Délský potápěč

Richard Hanania

Autor: Richard Hanania

Proč je nenávist k Americe obvykle nenávistí k lidskosti?

Alexej Navalnyj podle všeho zemřel v trestanecké kolonii a načasování této tragické události zafungovalo jako naprosto dokonalá ukázka morální i intelektuální prázdnoty antiamerické pravice v pohledu na Rusko, bezprostředně po sérii ponižujících videí Tuckera Carlsona, kde natáčí různá místa v Moskvě a označuje město za nebe na zemi. Jedna věc je mýlit se běžným a pochopitelným způsobem, zcela jiná pak vydat se do cizí země a vyhlásit: „V téhle chudé zemi se dá za americké dolary nakoupit spousta jídla! Dokonce vymysleli, jak zabránit odvážení nákupních vozíků!“ Tahle zjednodušená shrnutí plně nezachycují podstatu jeho videí – opravdu jej musíte vidět, jak přičichává k čokoládovému dortíku v moskevské napodobenině McDonald‘s, aby následně prohlásil ruský fast food za neskonale lepší, jelikož se tam nepoužívají geneticky modifikované potraviny.

Krátce před ruským vpádem na Ukrajinu jsem napsal esej, kde jsem se snažil ukázat iracionalitu protiruské nenávisti systémových liberálů. Jedním z mých oblíbených motivů se během let stala myšlenka, že konzervatismus je do velké míry opozičním fenoménem, poháněným reaktivním odporem ke svým domnělým protivníkům. A pravičáci pochopitelně museli prokázat naprostou pravdivost mé teze tím, že se stali inverzní karikaturou levice a jejího postoje vůči Rusku.

Continue Reading

Francis Fukuyama (2005)

Autor: Richard Hanania

Z tupení Francise Fukuyamy se stala zábava mnoha, kdo se považují za chytřejší, než skutečně jsou.  V twitterové zkratce se stal chlapíkem, podle kterého už se nikdy nemělo stát nic nového – a pokaždé, když se něco nového stalo, byl usvědčen z trapného omylu. Menšina těch, kdo jeho knihu Konec dějin a poslední člověk četli a dokonce porozuměli, ovšem chápe, že jeho teze nehlásala definitivní konec vedení válek nebo páchání genocid, jako spíš etablování liberální demokracie coby uspořádání společnosti bez skutečných, seriózních alternativ. A tak jakkoliv ve „válce proti teroru“ umírali lidé a my ostatní si na letištích budeme nejspíš muset zouvat boty donekonečna, nikdy na stole neležela možnost, že by muslimský fundamentalismus buď vážně ohrozil nejvyspělejší země světa, nebo snad předložil alternativu k jejich modelu vládu kdekoliv jinde než v těch nejzaostalejších koutech světa

Vzestup Číny byl ovšem od začátku něčím úplně jiným. Zdálo se, že země se 1,4 miliardou obyvatel je na cestě k tomu, aby ekonomicky překonala USA, a to bez čehokoli, co by připomínalo demokratické instituce nebo svobodný tisk. Dosáhla toho a navíc se stala světovým lídrem v oblasti vědy a technologií a s extrémně nízkou mírou kriminality, užívání drog nebo podílu dětí narozených mimo manželství. Tálibán ani ISIS skutečně neinspirují ostatní národy k tomu, aby je následovaly. V posledních letech však mnozí chytří analytici vážně argumentují ve prospěch „čínského modelu“, který klade důraz na technokratické dovednosti a politickou meritokracii namísto hlasování a zapojení občanské společnosti. Ti, kteří berou vážně lidský kapitál (tedy např. rozdíly v inteligenci populací, pozn. DP), jako například Garett Jones, by mohli poukázat na to, že v Číně i dnes žijí nejchudší Číňané na světě, takže bychom tamější komunistické straně neměli přičítat tolik zásluh. Nicméně většina lidí lidský kapitál vážně nebere, a tak by se na čínský úspěch mohlo pohlížet jako na výsledek neobvykle moudrých politických rozhodnutí.

Continue Reading