading

Takto to dopadá, když se dědičný hřích rasismu zavčas neeliminuje.

Podle studie zabývající se rozpoznáváním obličejových rysů mohou již devítiměsíční děti vykazovat známky rasové předpojatosti. Výzkumníci z Massachusettské univerzity se sídlem v Amherstu zjistili, že děti se již od útlého věku mohou chovat diskriminačně vůči svým protějškům jiných ras, což lze údajně vysledovat z jejich obličejové mimiky a emočních vyjádření. Do své analýzy zahrnuli chování 48 bílých dětí, jež doposud neměly žádný kontakt s černochy.

Děti byly podle věku rozděleny do dvou skupin, Tu první tvořily děti pětiměsíční, zatímco druhá zahrnovala dětí devítiměsíční. Obě skupiny měly za úkol rozpoznat obličeje příslušníků jejich vlastní rasy od příslušníků jiné, jim doposud neznámé, rasy.

Pětiměsíční děti se ukázaly schopnějšími v rozpoznávání obličejů patřících příslušníkům jiných ras, zatímco devítiměsíční děti byly schopny rozpoznat rozdíly mezi dvěma obličeji osob své vlastní rasy.

Druhý experiment se zaměřil na mapování mozkové aktivity dětí prostřednictvím speciálních senzorů. Postupně jim byly ukazovány fotografie obličejů bělošských a černošských dětí, vyjadřujících určité emoce, které buďto korespondovaly nebo nekorespondovaly s doprovodnými zvukovými projevy smíchu, pláče, či jiných emocí. Monitorování mozkové aktivity prokázalo, že devítiměsíční děti posuzují emoční výrazy bělošských obličejů odlišně od výrazů obličejů, patřících příslušníkům jiných ras, zatímco pětiměsíční děti tyto rozdíly nečinily.

Continue Reading